středa 19. června 2013

Přece z toho neporodím!

Čtenářky internetových fór, na kterých vykukují dvě čárečky a kde se povídá o nejkrásnějších dárečcích, jistě vědí, že nejvíc mimískům škodí stres. Ze stresu se rodí. Z bouřek se rodí. Z leknutí se rodí. Hlavní je se nestresovat.

Něco vám řeknu. Pěkné houby.

Když jsem v půlce května vstoupila do druhé poloviny osmého měsíce a začaly mě trápit všechny neduhy, o nichž jsem tu skuhrala minule, přijela k nám do Zvonokos pouť. Přijíždí každý rok na svátek svatého Pankráce. Kolotočáři se protlačí kamiony na historické náměstí asi pět metrů od nás, blikajícími atrakcemi na týden zatarasí jedinou přístupovou cestu k našemu domu a zaberou všechno dostupné parkování široko daleko. Zato máme ale pět dní živé zábavy dlouho do noci přímo pod okny. "Bavíte se????", ozývá se co pět minut z tlampače. "Ano!!!!", volají teenageři z horské dráhy, a pak v naší ulici zvrací pivo a cukrovou vatu. "Jedem jedem!!!!", huláká chlápek u centrifugy a já, zahořklá těhotná stařena, si nacpu špunty do uší a doufám, že konečně zaberu. Minulý rok jsme jeli, brblám si pod vousy. Jeli jsme pryč. Ale co letos, když jediné, kam ještě smím jezdit, je do práce, a jinak mám nařízeno odpočívat? Jestli to takhle bude dál, tak pojedeme akorát tak do porodnice! Převalím se na druhý bok, na ten, kde se mi leží jako na pomeranči, protože je to tam, kde má Gecková hlavičku, a navzdory všem hlavně se nerozčilujte, začnu v duchu klít jako dlaždič.

Ale ze stresu se, milí čtenáři, nerodí. Jinak bych už musela porodit za minulý měsíc několikrát.

Poslední den pouti jsme kolem šesté večerní leželi na kanapi, Hvězdopravec sledoval svůj oblíbený Stade2, ekvivalent našich Branek, bodů, vteřin, když v tu jsme uslyšeli zvuk tříštícího se skla. V domě naproti, od nás skoro na dosah ruky, v prvním patře stál na parapetu kluk a než jsem stihla vykřiknout ach! ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!, kluk seskočil jako kočka z okna ven a utekl. Došlo mi, že léta poetismu máme v moderní společnosti jistě za sebou a že skutečnost je prozaicky prostá: žádný sebevrah, zloděj.

Zavolali jsme policii. Než přijeli, kluk se stihl vrátit s kumpánem, vlézt do domu znovu a zase vyskočit. "A jak vypadal?", zeptali se policisté. "Hubený, dlouhé černé vlasy, modré tričko, šedé džíny, asi šestnáct let", řekla jsem. Neřekla jsem, že kluk byl docela pohledný, nepřipadalo mi to tváří v unavené tváře dvojice policistů potících se v nedělním odpoledni v uniformě vhodné. "Hm....", zamyslel se ten menší tlustý nad mým bravurním detailním popisem a podíval se směrem na náměstí, kde cirkulovaly davy lidí: "No tak my tu chvíli budem hlídkovat, kdyby se náhodou vrátil..."

Kluk se kupodivu nevrátil. Asi respekt k uniformě, která patnáct minut váhavě přešlapovala u nás na rohu. Nebo asi hlavně proto, že dům, kam vlezl, je prázdný a není v něm, až na ošuntělou ledničku, co ukrást.

Přesto, že se ze stresu nerodí, jsem měla tolik kontrakcí, že mi nakonec byl odpuštěn poslední pracovní týden.

A ještě, že tak.

V pondělí kolotočáři složili nádobíčko a zase se u nás na náměstí dalo parkovat. Ono historické náměstí totiž slouží za normálního provozu jako parkoviště. Jediný problém je, že je to parkoviště placené, drahé a speciálními pravidly řízené. Můžete na něm auto nechat v noci zadarmo, ale vyjet musíte druhý den před 7:30, jinak hlídač zatáhne závoru a musíte nocleh vašeho vozítka zacálovat. Také nesmíte nechat auto na náměstí nocovat v pátek večer, protože jinak v sobotu v pět ráno přijdou policisté, vzbudí vás, a důsledně vám doporučí, ať si laskavě zaparkujete jinde, protože v sobotu je na náměstí trh a parkovat se na něm nesmí. A když v trenýrkách a pantoflích spolu s pár podobně přitroublými sousedy ospale dovrávoráte k autu, za stěračem máte pokutu 35 eur. Zkrátka, parkovat se u nás dá, ale musíte v tom umět chodit.

Hvězdopravce v trenýrkách a pantoflích můžete v sobotním ránu vidět s jistou pravidelností a ještě častěji se u snídaně ozve: "A sakra...", protože je po 7:30 a Dežot pořád ještě spí v draze placené postýlce.

"Vezmi si X", řekla jsem velkoryse, vzhledem k tomu, že jsem díky kontrakcím nepotřebovala jet do práce. Kvůli pouti jsem v pátek nechala svoje růžové flower power car skoro až na periferii Zvonokos, na jednom z mála míst, kde se během pouti smělo parkovat. Hvězdopravec sebral klíčky a papíry a utíkal.

"Jdu na policii", volal mi po deseti minutách: "nerozčiluj se, ale X na tom není zrovna dobře."

A tak jsem se dozvěděla, že mi někdo chtěl moji X ukrást. Přesto, že tenhle typ aut se otevře levou zadní vypáčením dveří a jednou ranou šroubováku ho i nastartujete, přesto, že tedy dveře auta obvykle nezamykám, jak mi poradil tatínek Jean, protože zloděj, kterému podobná popelnice za kradení nestojí, ale který by se rád podíval, zda není vevnitř něco dobrého k lupu, alespoň nezničí při páčení dveře, přesto přese všechno nejen, že tentokrát do otevřené X vlezli zloději tvořivě a neotřele rozbitým okénkem, ale zřejmě kladouce si otázku "jak auto ukrást" také utrhali vevnitř všechno, co utrhat šlo. "To jsou ale amatéři". podivoval se mechanik, kam jsme X odvezli: "Těm muselo bejt tak deset, víc ne."

A tak jsem nemohla chodit do práce dvakrát tolik. Protože jsem měla kontrakce a proto, že jsem neměla auto.

"Odpočívat a relaxovat", zněl příkaz pánů doktorů. "Relaxovat a odpočívat", psaly všechny zkušené kamarádky. Hlavně se nestresovat, ať z toho neporodíš.

Dva týdny na to jsem takhle relaxovala a odpočívala na našem loži v druhém patře našeho domu.

Dovolte mi ale nejdřív malou odbočku. Jestliže jsem o něco výše psala o tom, že domy naproti jsou jako na dosah ruky, ráda bych nyní uvedla, že se nejedná ani o poetickou nadsázku, ani o zkreslení způsobené strachem a hrůzou (mám přece nařízeno nestresovat se), ale o tvrdou realitu. Naší ulicí sice projede auto, ale pouze formátu Dežota a pouze se sklopenými zrcátky. Pamatujete se, že máme garáž, ale nedá se do ní vjet? Inu, šarm historického centra!

Takže, dva týdny na to jsem okolo čtvrté ranní relaxovala a odpočívala na našem loži, když v tu slyším na ulici volání, které jsem si pamatovala z lekcí francouzštiny v dávné minulosti. Au feu! Appellez les pompiers!  - dle učitelky ekvivalent českého Hoří!  . Pamatuju si moc dobře, že jsem při zjištění, že učebnice uvádí podobnou litanii jako překlad něčeho, co musí být vyřčeno tak rychle jako oznámení o požáru, zcela ztratila v lekce francouzštiny důvěru. Inu, kdo by byl řekl, že deset let poté, opravdu uslyším doslova učebnicové volání.

První Au feu! Appellez les pompiers! jsem tedy myslela na učebnice.

Druhé Au feu! Appellez les pompiers! jsem myslela na to, že mám opilců plné zuby.

Třetí Au feu! Appellez les pompiers! jsem se zamyslela nad tím, proč u toho řevu opilec tleská.

Čtvrté Au feu! Appellez les pompiers! jsem si vzpomněla, jak dvakrát hořelo v našem sousedství v Santiagu, jak jsem první noc v našem novém bytě chodila po Bellavistě v županu, a řekla si, že pravděpodobnost, že by zase hořelo hned vedle a ještě ke všemu na začátku mého devátého měsíce těhotentství, je naprosto minimální.

Až páté Au feu! Appellez les pompiers! jsem si řekla, že bych asi měla vzbudit Hvězdopravce, i když možná bude brblat, že už tak špatně spí a že ho pořád budím svým převracením. Na druhou stranu, řekla jsem si, když jsem ho takhle úmyslně vzbudila naposled, bylo to, abych mu řekla, že je asi zemětřesení, a bylo z toho 8.3 na Richterově škále. "Ne, hysterka nejsem", řekla jsem si a zatřásla jsem spáčem vedle.

Hvězdopravec otevřel okenice a viděli jsme ze střechy naproti šlehat plameny.

Poučení z toho plyne mnohé.

Zaprvé, ani když hoří, nehoří tak, aby se nedala čtyřikrát zopakovat litanie Au feu! Appellez les pompiers! a spáč hráč sebevrah neměl pořád dost času myslet na kde co. V češtině jsme zbytečně struční.

Zadruhé, když máte pocit, že opilec křičí hoří a zároveň slyšíte "tleskání", možná, že je to tím, že venku praská oheň.

Zatřetí, jsem dobrá matka, protože jsem zvládla se voláním hoří poměrně dlouho nestresovat.

Začtrvté, jak vám řekne každý statistik, fakt, že dvakrát už vedle vás hořelo a že jste v devátém měsíci těhotenství nemá na pravděpodobnost, že u sousedů hoří, vůbec žádný vliv. To, že váš soused je alkoholik a má tendenci kouřit v posteli, naopak ano.

Zapáté, zavazadlo sbalené do porodnice se hodí i v případě požáru a je dobré ho mít tedy připravené dopředu, protože připravovat zavazadlo do porodnice, když u sousedů hoří, z vás rychle udělá špatnou - vystresovanou - matku.

Zašesté, když máte hlavu plnou těhotenských hormonů, stresuje vás každá pitomost, takže při úprku z domu ven vás přepadne obava, aby vám v garáži neshořel zbrusu nový kočárek.

Zasedmé, francouzští hasiči na rozdíl od těch chilských přijedou rychle a v hojném počtu, takže ani v historickém centru nakonec nejen, že neshoří váš kočárek, ale dokonce ani váš dům, ani domy sousedící zdí s domem hořícím.

Zaosmé, ze stresu se nerodí.

Tečka. Dopadlo to dobře. Asi na týden.

"Ze stresu se nerodí?", pomyslel si nejspíš nějaký z úřadujících archandělů, co to na mě vědí a co nahoře zdravotního a sociálního pojištění sedí, když mu po šesti měsících průchodem střevy místního systému přistál na stole můj a Hvězdopravcův zaprášený tlustospis s všemi možnými a nemožnými papíry o našich podvratných existencích. Proč píšu podvratných? Pamatujete si přeci na smrtelný hřích "opustíš-li mne" a na to, že lidé, jejichž životopis čítá i jiné místo pobytu než Dolní Kotěhůlky, by měli být potrestáni za potulku! Neměla jsem dosud tu odvahu čtenářům líčit naše další trable s byrokracií, a proto nevíte, že náš návrat do systému zdravotního a sociálního pojištění ve Francii je pro místní úřady naprosto nestravitelný a nespolknutelný ořech, který byl dosud zaseknut někde v kloace slepého střeva, kde začal pomalu zahnívat.

"Ze stresu se nerodí!", odpověděl si tedy úředníček a jako řešení zvolil ablaci onoho bolavého apendixu. Když nás vyhodí ze systému, bude přeci všechno zase pěkné a krásné. A ona z toho, jak již bylo řečeno, neporodí, a je to! Nebo, kdyby náhodou ano, alespoň jí to ušetří platbu za vyvolávací injekci, když to bez pojištění bude muset všechno platit. A vůbec, řekl si úředníček, zaléčíme to pořádně, už od 1.1.2009.

Jenže kdo to kdy viděl, aby vyjmutí slepého střeva někdo svěřil jednom úředníčkovi? Podobná operace je samozřejmě nelegální, vyhodit někoho ze systému zdravotního pojištění, nota bene někoho těsně před porodem, se nesmí. Dobře, apendix byl vyříznut, ale kontrolní systém briskně zachytí, že se stalo něco, co se stát nemělo, a zadrží  tedy informaci o tom celém ve svých útrobách. Výstupní zpráva pak zní asi nějak takhle: Pacient zemřel a koza zůstala celá. Jinými slovy, moje zdravotní a sociální pojištění bylo zrušené, ale dopis o tom, který mi měl být doručen, asi sežrala ona úřednická kontrolní koza. Tím ovšem nezbylo nic na úřednického šimla. Myslím ten dopis, který by nyní onen šiml rád k sežrání jako výměnu za to, aby mě zapsal zpět. Vysmívala jsem se snad tomu, že ve všech doporučením okolo těhotetství by se nevyznala snad ani Chytrá horákyně? Tak vidíte, a jsem pojištěná-nepojištěná. Jsem vyškrtnutá, ale nemám o tom doklad, takže mě není možné zapsat zpět.

A co vy si představujete pod takovým slovem "absurdní"?

Navzdory tomu všemu, nebo možná právě proto, Gecková sedí v mém bříšku jako paša, jen drobně se vrtí a občas mě kamarádsky dloubne do žeber: "Mami, hlavu vzhůru!"
"No, ty potvoro, zrovna tys ji zapomněla dát dolů", pohladím jí po zádíčkách.
"Když mě se zdálo, že svět je tak nějak vzhůru nohama takhle", omluví se Gecková smutně.
"Co naděláme, nenaděláme nic, jen doufejme, že když už kvůli tomu, že jsme si popletli nahoře a dole, budeme muset pod kudlu, svět zase do té doby dostane trochu nějaký řád a nebude muset ta kudla v ruce být tátův Švýcar na chodníku před porodnicí.  "
"Tak dlouho jsi řikala, že z toho neporodíš, že nakonec fakt neporodíš", naskočí mi na břiše bulka, jak Gecková krčí rameny: "a mě teď pan doktor - tedy doufám, že doktor, ne, že bych tátovi nevěřila - prostě vezme za flígr a vyhodí mě ven."

A tak to taky bude. Vytažení Geckové za flígr už máme naplánované, a protože se zdá, že vyjmutí apendixu úředníkem se zanítilo dostatečně na to, aby bylo pro systém dost bolavé a zneklidňující, jsou záchranné operace v plném proudu a vše se jistě v dobré obrátí, takže budu zase pojištěná. Ale hlavně doufejme, že všechny katastrofy doprovázející zrození naší velkohlavé hvězdy vycházející vzhůru nohama už jsme si odbyli a že to celé je jen povedené a stylové entrée do dobrodružství života.

úterý 4. června 2013

O těhotenství a Annapurně

"Já ani nevím, že jsem těhotná", řekla jsem koncem sedmého měsíce svému panu doktorovi, když se vyptával na pálení žáhy, bolesti zad, otoky nohou a další radosti těhotenství. "Potvrzuju vám, že těhotná  tedy jste", řekl pan doktor a změřil mi břicho, které v té době mělo sice rozměr míče na basketbal a zaclánělo mi ve výhledu na špičky nohou, ale ještě jsem s ním neshazovala sklenice ze stolu a neměla ho neustále špinavé od jídla, zdi nebo čehokoli dalšího, o co jsem ho nevědomky otřela.

Vesele jsem vyskočila, že půjdu domů. "Vy ještě chodíte do práce? Vy to máte přece docela daleko...", zeptal se pan doktor mezi dveřmi. "Chodím" "A nevadí vám to ježdění?" "Ne ne, všechno v pořádku," usmála jsem se a hodila si na rameno svou tašku obsahující kromě peněženky a telefonu také jednu odbornou a jednu zábavnou knížku, diář, láhev s vodou, asi tři pomády na rty, pět gumiček do vlasů, čtyři propisky, rozmačkaný banán, několik zmuchlaných dopisů od pojišťovny a banky, pár parkovacích lístků, tři svazky klíčů (od domova, od auta, od blázince) a dva balíčky kapesníků, to vše dávajíce dohromady nejméně deset kilo nálože. "A dneska, to jste byla v práci?", vykulil na mě oči doktor. Moje práce je asi 100km od jeho ordinace, která je sama o sobě 40km od našeho domu. "Byla", křepce jsem se otočila. Doktor zakroutil hlavou.

A já sbíhajíc ze schodů také. Někoho, kdo má dost morálních a fyzických sil vylézt na Plomo a Palomu, neřkuli na Pili a další a další velikány nemůže přece nějaké dítě v břiše vůbec rozhodit.

A pak přišel osmý měsíc.

Mělo mě napadnout, že myslet si, že jste na vrcholku, protože už ho vidíte, je nezkušenost totálního začátečníka.

Nejdřív mi začalo vadit ohýbání. Pak hluk. Lidi. Ježdění. Začalo mě bolet břicho. Gecková si umanula, že strčí nožičky do žeber nalevo, a tedy i do žaludku, a hlavičku do žeber vpravo, a pod hlavičku si hodí moje játra. Když to na ní přišlo, pokoušela se mi se z žebra vylézt ven. "V bibli kecají, tudy to neni!", říkala jsem jí, ale nic nepomáhalo. "Máš orientační smysl jako babička Jarka, tudy to neni!!!!", nadávala jsem dokonce, když Gecková vymyslela, jak žebro podlézt a strčit hlavu z vnější strany. Spát se začalo dát pouze na levém boku, protože na tom pravém se leželo jako s pomerančem zapomenutým v kapse u teplákovky. Geckové to ale bylo úplně jedno, vytáhla jednu nožičku ze žaludku, přesunula ji dolů a slastně mi ji vnořila do močového měchýře. Tak, a mám tě pěkně pod palcem, řekla si určitě, teď se ukáže, kdo je tu šéf.

Čtyři dny před nástupem na mateřskou, který je ve Francii o týden později než v Čechách, jsem si pokorně dojela pro neschopenku. Doktor se podíval, jak to vypadá, prohlásil, že hlavička je opravdu nahoře, ale že se mu nedaří spočítat končetiny, protože ty jsou jaksi všude. "Je, a ta má vlasů", zasmál se nakonec a máničku Geckovou vyfotil. "Ale ještě musíte aspoň dva týdny vydržet!", řekl mi důrazně, jako kdybych JÁ mohla za to, že mám ze všech těch ekvilibristik naší vlasaté hvězdy jednu kontrakci za druhou.

"A bylo by dobré, kdyby se otočila", řeklo mi k tomu dalších pár lidí. "No však jí to říkám každý den", ucedila jsem mezi zuby a pokusila se zatlačit pomeranč hrozivě se zvětšující do velikosti grepu někam dovnitř.

"Zdá se, že naše soužití se stává komplikovaným", pokusila jsem se cestou domů navázat dospělou konverzaci, ale dítě jen škytlo a pomyslelo si něco jako "Dej mi pokoj, víš, že když chodíš, tak já spím".

A bylo hůř. Hvězdopravec se postupně stal králem domácnosti. Místo ranního polehávání v posteli s počítačem na klíně a bručení: "Udělám to potom, vždyť je SOBOTA!!!" začal stále častěji pronášet věty jako: "Musím dojít na trh, vyndat myčku a dát vyprat prádlo, zvládla bys udělat džus, abych to všechno stihl?" a zcela nepokrytě se zamýšlet nad věcmi jako jakou rychlostí je nutné prát, aby se špinavé prádlo navzdory všem zákonům fyziky a matematiky - pokud perete, mělo by přece ubývat -  nezačalo doma hromadit. Inu, jen od života odtržení filosofové musí vymýšlet tak podivná přirovnání jako že Achilles nedohoní želvu.

Já jsem zatím ležela na gauči. Ležení na gauči, to byla moje představa prenatálního odpočinku, na nějž jsem byla oficiálně odvelena a který mi byl důkladně přikázán. "Nikdy jsem nestál, když jsem mohl sedět a nikdy jsem neseděl, když jsem mohl ležet", řekl prý Churchill. Je vidět, že Churchill nikdy nebyl těhotný. Stát, sedět nebo ležet, všechno to vyjde na stejno. Od poloviny osmého měsíce pohodlná poloha prostě neexistuje a slovo odpočinek musel k prenatálnímu přidat určitě taky nějaký chlap. Nějaký takový, co si myslí, že ujet Tour de France na kole, že to je výkon. Že vylézt na nějakou pitomou pětitisícovku, že to je nadlidské úsilí. Prostě nějaký z těch, který neví, že opravdický výkon je obout si bačkory a nepozvracet se, protože jste před hodinou snídali a máte v žaludku zabodnutou dětskou nožičku. Že výkon, to je při každé změně polohy vašeho těla muset vstát a jít (o patro výš!) na záchod, vyčůrat tam lžičku moči, sejít zpátky, sundat si bačkory, lehnout si a při hledání nějaké aspoň trochu pohodlné polohy pocítit potřebu jít na záchod. Že ve srovnání s dítětem, které vás vytrvale dloube už druhou hodinu do obou boků, na nichž byste tak zoufale chtěli spát, vytrvalým kručením ve vašem břiše se dožaduje (ve čtyři v noci!) pains au chocolat a na všechny návrhy opití rohlíkem typu "a jogurt nebo kus chleba by nestačil?" reaguje kopy do žaludku, je porazit Rusy v hokeji normální bžunda.

Moc nepřeháněj, však ještě nerodím! kleju v duchu nad Lachenalovými popisy, jak mu po výpravě do Himalájí zakončené zdoláním první osmitisícovky - Annapurny - amputují zmrzlé prsty. To tedy ještě uvidíme, Lachnálku, co je horší!

Ale jako správný alpinista, sbírající poslední síly a u konce s dechem, vím, že teď už je vrcholek opravdu na dosah ruky. Pravda, každý horal ví, že cílem není vrcholek, ale základní tábor a že sil bude ještě třeba, ale my dva parťáci na laně, malý a velký Cacamol, jak nám říká Hvězdopravec, už stojíme na hřebeni. Na posílenou morálu do sebe cpeme sušenou šunku, poutargue a domácí zmrzlinu, na nichž je na všech napsáno "Vyhýbat se obloukem, nenasytná špatná matko, neb v případě infekce hrozí nebezpečí předčasného porodu".

Pcha! Od neděle si slovo "předčasný" můžete nechat od cesty, malý Cacamol je připraven vystrčit na svět svůj růžový zadeček!