pátek 11. března 2016

Na rodičovské

V pátek jsem na rodičovské. Nemyslím ani od pátku, ani tenhle pátek, myslím každý pátek. Ve Francii totiž můžete být na rodičovské jen částečně, a tak jsem od pondělka do čtvrtka pracující matka a v pátek matka na rodičovské. Osobně tenhle systém považuju za dobrý, i když mi je jasné, že nemůže vyhovovat všem. Ve Francii, pokud máte v péči dítě do tří let, máte ze zákona právo na to, aby vám zaměstnavatel zkrátil úvazek, a podle toho, na kolik si ho zkrátíte, máte právo na určitou výši rodičovského příspěvku. Pokud přestanete pracovat úplně, máte nárok na něco okolo 390eur měsíčně, ale pokud pracujete na 80%, dostáváte eur asi 140, plus samozřejmě 80% platu. To je velmi výhodné prakticky pro každého, protože průměrný plat se tu pohybuje okolo 1500 eur měsíčně, rodičovský příspěvek nahradí tedy přibližně deset procent a zbylých deset procent obvykle ušetříte tím, že nemusíte platit jesle nebo chůvu, a v mém případě i dopravu do práce. V praxi to tedy vypadá tak, že od druhého dítěte je většina matek v mém typu profese - ano, i ve Francii mají ženy menší platy a odcházejí na rodičovskou v drtivé většině ony - na 80%. U prvního dítěte máte totiž nárok na rodičovský příspěvek jen půl roku, a to je málo. Nechci na sebe stahovat blesky zastánců a zastánkyň žen v domácnosti, a tak jen upřesňuju, že o financích tu mluvím ne proto, že jsou alfou i omegou rozhodování, zda chcete nebo nechcete s dětmi zůstat, ale především proto, že pokles jednoho platu na čtvrtinu znamená pro tu část domácností, která není zvyklá odkládat peníze vedle, že nepoplatíte běžné výdaje, které jste platili dosud, a nezbyde vám tedy, než se přestěhovat do menšího, zbavit se auta nebo něco, co většina lidí při narození dítěte nedělá.

A tak jsem v pátek na rodičovské. Hvězdopravec odjíždí ve čtvrt na osm do práce, a protože Geckulka vstává jako obvykle nejpozději v půl sedmé, často stihneme společnou snídani. Pak se vzbudí Zrníček, Hvězdopravec odjede a já pomalu přemýšlím nad programem. Obvykle se mi během týdne nakupila spousta zařizování a nákupů: jako žena na rodičovské mám totiž čas ve všední den a bez davů zařídit, co je potřeba. A kromě toho, musím vám prozradit, mně nakupování a běhání s dvěma dětmi baví. Pravda, Zrníček z toho ještě moc nemá, obvykle spí v kočárku, ale Geckulka se v pátečním ránu obvykle změní ve Velkou Pomocnici. "Kupo pén!", těší se a hrne se do auta s dětským nákupním košíčkem nebo s proutěnou kabelkou. A jedeme.

Jedeme k zelináři. Trochu lituju, že naše bydlení v polích má tu nevýhodu, že musíme všude autem, a protože zelinář je taky v polích, ale řezník ve městě, budu vyndavat a nandavat kočárek do kufru dokonce několikrát. Naštěstí má Zrníček dobré spaní a obvykle ho neustálé překládání nebudí. Dojedeme k zelináři a Geckulka se hrne pro košík. "Košik MUA! Košik mamá!" rozděluje úkoly a hrdě za sebou táhne tahací košík na kolečkách. Dívá se na pult a ukazuje, co koupíme. "Kupo ša!", zastavuje se u cherry rajčat, která jsou hned na začátku. Zastánce lokálních a sezóních potravin ve mně měkne. Vysvětlovat dvouapůlletému milovníkovi rajčat, že ovoce a zelenina se jíst musí, ale rajčata kupovat nebudeme, protože v zimě není sezóna, mi je přeci jen proti srsti. Koupíme tedy rajčata, a následně beru z pultu, co nám zima dala. Geckulka vyžaduje, abych jí vždycky podala sáček a hodí si ho do košíku. Mrskne ho tam pokaždé s takovou vervou, že dávám pozor, abych koupil nejdřív brambory, a pak až salát, protože v opačném pořadí kupujete spíš brambory a salátovou kaši. Pak jdeme naplnit můj košík pomeranči na ranní džus, takže jdeme k regálům, kde jsou také banány a chladicí box. "Kupo paté!" dožaduje se Geckulka francouzské paštiky, kterou bych přirovnala k (luxusní) sekané: "Kupo banán!". Bez paté a bez banánu neodejdu! Usmlouvám, že tentokrát koupíme jen banány - také velmi sezónní a lokální - a žehnám faktu, že Geckulce je úplně jedno, jestli banány koupím tři nebo deset, hlavně, že v košíku nějaké jsou, což mi umožňuje bez hádek a vysvětlování regulovat množství banánů hnijící v naší kuchyni. Jdeme platit, Geckulka cestou čapne balení vajec, mně se zježí vlasy na hlavě, ale všechno dobře dopadlo a navíc na vejce pořád zapomínám, takže nakonec Geckulku chválím, což ji přiměje k tomu, aby ukázala ještě na lahev vína a prohlásila: "Kupo pijo, mamá!". Vysvětluju, že pivo není víno, ale Geckulce je to jedno, vínu říká pivo tak důsledně, že postupně začala říkat "pijo" i vínu hroznovému. U kasy mě Geckulka upozorňuje, že MUA tut sel! JÁ sama, a zatímco si povídám s prodavačkou, moje holčička vyndavá z košíků sáčky se zeleninou a heká. Hekání se naučila od Drahématičky, která vždycky, když zvedne šestnáctikilovou Geckulku, hekne a řekne: "oís!". "Oís, la sosis!", říká Geckulka (la sosis znamená "klobása") hlasem nosiče pytlů s cementem a vyndavá sáčky. "Guté banán!", dožaduje se odměny. Banán, ochutnat! Zadarmo ani kuře nehrabe. "Nejdřív zaplatíme!", říkám a mačkám kód na platbu kartou - trochu lituju, že ve Francii už prakticky zmizely hotovostní platby a já nemám v peněžence prakticky nikdy nic - a Geckulka mi strká na klávesnici svoje nenechavé prstíčky: "Api buton, MUA!!!". Nechám ji zmáčknout zelený potvrzovací čudlík,  nakládáme a JEDÉEEM (volá Geckulka).

Dlouho jsem nevěděla, jak si poradit s dvěma dětmi ve chvíli, kdy je třeba jim dát najíst a dát je spát. Ale došlo mi, že hlavní je se nestresovat a nakonec to vždycky nějak dopadne. Pravda, v pátek můj oběd jím vždycky studený, levou rukou, ne ve správném pořadí a často obohacen o Geckulčiny zbytky, protože je třeba při něm krmit Zrníčka a zároveň pobízet Geckulku, aby jedla, aby nejedla jenom maso, vysvětlovat, že dezert se jí až po jídle a že v žádném případě nebude, dokud nedojí, co má na talíři, servírovat jí vodu, chleba, vysvětlovat, že to nevadí, že se trochu polila, že to uschne, sbírat jídlo spadlé z vidličky na zem, protože Geckulka ječí a chce přesně a jedině to, co spadlo, a nakonec je třeba sousta napichovat a strkat do pusy, protože když se přece krmí Zrníček, tak Geckulka bude chtít po počátečním tut sel taky. Když se děti nají, začnu přemýšlet, kdo usne první, a ono to kupodivu tak do půl hodiny dopadne tak, že obě děti spí. A já obvykle také. Zatím jsem si ještě od narození dětí prakticky nedovolila během jejich siesty nespat. Už nejméně dva roky vstávám prakticky denně kolem šesté a přestože jsem si na to už zvykla v tom smyslu, že spát do sedmi mi přijde jako vychrupávání, odpolední spánek alespoň dvakrát týdně je nezbytný. A protože o víkendu často býváme pryč, a v práci samozřejmě nespím, v pátek zalehnu a probudí mě obvykle až děti.

Odpoledne je většinou dost teplo na to, abychom jeli (autem, samozřejmě...) na hřiště, jezdili na kole nebo se šli projít. Nechávám Geckulku, ať si vybere, a tak obvykle skončíme u rybníka na hřišti, kde postávám pak u koníka a říkám: "Podívej Zrníčku, jak se tvoje sestřička pěkně houpe" a těším se, až se Zrníček bude moct houpat taky, protože v jeho aktuálním stavu mimina, které jen tak tak sedí, ale váží devět a půl kila, takže se nedá dlouho udržet v náručí, to na hřišti prosedí v kočárku, což obvykle nese s nelibým bručením. Dívám se na hodinky a těším se, že brzy bude Hvězdopravec doma z práce. Rodičovská je fajn, ale je také fajn, když končí.

A tak jedeme domů a Hvězdopravec už je doma, naznačuje Dežot zaparkovaný před domem. Přejedu most přes zavlažovací kanál - ano, ten proklatý most, který je tak úzký a v zatáčce, že jsem na něm Autojakokrávě prorazila v osmém týdnu těhotenství dveře - sjedu po naší křivolaké cestě dolů - ano, po té cestě, ze které jsem v dvanáctém týdnu s Autojakokrávou sklouzla do pole, protože moc napršelo - a parkuju Dustera na dvorku. Pohled na Autojakokrávu, která stojí pořád na zahradě a už skoro rok čeká na to, až dokončíme opravy všech odřenin a prodáme ji, mi připomene, že se dvěma dětmi není času nazbyt, vyložím Geckulku a pobídnu ji, ať jde zaklepat na tátu. Zatímco tahám Zrníčka ze sedačky, Geckulka stojí před dveřmi a stydlivě šeptá: "Papá!". Je to opravdu to dítě, které dokáže vyslovit slovo "šokola" (čokoláda) tónem, že chcete dodat "nebo život!" a tak nahlas, že vám propíchne bubínky? "Zaklepat, takhle", ukazuju. Hvězdopravec otevře, jsme doma a je to. A já, když mu pak s Geckulkou vyprávíme, co jsme dělaly, navzdory pokukování na hodinky na hřišti, jsem ráda, že na rodičovské jsem.

Jsem ráda, že jsem na rodičovské i v práci. Ani jednoho není moc, a tak si užívám i rodinný život, i ten pracovní. A navzdory strašení, že dvouletý odstup mezi dětmi je ten nejhorší možný, si naopak myslím, že je to ten nejlepší. Opravdu.

čtvrtek 10. března 2016

Klení nad počasím

Z ročních období mám v Provence jednoznačně nejraději jaro. Je teplo, všechno se zelená, kvete a bují, ale není ještě horko, to přijde až koncem června. Pole levandule jsou na jaře holá a nefotogenická, a tak se před námi na místních silnicích neplazí turisté čtyřicítkou. Nahrnou se sem až s horkými dny, kdy Provensalané utíkají, pokud můžou, někam do studených krajin, nebo zůstávají doma za zavřenými okenicemi a u skleničky růžového nebo Pastisu pak klejí nad tím, jak se to vedro nedá vydržet. Pak přijde podzim, turisté zase zmizí, opět se dá spát, můžete si užívat ještě teplé večery na terase. Jenže také začne lovecká sezóna, o níž Peter Mayle velmi výstižně napsal, že se do přírody odvážil jedině s bílou vlajkou. Všude, dokonce i u oficiálních silnic, stojí terénní vozidla s mužíky v oranžových vestách a zbraní u boku a krajem se nesou zprávy o zastřelených houbařích, kanci způsobených infarktech a nezodpovědných lovcích, kteří "střílejí po zvuku". Dny se zkracují, začne pršet a ona krátká doba přiměřeného tepla a přiměřeně dlouhého dne mezi tím mě zkrátka nepřesvědčí o tom, že podzim je fajn. Zima je tu pak studená, každý den musíte škrábat okna auta, občas zasněží, a to pak nic nefunguje. Občas přijde naopak teplý den, kdy můžete sundat odpoledne i kabát, ale občas je zkrátka pouze občas. Je ze mě už asi typický Provensalan, ale mám za to, že léto, podzim i zima jsou tu o přežití a zdejší nekonečné rozhovory spočívající v klení nad tím, jak je zase moc horko, moc zima, moc sucho nebo moc vlhko, mi jdou od srdce. Kde že ty časy jsou, že mi zdejší neustálé konverzace o počasí připadaly směšné!

Letošní zima byla velmi teplá, ani jeden den nám nenasněžilo tak, aby se nejelo do práce a všechno, včetně škol a jeslí, bylo zavřené. Byla až tak teplá, že to nahánělo hrůzu a místo obvyklého bručení nad škrábáním zamrzlých skel auta v půl osmé ráno, jsem v oné pouze občasné námraze spatřovala cosi uklidňujícího. To ale nic nemění na tom, že jsem už od poloviny února očekávala, že začne jaro, bude se moct přestat topit v krbu celý den, kdy nebude nutné děti pořád soukat do kominéz a bund a kdy konečně přestaneme donekonečna jíst špenát, tykev, dýni a pórek, zimní to zeleninu. Když se tedy u trhovců zjevil španělský chřest, věděla jsem, že se blýská na lepší časy, protože v zápětí přijde chřest francouzský, a s ním i artyčoky a jahody, a, jak mi kdysi řekl jeden obchodník "dost bude utrpení". 

A pak to přišlo. Moje první "dlouhá doba Mistralu". Mistral je vítr vanoucí údolím Rhony ze severu na jih. Je to vítr tak silný, že se v deltě Rhony Camargue vůbec nedoporučuje zdržovat se venku, když zrovna fouká. Bystrý čtenář jistě pak dokáže odpovědět na otázku, zda je to vítr studený nebo teplý. Když fouká, je nebe jako vymetené a sem tam je na něm rozmazaný oblak připomínající kosmickou loď. Onehdy ukazovali fotku oblaku v televizi jako kuriozitu a reportér pravil, že jim onu fotku "ojedinělého oblaku" zaslal divák. Inu, Pařížané. Od té doby, když nejdou otevřít okenice, když slyšíme, jak o sebe třou tašky na střeše a jak se nadouvá rákosová stříška nad terasou, při pohledu na oblohu říkáme: "podívej, ojedinělý oblak!". Mistral je otravný až k zbláznění, ale naštěstí obvykle netrvá déle než dva, tři dny. 

Poslední týden foukal denně. První březnový týden, kdy už máme na jaro nejen naději, ale regulérní právo, kdy už bych měla pomalu jít do garáže vybalovat balerínky, začalo foukat a být zima. Ukrutná zima. Zima tak strašná, že jsem bezostyšně vyndala svoji péřovou bundu, v níž jsem kdysi lezla na horské velikány v Chile a v níž jsem pohodlně seděla usazena ve sněhu před stanem a vařila na vařiči večeři. Bylo mi zima i v bundě. Děti, které byly celou zimu poměrně zdravé, tedy pokud nepočítám Zrníčkovy sklony k zánětům středního ucha, začaly produkovat úctyhodné množství nudlí a kašlat, Hvězdopravec dostal antibiotika a já pochvalu, že alespoň někdo v rodině poměrně drží. Byla tak hrozná zima, že se s dětmi nedalo jít ven na víc než na hodinu a já začala být přesvědčena, že nízká natalita některých zemí má možná vlastně co dělat s faktem, že se v nich většinu roku musí být prakticky pořád někde v teple. Jinými slovy, jako každému Provensalanovi mi bylo jasné, že zdejší počasí je nejhorší na světě, ale jinde je to ještě horší. 

Protože dneska už nefouká, měla bych teď napsat něco pozitivního o přicházejícím jaru, rozkvetlých mandloních, maceškách v květináčích a narcisech okolo zavlažovacího kanálu, ale od Provensalana něco podobného nečekejte. Přestalo foukat, zase bude, nejpozději ve chvíli, kdy vám dojde řeč o tom, jak byla poslední mistralová doba dlouhá a ledová. Na terase už zase řinčí rákos. Čím déle tu žiju, tím víc si začínám myslet, že klima je tu kruté, a pouze čekám, kdy ani na jaře nebudu mít oddechu. 

A tak vás zdravím do rozblácených šedých Čech a vězte, že všude chleba o dvou kůrkách.