čtvrtek 12. července 2012

O pomalém plynutí času v Provence

Po váhavém dubnu a květnu, kdy si počasí vysloužilo od místních velmi nesouhlasné bručení a kdy Hvězdopravcova teta málem musela zase zapnout topení, přišlo konečně v červnu pravé provensalské léto. Teploty se rychle přehouply přes třicítku a obyvatelé se začali uzavírat ve svých domech za světlo nepropouštějící okenice. Slunce pražící do strání přimělo cikády k rozpoutání neutichajících koncertů a vzduch se konečně prosytil vůní tymiánu, levandule a borovic, tak, jak to má v Provence být.

Jsou to už skoro tři měsíce, co žijeme ve Zvonokosech, a čas plyne pomalu a v kruzích. Každé ráno nás budí křik rorýsů, kteří prolétají naší ulicí jako stíhačky a nahánějí strach důstojně rozvaleným bublajícím holubům ve výklencích starých zvonokoských domů. Žijeme od středy do soboty a od soboty do středy, kdy je trh, a kdy se doplňují zásoby zeleniny, ovoce a sýra. Tymián nekupuju, ačkoli ho tu prodávají - nepochybně pro turisty.  Spolu s rozmarýnem a saturejkou ho natrhám za Zvonokosy, nebo na pozemku Levandulové observatoře, kde je ho tolik, že by mi vystačil na celý život. Po poledni zavřu okenice a když k večeru opadne vedro, jedeme se s Hvězdopravcem vykoupat k rybníku za Zvonokosy. Voda je chladivá a jak se slunce blíží k obzoru, na pláži získavají jasnou početní převahu hašteřivé kachny. Doma na nás čeká vychlazené růžové, čerstvý chleba a další den. A tak pořád dokola.

Protože  v Provence jde hlavně o jídlo, na tom se od doby Petera Mayle stále ještě nic nezměnilo a řekněme si na rovinu: díky bohu. Jednou velkou chloubou je tu olivový olej, jehož ceny dokážou šplhat mnohem výše než ceny vína. Onehdy jsme s maminkou vystoupaly na olivovníky porostlý Mont d'Or, vršek za Zvonokosy, kde se ukrývali obyvatelé a s nimi i husar Angelo během epidemie cholery, a na Mont d'Or se, čirou náhodou, zrovna odehrávala demonstrace výroby oleje. Bodří provensalští výrobci se soudkem růžového ukrytým v chládku hned vedle bedny se žlutými melouny tam rozložili nástroje na výrobu oleje a ochotně a pyšně ukazovali návštěvníkům, jak se olej dělá. Olivy se sbírají v zimních měsících, řekl nám pán v kšiltovce. Těžko odhadnout, zda náhodou nebude mrznout, aby nepřemrzly, ale zase je třeba nesbírat moc brzy, uf, těžká práce, a pak, ta zima! "A zbytek roku děláte co?", otázala se chytře a zřejmě investigativně přítomná novinářka místního plátku La Provence: "To máte dobrý, jen dva měsíce práce..." "No počkejte, taky musíte ty stromy udržovat!", řekl pán a v duchu si jistě pomyslel to, co generace a generace zemědělců před ním: tyhle chlívácký krky s čistejma ručičkama, co musíme živit naší poctivou prací! Na bodrosti mu to ale nic neubralo a hrdě nám předvedl mletí oliv i odstřeďování oleje a nakonec se nadechl, aby nám vysvětlil, jak poznáme kvalitní olivový olej. "První, na co se musíte kouknout, je, odkud ten olej je!", řekl: "Abyste věděli, že je z Francie nebo z Evropské unie!" Nad takovým pokrokem ve výkladu jsem na okamžik zapochybovala, že pán má v rodokmenu skutečně generace a generace místních zemědělců, i když jeho přízvuk svědčil o tom, že spíše ano. "Protože když tam není napsáno nic, tak je to bůh ví co třeba z Tunisu nebo ze Španělska!" zahřměl pán, ohrnující nos nad podobnými břečkami. "No jo, dobře, Španělsko, to je EU", řekl směrem k úřednické darmojedkyni z La Provence: "ale tam dělají olej ve velkoprodukcích, ne jako my tady, a pak, mají jiné odrůdy, co nejsou tak dobré, sklízejí to tam strojema a házejí tam všechno".

Inu, tady, když se řekne Francie, myslí se Provence, a když se řekne EU, myslí se zbytek Francie. Místní vzdálenosti jsou podobné jako v České republice. "Však já taky nejsem místní", řekla mi onehdy sousedka: " Já jsem se přistěhovala až z Aix!" Samozřejmě, že někomu, kdo se přistěhoval ze vzdálenosti 10 000 km a z města, kde se vzdálenost mezi Aix a Znovokosy rovnala vzdálenosti mezi dvěma městskými čtvrtěmi, přijde slůvko poněkud redundantní. Ale možná se mi časem svět zase změní až na "Ale když ty budeš bydlet u Hrudkovanky!", kterým si zoufala maminka jedné mojí kamarádky nad faktem, že se ona kamarádka stěhuje na druhý konec Rokycan.

Čas nám tu tedy teče pomalu jako olivový olej a je přerušován jen občasnými příjezdy návštěv. Ležíme pěkně šikovně na cestě na jih, a tak to mají při cestě jak kamarádi z Grenoblu, kde jsme žili před tím, než jsme se odstěhovali do Chile, tak i moje kamarádka Jeanne, jejíž maminka žije v Marseille a tatínek v Gap. S Jeanne jsme kdysi v Praze, když Česká republika ještě nebyla v Evropské unii, snily na sklonku školního roku u piva na zahrádce hned vedle pankrácké věznice, že by si nás obě země třeba vyměnily - já chtěla zpět do Francie, Jeanne chtěla zůstat, ale obě jsme narážely na problém za problémem. Devět let poté má Jeanne dvě děti s mým kamarádem z rodných Rokycan a já mám za muže Marseillana. Ona žije v Čechách a já ve Francii. Tak vidíte, a pak, že si člověk nemá přát, protože neví, co přesně si přeje.

Svět je tu tak malý, že jsme dokonce na Jeanne padly přímo ve vlaku, když jsme s mojí maminkou jely do Marseille. Prodírajíce se poměrně plným vlakem najednou slyšíme české "Paní Nováková!!!", jakým mojí maminku Golemka častují celé Rokycany, a ze sedadla nám vstříc vyskočila jako čertík Jeanne s utrženým knoflíčkem u výstřihu, jak se na ní mladší děcko žádostivě zavěsilo.

Zastavují se u nás také osamělí astronomové pozorující na Levandulové observatoři a my se zastavujeme u nich, v tzv. švýcarském pavilonu, kde je pořád ještě cedule podepsaná objevitelem první extrasolární planety: "Prosíme manželky astronomů, aby před odjezdem uklidily". Onen objevitel by jistě mohl nad mojí manželkovitostí hodné i švýcarského rozměru jen zaplesat, protože když jedeme do švýcarského pavilonu na večeři za osamělým astronomem, jsem to já, kdo udělá kopec jídla, naloží ho do auta a přiveze. Když pozoroval David, rozhodla jsem se, že musí ochutnat místní specialitu poutargue. Poutargue nebo boutargue - jak vidíte, název pochází tak trochu z mluvené francouzštiny a o tom, jak by se měl psát, se toho moc neví - jsou vlastně jikry ryby jménem muge, česky parmice, alespoň dle slovníku, a vypadají tak trochu jako malý salámek. Místní specialita je to ale taková, že její znalost je jedním ze základních předpokladů proto, aby vás místní přestali považovat za turistu. Jestliže tedy prodavač ryb na trhu vždycky jen tak odpověděl na pozdrav, zeptal se, co chci, a pak dále konverzoval s paní XY o tom, jak má zmlsaného manžela, ve chvíli, kdy jsem řekla, "a jo, a taky si vezmu jednu poutargue" jako by mě jeho oči poprvé uviděly, jak se v nich zajiskřilo. "A, znalec!", zamnul si rybář ruce nad integrací cizinek s přízvukem do místní kultury: "To si pochutnáte." "To ano, minule, jak jste mi prodal tu dorádu, to byla dobrota!" "No to víte, to je tím, že jezdíme na moře pěkně každý den a ryby jsou hned na prodej! Já už tedy moc nejezdím, ale za mlada...." pustil se rybář do vysvětlování a já jsem si spokojeně řekla, že příště si nějaká panička se zmlsaným manželem ani neškrtne.

Doma jsem pak poutargue udělala s těstovinami. Do olivového oleje jsem dala trošku harissy, najemno nakrájený česnek a snítku saturejky, nechala jsem to pomalinku ohřát, ale jen tak, aby se olej nepřepálil, neb přepalovat olivový olej, to je jako lít kolu do Plzeňského, a pak jsem to smíchala s těstovinami, přidala poutargue a čerstvou bazalku.

Chutnalo to a vonělo jako Provence, trochu mořem, trochu vyprahlými stráněmi, trochu pikantně, ale ne zas moc, abychom ocenili i chuť růžového, jedli jsme pomalu a vychutnávali každé sousto, až se ve všech v nás pak rozlilo takové to příjemné, provensálské líné blaho, a do toho k nám jemný vánek přivál vůni levandule.

9 komentářů:

  1. klobúk dolu za dokonalé sprostredkovanie dojmov, miestnych pojmov a celkovej atmosféry provençalskeho vidieka-mestečka. aj vďaka básnickým opisom letnej scenérie prírody v úvode som ušetril za týždeň pobytu v provence.. (nie že by som nechcel spoznať taký úžasný kraj, ale "není mi dopřáno"). aspoň takto si to vynahradzujem čítaním tvojich postrehov z miest, ktoré sú mi sympatické.

    OdpovědětVymazat
  2. četla jsem a usmívala se. tak nádherné psaní že i čtení je čiré blaho. bylinky mám na zahradě a od do by co jsem si četla co je v provensálském koření, dávám si byliny do jídel. teda taky hlavně do špaget, ale ty my jíme každou chvilku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hm, bylinky ze zahradky, to je to uplne nejlepsi! Lituju, ze nemam kus zeme, jako jsem mivala v Praze, vetsina bylinek je vlastne takovy plevel, clovek se o to ani nemusi moc starat a bazalku jsem mela az ke kolenum! Ted pestuju v kvetniku za oknem, ale kazdou chvili mi to napadnou nejaci pavouci, plisen, brouci....

      Vymazat
  3. Nikdy som v Provence nebola, a napriek tomu až sem cítim všetky tie vône a pachy a slnko. Skvele napísané.

    OdpovědětVymazat
  4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  5. Úvaha o vzdálenostech je výborná. A myslím, že člověk otevře oči hlavně po tom, co opustí naší drahou prťavou zem. Pokud se přestěhuješ ještě do státu, kde se vzdálenosti měří naprosto jinak, měřítka se ti totálně změní. A za to jsem ráda. Vždyť jen Sydney má rozsah víc jak 100 x 100 km!

    Přesně jak říkáš, mamka vždycky říkala "ale to je děsně daleko, těch deset kilometrů". Po tom, co byla u mě a cestovaly jsme spolu, taky už se (alespoň trochu) na kilometráž dívá jinak - díky bohu!

    Tvoje vaření mám Terko ráda - alespoň dle popisu. Mít pro koho vařit, hned bych se inspirovala tvou kuchyní.

    Měj hezký den!

    (prvně jsem to smazala, páč jsem napsala hrubku :))

    OdpovědětVymazat
  6. Škoda, že se nedá číst se zavřenýma očima... několikrát jsem je alespoň přimhouřil a přenesl se mezi řádky levandule a na tymiánové louky. Probudila se ve mě romantická vzpomínka stará několik let. Díky za to, za příjemné čtení a fantastické recepty.
    Hezké voňavé dny.
    Marcel

    OdpovědětVymazat