středa 19. září 2012

Malé milé vulkány

Vytrvalý čtenář mého blogu jistě právě dostal odpověď na otázku, kam jsme se vydali na prázdniny a proč byla na blogu tak dlouhá pauza. Inu, Hvězdopravec měl jet v srpnu pozorovat do Chile, a i když mu nakonec pozorování přesunuli na červen, rozhodli jsme se, že ani letos nenecháme malé milé vulkány napokoji a dojedeme je polechtat skialpy na svazích. A tak jsme v polovině srpna v rozpálených Zvonokosech zabalili lyže, mačky, cepín, stan, goretexové bundy, péřovky a spacáky, přihodili dvě tři čistá trička Icebreaker, která prý nesmrdí (ve skutečnosti začnou smrdět jen pomaleji než trička vašich souputníků, a tak je necítíte), a výprava byla připravena. Těsně před odjezdem jsme za asistence všech sousedů zjistili, že nám Dežot opravdu nejde zaparkovat do garáže, neb se to v naší ulici nedá vytočit ani pozadu, ani popředu, a tak jsme se na marseillské letiště vydali i s ním. Více jak tři týdny by to totiž ve zvonokoských ulicích přežil jen stěží.

V Marseille na letišti jsme si dali na kuráž pivo a už nás neslo letadlo do Madridu a následně do Santiaga. Přes Madrid jsme letěli poprvé a musím uznat, že letět do Latinské Ameriky přes Paříž byla dosud zásadní chyba, neb s Air France létají pouze turisté, zatímco přes Madrid s Iberií bylo osazenstvo mnohem pestřejší. Naprostou jedničkou na hitparádě zájmu našeho i posádky se stala rodina nazvaná Piráti. Synové piráti s kloubouky měli každý asi tři příruční zavazadla ověšená různými předměty jako vánoční stromečky, matka pirátka nesla dvě obrovské tašky a za nimi to celé organizoval táta Pirát v kožené bundě, s kloboukem s lebkou a skříženými hnáty a asi třemi kufry na kolečkách. Pirátská rodina seděla strategicky rozmístěná po celém letadle a hned na úvod se ukázalo, že ani u jednoho ze sedadel není dost místa na všechnu bagáž. Letušky se pokusily Tátu Piráta přesvědčit, že kufříky dají, kam to půjde, na což táta pirát po ohledání celého letadla a všech zavazadlových prostor nakonec přistoupil. Jeden z kufříků dostal vyhražené místo nad našimi hlavami. Táta Pirát s ním přispěchal a pokusil se ho odlepit ze země. S napjatými žílami na krku se mu podařilo kufříček nadzvednout a následně technikou olympijského vzpěrače trhem přesunout nad úroveň pasu. Všechny svaly zapjaté k poslednímu kroku se Tátova záda prohnula pod tíhou nálože, až konečně kufřík za úlevného: "Uf!" přistál v plastových boxech nad našimi hlavami, na nichž stálo "nosnost 25kg".  Začala jsem litovat, že jsem si s sebou nevzala přilbu.

Když jsme v Santiagu vystupovali, poprosil Syn Pirát Hvězdopravce, aby mu kufříček podal. Hvězdopravec vzal jednou rukou držadlo kufru a pokusil se ho alespoň posunout. Kufřík se ani nehnul.

Teprve u pásu s bagáží nám došlo, kterak Piráti docílili toho, že jim bylo povoleno vzít si podobnou nálož do kabiny. Syn Pirát mi před nosem sebral všech osm vozíků na zavazadla, a dovezl je k pásu, kde už pobíhal Táta Pirát s další desítkou vozíků. Postupně na ně přistálo nespočetně kufrů, jedna televize, jízdní kolo atd. atd., že jsem vůbec netušila, kterak si někdo může pamatovat, zda jsou všechny ty věci jeho, ale v tomhle bylo na Tátu Piráta evidentně spoleh, protože vytáhl z kožené bundy papír, kde to měl všechno napsané, a neustále tedy pobíhal kolem vozíků a počítal a počítal.

Nechali jsme Piráty jejich osudu na celní kontrole, kde Chilané vášnivě kontrolují, zda jim někdo nepašuje do země jablko nebo nějaké jiné začarované ovoce a skenují u toho všechna zavazadla, a jeli jsme klepat kosu do zamořeného centra a Sylvainova bytu.

Na cestu na jih za vulkány jsme se vydali hned následujícího dne. Protože už nemáme našeho věrného Pathfindera, museli jsme se spokojit s doprovodem Sylvainova stařičkého Fordu Explorer, kterému vepředu na jediném šroubu visela úplně zmuchlaná diplomatická, modrá, poznávací značka. Postupně během cesty odešla převodovka, přestala brzdit ruční brzda a ještě ke všemu se rozbilo zavírání dveří u spolujezdce, takže se naše možnosti zaparkovat zúžily postupně jen na rovná místa s možností auto k něčemu přimáčknout tak, aby se nedalo otevřít. Jeden z policistů, který nás na cestě zastavil, poprosil řidiče se staženým okénkem, aby okénko vytáhl, neb se domníval, že nemáme jedno sklo - to jsme ale náhodou měli a náhodou i fungovalo. Jsem poměrně zklamaná, že z auta v momentě, kdy jsme se dostali zpět do Santiaga, neopadaly najednou všechny plechy a nezměnilo se v prach.

Protože čtenáře jistě nezajímá, jak jsme se vláčeli nahoru a zase dolů, jak nás bolela záda od nošení lyží, jak jsme bojovali s vegetací a se špatnými cestami, jak jsme stavěli stan ve vánici nebo jak jsme se vraceli domů za svitu čelovek, odkazuju ho na soubor Sylvainových fotek, které jsou vytvořené jen ve chvíli, kdy jsme někde na vrcholku nebo těsně pod ním, zkrátka tehdy, když je usouzeno, že sundavat batoh ze zad není jen neužitečné plýtvání energie.

Ale abych se nedělala. Třeba takové Puyehue. Ono se to dělá, že je to vulkán, že to celý minulý rok soptilo a že na tom jezdí nějaká skupinka freeriderů, přitom je to kopec, na nějž vyleze kdejakej vořech!

Totiž na Puyehue je to, alespoň pro obyčejné smrtelníky, ne pro blázny typu Frederic Lena, dvoudenní cesta, s prvními 1000 výškovými metry s lyžemi na zádech a s nocí v chatrči, kterou majitel přístupové cesty nazývá vznešeně útulnou. Za takovou noc v útulně a vůbec za přístup na vulkán si pak pan majitel účtuje nekřesťanských 10 000 pesos na osobu, ale pokud chcete jít, nic jiného vám nezbyde. A když namačkáváte váš Ford Explorer na rovné místečko proti ceduli "Parkoviště", vyběhnou na vás štěkající tři Vořeši pana majitele.

Ten největší chlupatý se jmenuje Pohodář. Ten bláznivý, co, aby vám ukázal, jaký je hlídač, odvážně vyběhne zaštěkat i na divoké prase pasoucí se opodál, je Foufou. A do třetice je s nimi fena popírající jasně Darwinovu teorii o přírodním výběru. K obrovskému dlouhému neforemnému tělu jí totiž příroda nadělila i nadělila i velkou neforemnou hlavu a křivé nožky jezevčíka. Fena se jmenuje Klobása a je to Klobása pěkně naducaná.

A když z auta vytáhnete batohy a lyže, začnou se všichni tři tetelit blahem. No jo, řekne majitel a strčí si do kapsy třicet táců, to víte že jo, to víte že půjdete na vulkán.

A máte s sebou doprovod.

"Je v útulně dřevo?", ujistíme se naposledy.

"Nikdo si nestěžoval, že by nebylo.", řekne pan majitel po chilsku a už se jde.

Zatímco jsme tedy funěli vymletým korytem oněch 1000 výškových metrů, Pohodář, Foufou a dokonce i Klobáska běhali sem a tam, občas štěkali, občas lovili něco v křoví, ale pořád byli kousek před námi a náramně se bavili, jak to za nimi těm třem bipédům se směšně velkými ruksaky ozdobenými dvěma dlouhýmu prkny do toho kopce moc nejde.

Když jsme se západem slunce konečně došli k útulně, Vořeši zalezli na místečko pod ní. Otevřeli jsme dveře. Podlaha děravá, u kamínek dva tři klacíky, polovina postelí evidentně použita na otop. Ještě, že mám péřovku, pomyslela jsem si, když tu Sylvain vítězoslavně ukázal do kouta za dveřmi. Byla v něm opřená sekera a poučení, že kácet se mají pouze mrtvé stromy. O to, aby kolem bylo mrtvých stromů dost, se "naštěstí" Puyehue postaral při loňském výbuchu, a tak nezbylo než plivnout do dlaní a jít si pokácet strom.

Ráno za rozbřesku jsme vylezli před chatrč, kde už stála nastoupena naše psí posádka. Posilnili jsme se slaninou, kosti a tuk jsme hodili Vořechům a šlo se.

Puyehue patří mezi kopce, kterým Hvězdopravec říká "lejno", tj. jeho svahy nepřekračují 30stupňové stoupání. Jenže dva dny před výstupem lilo, a to všude, a Puyehue bylo místo sněhu pokryto spíš ledem. A po ledu to i do 30 stupňového kopce zatraceně klouže.

Nože na lyže jsme tedy nasadili skoro hned za útulnou a pokusili se domluvit Vořechům, ať zůstanou doma. Jako typičtí Chilané na nás hleděli svýma kulatýma očima a dělali si dál, co chtěli. Foufou běhal tam a sem a občas radostně vyskočil na rozvážně stoupajícího Pohodáře. Dokonce i Klobáska pokračovala s námi, ačkoli byl kopec stále prudší a prudší.

Asi 300m pod vrcholem to klouzalo notně i s noži. Soustředěně, tak, abychom neuklouzli, jsme dávali pozor na to, abychom dobře zarazili nůž do zledovatělého sněhu a pořádně zabodli hůlky, takže jsme nachvíli na Vořechy zapomněli. Najednou jsem ale spatřila Klobásku, jak si mi chce sednout na lyže. O kus dál zoufale kňučel Pohodář, který se nemohl ani hnout z místa, protože mu klouzaly packy. Foufou se vždycky rozběhl prudce do kopce, a ačkoli klouzal, dokázal přeci jen pár metrů vyběhnout. Odpočal si a zase znovu. "Klobásko!", řekla jsem: "Já nemůžu jít, když mi sedíš na lyžích!" Klobáska uhnula a udělala dva kroky na svých nejistých křivých nožkách. A už letěla. Nejdřív pomalu a po nožičkách, pak rychleji kutálející se jak ji k tomu její tvar predisponoval. "Klobásko!!!!", volala jsem. "Chudák Klobáska!", zakvílel Hvězdopravec, ale na zledovatělém kopci jsme nemohli nic dělat. Klobáska se kutálela a kutálela, až jsme z ní viděli jen malinký puntík na dně údolí. Pohodář se rozkňučel ještě víc a pokusil se popoběhnout. Spíš než traverz z toho byl ale také více méně kontrolovaný pád do údolí. Podívali jsme se na sebe a Foufou na nás. Jeden za všechny, všichni za jednoho! Přece nás Puyehue neporazí.

A neporazil. Ani když jsme nakonec přeci jen museli vytáhnout z batohu mačky. O hodinu později jsme už stáli na vrcholku, Sylvain, Hvězdopravec, já a Foufou.

Sundali jsme z lyží tulení pásy a rozjeli se na cestu dolů. Okolo kráteru to moc neklesalo, a tak Foufou běžel za námi, ale jakmile jsme se vyhoupli sopce na svah, začal Foufou klouzat a kňučet. Nebylo pochyb o tom, že nahoru byla jeho technika dobrá, ale dolů buď poletí jako Klobáska a Pohodář, nebo mu budeme muset nějak pomoct. A tak nezbylo, než vzít Foufou do náruče a udělat z něj tak prvního Vořecha, který kdy lyžoval na svazích slavného Puyehue. Tým Salomonu by nejspíš nevycházel z údivu. Foufou asi z údivu nevycházel také, ale tvářil se v Sylvainově náruči náramně pyšně.

Sjeli jsme na místo, kam se skutálela Klobáska. Na sněhu bylo pár světlých stop krve, ale Klobáska nikde. Utíkali jsme tedy k chatrči a tam jsme konečně Klobásku i Pohodáře našli. Leželi si klidně na sluníčku a vyhřívali se. Klobáska byla sice evidentně ubrečená a měla trochu odřený čumák, ale zbytek slaniny od snídaně dal jasně na prožité útrapy zapomenout.

Nezbylo než sejít dolů do údolí. Vořechům se to ve zbytcích sněhu sice bořilo, šli s námi ale statečně a k večeru jsme všichni šťastně dorazili zpět do údolí.

Tak, jako po každém z kopců, které jsme za oněch pár týdnů zdolali. Jmenovitě Callaquí, Lonquimay, Sierra Nevada, Llaima, Sollipulli, Osorno, Casablanca, Puyehue, Mocho a Villarrica.

A jsme zase zpět ve Zvonokosech. Slunce ještě svítí a hřeje, sýr, růžové a olivy dávají zapomenout na prožité útrapy i našim vyhladovělým tělům a Hvězdopravec už už plánuje, kam zase polezeme příště.


P.S. Hugues, jeden z Hvězdopravcových přátel, kteří jeli kus cesty s námi, udělal tohle video. Cítím se úplně jako Hvězda...

Volcans du Chili from Hug Bum on Vimeo.