čtvrtek 28. března 2013

Jak vznikla pohádka O chytré horákyni

Francie je země s druhou nejvyšší natalitou v Evropě. Plodnější než Francouzi už jsou jen Irové, což je vzhledem ke katolictví jejich země a z něho vyplývajícího zákazu potratů a celkovým postojům k antikoncepci bráno Francouzi zakládajícími si na laickém státu a volnosti, rovnosti a bratrství jako téměř soupeření nefér. Irové mají zkrátka děti proto, že poslouchají církev a pořád u nich prší, tak co by také měli v tom nečase dělat, myslí si jistě nejen Provensalan. Zato Francouzi, ti mají dobrou propopulační politiku, říkají pak ve zprávách, když se chlubí statistikami. Jak to je přesně je k delšímu zamyšlení, ale já bych s vámi spíš chtěla sdílet, jak je to očima Češky, která snad ve svých pětatřiceti konečně přispěje k tomu, aby se Francouzi dále mohli naparovat nad svými pěknými statistickými výsledky. Jako kompenzaci za takové nahrávání cizímu týmu se pokusím vyjednat, že pokud bude Gecková jednou šampion na lyžích, bude závodit za české barvy.

"Těhotenství není nemoc", myslí si zřejmě Francouzi a místní objednací lhůty k lékařům podle toho vypadají. A tak ještě, než zmatená Češka dostane nápad dojít pro radu alespoň k obvodnímu lékaři, začne se na ní hrnout moře rad z internetu a od dvou kamarádek, které o Několikabuněčném vědí a kterých se zmatená Češka potřebuje zeptat.

Dobře, s alkoholem končím, to vím, nakonec, ono bezalkoholické pivo není až zas tak špatné. Kamarádka se významně odmlčí - v nealkoholickém pivu je jak známo zbytkový alkohol -  a zmatená Češka s hrůzou zjistí, že i na nealkoholickém pivu je ikonka s přeškrtnutou tlusťoškou s culíkem, znak to, že tento produkt není pro těhotné. Protože to všechno chce dělat dobře, zbytek dne pak stráví hledáním opravdu nealkoholického piva, což je jedině 0,0% Bavaria, kterou naštěstí mají v místním supermarketu, ale která nemá s pivem vůbec nic společného. Nu což ale, do kytek tedy s alkoholem.

Zmatená Češka ale postupně zjistí kromě alkoholu by měla vyřadit z jídelníčku také sušenou šunku a uzeniny, syrovou zeleninu a ovoce, které se neloupou, tedy pokud není odvážná a nerozhodne se, že je bude jen do běla drhout a zbaví je tak všech bakterií toxoplasmózy, proti níž není ani po třech letech pojídání hala bala umytého ovoce na trhu v Santiagu promořeného toulavými kočkami imunizovaná, dále by měla zapomenout na požívání jater, plodů moře, svých oblíbených krvavých steaků, tiramisu, těstovin carbonara, čokoládové pěny, všeho, co obsahuje krém, sýrů z nepasterizovaného mléka a raději i pasterizovaných jako Camembert nebo mozzarella - při procházce mezi regály se sýrem tak zmatené Češce mimoděk vyvstane replika jednoho francouzského kamaráda žijícího léta v Praze "už jsem na tom tak špatně, že považuju Veselou krávu za sýr" - a na vrch by pak měla zapomenout i na kávu. "A čaj jsi pila?", zeptám se tedy rozpačitě oné kamarádky, která celý tenhle výčet zahájila jednou z variant na "těhotentství není nemoc". "No, řekněme, že jsem během těhotenství měla děsnou spotřebu roibosu", zazubí se kamarádka: "To je blbý, že ho nesnášíš." "Hlavně ale jezte vyváženě", přečtu si později na internetu, kde se zoufale pokouším najít, jestli se opravdu tohle všechno nesmí, a zároveň si u doporučení "myjte ledničku každé dva týdny, abyste zabránili šíření pro fetus smrtelně nebezpečných bakterií listeriozy" položím otázku, zda to má ještě nějaký smysl poté, co se celý první měsíc těhotenství pokoušela otrávit Několikabuněčného ve svém břiše ledničkou, která se neumyla už dobrého půl roku, tj. od doby, kdy ji máme.

U dalších hygienických opatření pak začnu uvažovat rovnou, kolik prvorodiček zemře ročně na otravu Savem.

Ale nemyslete si, že vás z toho všeho humor vyseká. Nevyseká vás z toho nic, protože máte najednou zodpovědnost a nechcete to zvorat a co kdyby náhodou měli pravdu. Při pohledu na zavánějící Banon obalený v kaštanových listech, který jste ještě před týdnem, neznalá svého stavu hltala nestarajíc se dokonce ani o to, že proti vašemu dechu je pak i po žvýkání neutralizujících Orbitů a vyplachováním zaručeným Listerinem chemický Ali učiněný žabař, vám najednou před očima vyskakují palcové titulky bulvárního deníku Vaše vina "Zahubila dítě vlastní nenažraností" či "Plod agonizoval dlouhé hodiny poté, co nezodpovědná matka požila šálek čaje".

A přitom je to nakonec ona tolik haněná nenažranost, která vás z toho dostane. Po pár dnech požívání nepoživatelného gumového ementálu, balené šunky a předpisového jezení jediného jídla na jídelníčku, na které sice vůbec nemáte chuť, ale které splňuje všechny hygienické předpisy a normy, toho s trochou štěstí budete mít dost, což je pravděpodobně to, co vám zachrání zdravý rozum. Hned, jak ho pustíte ke slovu, vytanou vám na mysli zázračné otázky: "Jak to, že jestliže nesmím Camembert proto, že můžu kvůli oslabené imunitě dostat listeriozu, smějí jíst Camembert staří lidé a děti?" a s chutí si dáte Camembert, zvlášť poté, co zjistíte, že poslední epidemie listeriozy, celých 200 nakažených, bylo ve Francii v roce 1999 a ještě ke všemu byla zrdojem industriální paštika. "Jak to, že Indové nemají všichni rozštěp páteře?" a v klidu si dáte pořádně silný čaj, neb máte tlak stejně jako morál v ponožkách a bez kávy a čaje vám hrozí jedno z dalších nesmírných nebezpečí, tj. pád, přinejmenším do deprese. A pak už to jde lehko: "Jak to, že jsem nikdy neslyšela, že by někdo dostal salmonelózu z creme brûlée?", řeknete si, když strkáte váš oblíbený, přísně zakázaný, dezert do trouby a odtud je už jen krůček k tomu, abyste konečně na německých webových stránkách zjistili díky vaší oprášené němčině, že takový trochu zčernalý banán nebo pár dní otevřený džus v ledničce má přibližně tolik alkoholu, jako nealkoholické pivo a začne se opravdu blýskat na lepší časy.

Právě včas, protože přichází chvíle, kdy sdělíte radostnou novinu světu a rady a doporučení se začnou hrnout všemi neucpanými otvory jako povodeň. Sotva zacpete díru "No, to je pěkný, že máš pořád hlad, ale dávej pozor, ať moc nenabereš, pak to budeš těžko shazovat" vaše dobrá vůle odpovídat na společensky najednou zcela přijatelnou otázku: "A zvracíš?" slovy "Ne, ale mám pořád hrozný hlad" ochabne, a tím se otevře otvor "Ježíš, ty vůbec nenabíráš, jíš? Musíš jíst, i když nemáš chuť!!! Jak jíš?" A jakmile jíte, vynoří se najednou odněkud celá redakční rada Vaší viny a řekne: "No to bys neměla...no ale když už jíš nepasterizovaný sýr, tak ti to může být jedno", nebo "To Audrey, ta nepije vůbec žádný alkohol", kde máte akorát dost slušnosti na to, abyste neodpověděli, že dobře dělá, neb by mohla přijít o jeden ze svých tří neuronů.

Jez vitamíny, předejdeš tím vývojovým vadám. Nejez vitamíny, budeš mít moc velké dítě. Sportuj, ale neběhej, nejezdi na lyžích, nejezdi na kole, nelez na skály, neudýchej se, hlavně nedělej nic, co jsi nedělala dřív, co třeba jóga nebo akvagymnastika? a, no, tu jsi nedělala, ale hlavně sportuj, nejezdi autem, nelétej letadlem, dlouho nestůj, no já bych na tvém místě zašla k doktoru, nechoď k doktoru, akorát tam něco chytíš, ....a hlavně nezapomínej, že těhotentství není nemoc a už jsi byla u toho doktora? valí se na vás odevšad a vy začínáte chápat, jak vznikla pohádka o chytré horákyni.

Z pohádky od našich předků si buď můžete vzít poučení začít chodit v rybářské síti, s pouze jednou botou obutou a požívat nepoživatelné, což vám nepochybně stejně vynese titul blázna, nebo si od chytré horákyně vypůjčit raději její tvořivost, moudrost a humor. Naštěstí na to nejste sama, je na to také vaše Gecková, která nadšeně kope po pozření zakázaného camembertu a ještě nadšeněji po creme brulee, najednou zpozorní, když si to pomalu sjíždíte prašanem  až po kolena a ji to pomalounku kolébá, a dalšími kopanci vás pak upozorňuje, že je kabrňák a je schopná rugbyových zákroků proti pupeční šňůře i na 2500m nadmořské výšky. A je tu na to také Hvězdopravec, který tajně umyje salát u Drahématičky a když mi přinese k televizi nealkoholické pivo, diskrétně z něj sloupne růžek s přeškrtnoutou tlusťoškou. A náš pan doktor, který chválí vždycky, když není nezbytně nutné dělat něco jiného. A ti, kteří drží rady statečně za zuby a nedávají je, dokud se nezeptáte. A Hvězdopravcova šestaosmdesátiletá babička, matka tří dětí, která trochu špatně slyší, a když konečně zaslechne, že nesmíte vůbec žádný alkohol, překvapeně vyjekne: "Žádný? Říkala jsi žádný? No prosim Tě..." a vám dojde, že lidstvo neexistuje jen posledních třicet let. "Hm, možná proto to jde s lidstvem tak z kopce, že to teď přežijou i ty, co by se jinak udusili peřinou", řekne Hvězdopravec opovrživě, když mu ukazuju spací pytel z bazaru, který  je tím jediným, do čeho je možné děti dávat, aby ve Vaší vině zase neměli o čem psát.

A tak věnuju tenhle příspěvek všem, co si vzpomínají, jaké to bylo být poprvé těhotná, i těm, co jsou zrovna přímo v tom. A posílám vám písničku od Renauda, kterou mi včera přinesl z lezení Hvězdopravec. K čemuž připomínám, že já už nelezu, protože jsem nikde nesehnala těhotenský sedák, který přesto existuje. A jedna rada k tomu: V těhotenství je lezení výborné na posilování svalů pánevního dna. Zkrátka, když si dáte tu práci a chvilku hledáte, nenajdete radu, k níž by neexistovala protirada.




neděle 10. března 2013

Geččí příběh

Celé minulé léto bydlel na fasádě naší sousedky druh místní ještěrky zvaný gecko. To jsou takové ty ještěrky s přísavkami na prstech, které z obyčejné ještěrky dělají horolezce formátu nedávno zesnulého Patricka Edlingera. Gecko bydlel na fasádě v hrozivě se rozpínající rostlině, která rostla obmotávajíc na co přišla takovou rychlostí, že před ní nebyla v bezpečí ani na okně v prvním patře spící kočka: sázeli jsme se s Hvězdopravcem, kdy se kočka probudí obkroužená výhonky toho nenechavého keře, který během dvou tří týdnů vyrostl až do výše prvního patra. Gecko se ale v rostlině měl dobře. Po ránu jsme ho viděli, jak se lišácky skrývá pod horními výhonky a bleskurychlými pohyby se vrhá vpřed, když k němu zabloudí nějaká nešťastná moucha. Co dělal gecko ve dne nevíme, asi se schovával před kočkami, kterých je v naší ulici dobrá desítka, ale večer už byl zase na stanovišti a když nechytal mouchy, koukal nám přímo do oken.

Pak jsme odjeli do Chile zdolávat vulkány, a když jsme se vrátili, začalo rostlině opadávat listí. Copak bude s geckem, lovcem much, říkali jsme si, i když jsme ho od návratu už nezahlédli.

Ale pustili jsme se do jiných činností. Začali jsme, jako milý gecko, zuřivě lézt po skalách a zapsali jsme se do místního lezeckého klubu, kde jsme potkali první zvonokoské známé. Protože začalo být čím dál tím jasnější, že s jedním autem budeme ve Zvonokosech jako jen s jednou rukou, začali jsme se také poohlížet po druhém vozítku, a tak jsem dostala příležitost k ohledání krysího bydliště u tatínka Jeana a milenky Myriam.

Mimochodem, když už jsme u toho, je mi jasné, že věrný laskavý čtenář se poslední půl rok jistě ptal, jak se má krysí Einstein. Stále žije. Stále uniká a myslím, že ho tatínek nechytí, dokud Einstein nedostane Alzheimera a na mechanismy všech nalíčených pastí nezapomene. Zatím je ale v plné plodné síle, a tak na podzim zplodil i nenechavé potomky, z nichž jeden se pokusil - kooperativně, nutno říct - v kuchyni otrávit plynem, když se prokousal do skříňky pod umyvadlo a začal ohlodávat plynové potrubí. Inu, ta mladá generace, myslí jen na to, jak si rychle užít a zemřít mladá, myslí si jistě prohnaný tatínek Einstein a vrtí nad tím celým dlouhým krysím ocáskem. Tatínek Jean nad zlovůlí Einsteina syna kroutí hlavou také, copak je to za způsoby, chtít vyhodit dům do povětří! "Budeme s tím vážně muset něco dělat", nadhodil tuhle během rodinného oběda. "Možná nastal čas na obyčejné pastičky!", řekl Hvězdopravec. "No jo, ale to oni taky prokouknou, chytí se jeden, dva, a pak už nikdo", řekl tatínek. K pastičkám má odpor a bylo jasné, že jeho předchozí oznámení bylo jen tak, aby se neřeklo. Einstein má tedy důchod zajištěn.

Ale zpět k autu. Jedním z následků konání dobra, jež tatínkovi káže činit jeho prorok, patří totiž to, že když někdo v rodině potřebuje prodat auto a nemá kupce, tatínek auto koupí. Abych tedy nebyla špatně pochopena: prorok samozřejmě nevyzývá k nákupu aut a ke konzumaci. Ale vyzývá ke konání dobra. A konání dobra je, dle tatínka Jeana, zbavit všechny jejich starostí, i když to znamená zanést si celou zahradu starými vraky. Tatínek tak koupil Hvězdopravcova Peugota, kterého můj drahý nestihl prodat před odjezdem do Chile, a následně toto jaro odkoupil také Peugota, kterého se zbavoval dědeček. Nutno uznat, že obě auta jsou poměrně nová a dobře pojízdná. Vraky na zahradě jsou tedy tatínkova stará Xantia, milenčin růžový Citroen AX a ošuntělý karavan neznámé značky. Vraků se ale tatínek zbavovat nechce, protože co kdyby chtěl někdo už odprodané pojízdné auto zpět?

A navíc, takový vrak se přece může někomu hodit. Třeba někomu, kdo odřel Dežotovi bok a pořád si k tomu nafoukanému bílému namustrovanému frajírkovi nemůže najít vztah. Jinými slovy, vrak se může hodit mě. "Stačí, když ji pojistíte a můžete si pro ní přijet", řekl tedy tatínek. A protože Hvězdopravec pracoval, nasedla jsem na vlak a odjela do Simianne, kousek na sever od Marseille. "Jí" se myslel růžový Citroen l'AX, o němž jsem si vlivem totální neznalosti automobilových značek myslela, že se jmenuje "la X". Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak X vypadá, dokonce ani zda je to spíš velikosti Pathfindera nebo spíš velikosti Smartu. Ve večerním šeru kousek od domu stálo malilinkaté prdítko, malilinkaté i oproti náfukovi Dežotovi. Řeknu vám, byla to láska na první pohled. I když jsem z ní na dálnici nevymáčkla více než 100 a zakázala si s ní tedy podobné kousky pro příště provádět. No co, já dálnice stejně nikdy neměla ráda.

Někdy v době, kdy nám přibyla X a kdy z rostliny naproti zmizel gecko, na mě, jak se (i s tou hrubkou) neotřele píše na českých internetových fórem "vykoukli dvě čárky na testu". Ať si lámu hlavu jak chci, nevím, jak vám tuhle skutečnost sdělit originálněji. S dvěma čárkami na testu mi totiž ubyly první dva neurony a tahle tendence roste exponenciálně stejně jako hormon hcg.

Jinak by totiž ta paní, co se nebála po prvním pokusu o výstup na Sierra Nevadu v noci v hlubokém chilském lese s Hvězdopravcovou zlomenou lyží, Sylvainovo vykloubeným ramenem a šesti kilometry cestou necestou mezi bambusy přes nespočetné potoky před námi, nemohla málem zešílet hrůzou, že u kadeřnice dýchala 30 minut výpary amoniaku stoupající z hlavinky zákaznice vedle.

Jinak by totiž ta samá paní, která sjela na lyžích zledovatělý padesát stupňů nakloněný vrcholek Osorna, kde pád znamenal rychlý sešup až k úpatí, a které pak Sylvain řekl, že je neuvěřitelné, jak dokázala zvítězit nad svým paralyzujícím strachem z prázdna, nemohla při sledování televize, kde běžel program o želvích mláďatech, která po vylíhnutí utíkají do moře, a zlí ptáci se je přitom snaží sežrat a v moři se jim ještě zlejší krabi pokoušejí trhat nožičky a ručičky, málem utlouct Hvězdopravce ovládáním, protože se dožadovala, aby její drahý zachránce program co nejrychleji přepnul, jelikož ona sama v tom stresu nemohla najít to správné tlačítko.

A už vůbec by ta paní, která psala akceptovatelné práce na témata jako "Winnicotův koncept falešného já a tzv. nové patologie" nemohla s neuvěřením na otázku "Jaké ty vypeckované olivy chcete, černé nebo zelené? noires ou vertes?" odpovědět "Vy máte černé olivy otevřené a zavřené?" noires ouvertes ou fermées?"

Ale protože se mi tohle všechno stalo a protože neurony rychle ubývaly a hcg tedy rostlo, někdy v listopadu jsme se konečně dostali k doktorovi, který si na nás posvítil sondou. Na obrazovce se to trochu zavlnilo, Hvězdopravec vykřikl: "Ty jo, támhle tluče srdíčko!" a na oba na nás vykoukl v klubíčku stočený....gecko.

Tak vida, sem se poděl. Celé léto si nás obhlížel, a nakonec se rozhodl se k nám přidat.

V lednu jsme byli u pana doktora znovu. Při pohledu na obrazovku Hvězdopravec pochvalně řekl: "No vida, už to skoro nevypadá jako plaz!" Pan doktor se podíval také a zeptal se, zda chceme vědět, co to "to" je. Oba jsme přikývli.

A tak víme, že gecko je ve skutečnosti Gecková.

Neuronů mi zatím zůstalo dost na to, abych nenapsala, že jsme "mocinky šťastní", ale tak nějak to je. Hvězdopravec i já se už nemůžeme dočkat, až nás bude někdo v noci několikrát budit a poblinká nám nový gauč. Do téhle doby se o podobné věci starali naši svobodní nevyřádění kamarádi, ale myslíme, že není nad to, aby od určité doby zajišťoval podobné radosti "ten nejkrásnější dáreček, který jsme si mohli nadělit". Jediný, kdo radost nemá, je nafoukaný frajírek Dežot. Schválně dělá, že se mu do kufru nevejde žádný kočárek, kromě jednoho, stejně pitomého jako samotný Dežot. Gecková ale v pitomém kočárku jezdit nebude, to ať si Dežot raději rychle spočítá.

A tak vás vážení čtenáři po dlouhé době zase zdravím a doufám, že mi stav mých neuronů dovolí napsat častěji než jednou za půl roku. Zatím vám posílám pozdrav a Gecková kopanec. A posílám vám fotky toho, jak Geckovou připravujeme na to, že z ní bude šampionka ve skialpech. A šampioni budeme, i když nám teď Hvězdopravec říká Cacamolovi. Mimochodem, ty kalhoty, co mám na sobě, jsou Hvězdopravcovy a nechci, abyste mi jako ty nechutně hubené Francouzky napsali, že "to ale vůbec není vidět, že bych byla těhotná".