Vlakem

Naše děti v životě zatím častěji letěly než jely vlakem: Geckulka do tohoto pátku jela vlakem jednou z Rokycan do Plzně, a Zrníček nikdy. Není to tím, že bych se vyhýbala veřejným dopravním prostředkům, ale tím, že vlakové spojení ze Zvonokos si v ničím nezadá s vlaky v Bolivii: jinak znám ještě vlaky české, indické a německé a ve všech případech to je proti trati Zvonokosy - Marseille neuvěřitelně spolehlivý dopravní prostředek. Po trati Zvonokosy - Marseille, která má dlouhé a dlouhé kilometry jen jednu kolej, způsobující to, že z každého malého zpoždění se vlivem čekání na protijedoucí vlak tvoří zpoždění hodinové, jezdí vlaky s nápisem: Vítejte v Auvergne. Auvergne je sopečný region ve středu Francie, jehož hlavní město Clermont Ferrand nese pěkně přezdívku centrum ničeho. Vyřazené vlaky od sopek končí u nás, v regionu PACA, právě na naší trati. Kdysi, když jsem byla nezaměstnaní a měla jsem čas a lístek na vlak jen za deset procent ceny, jsem po téhle trati občas jela na výlet. Jednou jsme se smluvily s kamarádkou z Aix en Provnce, že se sejdeme ve vlaku: já nasednu ve Zvonokosech, ona přistoupí v Aix a pojedeme spolu do Marseille. Po pěti hodinách cesty jsem v Meyrargues, ležícími půl hodiny od Zvonokos pár kilometrů před Aix en Provence, usoudila, že pokud nechci ten den spát někde na nádraží, bude možná radno se pomalu vydat na cestu zpět.

Přes tohle přese všechno, když mi nedávno napsala moje kamarádka Eva, že bude s dětmi na týden v Marseille, jsem odpověděla, že se sejdeme v pátek a že přijedeme vlakem. Pojedeme vlakem, děti!, řekla jsem a děti se tetelily radostí. V pátek ráno jsem tedy zabalila krosnu na Zrníčka, dala do ní svačinu, věci na převlečení a plenky a jeli jsme na nádraží. Autem, protože zvonokoský starosta si myslí, že chodníky jsou pouze pro lidi, kteří se chtějí procházet, a tak není nutné jimi vybavovat všechny ulice a silnice ve městě. Naše cesta na nádraží tedy vede na počátku úplně opačným směrem než na nádraží, než se stočí aspoň trošičku správným směrem, a s dětmi to tedy znamená, že to co trvá dvě minuty autem, potrvá tři čtvrtě hodiny pěšky. Zaparkovali jsme a došli na nádraží. Vlak měl půl hodiny zpoždění, protože měl poruchu. Došlo mi, že jsem si s Evou nevyměnila číslo a doufala jsem, že to vyjde jako v letech, kdy nebyly mobily: že Eva počká, až dorazíme pod kolo do Starého přístavu. Pokoušela jsem se jí poslat zprávu přes messenger, ale ve Zvonokosech funguje internetová síť prabídně. Vzpomněla jsem si, jak jsem na France Inter onehdy slyšela rozhovor o reportážích z francouzského venkova, kde jakási novinářka, jistě Pařížanka, říkala: "Oni tam nemají nejen doktory" (pravda, pravda a nic než pravda), "ale oni nemají dokonce ani 3G!" Pařížská novinářka jistě neví, že jsme tu rádi, když máme úplně obyčejný signál, a že její slova o 3G chrochtají v rádiu tak, že je málem neslyšíme, protože i jedno z nejposlouchanějších veřejnoprávních rádií tu nefunguje tak docela všude.

Šli jsme na Oranginu do baru naproti nádraží, protože okolo nádraží také moc chodníků a místa na procházku se dvěma malými dětmi není požehnaně. Děti se napily, já také, Geckulka se pořád ptala, proč je ten vlak rozbitý, a zase jsme šli na nádraží. Po Orangině se dětem chtělo na záchod, a tak jsme navštívili záchody na zvonokoském nádraží. Geckulka strašně ráda chodí na záchod mimo domov: dělá asi sociologický výzkum o tom, jak se kde močí. Na nádraží se proto udržela, aby mohla jít ještě ve vlaku. Vlak nesl nápis Region Auvergne vám přeje šťastnou cestu a podle strašlivě olezlých sedadel a úplně roztrhaného koberce na zemi jsem usoudila, že v tom vlaku opravdu nechci jít na záchod. Geckulka na tom ale trvala a já jsem v předtuše mokrých kalhot svolila. Naštěstí jsem ale zvyklá na vlaky za socialismu, a tak mě záchod ve vyřazeném auvergnském vlaku nevyvedl z míry, ani když tam Zrníčkovi upadl dudlík. Geckulka se vyčurala a šťastně a sušše jsme dojeli do Marseille. Eva pod kolem počkala, a tak jsme se šťastně sešly.

Děti si celý den hrály v Estaque na hřišti, Zrníček se celý pokecal čokoládovou zmrzlinou: matka tří dětí Eva mi řekla, že jsem blázen, že mu povolím čokoládovou, že její nejmladší dítě má prostě vanilkovou a hotovo, ta není na oblečení vidět, a dokonce jsme jeli i autobusem. Pokusili jsme se totiž dojet na pláž, ale autobus končil někde na smetišti deset minut chůze od té pláže. deset minut rychlé dospělácké podél dopravní tepny. Chvíli jsme se pokusili cestu dojít, ale Geckulka se pořád úzkostně ptala, jestli na nás ten autobus čeká, a Eviny děti také nevypadaly nadšeně, a tak jsme se zase vrátili zpět. Pak jsme se z Estaque vydali zase lodí po moři zpět: Eviny děti usnuly, moje děti si nemohly nechat ujít ani kousek, Geckulka byla nespokojená, že na ní stříkají vlny a Zrníček zase pořád chtěl stát na přídi. Ve Starém přístavu jsme se rozloučili a my jsme utíkali na nádraží. Rozhodla jsem se ze dvou odpoledních vlaků vybrat ten dřívější, v 16:45, abychom byli v 18h ve Zvonokosech. Děti večeří totiž v 18:30, a protože jsem věděla, že budou ze dne bez siesty unavené, přišel mi návrat akorát.

Vlak byl sice úplně plný, ale odjel z Marseille na minutu přesně. Děti byly unavené a tím pádem pořádně rozjeté, ale někde v Aix se mi podařilo Zrníčka uspat, takže mi spinkal v náručí. Geckulka četla, a já jsem si říkala, že všechno jde jako po másle, i když jsme opět museli navštívit ve vlaku toalety a Zrníčkovi tam zase upadl dudlík. Jenže trať Marseille Zvonokosy se prostě neomezuje jen na rozbité vlaky a nějaké ty stávky, na téhle trati se může prostě stát cokoli a také že se to vždycky stane. A tak není divu, že mezi Aix a Meyrargues si řidič vlaku zlomil ruku, protože ji strčil do motoru a spadl mu na ni kufr. Tak nám to alespoň vysvětlil průvodčí, když jsme v Meyrargues čekali na záchranku. Pak nám řekli, že máme vystoupit z vlaku. Meyrargueský perón znám dobře z doby, kdy jsem jela ze Zvonokos do Meyrargues pět hodin. Vím dobře, jak tohle nádražíčko, na kterém není ani automat na kávu a které je menší než stanice metra (londýnská, ne luxusní pražská) vypadá, když se na něj vyhrne celé pasažérstvo z vlaku, který dál nejede. Dala jsem Zrníčka do krosny, což ho samozřejme probudilo, vzala věci a Geckulku a šli jsme čekat. Za čtvrt hodiny přijede vlak, tvrdil průvodčí. Vlak přijel, ale dál nepokračoval. Za čtvrt hodiny přijede další, řekl průvodčí. Vlak přijel, ale byl to ten, který měl strojvůdce se zlomenou rukou a na perónu se zastavil jen během manévrování pro cestu zpět do Marseille bež cestujících. Průvodčí zmizel a z ampliónu se občas ozvalo nějaké nesrozumitelné hlášení, že určitě ještě něco pojede. O pár minut později se ozvalo z amplionu psí štěkání a hlas průvodčího o tom, že pejsek je opravdu roztomilý, což nás utvrdilo v tom, že problém se řeší. Po tři čtvrtě hodiny čekání Zrníček v krosně začal křičet, že chce vlak. "Neboj, ještě pojedeme." řekla jsem, ale Zrníček se začal rozčilovat čím dál tím víc, až dostal skutečný hysterák, který zřejmě dobře vyjadřoval náladu všech cestujících kolem. Okolo stojící lidé se pokoušeli moje řvoucí dítě propínající se do luku chlácholit, nabízeli mu sušenky a bonbóny, které Zrníček vztekle házel kolem sebe a na kterých si pochutnala Geckulka. Pak konečně přijel vlak a Zrníček řvát přestal. Nastoupili jsme a čekali na perónu ve vlaku. Ve Zvonokosech jsme byli něco po osmé večerní a když děti uviděly na parkovišti naše auto, mohly se radostí málem umlátit.

A tak nevím, co bude Geckulka nakonec o vlacích říkat ve škole, kde se těší, že bude o dni v Marseille referovat. Každopádně jsme si za jeden den v knížce o dopravních prostředcích odškrtli vlak, metro, loď i autobus, a to se počítá.

O hladových (nejen) autíčkách

Není benzín. Těsně před začátkem posledního roku prezidentského období vláda protlačila nový zákoník práce pomocí paragrafu "49-3", který umožňuje přijmout i zákon, pro který není většina parlamentu. Do dalších podrobností se tu pouštět nebudu, protože právu rozumím jako koza petrželi a nejspíš už teď jsem napáchala několik nepřeností. Až na ten benzín. Odboráři zablokovali rafinerie, Francouzi pamětlivi blokády z roku 2010 (rok a půl před koncem předchozího prezidentského období) se nahrnuli k čerpacím stanicím, naplnili všichni najednou nádrže a bylo to.

Jedněmi z těch, kdo nádrže nenaplnil, a to především proto, že se vrtal v záhonku a sledoval, co zase požírá Zrníček za ohavnost, byl Hvězdopravec a já. V roce 2010 jsem byli v Chile, zprávy stíháme sledovat jedním okem a domníváme se, že k nám na venkov stejně dorazí všechno se zpožděním. Všechno, až na nedostatek benzínu, který se k nám, do jednoho z nejméně osídlených regionů, tedy do regionu, kde je naprosto běžné, že jedete šedesát kilometrů k doktoru, dorazil naopak s předstihem. Ropné krize jsme si všimli až v pondělí, když jsme se vraceli od zubaře, kterého máme krásných padesát kilometrů od Zvonokos. Na pumpě u Aix byla taková fronta, že to blokovalo dálnici. "Hm, možná jsme to trochu podcenili", řekl Hvězdopravec a podíval se na kontrolku Dežotovy nádrže. Měli jsme jak dojet domů a možná jednou jet do práce. Zdálo se, že náš první společný výlet pouze ve dvou od narození dětí - romantickou cestu k zubaři a následně naplánovaný oběd u zvonokoských Číňanů - budeme muset obohatit ještě o shánění benzínu. Na nádraží jsme vyzvedli Dustera - ještě, že jsem ranní cestu do Marseille absolvovala vlakem, napadlo mě, ještě, že se i přes tříleté zkušenosti ze Santiaga de Chile do Marseille autem bojím - a jeli jsme tankovat. Bylo zavřeno. Všude. U Číňanů naštěstí ne, a tak jsme si přeci jen zašli na oběd a rozhodli se, že dumání o benzínu necháme na večer. Večer se vrátila Geckulka z jeslí s tak strašným kašlem - zatracené jaro se na nás letos obořilo denním větrem ze všech možných světových stran, a totálně tím pošlapalo naše rodičovské právo na čtyři měsíce bez nudlí - že bylo jasné, že jeden z nás zůstane druhý den na paragraf a Hvězdopravec našel kolegyni, která benzín měla a měla druhý den jak jet do práce. A já jsem pak druhý den cestou k doktoru našla pumpu, kde nejen, že trochu benzínu bylo, ale pumpaři se rozhodli distribuovat jen za dvacet eur na osobu, aby došlo na co nejvíce automobilistů, takže se dostalo nejen na Dežota, ale i na Dustera. Geckulka se ve frontě pořád dokola ptala, jestli ty autíčka vedle mají taky tak veliký hlad jako to naše a Zrníček kooperativně spal. Idyla.

Druhý den jsme tedy mohli zase jet do práce. Vyjela jsem jako obvykle těsně před osmou, ale ouha. Na silnici údolím Durance, která je sice limitovaná na devadesát, ale kde všichni Jižané sviští nejméně stovkou, se všichni vlekli pěkně sedmdesátkou. Cesta mi trvala hodinu a půl, ale zatímco jsem ji začala s 440km v nádrži, dojela jsem do práce s 520. Poučení z toho zní, že kam se na všechny radary a policisty hrabe nedostatek paliva.

Děti samozřejmě stávkující Francie nijak nerozhodila. Zrníček se na zlé časy dále připravuje tím, že po bleskurychlém vyplivnutí dudlíku neuvěřitelně přesným gestem rychle požírá hlínu, kameny, šneky, prach a trávu - upřímně mě rozesmívá fakt, že bych se měla zamýšlet nad tím, zda mu neuškodí nepřevařená voda z vodovodu a nevyžehlené prádlo - a Geckulka velmi obstojně jezdí ve šlapacím autíčku. A jsou stále parťáci.

Vstávají oba pěkně kolem půl sedmé ráno, ale často už od šesti slyšíme v chůvičce, jak v pokoji žvaní. Zrníček brouká a Geckulka ho napodobuje, a když Zrníček začne radostí křičet, Geckulka řekne káravě: "Nini!", než se konečně na dětském budíku objeví sluníčko, znamení, že se smí vstávat. Geckulka vezme opičku Dudu, Čupíka a Méďu a vydá se na chodbu. "Sebou Nini!" poroučí, když jí vyjdu vstříc. Jdou mi pak do kuchyně pomáhat mačkat pomerančovou šťávu: Geckulka pomáhá, Zrníček vyhrabe z krabice totálně plesnivý pomeranč a strčí ho rychlostí světla do pusy, já rychle vystartuju, pomeranč seberu a Zrníček pak dle nálady buď natáhne trochu moldánky, nebo se začne smát, to je ale legrační hra, a rychle sáhne po dalším pomeranči a také si ho strčí do pusy a čeká, až mu ho vezmu, a tak pořád dokola. Pak snídáme, Zrníček jako obvykle hází všechno, co už nechce, na zem a Geckulka vydlabává ze štrůdlu jablka, ořechy dává stranou a těsto jí až nakonec. Pak jdeme okamžitě ven. Zrníček, který byl prvních deset měsíců života to nejhodnější dítě na světě, se s pohybem stal dítětem, ze kterého mi jde hlava kolem. Jeho veškerý zájem se koncentruje na objevování a ochutnávání světa, ze kterého nemá ani špetku strachu. Jediné, čeho se bojí, je Čmeláček ze Včelích medvídků, který zpívá, že do pěti musí být u maminky v doupěti. Není tedy divu, že jakmile Zrníček spatří otevřené dveře ven nebo na terasu, žene s k nim úprkem a pokusí se spadnout hlava nehlava ze schodů. Člověk má tak dvě možnosti. Buď neustále hlídá, kde se Zrníček zrovna pokouší o přizabití nebo alespoň o otravu, nebo zlotřilce posadí do kočárku a svět mu zprostředkuje pevně připoutanému v kšírách. Na hřišti pak Zrníčka vysadím na prolézačky a dívám se, jak se v jedenácti měsících samostatně pouští do jízdy po skluzavce za blaženého chechtání. "Je plu bebé!" jásá Geckulka: "Je kluk!" (už není mimino, je to kluk!). Geckulka, která na skluzavce pořád ještě opatrně brzdí botičkami. Doma si pak dáme oběd, Geckulka se dožaduje ochutnání Zrníčkovy kaše a následně ji spokojeně dorazí za pochvalného mručení: "Je tre bon sa!" (je to velmi dobré), zatímco jí na talíři stydne její vlastní jídlo. Pak se jde spát, ale Zrníček často ve strachu, že by mu mohlo něco utéct, proti spánku bojuje, co mu síly stačí. Zatím vždycky vyhraju, ale někdy mě to stojí monokl, nenechavé prstíčky vražené do nosu a blažený chechot při pokusu o znehybnění následovaný briskným osvobozením se. Odpoledne a večer je to totéž, a pak se koupe, Zrníček ve vaně cáká jako pominutý a čím víc má vody v očích, v nose, v puse a v uších, tím cáká s větší radostí.  Geckulka se jde koupat po něm a pokouší se cákat také, ale tak, aby se jí voda nedostala do žádných ze zmiňovaných smyslových orgánů, což je úkol hodný chytré horákyně. Pak Hvězdopravec jde číst Geckulce pohádku a vybere novou o tom, jak myšky nechtějí jít do školy, protože se bojí hada, a tak si řeknou, že cestou udělají "hada" a had se bude bát, a Geckulka se pak v noci budí křikem a už nikdy nechce tu strašidelnou historku číst znovu.

Tak takhle nějak se máme. Děje se toho pořád tolik, že bych mohla psát jeden příspěvek denně, ale samozřejmě to vede k tomu, že nenapíšu ani jeden za týden. A pokud kromě rafinerií začnou stávkovat ještě elektrárny, jistě to nebude lepší. Jedním jsem si ale jistá. I bez rádia a televize máme o zábavu postaráno.

Klení nad počasím

Z ročních období mám v Provence jednoznačně nejraději jaro. Je teplo, všechno se zelená, kvete a bují, ale není ještě horko, to přijde až koncem června. Pole levandule jsou na jaře holá a nefotogenická, a tak se před námi na místních silnicích neplazí turisté čtyřicítkou. Nahrnou se sem až s horkými dny, kdy Provensalané utíkají, pokud můžou, někam do studených krajin, nebo zůstávají doma za zavřenými okenicemi a u skleničky růžového nebo Pastisu pak klejí nad tím, jak se to vedro nedá vydržet. Pak přijde podzim, turisté zase zmizí, opět se dá spát, můžete si užívat ještě teplé večery na terase. Jenže také začne lovecká sezóna, o níž Peter Mayle velmi výstižně napsal, že se do přírody odvážil jedině s bílou vlajkou. Všude, dokonce i u oficiálních silnic, stojí terénní vozidla s mužíky v oranžových vestách a zbraní u boku a krajem se nesou zprávy o zastřelených houbařích, kanci způsobených infarktech a nezodpovědných lovcích, kteří "střílejí po zvuku". Dny se zkracují, začne pršet a ona krátká doba přiměřeného tepla a přiměřeně dlouhého dne mezi tím mě zkrátka nepřesvědčí o tom, že podzim je fajn. Zima je tu pak studená, každý den musíte škrábat okna auta, občas zasněží, a to pak nic nefunguje. Občas přijde naopak teplý den, kdy můžete sundat odpoledne i kabát, ale občas je zkrátka pouze občas. Je ze mě už asi typický Provensalan, ale mám za to, že léto, podzim i zima jsou tu o přežití a zdejší nekonečné rozhovory spočívající v klení nad tím, jak je zase moc horko, moc zima, moc sucho nebo moc vlhko, mi jdou od srdce. Kde že ty časy jsou, že mi zdejší neustálé konverzace o počasí připadaly směšné!

Letošní zima byla velmi teplá, ani jeden den nám nenasněžilo tak, aby se nejelo do práce a všechno, včetně škol a jeslí, bylo zavřené. Byla až tak teplá, že to nahánělo hrůzu a místo obvyklého bručení nad škrábáním zamrzlých skel auta v půl osmé ráno, jsem v oné pouze občasné námraze spatřovala cosi uklidňujícího. To ale nic nemění na tom, že jsem už od poloviny února očekávala, že začne jaro, bude se moct přestat topit v krbu celý den, kdy nebude nutné děti pořád soukat do kominéz a bund a kdy konečně přestaneme donekonečna jíst špenát, tykev, dýni a pórek, zimní to zeleninu. Když se tedy u trhovců zjevil španělský chřest, věděla jsem, že se blýská na lepší časy, protože v zápětí přijde chřest francouzský, a s ním i artyčoky a jahody, a, jak mi kdysi řekl jeden obchodník "dost bude utrpení". 

A pak to přišlo. Moje první "dlouhá doba Mistralu". Mistral je vítr vanoucí údolím Rhony ze severu na jih. Je to vítr tak silný, že se v deltě Rhony Camargue vůbec nedoporučuje zdržovat se venku, když zrovna fouká. Bystrý čtenář jistě pak dokáže odpovědět na otázku, zda je to vítr studený nebo teplý. Když fouká, je nebe jako vymetené a sem tam je na něm rozmazaný oblak připomínající kosmickou loď. Onehdy ukazovali fotku oblaku v televizi jako kuriozitu a reportér pravil, že jim onu fotku "ojedinělého oblaku" zaslal divák. Inu, Pařížané. Od té doby, když nejdou otevřít okenice, když slyšíme, jak o sebe třou tašky na střeše a jak se nadouvá rákosová stříška nad terasou, při pohledu na oblohu říkáme: "podívej, ojedinělý oblak!". Mistral je otravný až k zbláznění, ale naštěstí obvykle netrvá déle než dva, tři dny. 

Poslední týden foukal denně. První březnový týden, kdy už máme na jaro nejen naději, ale regulérní právo, kdy už bych měla pomalu jít do garáže vybalovat balerínky, začalo foukat a být zima. Ukrutná zima. Zima tak strašná, že jsem bezostyšně vyndala svoji péřovou bundu, v níž jsem kdysi lezla na horské velikány v Chile a v níž jsem pohodlně seděla usazena ve sněhu před stanem a vařila na vařiči večeři. Bylo mi zima i v bundě. Děti, které byly celou zimu poměrně zdravé, tedy pokud nepočítám Zrníčkovy sklony k zánětům středního ucha, začaly produkovat úctyhodné množství nudlí a kašlat, Hvězdopravec dostal antibiotika a já pochvalu, že alespoň někdo v rodině poměrně drží. Byla tak hrozná zima, že se s dětmi nedalo jít ven na víc než na hodinu a já začala být přesvědčena, že nízká natalita některých zemí má možná vlastně co dělat s faktem, že se v nich většinu roku musí být prakticky pořád někde v teple. Jinými slovy, jako každému Provensalanovi mi bylo jasné, že zdejší počasí je nejhorší na světě, ale jinde je to ještě horší. 

Protože dneska už nefouká, měla bych teď napsat něco pozitivního o přicházejícím jaru, rozkvetlých mandloních, maceškách v květináčích a narcisech okolo zavlažovacího kanálu, ale od Provensalana něco podobného nečekejte. Přestalo foukat, zase bude, nejpozději ve chvíli, kdy vám dojde řeč o tom, jak byla poslední mistralová doba dlouhá a ledová. Na terase už zase řinčí rákos. Čím déle tu žiju, tím víc si začínám myslet, že klima je tu kruté, a pouze čekám, kdy ani na jaře nebudu mít oddechu. 

A tak vás zdravím do rozblácených šedých Čech a vězte, že všude chleba o dvou kůrkách. 

Na venkově

Hornoprovensálské Alpy, dle čísla kraje zvané "nula čtyřka", jejichž největším městem jsou právě Zvonokosy, městečko velikosti mých rodných Rokycan, jsou jedním z nejméně osídlených krajů Francie. Prefektura, něco jako krajské město, ležící od Zvonokos šedesát kilometrů na severovýchod, je ospalé osmnáctitisícové městečko vtěsnané mezi hory, jehož největším lákadlem je lázeňský komplex. Řekla bych, že lázenští hosté si jistě v nula čtyřce užijí klidu co hrdlo ráčí. Na druhé straně města se rozprostírá obchodní zóna, která postupem let narostla až k "Věži", lidový to název pro psychiatrickou léčebnu ležící na stráních vršku tohoto jména. Pod Věží je supermarket Decathlon a v městě se ví, že kdo je správný obyvatel nula čtyřky, na kruhovém objezdu u Decathlonu nebere stopaře.

Mezi Prefekturou a Zvonokosy se pak rozprostírají pole a louky údolí Durance, na západě se zvedá Luberon a Montagne de Lure, a na východě Plateau de Valensole a Monges a Alpy, Alpy, Alpy. Tu a tam je na kopci krkolomně zavěšená vesnice, jejíž obyvatelé se obvykle dělí na zemědělce, přicestovalce a nezaměstnané, věci tu mají svůj řád, proti němuž není radno se bouřit, a v létě je celá tahle scenérie vděčným objektem hledáčků projíždějících turistů. Na podzim pak nastane sezóna lovu, kdy není radno se do provensálského lesa vydávat bez bílé vlajky, jak píše výstižně Peter Mayle, lesní cesty i okolí silnic je naplněné obtloustlými přiopilými starousedlíky s puškami, kteří v džípech nebo vedle džípu - záleží na počasí - čekají, až se kolem požene kanec hnaný psy. V zimě je zima, sezóna lovu pokračuje, počet kančími kly prokletých psů vzrůstá, také nějaký lovec dostane sem tam infarkt, nebo je postřelen či zastřelen neopatrným parťákem, a takové historky pak letí od jedné vesnice k druhé a i u nás na Věži se týden často začíná tím, kde kdo zase koho v nula čtyřce střelil. A pak přijde jaro a začnou se chystat zahrádky a vyhlížet teplé dny, ale jen proto, aby se ze stížností na zimu, déšť nebo vítr plynule přešlo ke stížnostem na vedro, protože to, co je v Provence to nejhorší, je samozřejmě počasí, které nikdy není jak má být a jak dosud vždycky bylo. Inu, co také chcete v kraji, kde s trochou nadsázky žijí jen zemědělci, přistěhovalci a nezaměstnaní.

Když jsme se přestěhovali z centra Zvonkos a z našeho městského historického domu s křivolakým schodištěm, výhledem do sousedčiných oken a s nezbytnými psími výkaly vždy v hojném počtu před vchodovými dveřmi konečně za Zvonokosy do polí, těšili jsme se, že si konečně užijeme toho, co zdejší kraj nabízí především: klidu a prostoru. Večer jsme seděli na terase a pod rozvíceným světlem počítali všechny ty nespočetné druhy poletujících brouků a pozorovali, jak na ně číhá celý tým kudlanek nábožných. Druhý den mi Drahámatička ukázala, že se na hraně moskitiéry začíná tvořit vosí hnízdo a poradila mi ho hned odstranit. "To je problém venkova," řekla: "Samá havěť".

Druhý den šel Hvězdopravec odečíst vodoměr a zjistil, že ve vodoměru je asi čtyřicet užovčích vajec. A že v přístřešku za kuchyní jsou myší bobky. Havěť, zkrátka. Začala jsem o to vytrvaleji podstrojovat Kocourovi, který bydlí v opuštěném domě vedle nás, a který chodil k nám do domu na kus mlsu a pro trochu společnosti - pozorované z bezpečné vzdálenosti - už v době, kdy zde bydleli bývalí nájemníci. Do přístřešku za kuchyň jsme dali ultrazvukovou rušičku, která prý efektivně odežene všechny myši k sousedům, to jest do pole, a zbytek, řekla jsem si, snad zvládne kočičí pach a Kocourovy rychlé pracky. Po pár dnech jsem našla na rohožce zakousnuté užovčí mládě. To už jsem byla těhotná, takže jsem zakousnuté mládě nesla trochu těžce, ale říkala jsem si, že Kocour snad přeci jen dělá to, k čemu ho pánbůh stvořil a k čemu si ho sem necháváme chodit. O pár dní později jsem na záchodě našla prvního škorpiona, zaječela jsem a běžela žalovat Hvězdopravci, a ten se škorpionem zatočil. Drahámatička prohlásila, že je dům třeba ze všech stran pokropit petrolejem, protože to je to jediné, co Havěti zabrání se k nám vloupávat, ale Hvězdopravec byl proti a já jsem si řekla, že pavouků se nebojím - a to se u nás občas objeví slušný exemplář - a škorpiony jsme celkem měli jenom tři a že hlavní je nevyhořet, jak se nám to pokaždé někde málem stane.

Jak pokračuje zima, našla jsem jednoho dne ve stříňce pod dřezem - ano, tam, kde před pár měsíci řádili mužíci ve smradlavých oblečcích, kteří k nám přijeli s hovnocucem - bobky. Rozhodla jsem se, že jsou tam asi náhodou, že tam asi už byly, že to vlastně nejsou ani bobky, zkrátka, naložila jsem s problémem pštrosím způsobem, bobky zametla, a rozhodla se celou záležitost zapomenout. Ovšem, jsme na venkově, a tak jsem mohla konstatovat asi po měsíci, když mi vyzbyl čas se do skříňky pod dřez skutečně podívat, nejen do ní rychle sáhnout, abych vylovila prášek na praní, kapsle do myčky nebo pytel do koše, že bobky jsou zase tam, kde jsem je před měsícem zametla. Rozhodla jsem se, že je čas na akci, a protože jsem dosud vždycky bydlela v bytě a o myších vím jen to, že sedmý pád množného čísla zní s myšmi, jakkoli se to může zdát divné - prostě přístup do života vybaveného městského odchovance filozofické fakulty - akce spočívala v tom, že jsem řekla Hvězdopravci, že máme v kuchyni asi myši. Hvězdopravec pak zvolil přístup Marseillana, tj. problém zvětšil v duchu marseillské legendy o sardince, která ucpala marseillský přístav, a pak připomněl ještě problém se stále unikajícími dogami našeho souseda, které chodí žrát náš kompost, a s příjezdovou cestou, která je tak rozblácená, že jsem z ní jednou sklouzla s autem do pole (Hvězdopravec pak sklouznul za mnou se svým autem, když se mě snažil vytáhnout, a nakonec nás vytáhl až soused Ladou Samarou) a která potřebuje pár pořádných koleček štěrku, zkrátka, cesta a psi se spolu s myšmi dostaly do top ten problémů, které vyřešíme, hned jak na ně budeme mít čas - to znamená až bude Zrníčkovi osmnáct - , a šli jsme klidně spát.

Ani ne dva dny na to jsem zase takhle večer otevřela skříňku pod dřezem a tentokrát jsem hystericky zaječela. "Haaaad, pod dřezem je had!!!!", ječela jsem tak, jak jsem myslela že může ječet jedině nějaká hysterická domácí puťka. A byť mi v životě ještě, než jsem vůbec věděla, co je to feminismus, bylo předhazováno vesnickými hochy, že jsem feministka, jsem byla velmi ráda, že jsem to já, kdo večer co večer stojí u plotny, ale že když jde o to, že pod plotnou je had, je to Hvězdopravec, který sice s bledou tváří, ale rozhodně, uchopí pohrabáč a lopatku na popel a odhodlaně se slovy "já teda hady taky nemiluju" přistoupí ke skříňce, aby bránil ženu a děti.

Hvězdopravec otevřel skříňku a konstatoval, že had asi dostal stejný strach jako já a rychle zmizel. Tam, kde před chvílí odpočíval, leželo jen pár myších bobků. "Až budu mít čas, podívám se, kudy sem ta havěť leze", řekl můj drahý a v zápětí se mu rozlil na tváři úsměv: "Na druhou stranu, myslím, že ten had vyřešil náš problém s myší. Jen tak pro nic za nic sem určitě nevlezl." Musela jsem uznat, že na tom něco bude.

A takhle tu tedy, vážení čtenáři, žijeme v souladu s přírodou, jejími cykly a potravními řetězci. Počítám, že po vymizení problému s myší přijde jaro, přestane pršet a naše příjezdová cesta přestane být rozblácená, a kompost snad zužitkujeme na záhonek a dogám nezbyde než jít rabovat popelnice dobrých tři sta metrů od našeho domu.

Zkrátka, žít na venkově v nula čtyřce, to je především být v klidu.

P.S. Zneklidněným členům svojí rodiny bych chtěla napsat, že had byla nejspíš užovka, že Hvězdopravec tu díru ucpe a že se těšíme, až k nám přijedou na návštěvu.

O bláznivých sousedech

Nevím, jestli máme jen my štěstí na to, že naši sousedé jsou vždy osobnosti značně originální, nebo zda už je jistá specifičnost zahrnuta v definici samotného slova soused, ale štěstí máme zkrátka vždy. V Grenoblu jsme měli sousedku, která sice neodpovídala na pozdrav, ale nepřetržitě konverzovala se svými dvěma ušmudlanými psy, takže jsem se pokaždé zastavila v domnění, že mi něco vykládá. Syn paní vedle, která pracovala na berňáku a také berňák jednou poslala přímo na Hvězdopravce, občas doma házel židlemi a řval, což jednou dopadlo tak, že u nás v noci zazvonili přivolaní hasiči a lezli do bytu vedle přes náš balkon. Pro pochopení dalšího textu o sousedech bych v tomto kontextu ráda zmínila, že hasiči se ve Francii volají ke všemu jako u nás záchranka.

V Chile v Montecarmelo jsme měli sousedy naproti, kteří jednou přivázali k našim dveřím psa své návštěvy, protože ho nechtěli brát dovnitř, sousedka vedle nosila svou kočku kálet a močit do květin na chodbě a poslední sousedé na patře nejen, že nám štípli Hvězdopravcovy boty na ledovec, ale ještě se přihlásili o nálezné, když jsme se po botách sháněli. Přihlášením se o nálezné jaksi prozradili "nalezení bot před našimi dveřmi" a nejen, že nedostali nálezné, ale uštědřila jsem jim také lekci semiologie o tom, že nalézt něco přede dveřmi a bez ptaní si to vzít, se nazývá "ukrást".

V loftu v Bellavistě jsme zase měli souseda, který se zbavil kočky tak, že ji vyhodil na chodbu, a druhého, který stejným způsobem venčil svoji rok a půl letou dceru. Další soused si na chodbu dal kanape a občas na něj chodil telefonovat. Jednou, když jsme se vrátili z hospody, pomocí dvou kiwi a jednoho banánu jsem na kanapi vytvořila umělecké dílo na téma "co si myslím o sousedech", tak pak kanape zmizelo. Za nějakou dobu zmizel i soused. Potřebuje peníze, řekl mi Thomas, hyperaktivní majitel vietnamské restaurace odnaproti. Proto se odstěhoval někam ke kamarádovi a byt na léto pronajímá. A protože chtěl peněz hodně, žádal takový nájem, že přes atraktivitu našeho domu měl problém do bytu někoho sehnat.

Konečně byl ale nájemník nalezen a jednoho dne se tedy na našem patře objevil Kolumbijec s kšiltovkou. Ještě tu noc se domem rozneslo na plné pecky techno až pozdních dopoledních hodin a  Thomasovi, který bydlel přes zeď, ruply nervy a po domě sesbíral podpisy, aby nový nájemník dostal pokutu.

Další den pro nájemníka přišla policie. Ne kvůli hluku, ale kvůli tomu, že už ho nějakou dobu hledali. Po domě se proslechlo, že prodával kokain. Pravda je, že ona noční techno party by tomu odpovídala, ale na druhou stranu, kdo jiný si mohl dovolit tak nekřesťanské nájemné?

Soused se vrátil zpět. Od zatčeného nájemníka samozřejmě za dvoudenné nocleh nejen nedostal ani peso, ale ještě mu přišla pokuta za rušení nočního klidu.

Fakt, že bydlí v našem domě také celebrita z reality show 40 o 20, v níž se banda chlapíků pokouší získat srdce chilské modelky, jejíž hlavní atribut jsou silikonová ňadra a která nedodělala ani základní školu, mě v tomto kontextu moc neřekvapoval. Kromě vědomostních soutěží, kde účastníci odpovídali perly jako "V které zemi žije nejvíce Japonců? V Číně!" a kromě občasného házení smetanovým dortem nebo rozbíjení syrových vajec o hlavy ostatních účastníků - nutno říct, že k ničemu jinému se jejich hlavy moc nehodily - spočívala atraktivita reality show především v tom, že se její účastníci v jednom kuse svlékali do slipů, a musím uznat, že vídat svého souseda skoro denně takto odděného mi později značně komplikovala typické výtahové konverzace, v nichž byl mimochodem Marquito velký šampion.

Ve Zvonokosech poprvé v životě bydlíme v domě. Dům je to ale typu "městský dům", to znamená, že je to vlastně několikapatrová budova v bloku podobných staveb uprostřed starých hradeb. Nemáme ani zahradu, ani balkon, ale zato máme sousedy. Tedy zleva je dům odpuštěný, vpravo ale bydlí mechanik Maurice, kterému všichni říkají Momo. Víme to tak, že v kteroukoli denní nebo noční dobu se může ozvat pod okny: "Hej, Momo!". Protože je to obvykle Hej Momo s typickým severoafrickým přízvukem, mysleli jsme si, že Momo je Mohammed, ale vidíte, zase předsudek. Momo je Maurice, zrzek červený od sluníčka jako rak.

Naproti bydlí sousedka "až z Aix", která cudně uzavírá žaluzie svých oken, aby nemusela hledět do těch našich na Hvězdopravce štrádujícího si to po obýváku ve slipech jako Marquito. Sousedka má dvě kočky a jednoho psa a nenávidí holuby, kteří se v naší ulici vyskytují v takové hojnosti, že kdybyste otevřeli pusu, ač ne pečený, zaručeně vám tam nějaký vletí. Sousedka je posedlá úklidem svého domu a hlavně věčně pokálené ulice, kterou denně čistí. "Podívejte se, třeba v psích chcankách, to chodím klidně," slyšela jsem ji tuhle vykládat: "Ale holubince nesnáším!"

Samozřejmě, že Momo a k psím chcankům tolerantní sousedka jsou sousedi normální a mohlo by se tedy zdát, že tentokrát nebudu mít o čem psát. Ale posledním obydleným domem v ulici je dům psychiatrické léčebny v Digne. Jsou v něm tři byty obývané třemi bývalými pacienty.

Od dubna až dosud byl klid, ale poslední týden je jedna ze sousedek v ráži. K radosti obyvatel hlavně v noci. "Paní, já jsem maniodepresivní!!!! Je mi 48, můžu si dělat, co chci!!!", křičela rozčíleně odnehdy na sousedku, která jí v jednu v noci žádala, aby přestala vykřikovat své obscénní komentáře na mužské plemeno.

Nebyla jsem si v tu chvíli ještě jistá, zda ono noční vyřvávání pocházelo od stejné osoby jako od té, která celou noc poslouchá na plný plyn Virgin radio, a tak jsem zatím nechala hasiče klidně spát a odjeli jsme na víkend.

V neděli večer jsme se vrátili a před sousedčiným domem byla svíčka se soškou panny Marie, jeden pár bot, jeden plyšový slon a pytel harampádí. Sousedka nikde. Až v pondělí jsem ji postupně v různě dlouhých intervalech slyšela křičet, že jí "paní velká smradlavka" ukradla klíče, nebo že jí policie ukradla klíče, nebo že se jí někdo zabarikádoval doma, což řešila usilovným zvoněním na vlastní byt a bušením na vchodové dveře. Mezitím se setmělo a ctihodní Zvonokosané se zavrtali do svých postelí.

Sousedka se chtěla vrátit také, ale zdálo se, že ani policie, ani paní velká smradlavka nemíní klíče vydat.   Zatímco jsem váhala, jestli už je to na hasiče, nebo zda sousedka prostě klíče objeví, začalo se to velku rojit sousedy z náměstí, do něhož naše ulice ústí.

"Zalez!!!", volal první hlas: "Zas budeš dělat bordel, my chceme spát!"
"No jo, ale mně policajti sebrali klíče", volala sousedka.
"To mě nezajímá. Jdi domů!!!!" říkal zcela nelogicky další hlas: "Já chci spát! My máme děti!"
"Jo, my chceme spát", přidal se další soused: "To se nedá vydržet, to tvoje řvaní."
"Krávo!", ozval se ženský hlas: "Budíš mi děti, rozbiju ti hubu!!!"
Sousedka na vzrůstající šum odpovídala doporučeními k pohlavnímu styku s jejím psem nebo s lahví.
"Hej, ho!" slyšela jsem mužské hlasy, které evidentně odtrhávali od sousedky rozčílenou matku.
"Kurvo, kurvo, kurvo!", volala matka, jejíž děti kvůli hluku nemohly spát: "Najdu si tě a rozbiju ti hubu!"
"Tak dělej, jdi domů, máme tě plný zuby!", řvali chapi, když se jim podařilo odstranit matku bojující vlastníma rukama za klidnou noc. "Vypal!!! Vyhul!!! Sereš celou čtvrť!!!"
"Tak jo", řekla sousedka najednou kooperativně: "Kdo má klíče?"

Na to se rozhostilo konečně pár vteřin ticha. Otázka rozlícené občany evidentně zaskočila.

Nevím jak, ale nějak se pak stalo, že se sousedka skutečně dostala do svého bytu, kde se začala věnovat usilovnému vyhazování všeho, co jí přišlo pod ruku, z okna. "Skoč taky!!!", volali ctihodní občané bez psychiatrických záznamů, kteří ještě zůstali na ulici. Hvězdopravec se zvedl, že zavolá policii, protože o tom, že naše sousedka je zralá na hospitalizaci, protože je v nebezpečí, přestalo být pochyb. Policie ale právě dorazila, z jejich základny na protější straně náměstí to přeci jen nemá tak daleko.

K našemu překvapení se došla podívat k sousedce do bytu a zase odešla.

Ráno se jako obvykle rozhostilo ticho a bylo slyšet jen povídání sousedů. "To byl ale rambajz! Zase se zfetovala, že?", říkala pohoršeně paní v elegantním svetru s námořnickými pruhy. "Snad ani ne," odpověděla paní s dlouhými černými vlasy: "ale rambajz je to hroznej a ulice vypadá jako smetiště. A táhnou se sem za ní všichni ty feťáci...". "Hrůza, a nemůžeme spát! No to byl ale nápad prodat ten dům psychiatrické léčebně..."

"Jaké psychiatrické léčebně?", zeptal se Hvězdopravec z okna.

"No přece té v Digne!", řekla paní: "Taky jste nespali, co? Hrůza!"

Fakt, že sousedku někdo nabádal k vyskočení z okna zřejmě paní v námořnickém svetru připadal ve srovnání s nočním hlukem jako maličkost.

Když jsem se konečně dovolala na to správné místo na psychiatrii, kde mi sloužící lékař velmi unaveně řekl, že pošle sestřičku, aby sousedku zkontrolovala, jsem si umínila, že pokud dneska v noci začne podobný cirkus, volám hasiče hned. Ne (jen) proto, že naše sousedka je blázen.

Proto, že se zdá, že naše čtvrť je tentokrát bláznů plná.

O cestování vlakem

Když jsme se vrátili z Chile a rozhodli se bydlet ve Zvonokosech, udělali jsme to také proto, že je tu vlakové nádraží. V Chile skoro žádné vlaky nejsou a po zvuku pražců tudum-tudum-tudum se mi stýskalo skoro stejně jako po letním dešti.

Dokud jsme se neodstěhovali do Chile, neuměla jsem vůbec řídit, protože jsem to nepotřebovala. Řidičák, to zas jo, jsem získala už v sedmnácti. Mezi šestnácti a sedmnácti jsem v rámci jízd kroužila jednou za měsíc okolo rokycanského nádraží s instruktorem Houskou, který k radosti mé i mé kamarádky Nadi vždycky jen zabručel "po hlavní", což znělo přesně jako "pohlavní" a jelo se dál, pořád dokola. Na nádraží jsme totiž čekali na Houskovu dceru Janu, moji bývalou spolužačku z prvního stupně, na níž se mi jako dítěti líbilo hlavně, že slovo "čokoláda" vyslovuje "čekuláda". Při Houskových výkladech teorie "tak tady jak je tudlencto, tak to je na to, to, jak bych to řek", při níž se nám zcela zaplnil sešit na učitelské "přežblepty", jsem rychle pochopila, kde k čekuládě přišla. Když jsme se dokroužili až ke zkoušce, Nadě u ní auto třikrát chcíplo, já jsem zase zapomněla jednou dát blinkr a jela po Rokycanech sedmdesát, policajt vzadu ale předstíral, že spí, nebo se díval z okénka a hvízdal si, a Houska to řešil slovy: "No tak jak jsme se to učili....míň toho plynu....a kolipa se jezdí po městě, co?" Udělali jsme všichni, kromě Greguši, která málem najela na dálnici v protisměru, ale řídit jsme neuměli nikdo. Také proto jsem se všichni na vysoké i dlouhá léta po ní scházeli každou neděli na nádraží čekajíce na rychlík do Prahy.

Vlakem jsem se dostala vždycky všude a ani si nepamatuju, že by to bylo někdy nějak moc dramatické, tedy kromě momentů, kdy jsem si spletla čas odjezdu vlaku a musela jsem ho zastavit, a když nepočítám tradiční narvaný páteční vlak v 14:28, kde se i v uličce u záchodu tísnila desítka studentů. Když jsem pak bydlela v Grenoblu, dojížděla jsem pravidelně do Chambéry pracovat a na stáž, a nepamatuju si, že bych kdy přišla pozdě, kromě toho rána, kdy mi ukradli moje kolo Indurajna, a já musela z nádraží do nemocnice pěšky. Jinak jsem totiž v Grenoblu dojela na nádraží na svém krásném desetieurovém oři, nastoupili jsme společně do vlaku, zase vysedli v Chambéry, pozdravili na nádraží všechny známé klošárdy - v Chambéry to totiž bylo právě o ně, o koho jsme se jezdili starat - a už se šlapalo do kopce k CHS. A bylo to jen ono zimní ráno, kdy jsem si to šlapala do kopce sama, přemýšlejíc nad tím, kdo a za jakým účelem mi Indurajna odvedl, kdy jsem přišla na stáž pozdě, jinak vlak jezdil docela spolehlivě a já jsem v něm zuřivě psala diplomku, na níž mi jindy nezbýval čas. Inu, není nad tudum - tudum - tudum, když chcete pracovat, a proto jsem se také těšila do Zvonokos s nádražím a tratěmi na jih do Aix a Marseille a na sever do Alp.

Řídit sice už docela umím, ale místní změť dálnic složitější než nákres cévního systému v anatomickém atlase je neustále ucpaná. Především v hodinách, kdy lidé jezdí do práce, je to samá trombóza, ale totální kolaps nastane především v letních měsících, kdy se zmrzlíci ze severu Evropy (nezapomeňte, že pro nás začíná sever už u Lyonu, jak praví film Vítejte u Chtis) vydají na prázdniny, aby po týdnu rudí jako raci zase odjeli do svých zasněžených, deštěm bičovaných, větrných dálek. Turnusy se navíc střídají v ubytovacích zařízeních zásadně v sobotu, a tak vždy od pátku odpoledne pravidelně slýcháme v televizi i v rádiu, jak je zase vyhlášen krvavě rudý stupeň nebezpečí zácp a v sobotu se pak zprávy předhánějí v tom, kolik hodin budete potřebovat na dálnici mezi Lyonem a Orange.

Přesto přese všechno jsme se rozhodli s mojí kamarádkou Petrou z Aix, že v pátek pojedeme do Marseille. Vlakem. Já nasednu ve Zvonokosech, za 40 minut budeme v Aix, Petra přistoupí, a za půl hodinku jsme v Marseille.

Na nádraží v pátek před jedenáctou jsem si tedy koupila lístek, pošvitořila s pokladním, který se mě ptal, zda je moje maminka pořád ještě ve Francii - jak vidíte, jsem stálý zákazník - a šla si sednout na perón. Vlak hlásil 25 minut zpoždění, což je na této trati obvyklý pěkný dárek věčně opozdilým Zvonokosanům, aby nemuseli na vlak zbytečně spěchat, aby si stihli ještě v klidu dát cigárko a popovídat si s ostatními cestujícími. Popovídali jsme, pár jedinců si zakouřilo, nezkušení se ujistili, že stojí u správné koleje (máme ve Zvonokosech totiž dvě!), zavolala jsem Petře, ať se nehoní, a vlak přijel.

Jenže byl úplně plný. Sebravši do dlaní mé zkušenosti z cestování Transantiagem jsem hbitě naskočila zadními dveřmi mezi tuny zavazadel a desítky cestujících usazených vedle záchodu. Když jsem přistála oběma nohama na zemi místo na zavazadlech nebo botách jiných, usoudila jsem, že jsem právě našla své místo a že už nezbývá než se seznámit se sousedy. Slečna vedle nevěděla, proč to má takové zpoždění, ale mladík, který seděl, což znamenalo, že jede z Briançonu, z konečné, řekl, že je to proto, že průvodčí přišel pozdě do práce a 25 minut na něj čekali.

V tuto chvíli bych už očekávala tudum - tudum - tudum, ale vlak stál a nehýbal se.

A nehýbal. Na peron se vrátili první kuřáci. Davem se začala šířit zpráva, že je vlak nejede proto, že je moc plný.

Po dvaceti minutách ve Zvonokosech někdo řekl, že prý si mají cestující do Marseille vystoupit, že pro ně přijede autobus. "Ale ještě tu není", ušklíbl se pán vedle a sedl si na schůdky.

Po půl hodině čekání jsem se rozhodla opustit své výhodné místo s oběma nohama na zemi a šla jsem si sednout na nástupiště.

Po deseti minutách kolem mě prošla paní se slovy: "Já na to kašlu, jedu autem."

Bylo 12:20, čas, kdy jsme měli být v Marseille. Zavolala jsem Petře a řekla, že to dnes na výlet moc nevidím a zeptala se jí, zda může vrátit lístek. Petra odpověděla, že to zkusí, a já jsem se začetla do Respektu, který jsem si s sebou vzala v - v podovné situaci nedocenitelném - Kindlu.

Za patnáct minut, zrovna, když Petra volala, že lístek vrátit nemůže, proběhl po nástupišti průvodčí a prohlásil, ať si nastoupíme, že se pojede. Žádný autobus do Marseille nepřijel. Řekla jsem Petře, ať na mě počká a skočila do vlaku, stále poměrně dost plného skalních příznivců cestování vlakem.

Za deset minut jsme zastavili a mohli jsme obdivovat z okénka - tedy ti, co byli u okénka - dlouhé širé rodné lány pšenice.

A jak jsou krásny na vše strany o pár kilometrů dále. Posadila jsem se na zem. Paní kousek ode mně si vypůjčila od sousedky mobil, aby zavolala svému manželovi, že na pohřeb jede tak trochu s křížkem po funuse.

Průvodčí, který se v té chvíli už definitivně uzavřel někde ve své kukani, ohlásil, že vlak skončí v Aix. O pár minut později pak vyzval všechny cestující do Marseille, ať si vystoupí v Meyrargues. Kde budou zastřeleni, pomyslela jsem si. Meyrargue je jediná zastávka mezi Zvonokosy a Aix, vesnička mezi poli. Moje rozhodnutí tam vystoupit bylo ale v tu chvíli jasné: pokud si vlak pospíší, stihnu 13:30 zpět do Zvonokos, řekla jsem si. Zavolala jsem Petře, že výlet definitivně balím.

V Meyrargues opravdu vystoupil jako ovce celý vlak, i s kufry, psy, bandou dětí a bandou skautů vedených mnichem v rouchu, které vypadalo jako hodně tlustá deka. Všichni se začali hrnout ke kukani výpravčího, aby zjistili, co mají dělat. Výpravčí vypadal jako kdyby se před ním objevil dav vystoupivší z rozestoupených vln moře, z čehož se dalo usoudit, že ho strojvůdce vlaku do Marseille o svém plánu na zbavení se cestujících rozhodně neinformoval. Jediné, co výpravčí vyblekoval, byla tedy rada, ať si cestující počkají na další vlak, a že ten rozhodně nepřijede, pokud neodjede ten první. Psy, kufry, cestující, skauti i děti se poslušně vzdálili - nemohla jsem si odpustit vzpomínku na Alvaritovu poznámku, že v podobných situacích v Argentině prostě vlak či autobus zapálí a je pokoj - a vlak odjel, k mému údivu aniž by někoho přejel. Na nástupišti zůstaly namačkané dobré dvě stovky pasažérů.

Přešla jsem na druhou stranu a spolu s mladíkem z Briançonu, který jel do Pertuis koupit si auto - dobrý nápad - a paní, která přivezla na nádraží svá vnoučata, aby je odeslala k rodičům do Gap, jsme měli fůru času na konverzaci o dopravních zácpách. Paní nabídla mladíkovi, že ho do Pertuis vezme, jen co odešle vnoučata. Vlak do Gap hlásil 25 minut zpoždení. "To víte, tady jste na jihu", řekla pyšně paní, považujíc mě s přízvukem a hocha z Alp za dva cizince.

Vlak do Marseille zato přijel včas. Ale když se do něj usadily dvě stovky cestujících až dosud se mačkajících na nástupišťátku naproti, byl vlak moc plný a nemohl jet dál.

Po třiceti minutách ho ale výpravčí nakonec odeslal, protože mu došlo, že mu hrozí, že se mu začnou kumulovat ve stanici cestující.

Náš vlak pořád nikde. Výpravčí řekl, že bude mít spíš asi 40 minut. Otevřela jsem si novou knížku v Kindlu. Není nad to mít s sebou v podobných situacích celou knihovnu.

Mladík, který měl schůzku ke koupi auta ve 14h, poprosil výpravčího, ať mu zavolá taxi. Bylo jasné, že ho babička dětí odvézt nestihne.

Taxi mělo zpoždění jen deset minut, čas, kdy se zřejmě taxikář probíral ze siesty.

A mě nakonec vlak vyplivl ve Zvonokosech v 15h, poučenou, že v době střídání turnusů je nejlepší zůstat doma za chalupou.

Zvonobus samozřejmě nejel žádný - má prázdninový provoz - , a tak jsem šlapala v odpoledním žáru do kopce sama. V břiše mi kručelo strašlivě a nezbylo mi, než využít tradiční horalské techniky na zvládání podobných situací: myslet na něco k jídlu nebo k pití v cíli. S vidinou Tropézanky, dezertu ze St. Tropez, francouzské obdoby pražského koláče, jsem se vlekla dál a dál. Když jsem viděla konečně brány města, zastavila jsem u prvního stánku, tam kde mají Tropézanky nejlepší, a odtud už to bylo domů kousek.

A tak sedím doma, dívám se na olympiádu a na předpověď počasí, kde ukazují, jak jinde prší, sněží a vane studený vítr, a říkám si, jak se tu máme dobře. Konec konců, vedra a přecpané Provence bych si měla užít. Na dovolenou totiž jedeme v půlce srpna na studené zimní horské pláně, či spíše kužely, kde nebude ani živáčka. Schválně, hádejte kam?

O Francouzích

Ve Francii žiju od roku 2004, a i když jsme poslední tři roky strávili v Chile - pravda, s Marseillanem Hvězdopravcem - , zapustila jsem zřejmě francouzský kořen tak hluboko, že jsem kromě českých kamarádů měla také partu francouzských, a dokonce se mi stalo, že jsem od jiných národů slýchala stížnosti na to "jací že jste vy Francouzi náfukové, co mluví pořád jen francouzsky".  Inu, kdo nikdy nesklouzl k tomu, že v přítomnosti mnoha národností promluvil jazykem, jemuž ne všichni rozumí, ať hodí kamenem, stejně jako ten, kdo při setkání s blízkým přítelem nesklouzl ke "společnému" jazyku, byť mu třeba ne všichni přítomní rozumí.

Každopádně mě ale po tolika letech v místní kultuře, kterou jsem přijala za jednu ze svých, asi překvapí, rozesměje či rozvzteklí méně věcí než příchozího imigranta. Dvě věci, které mě ale rozesmívají, překvapují a někdy i rozvzteklují pořád, jsou jednak francouzská láska ke zkratkám, a jednak místní vztah k automobilové dopravě.

Zkratky, říkáš? Ty máme v Čechách přece taky! ODS, DPH, SMS! Dobře, vážení. Řekli jste si o to sami.  Jak byste rozluštili třeba tenhle vzkaz? "Dostal jsem P a nefunguje mi BK, tak to nemůžu zaplatit, můžeš to udělat ty, PT?" A přesto, nikdo ve Francii nezaváhá - ne, že by platil, ale rozumí výborně. P (francouzsky PV) je pokuta, procès verbal, BK, neboli CB je bankovní karta, carte bancaire a PT (STP) je Prosím Tě, s'il te plaît. Na jednu stranu se dá pochopit, že jazyk, kde se "co je to?" řekne "keskse?" a píše qu'est-ce que c'est, podlehne občas potřebě ušetřit trochu času. Navíc, jazyk, který, jak se směju Hvězdopravci, nemá skoro žádná slova a všechno to musí dohnat jejich kombinacemi. Takže zatímco my máme pěkné obléct nebo obout, a to už vůbec nemluvím o oblékat  a obouvat, Francouzi mají jenom ubohoučké vzít si, a zatímco my ušetříme tedy při východu do okolního světa celé tři slabiky tím, že řekneme jdu se obout, Francouz musí celou věc vysvětlit mnohem podrobněji slovy jdu si vzít boty. Pravda, příklad trochu kulhá na tom, že Francouzi se na rozdíl od Čechů obvykle nezouvají, ale uznejte, že říkat žehličce "železo na žehlení", měchačce "dřevěná lžíce", věšáku "nosič kabátů" a praku "vrhač kamenů" je neekomické, zastaralé, netvořivé a pokud píšete i neekologické, protože podobným psaním počáráte spousty papíru. Nepochybně je to tedy ze závisti k syntetickým slovanským jazykům plných pádů a donekonečna odvozovaných dokonavých a nedokonavých sloves, že si Francouzi začali zkracovat, co mohli.

Zatímco tu ale každý ví, co je to PT, P a BK, jakmile se hnete ze svého přirozeného prostředí, jste v pasti. Při hledání práce, například, musíte nejdřív zjistit, že se zaměstnává na SDU nebo SDN. Jako psycholog můžete pak pracovat ve VS, ale musíte udělat konkurz. Pro přípravu na konkurz je třeba nastudovat všechno o VZS, hlavně ZZ. Konkurz se dělá i do VKS. Jinak můžete také pracovat v oblasti ODM, která nespadá pod VS. Všechny zkratky jsem počeštila, takže se můžete ujmout luštění.

Vážený čtenář se už jistě nediví tomu, že existují celé slovníky zkratek, aby se v tom člověk vůbec vyznal. Protože po nějaké době v určitém oboru už ani sami nevíte, co zkratky vlastně přesně znamenají a protože se z nich vlastně tedy stávájí nová slova, slovo slovník spadne jako ulité.

Francouzská láska ke zkracování se nezastaví před ničím, dokonce ani před mrtvými či svatými. Kostel Paní Marie Sněžné v Rokycanech by tedy byl prostě označen za kostel P.M. Sněžné, a byl by pokoj - schválně si všimněte v historických výkladech zkratky N.D. A na zvokonoském hřbitově cedulek A-C na některých - nutno uznat, že četných - hrobech. A - C znamená ancien combatant. Bývalý bojovník. BB.

Začala-li jsem výklad o zkratkách slovy o PV, neboli pokutě, nebylo to úplně náhodné. Dalším úsměvným momentem je vztah Francouzů k automobilové dopravě. Jestliže Francouzi mají málo slov, jen pro auto jich mají celou hrst. Je tu jednak neutrální voiture, vůz. Vznešené automobile, automobil. Úřednické vehicule, vozidlo. Slangové bagnole či caisse. Kanadské char, tank. A jistě mnoho dalších. Zkrátka, auto, to není jako železo na žehlení nebo vrhač kamenů, které nestojí ani za vlastní pojmenování. Auto je auto a prohodit se sousedy tu a tam něco o dopravní zácpě je stejně konverzační jako prohodit něco o počasí.

A když mluvíme o autech, mluvme rovnou také o četnících. Jistě si vzpomínáte na všechny ty filmy s Luis de Funesem. Postava milého trouby četníka, který ukazuje na mapě umístění radarů vlastní manželce a jehož pirátskou jízdou vrcholí celý film, tu rozhodně nevznikla náhodou. Francouzi si myslí, že lidé jezdí špatně, špatně parkují, neštítí se jezdit opilí a že je třeba tomu učinit přítrž. Také si ale myslí, že je skandální, že zrovna, když jedou oni, zodpovědní a nemající s těmi oškliváky lidmi nic společného, je to kolem cest samý radar. A přece pro nějakou tu skleničku nepůjdou pěšky! "U nás se nemůže pít, když řídíš", vykládala jsem kdysi dávno jedné Francouzce, která vyjadřovala své zděšení nad opilými řidiči: "U nás je nulová tolerance." "A jo...", politovala naši zaostalost: "A kdy se tohle u vás taky změní?"

"Musíš si nastavit na regulátoru rychlosti to, co vidíš na cedulích!", poučoval tatínek Jean, který pro radu jak správně žít nejde nikdy daleko, Hvězdopravce, když vytáhl ze schránky už asi pátou PV určenou mému drahému závodníkovi. "Já, hned jak tu ceduli vidím, nastavím si na regulátoru tu rychlost, to je jediná šance!"

Tatínkovi Jeanovi zbývá na řidičáku jeden bod, jeho auto regulátor rychlosti vůbec nemá a když jel onehdy s autem milenky Marie do Toulouse, řezal to po dálnici 160km/h, protože věděl, že body budou v nejhorším odečtené ze řidičáku jeho drahé. "To jsem si ale pěkně zařídil", pochvaloval si, než se zase rozhovor stočil k nebezpečným řidičům na úzké silnici vedoucí k jejich domu.

Kapitolou samou o sobě je samozřejmě parkování prdítek, bez nichž jejich majitel nedá ani ránu. Zvláště tady na jihu patří mezi kulturní zvyklosti považovat za zaparkované auto cokoli, čemu blikají oba postranní blinkry. Prostě parkujete zmáčknutím čudlíku. Ovšem, pouze tehdy, máte-li místní značku. Pak ale můžete klidně zastavit i vedle jedné řady již blikajících aut a dojít do trafiky pro cigarety. V Marseille je to tak běžné, že to má jasný podíl na tamních příšerných dopravních zácpách - podle posledních zpráv je Marseille druhé nejzacpanější evropské město a něco na tom bude. Radnice se tedy rozhodla na ta nejhorší místa dát kamery a posílat fotky a pokuty poštou domů. "To je ale přece jih, ne?", bránili se přistižená hříšníci.

"Copak jsme kuřata?", bránili se rozčíleně motorkáři nad návrhem, aby museli v noci povinně nosit žluté reflexní vesty.

"Máte auto tady u výjezdu z ulice?", ozvalo se ve sluchátku našeho interfonu v úterý brzy ráno.
Zase někdo zaparkoval jako debil na zakázaných místech, pomyslela jsem si. No tam, co parkuju, když nikde jinde není místo. Asi zaparkoval tak, že se nedá od nás z ulice vyjet! Hajzl! Francouzský duch se ve mě hezky mlel, a řekla jsem:
"Ne, to nejsme my."
Zdálo se mi, že mi chlapík nevěří.
"Nejsme to my, ne? Dežot je kde?", zeptala jsem se Hvězdopravce sedícího v županu u snídaně.
"Ne, to není naše, nevím, čí to je.", zopakovala jsem.
"Tak to nic, já jsem vam jen přišel říct, že jsem viděl, že tam policajti rozdávají pokuty", řekl pán a spěchal o dům dál, aby varoval další.
Inu, solidarita mezi sousedy.

Nutno uznat, že policisté rozdávají pokuty hlavně proto, že je léto a že je to v Provence samý turista. Nebo tak si alespoň vysvětluju fakt, že je to poprvé, co je vidím dávat pokuty, ačkoli je policejní stanice hned na náměstí, naproti oněm zakázaným místům zaplněným obvykle až po poslední mezírky.

A to je, milý čtenáři, pro dnešek ze Zvonokos všechno. Mějte se pěkně a užívejte si léto!

O pomalém plynutí času v Provence

Po váhavém dubnu a květnu, kdy si počasí vysloužilo od místních velmi nesouhlasné bručení a kdy Hvězdopravcova teta málem musela zase zapnout topení, přišlo konečně v červnu pravé provensalské léto. Teploty se rychle přehouply přes třicítku a obyvatelé se začali uzavírat ve svých domech za světlo nepropouštějící okenice. Slunce pražící do strání přimělo cikády k rozpoutání neutichajících koncertů a vzduch se konečně prosytil vůní tymiánu, levandule a borovic, tak, jak to má v Provence být.

Jsou to už skoro tři měsíce, co žijeme ve Zvonokosech, a čas plyne pomalu a v kruzích. Každé ráno nás budí křik rorýsů, kteří prolétají naší ulicí jako stíhačky a nahánějí strach důstojně rozvaleným bublajícím holubům ve výklencích starých zvonokoských domů. Žijeme od středy do soboty a od soboty do středy, kdy je trh, a kdy se doplňují zásoby zeleniny, ovoce a sýra. Tymián nekupuju, ačkoli ho tu prodávají - nepochybně pro turisty.  Spolu s rozmarýnem a saturejkou ho natrhám za Zvonokosy, nebo na pozemku Levandulové observatoře, kde je ho tolik, že by mi vystačil na celý život. Po poledni zavřu okenice a když k večeru opadne vedro, jedeme se s Hvězdopravcem vykoupat k rybníku za Zvonokosy. Voda je chladivá a jak se slunce blíží k obzoru, na pláži získavají jasnou početní převahu hašteřivé kachny. Doma na nás čeká vychlazené růžové, čerstvý chleba a další den. A tak pořád dokola.

Protože  v Provence jde hlavně o jídlo, na tom se od doby Petera Mayle stále ještě nic nezměnilo a řekněme si na rovinu: díky bohu. Jednou velkou chloubou je tu olivový olej, jehož ceny dokážou šplhat mnohem výše než ceny vína. Onehdy jsme s maminkou vystoupaly na olivovníky porostlý Mont d'Or, vršek za Zvonokosy, kde se ukrývali obyvatelé a s nimi i husar Angelo během epidemie cholery, a na Mont d'Or se, čirou náhodou, zrovna odehrávala demonstrace výroby oleje. Bodří provensalští výrobci se soudkem růžového ukrytým v chládku hned vedle bedny se žlutými melouny tam rozložili nástroje na výrobu oleje a ochotně a pyšně ukazovali návštěvníkům, jak se olej dělá. Olivy se sbírají v zimních měsících, řekl nám pán v kšiltovce. Těžko odhadnout, zda náhodou nebude mrznout, aby nepřemrzly, ale zase je třeba nesbírat moc brzy, uf, těžká práce, a pak, ta zima! "A zbytek roku děláte co?", otázala se chytře a zřejmě investigativně přítomná novinářka místního plátku La Provence: "To máte dobrý, jen dva měsíce práce..." "No počkejte, taky musíte ty stromy udržovat!", řekl pán a v duchu si jistě pomyslel to, co generace a generace zemědělců před ním: tyhle chlívácký krky s čistejma ručičkama, co musíme živit naší poctivou prací! Na bodrosti mu to ale nic neubralo a hrdě nám předvedl mletí oliv i odstřeďování oleje a nakonec se nadechl, aby nám vysvětlil, jak poznáme kvalitní olivový olej. "První, na co se musíte kouknout, je, odkud ten olej je!", řekl: "Abyste věděli, že je z Francie nebo z Evropské unie!" Nad takovým pokrokem ve výkladu jsem na okamžik zapochybovala, že pán má v rodokmenu skutečně generace a generace místních zemědělců, i když jeho přízvuk svědčil o tom, že spíše ano. "Protože když tam není napsáno nic, tak je to bůh ví co třeba z Tunisu nebo ze Španělska!" zahřměl pán, ohrnující nos nad podobnými břečkami. "No jo, dobře, Španělsko, to je EU", řekl směrem k úřednické darmojedkyni z La Provence: "ale tam dělají olej ve velkoprodukcích, ne jako my tady, a pak, mají jiné odrůdy, co nejsou tak dobré, sklízejí to tam strojema a házejí tam všechno".

Inu, tady, když se řekne Francie, myslí se Provence, a když se řekne EU, myslí se zbytek Francie. Místní vzdálenosti jsou podobné jako v České republice. "Však já taky nejsem místní", řekla mi onehdy sousedka: " Já jsem se přistěhovala až z Aix!" Samozřejmě, že někomu, kdo se přistěhoval ze vzdálenosti 10 000 km a z města, kde se vzdálenost mezi Aix a Znovokosy rovnala vzdálenosti mezi dvěma městskými čtvrtěmi, přijde slůvko až poněkud redundantní. Ale možná se mi časem svět zase změní až na "Ale když ty budeš bydlet až u Hrudkovanky!", kterým si zoufala maminka jedné mojí kamarádky nad faktem, že se ona kamarádka stěhuje na druhý konec Rokycan.

Čas nám tu tedy teče pomalu jako olivový olej a je přerušován jen občasnými příjezdy návštěv. Ležíme pěkně šikovně na cestě na jih, a tak to mají při cestě jak kamarádi z Grenoblu, kde jsme žili před tím, než jsme se odstěhovali do Chile, tak i moje kamarádka Jeanne, jejíž maminka žije v Marseille a tatínek v Gap. S Jeanne jsme kdysi v Praze, když Česká republika ještě nebyla v Evropské unii, snily na sklonku školního roku u piva na zahrádce hned vedle pankrácké věznice, že by si nás obě země třeba vyměnily - já chtěla zpět do Francie, Jeanne chtěla zůstat, ale obě jsme narážely na problém za problémem. Devět let poté má Jeanne dvě děti s mým kamarádem z rodných Rokycan a já mám za muže Marseillana. Ona žije v Čechách a já ve Francii. Tak vidíte, a pak, že si člověk nemá přát, protože neví, co přesně si přeje.

Svět je tu tak malý, že jsme dokonce na Jeanne padly přímo ve vlaku, když jsme s mojí maminkou jely do Marseille. Prodírajíce se poměrně plným vlakem najednou slyšíme české "Paní Nováková!!!", jakým mojí maminku Golemka častují celé Rokycany, a ze sedadla nám vstříc vyskočila jako čertík Jeanne s utrženým knoflíčkem u výstřihu, jak se na ní mladší děcko žádostivě zavěsilo.

Zastavují se u nás také osamělí astronomové pozorující na Levandulové observatoři a my se zastavujeme u nich, v tzv. švýcarském pavilonu, kde je pořád ještě cedule podepsaná objevitelem první extrasolární planety: "Prosíme manželky astronomů, aby před odjezdem uklidily". Onen objevitel by jistě mohl nad mojí manželkovitostí hodné i švýcarského rozměru jen zaplesat, protože když jedeme do švýcarského pavilonu na večeři za osamělým astronomem, jsem to já, kdo udělá kopec jídla, naloží ho do auta a přiveze. Když pozoroval David, rozhodla jsem se, že musí ochutnat místní specialitu poutargue. Poutargue nebo boutargue - jak vidíte, název pochází tak trochu z mluvené francouzštiny a o tom, jak by se měl psát, se toho moc neví - jsou vlastně jikry ryby jménem muge, česky parmice, alespoň dle slovníku, a vypadají tak trochu jako malý salámek. Místní specialita je to ale taková, že její znalost je jedním ze základních předpokladů proto, aby vás místní přestali považovat za turistu. Jestliže tedy prodavač ryb na trhu vždycky jen tak odpověděl na pozdrav, zeptal se, co chci, a pak dále konverzoval s paní XY o tom, jak má zmlsaného manžela, ve chvíli, kdy jsem řekla, "a jo, a taky si vezmu jednu poutargue" jako by mě jeho oči poprvé uviděly, jak se v nich zajiskřilo. "A, znalec!", zamnul si rybář ruce nad integrací cizinek s přízvukem do místní kultury: "To si pochutnáte." "To ano, minule, jak jste mi prodal tu dorádu, to byla dobrota!" "No to víte, to je tím, že jezdíme na moře pěkně každý den a ryby jsou hned na prodej! Já už tedy moc nejezdím, ale za mlada...." pustil se rybář do vysvětlování a já jsem si spokojeně řekla, že příště si nějaká panička se zmlsaným manželem ani neškrtne.

Doma jsem pak poutargue udělala s těstovinami. Do olivového oleje jsem dala trošku harissy, najemno nakrájený česnek a snítku saturejky, nechala jsem to pomalinku ohřát, ale jen tak, aby se olej nepřepálil, neb přepalovat olivový olej, to je jako lít kolu do Plzeňského, a pak jsem to smíchala s těstovinami, přidala poutargue a čerstvou bazalku.

Chutnalo to a vonělo jako Provence, trochu mořem, trochu vyprahlými stráněmi, trochu pikantně, ale ne zas moc, abychom ocenili i chuť růžového, jedli jsme pomalu a vychutnávali každé sousto, až se ve všech v nás pak rozlilo takové to příjemné, provensálské líné blaho, a do toho k nám jemný vánek přivál vůni levandule.

Zvonokosy dnes

Tak nevím nevím, občas začínám přemýšlet, zda se ze mě náhodou nestává Provensalan. Neříkám to jenom kvůli zanedbávání tohoto blogu a internetu vůbec, ani jen kvůli faktu, že jsem odřela Dežotovi bok, když jsem se naše prdítko pokoušela zaparkovat, a dokonce ani jen proto, že mě při poslední jízdě vlakem do Ženevy napadlo, že jsou lidé nějak málo hovorní a že, pokud budu takhle pokračovat, dopadnu nejspíš jako jedna paní v českém vlaku, kterou její soused odpálil typicky česky přívětivě: "Paní, já si ale nechci povídat". Říkám to tak nějak kvůli tomu všemu najednou. Zkrátka, o zpožděních autobusu do Aix, očních problémech prodavačky těstovin a kadeřnických sklonech pekařčiny dcery (myslím té pekařky s hrudkami řasenky) vím všechno.

Na druhou stranu ale pořád ještě nejsem schopná po luberonských silnicích jezdit více než sedmdesát a když prší, otevřu dokořán okno a nadšeně se na ty kapky dívám - v Santiagu jsme nic takového neměli -, místo, abych hartusila, že počasí je neobvyklé, že prší moc a že za to všechno určitě můžou ty chlíváci z Vošingtónu. K asimilaci tedy stále ještě daleko.

V Provence a na celém jižním pobřeží se sice hartusí na trhu hlavně proti počasí, ale doma se pak ví, kdo za to všechno může. Laskavý čtenář, který má jistě spojený místní kraj s lány levandule, růžovým vínem a olivami, sice může možná fialovou barvu považovat za tu, co zdejší kraj charakterizuje nejlépe, během voleb se mi ale začíná zdát, že barva Azurového pobřeží a spol. je hlavně hnědá. A hnědá, to je barva asimilace, jinak táhni, odkud jsi přišel. Nikde jinde ve Francii nemá Le Penova strana Národní fronta takový úspěch. Jaké že tedy dnešní Zvonokosy vlastně jsou?

Pestré.

Novým vynálezem starosty už dávno nejsou toalety, dnes je jim moderní Zvonobus, autobus vozící obyvatele zdarma z jednoho konce města na druhý. Na zastávce čekám s pánem, který čeká na čtyřku, ne na jedničku, ta to bere moc dokola, a když autobus přijede, přátelsky si potřese rukou s řidičem. Ač je autobus zadarmo, využívá ho málokdo, protože Francouzi svá prdítka milují a nemíní se nechat omezovat něčím jako jízdním řádem, už tak stačí, že je pořád terorizují nějakými silničními pravidly, že bylo nedávno zakázáno používat detektory radarů a, ta úplně nejneslýchanější hrůza, od prvního července je nutné mít v autě dokonce alkotest. Usadíme se na sedačky. Vedle nás jede rodinka vracející se od rybníka, holčička spí tatínkovi na klíně a tatínek volá na autobusáka, aby se podíval "jsem Ti říkal, že usne!". Autobusák se koukne a jede dál povolenou padesátkou. Na retardéru autobus nejdřív nadskočí, a pak si prdivým zvukem otře o retardér bříško. "To jsem nebyl já!", vesele volá tatínek. "No jo, tenhle si dycky sedne", komentuje to řidič: "Ty ostatní ne, ale tendle dycky." "Kde chcete vystoupit?", ptá se mě autobusák, protože mě nezná a neví tedy, kam jedu. "V centru", řeknu. "Ale kde v centru???" dodává, protože každého vysype tam, kde to má k domu nejblíž.

Postavy tohoto celkem nudného příběhu jsou pán Provensalan, slečna Češka, řidič evidentně potomek imigrantů ze severní Afriky a tatínek s dcerou jsou černí jako bota.

I ve Zvonokosech se tedy dnes mísí kultury a barvy pleti.

Na poště ve frontě sleduju ženu přede mnou. Burku nemá, ale je zahalená od hlavy až k patě. Uctivě žádá úřednici, aby jí změnila paušál na telefon. Je nejméně o deset let mladší než já. Přemýšlím, co si asi myslí, jaký je její život. Vyvstává mi v hlavě desítka stereotypů. Bije ji muž? Musí rodit jedno dítě za druhým? A pak mě napadne, že Socrates měl pravdu. Vím, že nic nevím. Nevím vůbec nic.

Jsem na řadě. Co o mě ví úřednice za pultem, když slyší můj akcent a moje rozčilení nad tím, že pořád pošta ještě neotevřela naše konto?

Snažím se, aby moje rozčilení nebylo českého, ale francouzského kalibru. Jestliže v Čechách není neobvyklé hulákat, nazvat úřednici neschopnou a nechat si zavolat vedoucího, ve Francii velmi dobře funguje - to, co by v Čechách nefungovalo ani náhodou, jelikož co je komu do toho, že jste socka - poukázání na to, do kterak prekérní situace jste se kvůli chybě dostali a kterak strádáte a nemůžete platit nájem. V Chile byste se zase museli bít v prsa, jak jste strašně důležití, a popřípadě to doložit, jinak nezbyde než pokorně čekat a nerušit. Inu, jak říkám, nevím, proč jazykové učebnice ztrácejí čas lekcemi typu "U doktora", když symptomy jsou všude na světě stejné. Taková lekce "Na úřadě" by se hodila mnohem víc.

Úřednice je milá, stejně jako byla milá na paní přede mnou, a snaží se mi pomoct, aniž by dala najevo, že se nějak liším od "normálního zákazníka". Možná ví, že nic neví. Možná je část její rodiny z Itálie, Portugalska nebo jiné evropské země a to, že mám akcent, jí nepřijde divné. Možná je prostě jen profesionální a jinak ví. Že muslimové-Arabové-imigranti žijou na dávkách a bijou svoje ženy a že východoevropané kradou práci a nejlepší by bylo vystoupit ze Schengenu, aby byl od těhle lidí pokoj. Možná tohle všechno ví a stejně jako 20% místních volila extrémní pravici. Možná ji volila proto, že její muž nemá práci a možná, že jí nepřišlo divné volit Národní frontu ani když přítelkyně jejího syna pochází z černé Afriky, protože ta je přece slušná a tu by nedeportovali. Kdo ví. Já ne a pokud nechci být paranoidní, opakuju si, že nevím.

"Ve Zvonokosech si dejte bacha, kde budete bydlet", říkal Hvězdopravcův bratranec: "Je to tam nebezpečný." Hvězdopravcův bratranec byl ve Zvonokosech naposledy před dlouhými léty, žije na vsi u Marseille a prodává ve zverimexu, protože je expert na mořská akvária.

V Marseille samotném to je také čím dál nebezpečnější, říkali onehdy v televizi. Na Canabière v noci se bandy mladíků motají kolem barů a snaží se okrást v páteční a sobotní noci rozjařené hosty. Naštěstí je tu bývalý legionář Tomas, původem z Maďarska, a jeho kamarádi z východu Evropy, kteří nabízejí barům služby jako ochranka. Samozřejmě mě napadá slovo výpalné, ale vím, že nic nevím. Když jde někdo z hostů vybrat peníze do bankomatu, Tomas a jeho kamarád Sergej jde s ním, protože bankomaty mají bandičky pěkně očíhnuté. A nejvíce číhají na hosty, co sotva drží na nohou. Kamera nekamera, jeden host se potácí tak, že ho Tomas musí podpírat a přitom střeží, aby opilosti nikdo nevyužil k odcizení peněženky nebo mobilu. "A takto Tomas doprovodí hosta bezpečně až k jeho autu.", libuje si komentátor osočuje vzrůstající kriminalitu, která tolik lidí přiměla volit Národní frontu. Po francouzsku.

Inu, ve Zvonokosech, stejně jako v Marseille, zřejmě stále platí, že aby si farář získal důvěru místních, musí nejdřív ustát burgundské vínečko.

Chudáci muslimové přitom nepijí.

Všechno se mi to mísí v hlavě jako sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis a přemýšlím o slovech, jak prý melting pot nefunguje a říkám si, že sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis, to zní jako Pejsek a kočička a kruté bolení hlavy. Nebo schválně, co je lepší ke kafi: gazelí rohy, makovec nebo croissanty?

A odkud vlastně ty gazelí rohy přesně jsou? A má vůbec Provensalan naproti croissanty rád?

Zvonokosy dneška jsou pestré a možná, že když se začneme spíš ptát než tvrdit, nakonec pochopíme, že nejde o to míchat všechno dohromady, ale moct si společně dát, na co máme chuť, aniž by to znamenalo, že si musíme vybrat totéž. A pak, je tu ona skvělá možnost ochutnávání a inspirace!

Často myslím na to, jak tenhle zvonokoský blog, stejně jako můj předchozí blog o Chile, vlastně psát. Ráda karikatuju a ráda se věcem směju, a mám pocit, že moji čtenáři se mnou. Nechci se vysmívat, spíš se podívat na komičnost zaslepených pravd, které jsou legrační právě tím, že jsou pro moje české čtenáře naprosto absurdní. Stejně tak ale považuju za zdravé zkoumat zaslepené pravdy vlastní, které jsou často mnohem méně komické. Je zvláštní, jak je možné se na druhou kulturu dívat očima své vlastní, a zároveň z ní umět i vystoupit a podívat se zase zpátky. Zvláštní a těžké. A obohacující. Díky melting potu.

Až pojedete v létě do Provence, užívejte si tradiční levandule, růžového a oliv. Tradice má něco do sebe. Podívejte se ale zvědavě i na to, co je Provence dnes, protože francouzský venkov už ani v Luberonu není to, co byl, a ne náhodou má v místních vesničkách Národní fronta tolik voličů, kteří onu změnu nenávidí a nového se bojí. A nedělejte si iluze, že se názory Národní fronty nějak přehnaně liší od toho, co se klidně a bez povšimnutí může pronášet v Čechách jako pravda, za níž je jedním dechem proneseno, že tedy není politicky korektní, ale s politickou korektností, ať se jde někam, když je to přece pravda, co se obecně ví. Mimochodem, naše národní hrdost na to, jak jsme chytří, že nebudeme politicky korektní jako ti šašci v Americe nebo v Evropě, je jednou z věcí, které počítám mezi ty méně komické.

Zkuste se podívat na ono míšení starého a nového a na chvíli myslet, že víte, že nic nevíte, a možná uvidíte onu rodící se novou Provence vedle té repetitivně se opakující a ač malebné, do sebe zatuchle uzavřené - i vám samým. Stejně jako bude pro cizince - nedejbože tmavé pleti - uzavřená společnost na nejedné české vesnici v hospodě. I když, on i takový blonďatý Skopčák...

A možná se vám jako mě stane, že francouzské prdítko uhánějící proti vám hlava nehlava uprostřed silnice neřídí místní ovíněný hráč petangu, ale v kompletní burce zahalená žena, která sice přes burku vidí jen tak trochu, ale zcela jistě má ve dveřích auta povinný alkotest.

Zdá se, že o úsměvné absurdity ani v moderní Provence nebude nouze.

Tlačení do domečku

Další historicky dlouhá pauza na blogu není tentokrát zaviněna absencí internetu ve zvonokoských končinách, nýbrž tím, že jsme se v půlce dubna z Reillanne přestěhovali do našeho nového domečku ve Zvonokosech. Internet k nám dorazil hned po týdnu, jedné páteční noci, když Hvězdopravec pozoroval na observatoři a já jsem seděla na jedné z našich vypůjčených kovových židlí, které nesnesitelně studily do pozadí tak, jak by to turista v Provence nikdy nečekal. Na vypůjčené židli jsem seděla proto, že kromě vypůjčené židle už se u nás už dalo jedině ležet na vypůjčeném slamníku. Domeček zel jinak prádnotou, a to takovou, že bych, kdybych začala trpět samomluvou, mohla klidně vést konverzaci s paní Ozvěnou.

Z Reillanne jsme si půjčili stůl, abychom měli k židlím a slamníku pěkně do třetice, a po vyčerpávajícím víkendu, kdy jsme v Reillanne uklízeli a stěhovali našich pět švestek včetně lyží a kol - život s Hvězdopravcem už je takový, že dřív než gauč bude zkrátka doma vybavení na vyhrabávání zasypaného z laviny - , jsme se tedy ocitli v ozvěnou znějícím domečku ve Zvonokosech.

Po bydlení v betonovém loftu v Bellavistě jsme se rozhodli pro opačný extrém, tj. bydlení v domku, po jehož střechách jistě běhal v polovině devatenáctého století Gionův husar Angelo v době epidemie cholery. Domek je natěsnaný v uličce tak malé, že jí neprojede ani auto. Což ovšem nic nemění na faktu, že má dům obrovskou garáž. "Hlavně, aby se vám do ní nenastěhovaly krysy!", varoval nás hned tatínek Jean, jehož krysí Einstein se přes dvě fotobuňky na pasti stále těší pevnému zdraví na svobodě.

O tom, jaké je bydlení v podobných malebných pokroucených starých domech s půvabným točitým schodištěm vedoucím postupně do prvního a následně do druhého patra, jsme se mohli přesvědčit hned onen stěhovací víkend, kdy jsme si koupili novou ledničku. Auto jsme zaparkovali na přilehlém náměstí, Hvězdopravec a tatínek Jean opatrně lednici sundali z návěsu a přinesli uličkou plnou holubinců až k našim dveřím.

A nastalo tlačení lednice do domečku. Půvabné pokroucené schodiště s podhledem, které bylo jistě projektováno v době dávno před vznikem první ledničky, se okamžitě zdálo mnohem méně půvabné. Hvězdopravec a tatínek Jean s tunovou lednicí různě rotovali a strašně u toho funěli. Asi po patnácti minutách a poté, co si Hvězdopravec pro snazší manipulaci přivázal lednici k zádům, se jim ale skutečně podařilo objevit úhel, pod kterým se jim náš první přístroj podařilo prostrčit schodištěm. Lednice byla doma.

Zbývalo natlačit slamník. Po několika měřeních bylo jasné, že půjde do druhého patra oknem. Co se týče lan, jsme naštěstí vždy vybaveni perfektně, a tak slamník cestoval pohodlně venkovním výtahem. Ještě, že máme alespoň velká okna.

Tváří v tvář faktu, že náš dům má tu výhodu, že je prakticky nevykraditelný, neb kdo by se s lupem vláčel po oněch příšerných schodech, jsem si začala představovat, jak k nám přijíždí kontejner z Chile. Vzhledem k tomu, že všechny služby typu stěhování nebo doručování v Provence, alespoň jak se zdá, zajišťují pánové silného charakteru, pro znalce roku v Provence "typ Massot", obrnila jsem se tou největší možnou dávkou asertivity.

A tu jsem si mohla nacvičit ještě před příjezdem kontejneru, protože týden před tím nám přišel nový gauč. Naše mrňavá ulička není na mapě, ale i kdyby byla, bylo by to k ničemu, protože pan závozník si stejně mapu nevzal. Vyřešil celou věc tak, že prostě někde u vjezdu do Zvonokos zastavil a zavolal mi, že stojí u nás před domem. Bylo mi jasné, že u nás před domem nestojí, neb se k nám nedá vjet, a doporučila jsem mu, ať dojede do centra a následně mi zavolá.

Po pěti minutách byl pan závozník znovu před domem. Znovu jsem mu vysvětlila, že před domem rozhodně není a následně ho podle jeho indikací (napravo mám půjčovnu videa, nalevo hospodu) navedla až na náměstí poslouchajíc jeho zlověstné klení.

Z kamionu na náměstí vyskočil pán, jehož jsem si okamžitě překřtila na pana Kamioňáka, neb přestože jeho náklaďáček vypadal jako jen trochu větší dodávka, pán jako by z oka vypadl řidičům obrovských trucků z amerických filmů. "Schody, do prdele", řekl přívětivě, když viděl náš domek: "No to se vam sem pani nevejde ani náhodou." "Vejde", řekla jsem.

 Kamioňák si plivl do dlaní a spolu s pobledlým vytáhlým uhrovatým mladíkem, který se za celou dobu neodvážil pronést ani slovo, donesl první polovinu gauče před dveře. "Povidám, že nevejde", řekl a začal se naoko pokoušet tlačit gauč do chodbičky vedoucí k točitým schodům.

"Zkuste to natočit takhle", řekla jsem já, ženuška s mozkem vrabce, či jak se říká ve Francii, ústřice.

"Pani!!!!", řekl Kamioňák: "Já mám sedumnáct let prakce! Povidam, že ten gauč neprojde."

Gauč projde, pomyslela jsem si, ale moje návrhy ne. Tváří v tvář faktu, že se Kamioňák chystal položit náš nový gauč do holubinců před domem jsem zbaběle přiznala, že máme garáž. Kamioňák se rozzářil a začal sršet radami. "To já znam, jednu takovou", řekl: "v takovymdle domě. Místo kanape si kupte takový kostky jako má vona, na tom se dobře sedí." "Nebojte, však ono to kanape projde", řekla jsem pevně. "Pani, povidam, že neprojde!" rozzuřil se zase Kamioňák: "Mam sedumnáct let prakce!"

Večer, když dorazil Hvězdopravec s párou ucházející i ušima, jsme on a křehká ženuška já kanape vzali a za použití našich vrabčích mozků jsme bez prakce umně zarotovali kanapem na schodišti. A bylo po sezení na kovových židlích.

"Když projde tohle, projde všechno", tvrdil Hvězdopravec před příchodem stěhováků a měl pravdu. Prošlo všechno, jen šlo o to poznat, co je co. Po třech měsících jsme se konečně shledali s tím, co nám v Chile zabalil Šéf, Peruánec a Břicháč do kartonů tak dokonale, že jsme naše věci nebyli teď vůbec schopni identifikovat. Naštěstí bylo ale na každém kartonu číslo korespondující s položkou v seznamu, který nám Chilané vyhotovili a přidali k nákladu. Jediný problém byl v tom, že seznam se zakládal na tom, co na karton napsal španělsky Šéfův tým a co následně Franta Mušle tvý mámy přeložil pomocí google překladače do angličtiny. Celé to pak korunoval fakt, že náš loft nedisponoval místnostmi jako "obývák" nebo "kuchyně", a tak byl na všech kartonech nápis "hlavní místnost".

Copak o to, že všechno, o čem Šéf a spol neměl páru, co to je, bylo označené jako "příslušenství k paragleidu". "Křeslo", přeložil Hvězdopravec stěhovákům položku v seznamu odpovídající číslu na podlouhlém balíku: "A, to bude asi kus skládací postele!", usoudil rychle: "Tak do druhého patra, prosím!"

"Prej gauč!", nadával nahoře stěhovák, když z balíku vybalil dva páry lyží: "Gauč!"

Stěhováci tedy poměrně hrdinsky nosili věci i do druhého patra a my jsme je pak po jejich přesnější identifikaci ještě hrdinštěji nosili tam, kam ve skutečnosti věci patřily nebo alespoň tak trochu patřily. Protože, jako při každém stěhování, máte pocit, že spousta věcí patří na jediné místo, a to je popelnice. A to je u nás vždy dobrá příležitost pro vypuknutí kumulantské a vyhazovačské vášně.

Z kartonů na nás postupně začaly vykukovat věci v té organizaci, jakou jsme předpokládali, když jsme po prvním dni stěhování viděli náš byt: stěhováci v Chile vzali ono tam, přidali tamto odtud a nakonec ještě něco jiného odjinud, všechno to zabalili do deseti vrstev papíru a nacpali do beden. Prokousávání se oněmi ochrannými vrstvami bylo tedy jako rozbalování dárků pod vánočním stromkem, protože podle kontextu obsahu kartonu se vůbec nedalo předpokládat, co v dalším motanci bude, a podle tvaru už vůbec ne. Někdy se na mě z motáku vykutálel hrnek, někdy tři tužky z psacího stolu a jednou dokonce jedna jediná lžička.

"Hele, oni nám zabalili i adaptatéry do sítě v Chile a prodlužovačky, myslela jsem, že jsem je všechny dala stranou a rozdala", řekla jsem unondaně u vybalení další z nespočetných beden plných motanců: "tak ty poletí do popelnice!" (pro ekologicky citlivé čtenáře dodávám, že v dobách míru jsem též ekologicky citlivá, ale výjmečný stav je výjmečný stav) "No to ne, to se bude hodit", protestuje Hvězdopravec: "až poletím v červnu do Chile, vezmu je Sylvainovi".

"Ok", řeknu asertivně a vyhazuju hned jak Hvězdopravec spustí prodlužovačky z dohledu.

V červnu si Hvězdopravec, který bude jistojistě na poslední chvíli jako vždycky hledat zámeček na zavazadlo - ten naopak nesmím tedy nikam zašantročit, na prodlužovačky ani nevzpomene. Jedinkrát, kdy se na mě vyhazovačská vášeň provalila bylo, když jsem vyhodila Hvězdopravcovy pohorky. Vlastně jedinkrát dvakrát, ještě jsem byla přistižena při vyhození kalhot od pyžama, které u nás v Chile nechal Hvězdopravcův kolega David, když přijel na pozorování z Francie, jenže to se nepočítá, protože po Davidovi je chtěla po návratu manželka a kladla mu na srdce, ať si je u nás v Chile vyzvedne při svém příštím pozorování, tak důrazně a tolikrát, že si David na ty kalhoty vzpomněl. Škoda, že jsem nezkontrolovala, zda mu na ty kalhoty také našila cedulku se jmenovkou, ušklíbnu se pro sebe a zatímco na čestné místo ve skříni uložím Svetr, obratem a tajně odložím na charitu několik párů kalhot, které Hvězdopravec "sice nenosí, ale třeba ještě někdy bude".

To určitě, pomyslím si. Naše třetí společné stěhování ze mě vytvořilo vyhazovače naprosto neoblomného a všemi mastmi mazaného. I tak se nám garáž hrůzostrašně naplnila věcmi, ale to je vlastně jedno, protože Dežot se do ní stejně nikdy nevešel. Zbytek domku je už ale zcela obyvatelný a došlo dokonce už i na kytky za oknem. A tak už bydlíme....a blogujeme!

Provensalské gůglení

Myslím, že není lepšího důkazu o tom, jak se žije na vesnici uprostřed pohoříčka Luberon, než historicky nejdelší pauza na mém blogu. Ne, že by nebylo co vyprávět, ale jak asi, když v jedné z nejméně osídlených oblastí Francie je mobilní telefon neužitečné harampádí a internet hudba budoucnosti. Antény vysílačů tu sem tam krajinu hyzdí, ale ubryndávají signálu tak nejdál k příštímu kopci, a co nepřeruší místní kopce, s tím si hravě poradí na sebe malebně naplácané staré domy s úzkými uličkami, a pokud přeci jen nějaký zbytek signálu vesnicí proletí, jsou tu spolehlivě ochranné tlusté domovní zdi. Tatínek Jean je nadšen, že se tu netoulá žádné rakovinotvorné zlo - o tom, jak je telefonování mobilem škodlivé se prý schválně mlčí, lobby, chápete -, které způsobuje přehřátí jeho uší, když si jednou za týden zapne onen toxický vynález mobil.

Mě však po měsíci a půl bolí hlava jako střep. Telefonovat nebo surfovat znamená vyjít ven na chodník před dům a doufat v dobrý vítr, který k nám přinese trochu eletromagnetického pokroku. Internet funguje tak jednou týdně, telefon zase minutu ano a minutu ne, a pokud jste doma, nikdo se vám nedovolá. O prázdninách je to jistě ráj, ale když se pokoušíte přemoct francouzskou administrativu, najít si práci a zařídit pořádný kopec dalších věcí, je to bez nadsázky peklo. Zvlášť, když ve spojení s absencí signálu nemáte poštovní schránku a jakékoli úřadování komplikovanější než nákup chleba znamená protočit Dežotovi pořádně kolečka. Z člověka, který v klidu zapomínal nenabitý mobil dva dny v kapse batohu a který doma nezvedal telefon, pokud se mu zrovna nechtělo, je tak navzdory vlastní představě o sobě po měsíci a půl městskou neurózou postižený technožíznivec okouzlený slovy jako optické vlákno, smartphone nebo internetbanking.

Lidé ve vesnici ale evidentně jako já nedostatkem kontaktu s okolním světem netrpí. Provensalané mají stoletími prověřenou metodu přenosu signálu - ústně. Neboli, co si technožížnivec vygůglí, to si Provensalan vyžvaní.

Hvězdopravec, který má v Provence celou rodinu, mě vždycky fascinoval svojí schopností "diskutovat". Co jsi dělal v práci?, ptala jsem se. Diskutoval jsem, říkal často a já jsem obdivovala jeho schopnost navazovat vztahy, lehce a nonšalantně konverzovat, která je většině Čechů naprosto cizí. Teprve po prvním týdnu zde mi ale došlo, že na rodáka z Provence je Hvězdopravec v podstatě na slovo skoupý. Přelomovým momentem v tomto uvědomění pro mě byl podpis nájemní smlouvy na byt, který trval hodinu. Jelikož se jednalo o téma stěhování, postupně jsme probrali celou majitelovu i Hvězdopravcovu rodinu, všechny vesnice, kde která část rodiny bydlí, což se samozřejmě stočilo na dopravní zácpy, ty zase na nepříjemné ochlazení moře po mistrálu, odkud jsme se dostali k daním z nemovitosti, a na závěr na létacího koníčka tatínka Jeana a malby paní majitelky. "To jsou ale sympatičtí lidé", pochvaloval si tatínek Jean, když jsme celí užvanění vycházeli do pátečního večera, a mě začínalo docházet, proč Hvězdopravec o většině svých mezinárodních spolupracovníků obvykle tvrdí, že jsou to nevychovanci, neb "skoro ani nepozdraví".

V Provence se zdraví a mluví a mluví a mluví a mluví a nakonec ještě chvíli mluví. Námětem číslo jedna je počasí, a přesto, že dnes již tolik Provensalanů nepracuje v zemědělství, ke slušnosti patří počasí nevěřit a podivovat se nad jeho absolutní neobvyklostí v porovnání s předchozími léty. Inu, ono taky, jak hodinu konverzovat o tom, že je stejná zima jako byla loni, když to už jsme si všechni přeci loni pověděli, že ano. Zkrátka, je to pořád tak, jak to popisuje Peter Mayle v Roku v Provence. Za měsíc a půl, co žijeme v Reillanne, bylo dle toho, co jsem mohla slyšet na trhu, neobvykle teplo, pak neobvykle zima, dále pak neobvykle sucho, přerušeno záhy neobvykle silným deštěm.

Protože počasí to ale přeci jen všechno nezastane, je každý obyvatel Provence rád, když se něco semele.

Před dvěma týdny v pátek nám najednou přestala téct voda. Ráno jsme se vzbudili a netekla ani kapka. Hvězdopravec odjel diskutovat do práce a já jsem se vydala na výzvědy do místního konzumu. Paní majitelce voda tekla, i když občas jí také neteče, ještě, že je voda ve fontáně, snad se v ní ale nebudeme muset mýt. "Ještě, že je teplo", řekla neotesaná Češka, které konverzace pořád ještě nejde. Paní se zasmála, no ano, je teplo, ale taky je sucho, možná proto nám ta voda neteče, a taky je možné, že to vypnuli kvůli pracem nahoře ve vesnici, ale zase je divné, že by netekla voda u nás dole, nejlepší by bylo dojít se poptat na radnici.

Zbaběle jsem usoudila, že dalším poptáním mi nejspíš vyschne v ústech tolik, že riskuju bez tekoucí vody v domě smrt žízní, koupila jsem lahev minerálky a odploužila jsem se domů s nadějí, že voda začne téct nějak sama od sebe.

Hvězdopravec se vrátil kolem páté a voda pořád ještě netekla. Nezbylo tedy, než se jít poptat sousedů, kteří se právě vraceli z práce.

Sousedce od naproti voda tekla, ale v zimě, to bylo hrozné, to jak byla letos tak neobvyklá zima, tak jí prasklo potrubí a to teklo všude po návsi, a proto taky nefunguje teď fontána u ní před domem, a taky to bylo hrozné, protože měla zrovna hosty, ona taky pronajímá, jako Sylvainovi rodiče, jakpak se mají? No, oni mají Reillanne rádi, oni pořád neví, jestli se přistěhovat nebo ne, a co my, my se budeme stěhovat do Zvonokos?

Z branky u bývalých jatek přišla sousedka zdola, dobrý večer, voda teče a řeč plyne jak ta voda a co nesemele, rozemele, jakpak se mají Sylvainovi rodiče, do Zvonokos?

Když se dostavila třetí sousedka, zavolal konečně Hvězdopravec Sylvainovu tatínkovi, který mu řekl, že přívod vody je venku před domem. Hvězdopravec otevřel poklop přívod kryjící a zjistil, že nám v noci někdo prostě omylem vodu zavřel.

Všechny tři sousedky stály chvílinku jako zkoprněné, nebo možná jen chytaly dech na debatu "jak je to možné", kde byly zmíněny všechny kriminální činy za posledních pár let, neschopnost radnice zjistit, který uzávěr vody patří ke kterému domu, a obtížnost parkování ve vesnici.

Pak padla noc, ochladilo se a já se těšila, že se konečně budu moct jít osprchovat.

Hned, jak jsem vylezla ze sprchy, ozvalo se ťukání na dveře. "Prý vám dneska netekla voda", strčil hlavu do dveří soused: "už teče?". No jejda, už teče, ale tedy, někdo nám zavřel přívod, jak je to možné, podívejte, tady to je, řekl Hvězdopravec, a soused se divil a vykládal, jak radnice nemá žádný plán rozvodů a jak je tu všude nějaké staré potrubí a jak mají všechny domy problém s vlhkostí, hlavně jeho soused zezhora, který nemůže vůbec žít v přízemí, jen v prvním patře, protože tam je všude takováhle vrstva houby, co je dobrá houba, protože se z ní dřív vyráběl střelný prach, ale doma na stěně, přeci jen, a Hvězdopravec kýval a vykládal sousedovi o studně, kterou máme ve sklepě, a když jsme konečně okolo půl desáté osaměli, řekl pochvalně: "Stejně je to ale sympatická vesnice."

V tomto kontextu samozřejmě nejen, že chápu, že internet a telefon může chybět pouze zamlklým depresivním neurotikům jako jsem já, ale dokonce se ptám sama sebe, jak se tu uživí místní radiostanice, jako například radio Verdon.

Radio Verdon, kde místo bien všichni říkají pěkně místně bieng, je naše oblíbené hlavně kvůli reklamě na kamna na dřevo, kde dědeček usilovně slabikuje z papíru text vysvětlující vnučce, jak mu v zimě vůbec nebyla zima a jak ušetřil a to je bieng. Příležitostně se v tomto rádiu také dozvíte, ve které vesnici je soutěž o nejkrásnější tykev a nejlepší tykvovou polévku a k tomu vám hraje místní hudba o tom, jak je provensalské nebe modré, modré, modré.

A tak poslouchejte, sněte o prázdninách, o životě bez telefonu a bez internetu a já se jdu vyplížit do podvečerního Reillanne, abych chytila nějakou tu vlnu a mohla vám tenhle příspěvek poslat.

Se sýrem jde všechno líp

V pátek minulý týden jsme opustili Martu, která se šťastně shledala se svými dvěma činčilami, a následně se odstěhovali do vesničky Reillanne kousek od Levandulové observatoře. Sylvainovi rodiče nám tam provizorně půjčili domeček, který zde koupili asi před čtyřmi lety na důchod a který zatím využívají hlavně v létě.

To, že je vesnička skutečnou vesničkou nám došlo hned při pohledu na adresu, protože na ní chybělo číslo popisné. Hvězdopravec našel adresu na mapě na internetu a už jsme si to šinuli po úzkých křivolakých provensalských cestách, které obracely můj žaludek na líc a rub. Po několika zmatených pokusech najít náměstíčko, kde se měl domek nacházet - Reillanne má kupodivu prostranství s honosným názvem "náměstí" hned několik - nakonec Hvězdopravec projel brankou, která se nazývala "bývalá jatka" a která byla dimenzována spíše podle rozměrů krav než aut, a byli jsme před domem. Klíče nám dal postarší Kanaďan s šedivými vlasy do půl zad, otočili jsme klíčem v zámku pod dveřmi hlásajícími rok 1865 a byli jsme v našem novém sídle, kde se zdržíme nejméně měsíc a půl.

Měsíc a půl, protože za měsíc a půl se uvolní domek, který jsme našli ve Zvonokosech. Jako obvykle to dopadlo tak, že jsme místo dlouhého hledání bydlení vzali první místo, které jsme navštívili. Nevím, zda je to tím, že máme dobrý čich, nebo spíš tím, že nejsme moc nároční, každopádně najdeme vždycky napoprvé, maximálně napodruhé, pokud nám tedy není dohozena "pomocnice s hledáním bydlení" jako v Chile, kde jsme bytů viděli nejméně dvacet. Ať tak či tak, náročnost si budeme muset na nějaký čas dát tak jedině za klobouk, neb jsme v předvečer podpisu nájemní smlouvy zjistili, že náš kontejner s nábytkem je stále v Chile. O stěhování se totiž začala starat i Paní Profesionální z AGS, jejíž performace před naším stěhováním do Chile ve mě zanechala především dojem, že v Chile je to samý intelektuál a kavárna a AGS má nejlepší obaly na světě, ale není schopná nám dodat ani provizovní rozpočet podle odhadu objemu. Když se spojí Paní Profesionální, paní Útěcha a Franta Mušle tvý mámy, dojde k tomu, že jak jedna, tak druhá strana nehne ani prstem, dokud nebude mít všechny papíry. O tom, že v Chile jsem všechny dokumenty Frantovi vnutila, ačkoli to znamenalo, že jeho asistent nedělal nic jiného, než že jezdil pro jednotlivé papíry k nám a zase zpět k Frantovi, o tom jsem vám už psala. Paní Profesionální se ozvala hned začátkem února, že pro francouzskou celnici bude potřebovat naší adresu ve Francii a toto a tamto. Mávli jsme nad tím rukou, kontejner bude 35 dní na moři, plus doprava, plus proclení v Chile, tak to máme nejméně měsíc a půl, než bude třeba papíry celníkům dodat.

Po měsíci ale přišel druhý mail, kde Paní Profesionální pravila, že papíry opravdu potřebuje, neb bez nich nepovolí, aby kontejner Chile opustil. Hvězdopravec málem vyletěl stropem jako Mefistofeles, začalo se mu kouřit z uší a odpověděl tak nejhruběji, jak to ve Francii jde, tj. označil Paní Profesionální za Paní Neprofesionální a zeptal se jí, proč nám onu informaci nedala před měsícem, že si myslel, že je kontejner na moři, protože v Chile jsme všechny potřebné papíry dodali, a že logicky papíry pro proclení ve Francii budou potřeba až kontejner bude už alespoň ve vodách Atlantiku. Hned následující den jsme tedy poslali všechny vyžádané dokumenty a doklady, že bydlíme na jedné z našich provizorních francouzských adres, a teď jen doufáme, že náš kontejner, až za dva až tři měsíce konečně dorazí, neodvezou rovnou k tatínkovi Jeanovi.

U tatínka Jeana totiž papírově bydlíme. Protože ve Francii, když nebydlíte, což navíc musíte dokázat nejen certifikátem typu nájemní smlouva nebo čestným prohlášením ubytovatele, ale též složenkami na vaše jméno, nejste. Adresu tu potřebujete úplně na všechno, dokonce málem i na pronajmutí bytu. Srážky s tuhou francouzskou administrativou nás provázejí na každém rohu, a to hlavně proto, že na našich dokumentech je adres mnoho a různých, jak už to bývá u lidí, jejichž životopis nezní "Narozen v Dolních Kotěhůlkách, vychodil školu v Dolních Kotěhůlkách, oddán v Dolních Kotěhůlkách, pracující v Dolních Kotěhůlkách, bytem v Dolních Kotěhůlkách". "Vaše situace je velmi komplikovaná, pane!", řekli nám v bance, kde k otevření konta chtěli daňové přiznání za minulý rok, tři poslední platební pásky a důkaz o bydlišti ve Francii, a to vše se stejnou adresou. Tak to vidíte, i v dnešním světě v ekonomické krizi, se spory mezi Palestinci a Izraelci, mezi syrskými povstalci a establishmentem atd. se v Dolních Kotěhůlkách žije tak blaze, že tu za "velmi komplikovaný" považují fakt, že jste se právě přestěhovali a to ještě ke všemu z jedné země do druhé.

"Nějak to jít musí", řeknu pokaždé, když narazím na nějakou administrativní překážku postavenou nám do cesty tím, že nemáme stálou adresu, a vylovím zkušenost ze své stáže ve stacionáři pro bezdomovce: "pamatuju si, že klošárdi taky měli konto." "Jo, to jo, to musíte na poštu", řekl nám tatínek Jean, pro nějž je neúnavné sbírání bezdomovců na ulici jedním z bodů konání dobra: "tam otevřou konto každýmu."

V některých případech pak mlčím. Například když narazím na slečnu v prodejně s mobilními telefony, kde si chci koupit předplacenou simku a levný telefon. Slečna má fialové stíny, nalepovací řasy, gelové nehty a na krku poznávací značku bimba: přívěsek ve tvaru srdce z kočičího zlata, jehož jedna polovina byla odlomena a věnována Miláčkovi. "Máte občanku?", řekne. Ve Francii vám bez ní předplacenou simku neprodají. Podám jí pas, slečna ho otevře a zcepení: "Kde je to francouzsky?" Jak již z definice pasu vyplývá..., pomyslím si, ale mlčím a nechám slečnu, ať se s tím popere sama. Nakonec najde moje povolení k pobytu z roku 2004, šťastně z něj opíše všechny potřebné údaje, včetně chyb v pravopise mého jména a mé československé národnosti, dávno neplatné povolení si okopíruje a je spokojená. A já také. Teď ještě telefon. "Jaký chcete?" "Nějaký levný." "Růžový nebo černý?", řekne slečna. "Černý!!!!", rozhoduju se rychle. Bimbáren bylo pro dnešek už dost.

Vážený čtenář tedy musí uznat, že uprostřed podobných soubojů máme právo na trochu klidu a odpočinku u krbu v domku z roku 1865. V pátek večer u nás byl tatínek Jean, a tak jsme vyrazili dokonce i trochu do šumu. Reillanne může návštěvníkům a obyvatelům kromě nádherné scenérie, pošty, pekárny, smíšeného zboží a řezníka nabídnout hned tři restaurace a jednou za čtrnáct dní promítání filmu v místním víceúčelovém sále. Promítání je ale v sobotu, a tak nezbylo, než jít pouze do restaurace. Na největším náměstí zvaném jako všude náměstí Svobody stojí "Café du Cours", což bych přeložila jako hospoda "Pod lipou". Ne, že by Cours znamenalo lípa, ale podle frekvence názvů hospod to pěkně odpovídá.

A v Café de Cours jsme tak měli poprvé možnost obhlédnout naše sousedy. Vlasatý Kanaďan tam nebyl, ale jinak to v kavárně vypadalo jako kdyby všichni čekali na utajený koncert Plastic People. Na baru posedávali postarší hipíci s pivem, ženy středního věku v barevných oděvech s rozevlátými vlasy a mezi stoly se proplétali dvě děcka a dva psi. Zdá se, že jsme to tu našli dobře, pomyslela jsem si, po dlouhé době byvši kdesi zdaleka nejmladší, a poznamenala jsem, že mě neudivuje, že ve vesnici není ani holič, ani kosmetička. Cestou na záchod - turecký - jsem v tmavé chodbě překvapila líbající se flower power asi padesátiletý pár. V návratu k původnímu tématu tohoto blogu musím ale poznamenat, že na dveře nám v noci na našem náměstíčku nikdo nemočil, nebo jsme to alespoň nepoznali. Předpokládám, že i hipíci mají v tomto věku s močením problémy, které jim znemožňují provádět podobné úkony, jež tak proslavily zvonokoské muže. Nicméně, čtenáři toužící po urologických historkách si jistě přijdou časem na své.

Co se týče francouzských radostí, musím vám pak hlavně říct, že v sobotu jsme vyrazili po třech letech v Chile na skutečný trh a vydávali jsme tam výkřiky hodné Čecha v Tuzexu. "Sýr!!!" "Saucisson!" "Čekanka!" "Chleba!!" "Olivy!!!". Sýrař nás měl jistě za pár bulimiků a poté, co nám podal náš více než kilový nákup, dokonce přihodil jeden sýr zdarma.

Všechno jsme to potom nacpali doma do ledničky, ukrojili z toho pořádný kus a dali na stůl, sedli si k plápolajícímu krbu, otevřeli lahev červeného, drželi minutu ticha za Sylvaina a řekli si, že to nakonec přes všechny ty administrativní trable není vůbec, ale vůbec špatné.