pátek 26. února 2016

Co bych vám tak zase pověděla

Když člověk nepíše nějaký ten čas, nastane problém, že věcí, co by povědět chtěl, je dost, ale jaksi mezi sebou nemají moc velkou souvislost. Jak jen do jednoho příspěvku shrnout zrušený let z Prahy, Zrníčkovo tleskání, Geckulčin odpor ke sněhu a fakt, že se nám dítě tváří v tvář totální rodičovské laxnosti samo oddudlíkovalo? Často mám pocit, že náš život je jako obrovský motorizovaný pluh na sníh: hrneme toho před sebou kopu, rozutíká se nám to do stran a když se podíváme za nás, je tam udusané a upravené bílo. A nejednou se mi zdá, že i ten obrovský pluh zůstane někde vězet v závěji a je pak nutné vylézt do vánice ven a lopatou v potu tváře ty kopy ručně přehazovat, dokud se pluh nepodaří vyprostit.  Zkrátka, v podobných podmínkách je zastavit se luxus, za který se platí, a každý den s sebou nese nové dobrodružství.

Geckulka má období, že musí všechno sama. Sama se oblékat, sama se mýt ("je umí komín, MUA!", dožaduje se mýdla, než vystrčí z vany zadeček na můj povel "udělej komín"), ale také mačkat džus z pomerančů, tahat nákupní košík - do supermarketu nechodíme, nakupuju u zelináře vedle, na trhu a u řezníka, zbytek zvládneme po internetu - a především, především vyndavat zboží z košíku u kasy za notného hekání, kterým teatrálně doprovází všechno, co nazývá "tavaj, MUA!" (pracuju). Jediné, kdy nechce věci dělat sama, je, když vidí, že Zrníček se nechá v klidu obsluhovat. A tak u oběda krmím dvě děti najednou, ale když přinesu jako dezert tvaroh a nasypu do něj trochu cukru krupice - jiný nemáme, zapomněla jsem ho koupit a tenhle zbyl z letního zavařování fíkové marmelády - naštvaně mi sebere misku a křičí: "ne, je míchá MUA!" "Pén, kupo pén!", volá Geckulka prakticky denně. Koupit chleba. Koupit chleba jako Malý hnědý méďa, jehož hvězda stále nehasne. Co na tom, že Méďa odvážně řekne "Yn baget silvuplé" a následně zaplatí, zatímco Geckulka terpve po notném pobízení stydlivě řekne "Ša" (tohle), pro chleba chodí stále stejně ráda.

Když se něco Geckulka učí, pořád to opakuje. "Mamá?", zeptala se mě nedávno. "Ano?" "Sosiél!", řekla Geckulka potichu a stydlivě. Čarodejnice, pochopila jsem. "Sorsiér! Čarodejnice!", řekla jsem a Geckulce to bylo jasné. Dobře to řekla! "Je sosiél, Nini!", "Je sosiél, Nunu!", "Je sosiél, mamá", opakovala zbytek dne, kdykoli se naskytlo volné místo v konverzaci. Čarodejnic si člověk musí užít.

Doba čarodejnic přešla a momentálně jsme v období, kdy se Geckulka naučila slovo "bel", "krásná". Tedy, nejen, že se naučila slovo krásná, ale hlavně pochopila, že krásná, to není jenom jako hezká, ale že se musí plesat a žasnout. "Hm, je bel!" zvolá Geckulka nad šatičkami a hladí je, jako by byly vyšívané zlatem a perlami. "Je bél Nini!" plesá nad bratříčkem, který ji pozoruje z koberečku na zemi. "Je bél mamá! Je bél!" žasne nade mnou a hladí mi ruku při obědě s takovým pohledem, že si připadám jako miss universe. Pár minut na to mi ale spadne korunka: "Je bél pié, je bél!", plesá Geckulka jako nad sedmi divy světa a hladí si nožičku.

Z předchozích odstavců vám je asi jasné, že Geckulka pořád mluví geckulčtinou. Česká a francouzská slovíčka má v mozečku nacpaná jako synonyma a zatím používá prostě to, co se jí lépe vyslovuje. "Mamá!?", volá na mě v autě a ukazuje mi ve zpětném zrcátku dětskou imitaci krabičky nanukového dortu: "je kua šá?" Co že to je? "To je zmrzlina", řeknu česky. "Glas!", řekne spokojeně Geckulka a položí krabičku do košíčku. Inu, je vám jasné, že se slovy jako zmrzlina to prostě má čeština trochu těžké. Ne vždycky: "tatedo! tatedo!" dožaduje se Geckulka před spaním. "Já ti nerozumím! Co chceš?" vysvětluju a vidím, jak se Geckulka začíná zlobit. "Záda!!!", řekne najednou. Ještě, že má synonymum! "A, gratéldo!", pomyslím si. Drbat záda.

Protože čeština a francouzština mají opravdu odlišnou větnou stavbu a tedy morfologii vůbec, má to Gecková skutečně těžké a zatím prostě řadí slova tak, jak jí přijdou do krámu. "Čít nunu kupo!", dožadovala se mě dnes večer. Rozuměla jsem hned. Geckulka chce číst knížku o Méďovi, kterou jsme koupili odpoledne. "Je moucha! Je fuj ma mezón!", ukázala mi o něco později dnes prstem na strop. Na stropě visel pavouk, ale pro Geckulku je prostě všechen hmyz "moucha". Na to, že pavouk je fuj, jsem ji nikdy neupozorňovala, neb v našem starém domě v polích je jich tolik, že člověku nezbývá než se s nimi sžít, ale zdá se, že nějak asi přišla na to, že když je na stropě pavouk, tak je domeček špinavý. "Manžé bota papí!", může se jako každý večer potrhat smíchy u fotografie v albu, které se prohlíží před spaním. Na fotografii dědeček předstírá, že okusuje Geckulky botičku.

Navzdory tomu, jak mluví, ale Gecková rozumí, nebo se alespoň tak tváří. Jako jasný intelektuál, pro nějž je sníh nejkrásnější, pokud padá za oknem, s sebou neustále všude vláčí alespoň jednu knížku a "čít, mamá!", je jeden z nejčastějších požadavků. K Vánocům dostala Geckulka od tety a strejdy Jak pejsek a kočička pekli dort, a protože "Dort wuwu" či "Dort mňau" byl pak nejméně dva nebo tři týdny v čele hitparády, babička a děda obratem poslali z Čech cédéčko s ostatním Povídáním. Jenže Povídání na cédéčku je skutečný Čapkův text, ne ten upravený jako v obrázkové knížce, a nejsou k němu samozřejmě obrázky. Geckulka mi na CD připadala opravdu malá. Není. Sedí a poslouchá a nejen o dortu.

Zrníček si o tom všem myslí, že jeho sestra je skvělá. Dívá se na ni a tleská. Když se Geckulka přiblíží, snaží se ji chytit a občas ji chňapne za vlasy. Geckulka se o něj opře, snaží se ho zalehnout nebo ho tahá za ruce a Zrníček se blaženě chechtá.

Jestliže nechám Geckulku, aby tahala Zrníčka, je to hlavně proto, že nepochybuju o tom, že Zrníček je budoucí rugbista. Je velký, tlustý a strašně silný. Už jsem se naučila, že jakmile při kojení pustí prso, musím bleskurychle uhnout, protože se jinak v zápětí chytne za bradavku rukou a pokusí se za ni vytáhnout do sedu. Zrníček je rychlý, přesný a zarputilý. Tam, kde Geckulka seděla, plazit se nebo nedejbože lézt po čtyřech ji nechávalo zcela chladnou, kde si kňouráním vymáhala, abychom jí podali cokoli, co bylo vzdálené víc než deset centimetrů a kde do pusy nestrčila ani kousek chleba, je teď Zrníček, který se za soustředěného mručení tvrdošíjně snaží všemožně dostat ke všemu, co nejsou hračky, aby si to narval co možná nejrychleji do pusy. A přesto, že se plazit ještě neumí, má mnohem větší pole dohmatu, než si vůbec dokážu představit, takže i pokud zkontroluju předměty v dosahu - v dosahu po zkušenosti s prvním dítětem - najdu pokaždé Zrníčka v puse s něčím zakázaným jako je napájení od počítače nebo slastně se patlajícího v převržené misce s obědem, o které jsem se domnívala, že jsem ji postavila do opravdu velké vzdálenosti. Říkám si, že nakonec možná to věčné Geckulčino kňourání zase nebylo až zas tak o nervy.

Tak takhle nějak na tom jsme. Hvězdopravec tu vedle mě bručí, že mám jít spát, a já vím, že má pravdu. Posádka pluhu na sníh má čas k odpočinku přesně vyměřen a zítra nás čeká čtvrtý pokus za poslední dva měsíce o ostříhání Geckulčiných vlasů. A na to bude lepší se dobře vyspat. Tak vám přeju dobrou noc!