pátek 13. prosince 2013

Tykev, mrkev a envéčka

Vážený čtenář jistě pochopil, že řeč bude mimo jiné o jídle.

Gecková roste a podle místních tabulek málo přibírá. Pan doktor jí pokaždé překontroluje faldíky, štípne do tlustých tvářiček a požádá o položení na váhu. Pak všichni tři - Hvězdopravec, pan doktor a já - hledíme na váhu a na váze se objeví číslo, které místní tabulky považují za značně podprůměrné. "To je divné", vrtí hlavou i pan doktor: "přitom vypadá taková tlusťoučká". Za Geckovou doufám, že jí to nezůstane.

Protože Gecková jinak kypí zdravím: poslední olíznutí oslintaných ručiček pokašlávajícího miminka skončil týdenním braním antibiotik maminky. V tomto kontextu bych ráda ještě jednou proklela všechny chytré rady novopečeným rodičům, kterým je do zblbnutí omíláno, aby nenechávali dítě spát na bříšku a hlavně, hlavně ho nenechávali nikdy bez dozoru, následkem čehož polovina matek močí s otevřenými dveřmi od záchoda a druhá polovina zmírá za zavřenými dveřmi úzkostí, jelikož ví, že riskuje, že se její ratolest v oné nestřežené chvíli pokusí udusit plyšovým medvíkem, a vědoma si tohoto rizika, opakuje si v duchu zásady první pomoci a dýchání z úst do úst. Milí chytří rádcové, co kdybyste raději rodičům místo do zblbnutí opakujícího se: "Nenechávejte dítě bez dozoru na přebalovacím pultu", "nenechávejte dítě bez dozoru v židličce" "nenechávejte dítě bez dozoru s plyšovými hračkami" "nenechávejte dítě bez dozoru ve vaší posteli" nebo prostého a shrnujícího "nenechávejte nikdy vaše dítě bez dozoru", vyslovili tu nejužitečnější pravdu: "neolizujte ručičky vašeho dítěte, vaše imunita je po těhotenství a šesti měsících kojení rovna nule a být nemocný s malým dítětem nevyhnutelně dopadne tak, že dozor bude padat na hubu, ať už je vaše dítě vystaveno smrtelnému riziku ve vaší posteli, v židličce, na přebalovacím pultu nebo na zemi s plyšovou hračkou".

Vzhledem k tomu všemu jsme se rozhodli, že je čas na to, aby Geckulka ochutnala také moji kuchyni. Po neúspěchu jablečné domácí přesnídávky a totálním neúspěchu domácí hruškové přesnídávky jsem udělala kaši z tykve a hle, dítě nám začalo jíst. A po pár dnech doslova žrát a vrhat se na lžičku s očima lezoucíma z důlků a pohledem trosečníka, kterého vytáhli z moře týden po ztroskotání.

A protože není hromu bez blesku, nezmělila se u nás jen strava. Hned po pozření první lžičky přesnídávky se Karine a Sandra konečně dočkaly a nerozbalily plenku nadarmo. Útlocitné a svačící čtenáře upozorňuju, že další čtení může být psychicky náročné a své vlastní dceři slibuju, že tento příspěvek smažu z internetu dříve, než se naučí číst.

"Vaše dcera už se s námi uvolnila!", jásala také Christine, když poprvé po dvou měsících Geckulčina chození do jeslí konečně našla pokakanou plenku. Nutno uznat, že u dítěte, které kaká jednou za týden, je to opravdu skoro jako vyhrát ve Sportce, a tak jsem se rozzářenému obličeji Christine moc nedivila. Ale pomyslela jsem si, že se spokojila s výhrou poměrně skromnou a nepadl na ní skutečný jackpot.

Ten padl na Sandrine a Karine několik dní poté. Jednu jsem potkala na chodbě a druhou v kuchyňce, obě měly oči až navrch hlavy, popisovaly další a další části Geckulčina těla, které musely mýt, a neustále se mě ptaly, zda jsem si jistá, že je to normální. Když jsem došla k sešitu, kam tety v jeslích denně zapisují od kdy do kdy dítě spalo (první kolonka), co a kdy jedlo (druhá kolonka) a kdy a co kakalo (třetí kolonka, dosud panensky bílá), v sešitě stálo: "15:10, tekutý přetékající výkal!!!". V duchu jsem si vzpomněla na onu servírku v naší oblíbené restauraci Les Coupoles, která nám, tváří v tvář problému, že na francouzských záchodech není přebalovací pult ani na dámských, ani na pánských záchodech, a to mimo jiné proto, že restaurace v demokratické Francii mají záchod obvykle jen jeden, společný a velikosti menší skříně, poradila, ať se nestydíme a naší princeznu klidně přebalíme na jídelním stole. Inu, nekojící Francouzky neví, o co přicházejí.

"Tekutý…" ani jsem nedočítala další den.

"12:30, NV", přečetla jsem si den následující. "NV?", zeptala jsem se udiveně. "Normální výkal!", zazubila se na mě Karine.

Jak vidíte, Francouzi zkratky opravdu milují.

Jen nevím, jak takové envéčko vlastně vypadá. Podle záznamů tet Geckulka udělala ještě jedno druhý den v 14:45, a od té doby následuje to, čemu s Hvězdopravcem, pamětlivi toho, že naše dítě je přece Princezna s tisíci poklady, říkáme zlaté cihličky. "Hele, máme kouzelný miminko", snažím se vtipkovat, když, kdykoli rozbalím plenku, je tam nový tolar, jak v kapse Petra Máchala v S čerty nejsou žerty. V jeslích pro to mají název o něco více vědecký, ale cihlička envéčko není. Inu, některé věci ještě asi budeme muset objevit.

A tak, milí čtenáři, jsme se v oblasti rodičovství posunuli zase o něco dál. Geckulka se má dobře, směje se na celé kolo, i když občas jen proto, aby to nevypadalo, že nechápe, čemu se smějeme Hvězdopravec a já, je čím dál tím zručnější v chňapání všeho kolem včetně lžičky, která ji krmí, a v noci cestuje po postýlce a unavená takovou procházkou občas spí zatoulaná v rohu postýlky se svojí věrnou souputnicí opičkou Dudu pod hlavou. Zkrátka, je to naše kouzelné miminko.


sobota 23. listopadu 2013

Jak nám to zase jde

Nějak mi ten blog zamrzá, řekla bych. Ono se také není čemu divit, do Zvonokos dorazila zima.

V minulém příspěvku jsem vám vyprávěla, jak nám to jde, a můžu jen dodat, že nám to jde pořád stejně. Pořád běhám jako splašená ráno s prázdným kočárkem plným harampádí, Hvězdopravec pořád nosí Geckovou ráno do jeslí a ona tam pořád vzorně spí, jí a především se druží, křičí, směje a piští. Už je to pěkných pár týdnů, co umí chňapat, a žádné miminko v jeslích před ní není v bezpečí, pokud se neumí odplazit dost daleko. Minule, když jsem přišla, držela Gecková za ruku svojí tříměsíční kamarádku nevyslovitelného jména. A Hvězdopravec mi prozradil, že si onehdy ráno trochu přispal a jak tak chrupal, Gecková ho celou dobu držela trpělivě a klidně za prst a když pootevřel oči, tak se na něj radostně smála. Také si umí chňapnout nožičky a sundat si ponožky. Od jisté doby se nám tedy uprostřed obýváku válí nejen ponožky Hvězdopravcovy, ale též ponožtičky naší princezny. Hádejte, kdo je sbírá. 

Jako každé dítě si Gecková také umí nacpat do pusinky celou pěstičku a proslintat si rukáv až k rameni. Když se k ní nakloním, vyndá si ručičku z pusinky a drapne mě za vlasy a já už chápu, jak mohly všechny ty adolescentní chilské matky dojídat odporně rozžužlané sušenky svých dětiček, sušenky, jichž já jsem se odporem nemohla ani dotknout, abych je donesla do koše: sekrety vašeho dítěte mají prostě speciální status a zvracivý reflex se na ně nevztahuje. "No ty jsi moje miminečko", šišlám na Geckovou, která chytá oslintanou ručičkou můj nos. Jednou jsem málem řekla mimísek. Jednou jsem také Geckovou, která už dva týdny kašle, nechala, aby mi oslintanou ručičku strčila do pusy a pokusila se chňapnout zuby. Kromě toho, že to není zrovna výchovné ani nijak extra zábavné, bych vám ráda řekla, že představa, že vaše imunita je mnohem lepší než ta vašeho dítěte a že si s kašlem lehko poradíte, je naprosto mylná. Já jsem kromě kašle ještě ztratila hlas. 

Chňapání po hračkách Geckulka trénuje ve své stoličce, kterou nám přenechala kamarádka Hvězdopravcovy sestřenice. Jak se stolička nazývá česky nevím, tady se tomu říká transat, což znamená také plachetnice, protože transat je zkrácenina z transatlantique. Existuje dokonce letecká společnost Air Transat. Zkrátka, stolička je zřejmě jakýmsi předstupněm k odhalování dálek. A ta Geckulčina zadarmo získaná láká i k objevování dalších věcí neb, zřejmě pochází od návrháře jazykově vybaveného jen velmi bídně, je ona stolička ušita z látky, na které se protínají natištěné vesele barevné cedulky se slovy welcome - beer - baby - box. Ještě, že Geckulka neumí číst.

Kromě chňapání se Gecková také naučila otevírat pusinku dokořán, jakmile jsem ji vzala do náruče, jako kdyby náhodou šlo kolem taky prso. "Gecková, vletí ti tam moucha!", kárala jsem ji láskyplně, a ona na mě pokojně hleděla, pusinku otevřenou tak, že si málem vykloubila čelist, a čekala, jestli náhodou nebude nějaká dobrota. A pak, že si takhle malé děti nic nepamatují. Jenže je to asi tak dva týdny, co Geckulka projevuje mnohem méně trpělivosti, a kromě žádostivého otevírání pusy také ječí. Nevím, v jakém je to jazyce, ale přeložila bych to asi takto "Prso nebo život!" Zkrátka, nadešel čas zamyslet se nad tím, čím Otesánka nasytit, neb zásoby zmraženého mateřského mléka se začaly prudce tenčit, Otesánek vypil jen v jeslích hravě téměř půl litru denně a já začala nezvykle soucítit s dojnými kravami ve velkochovech. "To nevadí," řekla jsem, hrdá na to, že jsem i přes to, že Gecková chodí od tří měsíců do jeslí, zvládla až do pěti měsíců plně kojit - ve Francii je to taková rarita, že by to zasloužilo jistě přinejmenším čestné foto na krabičce Veselá kráva: "Prostě jí začneme přikrmovat zeleninou a ovocem!"

A tak jsme dneska poprvé utírali Geckové doma vyrobenou jablečnou přesnídávku málem i zpoza uší. Protože, co se také naše pricezna také nedávno naučila, je, že se naučila dělat bublinky ze slin a vydávat pusinkou prdivé zvuky. Strašně ji to baví. A i když vydává tyhle zvuky s přesnídávkou s puse, je to pořád lepší, než když se do toho pustí na ostro. 

"Nebolí vaši holčičku bříško?", zeptala se mě tuhle v jesličkách Karine.
"Nevšimla jsem si, proč, plakala?"
"Ne, to ne...," vytáčí se Karine a mrká na kolegyni Sandrine.
Tvářím se nechápavě.
"Kdypak naposledy kakala?", ptá se Sandra.
"V sobotu", přemýšlím. Je středa. To je úplně normální. Nejpozději do pátku budeme mít "kakací den", který skončí nejméně tím, že budeme muset vyprat welcome-baby-beer-box transat, hrací kobereček, kočárek, prostě to, kde se Geckulka bude nacházet - pokud někoho zajímá, které plenky těsní, vězte, že žádné - a Gecková bude mít tu čest vyzkoušet další urgentní koupání v umyvadle, dřezu, fontáně, řece, zkrátka v čemkoli, co bude zrovna po ruce.
"Aha....", vytáčí se pořád Karine se Sandrou, až se Sandra odváží: "Já jen, že ona hrozně prdí."
"A strašně to smrdí", dodá Karine.
"Dneska jsme jí dvakrát rozbalily plenku v domnění, že.....a ono nic", nesměle mi vysvětlují obě tety a já nevím, co bych jim k tomu řekla.

"Zeptej se jich, jestli jejich větry voní", smějeme se večer doma s Hvězdopravcem poté, co vykoupeme Geckulku, která si od jisté doby kupodivu nechává snad schválně všechno kakání místo jesliček na doma. Většinou se do toho pustí jakmile ji vytáhnu v garáži z kočárku. A úplně zaručeně pokud jí oblékneme růžové body s princeznou a nápisem "princezna s tisíci poklady". Možná přeci jen číst umí, kdo ví.

Když skončí pracovní týden, sejdeme se v pátek doma a hledíme na předpověď počasí. Vyhublá a lehce vyzobaná hlasatelka v chic šatech ukazuje na mapu Francie a s tradičním pařížcentrismem říká: "Zítra bude zataženo s nízkou oblačností, místy déšť, deset stupňů..." "Jakej déšť, já vidím slunce", směju se a koukám na jižní cípek Francie, kde září obvyklé žluté kolečko. "Děláš úplně stejný vtipy jako všichni jižani", poznamená Hvězdopravec spokojeně a začneme plánovat, co podnikneme.

Minulou středu ale vyzobanou hlasatelku nahradil jako obvykle v týdnu pán v obleku a pravil, že celý východ Francie je v oranžovém stupni bdělosti, vigilance orange, a to ne jako obvykle kvůli větru (naše princezna s tím nemá nic společného), ale kvůli sněhu. Bude sněžit! hlásila mi také aplikace Meteo France v mém telefonu. Oranžový stupeň bdělosti! Nevyjíždějte za žádnou cenu autem, pokud nemusíte, pravila zpráva o tom, co to oranžový stupeň bdělosti znamená. A pokud už vyjedete, nezapomeňte si zimní pneumatiky. Pravda, Autojakokráva zimní pneumatiky má, ale jsou v garáži, pomyslela jsem si. A řetězy, povídal Chytrý telefon. Kde je mám narychlo sehnat ale neříkal. A přikrývku a termosku. A něco k jídlu, čekání v závěji či v zácpě na odtahovou službu může být dlouhé, doporučuje nám prý pan prefekt, dočetla jsem se, a u tohoto tvrzení se rozhodla, že "pokud nemusíte", se vztahuje zřejmě i na mě. Trávit noc v autě uprostřed zácpy na zasněžené dálnici opravdu nemusím.

Následující den jsem se tedy vzbudila jako obvykle v šest a podívala se ven z okna. Na chodníku bylo pět centimetrů sněhu a pořád se to sypalo. Protože mám pořád v hlavě, že "u Muzea čtyři" rozhodí jenom nějaké Pražáky, zeptala jsem se Hvězdopravce, co si o tom myslí. "Pět centimetrů ve Zvonokosech!", zafuněl zpod peřiny: "No to se na to vykašli, to nemá ani cenu zkoušet."

Rozhodla jsem se, že zkusím dojít alespoň pro pains au chocolat. Ulice Zvonokos byly klidné jak na Štědrý den, sníh se sypal a po silnici okolo hradeb se nesměle šinula dvě tři auta s nějakými nenechavci, kteří opravdu jeli do práce. Osvícená pekárna s jedním jediným pekařem, který stihl přijít ještě než začalo sněžit, vypadala jako z pohádky. V sedm jsme seděli u kafe. V půl osmé volali z jeslí, že je zavřeno, protože sněží. "No vidíš," řekl Hvězdopravec a zavolal svému kolegovi, aby zjistil, jestli je Observatoř také zavřená. "Nevím, ale já nikam nejedu. Jean Philippe jede. Nevím, o co mu jde", řekl kolega. Jean Philippe je ze severu, to jest odněkud od Lyonu. Vzpomněla jsem si na slova své kolegyně: "Když bude sněžit, tak nikam nejezdi, to nemá smysl." a rozhodla se, že budu raději skutečný Jižan. Nejen, abych se posmívala Pařížanům, že jim pořád kape na maják, ale také proto, abych věděla, že když sněží, tak sněží. "Chceš ještě jedno kafe?", zeptala jsem se Hvězdopravce a zapnuli jsme televizi, abychom mohli sledovat, jak ti blázni s termoskami a přikrývkami stojí v hodinových zácpách, zatímco silničáři vysvětlují, že tady na jihu mají jen omezený počet pluhů a že to nejpozději zítra stejně zase roztaje.

Roztálo, a díky tomu, že nasazení v posledních dnech trochu polevilo, mám čas se s vámi podělit o to, jak nám to zase jde.

sobota 5. října 2013

Jak nám to jde

Jak vážený a pozorný čtenář ví, jsou to už dva pátky, co jsem zpět v práci. A tak se možná ptáte, jak že nám to jde. A možná o to víc, že jít zpět do práce, když máte doma tříměsíční dítě, může být možná v našich kulturních poměrech stejně absurdní jako bylo kdysi pro jednoho tureckého řidiče kamionu, který moje stopující já vezl pár stovek kilometrů Německem, to, že můj bratr je právě na dovolené v Kyrgyzstánu. Když jsem vyslovila tuto informaci, Turek málem sjel do svodidel. "Urlaub im Kirgisistan", klepal si na čelo pak celý zbytek cesty nevěřícně, dával rány do volantu a v mých vzpomínkách snad i tloukl hlavou o volant. Inu, jiný kraj, jiný mrav, na setkávání kultur je legrační právě to, že co jeden považuje za normální, je pro druhého úplně absurdní. Když se na to pak podíváte víc zdálky, můžete si také říct, že všechno jde vlastně i dělat úplně jinak a ono se zas tak moc nestane.

A tak chodím do práce jako většina Francouzek a Gecková chodí do jeslí. A ač jsme všichni šťastní a spokojení, ráda bych na toto téma řekla, že mateřská byla přeci jen, alespoň ve svém závěru, dovolená.

Naše dny vypadají asi takhle.

Po jednom či dvou nočních kojeních mi v šest patnáct zazvoní budík. Rychle ho vypnu, aby vzbudil jenom mě a možná ještě tak Hvězdopravce, ale hlavně, hlavně ne Geckovou, která chrupe vedle v pokojíčku za velmi tenkou stěnou, jak zpívá Nohavica. Umytá po špičkách sejdu o patro níž do kuchyně a probudí se ve mně mere nourriciere, jak říkají psychoanalytici. Prostě matka, co vám furt cpe něco k jídlu. Co vám furt něco cpe, možná. Naštěstí mám ještě pár let před sebou, kdy si budu moct tuhle svoji vášeň užívat, než se ozve vyčítavé "prosimtěmami", takže s uspokojením sáhnu na ledničku pro naše bandasky-kastrůlky-lunch boxy. Když nazvete bandasku lunch boxem, jste mnohem méně out a mnohem více fancy, ale já se od jisté doby považuju za součást France qui se leve tot, Francie, která vstává brzy, a svůj lunch box tedy nazývám bandaska. A už to plním. My s Hvězdopravcem máme pevnou stravu, Geckulka dostane tři lahvičky s mateřským mlékem a je to. Ještě není ani sedm ráno, takže jsem poměrně pyšná na to, že za posledních čtrnáct dní se ani jednou nestalo, že by Gecková v jesličkách vybalila studeného králíka, zatímco já bych v práci potají sosala vlastní mléko. Ale počítám, že nás to jednou nemine, protože, jak bystrý čtenář pochopil, kafe piju až poté, co jsou bandasky připravené. Udělám kafe a džus a jdu diskrétně vzbudit Hvězdopravce. Občas se nám tedy podaří se sejít dole u snídaně. Gecková chrní. Tříměsíční miminko, které vstává poslední z rodiny, kroutím nad tím každý den hlavou. Ale netrvá to dlouho a Gecková je vzhůru. Většinou to stihne, než jdu pryč. Někdy, pravda, se vzbudí už mým šouráním do koupelny, a pak se přihlásí o snídani do postele ještě než se já sama stihnu umýt. V tom případě hned pak upadne znovu do hlubokého spánku a Hvězdopravec pak přijde pozdě do práce, protože čeká, až se náš spáč uráčí probudit a připravit na odchod do jeslí. Ale to je jen někdy, obvykle se Gecková budí až při naší snídani, dostane jedno prso do nosu, druhý prso do nosu a už pádím, zatímco Hvězdopravec se chopí ranní hygieny. Já zatím v garáži házím do kočárku bandasku, kabelku a tašku s materiálem na odsávání. Jako šílená matka či luxusně vyhlížející klošárd pak s kočárkem plným krámů a bez miminka letím k Autojakokrávě, která stojí obvykle pod kopcem, takže se mi dobře utíká. Lidé kolem na mě hledí jako na blázna a pouštějí mě na přechodu jako kdybych na kočárku měla přidělanou sirénu. Tak trochu mám, protože mě čeká šedesát kilometrů cesty. Naložím kočárek, tašky a bandasky a začnu hrát s Autojakokrávou hru "tak kde to dnes zase odřeme". Kdysi jsem se posmívala Francouzům, že mají tak rádi ty svoje prdítka, a teď to mám. Zkuste to vytočit s Autojakokrávou na všech těch miniaturních parkovištích, kde má polovina jižanské populace "automatické parkování", tj. červené tlačítko s trojúhelníkem, které když zmáčknete, tak jste zaparkovaní. A když konečně dorazím do práce, musím zase Autojakokrávu zaparkovat, což je ale nepoměrně lehčí, protože většinou vyběhne nějaká sestřička a začne mi ukazovat. Jednou vyběhly tři. To bylo těsně potom, co jsem málem odjela s kusem brány.

No, a pak pracuju. Můj rozpis schůzek v diáři vypadá takhle: pacient, pacient, odsávačka, pacient, pacient, pacient, oběd, odsávačka, pacient, pacient, pacient, odsávačka, pacient a šup naložit to do Autojakokrávy, hlavně nic neodřít, a domů. Pacienty v hlavě, mléko v ledničce, jedu rychle zase šedesát kilometrů zpět. V rádiu vykládají, že nezaměstnanost mírně klesla a hned pár dní potom upřesňují, že ona čísla byla dána tím, že ve skutečnosti operátor SFR, který měl rozeslat nezaměstnaným zprávy, že se musejí Úřadu práce jako každý měsíc ozvat, zprávy nerozeslal a padesát tisíc nezaměstnaných se ozvat tedy zapomnělo. V duchu se mi vynoří nápěv : "Ať lidé rádi jsou, že mají práci, z práce nám vyrostou domy a vlaky, až budeš veliký, pomůžeš taky", který jsme zpívali andělskými falešnými hlásky v hodinách hudební výchovy v dobách dávno minulých a říkám si, že tu ve Francii asi máme ten komunismus a že kdo tu má práci, je opravdu rád. Jen ten vlak nám tu v Luberonu bohužel ještě nevyrosl, a tak musím jezdit Autojakokrávou, jiné řešení není.

Už po čtvrté za den tedy zase musím parkovat nebo vyjíždět. Malá prdítka zase obsadila ty největší místa, prskám, zuřím a pokouším se někam nacpat tak, abych mohla zároveň i vyložit kočárek a všechny ty svoje tašky. A konečně jsem v jeslích, proběhnu zahrádkou plnou olivovníků, namačkám kód, nazuju návleky - ty návleky, které jsme první den, kdy jsme nechali Geckovou v jeslích samotnou, oba s Hvězdopravcem zapomněli sundat a takto ozdobeni jsme se jako opravdičtí rodiče "po třech měsících zase jen my dva" ploužili na kafe do nejbližší kavárny, kde jsme měli za úkol zůstat dvacet minut - a přes skleněné dveře hledám pohledem Geckovou.

Gecková leží na koberečku a je očima přisátá na Adriana. Adrian má proužkované pyžamo, leží na bříšku a mává rukama a nohama. Gecková se směje. Adriana má nejradši, a to i ve dnech, kdy má pyžamo úplně bílé. Ale s proužky je to samozřejmě lepší. Pevně doufám, že jí láska k mužům v pruhovaných mundůrech přejde dostatečně brzy. Tety Geckovou chválí. Že mluví. Mluví s tetami. Mluví s ostatními dětmi. Mluví s hračkami. Když se probudí, v postýlce mluví klidně i se zdí, vzpomenu si na naše víkendová rána, kdy se, na rozdíl od dnů v týdnu, Gecková budí první a kdy slyšíme přes zeď, jak vedle vykládá.

Gecková pozoruje Adriana a ignoruje mě, i když na ní mluvím. Ale za chvíli se otočí, a když má dobrý den, radostně vypískne a směje se. Hurá, jdeme domů.

Konečně mám v kočárku miminko a měním se tedy na normální matku, ne na někoho, kdo vypadá, jako když utekl z blázince. No, vlastně, já jsem tak trochu utekla z blázince, jela jsem hned, jak to šlo. Jdeme domů a jako správná děvčata se cestou stavíme pro maso nebo pro chleba nebo pro obojí. Hádám, co Geckulka celý den dělala, a ona mi z kočárku odpovídá. Není to špatné, ale zatím jsem ráda, že tety v jeslích vedou podrobné záznamy, a tak vím na 100%, že Gecková zase vzorně vypila všechny připravené lahvičky a že dokonce i spala.

Doma pak Geckulka masí housenku, trénuje kopání do panenky, dívá se, nebo občas prostě usne a spí. Když cvakne klika, řeknu jí, že přišel táta, a Gecková je ráda, že už jsme všichni doma. Právě včas. Nejpozději za hodinu bude Gecková zralá na postýlku. Chodíme ji ukládat oba, přebalíme, konstatujeme, že pyžamo, do něhož se ji snažíme narvat, je taky už malé, pak je prso do nosu, krkanec pro mámu za odměnu a Gecková naprosto bez debat usne obvykle ještě než skončí písnička na kolotoči. Usíná sama a hned. Už ani nevím, kdy nás naposledy vypískala od večeře nahoru do pokojíčku.

Ale protože přes všechny ty krkance krkavčí matka ještě nenakrmila dost krků, včetně toho svého, začínajícího mlsným jazýčkem, jdu vařit. A blahořečím tomu, že jsem se začala o vaření zajímat před dlouhými a dlouhými lety a že mám tedy poměrně slušný repertoár čerstvých, zdravých, vyvážených a hlavně dobrých jídel, které zvládnete do půl hodiny, takže k večeři zasedneme ještě během zpráv. Pravda, zprávy ve Francii začínají v osm večer, tak to máme jednodušší.

Pijeme víno, jíme a k dezertu se přesuneme na kanape, abychom sjeli alespoň jednu epizodu Game of Thrones. V televizi padají rány mečem, sviští to tam šípy a král Joffrey je čím dál tím zlejší a zlejší, Gecková spí, mně se taky klíží víčka a Hvězdopravec pravidelně kontroluje, jestli se koukám, nebo jestli jenom zavírám oči, protože se občas na všechny ty rány mečem prostě nemůžu koukat.

A tak jdu spát a říkám si, že se mám. Gecková je i přes chození do jeslí a navzdory všem mým obavám i nadále šťastné a spokojené dítě. Za celý den nedělám nic, co by mě nebavilo. Zkrátka, musím říct, že přesto, že je toho hodně, nám to (zatím) jde.

pátek 13. září 2013

A dost!

...se jmenuje kniha, kterou mi Brašule a Jana nadělili letos k narozeninám. Obálka hlásá, že je o tom, jak Američanka vychovává děti ve Francii, a tak jsem čekala, že to bude nějaký špatně přeložený škvár jako Deník špatné matky, který jsem dostala k Vánocům. Proto jsem se začala hrozně těšit, až budu moct do knihy zabořit nos: špatně přeložené škváry o mateřství je totiž přesně to, co kojící žena na mateřské potřebuje. Ale A dost! není ani až zas tak špatně přeložený, a hlavně ne škvár. Ale zdá se, že je to také přesně to, co kojící žena na mateřské ve Francii potřebuje.

Jistě mě budete chtít opravit, ale zdá se, že americká a česká výchova, nebo přesněji mýty v ní, jsou si v mnohém velmi podobné. Že ty rozmazlené americké spratky rozhodně nelze srovnávat s českými vzornými dětičkami? Souhlasit nemusíte, ale snad alespoň uznáte, že nátlak na to, aby matka kojila, na to, aby se dítěti maximálně věnovala, na to, aby s ním zůstala doma, jistě podobné jsou. Přinejmenším na výchovu dětí do dvou let věku se v obou kulturách, české i americké, hledí v mnohém podobně, i když základní rozdíly by se jistě našly. Vychovat neukázněného spratka nebo ušláplého stydlína a mamánka, který (také) vůbec neví, jak se uvolněně chovat ve společnosti cizích lidí, vyžaduje přeci jen trochu jiný přístup, ale v české i v americké kultuře platí, že dítěti je třeba se maximálně věnovat.

Hlavní tezí knihy je, že na rozdíl od Ameriky (a Česka, dodávám já) se ve Francii  rodiče přizpůsobují dětem mnohem méně. Autorčiny zkušenosti, že v Americe matky neustále do dětí cpou sušenky nebo křupky, protože jídlo děti uklidňuje, že nejeden rodič končí tím, že jí to, co jí dítě, a v hodinách, kdy mu to dítě dovolí, a ještě to považuje za normální "to víte, máme děti" jistě nebudou českým matkám úplně cizí a možná i proto pro ně může být knížka zajímavá. Jestliže kniha začíná konkrétními oblastmi výchovy jako tím, jak Francouzi nemíní, že děti můžou jíst kdykoli během dne nebo nemít žádný spánkový režim jenom proto, že jsou děti, teze se postupně rozšiřuje na všechny oblasti života, takže by se dala shrnout do tvrzení, že život Francouzů se nezastaví a zcela nepřevrátí naruby jen proto, že mají děti. Jestliže v Americe se očekává, že matka tak trochu pozapomene na svůj dosavadní život a bude se plně věnovat dítěti, ve Francii se očekává, že matka bude nadále také žena a že se vrátí do práce. Ačkoli ženství jistě nelze redukovat pouze na vzhled, lze říct, že jestliže v Čechách, jako ve všech zemích východní Evropy, je tlak na to, aby žena zůstala pěkná, upravená a štíhlá (tlustá, ošklivá a zanedbaná žena je vysmívána) zřejmě větší než v Americe, kde je na těhotenská kila jakési právo - nebo tak alespoň lze soudit podle toho, co říká Druckermanová - v oblasti pracovní jsme na tom v Čechách s Američany podobně. Stejně jako v Čechách po revoluci zmizely jesle, v Americe podle slov autorky také neexistují dostupná, státem garantovaná zařízení. Ačkoli prý v Americe neexistuje mateřská a rodičovská dovolená jako v Čechách, mnoho žen prostě s dětmi zůstává doma, jelikož děti prý potřebují matku na plný úvazek, jinak hrozí, že budou citově deprivované. Podle autorky anglické a americké matky v Paříži narážejí přesně na to, na co ve Francii narážejí matky české: Francouzky se vrací do práce po skončení mateřské, tj. deset týdnů po termínu porodu, a děti jdou do jeslí nebo k chůvě. I když některé matky ve Francii využijí práva zůstat - prakticky zadarmo - doma s dítětem až do šesti měsíců - právo, na něž máte nárok pouze pokud máte u zaměstnavatele už odpracovaný rok - na dlouhodobější pobývání s dítětem doma společnost nehledí jako na oběť dobré matky, ale jako na nezdravou neschopnost matky se separovat od dítěte a jako na "dušení". Platí to méně, pokud máte dětí několik - skloubit pracovní proces, volný čas a tři děti je totiž opravdu oříšek i pro francouzské rodiče. Ale zůstat doma hned u prvního je tak trochu divné.

To, co v Čechách jistě kde kdo nazve kariérismem, absencí mateřské lásky či sobectvím, je ve Francii mnohem méně zatíženo negativními konotacemi. Když říkám méně, trochu se vymezuju oproti Druckermanové, která píše, jako kdyby ve Francii ony negativní konotace neexistovaly vůbec. Ani Francouzky neopouštějí své děti s klidnou myslí. "Je to totální brutál!", řekla mi k návratu po mateřské kolegyně těsně před důchodem. Jiná kolegyně, zdravotní sestra a matka tří dětí, mi řekla, že obrečela úplně stejně nástup do práce u prvního dítěte ve třech měsících, i u posledního, kterému byly tři roky. Pro českého čtenáře upřesňuju, že její tříletý syn už v té době samozřejmě nejméně rok chodil do nějakého předškolního zařízení. Vzpomínám si na jednu nedávnou konverzaci se třemi kamarádkami, matkami dětí ve věku do dvou let, které šly nebo půjdou všechny do práce po skončení mateřské, tedy přibližně když jsou jejich dětem tři měsíce. "To je strašný, jak z toho ze všeho kapal všude pocit viny", řekl mi pak kamarád, manžel jedné z těch žen. To, že všechny z nás měly někde v hloubi duše potřebu se omlouvat, že se jim do práce tak trochu chtělo, ale že zároveň bylo těžké přenechat dítě "cizím", se tedy nezdálo jen mně. Zkrátka, i Francouzky návrat do práce obrečí. I ony mají pocity viny. Myslím, že pocity viny jsou nedílnou součástí mateřství, ale o tom se dočtete v závěru článku.

Otázka je, zda by proto, že to je tak těžké, měly ale být ženy s dítětem doma, protože kdo je tedy vlastně ten, kdo onu neustálou, stoprocentní přítomnost potřebuje? Přesně v tomhle, jak píše Druckermanová, se Francouzi a Američané (či Češi) zásadně rozcházejí. Pro jedny je to hlavně matka, pro druhé je tím, kdo potřebuje stoprocentní přítomnost dítě. Pravda je nejspíš někde uprostřed, matka a dítě se potřebují navzájem, ale jak dlouho platí, že dítě se bez matky neobejde ani na pár hodin? A kdy začne matka potřebovat dítě více než ono ji? A je schopná to poznat? Někdy, když Geckovou kojím a najednou se ozve kručení v břiše, nejsem schopná ani rozlišit, zda kručí v mém břiše nebo v jejím. A patřím k matkám, které, když jim je zima, jdou a obléknou dítě. Jak poznat, kdy dítě ještě potřebuje na plný úvazek mě a kdy už jsem to hlavně já, kdo potřebuje být neustále přítomna u dítěte?  Myslím, že jako každá matka potřebuju v tomhle pomoc. A v Čechách se o tom, že matky možná někdy na dětech do dvou let věku až nezdravě visí, prakticky nemluví.

"To Tě Hvězdopravec neuživí?", diví se občas Češi, kteří vědí, že se vracím do práce a podobně se diví dle Druckermanové i Američané a hledí na vás v lepším případě jako na oběť nelidského systému a v horším případě jako na nelidu Pročsistydětitedapořizovala. Uživí, říkám na rovinu, ale ve Francii takhle otázka vůbec nestojí. Nejde o to, že se vrátíte do práce proto, že váš muž nevydělává dost. Vrátíte se, protože vás práce baví. Protože nejste přece jen matka. O něco výš jsem psala, že matky, které se obětují, jsou divné. Proč divné? Především proto, že Francouzi se - jak píše Druckermanová a jak konstatuju i já - domnívají, že život by měl být vyvážený. Proč je nerovnováha špatná, můžete se zeptat. Protože máme v životě přinejmenším tři oblasti identit. Tu danou rodinnou konstelací (dcera, matka, sestra, babička atd.), tu danou naším genderem (muž, žena), a tu danou naší prací. A jistě by se dala připojit i identita, kterou si vytváříme v oblasti našich zájmů a přátelských mimorodinných vztahů. A s žádnou se to nemá přehánět, protože jsme propletenec toho všeho a to všechno se navzájem podpírá a udržuje. V momentě, kdy se vám narodí dítě, se, ač vaše dítě milujete, to všechno začne naklánět a hýbat. Je třeba najít novou rovnováhu, což je to, co činí počátek rodičovství tak komplikovaný a je původem toho, když se občas sami sebe ptáte "tohle jsem doopravdy já?". O nerovnováze v téhle oblasti je film Radostná událost, o kterém psala Gabriela. Pokud jste na 100% jen matka, je to jako smést ze stolu všeho ostatní, což může být někdy velmi lákavé, zvlášť když to před tím nebylo zrovna jednoduché a zvlášť, když obětavá matka je společensky oceňované, ale zároveň je to past. Je velmi obtížné zapomenout na své ostatní identity a žít šťastně. I pokud můžete žít šťastně bez práce a s partnerem, který se pomalu ale jistě stane pouze otcem vašich dětí (protože komplementární k matce je samozřejmě otec, nikoli manžel), jste v pasti. Hned vysvětlím proč. V tomto kontextu je v A dost! jeden velmi zajímavý postřeh: podle Američanů a Angličanů (a Čechů) je separace od dítěte krutostí páchanou na dítěti. Podle Francouzů je krutostí absence této separace a fúzní vztah coby výsledek. Nemusíte s psychoanalytiky souhlasit, ale symbiotický, fúzní vztah, který začíná mezi matkou a dítětem při početí, kdy jsou skutečně jedním, nemůže trvat věčně a potřebuje někoho, kdo "přestřihne pupeční šňůru". Někoho nebo něco, po čem žena-matka touží dost na to, aby se dokázala od dítěte odpoutat. Může to být práce, může to být chuť vrátit se ke svým koníčkům, zcela jistě je tu i velmi důležitá role partnera ve vztahu - i o tom Radostná událost je. To všechno je ta pomoc, kterou matka potřebuje, aby se stala zase zpět i ženou, pracovnicí (ach, proč má v češtině to slovo tak komunistickou konotaci, jako kdyby neexistovalo nic pozitivního na naší pracovní identitě, jako kdyby to byla nějaká ostuda?) a kamarádkou. Pokud jste příliš matkou a pokud vám váš partner dostatečně nepomůže, může se stát, že se fúzní pouto nerozvolní a stanete se tím, čemu se ve Francii říká toxická matka. Matka, která dítě potřebuje, protože tvoří celý její svět (bez dítěte přece není matka!), která své dítě - obrazně řečeno - nepustí z rukou, až bych řekla ze spárů. Kolik matek jste slyšeli říct, že by své rok a půl staré dítě nikdy nedaly hlídat? Kolik matek říká "kvůli dítěti nemůžu" a kolikrát je to "nemůžu" ve skutečnosti "nedokážu ho nechat"? Jako psycholog musím říct, že jsem ve své kariéře samozřejmě viděla spoustu dětí matek, které zraňovaly, týraly, zanedbávaly tím způsobem, jakým si to představují Češi: matky, které odešly za jiným mužem, matky, které se o děti nezajímaly, matky, které byly chladné a kruté. Ale viděla jsem i děti - říkám děti, ač se jednalo o pacienty již v dospělém věku - , které se nemohly separovat plny úzkosti o to, co se stane s jejich matkou, pokud by si něco podobného dovolily, a které byly neustále plny pocitů viny. A viděla jsem především spoustu matek strašlivě "zklamaných" jejich "nevděčnými" dětmi, matek, které ve chvíli, kdy se jejich děti chtěly separovat, padaly do depresí a jejich život neměl žádný smysl, protože najednou nebyly ničím. Jen lituju, že jsem až na pár stáží nikdy skutečně nepracovala jako psycholog v Čechách, takže moje zkušenosti pocházejí především z Chile a trochu také z Francie, takže nemůžu říct, zda je problém příliš závislých matek v Čechách jiný (jinak pacienty nahlížený). Nejde o to říct, kdo má pravdu, protože není pravda jedna - každá matka a každé dítě jsou jiné, a každý si navíc šlape cestičku tak trochu sám. Ve Francii existují matky, které zanedbávají své děti, stejně jako toxické matky, a v Čechách předpokládám také. Státem garantovaná délka mateřské dovolené sama o sobě na to nemá žádný vliv. Nikdy jsem neviděla pacienta poznamenaného pouze faktem, že se jeho matka po mateřské vrátila do práce, pouze pacienty poznamenané "mateřským stylem". Jedno mě ale napadá: jestliže je pro většinu žen počátek mateřství provázen pocity fúze s jejich dítětem, není možná od věci pomoci jim spíše s pomalým rozvolněním této fúze a s jejich pocity viny, než je podporovat v jejich "oběti" a zvyšovat jejich pocity viny například tím, že se jim bude vštěpovat, že dobrá matka se o své děti stará na 100% a nedává je hlídat, a pro jistotu ještě těmto ženám znemožnit návrat do práce, jak se to děje v současné době v České republice.

Souhlasím, že každý potřebuje jiný čas, protože každý jsme jiný, a že francouzské ani ne tři měsíce jsou čas zatraceně krátký, stejně jako jsou české "dva-roky-když-bude-školka" dlouhé. Zároveň ale pozoruju Geckovou a musím říct, že vím, že je opravdu zvědavá na "cizí" lidi. Navzdory tomu, jak prvních pár týdnů života reagovala rozrušením (tj. rychlými sacími pohyby a problémy se spánkem) na přítomnost cizích lidí, navzdory tomu, jak jsem ji nosila dlouhé hodiny na těle v šátku, protože to byl jediný způsob, jak ji uklidnit a zprostředkovat jí pocit bezpečí, se z naší holčičky postupně stává společenský tvor. Když se na ní vrhnou její bratranci a sestřenice, zvědavě na ně kouká. Když se k ní nakloní někdo, kdo nejsem já, reaguje jinak než na mě, ale pozorně si ho prohlíží a povídá mu, zatímco já jsem totální vosk: mě už přece zná. Musím se přiznat, že někdy se ve mně ozve malinko "stoprocentně mateřské" žárlivosti, ale zároveň vím, že Gecková činí zdatně první krůčky ven z mojí náruče a že je to dobře, nejen pro ni, ale i pro mě a moje "ostatní identity". Jsem si teď už jistá, že tvrzení mých českých kolegů psychologů, že dětem v tomhle věku jsou cizí lidé úplný šumák  ("Děti potřebujou matku a z kontaktu s ostatníma dětma nic nemaj a hotovo", vyjádřila to jednou moje kolegyně dětská psycholožka a matka dvou dětí, když jsme se přeli o francouzské a české pojetí rané výchovy: tehdy jsem neměla vlastní zkušenost a měla jsem určitou tendenci jí věřit) a že nemá smysl je jakkoli socializovat mimo kontakt s nejužší rodinou - s čímž Francouzi naprosto nesouhlasí - nejsou pravdivá. Ačkoli Geckové nejsou ještě ani tři měsíce, vím, že má ráda nové věci a nové lidi, že je zvědavá a že být pořád jen se mnou ji normálně nudí - ne proto, že by neměla dost různých činností a hraček na pozorování, ale proto, že ji zajímají také jiné hlasy, jiné tváře, jiní lidé. Samozřejmě, že mě i Hvězdopravce potřebuje, že jsme její báze bezpečí, ale ačkoli jsou naše světy stále úzce spojené, je jen dobře, že máme každá i trochu toho "pouze svého".  Jsem ráda, že žiju ve společnosti, kde je moje touha i po něčem jiném než být doslova "zasvěcená" svému dítěti, vnímána jako pozitivní. Jsem ráda, že se Hvězdopravec vrátí dřív z práce, aby jel s kočárkem okolo rybníka, zatímco já nazuju svoje běžecké boty a funím si svoje první poporodní čtyři a půl kilometru okolo jezera, a když se na stezce mineme, nakloní hrdý otec Hvězdopravec kočár a řekne pyšně Geckové: "Koukej, máma běhá!". A přesto, že jsem na Hvězdopravce křičela: "Jste společnost barbarů", když mi začátkem srpna můj gynekolog odmítnul prodloužit mateřskou o dva týdny s tím, že jsem jako rybička a můžu nastoupit v Geckové deseti týdnech do práce, a Hvězdopravec se mi snažil vysvětlit, že můj gynekolog má pravdu a že za tohle Francouzky bojovaly a připomínal mi, že kdyby byly nebojovaly, těžko by mě byl můj zaměstnavatel přijal do práce v šestém měsíci těhotenství, jak se mi to na jaře stalo - přesto přese všechno jsem teď, když Geckové budou tři měsíce (ony dva týdny mi nakonec napsal náš obvoďák), připravená na náš společný týden adaptace na jesle. Nebude se adaptovat jen ona, ale my obě. A i když vím, že to bude těžké: nejen fyzicky, protože jít do práce s malým dítětem, které se budí v noci nejméně jednou, ale spíš dvakrát až třikrát, je výkon, ale hlavně psychicky - hlavně pro mě - i přesto se do práce těším. Říkám to nahlas a česky :).

Jako psychologovi mi samozřejmě nedá si nepoložit nakonec otázku, odkud pramení jistý společenský tlak na matky a tlak matek (mně nevyjímaje) samých na sebe, aby se věnovaly více a lépe, nejlépe na sto procent, svým dětem a aby zapomněly na vlastní potřeby a své vlastní "předporodní" já. V tomto kontextu bych vám ráda doporučila film Breaking the waves, který o absolutnosti mateřské oběti mluví. Pro mě byl nesnesitelný.

Melanie Kleinová by mluvila o setkání se špatným objektem a se snahou tento objekt zničit. I když svět je frustrující, dávná touha po tom, aby všechny naše potřeby byly uspokojeny, je zakořeněna někde hluboce v nás. Jestliže je prvním objektem mateřská figura, je jasné, že tlak na matky je dán frustracemi nás všech jako dětí a nenávistí ke špatnému mateřskému objektu. Frustracemi, kterým ale nejde předejít a které jsou přirozené. A mateřské pocity viny by pak pramenily z identifikace se špatným objektem. Pocity viny jsou tedy úplně normální a nevyhnutelné. Ale na druhou stranu tahle teorie nevysvětluje, proč by vůbec měl nějaký špatný objekt existovat, kromě tedy základního předpokladu, že "svět je prostě takový". Podle téhle teorie se společenská nenávist ke "špatným matkám" dá klidně vysvětlit vlastní frustrací se setkání se špatným objektem - tedy s vlastní ranou zkušeností a může se dál žádat, aby se matky "víc snažily" a méně frustrovaly. 

Jako lacanián bych ale možná zapomněla na všechny ty dobré a špatné objekty a posunula se ještě o kousek dál, k vysvětlení, proč "všechno špatné je pro něco dobré". Tlak na matky a matek samých na sebe, aby byly obětující se a bezchybné, je popírání manque (přeložme třeba jako chybění) v nás a výsledkem pocitu všemocnosti. Podle toho, jaký vztah máme k manque, jsme více či méně schopní tolerovat vlastní nedostatečnost a nedostatečnost druhých. Přitom absolutní naplnění, setkání s objektem a, není absolutním štěstím, nýbrž také absolutní hrůzou, momentem, kdy se ztrácí všechna touha, motor života. Totální a úplné naplnění touhy je smrt. Z toho plyne, že absolutní obětující se matka, která nevytváří postupně v dítěti pocit chybění, je matka, která odebírá životodárnou sílu. Výše jsem mluvila o toxických matkách. Proč se některé matky nemůžou separovat? Je to paradoxně právě dítě, které matce na okamžik (naštěstí pouze na okamžik) poskytuje pocit, že chybění neexistuje (Lacan říká, že dítě je falus). Láska dítěte je absolutní. Separace od dítěte znovu otevírá chybění v nás. A přitom, paradoxně, protože chybění je nezbytné, je to dětský pocit, že jsme něco nedostali (pro lacaniány je to samozřejmě falus), naše nevyrovnanost s chyběním, co matkám zazlíváme - to, co můžeme zazlívat vlastní matce. Je to naše vyrovnanost s (životodárným) chyběním a s faktem, že ani my, ani nikdy jiný není všemohoucí, pochopení, že všemonoucnost je cesta do pekel, je to tahle vyrovnanost, která určuje náš mateřský styl, hloubku našich pocitů viny a potažmo i toleranci k mateřskému stylu ostatních.

Nejspíš není náhodou, že první škola je anglická a druhá francouzská.

Co z toho nesrozumitelného psychoanalytického tlachání tedy plyne? To, že čím větší požadavky na obětování se matek společnost či hlavně jednotlivci v ní mají, tím větší je někde na dně jejich nepřekonaná frustrace při setkání s vlastní matkou a nevyrovnání se s vlastní nevšemohoucností. To, že nemyslet jen a jen na dítě a mít také život vedle, je pro dítě životodárné. To, že naše mateřské pocity viny jsou sice přirozené a vlastně i nevyhnutelné, ale je třeba naučit se jim vzdorovat - nejen v zájmu nás samých. A že pokud nám v tom společenský diskurz, a hlavně naše okolí může pomoct, tím lépe.

A že za týden a kousek nastupuju do práce.

pondělí 19. srpna 2013

První prázdniny Geckové

Jak už vážený čtenář dobře ví, miminka musejí cestovat, a tak se jistě nepodiví tomu, že Hvězdopravec už asi od návratu z porodnice chodil doma jako šelma zavřená v kleci a prohlašoval, že on považuje právo jet v létě na dovolenou za součást Listiny lidských práv a svobod. Usoudila jsem tedy, že mu v tomto právu daném francouzskou revolucí nemá cenu nijak bránit a protože se Gecková od pátého týdne konečně začala chovat jako skutečný Středomořan, souhlasila jsem, že v polovině srpna strávíme týden s našimi kamarády Huguesem a Delphine a jejich kamarády v domě kdesi u Avignonu. Hugues a Delphine jsou jedni z přátel, kteří s námi minulé září dobývali malé milé vulkány v Chile. Pamatujete? Minulé září jsme lezli do kopců se Sylvainem a se dvěma páry, a pak jsem se na blogu pár měsíců odmlčela, než jsem vám pověděla geččí příběh. Po zdolání vulkánů a návratu do Evropy jsme se odmlčeli i s oněmi dvěma spřátelenými páry. A když jsem si na Vánoce napsali, zjistili jsme, že kdyby někdo dělal výzkum "vliv malých milých vulkánů na fertilitu", zjistil by, že lépe než jezdit za podobnými zázraky do Loudres, je vylézt na Villaricu se nadýchat trochu toxických plynů. Byly jsme těhotné všechny tři, Amelie, Delphine i já. Amelie porodila svojí dceru v květnu, Delphine začátkem června a já na konci června. A máme tři další baby do party.

A tak mi tak nějak připadalo, že Geckové právo je se seznámit s o dva týdny starší Constance, a s prázdninami jsem souhlasila. Hvězdopravec, Gecková a já, proč ne, říkala jsem si. Ale už od svého těhotenství jsem dost pochybovala o tom, že s námi na prázdniny kdy pojede také Dežot. Hvězdopravec sice tvrdil, že nové auto kupovat nebudeme, že se v nejhorším koupí kufr na střechu, ale mně bylo jasné, že vzhledem k tomu, že i ve dvou jsme byli schopni naplnit i Pathfindera až po střechu, a že jelikož Dežot na poslední zimní dovolené praskal ve švech, nejspíš bude muset Hvězdopravec jednou své rozhodnutí přehodnotit. Ale neunáhlovala jsem se. Ženská intuice mi velela počkat, až se Hvězdopravec pokusí naložit auto před prvními prázdninami.

A ani jsem nemusela čekat tak dlouho. Stačil první odjezd na denní výlet a Hvězdopravec začal zvolna pochybovat o velikosti Dežotova zavazadlového prostoru, který byl celý zastěhovaný kočárkem, taškou s věcmi na přebalení Geckové a taškou s našimi plavkami. "No ale teď auto kupovat nebudeme, to si nemysli," prohlásil Hvězdopravec, když se mu konečně podařilo zavřít kufr: "Ale na zimu to asi bude chtít." "Jasně, šéfe!" řekla jsem: "A v nejhorším ty pojedeš s Geckovou, třemi bodýčky, dvěma plenkami a našimi plavkami Dežotem a já za vámi s kufry v X.""Koupíme prozatím střešní kufr," připomněl mi Hvězdopravec a já si marně snažila představit střešní kufr, který pobere zavazadla s oblečením, skládací postýlku, vaničku, věci na lezení, tenisovou raketu a Hvězdopravcovo kolo. Ale vzpomněla jsem si, že ženská moudrost velí mlčet a mlčela jsem.

Moje blbost.

"Ale nepojedeme na ty prázdniny jako vždycky, s ponožkama vlajícíma z kufrů", řekla jsem, když už jsem přistoupila na to, že Gecková tedy bude cestovat. Jestliže moji rodiče mě vychovávali tak, že odjezd na prázdniny vyžaduje týdenní důkladnou přípravu, která začíná sestavováním přesných seznamů věcí k zabalení, následným vršením těchto věcí na stůl v obýváku a pečlivým skládáním do zavazadel, Hvězdopravec byl vychován tatínkem Jeanem, který je schopen o odjezdu na týdenní výlet rozhodnout nonšalantně u oběda a stanovit odjezd na chvíli po siestě, kterou si ale rozhodně nepředstavuje tak, že by při ní měl něco balit. Ano, i do porodnice jsme balili hodinu před odjezdem a i do porodnice jsme nejeli přímo, ale přes zdravotní pojišťovnu, kam jsme museli ještě odnést nějaké papíry. Tohle všechno jsem si měla v hlavě přehrát, když Hvězdopravec považoval Dežota za nafukovacího. Ne se cítit jako moudrá žena, co na její slova dojde, protože mi mělo dojít, že na moje slova dojde jako obvykle na poslední chvíli.

"Hugues si bere kolo," nadhodil Hvězdopravec dva týdny před odjezdem a pokusil se o výlet na kole za Golemky, přičemž zpět jsme jeli Dežotem, na jehož nacpaném kufru balancoval zavěšený Hvězdopravcův oř blokující přístup k věcem. Při půlnočním vykládání věcí ve Zvonkosech bylo jasno. Dežot na prázdniny nepojede, ani kdyby měl střešní kufr až na půdu.

A tak jsme si čtyři dny před odjezdem na prázdniny koupili Autojakokrávu. Tedy, čtyři dny před odjezdem jsme ho našli na internetu. Tři dny před odjezdem pro něj Hvězdopravec jel sedm set kilometrů na sever do Picardie. Tři dny před odjezdem se o půlnoci vrátil, snědl steak z tuňáka, který jsem mu připravila, a v půl jedné v noci začal prohlížet na internetu nosiče na kola.

Dva dny před odjezdem, zatímco střídavě se mnou přebaloval Geckovou a nechával ji odkrknout, Hvězdopravec kontaktoval autoservisy v okolí, aby se poptal, zda by mu na Autojakokrávu někdo nenamontoval kouli na vlečňák, nezbytné to příslušenství pro nosič na kola.

Dva dny před odjezdem, když jsem se vracela z garáže s košem plným prádla ke složení, mi Hvězdopravec vítězně oznámil, že našel konečně nekoho, kdo mu kouli namontuje.

"Má to ale jeden háček", upřesnil: "Ten servis je ve Fos. Klidně řekni ne." Fos je 120km od Zvonokos.  A ve větě "klidně řekni ne" chybí dovětek "následky si poneseš sám".

"Když najdeš místo, kde můžeme strávit den, než tu kouli namontujou, tak jo", řekla jsem. Miminka musejí cestovat. To, že Hvězdopravec nebude trávit v průmyslové zóně u Fos celý den a že potřebuje, abych s ním já, a tedy i Gecková, jela druhým autem, mi bylo totiž jasné i bez ptaní.

A tak jsme druhý den v osm ráno vyjeli do Fos. Hvězdopravec v Autojakokrávě a já za ním s Geckovou v Dežotovi. A v devět ráno už jsem kojila na parkovišti v hnusné průmyslové zóně u Fos, zatímco Hvězdopravec mluvil s mechanikem a předával mu Autojakokrávu. V deset ráno jsme koupili Geckové cestovní postýlku a o hodinu později už v ní spala u tatínka Jeana doma. U tatínka Jeana doma je totiž naštěstí jen nějakých 30km od Fos, a to byla tedy ona destinace, kam se nás Hvězdopravec rozhodl ulít během montování koule. V pět přišel tatínek Jean a jel s Hvězdopravcem pro Autojakokrávu. V půl sedmé večer byli zpět. Od půl sedmé do osmi tatínek Jean volal prodejci, který si dovolil prodat Hvězdopravci Autojakokrávu bez desky kryjící zavazadlový prostor o ceně asi 30 eur, vyhrožoval mu žalobou a nazýval ho špatným obchodníkem. V osm hodin práskl s telefonem a řekl: "To snad není možný." V půl deváté, poté, co nám řekl, kterak je onen prodejce v Picardii špatný obchodník a kterak mu to osladí, tatínek Jean řekl: "Zvu vás na večeři." "Tereza chtěla balit", namítl Hvězdopravec: "Zítra ráno jedeme na prázdniny." "Klidně řekni ne", pomyslela jsem si. "No, jíst stejně musíme", domluvilo mi moje nové, středomořské, Já a jelo se na večeři.

Ve Zvonokosech jsme byli něco po půlnoci. Vstali jsme druhý den v sedm ráno a v jedenáct jsme s ponožkami vlajícími z kufrů, Geckovou na mém břiše v šátku a s Hvězdopravcem vítězoslavně připevňujícím svoje kolo na zbrusu nový nosič konečně kmitali jako opravdická rodina na parkovišti okolo Autojakokrávy naložené až po střechu. Kdyby mi někdo před šesti týdny řekl, že budu schopná sbalit i s Geckovou věci na týdenní výlet stejně rychle jako v dobách bez Geckové, myslela bych si, že neví, co to je mít dítě. Vážení čtenáři, mít dítě je to, co vám umožní naplno pochopit rčení "udělám to levou zadní".

A prázdniny mohly začít. Ve dvě hodiny jsme byli jako na koni na obědě u bývalé přítelkyně tatínka Jeana Jeanne. A jak už to bývá, slovo dalo slovo, v šest hodin večer jsme byli konečně naobědvaní a v osm jsme projeli branou našeho prázdninového domu. Musím říct, že v tu chvíli jsem skutečně potřebovala dovolenou jako sůl.

Druhý den ráno před odjezdem na výlet, když jsme s Delphine pily na terase asi páté kafe a pomalu se schylovalo k polednímu, zatímco Constance žužlala bradavku a Gecková hleděla do korun stromů, což je momentálně spolu se zíráním na bílé stropy její největší vášeň, a kluci při nakládání krámů do obrovských rodinných aut vedli horlivou debatu o tom, který kočárek je nejlepší, se stejnou vervou, s jakou loni porovnávali svoje lyže, jsem se zarazila "tohle jsme vážně my?"

Jsme to my. Prázdniny tedy velkého popisu nezasluhují, neb si je každý, kdo ví, co to je rodinný život, umí představit. Pro ty, co si to představit neumí, snad tedy pouze ty největší události ve zkratce:

K místům, kde jsem kojila, jsem přidala dva vinné sklípky, z nichž jeden byl v Chateuneuf du Pape, a také jeden příkop u naštěstí ne příliš frekventované silnice. V tom druhém sklípku, Cote de Ventoux, si Gecková opět po nakojení s chutí odkrkla tak, že znovu přilákala pohledy všech ochutnávajících.

Murphyho zákon o tom, že vaše dítě, které už tři dny trpí zácpou, prolomí konečně sérii pouze počuraných plenek přesně v momentě, kdy s sebou nemáte celý přebalovací arzenál, samozřejmě platí. V našem případě si Gecková nakakala svoji tradiční plenku "až do pasu" na úpatí lezecké stěny, kam jsem ji donesla v šátku, a jestliže jsme sice měli mezi všemi těmi karabinami a sedáky i čistou plenku, nezbylo nám než naši vlasatou krasavici omýt vodou z řeky Gardon, ano, tou, nad kterou se tyčí slavný Pont du Gard. V této souvislosti bych ráda poznamenala, že jestliže Delphinina kamarádka Violette nebude chtít nikdy mít děti, je to Geckové vina a že je naprostá pravda, že rodičům je i výkal jejich potomka drahý, takže nechápou, kterak někdo může mít z trochu plnější plenky návaly na zvracení.

Geckové je to všechno už nějakou dobu k smíchu. A jak píše Kulida, v momentě, kdy se vaše dítě začne smát, začnete i vy být z toho celého tak trochu vysmátý.

A tak vás zdravíme a přejeme hezký zbytek léta. Na zdraví!

P.S. Navzdory tomu, jak to vypadá nejen, že při kojení nepiju, ale též na sobě mám šortky....

sobota 3. srpna 2013

Miminka musejí cestovat, aneb Středomořské názory na výchovu

"Podívejte, vaše dítě má tady modrou středozemskou skvrnu!", řekla nám dětská doktorka, která prohlížela Geckovou než nás pustili domů z porodnice: "Není moc vidět, ale je tam!"

Modrá středozemská skrvna není nic vážného. Znamená to, že geneticky pochází člověk z oblasti Středozemního moře. Nic vážného pro dítě, upřesnila bych ráda. Horší je, když ji jeden z rodičů nemá.

Již jsem se tu zmiňovala o tom, že moje kamarádka Jeanne, která pochází z Marseille a žije v Praze s mým kamarádem z Rokycan a jejich dvěma dcerkami, říkala, že člověk si nikdy neuvědomí rozdíl v obou kulturách tolik, jako když má děti.

"Přijedete na oslavu Michelových šedesátin?", ptala se Hvězdopravcova teta na rodinném obědě koncem mého těhotenství. "Kdy to je a kde?", otázal se Hvězdopravec, který byl na onom obědě beze mě: byla jsem v třicátém sedmém týdnu a měla jsem jednu kontrakci za druhou, takže mi porodní asistentka nařídila zůstat doma, abych Geckovou nevyklepala na luberonských silnicích zbytečně předčasně, když už je tedy skoro dopečená. "Devětadvacátého června na Point rouge", řekla teta. Francouzský termín porodu jsem měla třicátého, tedy přesně o den později, a Point rouge je od nás přes sto kilometrů. Podotýkám, že francouzský termín je o týden později než český a většina žen porodí tedy před ním. "No, pokusíme se", řekl Hvězdopravec: "ale nevím nevím, Tereza bude asi zrovna rodit, nebo budeme v porodnici." Teta pokývala hlavou: "Byla by škoda, kdybyste nepřijeli." "To je pravda", přidala se další teta hned vedle: "děti si musejí zvykat na cestování."

Hvězdopravec mi o konverzaci říkal, když jsme se pár dní před porodem byli koupat v rybníku za Zvonokosy. Kousek od nás visel plakát lákající plavce na účast v triatlonu, který se uskuteční devětadvacátého a třicátého června, tedy o víkendu, kdy slavil Michel své šedesátiny. "Řekni tetě, že nemůžem, jestli je to v poledne", zakroutila jsem hlavou: "chci se totiž přihlásit na ten závod ve triatlonu, ale jestli je to večer, tak samozřejmě přijdeme." Tedy, to jsou nápady!

Ale to jsem netušila, že jsem teprve před branami středozemské výchovy a že kdybych byla možná řekla, že na narozeniny nemůžeme jet, protože se týden po císaři zúčastním závodu ve triatlonu, jedinou reakcí by nejspíš bylo: "A kdo ti bude hlídat dítě?"

Porodila jsem nakonec jednadvacátého, krásných osm dní před onou oslavou, a v porodnici začalo defilé návštěv, které začaly zahrnovat Geckovou dary a nám se tak nakupil v nemocničním pokoji celý šatník růžových letních šatů na šestiměsíční miminko a dalších podobně praktických nezbytností často od lidí, které jsem nikdy neviděla a kteří poslali dárky po dvaceti nejbližších příbuzných, kteří nás přišli navštívit. Zcela nestředozemní porodní asistentky říkaly, že bychom měli návštěvy omezit, protože Gecková je dítě citlivé a všechno ji rozhodí, a tak Hvězdopravec omezoval, což v praxi znamenalo, že všechny ty tety a spol. nezůstaly celé odpoledne až pozdě do večera, ale jen celé odpoledne a večer zase přišel někdo jiný. "Potichu, akorát usnula", poprosila jsem Grega a Drahoumatičku, když za námi byli asi po sto padesáté jen se rychle na čtyři hodiny podívat. "Děti si musejí zvykat na hluk", poučil mě Greg.

To, že miminka musejí cestovat a zvykat si na hluk, jsem za posledních šest týdnů slyšela tolikrát, že bych to nespočítala ani na všech prstech, které dohromady s Geckovou máme. Zato jsem zjistila, že ve francouzštině zřejmě neexistuje slovo "šestinedělí". "Jako těch šest týdnů po porodu, kdy na sebe má matka a dítě dávat pozor", snažila jsem se vysvětlit, co to šestinedělí je, v naději, že se dozvím francouzský ekvivalent. Vyvarovala jsem se říct: "Jako těch šest týdnů, kdy nechodí skoro žádné návštěvy a kdy se respektuje matčin klid a klid dítěte", protože jsem dobře věděla, že je to jako vysvětlit Čechům slovo pivo opisem "Onen pěnivý nápoj ve čtvrtlitrové sklenici, který nejlépe chutná říznutý limonádou nebo s jahodovou šťávou". "Myslíš jako mateřská?", řekla teta. Pravda, francouzská mateřská není o mnoho delší než šestinedělí, takže nebyla úplně mimo.

A tak si zvykáme na hluk a cestujeme. "Bude to fajn, dáme si s nima skleničku a vykoupem se", přesvědčuje mě od návratu z porodnice skoro denně Hvězdopravec, že nápad jet na večeři/oběd/výlet/Měsíc, je vlastně všestranně výhodný. Po sto padesáté tedy myslím na Čepka a Šafránkovou a říkám: "No, a my se budeme koukat, jak se koupeš ty."

Ale to se pletu. Hned po příjezdu k tetě třicet kilometrů za rohem Geckovou probudí její bratranec a sestřenka z druhého kolena, kteří běhají nahatí okolo bazénu a křičí: "Miminko! Miminko!" a Hvězdopravcova sestřenice volá: "Nekřičte, nebo ho vzbudíte." Inu, kdybychom byli zvykali Geckovou na hluk, máme vystaráno, takhle se ale největší hluk začíná ozývat z našeho kočárku. Vezmu Geckovou, přiložím k prsu a bratranec a sestřenka toho využijou k tomu, aby vlezli do korbičky kočárku. Gecková řve. Postupně se odsunu od bazénu do přítmí ložnice, takže se vlastně ani nemůžu koukat, jak se koupou ostatní. Gecková střídavě pije a řve. Občas do pokoje nakoukne teta nebo strejda a udiveně se ptají, proč naše třítýdenní dítě tolik křičí a jestli nemá hlad/špinavou plenku/teplotu. Ne, nemá, ujišťuju je. Jen nemá ráda cizí lidi a hluk. Přes tu svoji modrou skvrnu se zdá, že je v celém Středomoří snad jediné miminko, které hned po vylezení z břicha nejde olíbat celou rodinu a nadšeně se na ni nesměje.

Nakonec Gecková usne a jdeme se projít. Hvězdopravec na mě hledí pohledem: "Já jsem ti říkal, že to bude v pohodě." Když se vracíme z procházky, pomalu zapadá slunce a Hvězdopravec si libuje, jak se zdržíme pěkně ještě na aperitiv. Ani se nenamáhám dodat: "Tak se budeš koukat, jak ho piju já." Proti nám se řítí Geckové bratranec Gabriel a než mu Hvězdopravcova sestřenice stihne připomenout, že nemá křičet, hlásí z plných plic: "Támhle na stromě je užovka! Je tam užovka! Užovkáááá!" "Uáááááááá", odpovídá Gecková. Zdá se, že si s bratrancem jdou dobře do noty, myslím si a v duchu si říkám, že můj užužlaný prs bude muset ještě nějakou tu hodinku žužlání vydržet.

Vracíme se autem přes kopec ještě za světla, aperitiv byl nakonec jen rychlovka, Hvězdopravec pil víno, já do sebe rychle chrstla džus, Gecková odpadla ukojeně od prsa, a tak jsme vyrazili. Tento návrat se opět řvoucí Geckovou pokouším umlčet prsem uprostřed vinice. Jinak už jsem kojila také v levandulovém poli, v lánu pšenice, na hřbitově, v borovicovém lese, v dubovém lese, ba i v olivovém háji, na úplně zaplivaném parkovišti na výjezdu ze Zvonokos, na pláži u rybníka, na parkovišti před obchodem, v restauraci, na radnici v kanceláři, v kanceláři ředitele jeslí, dokonce i v klášteře plném jeptišek, avšak zcela středozemských jeptišek, které se všechny chodily na ten zázrak zrození podívat, zkrátka asi všude kromě proslulých zvonokoských pisoárů a kostela, ale myslím, že i na to dojde. "Jednou tě nějaký integristi zastřelí", směje se mi Hvězdopravec, když tahám prso usazená na vyšším obrubníku chodníku uprostřed Zvonokos. "A můžou to prosím udělat co nejdřív?", řeknu.

Pátý týden si ale postupně buď Gecková nebo já konečně zvykneme. Naučím se nakládat kočárek do Dežota a připevnit Geckové postýlku, a v klidu jedeme jen ve dvou třeba i čtyřicet kilometrů na návštěvu za Golemky. "S kočárkem o půlnoci", děsí se moje maminka, když po jednom takovém výletě a po následné grilovačce nakládáme spící Geckovou a všechen náš babybordel a jedeme v klidu domů: "Aby na vás někdo nezavolal sociálku." Ale nemusí mít strach. Zdá se, že sociálka v místních krajích hrozí pouze lidem, kteří tráví šestinedělí doma, schovávají se před hlukem a jejichž novorozeně nenajezdí alespoň stovku kilometrů za týden. Taková nepřípustná izolace dítěte je přece zločin.

Když jedeme koncem šestinedělí na večeři k oné tetě a strejdovi, kteří se ještě před dvěma týdny divili, proč Gecková křičí, neskončím s prázdným žaludkem zavřená kdesi v ložnici, ale pěkně se se všemi nabaštím na terase, Gecková mi spí na hrudi v šátku a to, že se u stolu odehrává živá konverzace, je jí úplně jedno. Dám si klidně skleničku vína, protože vím, že náš potomek spí a žádné kojení v luberonských kopcích se konat nebude. Nasaju hluboko do plic provensálský vzduch a připadám si, jako kdybych právě skutečně uběhla ten triatlon.

Právě včas. Podle místních zákonů nastupuju za pět týdnů do práce.

čtvrtek 18. července 2013

O etymologii kojení aneb Slečno, vaše bradavky jsou opravdu luxusní

Kdysi jsem vám psala o tom, že v Chile a vůbec v hispánských zemích existuje výraz pro komplimenty, kterými muži zahrnují všechno, co jen trochu připomíná ženu, ve věku mezi deseti a sto lety. Nejopěvovanějšími částmi mého těla byly vždycky moje oči nebo moje vlasy. Jenže, to jsem ještě nebyla matka.

"Tedy, ty máš ale luxusní bradavky!", vyjekl Greg, přítel Drahématičky Marie, když asi čtyři hodiny po porodu s Drahoumatičkou shlíželi Geckovou a fotky, které Hvězdopravec nadělal během prvních hodin jejího života. Já jsem ležela nehybně na posteli s břichem rozříznutým a sešitým jak vlk v Červené karkulce, u postele mi elegantně visel sáček s močí, a ačkoli by mě v tuto chvíli asi překvapil kompliment jakýkoli, opravdu jsem nečekala, že nějaký přijde zrovna z téhle strany.

To jsem ale netušila, že Greg právě odstartoval sérii podivuhodných pochval, které mě jako matku čekají.

"Máte nádhernou jizvu!", zaplesal onehdy chiropraktik, kam jsem se dobelhala s bolestí zad a hlavy, neb jestliže kojení dělá dobře dítěti, dělá méně dobře mě, zvláště po několika dnech strávených téměř nehybně na zádech, právě kvůli té nádherné jizvě.

Ale kojím. Když už jsem nemohla normálně rodit, řekla jsem si, že budu Geckovou alespoň normálně krmit. Zvlášť, když mám ty luxusní bradavky, které postupně opěvovala celá nemocnice. Celá nemocnice proto, že Gecková navzdory tomu přepychu jak od Diora neuměla pořádně sát ani z prsou, ani z lahvičky, a začala prudce ubírat na váze. A tak začalo defilé nejrůznějších specialistů, kteří postupně osahávali a mačkali moje prsa, pozorovali, odkud co teče a vždycky nakonec utrousili něco jako "vy máte prsa stvořená ke kojení". Jenže Gecková pořád nepřibírala. Postupně se u nás v pokoji tak vystřídali zastánci odsávání, odpůrci odsávání, zastánci krmení ze stříkačky, zastánci krmení hadičkou zastrčené vedle mé perfektní bradavky, hadičkou, jejíž obsah vždycky Gecková vysála a následně vyplivla na moje tričko, a dokonce i zastánci krmení lžičkou, ale Gecková prostě ne a ne pochopit smysl toho všeho, všichni ti odborníci nás zahrnovali horou rad a shodli se jen na jediném: že v mých bradavkách to nebude. Takže, když třetí den v deset večer vletěl do našeho pokoje celý petičlenný tým, který požadoval být přítomen u každého kojení celou noc a který jako řešení navrhl, že zkusíme kojit s kloboučky, opravdu jsem se vytočila. Dobře, už tři dny jsem se nemyla. Dobře, když jdu na záchod, musím zazvonit na sestru, aby mě přišla zvednout a obléknout, protože jsem mobilní jako devadesátiletá stařenka a sama to celé ještě nezvládnu, ale tedy, moje bradavky tu nikdo hanět nebude!

No vida, jak človek nakonec přehodnotí vlastní sebeúctu, a to jsem matka teprve tři a půl dne, pomyslela jsem si a se zadostiučiněním jsem pozorovala, jak to Geckové s kloboučky jde ještě hůř než s hadičkou, lžičkou a stříkačkou dohromady. "To bude tím, že nemá mlíko", řekla jedna ze sester, na důkaz mé viny ukázala všem prázdný klobouček, v němž by jinak prý mělo být mléko nasáto, a aby to všechno završila, jako desítky lidí před ní, mi zmáčkla prsa. Objevilo se hned několik kapek. "To bude tím, že ona má tak perfektní bradavky, že ony vyplní celý ten klobouček, tak v něm nezůstane nic nasáté jako když má někdo ty bradavky vpadlé", smutně řekla vedle stojící porodní asistentka. Nadmula jsem se jako páv. Tady to máte, ježibaby závistivé! Perfektní, slyšely jste?!

Čtvrtý den konečně někdo přišel na to, že Gecková nepije proto, že to neumí, a dokonce přišel i s řešením, kterak čtyřdennímu dítěti vysvětlit, že pokud bude lahvičku nebo jakkoli bezchybnou bradavku jenom dudlat a olizovat, dopadne to s ním špatně.

A tak kojím. A jak tak hledím na to přisáté dítě, které po deseti minutách nakonec odpadne s mlékem tekoucím po dvojité bradičce, s očima zavřenýma, s bříškem vystrčeným a s výrazem, kterému říkám: "Vy jste zase trochu přebral, pane řídící!", napadají mě různé věci.

Především jsem při pohledu na tu nádheru přišla konečně na to, co skutečně znamená slovo "ukojený". U-kojený, to je úplně nehybný, právě od prsu odpadlý, chrápající pan řídící ležící na zádech s břichem vyvaleným a kolem nějž se může klidně zbořit svět.

Trochu víc jsem si lámala hlavu se spo-kojený. Spoře kojený? Sporadicky kojený? Jak by ale tedy mohl být spokojený?

Naštěstí vím, že spo-, to není žádná předpona. Předpona je s-. Zbytek je ze slova pokoj. Pokoj? Po-koj?

V pokoji si pokoj.
Po kojení je pokoj.

Spadnout po kojení na znak (s- kje jak známo předpona označující smět dolů nebo dohromady) je s-po-kojení.

Tak, vážený čtenáři, takhle to tedy teď u nás vypadá. Řešíme jizvy, bradavky, ublinkávání a další věci, o nichž bych ještě nedávno na veřejnosti mluvila asi jen velmi málokdy, vlasy nebo oči jsou jako kůl v plotě a je ze mě chodící lahev mléka, která tráví život zvedáním a stahováním trička, protože její přednost je úplně někde jinde.

Včera jsme byli za Hvězdopravcovými prarodiči na večeři. Protože jsou na dovolené v nedalekém rekreačním středisku, večeřeli jsme spolu se stovkou dalších dovolenkářů v sále u prohýbajících se švédských stolů. A jak už to tak bývá, jakmile jsem usedla s předkrmem, ozvalo se z kočárku hladové uáááááá, uáááááá.

A jak jsme tedy tak pěkně končili s předkrmem, Hvězdopravec, babička, děda, já jednou rukou kydající  předkrm Geckové na obleček a Gecková postupně se měnící na ovíněného pana řídícího, ozval se mi od hrudníku tak strašný krkanec, že se pán u vedlějšího stolu vyděšeně otočil a vyplašeně si mě změřil od hlavy až k patě.

Zdá se tedy, že kromě etymologie některých slov začínám mít jasno i jak se přišlo na tvrzení, že "holčička sebere mamince všechnu krásu". Takhle.

pátek 12. července 2013

Tři týdny aneb Podej mi tu starou bestii

Dnes jsou Geckové tři týdny.

Už tři týdny přidávám různé přívlastky je slovu matka. Pomalu jsem odhalila tajemství, jak je možné například doběhnout až ke dveřím, když zazvoní pošťák, jak je možné se ráno osprchovat a snížit vlastní míru ušmudlanosti na únosné minimum a dokonce - doufám - i to, jak napsat příspěvek na blog. Hvězdopravec zase chodí do práce a vrací se až večer. Zkrátka, když to napíšu takhle, připadám si schopnější než prezident Spojených států.

Ale nenechte se mýlit.

Včera si Gecková jako obvykle nakakala plenku plnou až do pasu. Musím tímto váženým čtenářům oznámit, že naše holčička přestala střílet do dálky a kaká jen jednou denně, zato ale v opravdu úctyhodné kvantitě. V podobných situacích není jiného řešení, než buď ji tři hodiny otírat předpisově vatou, nebo ji prostě strčit pod vodovod s vodou přibližně odpovídající imperativní teplotě 37 stupňů - což samozřejmě nemůžete nijak ověřit, a tak zaháníte rady z porodnice o vražednosti jiné než předpisové teploty někam do hlubin mysli, kde leží v koutě krabice s nápisem "kterak být dokonalou matkou".  I strčila jsem tedy naši pokakanou princeznu do umyvadla v koupelně a jak jsem ji tam kroutící držela a snažila se ji neutopit, spadla jí hlavička na hranu toho umyvadla. To, jakou silou, samozřejmě nejsem schopná odhadnout, protože mě to připadalo jako síla strašlivá a v duchu už jsem přemýšlela, jak to budu vysvětlovat policii, neb až bude odhalena fraktura lebky a až budu sedět ve vazbě, budu muset nějaké to vysvětlení podat a jít s pravdou ven ("nechtěla jsem otírat její výkaly vatou a strčila jsem ji do umyvadla do vody neznámé teploty") je prakticky stejný hřích jako s dítětem třást nebo mu namáčet dudlík do alkoholu. Pak jsem se ale vzpamatovala, zapojila rozum a usoudila, že fakt, že Gecková si nárazu evidentně ani nevšimla, bude nejspíš dán tím, že se jí vlastně nic nestalo, a posunula se tak o další krok blíže od cíle "dokonalá matka" k statusu "normální matka".

Jako když jsem Geckové vylila na hlavičku litry pomerančového džusu. Z něhož ve sklenici kupodivu ubyl asi tak malý panák.

Dokonce jsem si tento týden povolila smýt ze sebe ve sprše mýdlo, ačkoli jsem jasně viděla na chůvičce zaparkové za sklem sprchového koutu, že Gecková se probudila a řve.

Když jsem večer vyprávěla Hvězdopravci, jak jsem pak tři čtvrtě hodiny lítala po domě v Evině rouše než se mi podařilo Geckovou znovu odložit, jen se na mě podíval a řekl: "Ty jsi šla do sprchy, když Gecková křičela?"

"Nekřičela, když jsem se šla sprchovat, a navíc jsem si nechtěla mýt vlasy ani nic, jen se rychle opláchnout a převléct se z pyžama", řekla jsem provinile. "Nesmíte nechat vaše dítě křičet," vzpomněla jsem si na slova porodních asistentek, se kterými jsem pracovala v Chile: "vašemu děťátku při křiku umírají neurony."

Pár dní poté jsem nachytala Hvězdopravce, jak v mé nepřítomnosti odložil dítě a odběhl si na záchod. "Ty jsi si dovolil jít čůrat?", obořila jsem se na něj v myšlence na své sprchové sobectví.

"Abys věděla, šel jsem dokonce kakat", řekl můj Herodes. Usoudila jsem, že se právě posunul k hranici "normální otec" a zadoufala, že tedy přestane chodit krokem šelmy zavřené v kleci a obviňovat celý svět z ubližování na zdraví pokaždé, jakmile Gecková jen zakňourá. Budeme asi muset doufat, že neuronů má v té své nadměrně velké hlavičce dost.

Takové drobné skulení se na hranu umyvadla, pár kapek pomerančového džusu ani minutka křiku není pro pocit být špatná matka ale tak vydatný jako fakt, že na rozdíl od Hvězdopravce mám tak tvrdé spaní, že mě Geckové jekot v noci nemá vůbec šanci probudit, a to přesto, že spí s námi v jedné místnosti. Maximálně mě řev z hlubokého spánku převede do fáze spánku lehkého, kdy jsem asi tak bdělá a rozumného uvažování schopná jako po načichání se toluenu.

"Mám ti ji podat?", řekne Hvězdopravec. "Ale vždyť já ji mám", řeknu já, obejmu polštář a spím dál.

"Nakojíš ji?", řekne Hvězdopravec jindy. "Ale vždyť jsem zrovna dvě hodiny kojila", řeknu, převalím se na druhý bok.

"Probuď se!!!", nařizuje mi Hvězdopravec pokaždé.

"No jo, tak mi ji podej, tu starou bestii", řeknu nakonec z dřímoty a otřu si slastně poslintanou tvář do polštáře. Freud by ze mně měl radost.

Pevně doufám, že mi po zveřejnění všech těchto prohřešků proti Mateřství dítě neodeberou z péče.

Protože francouzské úřady se činí. Těsně před porodem jsem vám psala, že mě vyšktli ze systému pojištění, a také jsem vás ujišťovala, že se zdá, že je to pro daný úřad ale tentokrát takový přešlap, že se dokonce i sám chytl za nos. Ano, za nos se chytl a snažil se situaci rychle řešit, což ale neměnilo nic na tom, že bylo nutné všechno vypapírovat. Takže náš odjezd do porodnice vypadal asi takhle: "Haló? Paní Hvězdopravcová? Prosím Vás, chybí nám ještě kopie Vašeho oddacího listu. Můžete nám ji urychleně odfaxovat?" "Ale my zrovna jedeme do porodnice! A na co vůbec potřebujete můj oddací list?" "No to potřebujeme, ten už jste nám měla poslat dávno!" "Nikdo mě o něj nikdy nežádal" "Stačí, když mi ho odfaxujete, nebo jestli nemáte fax, doneste ho hned na pobočku pojišťovny ve Zvonokosech, já jim zavolám, ať tam na vás počkají a ať to rychle odfaxují." "Ale my jedeme do porodnice!!!"

Ještě, že máme pojišťovnu tak trochu cestou. Samozřejmě tam na nás ale nikdo nečekal, Hvězdopravec odmítl stát s oddacím listem frontu, a tak jsem nakonec rodila i bez toho, že by pojišťovna měla můj oddací list. Kupodivu to šlo.

A sotva byla Gecková na světě, úřady se činí dál.

Protože z Hvězdopravcem nemůžeme z administrativních důvodů mít stejnou zdravotní pojišťovnu, nemůže být dítě zapsané na obou našich kartičkách. A protože moje kartička byla v době porodu kvůli vyškrtnutí neplatná a hlavně se na ni nesmělo nic nového zapisovat, aby se ta neplatnost neprovalila, Gecková byla zapsána na tu Hvězdopravcovu. To znamená, že pokud půjdu s Geckovou k doktoru já, budu muset platit, nebo budu muset mít Hvězdopravcovu kartičku.

Ale chodit z Geckovou k doktoru vlastně moc nehrozí, protože ve Zvonokosech nejsou skoro žádní pediatři a na pravidelnou kontrolu jednou za měsíc je objednací lhůta dva měsíce: a protože vám víc než jednu schůzku nedají, máte smůlu.

Zato ale po oznámení narození naší velkohlavé hvězdy dostáváme další a další žádosti o zaslání chybějících dokumentů. "Prosím, zašlete nám vaši výplatní pásku za měsíc květen", žádá nás sociální úřad. "Prosíme, zavolejte nám 22.července kolem 10h", radí mi místní zdravotní středisko, kde se dožaduji schůzky s pediatrem. Jako kdybych neměla nic jiného na práci než sledovat diář, hudruju a přemýšlím, zda mám vyprávět, jak předepsaná homeopatika na srůstání císaře nemůžu brát prostě proto, že vzpomenout si třikrát denně do sebe nasypat pět cukříků je nadlidský výkon, a že už ty jednorázové dávky, které se měly brát dva dny po sobě na lačno, skončily tak, že druhou dávku jsem se rozhodla vzít i přesto, že už jsem sice už nebyla na lačno, jenže, jak jsem zrovna kojila, tak jsem cukříky rozsypala všechny na zem, a ony jak jsou kulaté, tak se rozkutálely po celém obýváku, a já jen doufala, že po nich pak neuklouznu a nenatáhnu se i s Geckovou v náručí. "Dokumentace, která nám byla zaslána o vašem dítěti, není kompletní", stěžuje si krajský úřad: "Prosíme, požádejte vašeho pediatra o doplnění chybějících informací", vykoukne na mě z další obálky a já zjistím, že to, co krajskému úřadu v dvoustránkové dokumentaci chybí, je velikost Geckové při narození. Velikost, kterou nikdo neměřil, protože zjišťovat, zda má kroutící se dítě, které tvrdošíjně drží nožičky u hlavičky, jak tomu bylo zvyklé v děloze, 50 nebo 51cm, považovali v porodnici za zcela zbytečné. "Tak vašeho pediatra, jo?", zaskřípu zuby, potlačím chuť napsat do papíru něco opravdu skandálního jako třeba 160cm, jen abych viděla, zda to celé někdo bude číst, a zapíšu rovnou padesátku: "Tady máte pediatra, pitomci!"

Tak. Právě jsem využila ve svůj prospěch, sobecky, čas Geckové siesty, který jsem mohla věnovat odsávání, nebo žehlení (žehlení? Jó, kdyby tak tví čtenáři věděli, že jediný, co žehlíš, jsou tvoje sukně a trička a ještě možná tak Hvězdopravcovy košile, ale na Geckovou nevyžehlíš ani ťuk a ještě ke všemu pereš klidně její pleny s vašimi ručníky!), nebo třeba četbě nějaké moudré knihy o tom, jak být dokonalou matkou. No ano, mohla jsem. Ale nezapomínejte, že prvotním úkolem matky je se z toho všeho úplně nezbláznit.


čtvrtek 4. července 2013

Porozeno

Tak máme porozeno. Šmik šmik, udělal pan doktor, a 21.6. přesně ve 12h chytil Geckovou za flígr a vytáhl z břicha ven. Od té doby žijeme stylem: "Prosím, můžeš zavolat xy? Můžeš mi podat plenku? Můžeš podržet bestijku, abych mohla na záchod? Můžeš....?" "Uáááááá, uáááááááá, uáááááááá" a činnost je tak odložena na neurčito. Při výpravách na ulici pozoruju kolemjdoucí ženy, z nichž totální většina vypadá méně ušmudlaně a ucouraně než já, a lámu si hlavu: "Jak to dělají? Copak nemají děti???"

Geckové je dneska třináct dní. Za těch třináct dní jsme se stihli asi sto padesátkrát pohádat, asi sto padesátkrát jsme dostali záchvat smíchu, vyměnili jsme tisíce plenek, umyli tisíce lahviček, oba jsme byli poblinkáni, počůráni a pokakáni, já dokonce i do obličeje - Hvězdopravec má lepší reflex a umí rychle uskočit, což ale znamená, že je pak nutné čistit zeď, podlahu, vanu, a dokonce i kanape, protože Gecková umí střílet do úctyhodné vzdálenosti. Kanape, říkáš? A vanu? Copak máte obojí ve stejné místnosti? Ne, vážení Sherloci, ale Gecková dostřelí z koupelny až do pokojíčku.

A tímto příspěvek končím, neb se za dvě sekundy jistě ozve další uáááááá, uáááááá a ráda bych text odeslala dřív, než Geckové bude osmnáct. Uznejte, že je to pěkný ďáblík.


P.S. Všem, co zdolali Annapurnu, bych ráda sdělila, že kdo nedonosil, neporodil a nepostaral se, je i přes osmitisícovku tak trochu padavka. 


středa 19. června 2013

Přece z toho neporodím!

Čtenářky internetových fór, na kterých vykukují dvě čárečky a kde se povídá o nejkrásnějších dárečcích, jistě vědí, že nejvíc mimískům škodí stres. Ze stresu se rodí. Z bouřek se rodí. Z leknutí se rodí. Hlavní je se nestresovat.

Něco vám řeknu. Pěkné houby.

Když jsem v půlce května vstoupila do druhé poloviny osmého měsíce a začaly mě trápit všechny neduhy, o nichž jsem tu skuhrala minule, přijela k nám do Zvonokos pouť. Přijíždí každý rok na svátek svatého Pankráce. Kolotočáři se protlačí kamiony na historické náměstí asi pět metrů od nás, blikajícími atrakcemi na týden zatarasí jedinou přístupovou cestu k našemu domu a zaberou všechno dostupné parkování široko daleko. Zato máme ale pět dní živé zábavy dlouho do noci přímo pod okny. "Bavíte se????", ozývá se co pět minut z tlampače. "Ano!!!!", volají teenageři z horské dráhy, a pak v naší ulici zvrací pivo a cukrovou vatu. "Jedem jedem!!!!", huláká chlápek u centrifugy a já, zahořklá těhotná stařena, si nacpu špunty do uší a doufám, že konečně zaberu. Minulý rok jsme jeli, brblám si pod vousy. Jeli jsme pryč. Ale co letos, když jediné, kam ještě smím jezdit, je do práce, a jinak mám nařízeno odpočívat? Jestli to takhle bude dál, tak pojedeme akorát tak do porodnice! Převalím se na druhý bok, na ten, kde se mi leží jako na pomeranči, protože je to tam, kde má Gecková hlavičku, a navzdory všem hlavně se nerozčilujte, začnu v duchu klít jako dlaždič.

Ale ze stresu se, milí čtenáři, nerodí. Jinak bych už musela porodit za minulý měsíc několikrát.

Poslední den pouti jsme kolem šesté večerní leželi na kanapi, Hvězdopravec sledoval svůj oblíbený Stade2, ekvivalent našich Branek, bodů, vteřin, když v tu jsme uslyšeli zvuk tříštícího se skla. V domě naproti, od nás skoro na dosah ruky, v prvním patře stál na parapetu kluk a než jsem stihla vykřiknout ach! ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!, kluk seskočil jako kočka z okna ven a utekl. Došlo mi, že léta poetismu máme v moderní společnosti jistě za sebou a že skutečnost je prozaicky prostá: žádný sebevrah, zloděj.

Zavolali jsme policii. Než přijeli, kluk se stihl vrátit s kumpánem, vlézt do domu znovu a zase vyskočit. "A jak vypadal?", zeptali se policisté. "Hubený, dlouhé černé vlasy, modré tričko, šedé džíny, asi šestnáct let", řekla jsem. Neřekla jsem, že kluk byl docela pohledný, nepřipadalo mi to tváří v unavené tváře dvojice policistů potících se v nedělním odpoledni v uniformě vhodné. "Hm....", zamyslel se ten menší tlustý nad mým bravurním detailním popisem a podíval se směrem na náměstí, kde cirkulovaly davy lidí: "No tak my tu chvíli budem hlídkovat, kdyby se náhodou vrátil..."

Kluk se kupodivu nevrátil. Asi respekt k uniformě, která patnáct minut váhavě přešlapovala u nás na rohu. Nebo asi hlavně proto, že dům, kam vlezl, je prázdný a není v něm, až na ošuntělou ledničku, co ukrást.

Přesto, že se ze stresu nerodí, jsem měla tolik kontrakcí, že mi nakonec byl odpuštěn poslední pracovní týden.

A ještě, že tak.

V pondělí kolotočáři složili nádobíčko a zase se u nás na náměstí dalo parkovat. Ono historické náměstí totiž slouží za normálního provozu jako parkoviště. Jediný problém je, že je to parkoviště placené, drahé a speciálními pravidly řízené. Můžete na něm auto nechat v noci zadarmo, ale vyjet musíte druhý den před 7:30, jinak hlídač zatáhne závoru a musíte nocleh vašeho vozítka zacálovat. Také nesmíte nechat auto na náměstí nocovat v pátek večer, protože jinak v sobotu v pět ráno přijdou policisté, vzbudí vás, a důsledně vám doporučí, ať si laskavě zaparkujete jinde, protože v sobotu je na náměstí trh a parkovat se na něm nesmí. A když v trenýrkách a pantoflích spolu s pár podobně přitroublými sousedy ospale dovrávoráte k autu, za stěračem máte pokutu 35 eur. Zkrátka, parkovat se u nás dá, ale musíte v tom umět chodit.

Hvězdopravce v trenýrkách a pantoflích můžete v sobotním ránu vidět s jistou pravidelností a ještě častěji se u snídaně ozve: "A sakra...", protože je po 7:30 a Dežot pořád ještě spí v draze placené postýlce.

"Vezmi si X", řekla jsem velkoryse, vzhledem k tomu, že jsem díky kontrakcím nepotřebovala jet do práce. Kvůli pouti jsem v pátek nechala svoje růžové flower power car skoro až na periferii Zvonokos, na jednom z mála míst, kde se během pouti smělo parkovat. Hvězdopravec sebral klíčky a papíry a utíkal.

"Jdu na policii", volal mi po deseti minutách: "nerozčiluj se, ale X na tom není zrovna dobře."

A tak jsem se dozvěděla, že mi někdo chtěl moji X ukrást. Přesto, že tenhle typ aut se otevře levou zadní vypáčením dveří a jednou ranou šroubováku ho i nastartujete, přesto, že tedy dveře auta obvykle nezamykám, jak mi poradil tatínek Jean, protože zloděj, kterému podobná popelnice za kradení nestojí, ale který by se rád podíval, zda není vevnitř něco dobrého k lupu, alespoň nezničí při páčení dveře, přesto přese všechno nejen, že tentokrát do otevřené X vlezli zloději tvořivě a neotřele rozbitým okénkem, ale zřejmě kladouce si otázku "jak auto ukrást" také utrhali vevnitř všechno, co utrhat šlo. "To jsou ale amatéři". podivoval se mechanik, kam jsme X odvezli: "Těm muselo bejt tak deset, víc ne."

A tak jsem nemohla chodit do práce dvakrát tolik. Protože jsem měla kontrakce a proto, že jsem neměla auto.

"Odpočívat a relaxovat", zněl příkaz pánů doktorů. "Relaxovat a odpočívat", psaly všechny zkušené kamarádky. Hlavně se nestresovat, ať z toho neporodíš.

Dva týdny na to jsem takhle relaxovala a odpočívala na našem loži v druhém patře našeho domu.

Dovolte mi ale nejdřív malou odbočku. Jestliže jsem o něco výše psala o tom, že domy naproti jsou jako na dosah ruky, ráda bych nyní uvedla, že se nejedná ani o poetickou nadsázku, ani o zkreslení způsobené strachem a hrůzou (mám přece nařízeno nestresovat se), ale o tvrdou realitu. Naší ulicí sice projede auto, ale pouze formátu Dežota a pouze se sklopenými zrcátky. Pamatujete se, že máme garáž, ale nedá se do ní vjet? Inu, šarm historického centra!

Takže, dva týdny na to jsem okolo čtvrté ranní relaxovala a odpočívala na našem loži, když v tu slyším na ulici volání, které jsem si pamatovala z lekcí francouzštiny v dávné minulosti. Au feu! Appellez les pompiers!  - dle učitelky ekvivalent českého Hoří!  . Pamatuju si moc dobře, že jsem při zjištění, že učebnice uvádí podobnou litanii jako překlad něčeho, co musí být vyřčeno tak rychle jako oznámení o požáru, zcela ztratila v lekce francouzštiny důvěru. Inu, kdo by byl řekl, že deset let poté, opravdu uslyším doslova učebnicové volání.

První Au feu! Appellez les pompiers! jsem tedy myslela na učebnice.

Druhé Au feu! Appellez les pompiers! jsem myslela na to, že mám opilců plné zuby.

Třetí Au feu! Appellez les pompiers! jsem se zamyslela nad tím, proč u toho řevu opilec tleská.

Čtvrté Au feu! Appellez les pompiers! jsem si vzpomněla, jak dvakrát hořelo v našem sousedství v Santiagu, jak jsem první noc v našem novém bytě chodila po Bellavistě v županu, a řekla si, že pravděpodobnost, že by zase hořelo hned vedle a ještě ke všemu na začátku mého devátého měsíce těhotentství, je naprosto minimální.

Až páté Au feu! Appellez les pompiers! jsem si řekla, že bych asi měla vzbudit Hvězdopravce, i když možná bude brblat, že už tak špatně spí a že ho pořád budím svým převracením. Na druhou stranu, řekla jsem si, když jsem ho takhle úmyslně vzbudila naposled, bylo to, abych mu řekla, že je asi zemětřesení, a bylo z toho 8.3 na Richterově škále. "Ne, hysterka nejsem", řekla jsem si a zatřásla jsem spáčem vedle.

Hvězdopravec otevřel okenice a viděli jsme ze střechy naproti šlehat plameny.

Poučení z toho plyne mnohé.

Zaprvé, ani když hoří, nehoří tak, aby se nedala čtyřikrát zopakovat litanie Au feu! Appellez les pompiers! a spáč hráč sebevrah neměl pořád dost času myslet na kde co. V češtině jsme zbytečně struční.

Zadruhé, když máte pocit, že opilec křičí hoří a zároveň slyšíte "tleskání", možná, že je to tím, že venku praská oheň.

Zatřetí, jsem dobrá matka, protože jsem zvládla se voláním hoří poměrně dlouho nestresovat.

Začtrvté, jak vám řekne každý statistik, fakt, že dvakrát už vedle vás hořelo a že jste v devátém měsíci těhotenství nemá na pravděpodobnost, že u sousedů hoří, vůbec žádný vliv. To, že váš soused je alkoholik a má tendenci kouřit v posteli, naopak ano.

Zapáté, zavazadlo sbalené do porodnice se hodí i v případě požáru a je dobré ho mít tedy připravené dopředu, protože připravovat zavazadlo do porodnice, když u sousedů hoří, z vás rychle udělá špatnou - vystresovanou - matku.

Zašesté, když máte hlavu plnou těhotenských hormonů, stresuje vás každá pitomost, takže při úprku z domu ven vás přepadne obava, aby vám v garáži neshořel zbrusu nový kočárek.

Zasedmé, francouzští hasiči na rozdíl od těch chilských přijedou rychle a v hojném počtu, takže ani v historickém centru nakonec nejen, že neshoří váš kočárek, ale dokonce ani váš dům, ani domy sousedící zdí s domem hořícím.

Zaosmé, ze stresu se nerodí.

Tečka. Dopadlo to dobře. Asi na týden.

"Ze stresu se nerodí?", pomyslel si nejspíš nějaký z úřadujících archandělů, co to na mě vědí a co nahoře zdravotního a sociálního pojištění sedí, když mu po šesti měsících průchodem střevy místního systému přistál na stole můj a Hvězdopravcův zaprášený tlustospis s všemi možnými a nemožnými papíry o našich podvratných existencích. Proč píšu podvratných? Pamatujete si přeci na smrtelný hřích "opustíš-li mne" a na to, že lidé, jejichž životopis čítá i jiné místo pobytu než Dolní Kotěhůlky, by měli být potrestáni za potulku! Neměla jsem dosud tu odvahu čtenářům líčit naše další trable s byrokracií, a proto nevíte, že náš návrat do systému zdravotního a sociálního pojištění ve Francii je pro místní úřady naprosto nestravitelný a nespolknutelný ořech, který byl dosud zaseknut někde v kloace slepého střeva, kde začal pomalu zahnívat.

"Ze stresu se nerodí!", odpověděl si tedy úředníček a jako řešení zvolil ablaci onoho bolavého apendixu. Když nás vyhodí ze systému, bude přeci všechno zase pěkné a krásné. A ona z toho, jak již bylo řečeno, neporodí, a je to! Nebo, kdyby náhodou ano, alespoň jí to ušetří platbu za vyvolávací injekci, když to bez pojištění bude muset všechno platit. A vůbec, řekl si úředníček, zaléčíme to pořádně, už od 1.1.2009.

Jenže kdo to kdy viděl, aby vyjmutí slepého střeva někdo svěřil jednom úředníčkovi? Podobná operace je samozřejmě nelegální, vyhodit někoho ze systému zdravotního pojištění, nota bene někoho těsně před porodem, se nesmí. Dobře, apendix byl vyříznut, ale kontrolní systém briskně zachytí, že se stalo něco, co se stát nemělo, a zadrží  tedy informaci o tom celém ve svých útrobách. Výstupní zpráva pak zní asi nějak takhle: Pacient zemřel a koza zůstala celá. Jinými slovy, moje zdravotní a sociální pojištění bylo zrušené, ale dopis o tom, který mi měl být doručen, asi sežrala ona úřednická kontrolní koza. Tím ovšem nezbylo nic na úřednického šimla. Myslím ten dopis, který by nyní onen šiml rád k sežrání jako výměnu za to, aby mě zapsal zpět. Vysmívala jsem se snad tomu, že ve všech doporučením okolo těhotetství by se nevyznala snad ani Chytrá horákyně? Tak vidíte, a jsem pojištěná-nepojištěná. Jsem vyškrtnutá, ale nemám o tom doklad, takže mě není možné zapsat zpět.

A co vy si představujete pod takovým slovem "absurdní"?

Navzdory tomu všemu, nebo možná právě proto, Gecková sedí v mém bříšku jako paša, jen drobně se vrtí a občas mě kamarádsky dloubne do žeber: "Mami, hlavu vzhůru!"
"No, ty potvoro, zrovna tys ji zapomněla dát dolů", pohladím jí po zádíčkách.
"Když mě se zdálo, že svět je tak nějak vzhůru nohama takhle", omluví se Gecková smutně.
"Co naděláme, nenaděláme nic, jen doufejme, že když už kvůli tomu, že jsme si popletli nahoře a dole, budeme muset pod kudlu, svět zase do té doby dostane trochu nějaký řád a nebude muset ta kudla v ruce být tátův Švýcar na chodníku před porodnicí.  "
"Tak dlouho jsi řikala, že z toho neporodíš, že nakonec fakt neporodíš", naskočí mi na břiše bulka, jak Gecková krčí rameny: "a mě teď pan doktor - tedy doufám, že doktor, ne, že bych tátovi nevěřila - prostě vezme za flígr a vyhodí mě ven."

A tak to taky bude. Vytažení Geckové za flígr už máme naplánované, a protože se zdá, že vyjmutí apendixu úředníkem se zanítilo dostatečně na to, aby bylo pro systém dost bolavé a zneklidňující, jsou záchranné operace v plném proudu a vše se jistě v dobré obrátí, takže budu zase pojištěná. Ale hlavně doufejme, že všechny katastrofy doprovázející zrození naší velkohlavé hvězdy vycházející vzhůru nohama už jsme si odbyli a že to celé je jen povedené a stylové entrée do dobrodružství života.

úterý 4. června 2013

O těhotenství a Annapurně

"Já ani nevím, že jsem těhotná", řekla jsem koncem sedmého měsíce svému panu doktorovi, když se vyptával na pálení žáhy, bolesti zad, otoky nohou a další radosti těhotenství. "Potvrzuju vám, že těhotná  tedy jste", řekl pan doktor a změřil mi břicho, které v té době mělo sice rozměr míče na basketbal a zaclánělo mi ve výhledu na špičky nohou, ale ještě jsem s ním neshazovala sklenice ze stolu a neměla ho neustále špinavé od jídla, zdi nebo čehokoli dalšího, o co jsem ho nevědomky otřela.

Vesele jsem vyskočila, že půjdu domů. "Vy ještě chodíte do práce? Vy to máte přece docela daleko...", zeptal se pan doktor mezi dveřmi. "Chodím" "A nevadí vám to ježdění?" "Ne ne, všechno v pořádku," usmála jsem se a hodila si na rameno svou tašku obsahující kromě peněženky a telefonu také jednu odbornou a jednu zábavnou knížku, diář, láhev s vodou, asi tři pomády na rty, pět gumiček do vlasů, čtyři propisky, rozmačkaný banán, několik zmuchlaných dopisů od pojišťovny a banky, pár parkovacích lístků, tři svazky klíčů (od domova, od auta, od blázince) a dva balíčky kapesníků, to vše dávajíce dohromady nejméně deset kilo nálože. "A dneska, to jste byla v práci?", vykulil na mě oči doktor. Moje práce je asi 100km od jeho ordinace, která je sama o sobě 40km od našeho domu. "Byla", křepce jsem se otočila. Doktor zakroutil hlavou.

A já sbíhajíc ze schodů také. Někoho, kdo má dost morálních a fyzických sil vylézt na Plomo a Palomu, neřkuli na Pili a další a další velikány nemůže přece nějaké dítě v břiše vůbec rozhodit.

A pak přišel osmý měsíc.

Mělo mě napadnout, že myslet si, že jste na vrcholku, protože už ho vidíte, je nezkušenost totálního začátečníka.

Nejdřív mi začalo vadit ohýbání. Pak hluk. Lidi. Ježdění. Začalo mě bolet břicho. Gecková si umanula, že strčí nožičky do žeber nalevo, a tedy i do žaludku, a hlavičku do žeber vpravo, a pod hlavičku si hodí moje játra. Když to na ní přišlo, pokoušela se mi se z žebra vylézt ven. "V bibli kecají, tudy to neni!", říkala jsem jí, ale nic nepomáhalo. "Máš orientační smysl jako babička Jarka, tudy to neni!!!!", nadávala jsem dokonce, když Gecková vymyslela, jak žebro podlézt a strčit hlavu z vnější strany. Spát se začalo dát pouze na levém boku, protože na tom pravém se leželo jako s pomerančem zapomenutým v kapse u teplákovky. Geckové to ale bylo úplně jedno, vytáhla jednu nožičku ze žaludku, přesunula ji dolů a slastně mi ji vnořila do močového měchýře. Tak, a mám tě pěkně pod palcem, řekla si určitě, teď se ukáže, kdo je tu šéf.

Čtyři dny před nástupem na mateřskou, který je ve Francii o týden později než v Čechách, jsem si pokorně dojela pro neschopenku. Doktor se podíval, jak to vypadá, prohlásil, že hlavička je opravdu nahoře, ale že se mu nedaří spočítat končetiny, protože ty jsou jaksi všude. "Je, a ta má vlasů", zasmál se nakonec a máničku Geckovou vyfotil. "Ale ještě musíte aspoň dva týdny vydržet!", řekl mi důrazně, jako kdybych JÁ mohla za to, že mám ze všech těch ekvilibristik naší vlasaté hvězdy jednu kontrakci za druhou.

"A bylo by dobré, kdyby se otočila", řeklo mi k tomu dalších pár lidí. "No však jí to říkám každý den", ucedila jsem mezi zuby a pokusila se zatlačit pomeranč hrozivě se zvětšující do velikosti grepu někam dovnitř.

"Zdá se, že naše soužití se stává komplikovaným", pokusila jsem se cestou domů navázat dospělou konverzaci, ale dítě jen škytlo a pomyslelo si něco jako "Dej mi pokoj, víš, že když chodíš, tak já spím".

A bylo hůř. Hvězdopravec se postupně stal králem domácnosti. Místo ranního polehávání v posteli s počítačem na klíně a bručení: "Udělám to potom, vždyť je SOBOTA!!!" začal stále častěji pronášet věty jako: "Musím dojít na trh, vyndat myčku a dát vyprat prádlo, zvládla bys udělat džus, abych to všechno stihl?" a zcela nepokrytě se zamýšlet nad věcmi jako jakou rychlostí je nutné prát, aby se špinavé prádlo navzdory všem zákonům fyziky a matematiky - pokud perete, mělo by přece ubývat -  nezačalo doma hromadit. Inu, jen od života odtržení filosofové musí vymýšlet tak podivná přirovnání jako že Achilles nedohoní želvu.

Já jsem zatím ležela na gauči. Ležení na gauči, to byla moje představa prenatálního odpočinku, na nějž jsem byla oficiálně odvelena a který mi byl důkladně přikázán. "Nikdy jsem nestál, když jsem mohl sedět a nikdy jsem neseděl, když jsem mohl ležet", řekl prý Churchill. Je vidět, že Churchill nikdy nebyl těhotný. Stát, sedět nebo ležet, všechno to vyjde na stejno. Od poloviny osmého měsíce pohodlná poloha prostě neexistuje a slovo odpočinek musel k prenatálnímu přidat určitě taky nějaký chlap. Nějaký takový, co si myslí, že ujet Tour de France na kole, že to je výkon. Že vylézt na nějakou pitomou pětitisícovku, že to je nadlidské úsilí. Prostě nějaký z těch, který neví, že opravdický výkon je obout si bačkory a nepozvracet se, protože jste před hodinou snídali a máte v žaludku zabodnutou dětskou nožičku. Že výkon, to je při každé změně polohy vašeho těla muset vstát a jít (o patro výš!) na záchod, vyčůrat tam lžičku moči, sejít zpátky, sundat si bačkory, lehnout si a při hledání nějaké aspoň trochu pohodlné polohy pocítit potřebu jít na záchod. Že ve srovnání s dítětem, které vás vytrvale dloube už druhou hodinu do obou boků, na nichž byste tak zoufale chtěli spát, vytrvalým kručením ve vašem břiše se dožaduje (ve čtyři v noci!) pains au chocolat a na všechny návrhy opití rohlíkem typu "a jogurt nebo kus chleba by nestačil?" reaguje kopy do žaludku, je porazit Rusy v hokeji normální bžunda.

Moc nepřeháněj, však ještě nerodím! kleju v duchu nad Lachenalovými popisy, jak mu po výpravě do Himalájí zakončené zdoláním první osmitisícovky - Annapurny - amputují zmrzlé prsty. To tedy ještě uvidíme, Lachnálku, co je horší!

Ale jako správný alpinista, sbírající poslední síly a u konce s dechem, vím, že teď už je vrcholek opravdu na dosah ruky. Pravda, každý horal ví, že cílem není vrcholek, ale základní tábor a že sil bude ještě třeba, ale my dva parťáci na laně, malý a velký Cacamol, jak nám říká Hvězdopravec, už stojíme na hřebeni. Na posílenou morálu do sebe cpeme sušenou šunku, poutargue a domácí zmrzlinu, na nichž je na všech napsáno "Vyhýbat se obloukem, nenasytná špatná matko, neb v případě infekce hrozí nebezpečí předčasného porodu".

Pcha! Od neděle si slovo "předčasný" můžete nechat od cesty, malý Cacamol je připraven vystrčit na svět svůj růžový zadeček!