Malí filosofové

V Geckulčině časopise "Pomme d'Api", který publikuje historky o Malém hnědém méďovi a Samsamovi, je rubrika "Malí filosofové" a také rubrika rozvíjející na otázku zaslanou malými čtenáři. Proč prší? Proč si myjeme ruce? Donedávna ona rubrika Geckulku zajímala hlavně proto, že v ní konverzuje kočička, pejsek, prasátko a vlk, který často dělá hlouposti. Poslední dobou ale občas Geckulku na rubriku odkazuju, protože pokládá přesně stejné otázky jako malí filosofové. Proč nám tečou slzy, maminko?

Je to již nějakou dobu, co si Geckulka povšimla pána, který spí v Manosque na ulici v centru města. Proč spí ten pán na ulici? Protože nemá domeček. A proč nemá domeček? 

Příležitost pro maminku vysvětlit čtyřletému dítěti, proč někteří lidé nemají domeček.

Pán z centra na čas zmizel a s jarem se zase vrátil na obvyklé místo. Dneska jsme kolem jeli autem a Geckulka zvolal: "Koukejte, pán, co nemá domeček!" "Co nemá domeček?", opakoval Zrníček. "Kdo? Ten pán, co ho to bolí?" Pozorný čtenář ví, že pán, co ho to bolí, je Ježíš na krucifixu a že děti v tuto chvíli velmi zajímá. "Ne," řekla Geckulka: "ne pán, co ho to bolí. Pán, co nemá domeček!" "Nemá domeček?", zakroutil hlavou skoro tříletý Zrníček: "A pak půjde domů?", zeptal se nakonec s podobnou úzkostí, jakou se dotazoval na krucifix. "Ne, nepůjde, nemá domeček!", vysvětlovala Geckulka, ale Zrníčkovi to nešlo do hlavy, že někdo může nemít domeček, a začali se hádat. Vysvětlila jsem, že Geckulka má pravdu a Geckulka na vysvětlenou dodala: "A když prší tak....". Nachvíli zaváhala, a pak se rozzářila radostí nad řešením: "Tak jde do pekárny!" 

Napadlo mě, že děti nejen, že nedělají rozdíl mezi tím, kdo je černý a kdo je bílý, kdo je muslim a kdo ateista, kdo má tatínka a kdo ho nemá, ale ani mezi tím, kdo je chudý a kdo bohatý. Chudoba pro ně cti netratí. 

Kromě toho, že doufám, že jim zůstane rovnoprávná vize společnosti, doufám, že se budou také chovat dobře k životnímu prostředí. Vysvětluju, že kytky se netrhají, že broučkové se nezašlapávají (Geckulka to nikdy nedělala, ale Zrníček je lovec) a vodou se neplýtvá. "Maminko, a kam jdou odpadky pak?", zeptala se mě Geckulka dneska ráno, když jsme cestou do školy vyhazovaly odpad. Pustila jsem se do výkladu o skládkách a celé jsem to popletla, že se odpadky zakopávají, což ve Francii vůbec není pravda. A pak jsem se pustila do lekce ekologie: ale musíme dávat pozor, nevyhazovat toho moc, protože by se to do té země všechno nevešlo, tak Geckulko, jak dobře víš máme doma ještě jeden odpad, kam házíme lahve a papíry! Geckulka kývala a podivovala se, jak se z těch lahví dají pak dělat svetry a z papíru jak se zase udělá papír. "A ten svetr pak nosíme ven?" Hnána vášní pro ochranu planety a Geckulčinou pozorností jsem vysvětlila, že to ještě není všechno, že sklo také přece nedáváme do odpadu, ale že se z toho skla dělá nové sklo! "Skleničky!", jásala Geckulka: "A pak se do nich dá pivo!" řekla. Usmála jsem se. "Nebo víno!", jásala Geckulka a vzhledem k tomu, že jsem byly na cestě do školy, začala jsem si říkat, že než tam dojdeme, bude nutné změnit téma. "Červené víno," trpělivě vyjmenovávala Geckulka: "nebo Pastis..." No což, alespoň pijeme lokálně, pomyslela jsem si. 

Geckulka pokládá otázky francouzsky a Zrníček brebentí také tak, i když oba tu a tam použijí české slovo, protože jim přišlo první na jazyk, nebo neznají francouzský ekvivalent. Já odpovídám poměrně důsledně česky. S filosofickými konverzacemi jsem ale rezignovala alespoň pro dnešek na zaznamenávání jejich hatlamatilky na blogu. Co na tom, v jakém jazyce přemýšlejí, zdá se, že otevřenost mysli jim zatím nechybí. 

V nestřežených chvílích

Život rodiny s dvěma dětmi je intenzivní a - nebudu vám lhát - někdy z něj padám na nos. Někdy se večer skutečně modlím, aby Zrníček usnul a neměl jeden ze svých dnů, kdy je bůh ví proč schopen řádit až do chvíle, kdy budeme chtít jít spát my. Občas chápu, proč nám v porodnici kladli na srdce něco tak evidentního jako fakt, že dětem se nesmějí dávat prášky na spaní. Dívám se na něj a říkám si, že bych možná měla začít zkusit také pít bio mléko osmnáct euro za plechovku, abych měla tolik energie. Někdy si říkám, že je to pořád dokola, rutina, rutina a zase rutina, zítra večer zase budu kolem půl sedmé servírovat dětem večeři, z níž dobrá třetina skončí na zemi, protože Zrníček chce jíst sám, ale co mu nejde rozkousat vyndavá z pusy a hází kolem sebe, a když už nechce jíst, vyndá bleskurychle v nestřežené chvíli všechno z talíře a celou hrst hodí pod stůl nebo že zase budu poslouchat ten příšerný jekot u mytí hlav. A i když mě okamžitě napadá, jaké štěstí človek má, když ví, že ho denně večer čeká tohle "totéž" (co kdyby najednou nebylo? co ti, co žijou v místech, kde není čím tu hlavu umýt - a to si ještě nepouštím představivost moc na špacír?), nemůžu se ubránit dívání se na hodinky, kdy že už budeme mít tohle všechno za sebou a budeme mít padla. Samozřejmě, že v těhle chvílích - a po pravdě, nejen v nich - také nechápu, jak to vydrží matky, které jsou léta letoucí na mateřské a rodičovské. Kdybych žila v Čechách, žiju v tomhle kolotoči jen a jen děti už od jara 2013 a nejspíš bych byla dennodenně doma s oběma dětmi, protože Geckulkce jsou "teprve" tři od června a nejspíš by mi ji tedy nevzali ještě do státní školky. Hvězdopravec by chodil do práce a kdo ví, zda bychom večer měli rozdělenou péči tak půl napůl, já nakrmím, zatímco on topí nebo dělá jiné potřebné věci, on vykoupe Zrníčka, zatímco já pomáhám Geckulce dojíst, pak on uloží Zrníčka zatímco já koupu, on čte pohádku a já vařím, a pak dávám Geckulku do postele zatímco on připravuje stůl.

Když jsme byli letos v létě v Čechách, jedno dopoledne uprostřed týdne jsme zabloudili s Hvězdopravcem a mojí kamarádkou Radkou na oběd do hospody, kam Radka ráda chodí. Všude kolem nás na terase seděly houfy matek na mateřské. Ani jeden chlap. Matky seděly a povídaly o dětech. V podtextu konverzací, které jsem slyšela, mně udeřilo jedno. Předháněly se jako kdyby mluvily o tom, jaká si která pořídila fáro. Ten můj už umí to, ten můj tohle. S Geckulkou, která začala chodit v sedmnácti měsících a odplenkovala se (skoro sama) těsně před třetími narozeninami, bych dávno chodila kanály. Mimochodem, podobné konverzace jsem si tuhle všimla i v herně, kam chodíme s dětmi v deštivé pátky. Vedle mě sedící matka vykládala teorie o tom, že pokud jsou rodiče v klidu, mají hodné děti, a pokud děti hodné nejsou, je to tedy chyba neklidu rodičů. Pak odkráčela hrdě se svým - jedním - klidným a hodným synkem. Matka dvou dětí já jsem jí z celého srdce přála, aby se i na ní potvrdila teorie o tom, že druhé dítě je vždycky diametrálně odlišné od prvního. Jako u nás. A přitom jsem si říkala, že jsem ráda, že podobné škodolibosti nemusím být vystavována denně, že nejsem motivovaná k tomu, aby moje děti byly "fusil de guerre" válečné zbraně, jak se hezky francouzsky říká, protože moje válka je někde jinde.

Ale zpět k návštěvě restaurace v Čechách, kde Hvězdopravec byl na terase jediným mužem. Muži seděli vevnitř na víceméně pracovních obědech. A kousek od nás byla cedule: "Máme rádi sluníčko, tak jsme postavili terasu. Máme rádi děti, tak jsme postavili hřiště (velmi daleko od terasy, poznámka autora blogu). Ze všeho nejraději máme spokojené pivaře, a tak prosíme rodiče, aby je děti neobtěžovaly." Styděla jsem se tak, že jsem se to vůbec neodvážila přeložit, úplně mi stačil Hvězdopravcův úžas nad vizuální stránkou situace. A když jsme kolem kouřících mužů s Geckulkou pospíchaly na záchod, doufala jsem, že Geckulka nebude mít zrovna náladu křičet jen tak pro radost, aby nebyla pokládána za otravné dítě a já za matku, co ji neumí vychovat (jak známo, vychovávají přece matky, od toho jsou doma). Můj český pocit, že všechno, co dělám, není jaksi dost dobré ("Hlavně neusni na vavřínech! Samochvála smrdí! Abys ho nepřechválil! Co si o sobě vůbec myslíš?"), mě v nestřežené chvili opět doběhl.

Jsem ráda, že nejsem odkázána žít roky v ghettu, na nějž se plive podobným způsobem. V ghettu, kde bych být nechtěla, kde by mě to mořilo, a přitom bych byla nucená v něm žít. Jsem už takhle neurotická dost, ale co bych byla, kdyby moje děti byly alfou a omegou mé sebeúcty? Kdy by mi v jednom kuse, jakmile bych opustila hranice "rezervace pro matky s malými dětmi", bylo připomínáno, že moje děti možná nejsou dost dobře vychované, protože ruší? Že jsem jedna velká nestřežená chvíle? A co by bylo z mých dětí?

Ale kdo ví. Kdysi jsme se na téma děti v restauraci bavila se svojí kamarádkou Jeanne, která je Francouzka, ale žije v Čechách. Jeanne hájila české restaurace pro rodiny s všudypřítomnými dětskými koutky, a já zase francouzkou "inkluzi", kdy se děti počítají za normální občany, kteří chodí do restaurace jíst, takže pokud vyberete jakoukoli hospodu, nebudete v ní s dětmi za vetřelce. Poučení z naší konverzace je dvojí. Každý má mít možnost žít tak, jak mu to vyhovuje, a když léta letoucí nežijete v zemi, kde jste se narodili, houby víte, jak se tam žije. Možná bych to na letité mateřské tedy viděla jinak, kdo ví.

Ale jak bych viděla tyhle věci? Také s humorem a překvapením? Nebo bych se styděla, že to celé vůbec nezvládám?

Zrníček nechce jíst večeři. Už několik dní říká "ne" úplně na všechno. Naučil se to od Geckulky, trhá u toho ramenem, teatrálně se odvrací a celkově vypadá dost holčičkovsky. Je mi jedno, že nejí, ale není mi jedno, že když nejí, bude se v noci budit. Dítě, které nespí celou noc v sedmnácti měsících je samozřejmě určitě také chyba rodičů. Prý mu máme dávat vodu místo mléka a on se spát naučí a mléko pak bude chtít až ráno. Jo, to určitě! Zkoušeli jsme to několik týdnů. Pěkně vodu, ve dvě, ve tři, nebo ve čtyři ráno. V pět bylo vymalováno. Zrníček se probudil, spát už nechtěl, chtěl mléko a hrát si. Po několika velmi málo týdnech jsme se vrátili k mléku ve dvě, ve tři nebo ve čtyři. Vodu dostal Zrníček pěkně v šest nebo v sedm ráno, když se probudil. Budí se tedy na mléko pořád, ale my vstáváme v poměrně lidskou hodinu, pokud se tak šest ráno dá nazývat.

Ale zpět k večeřím. Zrníček nejí a říká "ne". Mám toho dost, Hvězdopravec taky, jdu do kuchyně uklízet nádobí a Hvězdopravec zatopit v kamnech a když se vrátím, vidím Geckulku, jak místo jezení svého talíře stojí u Zrníčka a krmí ho. Zrníček poslušně jí a Geckulka se směje. Co padá na zem ignoruju a držím palce. Obě děti se smějou na celé kolo. Zrníček do sebe nechá nacpat celý talíř. Mít dvě děti je někdy nejlepší na světě. I když se Zrníček stejně ve čtyři ráno pak chce nalévat mlékem.

Děti sedí naproti sobě u stolu a dělají na sebe grimasy. Já s Hvězdopravcem tím pádem můžeme provozovat dospěláckou konverzaci, aniž bychom neustále poslouchali bez dechu a bez pauzy opakované "e fini d parlé?", už jste domluvili?, který nedovoluje pronést více než jedno (krátké) slovo, Geckulčin nový způsob, jak se se dožadovat pozornosti. Pak se Geckulka nakloní, sebere Zrníčkovu lahvičku s pitím, a napije se. Zrníček se směje a lahvičku chce sebrat zpět. Geckulka ji po něm hodí. Hvězdopravec nestihne doříct větu, chce říct: "nechte toho!", ale Zrníček už s miminkovskou vervou a přesností hází pití zpět a trefuje se přesně do sklenice Samsam největší z malých hrdinů, ve které je Geckulčin ranní džus a plná sklenice se vylévá přes celý stůl, Hvězdopravec polyká "nechte toho" a křičí, že toho má dost, že dělají samé hlouposti a že budou oba potrestaní, posadí Zrníčka za trest na gauč a Zrníček moc dobře ví, že udělal hloupost a místo obvyklých protestů proti trestům sedí jako zařezaný a ani se nehne.

Zrníček jinak proti trestům protestuje, protože zřejmě nechápe, za co jsou. V poslední době prokazuje velkou zvědavost, co se týče záchodů, a to je zvědavost nervy drásající. "Proč je celý převlečený?", podivuju se večer v jeslích a čekám nějakou standartní odpověď typu "vyblinkal celý oběd" nebo "strašně se poslintal", ale ne, tentokrát je překvapení (o to tu přeci běží). "Eh....no, Zrníčku, řekla jsem, že to povím mámě!", říká teta přísně: "Zrníček s dvěma kamarády využil pootevřených dveří k přebalovacímu pultu a než jsme se otočili, už se máchali v záchodě!". Všichni tři byli potrestaní sezením v koutě a všichni tři křičeli, protože jestliže Zrníček chápe, že vylitá sklenice je hloupost, koupání v záchodě mu přijde zřejmě úplně v pořádku. Když není k dispozici záchod, najde alespoň Geckulčin nočník. Geckulka nesnáší, když na něj Zrníček sahá, protože to je její "A MUA!!!!" nočník, což zřejmě jen posiluje Zrníčkovu nočníkovou náruživost. Moc rád máchá ručičku v kapkách, které po umytí nočníku stečou na dno. A, nerodiče a možná i rodiče prosím, aby buď přestali číst nebo si přidrželi pod ústy pytlík, tuhle jsem ho přistihla, jak v oné známé nestřežené chvíli namáčí do oněch kapek paličku z xylofonu a labužnicky ji olizuje. Možná kdysi, než jsem měla děti, jsem si myslela, že všechny chvíle by měly být střežené, možná bych proklínala personál jeslí, který nechal pootevřené dveře do přebalovny, ale dneska vím, že když řídíte, stačí se podívat jen na tachometr a váš vůz jedoucí rychlostí x urazí tak obrovskou vzdálenost y, že zaručeně vletíte do kufru auta před vámi, a že pokud jako matka chcete v životě občas mrknout očima a občas spustit vaše dítě z dohledu třeba proto, abyste našli na zemi pantofle, vytáhli čistou plenku nebo odhodili do koše a ne mimo koš kapesník, kterým jste právě utřely usoplený nos, můžete si být jisté, že anténky vašich dětí právě dostaly povel k útoku.

Jak bych tohle všechno viděla nevím. Z místa, kde jsem teď, se tomu směju a jsem ráda, že to přerušuje onu na minutu přesně naplánovanou rutinu. A jsem ráda, že jsem našla chvíli tyhle bezvýznamné příhody zaznamenat. Usnout na vavřínech nemíním, ale sláva hurá, tenhle měsíc je to už druhý příspěvek!

Veselé Velikonoce

Když se rozhodnete žít v cizí zemi, neujdete tomu, aby vám občas někdo nepoložil otázku "a cítíš se pořád jako Češka?".  Co to vůbec znamená, cítit se jako Češka, není mi občas zcela jasné. Znamená to cítit se podobně jako ostatní Češky a Češi? Co to "podobně" vlastně znamená? Jak můžete vědět, že se okolo svojí národní příslušnosti cítíte jako ostatní, aniž byste upadli do zjednodušování typu "mám taky rád knedlíky a ve fotbale fandím našim"? Je vůbec možné se cítit jako ostatní, když už deset let žijete jinde? A, ruku na srdce, vy, Češi, co jste prožili celý život v Čechách, cítíte se stejně Češi jako vaši sousedé v domě, zkrátka jako kterýkoli jiný Čech, s nímž máte společného jen to, že žijete na stejné hroudě?

Na otázku, zda se cítím pořád jako Češka, tedy odpověď nemám a ani ji nehledám, a fakt, že mi vždycky více méně lezly krkem všechny možné, komunistickým školstvím vnucované, tradice k možnosti sesumírovat jasnou odpověď jistě nepřispívá. A když mi přijde pozvánka na jarní dílny ve Francii, kde se budou barvit kraslice, plést pomlázky a vůbec se tam bude konat nějaké to národní veselí, mám pravidelně pocit ulepených prstů. Možná proto, že si vždycky vzpomenu na to, jak jsme ve škole barvili vejce a lepili na ně rozstříhané záclony či dokonce gázu, levnou a dostupnou náhražku to toho, co paní učiteka mínila, když do notýsku pro rodiče poznamenala "donést uvařené vejce a kousky krajky", a výsledek byl vždy skutečně ulepený a upatlaný ve všech možných smyslech té věty.

A proto si jistě vážený čtenář umí představit, že s dodržováním tradic je to v naší multikulturní rodině poněkud komplikované. Náš první pokus udělat česko-francouzskou vánoční večeři - ještě v době slastně bezdětné - i s dárky pod slavnostně ozdobeným citrónovníkem - stromeček se nám nechtělo kupovat - , skončil především kvůli tomu, že oba národy mají svorně za to, že na Štědrý den se nelemtá při večeři voda, tak, že když jsme se ráno probudili, vypadal můj byteček v Rue de la Blanchisserie, jako kdyby se mezi Ježíškem a Perem Noelem strhl brutální zápas, jeden druhému rozerval celou nůši dárků a papíry naházel do všech koutů a zákoutí.

Nevím, jak si pro sebe národnostní otázku jednou vyřeší Geckulka a Zrníček, a jsem jednoznačně odhodlaná to nechat jen a jen na nich, ale přinejmenším u Geckulky jsem si dost jistá, že mezi českými a francouzskými Velikonoci bude mít nejspíš odpověď jasnou. Loni jsem se u své kamarádky Radky překonala a nalepila několik samolepek na obarvená vejce a jestliže mi přišlo legrační, že osmiměsíční Geckulka stejně jako maminka dostala ráno od tříletého Matěje a tatínka Homzy trochu na plenku - tedy, maminka samozřejmě ne na plenku. Když mi tenhle rok Hvězdopravec řekl, že výhoda toho, že letos budeme u Drahématičky, spočívá v tom, že se postarají o poschovávání čokoládových vajec v zahradě (Hvězdopravec je stejným milovníkem tradic jako já, i když nikdy komunistickým školstvím neprošel, ale Drahámatička je profesí učitelka na prvním stupni, což mělo evidentně stejný efekt), bylo mi jasné, že Francouzi z toho vyjdou pro Geckulku vítězně. Nebo schválně, co byste si vybrali vy mezi naplácáním na zadek a čokoládovými vajíčky, označenými malými žlutými syntetickými kuřátky pocházejícími nepochybně z Číny, v zahrádce pod olivovníky? Ale protože, jak si vážený čtenář jistě všiml, nejsem dnes v rozpoložení klást jednoduché otázky, nemyslete si, že předchozí otázka je až zas tak triviální. Jistě, otázka chceš na zadek nebo chceš čokoládové vajíčko, to je otázka naprosto banální. Ale chceš na zadek nebo chceš jít sbírat čokoládová vejce, která ale hlídají strašně strašidelné žluté obludy, jež ti navíc babička bude chtít cpát do košíčku spolu s těmi vejci, to je otázka mnohem složitější. A tak si myslím, že bude potřeba ještě pár pokusů v příštích letech, aby se ukázalo, zda jsou francouzské Velikonoce lepší než ty české.

Každopádně ale tedy Geckulka nakonec vajíčka sesbírala, s košíčkem jí to slušelo, kuřátka zůstala pod olivovníky, a naše malá princezna pak přišla na to, že čokoláda je mňami mňami, a tak jsem vejce sesbírala zase já a zavřela je do skříně nad troubu, protože jinak jediné, co Geckulku přiměje nejíst čokoládu, je jíst sýr, a říkám si, že pokud bude po mamince a po tatínkovi, budou se jí játra ještě hodit a není tedy úplně od věci jí je trochu šetřit.

A tak máme na nějakou dobu zase ty tradice za sebou, zatím se nám dělá venku hezky, Geckulka dostala pískoviště a písek, venkovní stoleček a stoličky a malou skluzavku, na které jezdí jako o závod, a my zatím okopáváme náš první záhonek v životě a těšíme se, že do něj nasázíme rajčata, a až ta rajčata vyrostou, už tu bude Zrníček s námi, bude léto a budeme se chodit koupat. Čech nebo Francouz, nakonec nám dělá asi radost všem to samé.

A dost!

...se jmenuje kniha, kterou mi Brašule a Jana nadělili letos k narozeninám. Obálka hlásá, že je o tom, jak Američanka vychovává děti ve Francii, a tak jsem čekala, že to bude nějaký špatně přeložený škvár jako Deník špatné matky, který jsem dostala k Vánocům. Proto jsem se začala hrozně těšit, až budu moct do knihy zabořit nos: špatně přeložené škváry o mateřství je totiž přesně to, co kojící žena na mateřské potřebuje. Ale A dost! není ani až zas tak špatně přeložený, a hlavně ne škvár. Ale zdá se, že je to také přesně to, co kojící žena na mateřské ve Francii potřebuje.

Jistě mě budete chtít opravit, ale zdá se, že americká a česká výchova, nebo přesněji mýty v ní, jsou si v mnohém velmi podobné. Že ty rozmazlené americké spratky rozhodně nelze srovnávat s českými vzornými dětičkami? Souhlasit nemusíte, ale snad alespoň uznáte, že nátlak na to, aby matka kojila, na to, aby se dítěti maximálně věnovala, na to, aby s ním zůstala doma, jistě podobné jsou. Přinejmenším na výchovu dětí do dvou let věku se v obou kulturách, české i americké, hledí v mnohém podobně, i když základní rozdíly by se jistě našly. Vychovat neukázněného spratka nebo ušláplého stydlína a mamánka, který (také) vůbec neví, jak se uvolněně chovat ve společnosti cizích lidí, vyžaduje přeci jen trochu jiný přístup, ale v české i v americké kultuře platí, že dítěti je třeba se maximálně věnovat.

Hlavní tezí knihy je, že na rozdíl od Ameriky (a Česka, dodávám já) se ve Francii  rodiče přizpůsobují dětem mnohem méně. Autorčiny zkušenosti, že v Americe matky neustále do dětí cpou sušenky nebo křupky, protože jídlo děti uklidňuje, že nejeden rodič končí tím, že jí to, co jí dítě, a v hodinách, kdy mu to dítě dovolí, a ještě to považuje za normální "to víte, máme děti" jistě nebudou českým matkám úplně cizí a možná i proto pro ně může být knížka zajímavá. Jestliže kniha začíná konkrétními oblastmi výchovy jako tím, jak Francouzi nemíní, že děti můžou jíst kdykoli během dne nebo nemít žádný spánkový režim jenom proto, že jsou děti, teze se postupně rozšiřuje na všechny oblasti života, takže by se dala shrnout do tvrzení, že život Francouzů se nezastaví a zcela nepřevrátí naruby jen proto, že mají děti. Jestliže v Americe se očekává, že matka tak trochu pozapomene na svůj dosavadní život a bude se plně věnovat dítěti, ve Francii se očekává, že matka bude nadále také žena a že se vrátí do práce. Ačkoli ženství jistě nelze redukovat pouze na vzhled, lze říct, že jestliže v Čechách, jako ve všech zemích východní Evropy, je tlak na to, aby žena zůstala pěkná, upravená a štíhlá (tlustá, ošklivá a zanedbaná žena je vysmívána) zřejmě větší než v Americe, kde je na těhotenská kila jakési právo - nebo tak alespoň lze soudit podle toho, co říká Druckermanová - v oblasti pracovní jsme na tom v Čechách s Američany podobně. Stejně jako v Čechách po revoluci zmizely jesle, v Americe podle slov autorky také neexistují dostupná, státem garantovaná zařízení. Ačkoli prý v Americe neexistuje mateřská a rodičovská dovolená jako v Čechách, mnoho žen prostě s dětmi zůstává doma, jelikož děti prý potřebují matku na plný úvazek, jinak hrozí, že budou citově deprivované. Podle autorky anglické a americké matky v Paříži narážejí přesně na to, na co ve Francii narážejí matky české: Francouzky se vrací do práce po skončení mateřské, tj. deset týdnů po termínu porodu, a děti jdou do jeslí nebo k chůvě. I když některé matky ve Francii využijí práva zůstat - prakticky zadarmo - doma s dítětem až do šesti měsíců - právo, na něž máte nárok pouze pokud máte u zaměstnavatele už odpracovaný rok - na dlouhodobější pobývání s dítětem doma společnost nehledí jako na oběť dobré matky, ale jako na nezdravou neschopnost matky se separovat od dítěte a jako na "dušení". Platí to méně, pokud máte dětí několik - skloubit pracovní proces, volný čas a tři děti je totiž opravdu oříšek i pro francouzské rodiče. Ale zůstat doma hned u prvního je tak trochu divné.

To, co v Čechách jistě kde kdo nazve kariérismem, absencí mateřské lásky či sobectvím, je ve Francii mnohem méně zatíženo negativními konotacemi. Když říkám méně, trochu se vymezuju oproti Druckermanové, která píše, jako kdyby ve Francii ony negativní konotace neexistovaly vůbec. Ani Francouzky neopouštějí své děti s klidnou myslí. "Je to totální brutál!", řekla mi k návratu po mateřské kolegyně těsně před důchodem. Jiná kolegyně, zdravotní sestra a matka tří dětí, mi řekla, že obrečela úplně stejně nástup do práce u prvního dítěte ve třech měsících, i u posledního, kterému byly tři roky. Pro českého čtenáře upřesňuju, že její tříletý syn už v té době samozřejmě nejméně rok chodil do nějakého předškolního zařízení. Vzpomínám si na jednu nedávnou konverzaci se třemi kamarádkami, matkami dětí ve věku do dvou let, které šly nebo půjdou všechny do práce po skončení mateřské, tedy přibližně když jsou jejich dětem tři měsíce. "To je strašný, jak z toho ze všeho kapal všude pocit viny", řekl mi pak kamarád, manžel jedné z těch žen. To, že všechny z nás měly někde v hloubi duše potřebu se omlouvat, že se jim do práce tak trochu chtělo, ale že zároveň bylo těžké přenechat dítě "cizím", se tedy nezdálo jen mně. Zkrátka, i Francouzky návrat do práce obrečí. I ony mají pocity viny. Myslím, že pocity viny jsou nedílnou součástí mateřství, ale o tom se dočtete v závěru článku.

Otázka je, zda by proto, že to je tak těžké, měly ale být ženy s dítětem doma, protože kdo je tedy vlastně ten, kdo onu neustálou, stoprocentní přítomnost potřebuje? Přesně v tomhle, jak píše Druckermanová, se Francouzi a Američané (či Češi) zásadně rozcházejí. Pro jedny je to hlavně matka, pro druhé je tím, kdo potřebuje stoprocentní přítomnost dítě. Pravda je nejspíš někde uprostřed, matka a dítě se potřebují navzájem, ale jak dlouho platí, že dítě se bez matky neobejde ani na pár hodin? A kdy začne matka potřebovat dítě více než ono ji? A je schopná to poznat? Někdy, když Geckovou kojím a najednou se ozve kručení v břiše, nejsem schopná ani rozlišit, zda kručí v mém břiše nebo v jejím. A patřím k matkám, které, když jim je zima, jdou a obléknou dítě. Jak poznat, kdy dítě ještě potřebuje na plný úvazek mě a kdy už jsem to hlavně já, kdo potřebuje být neustále přítomna u dítěte?  Myslím, že jako každá matka potřebuju v tomhle pomoc. A v Čechách se o tom, že matky možná někdy na dětech do dvou let věku až nezdravě visí, prakticky nemluví.

"To Tě Hvězdopravec neuživí?", diví se občas Češi, kteří vědí, že se vracím do práce a podobně se diví dle Druckermanové i Američané a hledí na vás v lepším případě jako na oběť nelidského systému a v horším případě jako na nelidu Pročsistydětitedapořizovala. Uživí, říkám na rovinu, ale ve Francii takhle otázka vůbec nestojí. Nejde o to, že se vrátíte do práce proto, že váš muž nevydělává dost. Vrátíte se, protože vás práce baví. Protože nejste přece jen matka. O něco výš jsem psala, že matky, které se obětují, jsou divné. Proč divné? Především proto, že Francouzi se - jak píše Druckermanová a jak konstatuju i já - domnívají, že život by měl být vyvážený. Proč je nerovnováha špatná, můžete se zeptat. Protože máme v životě přinejmenším tři oblasti identit. Tu danou rodinnou konstelací (dcera, matka, sestra, babička atd.), tu danou naším genderem (muž, žena), a tu danou naší prací. A jistě by se dala připojit i identita, kterou si vytváříme v oblasti našich zájmů a přátelských mimorodinných vztahů. A s žádnou se to nemá přehánět, protože jsme propletenec toho všeho a to všechno se navzájem podpírá a udržuje. V momentě, kdy se vám narodí dítě, se, ač vaše dítě milujete, to všechno začne naklánět a hýbat. Je třeba najít novou rovnováhu, což je to, co činí počátek rodičovství tak komplikovaný a je původem toho, když se občas sami sebe ptáte "tohle jsem doopravdy já?". O nerovnováze v téhle oblasti je film Radostná událost, o kterém psala Gabriela. Pokud jste na 100% jen matka, je to jako smést ze stolu všeho ostatní, což může být někdy velmi lákavé, zvlášť když to před tím nebylo zrovna jednoduché a zvlášť, když obětavá matka je společensky oceňované, ale zároveň je to past. Je velmi obtížné zapomenout na své ostatní identity a žít šťastně. I pokud můžete žít šťastně bez práce a s partnerem, který se pomalu ale jistě stane pouze otcem vašich dětí (protože komplementární k matce je samozřejmě otec, nikoli manžel), jste v pasti. Hned vysvětlím proč. V tomto kontextu je v A dost! jeden velmi zajímavý postřeh: podle Američanů a Angličanů (a Čechů) je separace od dítěte krutostí páchanou na dítěti. Podle Francouzů je krutostí absence této separace a fúzní vztah coby výsledek. Nemusíte s psychoanalytiky souhlasit, ale symbiotický, fúzní vztah, který začíná mezi matkou a dítětem při početí, kdy jsou skutečně jedním, nemůže trvat věčně a potřebuje někoho, kdo "přestřihne pupeční šňůru". Někoho nebo něco, po čem žena-matka touží dost na to, aby se dokázala od dítěte odpoutat. Může to být práce, může to být chuť vrátit se ke svým koníčkům, zcela jistě je tu i velmi důležitá role partnera ve vztahu - i o tom Radostná událost je. To všechno je ta pomoc, kterou matka potřebuje, aby se stala zase zpět i ženou, pracovnicí (ach, proč má v češtině to slovo tak komunistickou konotaci, jako kdyby neexistovalo nic pozitivního na naší pracovní identitě, jako kdyby to byla nějaká ostuda?) a kamarádkou. Pokud jste příliš matkou a pokud vám váš partner dostatečně nepomůže, může se stát, že se fúzní pouto nerozvolní a stanete se tím, čemu se ve Francii říká toxická matka. Matka, která dítě potřebuje, protože tvoří celý její svět (bez dítěte přece není matka!), která své dítě - obrazně řečeno - nepustí z rukou, až bych řekla ze spárů. Kolik matek jste slyšeli říct, že by své rok a půl staré dítě nikdy nedaly hlídat? Kolik matek říká "kvůli dítěti nemůžu" a kolikrát je to "nemůžu" ve skutečnosti "nedokážu ho nechat"? Jako psycholog musím říct, že jsem ve své kariéře samozřejmě viděla spoustu dětí matek, které zraňovaly, týraly, zanedbávaly tím způsobem, jakým si to představují Češi: matky, které odešly za jiným mužem, matky, které se o děti nezajímaly, matky, které byly chladné a kruté. Ale viděla jsem i děti - říkám děti, ač se jednalo o pacienty již v dospělém věku - , které se nemohly separovat plny úzkosti o to, co se stane s jejich matkou, pokud by si něco podobného dovolily, a které byly neustále plny pocitů viny. A viděla jsem především spoustu matek strašlivě "zklamaných" jejich "nevděčnými" dětmi, matek, které ve chvíli, kdy se jejich děti chtěly separovat, padaly do depresí a jejich život neměl žádný smysl, protože najednou nebyly ničím. Jen lituju, že jsem až na pár stáží nikdy skutečně nepracovala jako psycholog v Čechách, takže moje zkušenosti pocházejí především z Chile a trochu také z Francie, takže nemůžu říct, zda je problém příliš závislých matek v Čechách jiný (jinak pacienty nahlížený). Nejde o to říct, kdo má pravdu, protože není pravda jedna - každá matka a každé dítě jsou jiné, a každý si navíc šlape cestičku tak trochu sám. Ve Francii existují matky, které zanedbávají své děti, stejně jako toxické matky, a v Čechách předpokládám také. Státem garantovaná délka mateřské dovolené sama o sobě na to nemá žádný vliv. Nikdy jsem neviděla pacienta poznamenaného pouze faktem, že se jeho matka po mateřské vrátila do práce, pouze pacienty poznamenané "mateřským stylem". Jedno mě ale napadá: jestliže je pro většinu žen počátek mateřství provázen pocity fúze s jejich dítětem, není možná od věci pomoci jim spíše s pomalým rozvolněním této fúze a s jejich pocity viny, než je podporovat v jejich "oběti" a zvyšovat jejich pocity viny například tím, že se jim bude vštěpovat, že dobrá matka se o své děti stará na 100% a nedává je hlídat, a pro jistotu ještě těmto ženám znemožnit návrat do práce, jak se to děje v současné době v České republice.

Souhlasím, že každý potřebuje jiný čas, protože každý jsme jiný, a že francouzské ani ne tři měsíce jsou čas zatraceně krátký, stejně jako jsou české "dva-roky-když-bude-školka" dlouhé. Zároveň ale pozoruju Geckovou a musím říct, že vím, že je opravdu zvědavá na "cizí" lidi. Navzdory tomu, jak prvních pár týdnů života reagovala rozrušením (tj. rychlými sacími pohyby a problémy se spánkem) na přítomnost cizích lidí, navzdory tomu, jak jsem ji nosila dlouhé hodiny na těle v šátku, protože to byl jediný způsob, jak ji uklidnit a zprostředkovat jí pocit bezpečí, se z naší holčičky postupně stává společenský tvor. Když se na ní vrhnou její bratranci a sestřenice, zvědavě na ně kouká. Když se k ní nakloní někdo, kdo nejsem já, reaguje jinak než na mě, ale pozorně si ho prohlíží a povídá mu, zatímco já jsem totální vosk: mě už přece zná. Musím se přiznat, že někdy se ve mně ozve malinko "stoprocentně mateřské" žárlivosti, ale zároveň vím, že Gecková činí zdatně první krůčky ven z mojí náruče a že je to dobře, nejen pro ni, ale i pro mě a moje "ostatní identity". Jsem si teď už jistá, že tvrzení mých českých kolegů psychologů, že dětem v tomhle věku jsou cizí lidé úplný šumák  ("Děti potřebujou matku a z kontaktu s ostatníma dětma nic nemaj a hotovo", vyjádřila to jednou moje kolegyně dětská psycholožka a matka dvou dětí, když jsme se přeli o francouzské a české pojetí rané výchovy: tehdy jsem neměla vlastní zkušenost a měla jsem určitou tendenci jí věřit) a že nemá smysl je jakkoli socializovat mimo kontakt s nejužší rodinou - s čímž Francouzi naprosto nesouhlasí - nejsou pravdivá. Ačkoli Geckové nejsou ještě ani tři měsíce, vím, že má ráda nové věci a nové lidi, že je zvědavá a že být pořád jen se mnou ji normálně nudí - ne proto, že by neměla dost různých činností a hraček na pozorování, ale proto, že ji zajímají také jiné hlasy, jiné tváře, jiní lidé. Samozřejmě, že mě i Hvězdopravce potřebuje, že jsme její báze bezpečí, ale ačkoli jsou naše světy stále úzce spojené, je jen dobře, že máme každá i trochu toho "pouze svého".  Jsem ráda, že žiju ve společnosti, kde je moje touha i po něčem jiném než být doslova "zasvěcená" svému dítěti, vnímána jako pozitivní. Jsem ráda, že se Hvězdopravec vrátí dřív z práce, aby jel s kočárkem okolo rybníka, zatímco já nazuju svoje běžecké boty a funím si svoje první poporodní čtyři a půl kilometru okolo jezera, a když se na stezce mineme, nakloní hrdý otec Hvězdopravec kočár a řekne pyšně Geckové: "Koukej, máma běhá!". A přesto, že jsem na Hvězdopravce křičela: "Jste společnost barbarů", když mi začátkem srpna můj gynekolog odmítnul prodloužit mateřskou o dva týdny s tím, že jsem jako rybička a můžu nastoupit v Geckové deseti týdnech do práce, a Hvězdopravec se mi snažil vysvětlit, že můj gynekolog má pravdu a že za tohle Francouzky bojovaly a připomínal mi, že kdyby byly nebojovaly, těžko by mě byl můj zaměstnavatel přijal do práce v šestém měsíci těhotenství, jak se mi to na jaře stalo - přesto přese všechno jsem teď, když Geckové budou tři měsíce (ony dva týdny mi nakonec napsal náš obvoďák), připravená na náš společný týden adaptace na jesle. Nebude se adaptovat jen ona, ale my obě. A i když vím, že to bude těžké: nejen fyzicky, protože jít do práce s malým dítětem, které se budí v noci nejméně jednou, ale spíš dvakrát až třikrát, je výkon, ale hlavně psychicky - hlavně pro mě - i přesto se do práce těším. Říkám to nahlas a česky :).

Jako psychologovi mi samozřejmě nedá si nepoložit nakonec otázku, odkud pramení jistý společenský tlak na matky a tlak matek (mně nevyjímaje) samých na sebe, aby se věnovaly více a lépe, nejlépe na sto procent, svým dětem a aby zapomněly na vlastní potřeby a své vlastní "předporodní" já. V tomto kontextu bych vám ráda doporučila film Breaking the waves, který o absolutnosti mateřské oběti mluví. Pro mě byl nesnesitelný.

Melanie Kleinová by mluvila o setkání se špatným objektem a se snahou tento objekt zničit. I když svět je frustrující, dávná touha po tom, aby všechny naše potřeby byly uspokojeny, je zakořeněna někde hluboce v nás. Jestliže je prvním objektem mateřská figura, je jasné, že tlak na matky je dán frustracemi nás všech jako dětí a nenávistí ke špatnému mateřskému objektu. Frustracemi, kterým ale nejde předejít a které jsou přirozené. A mateřské pocity viny by pak pramenily z identifikace se špatným objektem. Pocity viny jsou tedy úplně normální a nevyhnutelné. Ale na druhou stranu tahle teorie nevysvětluje, proč by vůbec měl nějaký špatný objekt existovat, kromě tedy základního předpokladu, že "svět je prostě takový". Podle téhle teorie se společenská nenávist ke "špatným matkám" dá klidně vysvětlit vlastní frustrací se setkání se špatným objektem - tedy s vlastní ranou zkušeností a může se dál žádat, aby se matky "víc snažily" a méně frustrovaly. 

Jako lacanián bych ale možná zapomněla na všechny ty dobré a špatné objekty a posunula se ještě o kousek dál, k vysvětlení, proč "všechno špatné je pro něco dobré". Tlak na matky a matek samých na sebe, aby byly obětující se a bezchybné, je popírání manque (přeložme třeba jako chybění) v nás a výsledkem pocitu všemocnosti. Podle toho, jaký vztah máme k manque, jsme více či méně schopní tolerovat vlastní nedostatečnost a nedostatečnost druhých. Přitom absolutní naplnění, setkání s objektem a, není absolutním štěstím, nýbrž také absolutní hrůzou, momentem, kdy se ztrácí všechna touha, motor života. Totální a úplné naplnění touhy je smrt. Z toho plyne, že absolutní obětující se matka, která nevytváří postupně v dítěti pocit chybění, je matka, která odebírá životodárnou sílu. Výše jsem mluvila o toxických matkách. Proč se některé matky nemůžou separovat? Je to paradoxně právě dítě, které matce na okamžik (naštěstí pouze na okamžik) poskytuje pocit, že chybění neexistuje (Lacan říká, že dítě je falus). Láska dítěte je absolutní. Separace od dítěte znovu otevírá chybění v nás. A přitom, paradoxně, protože chybění je nezbytné, je to dětský pocit, že jsme něco nedostali (pro lacaniány je to samozřejmě falus), naše nevyrovnanost s chyběním, co matkám zazlíváme - to, co můžeme zazlívat vlastní matce. Je to naše vyrovnanost s (životodárným) chyběním a s faktem, že ani my, ani nikdy jiný není všemohoucí, pochopení, že všemonoucnost je cesta do pekel, je to tahle vyrovnanost, která určuje náš mateřský styl, hloubku našich pocitů viny a potažmo i toleranci k mateřskému stylu ostatních.

Nejspíš není náhodou, že první škola je anglická a druhá francouzská.

Co z toho nesrozumitelného psychoanalytického tlachání tedy plyne? To, že čím větší požadavky na obětování se matek společnost či hlavně jednotlivci v ní mají, tím větší je někde na dně jejich nepřekonaná frustrace při setkání s vlastní matkou a nevyrovnání se s vlastní nevšemohoucností. To, že nemyslet jen a jen na dítě a mít také život vedle, je pro dítě životodárné. To, že naše mateřské pocity viny jsou sice přirozené a vlastně i nevyhnutelné, ale je třeba naučit se jim vzdorovat - nejen v zájmu nás samých. A že pokud nám v tom společenský diskurz, a hlavně naše okolí může pomoct, tím lépe.

A že za týden a kousek nastupuju do práce.

Co mají Češi proti muslimům?

Tuhle otázku si kladu teprve pár týdnů, protože jsem si vlastně vůbec neuvědomila, že by Češi něco proti muslimům mít mohli - nikdy mě to nenapadlo. Možná bych tedy měla spíš začít otázkou: mají vůbec Češi něco proti muslimům? Pravda, náš národ se v současné době nijakou přehnanou tolerancí nevyznačuje a xenofobie u nás kvete. Argumenty typu "ale přece nemáme v parlamentu žádnou pravicovou extremistickou stranu" samozřejmě přestávají platit ve chvíli, kdy si uvědomíte, že je to hlavně tím, že to, co se považuje za extremistické třeba ve Francii a co se považuje za extremistické v Čechách, se extrémně liší, takže kdyby Marine Le Pen náhodou uměla česky, předvídala bych jí v Čechách skvělou kariéru zcela neohroženou označením za extremistku.

Nikdy mě ale nenapadlo, že by ateisté jako Češi mohli mít něco proti muslimům. Naše národní bezvěrectví vykrystalizované stoletími více či méně násilné katolizace mi bylo vždycky spíše sympatické, a pamatuju si, jaké to bylo, když mi na vysoké Chemik oznámil, že jeho spolubydlící je věřící. Do té doby jsem nikdy žádného věřícího neviděla. Brašule sice po revoluci chodil na faru, kde jim vykládali biblické příběhy, ale doma mi spíš povídal o tom, jak se před farou cicmal Bárta s dívkou, jejíž jméno jsem již zapomněla, a kterak s ní na školním výletě přišel o panictví. "A to jako chodíš do kostela?", ptali jsme se bez servítek spolubydlícího Haly. Co odpověděl si už nepamatuju, ale vím, že to byl první a na dlouhou dobu i poslední věřící, kterého jsem kdy potkala. Samozřejme nepočítám pár jedinců, kteří si v obchodě Sanu Babu koupili sošku Budhy a prohlásili se za budhisty.


Asi by moje zkušenost byla jiná, kdybych se nenarodila ve stínu Plzeňského pivovaru, ale moravského vinného sklípku, ale i s tímto vědomím můžu po osmi letech života v zahraničí a v nejrůznějších mezinárodních komunitách prohlásit, že jsme tou nejlajčtější zemí, kterou znám. Opravdu mě rozesmálo, když se během sčítání lidu přihlásilo 15000 lidí - jistě alespoň část z recese - k jediismu. O tom, co je to vlastně víra, nás toho většina ví málo, většina z nás se spokojí s otázkou, že "v něco věří" a je vymalováno. Víra, řekla bych, je většině Čechů tak trochu šumák. 

Proto mě překvapilo rázné prohlášení mojí maminky, že "ona by ty mešity taky nepovolovala" a že do Evropy islám nepatří. Proto mě překvapilo, že se na mezi komentáři na tomto blogu objevila slova o islámském nebezpečí. Proto mě překvapila slova Ivana Klímy v jeho pamětech Moje šílené století o tom, že demokracii dnes více než marxismus ohrožuje islámský radikalismus - proč zrovna ten, zvlášť, když autor o pár stránek dál přičítá muslimským teroristům například masakr v Beslanu? Nezpochybňuju samozřejmě nebezpečí ani existenci islámského terorismu, a dokonce ani možnou podporu Al Qaidy čečenským teroristům, ale volba to není přeci jen náhodná. Klíma přece mohl napsat čečenští teroristé, a proč ze všeho, co dnes ohrožuje demokracii, vybral zrovna islámský terorismus?.

Jestliže se Češi snesou s 15000 jedisty, s křesťany chodícími do kostela a s hlavami oholených budhistů, co jim vadí na islámu? Neříkám, že Klíma je proti islámu, ale pravda je, že zmínky o něm v tomto kontextu nejsou přeci jen úplně náhodné.  Co mají tedy Češi proti muslimům? 

Samozřejmě to, že si je pletou s Araby a Araby s imigranty a imigranty s delinkventy. To je ale chyba a dokud nezačneme rozlišovat psy, kočky a žáby, budeme mluvit o psokočkožábách a možná se pak podivíme, že náš domácí mazlíček není nejí mouchy a není obojživelník, což se projeví jako problém především ve chvíli, kdy ho necháme v klidu spadnout do akvária.

Nelze nezmínit i to, že v Čechách žádní muslimové nejsou, když tedy nepočítám jednoho jediného muslima z Rokycan (můžete si s ním popovídat u piva v hospodě Bowling, konzumaci alkoholu s Alláhem evidentně nějak vyjednal). Dobře, buďmě přesní, podle posledního sčítání lidu je jich něco přes 11000. Méně než jedistů, kteří se přihlásili ke kultu z Hvězdných válek.

Moje maminka argumentuje vždycky historií, respektive svou interpretací historie. Nemáme s nimi zkrátka dobrou historickou zkušenost. Jsou rozpínaví. Nenávistní. Samozřejmě to říká proto, že má to štěstí, že pochází z "vítězné" katolické tradice, která tuhle interpretaci umožňuje. Tradice, která slaví "Den objevení Ameriky", zatímco na druhé straně oceánu se jako nevinný pozůstatek kolonialismu dodnes tentýž den slaví "Den rasy", tedy den, kdy jim byla konečně dovezena civilizace - a následně do nich zcela necivilizovaně natlučena. Podobný argument může z Evropy možná zavánět intelektuálsky nebo jako anachronismus, po třech letech v Jižní Americe ho ale za intelektuálský či anachronistický vůbec nepovažuju. Co bychom si mysleli dnes v Evropě o národě, který by za posledních 500 let postupně ovládl celý náš kontinent (a to nepočítám, jak je Evropa proti Jižní Americe malá), a až na čestné výjimky ničil, co jsme vytvořili, a neváhal zabíjet třeba jen pro zábavu? Co se učíme o poměrech v koloniích před pouhými dvěma sty lety - sto padesát let před holokaustem? Nevím, ale jistě by se na onu dobu a víru, v jejímž jménu se děla neuvěřitelná zvěrstva, slova rozpínavost a nenávist hodila jako ulitá. "Barbarství ale přece nemá co dělat s opravdickou vírou!", můžete argumentovat. Souhlasím. S žádnou opravdickou vírou. Ani s islámem. Který, jak se mimo jiné dočtete třeba zde, má tak společné kořeny s křesťanstvím, že si nelze představit jedno bez druhého.

To, že v Čechách žádní muslimové prakticky nejsou (tedy praktická neznalost), spojená s psokočkožábou a jednou z možných interpretací historie, se navíc spojuje s tím, že jediné známé spojení se slovem islám je u nás "terorismus". Možná je to tak trochu masáž, kterou jsme dostali z věřící křesťanské země za oceánem, která se chce bránit nejen vůči terorismu, ale i vůči jiné víře, kdo ví. Každopádně byl ve veřejném povědomí rychle vytvořen nový kočkopes muslim=terorista. Říkejme ale, jako Melanie Kleinová, kočce kočka. Terorista je terorista a je vlastně jedno extrémem čeho svůj čin omlouvá.

Představ si, že bychom jako celá rodina žili v Sýrii, řekla jsem mamince ochotné zakazovat stavby mešit. Jaký je rozdíl mezi naší a syrskou rodinou? Žádný, matky a otcové na celém světe milují svoje děti stejně, mateřská a otcovská láska není daná kulturou ani národností. Představ si, že bychom museli utéct, abychom nezemřeli, že bychom se báli o život. Že bychom žili mezní situace, zrovna takové, jaké popisuje Klíma ve svých pamětech. A že by nám v zemi, kam bychom se dostali, v bezpečí, zakázali věřit v to, co  je naší samotnou součástí. A protože maminka nevěří, ale její bytostnou součástí je láska k českému jazyku, pohádkám a kultuře, řekla jsem: "Co kdyby ti řekli, dobře, my vás tu tedy přijmeme, ale přestanete na svoje děti mluvit česky a vyprávět jim české pohádky - možná bys to musela akceptovat, ale cítila bys to jako největší nespravedlnost, jako další trest a začala bys většinovou kulturu nenávidět."

Co by řekli Židé, kdyby je za druhé světové války přijali země s požadavkem vzdát se judaismu?

Pocit neskutečné křivdy a ublížení může vést zaslepení, nenávisti. Myslíte, že teď mluvím o těch, kdo nemůžou vyznávat svůj kult, o těch druhých? Nedůvěra a nenávist k muslimům, které v Čechách nemáme rádi, má ale přece přesně stejné kořeny. Byly zde útoky na to, co je nám svaté - třeba na nevinné obyvatele - spojené místo jasného slova barbarství a terorismus i s adjektivem "islámský". Terorismus je v tomto slovním spojení útokem na demokracii nejen zvnějšku, ale i zevnitř. Zvnějšku je to silou, zevnitř v tom, že skrze nenávist obyvatel demokratických zemí vůči nejen barbarství, ale i vůči islámu, se demokracie a tolerance k druhému stávají stále menší.

Přemýšlejme o tom, vzdělávejme se, a nenechme si demokracii vzít. Klímovy paměti jasně ukazují, že teror a barbarství nastupují právě tam, kde se odmítáme tázat a o věcech přemýšlet. A nezáleží na tom, ve jménu které teorie, ideologie, či jen v dresu kterého fotbalovéhu klubu začneme myslet v kategoriích "my a oni", protože odtud je možné přejít k "my versus oni" a napadnout ty, kteří nemyslí stejně. Možná v tom je dnešní problém české společnosti, že má mylně pocit, že jsou nebezpečné samy určité teorie či náboženské systémy - jako například islám - což na druhé straně dává pocit, že jsou i teorie "bezpečné". Nepolemizuju s tím, že například fašistická ideologie, která primárně "my versus oni" hlásá, není nebezpečná sama o sobě. I ta nejhumánější teorie - například idea rovnosti, volnosti a bratrství - ale může sloužit k zfanatizování a ke konání zvěrstvev "ve jménu a v zájmu" proti těm, kteří tuto teorii, třeba jen zdánlivě, odmítají.  Kritický rozum a vědomí, že jediné naše příslušenství je společné příslušenoství k lidskému rodu, je naše jediná ochrana.

O slušnosti a civilizovanosti

Jedno ze slov, kterému současná politická scéna za poslední desetiletí značně zvýšila frekvenci výskytu, je slovo slušnost. Zadejte si do google "volební heslo slušnost" a uvidíte, že vám vyjedou všechny strany napříč politickým spektrem. Už dlouho přemýšlím o tom, co to vlastně slušnost znamená, a protože mě dnes velmi zvedlo ze židle čtení o přestupkovém zákoně, který má "slušné lidi" chránit, rozhodla jsem se, že je čas se nad slovem slušnost zamyslet veřejně. Vážený čtenář se možná bude ptát, co že podobná úvaha dělá na blogu o životě na francouzském maloměstě, ale možná téma není až zas tak od věci.

Přeložit slovo slušnost do francouzštiny je samo o sobě docela těžké. Možná, že nejblíže stojí slovo "civilité", které by se ale také dalo přeložit jako civilizovanost. "Ukažte, že jste civilizovaní", můžete například nabádat občany, kteří si z vaší uličky dělají veřejný záchod: "a používejte záchodek před okny Eulalie Čubíkové". Civilizovanost je tedy tak nějak opakem neandrtálnosti a nejspíš tvoří i jistý šarm zdejší společnosti. "Divoši" cedí Hvězdopravec skrze zuby, když potkáme české kamarády, kteří mě nadšeně pozdraví a jeho nechají stát vedle jako by ho ani neviděli. "Nevychovanec", pomyslím si, když mi moje maminka vypráví, kterak ji na žádost o pomoc s výměnou kola kolemjdoucí pán odmítl slovy: "Na cizí věci já nešahám". "Medvěd bručoun", směje se Hvězdopravec, když protijdoucí horal odpoví na pozdrav něčím mezi slovem a zvukem. Zkrátka, civilizovanost je umění se chovat mezi sebou, opakem divokosti. Umění pozdravit - protože pozdravit, to nic nestojí a dávám tím najevo, že druhý není vosk -, umění dát druhému přednost ve dveřích, umění necpat do sebe potravu jako o život ale stolovat. To všechno dohromady tvoří jisté savoir vivre, umění žít, přesněji umění žít pospolu tak, aby dennodenní kontakt nebyl plný skřípění zubů, ran loktem, odsekávání a někdy i nadávek.

Ačkoli nechci generalizovat, z mojí zkušenosti můžu říct, že tento ekvivalent slova slušnost se nám moc v Čechách nehodí. Elementární civilizační návyky tohoto typu u nás sice existují a máme je tak nějak ve vědomí, ale rozhodně se nemůžete víceméně spolehnout, že budou respektovány. Velmi často se setkáváme s tím, že prostě nejsou, aniž by to bylo pro narušitele nějak příliš stigmatizující, a to ani pokud se jedná o veřejnou figuru.

Ve Francii se nikdo nezamýšlí nad tím, který politik je nebo není civilizovaný, neb tento rozměr slušnosti je naprostou samozřejmostí, stejně jako jistá kultivovanost projevu. Také proto Sarkozyho slova: "Vypadni, debile!", jimiž častoval účastníka jednoho z meetingů, který ho žádal, ať se ho nedotýká, tolik Francii šokovala. Možná můžete polemizovat o tom, zda fakt, že většina politických elit pochází z elitní školy ENA je dobře nebo špatně, pravda ale je, že ENA je zárukou toho, že politik se bude umět nejen slušně chovat, ale zároveň bude mít určitou kultivovanost projevu a kulturní a vědomostní zázemí.

Ale vraťme se zpět ke slušnosti v Čechách. Váženému čtenáři je jistě jasné, že národ, kde není zřejmě nemožné, aby byl vážným kandidátem na prezidenta "sympaťák" vesnický pepík Miloš Zeman, a kde se to hemží vulgarismy nalevo i napravo, má na tento druh slušnosti úplně jiný názor. Jistá neotesanost je zřejmě brána jako sympatický rys, a i když nám hrubost vadí, možná si často sami nejsme jisti, jak bychom se vlastně měli sami chovat.

Přemýšlím o tom, když přijedu zpět do svého rodného českého maloměsta a potkávám jednoho známého za druhým. Pozdravit, nepozdravit? Ve Zvonokosech zdravím všechny, kdo třeba jen jdou proti mě na ulici a navážou oční kontakt. Když potkám v rodné díře lidi, kteří se mnou chodili na stejnou školu, většinou je ticho, ačkoli oba dobře víme who is who. A když mě moje maminka představila svojí kolegyni: "To je moje dcera", kolegyně odpověděla: "Já vím, já už jsem ji viděla" a následně pokračovala v konverzaci.  Je to jiná kultura, přemýšlím, cítíc se tak trochu uražena. Nebo jsou prostě nevychovaní? Žije se jim takhle dobře? Napadají tyhle věci jenom mě?

V takových chvílích se cítím v Čechách jako cizinec a zároveň se zoufale snažím, aby to nebylo poznat, aby si o mě nemysleli, že jsem náfuka. A tak se snažím chovat se jako ostatní. Zároveň si ale říkám, největší projev civilizovanosti je být schopen se tak chovat, i když to ostatní nedělají.

Vraťme se ale k původní otázce. Když naši politici apelují na slušnost, na co tedy apelují? Kdo jsou oni slušní lidé? Proč zrovna slovo slušnost?

Proč ne třeba poctivost? Poctivý je člověk, který nekrade a žije v souladu se zákonem. S psaným zákonem. Kupodivu se u nás s ní ohání politická scéna mnohem méně. Z nějakého důvodu se místo o poctivosti mluví o slušnosti, ačkoli obě slova nejsou synonymní.

Na slušnost psaný zákon není. A vzhledem ke zmíněné české lásce k sympatické neotesanosti bych řekla, že celé slovo dostává ještě nejasnější obrysy. Nevyjádřím to přesně, ale pracovně si prozatím definujme pojem takto: Slušní lidé jsou zkrátka ti, co mě neštvou. Ať už je to tím, že nekradou, nebo tím, že nedělají v noci hluk, nebo tím, že se nepovalují před domem na lavičkách.

Je bezdomovec sedící před zvonokoskou poštou, který všechny kolemjdoucí hlasitě zdraví, slušný, i když je špinavý a nejspíš i trochu opilý?

A jaký vztah mají slova slušnost a poslušnost? A příslušnost?

Vraťme se ke slušným lidem jako těm, kteří mě neštvou. Proč mě neštvou? Je to nejspíš proto, že jsou to lidé, kteří přísluší ke stejné názorové, sociální, kulturní skupině jako já. Jsou to lidé, kteří poslouchají stejné pány jako já - ať už je tím pánem nějaký sociální zvyk daný kulturně, ať už je to norma morální nebo zákonná. A protože ke kulturním sociálním zvykům patří i jisté drobné kulturní přestupky proti zákonu, nepochybuje se o slušnosti člověka, který třeba zaplatil pár tisícovek do kapsy určitého lékaře, ačkoli to nejspíš tak úplně legální a poctivé není (či nebylo).

Myslím, že past slova slušnost užívaného naší politickou elitou je přesně zde a přestupkový zákon o tom jasně svědčí. Apel na slušnost je v tomhle případě totiž apelem na netoleranci vůči jinakosti druhého, přestože tahle jinakost může být v mezích zákona, zatímco slušní lidé můžou občas udělat i něco nepoctivého. Na to být zařazen jako neslušný stačí, že naši páni jsou jiní.

Vzrůstající netolerance české společnosti jde tak se slušností pěkně ruku v ruce. Čím víc voláme po tomto významu slušnosti, tím jsme netolerantnější k pánům jiných. Podobné nálady pak vedou i ke stříhání neslušných hár mániček.

A s velkým zjednodušením lze říct, že politici lákající na tato slova voliče se klidně dále nazývají všemi jmény, ukazují na sebe prostředníčky, páchají další celou řadu necivilizovaností a dokonce a hlavně i nepoctivostí a Češi dokola mluví o tom, jak tahle společnost potřebuje slušnosti více, aniž by se zamýšleli nad tím, co že to slušnost je.

Na slovo slušnost v našem současném českém kontextu je ale záhodno dávat dobrý pozor. A naopak vám i sobě přeju více civilizovanosti a poctivosti.

Zvonokosy dnes

Tak nevím nevím, občas začínám přemýšlet, zda se ze mě náhodou nestává Provensalan. Neříkám to jenom kvůli zanedbávání tohoto blogu a internetu vůbec, ani jen kvůli faktu, že jsem odřela Dežotovi bok, když jsem se naše prdítko pokoušela zaparkovat, a dokonce ani jen proto, že mě při poslední jízdě vlakem do Ženevy napadlo, že jsou lidé nějak málo hovorní a že, pokud budu takhle pokračovat, dopadnu nejspíš jako jedna paní v českém vlaku, kterou její soused odpálil typicky česky přívětivě: "Paní, já si ale nechci povídat". Říkám to tak nějak kvůli tomu všemu najednou. Zkrátka, o zpožděních autobusu do Aix, očních problémech prodavačky těstovin a kadeřnických sklonech pekařčiny dcery (myslím té pekařky s hrudkami řasenky) vím všechno.

Na druhou stranu ale pořád ještě nejsem schopná po luberonských silnicích jezdit více než sedmdesát a když prší, otevřu dokořán okno a nadšeně se na ty kapky dívám - v Santiagu jsme nic takového neměli -, místo, abych hartusila, že počasí je neobvyklé, že prší moc a že za to všechno určitě můžou ty chlíváci z Vošingtónu. K asimilaci tedy stále ještě daleko.

V Provence a na celém jižním pobřeží se sice hartusí na trhu hlavně proti počasí, ale doma se pak ví, kdo za to všechno může. Laskavý čtenář, který má jistě spojený místní kraj s lány levandule, růžovým vínem a olivami, sice může možná fialovou barvu považovat za tu, co zdejší kraj charakterizuje nejlépe, během voleb se mi ale začíná zdát, že barva Azurového pobřeží a spol. je hlavně hnědá. A hnědá, to je barva asimilace, jinak táhni, odkud jsi přišel. Nikde jinde ve Francii nemá Le Penova strana Národní fronta takový úspěch. Jaké že tedy dnešní Zvonokosy vlastně jsou?

Pestré.

Novým vynálezem starosty už dávno nejsou toalety, dnes je jim moderní Zvonobus, autobus vozící obyvatele zdarma z jednoho konce města na druhý. Na zastávce čekám s pánem, který čeká na čtyřku, ne na jedničku, ta to bere moc dokola, a když autobus přijede, přátelsky si potřese rukou s řidičem. Ač je autobus zadarmo, využívá ho málokdo, protože Francouzi svá prdítka milují a nemíní se nechat omezovat něčím jako jízdním řádem, už tak stačí, že je pořád terorizují nějakými silničními pravidly, že bylo nedávno zakázáno používat detektory radarů a, ta úplně nejneslýchanější hrůza, od prvního července je nutné mít v autě dokonce alkotest. Usadíme se na sedačky. Vedle nás jede rodinka vracející se od rybníka, holčička spí tatínkovi na klíně a tatínek volá na autobusáka, aby se podíval "jsem Ti říkal, že usne!". Autobusák se koukne a jede dál povolenou padesátkou. Na retardéru autobus nejdřív nadskočí, a pak si prdivým zvukem otře o retardér bříško. "To jsem nebyl já!", vesele volá tatínek. "No jo, tenhle si dycky sedne", komentuje to řidič: "Ty ostatní ne, ale tendle dycky." "Kde chcete vystoupit?", ptá se mě autobusák, protože mě nezná a neví tedy, kam jedu. "V centru", řeknu. "Ale kde v centru???" dodává, protože každého vysype tam, kde to má k domu nejblíž.

Postavy tohoto celkem nudného příběhu jsou pán Provensalan, slečna Češka, řidič evidentně potomek imigrantů ze severní Afriky a tatínek s dcerou jsou černí jako bota.

I ve Zvonokosech se tedy dnes mísí kultury a barvy pleti.

Na poště ve frontě sleduju ženu přede mnou. Burku nemá, ale je zahalená od hlavy až k patě. Uctivě žádá úřednici, aby jí změnila paušál na telefon. Je nejméně o deset let mladší než já. Přemýšlím, co si asi myslí, jaký je její život. Vyvstává mi v hlavě desítka stereotypů. Bije ji muž? Musí rodit jedno dítě za druhým? A pak mě napadne, že Socrates měl pravdu. Vím, že nic nevím. Nevím vůbec nic.

Jsem na řadě. Co o mě ví úřednice za pultem, když slyší můj akcent a moje rozčilení nad tím, že pořád pošta ještě neotevřela naše konto?

Snažím se, aby moje rozčilení nebylo českého, ale francouzského kalibru. Jestliže v Čechách není neobvyklé hulákat, nazvat úřednici neschopnou a nechat si zavolat vedoucího, ve Francii velmi dobře funguje - to, co by v Čechách nefungovalo ani náhodou, jelikož co je komu do toho, že jste socka - poukázání na to, do kterak prekérní situace jste se kvůli chybě dostali a kterak strádáte a nemůžete platit nájem. V Chile byste se zase museli bít v prsa, jak jste strašně důležití, a popřípadě to doložit, jinak nezbyde než pokorně čekat a nerušit. Inu, jak říkám, nevím, proč jazykové učebnice ztrácejí čas lekcemi typu "U doktora", když symptomy jsou všude na světě stejné. Taková lekce "Na úřadě" by se hodila mnohem víc.

Úřednice je milá, stejně jako byla milá na paní přede mnou, a snaží se mi pomoct, aniž by dala najevo, že se nějak liším od "normálního zákazníka". Možná ví, že nic neví. Možná je část její rodiny z Itálie, Portugalska nebo jiné evropské země a to, že mám akcent, jí nepřijde divné. Možná je prostě jen profesionální a jinak ví. Že muslimové-Arabové-imigranti žijou na dávkách a bijou svoje ženy a že východoevropané kradou práci a nejlepší by bylo vystoupit ze Schengenu, aby byl od těhle lidí pokoj. Možná tohle všechno ví a stejně jako 20% místních volila extrémní pravici. Možná ji volila proto, že její muž nemá práci a možná, že jí nepřišlo divné volit Národní frontu ani když přítelkyně jejího syna pochází z černé Afriky, protože ta je přece slušná a tu by nedeportovali. Kdo ví. Já ne a pokud nechci být paranoidní, opakuju si, že nevím.

"Ve Zvonokosech si dejte bacha, kde budete bydlet", říkal Hvězdopravcův bratranec: "Je to tam nebezpečný." Hvězdopravcův bratranec byl ve Zvonokosech naposledy před dlouhými léty, žije na vsi u Marseille a prodává ve zverimexu, protože je expert na mořská akvária.

V Marseille samotném to je také čím dál nebezpečnější, říkali onehdy v televizi. Na Canabière v noci se bandy mladíků motají kolem barů a snaží se okrást v páteční a sobotní noci rozjařené hosty. Naštěstí je tu bývalý legionář Tomas, původem z Maďarska, a jeho kamarádi z východu Evropy, kteří nabízejí barům služby jako ochranka. Samozřejmě mě napadá slovo výpalné, ale vím, že nic nevím. Když jde někdo z hostů vybrat peníze do bankomatu, Tomas a jeho kamarád Sergej jde s ním, protože bankomaty mají bandičky pěkně očíhnuté. A nejvíce číhají na hosty, co sotva drží na nohou. Kamera nekamera, jeden host se potácí tak, že ho Tomas musí podpírat a přitom střeží, aby opilosti nikdo nevyužil k odcizení peněženky nebo mobilu. "A takto Tomas doprovodí hosta bezpečně až k jeho autu.", libuje si komentátor osočuje vzrůstající kriminalitu, která tolik lidí přiměla volit Národní frontu. Po francouzsku.

Inu, ve Zvonokosech, stejně jako v Marseille, zřejmě stále platí, že aby si farář získal důvěru místních, musí nejdřív ustát burgundské vínečko.

Chudáci muslimové přitom nepijí.

Všechno se mi to mísí v hlavě jako sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis a přemýšlím o slovech, jak prý melting pot nefunguje a říkám si, že sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis, to zní jako Pejsek a kočička a kruté bolení hlavy. Nebo schválně, co je lepší ke kafi: gazelí rohy, makovec nebo croissanty?

A odkud vlastně ty gazelí rohy přesně jsou? A má vůbec Provensalan naproti croissanty rád?

Zvonokosy dneška jsou pestré a možná, že když se začneme spíš ptát než tvrdit, nakonec pochopíme, že nejde o to míchat všechno dohromady, ale moct si společně dát, na co máme chuť, aniž by to znamenalo, že si musíme vybrat totéž. A pak, je tu ona skvělá možnost ochutnávání a inspirace!

Často myslím na to, jak tenhle zvonokoský blog, stejně jako můj předchozí blog o Chile, vlastně psát. Ráda karikatuju a ráda se věcem směju, a mám pocit, že moji čtenáři se mnou. Nechci se vysmívat, spíš se podívat na komičnost zaslepených pravd, které jsou legrační právě tím, že jsou pro moje české čtenáře naprosto absurdní. Stejně tak ale považuju za zdravé zkoumat zaslepené pravdy vlastní, které jsou často mnohem méně komické. Je zvláštní, jak je možné se na druhou kulturu dívat očima své vlastní, a zároveň z ní umět i vystoupit a podívat se zase zpátky. Zvláštní a těžké. A obohacující. Díky melting potu.

Až pojedete v létě do Provence, užívejte si tradiční levandule, růžového a oliv. Tradice má něco do sebe. Podívejte se ale zvědavě i na to, co je Provence dnes, protože francouzský venkov už ani v Luberonu není to, co byl, a ne náhodou má v místních vesničkách Národní fronta tolik voličů, kteří onu změnu nenávidí a nového se bojí. A nedělejte si iluze, že se názory Národní fronty nějak přehnaně liší od toho, co se klidně a bez povšimnutí může pronášet v Čechách jako pravda, za níž je jedním dechem proneseno, že tedy není politicky korektní, ale s politickou korektností, ať se jde někam, když je to přece pravda, co se obecně ví. Mimochodem, naše národní hrdost na to, jak jsme chytří, že nebudeme politicky korektní jako ti šašci v Americe nebo v Evropě, je jednou z věcí, které počítám mezi ty méně komické.

Zkuste se podívat na ono míšení starého a nového a na chvíli myslet, že víte, že nic nevíte, a možná uvidíte onu rodící se novou Provence vedle té repetitivně se opakující a ač malebné, do sebe zatuchle uzavřené - i vám samým. Stejně jako bude pro cizince - nedejbože tmavé pleti - uzavřená společnost na nejedné české vesnici v hospodě. I když, on i takový blonďatý Skopčák...

A možná se vám jako mě stane, že francouzské prdítko uhánějící proti vám hlava nehlava uprostřed silnice neřídí místní ovíněný hráč petangu, ale v kompletní burce zahalená žena, která sice přes burku vidí jen tak trochu, ale zcela jistě má ve dveřích auta povinný alkotest.

Zdá se, že o úsměvné absurdity ani v moderní Provence nebude nouze.