úterý 2. dubna 2013

Interkulturní těhotentství

Onehdy jsem mluvila po telefonu s Jeanne. Jeanne je moje francouzská kamarádka z Marseille, která žije v Praze. Tedy ta kamarádka, s níž jsme kdysi v roce 2003 snily nad pivem na zahrádce kousek od pankrácké věznice, že bychom se mohly vyměnit. Jeanne nechtěla zpátky do Francie, byla ochotná v Praze pracovat i za podprůměrný český plat, ale narážela neustále na české předsudky "proč by tu chtěla cizinka pracovat za takový plat? Určitě to špatně pochopila...a vůbec, jak se zaměstnávají cizinci? Dorozumíme se s ní vůbec? Nechce nás nějak napálit? Ne ne, to je nějaké komplikované....". Já jsem chtěla do Francie, vzduch v Čechách mi i tom létě a na zahrádce připadal nezdravě zatuchlý, zralý na pořádné vyvětrání, a potýkala jsem se se všemi překážkami člověka s národností země, která sotva vstoupila do Evropské unie.

O rok a pár měsíců později mi Jeanne pomáhala v Grenoblu hledat byt, protože jsem konečně sehnala práci. Rok na to Jeanne pracovala na onom místě, kde ji původně pozorovali s tak velkou nedůvěrou, a bydlela v mém pražském bytě se svým rokycanským přítelem. A za dalších pár let jsem mohla konečně naši výměnu završit, když jsem Jeanne představila Marseillana Hvězdopravce. Vida, to je naprosto dokonalá výměna jedna za jednu! Nebereme nikomu ani práci, ani byt a dokonce ani chlapa! Extrémní pravičáci by z tak ukázněných imigrantek jistě mohli mít jen radost.

"Nikdy si neuvědomíš, jak jsou naše kultury rozdílné, dokud nemáš děti," řekla mi Jeanne nedávno a já nemohla než souhlasit.

Nevěříte?

V Čechách se těhoteství počítá od posledního dne menstruace, takže v prvních dvou týdnech těhotenství vůbec ještě nejste těhotné. Termín je cca 40 týdnů po tomto datu.

Ve Francii se těhotenství počítá ode dne početí a těhotné jste tedy celé těhotenství. Termín je devět měsíců po tomto datu, což dělá přibližně 39 týdnů. Otěhotněla jste třicátého? Tak za devět měsíců třicátého rodíte a basta.

Následkem toho jste tedy ve Francii úplně v jiném týdnu než v Čechách. A co hlavně, protože k početí dojde obvykle 14 dní po poslední menstruaci, je vám jasné, že termín mezi oběma zeměmi nutně musí také haprovat nejméně o týden. Ve Francii zkrátka těhotentství trvá nejméně o týden déle. Podle toho, co jsem měla možnost si přečíst na internetu, francouzské těhotenství je nejdelší v Evropě. Dočetla jsem se též, že je to z důvodu "pohodlí". Zamyslela jsem se nad tím, co je pohodlné na tom vláčet s sebou nejméně o týden déle předpisových dvanáct kilo navíc, nazouvat si přes těch dvanáct kilo o týden déle kozačky nebo naopak se nechat těmi dvanácti kily hřát v jihofrancouzském letním slunku, ale pak mi to vysvětlila jedna zkušená kamarádka. Pohodlné je to právě proto, že ta kila nikam nevláčíš. Ve Francii se prostě tím pádem mnohem méně přenáší a kontroly "po termínu" začínají o týden později. No vida!

V Čechách máte těhotentskou průkazku, na kterou se většina nastávajících třese hned poté, co jim na ultrazvuku potvrdili těhotenství.

Ve Francii žádné průkazky nejsou, těhotenství se potvrzuje mnohem levnějším krevním rozborem a první ultrazvuk je až na konci prvního trimestru. Pokud jste ten první přežili ve zdraví, pan doktor vám vyplní lejstro "Ohlášení těhotetství", které pošlete sociálnímu úřadu a zdravotní pojišťovně, a ty se postarají o to, aby se informace dostala snad i k panu prezidentovi, nebo alespoň na ministerstvo pro rodinu, kde si zamnou ruce, jaké to zase budou pěkné statistiky porodnosti, a všechny možné i nemožné úřady vás začnou bombardovat dopisy, které začínají: "Važený pane/Vážená paní, ohlásil(a) jste nám Vaše těhotenství..." a budoucímu otci dokonce sociální úřad adresuje dopis: "Gratulujeme, brzy budete otec!", z čehož vyplývá, že není radno do lejstra u doktora uvádět jako tatínka úplně kohokoli, kdo vás napadne, neb to na vás jinak sociální úřad dotyčnému práskne.

V Čechách chodíte do poradny, ke gynekologovi a pořád vám něco měří a zkouší, podle toho, jak se  to panu doktorovi zdá vhodné a logické, jak má ve zvyku to dělat, nebo podle toho, jak mu platí vaše pojišťovna. Když je vám pětatřicet jako mě, jste označena za téměř těhotnou babičku, jste rizikovou pacientkou a mezi těhotnými dvacítkami v čekárně děkujete pánubohu, že vám věnoval poměrně mladistvý vzhled a nikdo na vás tedy nekouká jako na chlípnou stařenu a nezodpovědnou matku, která exne ještě před potomkovými osmnáctinami.

Ve Francii chodíte k porodní asistentce, obvoďákovi nebo, pokud opravdu jinak nedáte, ke gynekologovi, na ultrazvuk chodíte na radiologii nebo jiné atestované pracoviště, tedy pokud jste nenašli jako já perlu gynekologa, který má atestaci i na velké ultrazvuky. Dostanete se jen na ta vyšetření, která podle jasných kriterií ministerstva zdravotnictví nezbytně potřebujete, v pětatřiceti jste pacientka jako každá jiná a váš mladistvý vzhled vás v čekárně mezi ženami, u kterých si nejste jistí, zda čekají kvůli těhotenství nebo zadržování vody v menopauze, nutí zavrtat se hlouběji do křesla a děkovat prvním vráskám za to, že z vás smývají ostudu zbouchnuté studentky.

Tohle všechno jsou maličkosti, ze kterých se nestřílí.

Ale pozor, teď to přijde. Nejdřív porod, tj. v Čechách - podle toho, co jsem slyšela - zdravotně zcela nezbytný klystýr a nástřih provedený gynekologem, ve Francii žádný klystýr a nástřih jen v případě nutnosti u jednoho porodu ze tří, prováděný jako celé sledování porodu porodní asistentkou. Kupodivu, s klystýrem nebo ne, potomek je na světě. A jestli jste nedokázaly ony dvě kultury smířit doteď, teď už se vám to nepovede, protože teď jde opravdu do tuhého.

V Čechách je mateřská šest týdnů před termínem a cca půl roku po, dohromady tedy 28 týdnů, a je následovaná štědrou letitou rodičovskou.

Ve Francii je šest týdnů před termínem a deset po. U prvního dítěte placená rodičovská prakticky neexistuje, i když zaměstnavatel je vám aspoň ještě šest měsíců povinen držet vaše místo. I pokud porodíte tedy hned dvě děti najednou a rozhodnete se pověsit kariéru na hřebík, můžete to od začátku šolíchat až do tří let, budete si ale muset pořídit manžela s pořádným platem, nebo mít pořádný plat vy a s dětmi doma nechat manžela.

A je to. Už se to ve vás bouří?

Dítě patří k matce. V jeslích nikdy nebude mít takovou péči. Bude mít emoční problémy. Každý psycholog vám to řekne. Kojení to je nejkrásnější, co můžete vašemu dítěti dát (i když vaše dítě by jistě dodalo, že ani panenka Barbie není k zahození). Proč vůbec děti mít, když je hned odložíte? Muž by měl rodinu s dítětem přece uživit, tak na co se vracet do práce? Chudinky Francouzky, nic jiného jim tedy asi s tím jejich krutým systém nezbývá. Opravdu ženy ve Francii mají v takových podmínkách vůbec nějaké děti? No, když to teda jinak nejde, ale já bych nikdy....

Ve Francouzích se to taky bouří. Děti nemají být mamánci, matky potřebují pomoc otce nebo někoho na to, aby se dokázaly od dítěte trochu odpoutat a pomalu rozvolnit fúzní vztah. Děti potřebují kolektiv a kontakt s dalšími dětmi, jakkoli je povrchní a je to třeba jen náhodné dloubnutí do oka druhého, kontakt je prostě kontakt. Děti, co jsou nalepené pořád na matku, mají emoční problémy. Každý psycholog vám to řekne. Kojení je velmi důležité, proto existují odsávačky mléka a státem garantované pauzy na odstříkávání. Kde je rovnoprávnost na trhu práce, když matka musí být doma? Jak to, že v Čechách nejsou skoro vůbec žádné jesle a dostat dítě do školky je pomalu těžší než dostat ho na univerzitu? Chudinky Češky, připoutané k plotně s ročním dítětem visícím na sukních takovou silou, že jim nedovolí ani dojít si v klidu na záchod. Inu, to není divu, že máte v Čechách tak nízkou natalitu: možnost nechat dítě hlídat přímo určuje ochotu párů mít děti. No, když to tedy jinak nejde, ale já bych nikdy...

Jak vidíte, jediné, na čem se obě kultury shodnou je, že každý psycholog vám to řekne. Ale co máte dělat, když jste zrovna psycholog, který napůl vystudoval v Čechách a napůl ve Francii?

Psycholog se s tím ještě nějak vyrovná, od toho má kritický rozum, horší je to s ženou jejíž hormonální rovnováha je vybalancovatelná jako položená na sedadlo autobusu kymácejícího se po bolivijském altiplanu a jejíž mozek funguje asi tak dobře, jako kdyby na tom altiplanu doopravdy byla. Podrtženo a sečteno, v každém případě je vaše díte chudák a vy jste špatná matka. Jste špatná, protože nemáte žádný vlastní zájem, zapomínáte na sebe jako na ženu a necháváte se živit, zatímco vám měkne mozek z blázince od rána do večera doma, a vaše díte je mamánek, který bude trpět příliš závislou matkou, jenž ho nenechá samotného a bez kontroly ani minutu. Nebo jste špatná proto, že chodíte do práce, nekojíte, dítě zanedbáváte a dost nemilujete, večer si v klidu dáte skleničku červeného, takže nevidíte dětské pokroky, protože jak známo, odchodem od dítěte na dobu delší než rychlá sprcha úplně ztratíte přehled o tom, co umí nebo neumí.

Fanatismus zastánců jednoho nebo druhého tábora by jistě vydal na třetí světovou válku a obětí není samozřejmě nikdo jiný než vy sama, která se pořád snažíte o to nejlepší možné.

Nebo, řekne vám psycholog, se můžete pokusit uvidět tu plnou část sklenice, všechny Já bych nikdy vykázat do redakce časopisu Vaše vina a ten časopis nikdy nekupovat. Vlastně to děláte všechny dobře. Dostatečně dobře, jak říkal Winnicott, matka má být dostatečně dobrá. Problém je, když je  nedostatečně dobrá, ale i když je perfektní, obojí je pro dítě stejně špatné.

Dobře to děláte, když to děláte podle sebe tak, jak vám to co nejlépe vyhovuje. Co nejlépe, protože ideální to nebude. Ani v jedné kultuře.

Na uklidnění atmosféry vám tedy posílám svojí oblíbenou ukolébavku "Duerme duerme negrito". Je to lidová ukolébavka odněkud z Jižní Ameriky. Mimochodem, ten, kdo uspává, není maminka, ale pravděpodobně žena, která dítě hlídá, zatímco matka pracuje. A ve verzi od Victora Jary si uvědomíte, že sluší pěkně i tatínkům a mužům. To jen na argument, že "přírodní národy"...nebo myslíte, že matka onoho negrita byla necitlivá kariéristka a z negrita vyrostl masový vrah?