pondělí 25. června 2012

O slušnosti a civilizovanosti

Jedno ze slov, kterému současná politická scéna za poslední desetiletí značně zvýšila frekvenci výskytu, je slovo slušnost. Zadejte si do google "volební heslo slušnost" a uvidíte, že vám vyjedou všechny strany napříč politickým spektrem. Už dlouho přemýšlím o tom, co to vlastně slušnost znamená, a protože mě dnes velmi zvedlo ze židle čtení o přestupkovém zákoně, který má "slušné lidi" chránit, rozhodla jsem se, že je čas se nad slovem slušnost zamyslet veřejně. Vážený čtenář se možná bude ptát, co že podobná úvaha dělá na blogu o životě na francouzském maloměstě, ale možná téma není až zas tak od věci.

Přeložit slovo slušnost do francouzštiny je samo o sobě docela těžké. Možná, že nejblíže stojí slovo "civilité", které by se ale také dalo přeložit jako civilizovanost. "Ukažte, že jste civilizovaní", můžete například nabádat občany, kteří si z vaší uličky dělají veřejný záchod: "a používejte záchodek před okny Eulalie Čubíkové". Civilizovanost je tedy tak nějak opakem neandrtálnosti a nejspíš tvoří i jistý šarm zdejší společnosti. "Divoši" cedí Hvězdopravec skrze zuby, když potkáme české kamarády, kteří mě nadšeně pozdraví a jeho nechají stát vedle jako by ho ani neviděli. "Nevychovanec", pomyslím si, když mi moje maminka vypráví, kterak ji na žádost o pomoc s výměnou kola kolemjdoucí pán odmítl slovy: "Na cizí věci já nešahám". "Medvěd bručoun", směje se Hvězdopravec, když protijdoucí horal odpoví na pozdrav něčím mezi slovem a zvukem. Zkrátka, civilizovanost je umění se chovat mezi sebou, opakem divokosti. Umění pozdravit - protože pozdravit, to nic nestojí a dávám tím najevo, že druhý není vosk -, umění dát druhému přednost ve dveřích, umění necpat do sebe potravu jako o život ale stolovat. To všechno dohromady tvoří jisté savoir vivre, umění žít, přesněji umění žít pospolu tak, aby dennodenní kontakt nebyl plný skřípění zubů, ran loktem, odsekávání a někdy i nadávek.

Ačkoli nechci generalizovat, z mojí zkušenosti můžu říct, že tento ekvivalent slova slušnost se nám moc v Čechách nehodí. Elementární civilizační návyky tohoto typu u nás sice existují a máme je tak nějak ve vědomí, ale rozhodně se nemůžete víceméně spolehnout, že budou respektovány. Velmi často se setkáváme s tím, že prostě nejsou, aniž by to bylo pro narušitele nějak příliš stigmatizující, a to ani pokud se jedná o veřejnou figuru.

Ve Francii se nikdo nezamýšlí nad tím, který politik je nebo není civilizovaný, neb tento rozměr slušnosti je naprostou samozřejmostí, stejně jako jistá kultivovanost projevu. Také proto Sarkozyho slova: "Vypadni, debile!", jimiž častoval účastníka jednoho z meetingů, který ho žádal, ať se ho nedotýká, tolik Francii šokovala. Možná můžete polemizovat o tom, zda fakt, že většina politických elit pochází z elitní školy ENA je dobře nebo špatně, pravda ale je, že ENA je zárukou toho, že politik se bude umět nejen slušně chovat, ale zároveň bude mít určitou kultivovanost projevu a kulturní a vědomostní zázemí.

Ale vraťme se zpět ke slušnosti v Čechách. Váženému čtenáři je jistě jasné, že národ, kde není zřejmě nemožné, aby byl vážným kandidátem na prezidenta "sympaťák" vesnický pepík Miloš Zeman, a kde se to hemží vulgarismy nalevo i napravo, má na tento druh slušnosti úplně jiný názor. Jistá neotesanost je zřejmě brána jako sympatický rys, a i když nám hrubost vadí, možná si často sami nejsme jisti, jak bychom se vlastně měli sami chovat.

Přemýšlím o tom, když přijedu zpět do svého rodného českého maloměsta a potkávám jednoho známého za druhým. Pozdravit, nepozdravit? Ve Zvonokosech zdravím všechny, kdo třeba jen jdou proti mě na ulici a navážou oční kontakt. Když potkám v rodné díře lidi, kteří se mnou chodili na stejnou školu, většinou je ticho, ačkoli oba dobře víme who is who. A když mě moje maminka představila svojí kolegyni: "To je moje dcera", kolegyně odpověděla: "Já vím, já už jsem ji viděla" a následně pokračovala v konverzaci.  Je to jiná kultura, přemýšlím, cítíc se tak trochu uražena. Nebo jsou prostě nevychovaní? Žije se jim takhle dobře? Napadají tyhle věci jenom mě?

V takových chvílích se cítím v Čechách jako cizinec a zároveň se zoufale snažím, aby to nebylo poznat, aby si o mě nemysleli, že jsem náfuka. A tak se snažím chovat se jako ostatní. Zároveň si ale říkám, největší projev civilizovanosti je být schopen se tak chovat, i když to ostatní nedělají.

Vraťme se ale k původní otázce. Když naši politici apelují na slušnost, na co tedy apelují? Kdo jsou oni slušní lidé? Proč zrovna slovo slušnost?

Proč ne třeba poctivost? Poctivý je člověk, který nekrade a žije v souladu se zákonem. S psaným zákonem. Kupodivu se u nás s ní ohání politická scéna mnohem méně. Z nějakého důvodu se místo o poctivosti mluví o slušnosti, ačkoli obě slova nejsou synonymní.

Na slušnost psaný zákon není. A vzhledem ke zmíněné české lásce k sympatické neotesanosti bych řekla, že celé slovo dostává ještě nejasnější obrysy. Nevyjádřím to přesně, ale pracovně si prozatím definujme pojem takto: Slušní lidé jsou zkrátka ti, co mě neštvou. Ať už je to tím, že nekradou, nebo tím, že nedělají v noci hluk, nebo tím, že se nepovalují před domem na lavičkách.

Je bezdomovec sedící před zvonokoskou poštou, který všechny kolemjdoucí hlasitě zdraví, slušný, i když je špinavý a nejspíš i trochu opilý?

A jaký vztah mají slova slušnost a poslušnost? A příslušnost?

Vraťme se ke slušným lidem jako těm, kteří mě neštvou. Proč mě neštvou? Je to nejspíš proto, že jsou to lidé, kteří přísluší ke stejné názorové, sociální, kulturní skupině jako já. Jsou to lidé, kteří poslouchají stejné pány jako já - ať už je tím pánem nějaký sociální zvyk daný kulturně, ať už je to norma morální nebo zákonná. A protože ke kulturním sociálním zvykům patří i jisté drobné kulturní přestupky proti zákonu, nepochybuje se o slušnosti člověka, který třeba zaplatil pár tisícovek do kapsy určitého lékaře, ačkoli to nejspíš tak úplně legální a poctivé není (či nebylo).

Myslím, že past slova slušnost užívaného naší politickou elitou je přesně zde a přestupkový zákon o tom jasně svědčí. Apel na slušnost je v tomhle případě totiž apelem na netoleranci vůči jinakosti druhého, přestože tahle jinakost může být v mezích zákona, zatímco slušní lidé můžou občas udělat i něco nepoctivého. Na to být zařazen jako neslušný stačí, že naši páni jsou jiní.

Vzrůstající netolerance české společnosti jde tak se slušností pěkně ruku v ruce. Čím víc voláme po tomto významu slušnosti, tím jsme netolerantnější k pánům jiných. Podobné nálady pak vedou i ke stříhání neslušných hár mániček.

A s velkým zjednodušením lze říct, že politici lákající na tato slova voliče se klidně dále nazývají všemi jmény, ukazují na sebe prostředníčky, páchají další celou řadu necivilizovaností a dokonce a hlavně i nepoctivostí a Češi dokola mluví o tom, jak tahle společnost potřebuje slušnosti více, aniž by se zamýšleli nad tím, co že to slušnost je.

Na slovo slušnost v našem současném českém kontextu je ale záhodno dávat dobrý pozor. A naopak vám i sobě přeju více civilizovanosti a poctivosti.

pátek 15. června 2012

Zvonokosy dnes

Tak nevím nevím, občas začínám přemýšlet, zda se ze mě náhodou nestává Provensalan. Neříkám to jenom kvůli zanedbávání tohoto blogu a internetu vůbec, ani jen kvůli faktu, že jsem odřela Dežotovi bok, když jsem se naše prdítko pokoušela zaparkovat, a dokonce ani jen proto, že mě při poslední jízdě vlakem do Ženevy napadlo, že jsou lidé nějak málo hovorní a že, pokud budu takhle pokračovat, dopadnu nejspíš jako jedna paní v českém vlaku, kterou její soused odpálil typicky česky přívětivě: "Paní, já si ale nechci povídat". Říkám to tak nějak kvůli tomu všemu najednou. Zkrátka, o zpožděních autobusu do Aix, očních problémech prodavačky těstovin a kadeřnických sklonech pekařčiny dcery (myslím té pekařky s hrudkami řasenky) vím všechno.

Na druhou stranu ale pořád ještě nejsem schopná po luberonských silnicích jezdit více než sedmdesát a když prší, otevřu dokořán okno a nadšeně se na ty kapky dívám - v Santiagu jsme nic takového neměli -, místo, abych hartusila, že počasí je neobvyklé, že prší moc a že za to všechno určitě můžou ty chlíváci z Vošingtónu. K asimilaci tedy stále ještě daleko.

V Provence a na celém jižním pobřeží se sice hartusí na trhu hlavně proti počasí, ale doma se pak ví, kdo za to všechno může. Laskavý čtenář, který má jistě spojený místní kraj s lány levandule, růžovým vínem a olivami, sice může možná fialovou barvu považovat za tu, co zdejší kraj charakterizuje nejlépe, během voleb se mi ale začíná zdát, že barva Azurového pobřeží a spol. je hlavně hnědá. A hnědá, to je barva asimilace, jinak táhni, odkud jsi přišel. Nikde jinde ve Francii nemá Le Penova strana Národní fronta takový úspěch. Jaké že tedy dnešní Zvonokosy vlastně jsou?

Pestré.

Novým vynálezem starosty už dávno nejsou toalety, dnes je jim moderní Zvonobus, autobus vozící obyvatele zdarma z jednoho konce města na druhý. Na zastávce čekám s pánem, který čeká na čtyřku, ne na jedničku, ta to bere moc dokola, a když autobus přijede, přátelsky si potřese rukou s řidičem. Ač je autobus zadarmo, využívá ho málokdo, protože Francouzi svá prdítka milují a nemíní se nechat omezovat něčím jako jízdním řádem, už tak stačí, že je pořád terorizují nějakými silničními pravidly, že bylo nedávno zakázáno používat detektory radarů a, ta úplně nejneslýchanější hrůza, od prvního července je nutné mít v autě dokonce alkotest. Usadíme se na sedačky. Vedle nás jede rodinka vracející se od rybníka, holčička spí tatínkovi na klíně a tatínek volá na autobusáka, aby se podíval "jsem Ti říkal, že usne!". Autobusák se koukne a jede dál povolenou padesátkou. Na retardéru autobus nejdřív nadskočí, a pak si prdivým zvukem otře o retardér bříško. "To jsem nebyl já!", vesele volá tatínek. "No jo, tenhle si dycky sedne", komentuje to řidič: "Ty ostatní ne, ale tendle dycky." "Kde chcete vystoupit?", ptá se mě autobusák, protože mě nezná a neví tedy, kam jedu. "V centru", řeknu. "Ale kde v centru???" dodává, protože každého vysype tam, kde to má k domu nejblíž.

Postavy tohoto celkem nudného příběhu jsou pán Provensalan, slečna Češka, řidič evidentně potomek imigrantů ze severní Afriky a tatínek s dcerou jsou černí jako bota.

I ve Zvonokosech se tedy dnes mísí kultury a barvy pleti.

Na poště ve frontě sleduju ženu přede mnou. Burku nemá, ale je zahalená od hlavy až k patě. Uctivě žádá úřednici, aby jí změnila paušál na telefon. Je nejméně o deset let mladší než já. Přemýšlím, co si asi myslí, jaký je její život. Vyvstává mi v hlavě desítka stereotypů. Bije ji muž? Musí rodit jedno dítě za druhým? A pak mě napadne, že Socrates měl pravdu. Vím, že nic nevím. Nevím vůbec nic.

Jsem na řadě. Co o mě úřednice za pultem, když slyší můj akcent a moje rozčilení nad tím, že pořád pošta ještě neotevřela naše konto?

Snažím se, aby moje rozčilení nebylo českého, ale francouzského kalibru. Jestliže v Čechách není neobvyklé hulákat, nazvat úřednici neschopnou a nechat si zavolat vedoucího, ve Francii velmi dobře funguje - to, co by v Čechách nefungovalo ani náhodou, jelikož co je komu do toho, že jste socka - poukázání na to, do kterak prekérní situace jste se kvůli chybě dostali a kterak strádáte a nemůžete platit nájem. V Chile byste se zase museli bít v prsa, jak jste strašně důležití, a popřípadě to doložit, jinak nezbyde než pokorně čekat a nerušit. Inu, jak říkám, nevím, proč jazykové učebnice ztrácejí čas lekcemi typu "U doktora", když symptomy jsou všude na světě stejné. Taková lekce "Na úřadě" by se hodila mnohem víc.

Úřednice je milá, stejně jako byla milá na paní přede mnou, a snaží se mi pomoct, aniž by dala najevo, že se nějak liším od "normálního zákazníka". Možná ví, že nic neví. Možná je část její rodiny z Itálie, Portugalska nebo jiné evropské země a to, že mám akcent, jí nepřijde divné. Možná je prostě jen profesionální a jinak ví. Že muslimové-Arabové-imigranti žijou na dávkách a bijou svoje ženy a že východoevropané kradou práci a nejlepší by bylo vystoupit ze Schengenu, aby byl od těhle lidí pokoj. Možná tohle všechno a stejně jako 20% místních volila extrémní pravici. Možná ji volila proto, že její muž nemá práci a možná, že jí nepřišlo divné volit Národní frontu ani když přítelkyně jejího syna pochází z černé Afriky, protože ta je přece slušná a tu by nedeportovali. Kdo ví. Já ne a pokud nechci být paranoidní, opakuju si, že nevím.

"Ve Zvonokosech si dejte bacha, kde budete bydlet", říkal Hvězdopravcův bratranec: "Je to tam nebezpečný." Hvězdopravcův bratranec byl ve Zvonokosech naposledy před dlouhými léty, žije na vsi u Marseille a prodává ve zverimexu, protože je expert na mořská akvária.

V Marseille samotném to je také čím dál nebezpečnější, říkali onehdy v televizi. Na Canabière v noci se bandy mladíků motají kolem barů a snaží se okrást v páteční a sobotní noci rozjařené hosty. Naštěstí je tu bývalý legionář Tomas, původem z Maďarska, a jeho kamarádi z východu Evropy, kteří nabízejí barům služby jako ochranka. Samozřejmě mě napadá slovo výpalné, ale vím, že nic nevím. Když jde někdo z hostů vybrat peníze do bankomatu, Tomas a jeho kamarád Sergej jde s ním, protože bankomaty mají bandičky pěkně očíhnuté. A nejvíce číhají na hosty, co sotva drží na nohou. Kamera nekamera, jeden host se potácí tak, že ho Tomas musí podpírat a přitom střeží, aby opilosti nikdo nevyužil k odcizení peněženky nebo mobilu. "A takto Tomas doprovodí hosta bezpečně až k jeho autu.", libuje si komentátor osočuje vzrůstající kriminalitu, která tolik lidí přiměla volit Národní frontu. Po francouzsku.

Inu, ve Zvonokosech, stejně jako v Marseille, zřejmě stále platí, že aby si farář získal důvěru místních, musí nejdřív ustát burgundské vínečko.

Chudáci muslimové přitom nepijí.

Všechno se mi to mísí v hlavě jako sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis a přemýšlím o slovech, jak prý melting pot nefunguje a říkám si, že sladký mátový čaj, Plzeňské a pastis, to zní jako Pejsek a kočička a kruté bolení hlavy. Nebo schválně, co je lepší ke kafi: gazelí rohy, makovec nebo croissanty?

A odkud vlastně ty gazelí rohy přesně jsou? A má vůbec Provensalan naproti croissanty rád?

Zvonokosy dneška jsou pestré a možná, že když se začneme spíš ptát než tvrdit, nakonec pochopíme, že nejde o to míchat všechno dohromady, ale moct si společně dát, na co máme chuť, aniž by to znamenalo, že si musíme vybrat totéž. A pak, je tu ona skvělá možnost ochutnávání a inspirace!

Často myslím na to, jak tenhle zvonokoský blog, stejně jako můj předchozí blog o Chile, vlastně psát. Ráda karikatuju a ráda se věcem směju, a mám pocit, že moji čtenáři se mnou. Nechci se vysmívat, spíš se podívat na komičnost zaslepených pravd, které jsou legrační právě tím, že jsou pro moje české čtenáře naprosto absurdní. Stejně tak ale považuju za zdravé zkoumat zaslepené pravdy vlastní, které jsou často mnohem méně komické. Je zvláštní, jak je možné se na druhou kulturu dívat očima své vlastní, a zároveň z ní umět i vystoupit a podívat se zase zpátky. Zvláštní a těžké. A obohacující. Díky melting potu.

Až pojedete v létě do Provence, užívejte si tradiční levandule, růžového a oliv. Tradice má něco do sebe. Podívejte se ale zvědavě i na to, co je Provence dnes, protože francouzský venkov už ani v Luberonu není to, co byl, a ne náhodou má v místních vesničkách Národní fronta tolik voličů, kteří onu změnu nenávidí a nového se bojí. A nedělejte si iluze, že se názory Národní fronty nějak přehnaně liší od toho, co se klidně a bez povšimnutí může pronášet v Čechách jako pravda, za níž je jedním dechem proneseno, že tedy není politicky korektní, ale s politickou korektností, ať se jde někam, když je to přece pravda, co se obecně ví. Mimochodem, naše národní hrdost na to, jak jsme chytří, že nebudeme politicky korektní jako ti šašci v Americe nebo v Evropě, je jednou z věcí, které počítám mezi ty méně komické.

Zkuste se podívat na ono míšení starého a nového a na chvíli myslet, že víte, že nic nevíte, a možná uvidíte onu rodící se novou Provence vedle té repetitivně se opakující a ač malebné, do sebe zatuchle uzavřené - i vám samým. Stejně jako bude pro cizince - nedejbože tmavé pleti - uzavřená společnost na nejedné české vesnici v hospodě. I když, on i takový blonďatý Skopčák...

A možná se vám jako mě stane, že francouzské prdítko uhánějící proti vám hlava nehlava uprostřed silnice neřídí místní ovíněný hráč petangu, ale v kompletní burce zahalená žena, která sice přes burku vidí jen tak trochu, ale zcela jistě má ve dveřích auta povinný alkotest.


Zdá se, že o úsměvné absurdity ani v moderní Provence nebude nouze.