neděle 13. listopadu 2016

Dvě děti

Nějakou dobu už mi je jasné, že máme doma opravdu dvě děti, ne dítě a mimino. Zrníček se definitivně změnil v malého chlapečka. Už dávno nejí kaše a mixovanou stravu, ale to, co my. Sice má pořád samozřejmě trio "dudlík, plenka, mléko z lahvičky" - tj. miminkovskou triádu, kterou jsme Geckulku motivovali odložit před vstupem do školy (tam se chodí ve třech letech, ne v šesti, abyste si nemysleli, že jsme fakt strašně pozadu), ale všude běhá a leze a ve vytahování věcí je stejně zdatný jako Geckulka, takže máme doma ještě dvakrát větší nepořádek než dříve. A mluví a mluví a před týdnem dal dohromady první větu. Během procházky po provensalském venkově okolo ohrady s koňmi řekl: "akór bů", což znamená, že chce vidět (také) kravičku. V Luberonu má smůlu, ale zřejmě to byla vzpomínka na předminulý týden v Auvergne, kde, jak řekla Geckulka "bokup de vaš partu partu partu" (je všude hodně hodně hodně kraviček).

Před dvěma týdny jsme byli v Auvergne, protože jsme měli dušičkové prázdniny. Strávili jsme je v centrálním masivu, kde vulkány mají právě takovou výšku, jakou zvládne i rodina s jedním osmnáctikilovým a jedním jedenáctikilovým dítětem. Vždycky, když vidím, jak si Geckulka hraje s o půl hlavy menšími dětmi, které jsou také o dva roky starší, říkám si, proč zrovna my, co děti pořád někde nosíme, máme takové cvalíky. Nutno ale podotknout, že se spokojuju s tím Zrníček od dubna přestal přibírat, pouze táhne do výšky a kvanty jídla, které polyká, udržuje zřejmě jen průběžný provoz. I Geckulka pomalu přibírat přestala, jenže naše malá turistka ví, že na výlet se nechodí bez batohu. V batůžku se Samsamem, nejmenším z velkých hrdinů, má plastové kuřátko, dvě plastové láhve vody z dětského obchodu, jednu plastovou láhev kečupu, žirafu z Playmobilu, koníčka z vany ("se a MUA!!!!", ječí, pokud se k němu Znríček přiblíží), láhev na kolo se skutečnou vodou a fotoaparát, který jsem kdysi dostala jako dárek při koupi kontaktních čoček na celý rok. Celé to váží nejméně jedno kilo navíc a Geckulka nosí batůžek i když mi sedí na zádech v manduce. "Ž t tjen, mamá, ž t tjen!" ujišťuje mě pak, že mě drží, abych neupadla, když sestupujeme z vršku dolů. Ještě, že Geckulku na zádech mám. Zrníček zatím sedí spokojeně v krosně, ale občas se rozhodne, že by se tké trochu prošel a poslední vršek v Auvergne, Puy de l'Angle, vyšel z průsmyku nahoru skoro sám.

Zrníček ví, co chce, a umí to dát najevo. Stejně jako Geckulka bylo jedním z jeho prvních slov "akór" a český ekvivalent "etě" (ještě), což ale znamená i "chci". Když má hlad, napřímí se v židličce a řve "akór, etě!!!" tak srdceryvně a nahlas, že mám pocit, že jsme ho zapomněli nakrmit několik dní. Nejvíc křičí, když zahlédne náš sýrový talíř. Zrníček i Geckulka se nebojí žádného sýra, ani z Auvergne dovezeného speciáně dlouho uleželého St. Nectaire koupeného na farmě ve vesnici, kde jsme bydleli. Sýra, který nám zasmradil strašlivým způsobem vinný sklípek a který je teď původcem toho, že na stůl donesený sýrový talíř musím okamžitě zase odnést do lednice. Ne proto, že by nám vadil zápach (podle nedávné studie probírané na France Inter v La tête au carré smrdí sýr pouze těm, kdo ho nemají rádi, nebo těm, kdo ho sice rádi mají, ale neví, že zápach pochází ze sýra), ale proto, že Zrníček a Geckulka by to asi zbaštili celé na posezení. Obě děti zbožňujou olivy, olivovou pastu, ančovičky, sýry, francouzské saucissony a zkrátka všechno, co má říz. A samozřejmě čokoládu. Jedí hořkou, sedmdesátiprocentní, až jsou od ní až za ušima. Čokoládě říká Zrníček "kaku". Původně jsem myslela, že "kaku" je "sušenku", ale kdepak, časem jsem to pochopila. "Co chceš jíst?", zeptala jsem se ho tuhle neprozřetelně, když jsem váhala, zda mu dát hned kus chleba, nebo zda ještě chvíli vydrží, než se uvaří těstoviny. "Kaku!!!", zaječel Zrníček.

Zrníček říká také "mua" (já) a "a mua" (moje). Na šestnáct měsíců je to skutečně brzy, ale máme doma dobrou učitelku "jáství" "Se a MUA Nini!", ječí Geckulka několikrát denně a bere bratříčkovi knížku/botičku/výkres/dávkovač na paralen nebo cokoli jiného. "A mua!" odpovídá Zrníček a nedá se. Druhé dítě, zdá se mi, se v jistém smyslu vychovává úplně samo. Zrníček běhá, sám jí, mluví, výborně rozumí a hlavně se snaží dělat všechno jako jeho sestra. Jediné, co je na druhém dítěti problém, je to, že nikdy nejste daleko od rvačky, protože ta může vypuknout opravdu kdykoli a ve zlomku sekundy. Máme doma spoustu věcí dvakrát, aby měli každý svůj deštník (na co asi potřebuje šestnáctiměsíční dítě deštník?), svého krtka, svého Tchoupíka, svůj bublifuk (co na tom, že ten Zrníčkův je prázdný, aby ho náš chlapeček nevypil: běhání za Geckulkou a "namáčení" foukátka v lahvičce je úplně stejně cool), svůj nákupní košíček a aby tedy k rvačkám docházelo co nejméně, jenže pak si Zrníček chce k deštníku také elegantně vzít Geckulčiny žabky a je po legraci.

Nikdy ale také nejste daleko od překvapení. Když Geckulka kňourá a řve, Zrníček běží, aby našel její oblíbené plyšáky opičku Dudu, Krtka a Tchoupíka a sestřičku utěšil, a nešťastně pláče, když mu je rozzlobená Geckulka hodí na hlavu. Když kňourá Zrníček, což je ale opravdu rarita, Geckulka mu jako maminka vysvětluje: "Pler pa, Nini! E bientot arivé!" (neplakej nini, už jsme skoro doma). A když se oba dva ráno vzbudí, nemůžou se dočkat, až se sejdou. Mají společný pokoj a prozatím jsou za to moc rádi. A když u Drahématičky spali v postýlkách těsně vedle sebe, našel je Hvězdopravec ráno každého ve stoje v postýlce, jak se přes žbrdlení pusinkujou.

A ještě jedna věc je s dvěma dětmi jasná. Člověk má ještě méně času než dřív, ačkoli si myslel, že to není možné. Je víc prádla, dům je neustále vzhůru nohama, věci se přemisťují sem a tam v zběsilém tempu a pořád, pořád je třeba nakupovat a vařit. A navíc, s dvěma dětmi se dá konečně zase normálně žít, dá se znovu začít běhat, dají se nechat někomu na krku bez toho, že byste museli dopředu připravovat hory kašiček, odstříkaného mlíka a vůbec všech těch miminkovských propriet. Takže pokud nejste s dětmi, máte co dohánět (za poslední tři roky jsem toho zameškala až až), a pokud jste s nimi, máte asi tolik času soustředit se na něco jiného jako řidič autobusu v dopravní špičce. Psát blog se dvěma dětmi je kříž, protože člověk zažívá denně tolik věcí, že si z nich nevzpomene pak ani na mrňavý zlomek. O to větší škoda je, že se mi nedaří všechna ta dobrodružství, vymyšlené a vyvedené hlouposti našeho týmu, zaznamenat. Dávám si předsevzetí, že budu psát častěji. Dávám si ho už teď, protože se mi docela dobře může stát, že do konce roku už nenapíšu nic, nebo si vůbec nevzpomenu, že konec roku je a že bych si měla nějaké předsevzetí dát.

4 komentáře:

  1. To je spravne predsevzeti!
    To, jak se deti navzajem utesuji, je moc roztomile :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :). Oni jsou fakt partaci, i kdyz se v jednom kuse perou.

      Vymazat
  2. Citam to uz tretikrat a usmievam sa :)

    OdpovědětVymazat