úterý 6. prosince 2016

O mikulášské nadílce a o tom ostatním

Od září jezdíme s Geckulkou v sobotu odpoledne do české školičky do Aix en Provence. Není to každé sobotné odpoledne, spíš jednou za dva, tři týdny, což je právě tak akorát. Geckulka se tam seznámila s dalšími dětmi, které se narodily ve Francii českým maminkám (což není žádná diskriminace českých tatínků: všechny rodičovské páry ve školičce jsou, kdo ví proč, francouzské z mužské strany a české z ženské). Všechny děti výborně rozumí česky, i když mezi sebou mluví hlavně francouzsky, ale alespoň jedno, dvě dopoledne za měsíc hrajou "zlatá brána otevřená" a "chodí pešek okolo" a mají české "vyučování", v němž jsou nuceni odpovídat česky. Součástí Školičky je také občas divadelní představení nebo mikulášská nadílka. Ve Francii totiž Mikuláš chodí jen v Alsasku, a tak je třeba ho organizovat speciálně a po česku. Tento rok jsme se účastnili poprvé a hned všichni, ať si Zrníček také zvyká. Kdo je to Mikuláš a čert jsem Geckulce vysvětlovala nějakou dobu dopředu, a protože Geckulka je trochu strašpytel ("mamá, ya pa d fantom?", není tam duch?, ptá se vždycky, když má jít do místnosti, kde není rozsvíceno) a já se chtěla vyvarovat úprku z nadílkdy se řvoucím vyděšeným dítětem, ukázala jsem jí čerta a Mikuláše na youtube, aby se mohla připravit. Geckulka se dívala, tvrdila, že se nebojí, a že se zúčastníme. Pak šla spát a já jí jako obvykle řekla, ať si hezky odpočine, protože druhý den jí čeká ten Mikuláš. Geckulka mi dala pusu a zavrtala se do peřin. Normálně usne do několika minut, ale tentokrát jsem ji slyšela, jak se převaluje "Mamá!!!", ozvalo se zoufale a plačtivě asi po patnácti minutách z pokojíčku. Geckulka v postýlce strachy plakala. "Co je Geckulko, ty se bojíš?". Geckulka rozjela řev naplno. "Čeho se bojíš?", zeptala jsem se, ale jako obvykle jsem zůstala bez artikulované odpovědi, jen se sílícím řevem. Zrníček vedle v postýlce se začal vrtět. "Ty se bojíš toho Mikuláše?!" "Va pa m manžé, mamá?" Nesní mě?, vymáčkla ze sebe Geckulka. "Ne," řekla jsem: "Neboj!". Kde přišla na to jezení nevím, na youtube o něm nic nebylo, ale asi ho vymyslela za těch patnáct minut převalování v postýlce. Přes moje ujišťování Geckulka plakala usedavě dál. Dokonce jsem navrhla, že jestli se bude moc bát, tak půjdeme pryč, ale Geckulka to odmítla a usedavě řvala dál. "Hele, víš co?", řekla jsem nakonec své ustrašené holčičce, která vypadala, že jinak nezabere: "Jestli chceš, tak já zavolám panu Mikuláši a zeptám se, jestli jsi byla hodná, tak jestli jo, tak se nemusíš bát." Geckulka nadšeně souhlasila. Šla jsem na chodbu, vzala jsem telefon a řekla jsem: "Haló, pane Mikuláš. Já jsem se chtěla zeptat, jestli ta naše Geckulka byla hodná? ... Jo, tak to je dobře.... Jo, jo....Čokoládu, jo? .... No, tak to jsem ráda, pane Mikuláš .... Tak zítra!" Geckulka vedle přestala brečet a bylo mi jasné, že napíná uši co to jde. "Tak pan Mikuláš říkal, že se nemáš čeho bát", řekla jsem. Geckulka spokojeně usnula.

Druhý den ve Školičce děti pouštěly skořápky se svíčkou, učily se zpívat koledy a hlavně lítaly po domě tak, až se otřásal v základech. A pak, najednou, přišel Mikuláš, čert a anděl. I ti největší šestiletí postrachové se rychle schovali k maminkám, Zrníček a další mimina ječeli jako by je do pekla brali a dokonce i Geckulka si sedla vedle mě a Hvězdopravce. Pak děti v sourozeneckých skupinkách předstupovaly před Mikuláše, který je káral za jejich hříchy, pak říkaly básničku a odcházely s nadílkou. Postrachové se třásli hrůzou a slibovali a slibovali. Jediný, kdo se netřásl, byla Geckulka. Písničku za ní zpívala máma a publikum, to se asi styděla, ale jinak se ani netřásla ani neslibovala. Skoro to vypadalo, že moc dobře ví, že to má máma s Mikulášem domluvený. Příští rok se nachytat nenechám.

Pravda ale je, že děti jsou poslední dobou, až na pravidelné rvačky o hračky, hodné. Zrníčka opustil zarputilý vzdor, vzdoruje už jen tak trochu a s humorem ("Jdeme vyměnit plenku!" Zrníček dělá, že neslyší. "Jdeme vyměnit plenku!" "Ne!" "Já ti dám ne", řeknu a hodím si ho přes rameno. Zrníček se směje. Uf! ). Čím dál častěji ale vymyslí s Geckulkou společnou hru a Geckulce čím dál častěji nevadí, že za sebou má svého věrného nohsleda, který po ní opakuje úplně všechno.

Zrníček je totiž právě ve stádiu, kdy sleduje, co dělají ostatní, a chce to dělat úplně stejně. Opakuje a napodobuje a chce nám být ve všem roven. Ví, že doma se nosí crocsky. Hvězdopravec je doma nosí a já také. Máme je už od dob chilských, kdy bylo jednak třeba mít něco, v čem se dá lézt do teplých pramenů v divočině a také něco, co je lehké v batohu a do čeho přezujete boty po dlouhé túře. Jednou se mi stalo, že když jsme nocovali v El Taique, luxusním hotelu u Osorna, jednu crocsku mi tajně sebral majitelův bernardýn a strávil s ní pak večer. Druhý den jsme ji našli, celou oslintanou a pomuchlanou, ale jen místy proděravělou. A tak naše nezničitelné crocsky dneska slouží jako domácí obutí, protože jak běháme v jednom kuse na zahradu a zase domů, něco umytelného a nepropouštějící vodu je ideální. Geckulka má levnou napodobeninu za pět eur s prasátkem Pepa z letošního léta a Zrníčkovi jsem poté, co odmítal nosit bačkůrky a neustále obouval moje, Hvězdpravcovy nebo nedejbože Geckulčiny crocsky našla v garáži ony fialové s růžovými pásečky, které Geckulka nosila v létě, kdy jí byly dva roky. Od té doby je hledáme po bytě, protože Zrníček nošení gumové nevzhledné obuvi považuje zjevně za součást lidských práv. Protestuje, když mu je sudnáme při přebalování a ráno si je nejednou narve sám na nožičky v tlustém pyžamku. Co na tom, že jsou obráceně, právo je právo a hotovo, Zrníček už není žádné mimino, aby chodil v bačkorách.

Geckulka zase čím dál tím lépe mluví a zprostředkovává nám svůj pohled na svět. "e u l solej?", ptá se, když jdeme ze školy. Kde je sluníčko? "Schovalo se za mráčky," řeknu. "A pér de kua l solej?", podiví se Geckulka. "Čeho se bojí?".  Naše holčička také zdatně pomáhá doma a komanduje bratříčka. "On li pa a tabl!" U stolu se nečte! bere mu knížku, kterou si Zrníček ulovil na stole při svačině. Geckulka je velký loudal a u stolu číst nesmí. Zrníček spolyká jídlo desetkrát rychleji než ona a číst by tedy teoreticky mohl....ale nesmí. "Poslední e apré nebude!" slyším, jak parafrázuje moje do zblbnutí opakované "Poslední a pak už nebude".  A v napodobování nezaostává za bratříčkem. "Ty ve quoi en desér, tua?", "Co si dáš jako dezert?" ptá se, když mě nakrmila dřevěnou pizzou. Stojí s papírkem a tužtičkou rovně a zároveň trochu netrpělivě jako paní číšnice v restauraci, kde jsme byli den před tím. "Čokoládový dort," říkám. "Já bych si dala croissant", říká aktivně babička po Skype. "Ehhh, y en a pa!" "Ten není!", říká trochu rozpačitě Geckulka. Vím proč, ale než stihnu zasáhnout, říká babička: "Tak pain au chocolat!". Čokoládový závitek tedy. "Tu ašet a la bulanžerí, sa!" "To si kup v pekárně!" poučuje babičku pořád trochu nechápavě Geckulka. Dělá si z ní snad babička legraci? Croissant a pain au chocolat přece není dezert, to ví i tříleté dítě! "Tak co máte jako dezert, paní číšnice?", ptám se rychle. "Eh.....", neví najednou Geckulka. Kromě čokoládového dortu jména všech těch lahůdek, které francouzská gastronomie nabízí, zatím nezná. "Jaour..." "Jogurt...", řekne, jako kdyby pak následoval výčet ještě nejméně deseti dalších dezertů. "Tak jogurt!", souhlasí babička. Jogurt sice není možná dezert v Čechách, ale tady jo.

Ach ouvej, nemají to naše děti mezi těmi dvěma kulturami a jazyky vždycky lehké. Jako by ten svět nebyl komplikovaný už tak dost...