O mikulášské nadílce a o tom ostatním

Od září jezdíme s Geckulkou v sobotu odpoledne do české školičky do Aix en Provence. Není to každé sobotné odpoledne, spíš jednou za dva, tři týdny, což je právě tak akorát. Geckulka se tam seznámila s dalšími dětmi, které se narodily ve Francii českým maminkám (což není žádná diskriminace českých tatínků: všechny rodičovské páry ve školičce jsou, kdo ví proč, francouzské z mužské strany a české z ženské). Všechny děti výborně rozumí česky, i když mezi sebou mluví hlavně francouzsky, ale alespoň jedno, dvě dopoledne za měsíc hrajou "zlatá brána otevřená" a "chodí pešek okolo" a mají české "vyučování", v němž jsou nuceni odpovídat česky. Součástí Školičky je také občas divadelní představení nebo mikulášská nadílka. Ve Francii totiž Mikuláš chodí jen v Alsasku, a tak je třeba ho organizovat speciálně a po česku. Tento rok jsme se účastnili poprvé a hned všichni, ať si Zrníček také zvyká. Kdo je to Mikuláš a čert jsem Geckulce vysvětlovala nějakou dobu dopředu, a protože Geckulka je trochu strašpytel ("mamá, ya pa d fantom?", není tam duch?, ptá se vždycky, když má jít do místnosti, kde není rozsvíceno) a já se chtěla vyvarovat úprku z nadílkdy se řvoucím vyděšeným dítětem, ukázala jsem jí čerta a Mikuláše na youtube, aby se mohla připravit. Geckulka se dívala, tvrdila, že se nebojí, a že se zúčastníme. Pak šla spát a já jí jako obvykle řekla, ať si hezky odpočine, protože druhý den jí čeká ten Mikuláš. Geckulka mi dala pusu a zavrtala se do peřin. Normálně usne do několika minut, ale tentokrát jsem ji slyšela, jak se převaluje "Mamá!!!", ozvalo se zoufale a plačtivě asi po patnácti minutách z pokojíčku. Geckulka v postýlce strachy plakala. "Co je Geckulko, ty se bojíš?". Geckulka rozjela řev naplno. "Čeho se bojíš?", zeptala jsem se, ale jako obvykle jsem zůstala bez artikulované odpovědi, jen se sílícím řevem. Zrníček vedle v postýlce se začal vrtět. "Ty se bojíš toho Mikuláše?!" "Va pa m manžé, mamá?" Nesní mě?, vymáčkla ze sebe Geckulka. "Ne," řekla jsem: "Neboj!". Kde přišla na to jezení nevím, na youtube o něm nic nebylo, ale asi ho vymyslela za těch patnáct minut převalování v postýlce. Přes moje ujišťování Geckulka plakala usedavě dál. Dokonce jsem navrhla, že jestli se bude moc bát, tak půjdeme pryč, ale Geckulka to odmítla a usedavě řvala dál. "Hele, víš co?", řekla jsem nakonec své ustrašené holčičce, která vypadala, že jinak nezabere: "Jestli chceš, tak já zavolám panu Mikuláši a zeptám se, jestli jsi byla hodná, tak jestli jo, tak se nemusíš bát." Geckulka nadšeně souhlasila. Šla jsem na chodbu, vzala jsem telefon a řekla jsem: "Haló, pane Mikuláš. Já jsem se chtěla zeptat, jestli ta naše Geckulka byla hodná? ... Jo, tak to je dobře.... Jo, jo....Čokoládu, jo? .... No, tak to jsem ráda, pane Mikuláš .... Tak zítra!" Geckulka vedle přestala brečet a bylo mi jasné, že napíná uši co to jde. "Tak pan Mikuláš říkal, že se nemáš čeho bát", řekla jsem. Geckulka spokojeně usnula.

Druhý den ve Školičce děti pouštěly skořápky se svíčkou, učily se zpívat koledy a hlavně lítaly po domě tak, až se otřásal v základech. A pak, najednou, přišel Mikuláš, čert a anděl. I ti největší šestiletí postrachové se rychle schovali k maminkám, Zrníček a další mimina ječeli jako by je do pekla brali a dokonce i Geckulka si sedla vedle mě a Hvězdopravce. Pak děti v sourozeneckých skupinkách předstupovaly před Mikuláše, který je káral za jejich hříchy, pak říkaly básničku a odcházely s nadílkou. Postrachové se třásli hrůzou a slibovali a slibovali. Jediný, kdo se netřásl, byla Geckulka. Písničku za ní zpívala máma a publikum, to se asi styděla, ale jinak se ani netřásla ani neslibovala. Skoro to vypadalo, že moc dobře ví, že to má máma s Mikulášem domluvený. Příští rok se nachytat nenechám.

Pravda ale je, že děti jsou poslední dobou, až na pravidelné rvačky o hračky, hodné. Zrníčka opustil zarputilý vzdor, vzdoruje už jen tak trochu a s humorem ("Jdeme vyměnit plenku!" Zrníček dělá, že neslyší. "Jdeme vyměnit plenku!" "Ne!" "Já ti dám ne", řeknu a hodím si ho přes rameno. Zrníček se směje. Uf! ). Čím dál častěji ale vymyslí s Geckulkou společnou hru a Geckulce čím dál častěji nevadí, že za sebou má svého věrného nohsleda, který po ní opakuje úplně všechno.

Zrníček je totiž právě ve stádiu, kdy sleduje, co dělají ostatní, a chce to dělat úplně stejně. Opakuje a napodobuje a chce nám být ve všem roven. Ví, že doma se nosí crocsky. Hvězdopravec je doma nosí a já také. Máme je už od dob chilských, kdy bylo jednak třeba mít něco, v čem se dá lézt do teplých pramenů v divočině a také něco, co je lehké v batohu a do čeho přezujete boty po dlouhé túře. Jednou se mi stalo, že když jsme nocovali v El Taique, luxusním hotelu u Osorna, jednu crocsku mi tajně sebral majitelův bernardýn a strávil s ní pak večer. Druhý den jsme ji našli, celou oslintanou a pomuchlanou, ale jen místy proděravělou. A tak naše nezničitelné crocsky dneska slouží jako domácí obutí, protože jak běháme v jednom kuse na zahradu a zase domů, něco umytelného a nepropouštějící vodu je ideální. Geckulka má levnou napodobeninu za pět eur s prasátkem Pepa z letošního léta a Zrníčkovi jsem poté, co odmítal nosit bačkůrky a neustále obouval moje, Hvězdpravcovy nebo nedejbože Geckulčiny crocsky našla v garáži ony fialové s růžovými pásečky, které Geckulka nosila v létě, kdy jí byly dva roky. Od té doby je hledáme po bytě, protože Zrníček nošení gumové nevzhledné obuvi považuje zjevně za součást lidských práv. Protestuje, když mu je sudnáme při přebalování a ráno si je nejednou narve sám na nožičky v tlustém pyžamku. Co na tom, že jsou obráceně, právo je právo a hotovo, Zrníček už není žádné mimino, aby chodil v bačkorách.

Geckulka zase čím dál tím lépe mluví a zprostředkovává nám svůj pohled na svět. "e u l solej?", ptá se, když jdeme ze školy. Kde je sluníčko? "Schovalo se za mráčky," řeknu. "A pér de kua l solej?", podiví se Geckulka. "Čeho se bojí?".  Naše holčička také zdatně pomáhá doma a komanduje bratříčka. "On li pa a tabl!" U stolu se nečte! bere mu knížku, kterou si Zrníček ulovil na stole při svačině. Geckulka je velký loudal a u stolu číst nesmí. Zrníček spolyká jídlo desetkrát rychleji než ona a číst by tedy teoreticky mohl....ale nesmí. "Poslední e apré nebude!" slyším, jak parafrázuje moje do zblbnutí opakované "Poslední a pak už nebude".  A v napodobování nezaostává za bratříčkem. "Ty ve quoi en desér, tua?", "Co si dáš jako dezert?" ptá se, když mě nakrmila dřevěnou pizzou. Stojí s papírkem a tužtičkou rovně a zároveň trochu netrpělivě jako paní číšnice v restauraci, kde jsme byli den před tím. "Čokoládový dort," říkám. "Já bych si dala croissant", říká aktivně babička po Skype. "Ehhh, y en a pa!" "Ten není!", říká trochu rozpačitě Geckulka. Vím proč, ale než stihnu zasáhnout, říká babička: "Tak pain au chocolat!". Čokoládový závitek tedy. "Tu ašet a la bulanžerí, sa!" "To si kup v pekárně!" poučuje babičku pořád trochu nechápavě Geckulka. Dělá si z ní snad babička legraci? Croissant a pain au chocolat přece není dezert, to ví i tříleté dítě! "Tak co máte jako dezert, paní číšnice?", ptám se rychle. "Eh.....", neví najednou Geckulka. Kromě čokoládového dortu jména všech těch lahůdek, které francouzská gastronomie nabízí, zatím nezná. "Jaour..." "Jogurt...", řekne, jako kdyby pak následoval výčet ještě nejméně deseti dalších dezertů. "Tak jogurt!", souhlasí babička. Jogurt sice není možná dezert v Čechách, ale tady jo.

Ach ouvej, nemají to naše děti mezi těmi dvěma kulturami a jazyky vždycky lehké. Jako by ten svět nebyl komplikovaný už tak dost...

Geckulčin svět a Zrníčkův vzdor

Minule jsem tu psala o Zrníčkových lumpárnách. To jsem se ještě smála. Netušila jsem, že období vzdoru u nás udeří nečekaně a prudkou silou. Ve čtvrtek se Zrníček vykoupal v záchodě, v pátek začal ochutnávat z nočníku a někdy v sobotu k večeru objevil "ne". Celá neděle byla peklo. Zrníček přestal poslouchat, urážel se, na všechno říkal ne, vrhal se na zem vzteky a zároveň se mi systematicky věšel na nohu a křičel, jakmile jsem se pokusila hnout a vařit, uklízet nebo jít na záchod. Řval i hodinu v kuse. U usměvavého a spokojeného dítěte, které nikdy nekřičelo víc než pár sekund, když nepočítám koupání mezi prvním a čtvrtým měsícem, to je změna veliká. Dalo by se říct, že jsme od Geckulky zvyklí, ale spíš si myslím, že jsme od Geckulky vyčerpaní a nemáme na to znovu nervy. Zrníček odmítal spát siestu, a následně spát večer. Nechtěl spát, ale když jsme na jeho volání přišli do pokoje, vzdorovitě se odvrátil a řekl: "Ne!" na jakýkoli kontakt. Usnul až v deset, když jsem ho držela téměř násilím v posteli, zpívala mu ukolébavku, která normálně zabere a uklidní do pár vteřin, a řval a řval a řval až se uřval. Druhý den jsem ho objednala k doktorovi. Má určitě zánět středního ucha, omlouvala jsem ho. Zrníček na ně trpí. Loni jich měl aspoň deset. Letos zatím žádný a žádný neobjevil ani doktor v pondělí večer. Zrníček je zdravý jako řípa. Nezbylo, než si připustit, že je zkrátka v období vzdoru. "Pořád chce poroučet a ukazovat, kdo je šéf", potvrdili mi v jeslích. "Vylezeš z vany?", zeptala jsem se ho na zkoušku, když jsem ho večer koupala. "Ne!", řekl Zrníček. "No tak dobře, tak za chvilku", řekla jsem zkušeně. U Geckulky to funguje výborně. Připraví se na změnu a za minutu následuje vaše kroky. "Ne ne ne, ne ne ne", zpíval Zrníček spokojeně a cákal z vany ven. Kam se poděl můj hodný chlapeček?

Děti jistě vymezují svoje pozice tak, aby jedno mělo tu, a druhé zase druhou. Od chvíle, kdy Zrníček vzdoruje, je Geckulka učiněný svatoušek, tedy když nepočítám chvíle, kdy jeden udeří druhého paličkou, ten druhý mu to vrátí, a tak až do roztržení pořád dokola. Geckulka říká: "Mersi mamá!", děkuju maminko, když jí utřu nos nebo jí obuju botičky. Dá mi pusu, když jí udělám culíky, místo aby po staru řvala, že se jí to nelíbí, že ji to tahá, že chce jít k zrcadlu, že nechce, abych jí pomáhala ze židličky, že jí ze židličky nejde samotné vylézt, že se jí vyzula bačkůrka a vůbec tak podobně.

Možná je to celé i tím, že Geckulka právě ovládla dost velkou úroveň jazyka na to, aby nám dokázala zprostředkovat svůj pohled na věc. A i když nám to celé komunikuje hlavně francouzsky, je to k popukání.

"Ja q de grand voatůr, mamá!", říká Geckulka, když odjíždíme od rybníka, kde jsou prolézačky. Ano, kolem jsou samá velká auta. Doma máme auta Dežota a Dustera, kterým Geckulka v tomto pořadí říká Malé auto a Velké auto. Ve stejné logice říkala Hvězdopravcovu pradědečkovi, který k nám jezdíval vždycky s tatínkem Jeanem, Hvězdopravcovým tatínkem, Malý děda, zatímco tatínka Jeana nazývalka Velký děda. Ale zpět k odjezdu z prolézaček. Zavadím pohledem o zaparkovaní Twingo. "Nejsou tu jen velká auta, Geckulko," řeknu: "Podívej, tady je malé." "Apre, va grandir mamá!", ujistí se Geckulka. "Ono pak vyroste!" No vida, proč ne? Koupíte si Twingo, počkáte, a za pár let máte Espace. Jen doufám, že také neprochází obdobím vzdoru.

Geckulka má také problem s prdíky. Ví, že prdět se trochu smí a trochu nesmí, ale pořád ještě neví jak na to. V lékárně, když čekáme na vydání léku, ozve se najednou zvuk, za který by se nemusel stydět ani dřevorubec. "Geckulko,", říkám diskrétně česky, využívajíc toho, že můžu klidně nahlas poučovat svojí holčičku na veřejnosti prakticky o čemkoli: "Na veřejnosti se neprdí. Prdět můžeš doma, ale venku se snaž to nedělat. "A pété!" "Uprdla jsem se!" zvolá Geckulka a čeká na reakci kolem, nepochybně, aby ověřila, zda mluvím pravdu. Nikdo nereaguje. Buď neslyší, nerozumí nebo se stydí. "A PÉTÉ!", zařve Geckulka. Žádná reakce. Zdá se, že Geckulku to překvapilo a zřejmě si říká, že na tom, co vykládám, něco bude. "Ve škole nebo v obchodě se neprdí! Když se náhodou uprdneš," poučuju ji: "Dělej, jako když se nic nestalo. " Je vidět, že v hlavičce to šrotuje:"E dan la voatůr, on pet?", zeptá se Geckulka vážně: "A v autě se prdí?"

Den poté kreslíme dopis Ježíškovi. Geckulka chce panenku, Zrníček, předpokládám, zvířátka z farmy, a tak pomáhám kreslit. Zrníčkovi je tu šumák, ale Geckulka vybarvuje přeci jen panence pyžámko a říká, že chce, aby ta panenka měla pyžamo a dalo se jí svléknout. Když je hotovo, říkám, že dáme dopis za okno a ráno se půjdeme přesvědčit, zda Ježíšek šel kolem a dopis vzal. Hvězdopravec zatím brblá, že ho bolí noha, objednává se k chiropraktikovi a získává dostaveníčko náslející den k večeru. Protože Hvězdopravec je hlava děravá, nalepí si na vchodové dveře ceduli : Chiropraktik, 18:30. Druhý den ráno vstaneme, Geckulka snídá a já, snažíc se vykouzlit Vánoce, se jí zeptám, zda ověřila, že si Ježíšek dopis vzal. "Ui", potvrzuje Geckulka, dál se loudá se snídaní a vypadá, že ji to celé moc nezajímá. Nakonec to ale přeci jen dojde ověřit. Pak se začneme soukat do bund a připravovat k odjezdu: "A, mamá, a ublié!!!!", volá Geckulka a ukazuje na vchodové dveře: "Maminko, zapomněl!" "A ublié pér Noel! A ublié la letr papa!!!" Ježíšek zapomněl tatínkův dopis! Hvězdopravec letos prostě dostane návštěvu chiropraktika a bude vymalováno.

Maminčin dopis Ježíšek zapomněl vzít taky, protože maminky žádný dopis nestihla napsat. Pokud si má ale něco přát, jsou to pořád stejně zdravé děti s maximálně ještě tak nudlí u nosu, ale pořád stejně velkým elánem. A pevné nervy pro oba rodiče. A pokud byla maminka opravdu hodná, dovoluje si žádat osm hodin spánku v kuse alespoň jednu noc v příštím kalendářním roce. Takže, kdybych už nestihla napsat, protože člověk nikdy neví, přeju vám všem také veselé Vánoce!

V nestřežených chvílích

Život rodiny s dvěma dětmi je intenzivní a - nebudu vám lhát - někdy z něj padám na nos. Někdy se večer skutečně modlím, aby Zrníček usnul a neměl jeden ze svých dnů, kdy je bůh ví proč schopen řádit až do chvíle, kdy budeme chtít jít spát my. Občas chápu, proč nám v porodnici kladli na srdce něco tak evidentního jako fakt, že dětem se nesmějí dávat prášky na spaní. Dívám se na něj a říkám si, že bych možná měla začít zkusit také pít bio mléko osmnáct euro za plechovku, abych měla tolik energie. Někdy si říkám, že je to pořád dokola, rutina, rutina a zase rutina, zítra večer zase budu kolem půl sedmé servírovat dětem večeři, z níž dobrá třetina skončí na zemi, protože Zrníček chce jíst sám, ale co mu nejde rozkousat vyndavá z pusy a hází kolem sebe, a když už nechce jíst, vyndá bleskurychle v nestřežené chvíli všechno z talíře a celou hrst hodí pod stůl nebo že zase budu poslouchat ten příšerný jekot u mytí hlav. A i když mě okamžitě napadá, jaké štěstí človek má, když ví, že ho denně večer čeká tohle "totéž" (co kdyby najednou nebylo? co ti, co žijou v místech, kde není čím tu hlavu umýt - a to si ještě nepouštím představivost moc na špacír?), nemůžu se ubránit dívání se na hodinky, kdy že už budeme mít tohle všechno za sebou a budeme mít padla. Samozřejmě, že v těhle chvílích - a po pravdě, nejen v nich - také nechápu, jak to vydrží matky, které jsou léta letoucí na mateřské a rodičovské. Kdybych žila v Čechách, žiju v tomhle kolotoči jen a jen děti už od jara 2013 a nejspíš bych byla dennodenně doma s oběma dětmi, protože Geckulkce jsou "teprve" tři od června a nejspíš by mi ji tedy nevzali ještě do státní školky. Hvězdopravec by chodil do práce a kdo ví, zda bychom večer měli rozdělenou péči tak půl napůl, já nakrmím, zatímco on topí nebo dělá jiné potřebné věci, on vykoupe Zrníčka, zatímco já pomáhám Geckulce dojíst, pak on uloží Zrníčka zatímco já koupu, on čte pohádku a já vařím, a pak dávám Geckulku do postele zatímco on připravuje stůl.

Když jsme byli letos v létě v Čechách, jedno dopoledne uprostřed týdne jsme zabloudili s Hvězdopravcem a mojí kamarádkou Radkou na oběd do hospody, kam Radka ráda chodí. Všude kolem nás na terase seděly houfy matek na mateřské. Ani jeden chlap. Matky seděly a povídaly o dětech. V podtextu konverzací, které jsem slyšela, mně udeřilo jedno. Předháněly se jako kdyby mluvily o tom, jaká si která pořídila fáro. Ten můj už umí to, ten můj tohle. S Geckulkou, která začala chodit v sedmnácti měsících a odplenkovala se (skoro sama) těsně před třetími narozeninami, bych dávno chodila kanály. Mimochodem, podobné konverzace jsem si tuhle všimla i v herně, kam chodíme s dětmi v deštivé pátky. Vedle mě sedící matka vykládala teorie o tom, že pokud jsou rodiče v klidu, mají hodné děti, a pokud děti hodné nejsou, je to tedy chyba neklidu rodičů. Pak odkráčela hrdě se svým - jedním - klidným a hodným synkem. Matka dvou dětí já jsem jí z celého srdce přála, aby se i na ní potvrdila teorie o tom, že druhé dítě je vždycky diametrálně odlišné od prvního. Jako u nás. A přitom jsem si říkala, že jsem ráda, že podobné škodolibosti nemusím být vystavována denně, že nejsem motivovaná k tomu, aby moje děti byly "fusil de guerre" válečné zbraně, jak se hezky francouzsky říká, protože moje válka je někde jinde.

Ale zpět k návštěvě restaurace v Čechách, kde Hvězdopravec byl na terase jediným mužem. Muži seděli vevnitř na víceméně pracovních obědech. A kousek od nás byla cedule: "Máme rádi sluníčko, tak jsme postavili terasu. Máme rádi děti, tak jsme postavili hřiště (velmi daleko od terasy, poznámka autora blogu). Ze všeho nejraději máme spokojené pivaře, a tak prosíme rodiče, aby je děti neobtěžovaly." Styděla jsem se tak, že jsem se to vůbec neodvážila přeložit, úplně mi stačil Hvězdopravcův úžas nad vizuální stránkou situace. A když jsme kolem kouřících mužů s Geckulkou pospíchaly na záchod, doufala jsem, že Geckulka nebude mít zrovna náladu křičet jen tak pro radost, aby nebyla pokládána za otravné dítě a já za matku, co ji neumí vychovat (jak známo, vychovávají přece matky, od toho jsou doma). Můj český pocit, že všechno, co dělám, není jaksi dost dobré ("Hlavně neusni na vavřínech! Samochvála smrdí! Abys ho nepřechválil! Co si o sobě vůbec myslíš?"), mě v nestřežené chvili opět doběhl.

Jsem ráda, že nejsem odkázána žít roky v ghettu, na nějž se plive podobným způsobem. V ghettu, kde bych být nechtěla, kde by mě to mořilo, a přitom bych byla nucená v něm žít. Jsem už takhle neurotická dost, ale co bych byla, kdyby moje děti byly alfou a omegou mé sebeúcty? Kdy by mi v jednom kuse, jakmile bych opustila hranice "rezervace pro matky s malými dětmi", bylo připomínáno, že moje děti možná nejsou dost dobře vychované, protože ruší? Že jsem jedna velká nestřežená chvíle? A co by bylo z mých dětí?

Ale kdo ví. Kdysi jsme se na téma děti v restauraci bavila se svojí kamarádkou Jeanne, která je Francouzka, ale žije v Čechách. Jeanne hájila české restaurace pro rodiny s všudypřítomnými dětskými koutky, a já zase francouzkou "inkluzi", kdy se děti počítají za normální občany, kteří chodí do restaurace jíst, takže pokud vyberete jakoukoli hospodu, nebudete v ní s dětmi za vetřelce. Poučení z naší konverzace je dvojí. Každý má mít možnost žít tak, jak mu to vyhovuje, a když léta letoucí nežijete v zemi, kde jste se narodili, houby víte, jak se tam žije. Možná bych to na letité mateřské tedy viděla jinak, kdo ví.

Ale jak bych viděla tyhle věci? Také s humorem a překvapením? Nebo bych se styděla, že to celé vůbec nezvládám?

Zrníček nechce jíst večeři. Už několik dní říká "ne" úplně na všechno. Naučil se to od Geckulky, trhá u toho ramenem, teatrálně se odvrací a celkově vypadá dost holčičkovsky. Je mi jedno, že nejí, ale není mi jedno, že když nejí, bude se v noci budit. Dítě, které nespí celou noc v sedmnácti měsících je samozřejmě určitě také chyba rodičů. Prý mu máme dávat vodu místo mléka a on se spát naučí a mléko pak bude chtít až ráno. Jo, to určitě! Zkoušeli jsme to několik týdnů. Pěkně vodu, ve dvě, ve tři, nebo ve čtyři ráno. V pět bylo vymalováno. Zrníček se probudil, spát už nechtěl, chtěl mléko a hrát si. Po několika velmi málo týdnech jsme se vrátili k mléku ve dvě, ve tři nebo ve čtyři. Vodu dostal Zrníček pěkně v šest nebo v sedm ráno, když se probudil. Budí se tedy na mléko pořád, ale my vstáváme v poměrně lidskou hodinu, pokud se tak šest ráno dá nazývat.

Ale zpět k večeřím. Zrníček nejí a říká "ne". Mám toho dost, Hvězdopravec taky, jdu do kuchyně uklízet nádobí a Hvězdopravec zatopit v kamnech a když se vrátím, vidím Geckulku, jak místo jezení svého talíře stojí u Zrníčka a krmí ho. Zrníček poslušně jí a Geckulka se směje. Co padá na zem ignoruju a držím palce. Obě děti se smějou na celé kolo. Zrníček do sebe nechá nacpat celý talíř. Mít dvě děti je někdy nejlepší na světě. I když se Zrníček stejně ve čtyři ráno pak chce nalévat mlékem.

Děti sedí naproti sobě u stolu a dělají na sebe grimasy. Já s Hvězdopravcem tím pádem můžeme provozovat dospěláckou konverzaci, aniž bychom neustále poslouchali bez dechu a bez pauzy opakované "e fini d parlé?", už jste domluvili?, který nedovoluje pronést více než jedno (krátké) slovo, Geckulčin nový způsob, jak se se dožadovat pozornosti. Pak se Geckulka nakloní, sebere Zrníčkovu lahvičku s pitím, a napije se. Zrníček se směje a lahvičku chce sebrat zpět. Geckulka ji po něm hodí. Hvězdopravec nestihne doříct větu, chce říct: "nechte toho!", ale Zrníček už s miminkovskou vervou a přesností hází pití zpět a trefuje se přesně do sklenice Samsam největší z malých hrdinů, ve které je Geckulčin ranní džus a plná sklenice se vylévá přes celý stůl, Hvězdopravec polyká "nechte toho" a křičí, že toho má dost, že dělají samé hlouposti a že budou oba potrestaní, posadí Zrníčka za trest na gauč a Zrníček moc dobře ví, že udělal hloupost a místo obvyklých protestů proti trestům sedí jako zařezaný a ani se nehne.

Zrníček jinak proti trestům protestuje, protože zřejmě nechápe, za co jsou. V poslední době prokazuje velkou zvědavost, co se týče záchodů, a to je zvědavost nervy drásající. "Proč je celý převlečený?", podivuju se večer v jeslích a čekám nějakou standartní odpověď typu "vyblinkal celý oběd" nebo "strašně se poslintal", ale ne, tentokrát je překvapení (o to tu přeci běží). "Eh....no, Zrníčku, řekla jsem, že to povím mámě!", říká teta přísně: "Zrníček s dvěma kamarády využil pootevřených dveří k přebalovacímu pultu a než jsme se otočili, už se máchali v záchodě!". Všichni tři byli potrestaní sezením v koutě a všichni tři křičeli, protože jestliže Zrníček chápe, že vylitá sklenice je hloupost, koupání v záchodě mu přijde zřejmě úplně v pořádku. Když není k dispozici záchod, najde alespoň Geckulčin nočník. Geckulka nesnáší, když na něj Zrníček sahá, protože to je její "A MUA!!!!" nočník, což zřejmě jen posiluje Zrníčkovu nočníkovou náruživost. Moc rád máchá ručičku v kapkách, které po umytí nočníku stečou na dno. A, nerodiče a možná i rodiče prosím, aby buď přestali číst nebo si přidrželi pod ústy pytlík, tuhle jsem ho přistihla, jak v oné známé nestřežené chvíli namáčí do oněch kapek paličku z xylofonu a labužnicky ji olizuje. Možná kdysi, než jsem měla děti, jsem si myslela, že všechny chvíle by měly být střežené, možná bych proklínala personál jeslí, který nechal pootevřené dveře do přebalovny, ale dneska vím, že když řídíte, stačí se podívat jen na tachometr a váš vůz jedoucí rychlostí x urazí tak obrovskou vzdálenost y, že zaručeně vletíte do kufru auta před vámi, a že pokud jako matka chcete v životě občas mrknout očima a občas spustit vaše dítě z dohledu třeba proto, abyste našli na zemi pantofle, vytáhli čistou plenku nebo odhodili do koše a ne mimo koš kapesník, kterým jste právě utřely usoplený nos, můžete si být jisté, že anténky vašich dětí právě dostaly povel k útoku.

Jak bych tohle všechno viděla nevím. Z místa, kde jsem teď, se tomu směju a jsem ráda, že to přerušuje onu na minutu přesně naplánovanou rutinu. A jsem ráda, že jsem našla chvíli tyhle bezvýznamné příhody zaznamenat. Usnout na vavřínech nemíním, ale sláva hurá, tenhle měsíc je to už druhý příspěvek!

Dvě děti

Nějakou dobu už mi je jasné, že máme doma opravdu dvě děti, ne dítě a mimino. Zrníček se definitivně změnil v malého chlapečka. Už dávno nejí kaše a mixovanou stravu, ale to, co my. Sice má pořád samozřejmě trio "dudlík, plenka, mléko z lahvičky" - tj. miminkovskou triádu, kterou jsme Geckulku motivovali odložit před vstupem do školy (tam se chodí ve třech letech, ne v šesti, abyste si nemysleli, že jsme fakt strašně pozadu), ale všude běhá a leze a ve vytahování věcí je stejně zdatný jako Geckulka, takže máme doma ještě dvakrát větší nepořádek než dříve. A mluví a mluví a před týdnem dal dohromady první větu. Během procházky po provensalském venkově okolo ohrady s koňmi řekl: "akór bů", což znamená, že chce vidět (také) kravičku. V Luberonu má smůlu, ale zřejmě to byla vzpomínka na předminulý týden v Auvergne, kde, jak řekla Geckulka "bokup de vaš partu partu partu" (je všude hodně hodně hodně kraviček).

Před dvěma týdny jsme byli v Auvergne, protože jsme měli dušičkové prázdniny. Strávili jsme je v centrálním masivu, kde vulkány mají právě takovou výšku, jakou zvládne i rodina s jedním osmnáctikilovým a jedním jedenáctikilovým dítětem. Vždycky, když vidím, jak si Geckulka hraje s o půl hlavy menšími dětmi, které jsou také o dva roky starší, říkám si, proč zrovna my, co děti pořád někde nosíme, máme takové cvalíky. Nutno ale podotknout, že se spokojuju s tím Zrníček od dubna přestal přibírat, pouze táhne do výšky a kvanty jídla, které polyká, udržuje zřejmě jen průběžný provoz. I Geckulka pomalu přibírat přestala, jenže naše malá turistka ví, že na výlet se nechodí bez batohu. V batůžku se Samsamem, nejmenším z velkých hrdinů, má plastové kuřátko, dvě plastové láhve vody z dětského obchodu, jednu plastovou láhev kečupu, žirafu z Playmobilu, koníčka z vany ("se a MUA!!!!", ječí, pokud se k němu Znríček přiblíží), láhev na kolo se skutečnou vodou a fotoaparát, který jsem kdysi dostala jako dárek při koupi kontaktních čoček na celý rok. Celé to váží nejméně jedno kilo navíc a Geckulka nosí batůžek i když mi sedí na zádech v manduce. "Ž t tjen, mamá, ž t tjen!" ujišťuje mě pak, že mě drží, abych neupadla, když sestupujeme z vršku dolů. Ještě, že Geckulku na zádech mám. Zrníček zatím sedí spokojeně v krosně, ale občas se rozhodne, že by se tké trochu prošel a poslední vršek v Auvergne, Puy de l'Angle, vyšel z průsmyku nahoru skoro sám.

Zrníček ví, co chce, a umí to dát najevo. Stejně jako Geckulka bylo jedním z jeho prvních slov "akór" a český ekvivalent "etě" (ještě), což ale znamená i "chci". Když má hlad, napřímí se v židličce a řve "akór, etě!!!" tak srdceryvně a nahlas, že mám pocit, že jsme ho zapomněli nakrmit několik dní. Nejvíc křičí, když zahlédne náš sýrový talíř. Zrníček i Geckulka se nebojí žádného sýra, ani z Auvergne dovezeného speciáně dlouho uleželého St. Nectaire koupeného na farmě ve vesnici, kde jsme bydleli. Sýra, který nám zasmradil strašlivým způsobem vinný sklípek a který je teď původcem toho, že na stůl donesený sýrový talíř musím okamžitě zase odnést do lednice. Ne proto, že by nám vadil zápach (podle nedávné studie probírané na France Inter v La tête au carré smrdí sýr pouze těm, kdo ho nemají rádi, nebo těm, kdo ho sice rádi mají, ale neví, že zápach pochází ze sýra), ale proto, že Zrníček a Geckulka by to asi zbaštili celé na posezení. Obě děti zbožňujou olivy, olivovou pastu, ančovičky, sýry, francouzské saucissony a zkrátka všechno, co má říz. A samozřejmě čokoládu. Jedí hořkou, sedmdesátiprocentní, až jsou od ní až za ušima. Čokoládě říká Zrníček "kaku". Původně jsem myslela, že "kaku" je "sušenku", ale kdepak, časem jsem to pochopila. "Co chceš jíst?", zeptala jsem se ho tuhle neprozřetelně, když jsem váhala, zda mu dát hned kus chleba, nebo zda ještě chvíli vydrží, než se uvaří těstoviny. "Kaku!!!", zaječel Zrníček.

Zrníček říká také "mua" (já) a "a mua" (moje). Na šestnáct měsíců je to skutečně brzy, ale máme doma dobrou učitelku "jáství" "Se a MUA Nini!", ječí Geckulka několikrát denně a bere bratříčkovi knížku/botičku/výkres/dávkovač na paralen nebo cokoli jiného. "A mua!" odpovídá Zrníček a nedá se. Druhé dítě, zdá se mi, se v jistém smyslu vychovává úplně samo. Zrníček běhá, sám jí, mluví, výborně rozumí a hlavně se snaží dělat všechno jako jeho sestra. Jediné, co je na druhém dítěti problém, je to, že nikdy nejste daleko od rvačky, protože ta může vypuknout opravdu kdykoli a ve zlomku sekundy. Máme doma spoustu věcí dvakrát, aby měli každý svůj deštník (na co asi potřebuje šestnáctiměsíční dítě deštník?), svého krtka, svého Tchoupíka, svůj bublifuk (co na tom, že ten Zrníčkův je prázdný, aby ho náš chlapeček nevypil: běhání za Geckulkou a "namáčení" foukátka v lahvičce je úplně stejně cool), svůj nákupní košíček a aby tedy k rvačkám docházelo co nejméně, jenže pak si Zrníček chce k deštníku také elegantně vzít Geckulčiny žabky a je po legraci.

Nikdy ale také nejste daleko od překvapení. Když Geckulka kňourá a řve, Zrníček běží, aby našel její oblíbené plyšáky opičku Dudu, Krtka a Tchoupíka a sestřičku utěšil, a nešťastně pláče, když mu je rozzlobená Geckulka hodí na hlavu. Když kňourá Zrníček, což je ale opravdu rarita, Geckulka mu jako maminka vysvětluje: "Pler pa, Nini! E bientot arivé!" (neplakej nini, už jsme skoro doma). A když se oba dva ráno vzbudí, nemůžou se dočkat, až se sejdou. Mají společný pokoj a prozatím jsou za to moc rádi. A když u Drahématičky spali v postýlkách těsně vedle sebe, našel je Hvězdopravec ráno každého ve stoje v postýlce, jak se přes žbrdlení pusinkujou.

A ještě jedna věc je s dvěma dětmi jasná. Člověk má ještě méně času než dřív, ačkoli si myslel, že to není možné. Je víc prádla, dům je neustále vzhůru nohama, věci se přemisťují sem a tam v zběsilém tempu a pořád, pořád je třeba nakupovat a vařit. A navíc, s dvěma dětmi se dá konečně zase normálně žít, dá se znovu začít běhat, dají se nechat někomu na krku bez toho, že byste museli dopředu připravovat hory kašiček, odstříkaného mlíka a vůbec všech těch miminkovských propriet. Takže pokud nejste s dětmi, máte co dohánět (za poslední tři roky jsem toho zameškala až až), a pokud jste s nimi, máte asi tolik času soustředit se na něco jiného jako řidič autobusu v dopravní špičce. Psát blog se dvěma dětmi je kříž, protože člověk zažívá denně tolik věcí, že si z nich nevzpomene pak ani na mrňavý zlomek. O to větší škoda je, že se mi nedaří všechna ta dobrodružství, vymyšlené a vyvedené hlouposti našeho týmu, zaznamenat. Dávám si předsevzetí, že budu psát častěji. Dávám si ho už teď, protože se mi docela dobře může stát, že do konce roku už nenapíšu nic, nebo si vůbec nevzpomenu, že konec roku je a že bych si měla nějaké předsevzetí dát.

Děti se nemají srovnávat

Zrníček dneska v noci vylezl z postýlky. Obě děti byly nejdřív v v kolébce - Geckulka asi dva měsíce a Zrníček prakticky vůbec, protože sebou od narození házel tak, že se vždycky prakticky okamžitě ocitnul skulený u žbrdlení na nakloněné rovině a nespokojeně kňoural. Z kolébky pak putovali do historické postýlky, která pamatuje miminko Drahoumatičku a miminko Hvězdopravce. Coby historická postýlka není samozřejmě schopna dodržet dnešní paranoidní bezpečnostní normy, které přikazují žbrdlíkům být mezi čtyřmi a sedmi centimetry od sebe a bariéře nejméně padesát centimetrů nad madrací (nebo tak nějak). Žbrdlíky jsou od sebe daleko málo (dítě tak riskuje, že si skřípne nožičku) a bariéra je pouhých třicet centimetrů nad madrací. Patřím ke generaci, která pokládala Američany za pošahané za to, že pokládají na vytřenou podlahu cedule s nápisem, že to klouže. Pěkně nás to doběhlo. Na kompotech mých dětí je napsáno, že jim nemám dávat víčko do ruky, aby ho nespolkly, na dětském nářadí, že je to dětské nářadí a prakticky na všem vybavení pro děti pak, že to mám používat jen a jen pod dozorem, čímž se zřejmě předpokládá, že matky kojenců by též měly začít nosit pleny, aby nemusely nechávat děti bez dozoru, když je zaskočí přirozená potřeba. Čekám jen, kdy na plastové kuřátko přibyde nápis, že je plastové a že se nejí a na policejním autíčku zase výstraha, že v případě, že se k vám někdo vloupal, je radno spíše volat linku 151, neb policisté v autě jsou pouze namalovaní. S Geckulkou jsem se ještě podobnými instrukcemi nechávala zneklidnit, s druhým dítětem ale vím, že všeho moc škodí. Historická postýlka dokázala, že děti v ní přežívají, a nezbavili jsme se jí ani poté, co z ní Geckulka v patnácti měsících, kdy ještě nechodila, žuchla rovnou na hlavu, protože se převážila ze stoje a nedokázala se udržet. Geckulka je šikovná jako maminka. Všechny předchozí děti se prostě kolem roku a něco naučily z postýlky vylézat. Geckulka to neumí dodnes, kdy má metr a pět centimetrů k tomu. A Zrníček, který stále ještě nespí celou noc, byl dnes v noci objeven uprostřed pokoje, kde seděl a žalostně kňoural, že chce mléko.

Mít dvě děti je báječné také proto, že člověk vidí, jak je každé jiné a má méně sklony se obviňovat, jak to zase zpackal. Jestliže Geckulka byla schopná už v Zrníčkově věku prosedět třeba hodinu u knih a prohlížet si je, Zrníček za hodinu převrátí dům vzhůru nohama, tu trochu něco uvaří v dětské kuchyňce, pak dojde rozházet pomeranče do kuchyně, následně si jde kreslit ke stolečku a když se nedívám, vezme fix a pokusí se kreslit na podlahu - dobře ví, že se to nesmí - pak prolézá pod židlemi jako pod prolézačkami a nakonec najde pod stolem nějaký lahodný drobek a sní ho. Geckulka nikdy nic nedávala do pusy, jedině věci k jídlu. Zrníček si včera opět v nestřežené chvíli těsně před odjezdem do jeslí a poté, co odmítl jíst snídani, pokud mu nedám těstoviny carbonara, nasypal do pusy celou hrst prachu na parkovišti. Zrníček jí šneky, prach, listí, trávu, hlínu, klacíky a písek. Geckulka se mnou ráda vyndavala myčku a věci systematicky uklízela na místa, kam patří. Zrníček také rád vyndavá myčku, ale nemá rád uklízecí rutinu. První dvě lžičky odnese do zásuvky, ale pak už ho to nosit do zásuvky nudí, a tak zkusí dát další lžičku mezi talíře, další pak třeba do košíku s pomeranči, následně odnese pomeranč mezi talíře a vezme talíř a dá ho do zásuvky ke lžičkám. Rozšafně u toho rozhazuje rukama a tváří se jako pantáta. Geckulka už jako  miminko pořád kňourala a pořád chtěla pomoct. Zrníček chce dělat všechno sám, a to až tak, že se občas odmítá nechat krmit a chce jíst všechno sám. Nevadí mu, že si pití lije za výstřih u trička, ani že než se mu podaří dopravit lžičku do pusy, potraviny z ní v lepším případě napadají do klína a na zem, v horším pak lítají za hlavu do dalekých končin na Hvězdopravcův pracovní stůl. Se Zrníčkem jsem už dývno vzdala kaše, jen co se naučil, že musí kousat a ne polykat jídlo v celku, což bylo asi v jedenácti měsících, najeli jsme postupně na normální jídlo, protože to se dá jíst rukama, a to Zrníček umí dobře. Když si pak hladí uši - znamení, že je spokojený - přivírám oči nad tím, že má omáčku i ve vlasech. Geckulka klidně lehávala na přebalovacím pultu, nikam neutíkala, vždycky se držela kolem nás. Zrníčka lze přebalit pouze se zaprnutým vibračním kartáčkem na zuby, protože se pak soustředí na to, aby si čistil svých sedm řezáků, dvě stoličky a jeden klubajícící se špičák - Geckulce zuby rostly podle pravidel, Zrníčkovi podle hradby - a nepokouší se postavit se nebo si alespoň sednout. Zrníček utíká a směje se u toho jako blázen, klidně vyšplhá na cestu vedoucí od nás do polí - na cestu, na kterou Geckulka chodí za ruku, protože se bojí, že uklouzne - a s chechotem běží pryč. Geckulka se strašně bála zvířat, včetně šneků, holubů, ještěrek a v jednom období dokonce i much, Geckulka vždycky dobře ví, kde kolem nás prochází pes, chytá se mě za ruku a požaduje vzít do náruče, popřípadě spustí tak strašný řev, že se nám nejeden zmatený pejskař začne omlouvat. Zrníček také dobře ví, kde je pes a také mě tahá za ruku, ale je to proto, že se chce jít na toho psa kouknout, pokouší se štěkat a vzteká se, když se k psovi nechci přiblížit. Jsem ráda, protože to sebralo vítr z plachet všem méně zmateným, ale jinak naprosto pomýleným pejskařům, kteří mi vysvětlovali, že moje dítě má strach, protože já mám strach, protože nemáme doma psa nebo protože doma o psech ošklivě mluvíme (i když to je všechno pravda). "Ne pa peur, Nini, ne pa peur!"(neměj strach), říká Geckulka bratříčkovi, když se mu podaří se k nějakému tomu čoklovi konečně přiblížit, a udržuje bezpečnou vzdálenost nejméně tři metry za Zrníčkovými batolecími zády. Geckulce dlouho trvalo, než se přestala bát ostatních dětí a udělala si v kolektivu svoje místo. Zrníček si to namíří plnou hernou jak chce kam chce, v klidu zaujme místo u autodráhy, kde si hrajou jiné děti a přidá se do hry. Geckulka v konfliktech s dětmi bez řečí ustupovala a předávala hračku, Zrníček se pere a kouše.

Děti se nemají srovnávat, slyšela jsem. Co to ale je, srovnávat? Každé dítě je jiné a je to tak správně. Je dobře, že jedno vás ohromí jedním a druhé zase něčím jiným. Každé je jedinečné. Možná se tím "srovnáváním" myslí spíš to, že se nemají děti srovnávat jeden před druhým, něco jako "ten druhý už to dávno uměl" nebo "podívej, jak je bratříček hodný". Z podobných vět alespoň mě naskakuje husí kůže.

A pokud si stále vážený čtenář myslí, že srovnávám a že se to nemá, můžu vám říct tohle. Obě moje děti krásně jedí, obě se naučily ovládat jezení lžičkou před rokem a půl (i Zrníček už se stále častěji trefuje), obě se před rokem a půl nenaučily pořádně spát celou noc, obě krásně rozumí (Jdeme si vyměnit plenku!", řeknu a Zrníček vystartuje do koupelny) a komunikují. Kdysi jsem natočila video, kde rok a půl stará Geckulka sedí u večeře, jí a povídá si se mnou. Když jsem ho nedávno viděla, žasla jsem. Nechápala jsem jediné gesto, jediný výraz, který moje holčička používala. Moje o rok a půl mladší já ale na videu odpovídá a konverzace plyne. Moje o rok a půl mladší já tomu všemu rozumí. Zrníček komunikuje také. Včera mi v předsíni předvedl gesto "spaní": sepjal ručičky vedle hlavičky a položil je na ni. "Ty chceš jít do postýlky?", podivila jsem se. Zrníček se rozběhl do pokoje. Spát nechtěl, jen řádit, ale v postýlce, a vylézt do ní ještě sám neumí. Je to tady. Je naprosto jasné, že Zrníček už také pochopil, že existují symboly a že věci mají jména. Zrníček se nedávno naučil také kdákat jako slepička a od té doby občas pyšně kdáká i ze spaní. Obě děti mají rády výlety, autíčka a vodu.

Podtrženo a sečteno mi z toho vychází, že pokud moje teorie o tom, že děti musí najít svoje místo a být jiné než sourozenci, tedy vychází, že kdybychom měli třetí dítě, bude to nekomunikativní anorektický pecivál ekolog. A tak mají všichni ti dětští poradci s jejich pravdami a desatery možná trochu pravdu. Děti se nemají srovnávat.

Parťáci

A máme tady skoro podzim.

V létě jsem nepsala, protože v létě cestujeme ještě víc, než během roku. Letos jsem si vzala dokonce čtyři týdny dovolené a s volným čtrnáctým červencem a patnáctým srpnem to ale dalo skoro pět. Byli jsme dvanáct dní v Pyrenejích, dvanáct dní v Čechách a nakonec pár dní v Alpách. Chodili jsme po horách, nosili jsme našich třicet kilo potomstva na zádech, děti si užívaly babiček a dědečků, zkrátka, prázdniny jak mají být. Vrátili jsme se v pondělí kolem poledne a v úterý jsem šla zpět do práce.

Zrníček v Čechách konečně začal chodit a definitivně se z mimina přeměnil v malého kluka. První kroky udělal během rodinné večeře proti sklu na balkóně a o den později si to během rodinného oběda, kdy byla nastoupena celá rodina včetně sestřenic, v klidu a jako by se nechumelilo namířil rovně rovnou přes celý obývák. Zrníček je druhé dítě a ví, jak si zařídit obdiv a potlesk alespoň stejně ohlušující jako dítě první.

Od chvíle, kdy Zrníček lezl, stoupal si a nakonec chodil, shromažďuje Geckulka věci po taškách, schovává je kde může a ječí: "Nini vjén!" Jde sem Zrníček! Zrníčka ten jekot stresuje, a protože má pořád zjev malého rugbymana, pokouší se Gekulku umlčet, jak to jde, a má za to, že nejlépe to půjde silou. Geckulka tedy ječí ještě víc, pokouší se bratříčka odstrčit, a ten se na ni pěstičkami zavěsí ještě silněji - sílu má neuvěřitelnou, zkuste mu z těch pěstiček něco sebrat! - a my je pak od sebe trháme jako dravou zvěř. Mám pocit, že jsem v roli permanentního soudce, který rozhoduje o věcech tak podstatných, jako kdo bude držet volant na prolézačkách na zahradě nebo kdo bude tlouct plastovými kleštěmi do dveří a tvrdit, že je takto opravuje. "Ce moi ki desíd", namítá rozčíleně Geckulka (rozhoduju já!) a pokouší se nám přerůst přes hlavu. Jediné, co zabírá, je jít ven, kde se děti z dravé zvěře rvoucí se i o špinavou ponožku, již si jeden nebo druhý stáhnul z nohy, najednou změní v ty nejlepší parťáky pod sluncem, jeden napodobují druhého a smějí se tomu na celé kolo. Teprve poslední týden dva se zdá, že Geckulka povýšila Zrníčka také do kategorie kluk a stále častěji si i doma pokojně hrají. Geckulka, která je šikovná po mamince, si užívá toho, jak ji Zrníček bezmezně obdivuje za to, že dokáže vylézt po žebříku na prolézačku a že umí skočit v bazénku na zahradě ze stoje na zadek a dělat vlny. Zrníček akceptuje hrát si v domečku na zahradě na babičku a dědu a snáší Geckulčino komandování. Hraje si s Geckulkou na honěnou a rychle se s ní střídá na klouzačce. A když Geckulka ráno vyspává - konečně jsem se zbavili jejího vstávání v šest - Zrníček bloumá po domě a trochu si hraje a když se sestra probudí, může ji samou radostí umačkat.

Kromě toho, že je u nás pořád změn dostatek v souvislosti s tím, jak děti rostou - tu je třeba upravit režim a posunout Geckulce večeři na dospěláckou hodinu, tu je třeba koupit novou postel dospělácké velikosti, pak zase člověk zjistí, že Zrníček prostě normálně vyleze i na kanape i na schody na terasu a že je třeba ho hlídat - pro nás nastala v září změna i v tom, že Geckulka začala chodit do školy. Škola tu je už od tří let, sice nepovinně, ale většina dětí zkrátka chodí. Mateřská škola a první stupeň základky jsou tu tradičně v jednom areálu, paní učitelky mají stejné vzdělání, děti chodí do družiny a do školní jídelny, zkrátka, škola ve třech letech je sice trochu jako školka, ale také už docela dost jako škola. Ještě někdy začátkem loňské zimy jsem si vůbec neuměla představit, že Geckulka bude do podobné instituce chodit a šedivěly mi z toho vlasy na hlavě. Geckulka od loňské zimy ale samozřejmě - pro mě jako pro matku pak spíš překvapivě - vyrostla, osamostatnila se a do školy se začala strašlivě těšit. Když jsme v den Zrníčkových prvních narozenin byli u zápisu a paní ředitelka, budoucí Geckulčina učitelka, nám školu ukázala, Geckulka odmítla jít domů a visela na klice dveří ještě dobrých deset minut, než se nám podařilo ji odvléct do auta. První školní den se pak sice neobešel bez slz, ale také ne bez obrovské pýchy. "O revoár, Nini!", říká Geckulka bratříčkovi nonšalantně, když ho necháváme ráno v jesličkách: "t šerš apré!" Na shledanou. Pak pro tebe přijdeme! a odkráčí si to směrem k autu s Tchoupim v náručí. Tchoupi je francouzská postavička z animovaného seriálu, jehož plyšovou podobu si Geckulka zvolila jako onu jednu hračku, které si každé dítě smí nosti do školy. Má recht. Co by nosila Krtka nebo opičku Dudu. Každé malé dítě ví, že je to přce Tchoupi, kdo chodí do školy s kamarády Pilou a Lalou. Tchoupi, ten přece školu zná.

Moje záznamy toho zameškaly hodně. Doufám, že se mi podaří zaznamenat častěji všechny ty drobné zázračné každodenní příhody. Ještě, že když nestíhám psát, stíháme aspoň fotit....

Svačinu si dáme v Londýně!

Poslední měsíc a půl jsme byli pořád doma. Nejdřív nás tam držel zeleninový záhonek, a pak práce a oslavy.

Nejedni známí o nás jistě prohlašují, že jsme jídelní fundamentalisté. Když jsem přijela do Francie, neměla jsem o vaření ani potuchy a většina zeleniny na místním trhu pro mě byla velkým tajemstvím. Moje komunistické dětství a následné postkomunistické mládí se postaralo o to, že jako zeleninu jsem znala pouze mrkev, hrášek, zelí (fuj!), mražený špenát (nejdříve fuj fuj, na koleji pak OK), čínské zelí (na koleji, až ke smrti z neomrzení), salát, květák (na mozeček, fuj fuj fuj, nebo smažený, fuj), kedlubny, ředkvičky, kapustu (jedno obrovské fuj na závěr) a to je tak asi všechno a o jídle se fuj neříká. Francouzský trh ale přetékal spoustou věcí, které jsem nikdy neviděla. A s postupem času a s postupem mého vrůstání do francouzské kultury jsem začala vařit a učit se používat všechny ty cukety, fenykl, celerovou nať, vodnice, lilek, chřest, artyčoky, mangolt a kdo ví co ještě, a smířila jsem se s květákem (jím ho syrový) a se špenátem (čerstvý nemá s mraženým nic společného). A od té doby, co bydlíme v Provence, která je mnohem méně osídlená o to, o co je obdělaná, kupujeme hlavně zeleninu sezónní a lokální. A od toho už je jen krůček k tomu, že nekupujete, ale pěstujete. Nikdy jsem netušila, že Hvězdopravec by mohl místo cepínu a lana vzít do ruky rýč nebo hrábě a že by ho pěstitelství mohlo dokonce zajímat, ale od dob, kdy máme zahradu, jsem se přesvědčila o opaku. Hvězdopravec se svojí veděckou přesností plánuje, pozoruje, sází a zalévá. Tento rok se rozhodl, že nebude rýpat ručně, ale že si půjčí na rýpání stroj, a když už ten stroj měl, tak zrýpal tak velký kus zahrady, že nelze mluvit o záhonku, dokonce ani o záhonu, ale jedině o zeleninovém poli. Takže fakt, že to pak bylo potřeba zrýpat znovu, vyplít a pak teprve zasázet, způsobil, že jsme všechny květnové víkendy trávili s motykou a rýčem v ruce. Hvězdopravec měl mozoly a já zánět v zápěstí. Děti během všeho toho rytí s sázení trochu pomáhaly, hodně nás od práce odváděly a celkově nás přivedly k názoru, že musíme na zahradu koupit nějaké ty prolézačky.

V červnu Hvězdopravec doháněl, co zanedbal v květnu v práci, a od poloviny června jsme také pořád něco slavili: třináctého byl Zrníčkovi rok a jednadvacátého Geckulce tři. Hádejte, co k narozeninám dostali. Oba, protože Zrníček jezdí po skluzavce už měsíc a půl jako kdyby vůbec nebyl mimino, ale opravdický chlapeček.

Zrníček v roce nechodí, ale pomocí paží a jedné nohy pod zadkem běhá opičím stylem, stoupá si a ze všech sil se o chození snaží. Být v klidu ho vůbec nezajímá a neustále se dožaduje být nošen, protože tak má jednak dobrý výhled a jednak transport zdarma. Udělat něco doma s jedenáctikilovým miminem v jedné paži je možné částečně, s jedenáctikilovým miminem v jedné paži, které s diktátorským "ee" ukazováčkem přikazuje kam chce jít a co chce vzít a následně se zmítá, pokud není po jeho, je to poměrně dost nemožné. Jediné mírumilovné řešení problému je být pořád někde venku, takže Zrníček obhlíží svět z kočárku, ukazováčkem ukazuje také, ale pouze, aby říkal: "egad!", což znamená "regard, podívej" (Geckulka v tomto věku říkala totéž úplně stejně) a maminka kouká a vidí vidí lidi a ne ten neuvěřitelný nepořádek doma, takže nemá nutkání ho uklízet. Nepořádek doma je strašný. Nepořádek doma a požadování neustálého pobytu venku nás jen utvrdilo v pocitu, že prolézačky na zahradu potřebujeme tak strašně, že by nám je snad měli zaplatit ze zdravotního pojištění jako prevenci proti zešílení.

Kromě "egad!" říká Zrníček "mama" - jako správný chlapeček se to naučil říkat jako první slovo a říká to s takovou pěknou otesánkovskou intonací - a "ťa", což znamená "na" nebo "dej". Stejně jako Geckulka tedy velmi brzy pochytil francouzské "tiens", které pak používá v takhle rozšířené verzi. Geckulka ho používala i pro "děkuju". Kdysi před rokem. Teď už umí "merci" i "děkuju".

Tedy, když chce. Na Geckulku přišla puberta. Několikrát denně se rozhodne, že musí být po jejím, a když není, tak se urazí a bojkotuje všechno, co se po ní chce. "No!", křičí Geckulka puberťácky: "Pa tua!" (ne, ty ne!) a ignoruje nás. Pořád vyjednáváme, ale někdy jediné, co se dá dělat, je Geckulku poslat do pokoje. Geckulka tam trucuje na postýlce pod plakátem Samsama, nejmenšího z velkých hrdinů, houpe se na koníčkovi, čte si nebo maluje na tabuli, a když jí vztek přejde, dá nám pusu a řekne "promiň". Neberu si tu její pubertu ani její "pa tua!" špatně. Zvlášť proto, že jsem ji tuhle slyšela, když jí časopis Pomme d'Api (referující pravidelně o Méďovi a Samsamovi) nechtěl vyhovět v tom, aby se otevřel na správné stránce, jak křičí: "No! Pa tua Samsam!"

Geckulka v knihách doslova leží. Už pochopila systém v knihovně, a i když mi vždycky u přepážky tvrdí, že bude platit, ví, že knížky přinášíme a odnášíme. Knihovna je naše spása, protože Geckulka si vždycky oblíbí jeden příběh, a chce ho číst pořád dokola. Fakt, že víme, že po měsíci je příběhu konec, nám umožňuje vydržet trpělivé čtení, a také to umožňuje nemít doma horu knížek, které Geckulka už nechce číst, protože je umí zpaměti. Kromě Samsama má ráda Barbapapu. Je mi líto, že v knihovně nejsou knížky také česky, ale protože Geckulka čte zatím knížky se spoustou obrázků, obratně text volně překládám. Je legrační, že pak podle toho, jaký máme zrovna zajetý rytmus, a zda ukládám Geckulku spíš já, nebo spíš Hvězdopravec, Geckulka nachytá nová slova ve francouzštině nebo v češtině. A tak jsem to byla já, kdo jí četl knížku o farmě, kde bylo telátko. Zvířátka a farma vůbec Geckulku moc zajímají a když jsme byli v únoru v Pyrenejích, lilo a Hvězdopravec byl nemocný, chodili jsme alespoň pozorovat dobytek na pastvinách okolo vesnice. A že byl únor, bylo ho tam málo. V jedné ohradě byl býk, kráva a telátko a v druhé samotný býk. Geckulka si to moc dobře pamatuje a pořád se na ně ptá.

"Mamá?", ptala se onehdy v autě, když jsem kolem odumírající araukárie, kterou nějaký bláznivý zahradník zasadil nedávno uprostřed horké Provence, vyjížděla na státní silnici: "Il e u papa vaš?" kde je tatínek kravička?
"No to já nevím, Geckulko," řekla jsem: "V Luberonu se kravičky nechovají."
"Il e u mamá vaš? Il e ou peti vaš?", Kde je maminka kravička? Kde je malá kravička? dotazovala se Geckulka neúnavně dál.
"No to já nevím, asi jsou doma", zkoušela jsem to jinak.
"Sapel komá, peti vaš?" Jak se jmenuje malá kravička? nevzdávala to Geckulka.
"No to já nevím jak se jmenuje", řekla jsem.
Geckulku to pohoršilo strašně: "Je teleto, mamá!" Telátko přece, copak to nevíš?

Pak zase nějaký čas ukládal ke spaní Hvězdopravec a četl Geckulce Barbapapu na cestách, na kterých  Barbapapa hledá Barbamaminku. Ale protože Barbamaminek je málo, musí procestovat celý svět a jede mimo jiné i do Londýna. Londýn se francouzsky řekne Londres, "londr".

Tenhle víkend jsme se konečně vykašlali na rytí, sázení, práci, pletí, stavění houpaček a podobné věci a rozhodli se vyjít si na výlet. Šli jsme do kaňonu Oppedette kousek od nás. Zrníček už sedí pěkně v krosně, kde dřív byla Geckulka, a nenechá si ujít ani trošku, zuřivě se rozhlíží na obě strany a ani nedutá. Já nesu Geckulku v manduce na zádech a piknik se nese v malém batůžku, který máme střídavě Hvězdopravec nebo já na břiše. Krosna sice kapsy má, ale jsou plné plen, oblečení na převlečení, medvídků, kteří se chtějí projít taky, je v ní lahev z vodou adaptovatelná na mimino, je v ní skoro dospělácká Geckulčina lahev, reklamní dárek od Avene k dětskému opalovacímu krému, dárek, bez něhož Geckulka nedá ani ránu, a láhev s vodou pro nás pro dospěláky, takže piknik se musí přidat do batůžku. Konečně jsme dole v kaňonu a Geckulka se ptá, kdy už bude ten piknik. "Piknik si dáme někde ve stínu", řekne Hvězdopravec. "On mažera l piknik a lombr". "A londr", přisvědčí Geckulka: "kom barbapapa!" V Londýně! Jako Barbapapa. "Il e u, londr?", "Kde je Londýn?" ptá se pořád dokola, zatímco my přelézáme kameny na vyschlém dně řeky a dusíme smích. Milá Geckulko, Londýn ten nejen, že nenajdeš na dně kaňonu, ale dokonce ani v Evropě.

Poslední dobou Geckulka nechce večer usnout a pořád dokola chce chodit na nočník. Nevím, jestli se jen chce ujistit, že se v noci nepočurá - má sice plenku, ale ta občas proteče a na to pak ani nezabere vysvětlení, že ji jako nejmenšího z velkých hrdinů Sama asi v noci dohnali Čuránkyvposteli - nebo zda jen získává čas, než usne, každopádně ale Londýn nebo telátko, Geckulka pak volá, že chce na nočník. Aby bylo jasno, že už se spí, posadíme ji na nočník bez jakkékoli hračky nebo knížky. "Tak co, už je hotovo?", řekla jsem včera, když jsem Geckulku byla zvednout asi potřetí za večer. "Pst, mamá!", odehnala mě rukou diskrétně, jako když já říkám: "Pst, ať nevzbudíš Zrníčka." a nehnutě civěla před sebe : "Je muš!" "Pozoruju mouchy!" Zdá se, že všechno lepší, než spát.

Prolézačky stojí, rajčata rostou a my se vrátili trochu k výletům. Právě včas. Ještě týden pro Hvězdopravce a dva a půl pro mě a máme prázdniny!

Namaluj mi záchod!

Geckulka už nemá přes den plenky. Nakonec to šlo rychle a jako po másle. Už pár týdnů, vždycky když jsem měla čas, jsem ji ráno posadila na nočník - důslednost mi v tom chyběla tak strašně, že bych se měla stydět - a jednoho dne jsem zjistila, že se umí opravdu vyčurat, když se rozhodne, jinými slovy, že ovládá ty správné svaly. A tak jsem jí plenku sebrala přes den. Geckulka hned ten první den pak pomočila Hvězdopravce ležícího na kanapi, což mojí hypotézou o ovládání svalů trochu otřáslo, a tak jsme plenku zase nandali, vyčistili kanape a rozhodli se odebrat plenku až další víkend. Přes týden Geckulka občas šla ráno a večer na nočník a další víkend to prostě bez plenky šlo. Nehoda byla jenom jedna, a byla to moje chyba. "Mamá!" slyšela jsem, jak mě Geckulka volá od stolu. "Počkej, udělám si kafe a přijdu!", řekla jsem, protože na sto padesáté mamá ten den (bylo těsně po poledni) se ani jinak reagovat nedá, pokud člověk nechce znovunastolení otrokářského režimu. Hvězdopravec telefonoval, já jsem si dělala kafe, a až když mi Hvězdopravec přišel do kuchyně říct: "Víš, že Geckulka čůrá na židličku v obýváku?", mi došlo, že to bylo to jediné mamá za den, na které jsem měla reagovat rychle a bez prodlev. Ale to nic nemění na tom, že Geckulka ten víkend měla plenku naposled. Doma už to pak zvládla vždycky a v jeslích po prvním týdnu také. Obecně mě to přes počůrané kanape a židličku utvrdilo v tom, že odplenkování se nemá lámat přes koleno a že se má vyčkat času jako husa klasu. Když jsem si vzpomněla na kamarádku, která mi kladla na srdce, jak  musí mít člověk nakoupeny kvanta spoďár, protože dítě se do nich počůrává ze začátku v jednom kuse, bylo mi hned mnohem méně hanba, že jsem laxní a že jsme čekali skoro až do tří let. Ve dvou letech by to byla práce strašlivá a Geckulka by určitě na konci byla ráda, že není úplná nula, že to přeci jen nakonec dokázala, zatímco s rychlým odplenkováním ve třech letech má pocit, že je skutečně velká holka, protože to dokázala hned a málem sama.

Což také znamená, že pořádně neví, kam se s tím velkoholkovstvím vrtnout. Ví, že nejmenší jsou mimina, pak jsou malé holčičky, a pak jsou velké holky, a tvrdí, že maminka je velká holka. Jenže je také tak nějak jasné, že Geckulka je velká holka, ale ne tak velká jako maminka. O co je ale menší? Opravdu je menší o to, že nemůže sama rozhodnout, že si teď dá čokoládu? Že teď se nebude jíst? Že teď se bude koukat na televizi? Že se teď nepůjde spát, ale že se bude hrát? Že tyhle šatičky se nenosí? Zkrátka, vstoupili jsme do nového období neustálého vyjednávání. "Ne, Geckulko," říkám: "už skončila pohádka, jde se jíst". Geckulka chvíli zkouší ohranou gramofonovou desku, a následně se pokusí o jemmý ústupek: "Mňamňa isi!", dožaduje se, že bude jíst u svého pracovního stolečku. "Ne, jí se u stolu." Gramofon. Vytrvávám. Ústupek. "S sebou sa!", ukáže Geckulka na červeného plastového houpacího koně. "Ne, koně na stůl dávat nebudeme.", řeknu. Gramofon. Vytrvávám. "S sebou lívr!", řekne Geckulka a vyndá z knihovny knížku. Kapituluju. I když knížky u stolu jsou zakázané, obchod je uzavřen.

Někdy to ale nejde takhle po másle, a já musím vytrvávat a Geckulka se strašně rozzlobí. "Ž par, mamá!", postaví se výhružně ke dveřím: "Revjen plu!" Jdu, a už se nevrátím! Je to velká holka.

Onehdy Geckulka vyjednala, že jí budu u jídla u stolu malovat. "Malo la lun, mamá!", namaluj mi měsíček, dožadovala se Geckulka. "Malo Gecku!", prosila o portrét. "Je kuet, mamá!", chtěla pak přimalovat culíky, ačkoli žádné nemá, protože se odmítá nechat česat. "Malo mezón!", malovala jsem domeček. "Malo toalet!", překvapila mě vzápětí. Namaluj mi záchod! A tak jsem malovala a myslela na "vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku." "Malo Fany!", chtěla Geckulka, abych namalovala tetu z jeslí. "Malo Manon! Malo Inés! Malo Dylan!". Malovala jsem, co mi síly stačily. "Malo Polet!", žádala Geckulka ještě, a já malovala další tetu: "Je mustaš, Polet!", připomněla mi, když jsem tetu domalovala. Polet má knírek, maminko! A císař je nahý. Přimalovala jsem tetě P. knírek a doufala, že k nám nikdy ona teta nepřijde, protože Geckulce se celý ten výkres s měsíčkem, záchodem a tetou P. líbil natolik, že nedala jinak než že ho vystavíme na ledničku.

Kromě toho, že má naše holčička vlastní hlavu, je také velký opravář. Tatínek Jean jí přivezl bedničku s dětským nářadím, ke které se Zrníček nesmí ani přiblížit, a Geckulka pak opravuje dům kladívkem, tříkolku kleštěmi a cokoli ostatní zvoláním, že je třeba vyměnit baterky. Knížky s písničkami nehraje? Je třeba vymenit baterky. Nejde počítač? Je třeba vyměnit baterky. Bublifuk nedělá bubliny? Je třeba vyměnit baterky. Geckulka se pokusí obtisknout ručičku na sklo sprchového kouta, ale z vnější strany se kolem ručičky netvoří pára, a tak obtisk není? Je třeba vyměnit baterky. Geckulka, ta se vyzná.

Zrníček to všechno snáší s klidem a myslí si své. Sveřepě se snaží si stoupat, učí se stylem kajakáře lézt přes překážky a umí se houpat na červeném houpacím koni i jezdit na Geckulčině odrážedle. Má sílu, výdrž a smysl pro sport. Rád se tahá o věci a dohání s tím Geckulku k šílenství. Rád běhá za míčem, nosí nám ho zpět a dožaduje se, abychom ho hodili znova, aby pro něj mohl běžet. Někdy říkám, že Zrníček je jako pes a Geckulka jako kočka. "Je pa bebé!", křičí Geckulka pokaždé, když ho vidí chodit za ruce: "Je kluk! Je gran kluk!"Není to mimino. Je to kluk! Velkej kluk!

Příští týden budou dětem rok a tři roky. Geckulka už je velká holka a zdá se, že Zrníček i u své sestry vstoupil alespoň do kategorie "malý kluk". Tak teď už jen čekáme, kdy nám přerostou přes hlavu.

Svátek matek

Svátek matek je ve Francii instituce jako byl u nás kdysi, za mého socialistického mládí, mezinárodní den žen. Ten tu slaví také, s mateřstvím ale nemá nic společného, a tak děti v březnu neutvářejí žádná olepená srdíčka. V březnu se debatuje o nerovnostech a o různých tématech týkajících se žen. Matky si tak na upatlané, dětskými ručičkami vyrobené přáníčko musejí počkat až na poslední květnovou neděli. A protože tu matky chodí do práce mnohem hojněji než v Čechách a protože děti jsou tedy mnohem častěji v jeslích a ve školkách, debata o dětských kreacích je oblíbená debata mezi všemi, kdo mají děti, ať už jakéhokoli věku. Velkou francouzskou klasikou, ekvivalentem srdíček s nápisem MDŽ, je pak náhrdelník z těstovin, který dostala snad každá matka hodná toho jména. Tedy, matka dětí dostatečně starých, protože jeslové děti samozřejmě nenavlékají těstoviny, a tak já jsem v prvním roce dostala tácek s nalepenou Geckulčinou fotkou zavinutý v kytičce ze čtvrtky, na kterou ručičky mé, tehdy desetiměsíční, holčičky napatlaly barvu. Druhý rok jsem dostala kartónovou destičku popatlanou toutéž barvou přes šablonu "maman". Hvězdopravec dostal ke svátku otců (já vám to říkala, rovnoprávnost!) tutéž destičku, a tak jsme se nalepili v koupelně nad umyvadla. Něco vám totiž řeknu. Rodiče hodní toho jména, ať už jsou cynici jací chtějí, všechny ty artefakty střádají a schovávají. "Moje dcera mi kdysi udělala takový rámeček na fotky", zasnila se tento týden jedna kolegyně, jejíž dcera je už dávno plnoletá: "Z těstovin". Těstoviny jsou taková klasika svátku matek, že se divím, že kromě nedostatku benzínu netrpíme před svátkem také nedostatkem těstovin. "Mám ho pořád, i když se některý ty těstoviny už odlouply....a taky se mi do toho dali mouční červi, ale mám ho pořád vystavený". Musím uznat, že nasadila laťku vysoko.

Geckulka ve čtvrtek tedy v jesličkách dostala od tety pěkně zabalený balíček, na kterém bylo napsáno "Všechno nejlepší k svátku, maminko!". Hned poté, co pochopila, že dárek není pro ní, ale pro mě, začala se dožadovat, ať to rychle rozbalím. "Ne, Geckulko," řekla jsem: "Svátek má maminka až v neděli, tak to bude muset vydržet." Když jsme došli domů, poradila jsem Geckulce, ať utíká dárek rychle schovat pod postýlku, abych ho neviděla. Geckulka to radostně vykonala, ale druhý den přiběhla po probuzení do ložnice zase s dárkem: "Tjen mamá!" (na, maminko!), řekla: "Uver, mamá!", radila: "Je kadó! Je livr!" (Otevřít, maminko! Je dárek! Je knížka!). "Ne, ne, ne, utíkej to ještě schovat.", poradila jsem jí a opakovala si, že až v pátek odpoledne konečně bude doma Hvězdopravec, musím ho požádat, aby Geckulce pomohl dárek schovat a vytáhnout ve správný okamžik. A tak v pátek Hvězdopravec a Geckulka dárek pořádně schovali.

V neděli ráno nás probudila Geckulka, když se pokoušela otevřít dveře naší ložnice. Ještě, že máme panáčka, na kterém se zobrazuje měsíček nebo sluníčko podle toho, zda je den nebo noc. Ono si řeknete, že se to pozná raz dva, ale ono ne, protože v zimě se tu rozednívá až kolem osmé ranní, a v létě v šest, zatímco Geckulka vstává okolo půl sedmé, takže většinu roku za tmy. Od dob, kdy panáčka máme, se Geckulka přestala budit s řevem kdykoli mezi třetí a šestou ranní, ale vstane, když je sluníčko a přijde, což je něco tak úžasného jako moct se umýt po týdenním čundru nebo natankovat plnou nádrž po blokádě rafinerií. Rozhodly jsme nechat Hvězdopravce ještě spát, protože měl opravdu vydatný týden, a šly jsme dělat džus a wafle. Pak se vzbudil Zrníček, a tak jsme si hráli v pokoji, když tu si Geckulka vzpomněla na dárek. "Je kadó, mamá! Je láo! Doné kadó!" (Dárek! Je nahoře! Dát dárek!), volala a ukazovala na skříň. Skříň je vysoká, já jsem malá, na skříni je naházeno spousta věcí, mně se nechce pro schůdky do kuchyně, a tak šátrám a ukážu prázdnou krabici od Zrníčkových svršků, která tam trůní uprostřed toho všeho zmatku: "Tohle chceš?". "No, je kadó! Je mamá kadó!" (Ne, dárek! Máma dárek!), začala se zlobit Geckulka. Podívala jsem se pečlivěji, ale nic jsem neviděla. Určitě si to poletla, řekla jsem si. Přece si nemůže pamatovat, kam to schovali. Když někam schová Dudu nebo jinou hračku, pamatuje si to maximálně hodinu, možná ještě tak půl dne, ale rozhodně ne dva dny. Podívala jsem se pro jistotu na jinou skříň. Geckulka trochu váhala, ale ukazovala pořád na stejné místo a zlobila se čím dál tím víc. "Víš co, řekni tátovi, aby ti pomohl.", navrhla jsem nakonec. Konec konců, už bylo osm ráno: "Chceš ho jít vzbudit?" "Ui", přisvědčila Geckulka. A tak jsme šli. A Hvězdopravec vstal a dárek na skříni našel. Geckulka mi ho dala tak pyšně, že jsem málem sama pukla. "Uver, mamá!!", poroučela. Rozbalila jsem dárek. Nebyla to knížka, ale obrázek obtisknutých Geckulčiných nožiček v rámečku z knoflíků. "Je apui! Kom sa!" (zatlačit, takhle), ukázala mi Geckulka, jak obtiskla nožičky. "Je doné buton Fany. Apyje!" (Dala knoflíky Fany. Zatlačit!), zatlačila na knoflíky. "Tak maminka si to dá do pokoje," řekla jsem. "No, je frigo mamá!" (ne, na ledničku!), trvala na svém Geckulka. A tak jsem přidala obrázek na ledničku k obrázkům šneků, které Geckulka tak ráda maluje, a k nálepce s koníčkem a kravičkou, který byl na baterii elektrifikující náš plot. Geckulce se nálepka tak líbila, že ji Hvězdopravec musel sundat a dát na ledničku. Lednička je nejprestižnější galerie v našem bytě.

Ať je to jak chce, jsem ráda, že do knoflíků se mouční červi nedají, protože obrázek mi udělal naprosto neracionální radost. Ne nadarmo mluví Winnicott o mateřském šílenství. Ale nedá se nic dělat, dostat dárek, o němž si Geckulka pamatuje, jak ho vyrobila a že mi ho má dát, to se zkrátka za nic na světě nekoupí.

Přeju vám, ať si svátek matek užijete jako já!

O hladových (nejen) autíčkách

Není benzín. Těsně před začátkem posledního roku prezidentského období vláda protlačila nový zákoník práce pomocí paragrafu "49-3", který umožňuje přijmout i zákon, pro který není většina parlamentu. Do dalších podrobností se tu pouštět nebudu, protože právu rozumím jako koza petrželi a nejspíš už teď jsem napáchala několik nepřeností. Až na ten benzín. Odboráři zablokovali rafinerie, Francouzi pamětlivi blokády z roku 2010 (rok a půl před koncem předchozího prezidentského období) se nahrnuli k čerpacím stanicím, naplnili všichni najednou nádrže a bylo to.

Jedněmi z těch, kdo nádrže nenaplnil, a to především proto, že se vrtal v záhonku a sledoval, co zase požírá Zrníček za ohavnost, byl Hvězdopravec a já. V roce 2010 jsem byli v Chile, zprávy stíháme sledovat jedním okem a domníváme se, že k nám na venkov stejně dorazí všechno se zpožděním. Všechno, až na nedostatek benzínu, který se k nám, do jednoho z nejméně osídlených regionů, tedy do regionu, kde je naprosto běžné, že jedete šedesát kilometrů k doktoru, dorazil naopak s předstihem. Ropné krize jsme si všimli až v pondělí, když jsme se vraceli od zubaře, kterého máme krásných padesát kilometrů od Zvonokos. Na pumpě u Aix byla taková fronta, že to blokovalo dálnici. "Hm, možná jsme to trochu podcenili", řekl Hvězdopravec a podíval se na kontrolku Dežotovy nádrže. Měli jsme jak dojet domů a možná jednou jet do práce. Zdálo se, že náš první společný výlet pouze ve dvou od narození dětí - romantickou cestu k zubaři a následně naplánovaný oběd u zvonokoských Číňanů - budeme muset obohatit ještě o shánění benzínu. Na nádraží jsme vyzvedli Dustera - ještě, že jsem ranní cestu do Marseille absolvovala vlakem, napadlo mě, ještě, že se i přes tříleté zkušenosti ze Santiaga de Chile do Marseille autem bojím - a jeli jsme tankovat. Bylo zavřeno. Všude. U Číňanů naštěstí ne, a tak jsme si přeci jen zašli na oběd a rozhodli se, že dumání o benzínu necháme na večer. Večer se vrátila Geckulka z jeslí s tak strašným kašlem - zatracené jaro se na nás letos obořilo denním větrem ze všech možných světových stran, a totálně tím pošlapalo naše rodičovské právo na čtyři měsíce bez nudlí - že bylo jasné, že jeden z nás zůstane druhý den na paragraf a Hvězdopravec našel kolegyni, která benzín měla a měla druhý den jak jet do práce. A já jsem pak druhý den cestou k doktoru našla pumpu, kde nejen, že trochu benzínu bylo, ale pumpaři se rozhodli distribuovat jen za dvacet eur na osobu, aby došlo na co nejvíce automobilistů, takže se dostalo nejen na Dežota, ale i na Dustera. Geckulka se ve frontě pořád dokola ptala, jestli ty autíčka vedle mají taky tak veliký hlad jako to naše a Zrníček kooperativně spal. Idyla.

Druhý den jsme tedy mohli zase jet do práce. Vyjela jsem jako obvykle těsně před osmou, ale ouha. Na silnici údolím Durance, která je sice limitovaná na devadesát, ale kde všichni Jižané sviští nejméně stovkou, se všichni vlekli pěkně sedmdesátkou. Cesta mi trvala hodinu a půl, ale zatímco jsem ji začala s 440km v nádrži, dojela jsem do práce s 520. Poučení z toho zní, že kam se na všechny radary a policisty hrabe nedostatek paliva.

Děti samozřejmě stávkující Francie nijak nerozhodila. Zrníček se na zlé časy dále připravuje tím, že po bleskurychlém vyplivnutí dudlíku neuvěřitelně přesným gestem rychle požírá hlínu, kameny, šneky, prach a trávu - upřímně mě rozesmívá fakt, že bych se měla zamýšlet nad tím, zda mu neuškodí nepřevařená voda z vodovodu a nevyžehlené prádlo - a Geckulka velmi obstojně jezdí ve šlapacím autíčku. A jsou stále parťáci.

Vstávají oba pěkně kolem půl sedmé ráno, ale často už od šesti slyšíme v chůvičce, jak v pokoji žvaní. Zrníček brouká a Geckulka ho napodobuje, a když Zrníček začne radostí křičet, Geckulka řekne káravě: "Nini!", než se konečně na dětském budíku objeví sluníčko, znamení, že se smí vstávat. Geckulka vezme opičku Dudu, Čupíka a Méďu a vydá se na chodbu. "Sebou Nini!" poroučí, když jí vyjdu vstříc. Jdou mi pak do kuchyně pomáhat mačkat pomerančovou šťávu: Geckulka pomáhá, Zrníček vyhrabe z krabice totálně plesnivý pomeranč a strčí ho rychlostí světla do pusy, já rychle vystartuju, pomeranč seberu a Zrníček pak dle nálady buď natáhne trochu moldánky, nebo se začne smát, to je ale legrační hra, a rychle sáhne po dalším pomeranči a také si ho strčí do pusy a čeká, až mu ho vezmu, a tak pořád dokola. Pak snídáme, Zrníček jako obvykle hází všechno, co už nechce, na zem a Geckulka vydlabává ze štrůdlu jablka, ořechy dává stranou a těsto jí až nakonec. Pak jdeme okamžitě ven. Zrníček, který byl prvních deset měsíců života to nejhodnější dítě na světě, se s pohybem stal dítětem, ze kterého mi jde hlava kolem. Jeho veškerý zájem se koncentruje na objevování a ochutnávání světa, ze kterého nemá ani špetku strachu. Jediné, čeho se bojí, je Čmeláček ze Včelích medvídků, který zpívá, že do pěti musí být u maminky v doupěti. Není tedy divu, že jakmile Zrníček spatří otevřené dveře ven nebo na terasu, žene s k nim úprkem a pokusí se spadnout hlava nehlava ze schodů. Člověk má tak dvě možnosti. Buď neustále hlídá, kde se Zrníček zrovna pokouší o přizabití nebo alespoň o otravu, nebo zlotřilce posadí do kočárku a svět mu zprostředkuje pevně připoutanému v kšírách. Na hřišti pak Zrníčka vysadím na prolézačky a dívám se, jak se v jedenácti měsících samostatně pouští do jízdy po skluzavce za blaženého chechtání. "Je plu bebé!" jásá Geckulka: "Je kluk!" (už není mimino, je to kluk!). Geckulka, která na skluzavce pořád ještě opatrně brzdí botičkami. Doma si pak dáme oběd, Geckulka se dožaduje ochutnání Zrníčkovy kaše a následně ji spokojeně dorazí za pochvalného mručení: "Je tre bon sa!" (je to velmi dobré), zatímco jí na talíři stydne její vlastní jídlo. Pak se jde spát, ale Zrníček často ve strachu, že by mu mohlo něco utéct, proti spánku bojuje, co mu síly stačí. Zatím vždycky vyhraju, ale někdy mě to stojí monokl, nenechavé prstíčky vražené do nosu a blažený chechot při pokusu o znehybnění následovaný briskným osvobozením se. Odpoledne a večer je to totéž, a pak se koupe, Zrníček ve vaně cáká jako pominutý a čím víc má vody v očích, v nose, v puse a v uších, tím cáká s větší radostí.  Geckulka se jde koupat po něm a pokouší se cákat také, ale tak, aby se jí voda nedostala do žádných ze zmiňovaných smyslových orgánů, což je úkol hodný chytré horákyně. Pak Hvězdopravec jde číst Geckulce pohádku a vybere novou o tom, jak myšky nechtějí jít do školy, protože se bojí hada, a tak si řeknou, že cestou udělají "hada" a had se bude bát, a Geckulka se pak v noci budí křikem a už nikdy nechce tu strašidelnou historku číst znovu.

Tak takhle nějak se máme. Děje se toho pořád tolik, že bych mohla psát jeden příspěvek denně, ale samozřejmě to vede k tomu, že nenapíšu ani jeden za týden. A pokud kromě rafinerií začnou stávkovat ještě elektrárny, jistě to nebude lepší. Jedním jsem si ale jistá. I bez rádia a televize máme o zábavu postaráno.

O cestování

Vážený čtenář si jistě povšiml, že na blog stíhám psát velmi sporadicky. Stíhám o to méně, že veškerý volný čas obvykle trávíme výlety a cestováním. Ráda bych o našich cestách a výletech napsala víc, ale znáte to, kdo výletí, ten nevaří a nepere a o to vehementněji se to na něj vrhne, jakmile strčí nohu zpět do sladkého domova. Spočítala jsem, že kdybychom neměli pračku na sedm kilo prádla, ale obyčejnou na pět (díky, díky Chilané, že jste v době nákupu pračky měli na trhu s bočním plněním tuhle jednu jedinou!) musela bych prát víc než jednou denně, a to s chozením do práce nejde dohromady.

Už jsem tu kdysi psala, že v době, kdy se narodila Geckulka, mi celá Hvězdopravcova rodina pořád dokola omílala, že miminka se musejí brát na návštevy a cestovat, protože jedině tak z nich budou společenští tvorové. Myslím, že kdybych tu jen pronesla něco jako: "nepřijedeme, protože Geckulka má zelenou rýmu a kašle", věta, která, zdá se, není v Čechách úplně ojedinělá, byla bych označena za matku hodnou blázince. Težko říct, nemám moc s čím porovnávat, matkou jsem se stala až tady a s místními zvyklostmi, pravda ale je, že cestujeme hodně, s radostí a klidně i s kašlem a zelenou rýmou.

Výhodou Francie je, že existuje nepřeberné množství takzvaných gîtes k pronajmutí. Gîte je dům nebo apartmán s kompletním vybavením pronajímaný na týden nebo víkend, jak se komu zlíbí. Máte tedy k dispozici kuchyň, která si s ničím nezadá s vaší kuchyní doma, pračku (uf!), koupelnu, obývák a pohodlné ložnice. Majitelé obvykle vybavují gîte také dětstkou postýlkou, a často i židličkou. Zkrátka, jste jako doma, ale výhoda je, že nejste doma, ale někde, kde to neznáte, a tedy někde, kde máte spoustu nápadů na výlety do okolí.

Děti naše cesty zbožňují. Geckulka má už dost rozumu na to, aby věděla, že se chystáme pryč, a svědomitě si s sebou zabalí hračky. Rozumí i tomu, co budeme na dovolené dělat, a těší se dokonce tak moc, že vydrží sedět v autě dvě hodiny bez křiku a bez televize, jen s otázkami, zda opravdu uvidíme koníčka, zda jsme nezapomněli její autíčka, zda budeme jezdit na kole a především, především, jestli na dovolené bude kolotoč.

Kolotoče si poprvé všimla v Ax Les Thermes v Pyrenejích letos na podzim. "Kupo ševal!" (koupit koně!), dožadovala se v křivolakých uličkách lázeňského města, zatímco Hvězdopravec a já jsme ji pobízeli, ať přidá do kroku, protože musíme koupit chleba a něco k tomu na piknik a že v obchodě nikde koně nemají. "Kupo ševal! Kupo ševal!", volala Geckulka se svou obvyklou vytrvalostí a loudala se za námi. "Hele Geckulko," řekla jsem nakonec před obchodem s regionálními sýry a uzeninami: "tak půjdeme tady do toho obchodu a slibuju ti, že jestli tam mají koně, tak ti ho koupím".  Geckulka vešla do obchodu se mnou, koupili jsme sýr a při placení Geckulka spustila znovu: "Kupo ševal, kupo ševal!" "Chce, abychom koupili koně", usmála jsem se na prodavačku spiklenecky: "Máte koně?". Prodavačka teď Geckulce vysvětlí, že koně nemají, a bude to, těšila jsem se. Jako rodič už bych ale měla být zvyklá, že do žádných pastí se nepadá tak po hlavě a bolestně jako do pastí, které si člověk nastraží sám. Prodavačka očividně neměla děti nebo ne děti, které dokáží - bez nadsázky - dvě hodiny opakovat tutéž větu. "Ale ano, můžu vám dát tip na procházky na ponících, to by se jí mohlo líbit", začala mě masírovat netušíc, že Geckulka se v té době bála ještě i holubů a kachen. "Ne, to je dobrý", řekla jsem a snažila se dostat se ze spárů obchodnice: "Ona se bojí" "Ale ne, na ponících jezdí i takhle malé děti", snažila se mě přesvědčit žena za pultem. "Děkuju, podívám se na to doma", vyřknula jsem nakonec bohapustou lež, sebrala sýr a vyšli jsme ven. "Kupo ševal!", ječela Geckulka: "Kupoševal, kupoševal, kupoševal". Trklo mě to, až když jsme přešli ulici a namířili si to přes lázeňskou esplanádu k parkovišti vedle prolézaček. Stál tam klasický francouzský kolotoč jako z Amélie z Montmartru. A byl zavřený. Na své první "kupoševal" si Geckulka musela počkat ještě pár měsíců, ale letos v Alpách se konečně dočkala. A už i ví, že ona věc se jmenuje kolotoč.

Slovo "kolotoč" říká Geckulka česky, francouzsky ho umí také, ale česky se jí nějak líbí víc. Kolotoč je momentálně slovo pro největší blaho, ještě větší než sledování pohádek o Méďovi, nebo pojídání "šíša šokola", čokoládových vajíček, které Geckulka nazývá šiškami. Protože místní kolotoče jsou často konstrukce, které setrvávají na svém místě, a tedy ne pouťové atrakce, které přijedou a zase odjedou, jsem velmi ráda, že nemáme nic podobného u nás ve Zvonokosech. "Půjdeme tudy," říká mi spiklenecky Hvězdopravec, když parkujeme auto ve městě, kde máme v plánu se projít, vylézt na věž kostela, nakoupit na trhu a možná si někde sednout před obědem na kafe: "jinak půjdeme kolem ehm ehm". Hlavně neříkej kolotoč! Geckulka vydrží ono slovo opakovat klidně půl dne. A tak nakonec polevíme, že zítra, když bude hodná, tak se může svézt. A zatímco se vozí doprovázená Hvězdpravcem, já se Zrníčkem pozorujeme, jak se nešťastní rodiče pokoušejí okolo kolotoče narvat do kočárků zmítající se děti a odvléct je domů, posloucháme všechen ten jekot mísící se s radostným hýkáním dětí, které ještě na kolotoči smějí zůstat a vozit se dál dokola v autíčkách a na konících, a pak se kolotoč zastaví, a je to poslední Geckulčina jízda, ale Geckulka se ještě chce svézt na slonu, ale ne, slon už nebude, ne, Geckulko, co jsme řekli, a Geckulka se zmítá a volá "Ankór kolotoč! Ankór kolotoč, ui, dakór!" (ještě kolotoč! ještě kolotoč, ano, dobře!) a zmítá se ještě, když dojdeme k autu, a volá, že chce jezdit na slonu, a večer mi před spaním, když probíráme její den, řekne, že byla na kolotoči, a pak moc plakala, a tak jí řeknu, že maminka taky byla malá a že to zná, že je těžké přestat jezdit na kolotoči, ale prostě to tak je, člověk se nemůže vozit pořád, a Geckulka přikývne a druhý den ráno se mě zeptá, zda zase půjdeme na kolotoč a dodá, že bude jezdit na slonu.

Ačkoli by se mohlo zdát, že tedy neděláme během našich cest prakticky nic jiného, než že se vyhýbáme kolotočům, ve skutečnosti jezdíme také na kolech, chodíme pěšky a v zimě lyžujeme. Máme doma celý arzenál tzv. "baby bordelu". Máme šálu, manducu a krosnu a máme vozík za kolo, na který se dají dát lyže nebo se dá tahat. Podle terénu a velikosti dětí pak děti nasoukáme do požadovaného příslušenství a jde se nebo jede se. A protože to tak děláme od narození, děti jsou spokojené. "La vilet!" volá nadšeně Geckulka a já se divím, proč mluví o pařížské čtvrti nazývané "městečko", když se nalézáme uprostřed Alp a v Paříži nikdy nebyla: "La vilet?" "La vilet!" opakuje Geckulka a pomalu se začíná zlobit, že jí nerozumím. "Jo aha, na výlet!", dojde mi. "La vilét!", zvolá Geckulka radostně a mně se chce jen dodat: a ať se práší za kočárem. Práší se ale jen tak, jak se může prášit, když má Hvězdopravec v krosně na zádech osmnáctikilové dítě, lahev vody, pleny a nejméně dvě plyšová zvířátka, a já mám na břiše jedenáctikilové nemluvně a na zádech batoh s další lahví vody, piknikem a náhradním oblečením pro celou rodinu, ale pořád se přeci jen ještě práší.

Zrníček cestuje také rád a rád využívá cest k ochutnávání nových věcí. Sice teprve nedávno pochopil, že kusy chleba a sušenek, které ukousne, musí před polykáním rozžvýkat - do teď se vždy dusil tak spolehlivě, že jsme si málem mysleli, že má zúžený hltan - ale ochutnává, co mu síly stačí. Vybíravý není, ochutnává květenu a zvířenu, a dokonce i přírodu neživou. Co mu přímo učarovalo, byl pak písek na plážích v Camargue. Párkrát olíznul z tažné koule na vozíku a následně si začal do pusy sypat celé špetky. Protože měl v té době jen dva zuby, nemělo mu to mezi čím skřípat, a evidentně mu to chutnalo víc než přesnídávka, jogurt a zeleninová kaše dohromady. Snažili jsme se mu zabránit v polykání písku jak to šlo, ale nezabíralo nic. Dudlík letěl okamžitě ven, v náručí se Zrníček zmítal jako pomitnutý a přidržování rukou nesl velmi nelibě. Musel si té exotické kuchyně zkrátka užít. Ale po návratu domů do Zvonokos pak objevil hlínu a především sušené blátěné tyčinky, které vypadávají Hvězdopravci z podrážky gumovek po rýpání záhonu, a od té doby po písku už nejspíš netouží. Zato když jdeme na terasu, nabere ten nejrychlejší sprint jakého je v lezení po zadku schopen dosáhnout a ostřížím zrakem vždycky nějakou tu lahodnou tyčinku najde. To máme za to, že naše první dítě do pusy nic nestrkalo.

Ať už je to ale jak chce, naše děti ale evidentně cestujou rády. Geckulka při dubnovém pobytu v Alpách dokonce odmítala v den odjezdu naši gite opustit a volala: "ankór vakáns, ui!!!!" (ještě prázdniny, ano!!!). A když jsme o pár týdnů později na Nebevstoupení  jeli do Camargue - kde jinde by se člověk tahal na kole s vozíkem plným dětí - jen nám rozdělila postýlky: tady Nini, tady já, táta a máma tady. Jako doma.

Hej hou, piráti zastavit nejdou

Nevím, kde se v Geckulce před několika měsíci vzal velký zájem o piráty, jisté je, že najednou začala o bratříčkovi říkat "je piát, Nini!" a dokonce chtěla, abych jí vyprávěla o Méďovi a pirátech. Protože Méďova oficiální, autorskými právy posvěcená, dobrodružství se omezují na tatínkem spálenou palačinku nebo ztraceného plyšového medvídka, nezdálo se mi vhodné umisťovat ho na pirátskou loď, jelikož myslím, že by tam Méďa tak akorát brečel, že se mu namočily bačkůrky. A tak jsem vymyslela historku o tom, jak Méďa jde na maškarní za piráta. Když jsme pak jednou byli v knihkupectví, Geckulka se dožadovala, ať jí knížku o Méďovi a pirátech koupím ("Kupo Nunu piát! Kupo Nunu piát!!!), a já se z toho nakonec vysekala leporelem s pohyblivými papírovými obrázky - s piráty. "Na co se chceš dívat?", zeptala jsem se doma, když před večeří měla Geckulka právo na svojí chvilku před pohyblivými obrázky "Piát! Nunu piát!". Už mě to ani nepřekvapilo, a tak jsem obratem na YouTube objevila písničku o Zvonilce a pirátech. Zpívá se v ní: "Hej hou, piráti zastavit nejdou, když vezmou si do hlavy že budou stratosférou plout!" Velmi výstižné. Dětem od té doby říkám piráti.

Piráti se mají pořád stejně rádi a ohromně rádi se navzájem napodobují. Sedí u stolu, Zrníček vezme lžičku a bouchne s ní. Geckulka to udělá po něm. Zrníčka to rozesměje, zase vezme lžičku, ale jak s ní neumí ještě moc bouchnout záměrně, než se mu požadované gesto podaří, samou snahou se celý rozkýve na všechny strany. Geckulka se rozchechtá, bouchne lžičkou a kývá se u toho. Zrníček se může smíchy potrhat a škube sebou ještě víc. "Je měje Nini!", jásá Geckulka, že se bráška směje, a zmítá sebou jako Zrníček. Zrníček sebou trhá, co to dá, až bouchne hlavou o stůl, ale je mu to úplně šumák. Oba sebou škubou, vrtí hlavou co nejrychleji to jde a chechtají se na celé kolo. Já sedím uprostřed a důrazným hlasem říkám něco jako: "Tak dost!", ale Piráti zastavit nejdou. Mám pocit, že na sebe mrkají a moje "a dost" jim ještě dodává na spokojenosti a rozjívenosti. A to se znají teprve deset měsíců a pár dní.

Zrníček se již druhý týden regulérně přemisťuje a šťourá, kde se mu to zrovna zlíbí. Uklízím neustále nebezpečné předměty na bezpečná místa, ale s Geckulčinou momentální vášní pro plnění kapes kameny a lepením - rozuměj ztrácením - nálepek po celém domě, je to marný boj. A nejhorší na tom je, že Geckulka, naše ideální dítě, které nikdy necpalo do pusy nic, o čem se dopředu neujistila, že to není horké a že je to dobré, zřejmě dohání zmeškaný čas.

V pátek jsme jeli do města. Máme to asi pět minut autem, ale v pátečním dopoledni mi nešlo najít místo na parkování. Viděla jsem, že Geckulka jako obvykle šátrá kolem, s čím by si hrála, a že našla opalovací krém, který už dva měsíce leží na zadním sedadle. A, vážení čtenáři, jako nezkušená matka jsem si řekla, že to nevadí. S krémem už si přece Geckulka hrála tolikrát!

Kousek od placeného parkoviště, poslední šanci někde najít místo, jsem se podívala do zpětného zrcátka a viděla jsem TO. Geckulka měla pořádnou vrstvu krému v pravidelném kruhu všude mezi bradou a nosem. A hlavně, hlavně, ho měla v puse. Zastavila jsem, ulice neulice.
"Geckulko!", zaječela jsem hrůzou: "Ty jsi jedla krém?"
"Non," řekla Geckulka tónem, o kterém mi bylo jasné, že se snaží zatloukat.
"Jsi si jistá?", řekla jsem a bylo mi úplně jedno, jestli je někdo za námi nebo není: "Jestli jsi jedla krém, musíš mi to říct! Tak jedla jsi ho nebo ne?"
"Oui...", řekla Geckulka strašně zkroušeně.
"Hodně jsi ho jedla?", řekla jsem já
"Oui...", řekla Geckulka ještě zkroušeněji.
Rychle jsem zaparkovala a zjistila, že neznám číslo na toxikologickou linku. Naštěstí ve Francii ale dobře funguje číslo 15, kde je vždycky na lince doktor, a kam můžete zavolat nejen, když potřebujete záchranku, ale také kdykoli, když se jako rodiče octnete v úzkých. Jenže, kolik toho tak mohla sníst, říkala jsem si, a napadlo mě, že bych měla ochutnat, abych si to dokázala představit. Ne nadarmo Winnicott mluví o "mateřském šílenství", napadlo mě, když jsem olizovala kapičku krému z prstu. Něco vám řeknu. Chutná to ještě mnohem strašněji než si dokážete představit, hůř než všechny prášky a podobné věci a moje tělo to okamžitě vyhodnotilo jako "není k jídlu a je to chemie". Začala jsem slintat a zvedl se mi žaludek. Je možné, že jsem v Geckulčině puse viděla krému dobrou lžičku?, pomyslela jsem si a vytočila jsem patnáctku. Paní doktorka mně ujistila, že krém toxický není a že Geckulce bude maximálně špatně od žaludku. Mně bylo dvě hodiny.  Zato Geckulka si hned po vystoupení z auta a návštěvě pekárny vyžádala "pain aux raisins" a snědla ho. Po "špatně od žaludku" ani stopy. Já vám to říkala, zastavit nejdou.

"Tak ty jsi prý jedla opalovací krém", řekl večer Hvězdopravec Geckulce.
"Oui", řekla Geckulka jako by se nechumelilo.
"A bylo to dobrý?", řekl Hvězdopravec.
"Oui," ujistila ho Geckulka. "Pik!" Štípe to.
S tím souhlasím. Takže jsem se nemýlila, opravdu jsme ochutnaly obě. Až bude zase příště Geckulka reagovat na to, že jí dám na kartáček trochu zubní pasty - speciální chuti, kterou děti milují, praví příbalový leták - tak, že se málem pozvrací, už vím, že bude nejspíš třeba najít pastu chuti opalovacího krému.

Během toho, co jsem si pro sebe vedla tyto úvahy v kuchyni, Geckulka vytopila koupelnu. A já si připadala nakonec jako ten Méďa na pirátské lodi. K ránu mi vylezl na rtu ze všech těch dobrodružství herpes.

Je jasné, že pokrok zkrátka nezastavíš. Myslím, že Geckulka konečně začíná chápat, že čeština je jeden jazyk a francouzština druhý. Jak jsem tu psala nedávno, dosud byla slovíčka natěsnaná v její paměti jako synonyma, a použila prostě slovo české nebo francouzské podle toho, co se jí lépe vyslovovalo. Pokud jsem na otázku "co je to?" odpověděla česky, často místo opakování dodala francouzský překlad, protože francouzština má prostě tu výhodu, že není plná slov jako "krtek" a "zmrzlina". Souhláskové skupiny jsou pro Geckulku pořád ještě těžké, pořád říká "myšák" místo "myška" a tedy "babišák" místo "babička", ale zdá se, že konečně dobře ví, že mamínka mluví tak a tatínek tak.

"Mamá, je kua sa?", copak to je maminko, řekla Geckulka u snídaněa zaraženě ukázala prstem ven. Venku nebylo vidět nic. Byla strašná mlha, taková, že nebyly vidět ani olivovníky na konci zahrady.
"To je mlha.", řekla jsem.
"Mha! A peur", řekla Geckulka a vzápětí se opravila: "Bojíš"
"Neboj", řekla jsem: "zachvíli bude zase vidět."
Češtinu a francouzštinu tedy rozlišuje, ale statečná je pořád stejně.

Odpoledne, když se mlha zvedla - Geckulka to oslavuje jásáním a oznámením, že už zase vidíme ven - jedeme svačit na pláž k rybníku. Na pláži svačí dennodenně rodin spoustu a kachny z celého okolí si tam dávají sraz a pochutnávají si na rozdrobených sušenkách, které tam zanechala svačící mimina. Když se k nám kachny přiblíží a vylezou na břeh, Geckulka nejdřív jako obvykle trochu hýká strachy, ale ujistím jí, že kachny jí nic neudělají. Geckulka tedy jí kus buchty a Zrníček se pokouší o totéž. Kachny to pozorují a Zrníček jásá, kachny se mu líbí a tak se rozhodne je dohonit rychlostí mimina, které leze po zadku. Kachny upřeně hledí na buchtu v jeho ruce, ze které se cestou odlamují štědré kousky, a uctivě před desetikilovým miminem pomalu ustupují. Geckulka to vidí, stoupne si statečně za Zrníčka a z pozice zkušené starší sestry mu říká: "A pa peur, Nini!", Neboj se, bratříčku! Jakmile se ale kachny obloukem pokusí dostat ke drobečkům, které na své dráze nasypal Zrníček, Geckulka se jde rychle uchýlit pod mateřské křídlo, a já startuju, protože Zrníček už má zadek málem ve vodě. Geckulka statečně popoběhne za mnou, kačer u drobečků naštěstí přeci jen dostane strach, rychle couvne a Geckulka se směje na celé kolo přesně tím stylem, kterým se smála, když jsme o prázdninách jezdili na zbytcích sněhu na bobech. K ježdění se nechal přesvědčit pouze Zrníček, Geckulka tleskala usazena opodál v trávě, kde sbírala do kapes kamínky. Nakonec jsem ji donutila si se mnou na boby sednout, sjeli jsme dolů, Geckulka se smála - trochu nervózně, zdálo se mi - a volala: "Je bjén la lůž!" Sáňky jsou fajn! Sláva! "Chceš jet ještě?", zeptala jsem se dole. "Ne", řekla Geckulka tak, že si to nešlo vyložit jinak než jako "ne", a usadila se zpět do trávy: "Nini la lůž!" Ať jezdí brácha!

Zkrátka, ze Zrníčka je stále plnohodnotnější pirát, který má už tři zuby, umí stát s oporou, rozumí spoustě věcí a stále stejně oddaně miluje svoji sestru. A přestože strašlivý pirát Geckulka pořád ještě pláče, protože si vzal do vany plastové botičky Prasátko Peppa a ony jsou teď mokré (kdo by to byl řekl), nestíhám se někdy divit, jak rychle to ubíhá, mění se a jde kupředu.