úterý 17. října 2017

O stěhování před stěhováním

O víkendu se stěhujeme. Finišování papírů v bance bylo nekonečné, a navíc bylo spojené s únavou z nahromaděných odpracovaných týdnů, péčí o dvě malé děti a především Zrníčkem, který se stále v noci budí a vstává okolo šesté ranní. "Dneska jsem se dobře vyspal," řekl mi tuhle Hvězdopravec, a pak se sám zarazil: "Teda, nikdy bych netušil, že tuhle větu pronesu po noci, která má šest hodin." Před koupí ale Hvězdopravec nespal prakticky vůbec, banka jako obvykle měla na všechno času dost a pořád opakovala, že není problém. Další, kdo se moc nezneklidňoval, byl notář starající se o koupi, a to navzdory tomu, že se kvůli koupi měl dostavit autem přes celou Francii odněkud od Bordeaux. Notář zneklidněl až poté, co už byl v půli cesty autem, aby druhý den koupi podepsal, a banka mu zavolala, že nakonec problém je (problém, na nějž Hvězdopravec upozorňoval už před třemi týdny se týkal v překlepu v adrese) a že se musí celý papír předělat, a to rychle. Notář z Bordeaux to vyřizoval s druhým notářem v Grenoblu přímo z odpočívadla u Montpellier po telefonu a kupodivu se to v pátek odpoledne povedlo a banka kdesi ve virtuálním neznámu to stihla sežvýkat a uvolila v pátečním odpoledni peníze na koupi. A tak jsme šťastnými majiteli. S jazykem na vestě.

Děti mají o stěhování svérázné představy. Zrníček ví, že máme starý dům a nový dům, ale zatím ho to celé moc nezajímá. Zato Geckulka koumá. "Geckulko, chceš se stěhovat do nového domečku?", zeptala jsem se v létě. "No!", Ne, řekla Geckulka. "A když bychom si tam vzali tvojí postýlku a všechny hračky?", řekla jsem, protože mi bylo jasné, že Geckulka moc neví, co to asi stěhování je. "E  on prán osi la mezón e l žardén!", zajásala Geckulka nad tak dobrým nápadem: "vezmeme si taky dům a zahradu!". Hm, řekla jsem si, tak tohle si budeme muset ještě vysvětlit.

Vysvětlovala jsem jako o život, a když jsme podepsali smlouvu a dostali neuvěřitelnou kopu klíčů, řekli jsme dětem: "Tak, už máme klíče, tak se půjdeme podívat na nový dům a vyberete si, který chcete pokoj.", děti byly celé natěšené. Zavřela jsem okenice starého domu a Geckulka řekla: "E set mezón, on la revera plu!" "A tenhle dům už neuvidíme."

Také bych so přála, aby stěhování šlo pěkně takhle, klíče od nového domu, šup, zavřete okenice a šup šup, všechno je přestěhováno. Ale tuším, že tak to určitě nebude a dokonce ani trochu.

Tenhle víkend Hvězdopravec stěhoval nábytek z Grenoblu a já jsem jela s dětmi na školu češtiny do Aix. Škola je odpoledne, a protože Geckulka ve své regulérní škole odpoledne nespí, i když to potřebuje, dávám jí o víkendu systematicky spát. Obě děti tedy spaly, já nachystala věci, a pak je spící vytáhla z postýlek, jak byly v tričku bez kalhot a ponožek, a přenesla jsem je do auta. Geckulka se probudila, Zrníček chrněl. "Ta mon pantalón?", máš moje kalhoty, ujistila se Geckulka. Mám. A jelo se.

Mělo mě to napadnout.

Měla jsem poslechnout varování z minulého týdne, kdy jsem se vydala z dětmi do herny - půjčovny her, kde je kromě společenských her také k dispozici obrovské množství hraček - a to přes to, že Geckulka nechtěla ráno snídat. Že nechtěla snídat, to zase není tak zvláštní, Geckulka ráda vzdoruje, ale hlad ji obvykle přesvědčí, že nakonec slupne snídani jako malinu. Ale mělo mě zarazit, že nesnídala vůbec, má zeleně našedlou barvu a stěžuje si, že ji bolí bříško. Problém je ten, že Geckulka si stěžuje každou chvíli, našedlost v ranním světle nelze poznat s jistotou a hernu měli slíbenou. V herně bylo živo a kromě obvyklých chův tam byla i jedna teta z jeslí, kterou dobře znám. Hráli jsme si s dětmi na obchod a najednou začichám a cítím. Zrníček to nebyl, a tak jsem odér připsala na účet chlapečkovi, který si hrál vedle. Že ho nepřebalí, pomyslela jsem si. Dohráli jsme si v obchodě a šli jsme na autíčka, když mi Geckulka ohlásila jako by se nechumelilo, že má v kalhotech. Měla v kalhotech, na tričku a teplácích, byla celá zelená a kňourala, že je unavená. Zatímco jsem ji na záchodě čistila, Zrníček, milovník koní, našel obrovského plyšového koně. "Tak jdeme domů, nedá se nic dělat", řekla jsem. Zrníček držel koně a mně bylo jasné, že mám dvě možnosti. Buď být důsledná, chtít, aby Zrníček koně nechal v herně, naštvat tím Zrníčka a muset ho táhnout protestujícího k autu spolu se zelenou polehávající bídně očištěnou Geckulkou. Nebo oproti všem principům půjčit koně a odnést ho urychleně z herny se spolupracujícím Zrníčkem. Dobře jsem udělala. Hned po příjezdu domů Geckulka poblinkala celou předsíň.

Mělo mě to při tom odjezdu do Aix napadnout.

Měla jsem poslechnout varování z minulého týdne, kdy se mi podařilo ztratit ve městě klíčky od auta, protože Zrníček nechtěl na parkovišti držet ruku, Geckulka samostatně popošla kus ke stromu a bylo nutno sledovat, jestli tam moudře čeká, nebo jestli ji hlavou neprolétne nějaká hloupost jako jít vyhodit papírek do popelnice na druhé straně ulice, a při tom vyndat z auta kabelku a těžkou tašku s knížkami do knihovny a auto zamknout. Klíče, které mi vypadly z kabelky někde tam, kde stála Geckulka, a kde jsem asi lovila kapesník, abych utřela nos řvoucímu vzpouzejícímu se Zrníčkovi, ale naštěstí během té hodiny, kdy jsme chodili po městě, nikdo nenašel.

Zato teď, v sobotním odpoledni v hemžícím se Aix, jsem to byla já, konečně zaparkovaná, kdo hledal a nemohl najít Geckulčiny kalhoty. Měla jsem všechny ponožky, všechny mikiny, měla jsem čistou plenu a vatu, dokonce i kapesníky jsem měla a lahev džusu na Školičku, ale neměla jsem Geckulčiny kalhoty. Naštěstí jsem matka zkušená a vím, že je vždy radno před odchodem vzít kolem krku šátek nebo šálu, protože ta kromě módního doplňku též v nouzi poslouží jako obvaz, zavazadlo, kloubouček, nebo, stydím se to říct, kapesník na utření soplu (potom peru, přeci jen). Nebo také nahradí oděv dítěti spadlému do louže, do fontány, zmoklému či vystavenému mateřské demenci. "Udělám ti sukni, neboj.", řekla jsem a sundala jsem šálu. Geckulka nechtěla. Mně se nechtělo řídit padesát kilometrů zpět kvůli kalhotům. Navrhla jsem tedy že opustíme těžce vydobyté místo k parkování a dojedeme do supermarketu. Aix moc neznám, ale vím, kde je Super U blízko školičky. Geckulka souhlasila. Tentokrát jsem zaparkovala na místě, kde, zdálo se mi, slibovali odtažení, ale doufala jsem, že se proti nám všechno nespiklo. Pro jistotu jsem se zeptala pána, který právě parkoval zakázaně vedle: smí se tu parkovat, nebo nesmí? S jižanskou disciplinovaností mi řekl: "Jo, ale ne moc dlouho." Nákup byl rychlý. Ani stopa po kalhotech nebo čemkoli, co by je mohlo nahradit. Neodtáhli nás, a tak jsme jeli dál. "Carrefour", zajásala jsem a zaparkovala v podzemní garáži, tentokát naprosto legálně. Jenže pak mi to došlo. Aix je město módy. Všichni lidé tu vypadají jako by právě vypadli či spíše elegantně vystoupili ze stránek magazínu tištěném na křídovém papíře. Kdopak by v tomhle městě kupoval tepláky v supermarketu? Došlo mi, že nezbyde, než jet do centra. Snažila jsem se přesvědčit Geckulku, že jít v sukni z šály na školičku češtiny je rozhodně menší ostuda než jít s matkou v notně ošoupaných džínách a opraném tričku, která právě vytvořila sukni ze šály, jež v minulosti sloužila k bůh ví čemu, do centra Aix, ale Geckulka měla svou hlavu. Bez kalhot nejdu. A tak jsme koupili luxusní růžové tepláky v módním butiku v centru, vystáli čtvrt hodinovou frontu na kase, protože v obchodě zrovna byly slevy a ze žurnálu vypadnuvší babičky a maminky tam nakupovaly nažehlené modely pro svoje ratolesti, které byly asi někde na kurzu piana nebo jízdy na koni a neválely se tedy v obchodě po zemi či se nepokoušely rvát a nežalovaly stylem "Mamá, Nini a di....Nini a di....kesk ta di, Nini, ž m rapel pa?" (Mami, Nini řekl, že.....Nini řekl, že.....co jsi to řekl, Nini, já už si to nepamatuju?), a jeli na Školičku. Dvě hodiny po té, co jsem opustila první vybojované místo na parkování jsem už poměrně lehko - blížil se večer - našla nové a mohla jsem záhy poslouchat nespočetně historek ostatních matek, které zapomněly dětem tu botičky, tu tričko a v jednom případě dokonce kalhotky pod sukničku na svatbu.

Zkrátka, myslím, že u stěhování půjde hlavně o to přežít to celé s co nejmenšími ztrátami. Doufám, že nás napadlo všechno možné, co by se mohlo odehrát a že jsme na to připravení. Až nás napojí na internet, řeknu vám, jak to dopadlo.