středa 6. prosince 2017

Přestěhovaní

Jsme.

Už víc než měsíc bydlíme v našem novém domě, který mi před stěhováním připadal obrovský a bála jsem se, že se v něm ztratíme, a teď mi připadá tak akorát právě pro nás. Děti mají každý svůj pokoj, Zrníček konečně spí celou noc, a když se vzbudí před šestou, dostane vynadáno, že je ještě noc, a tak zase usne. Přesto, že Geckulka nejdřív chtěla brát starý domeček a zahradu s sebou, si děti zvykly na nový dům okamžitě. "A notr nuvel mezón!", pozvdihovala Geckulka skleničku ještě dny po přestěhování. Nutno říct, že ťukání bylo dost, protože pomocníků naštěstí také.

A ještě, že tak. Stěhovat se z domu s dvěma dětmi do dalšího domu je podle mě na pomezí lidských možností. Nestěhovalo se totiž jen takové to obvyklé haraburdí, gauč, nádobí a peřiny a tak, ale zároveň se kydaly všechny možné přístavky a garáže rovnající se chlévu Augiášovu. V přístavku u kuchyně se nám konečně po třech letech podařilo objevit bednu v níž byla sonda pro hledání obětí v lavině a násada k lopatě na vyhrabávání a málem se to hodilo k vyhrabávání se nás samých z nánosu toho všeho. Kdo se se mnou vsadil při našem posledním stěhování (zde), prohrál. Nemuseli jsme toho balit dost. Moje maminka neustále chodila s historkami, kdo z jejích kamarádů se stěhoval a kolik měl kde dřevníků s kolika léty naakumulovaného bordelu, což mi trochu pozvedávalo morál, když se den blížil ke konci a náš starý dům pořád vydával další a další poklady a vypadal pořád stejně zanedbaně. Můj tatínek hrdině necouvl ani před pavučinami na verandě, plísní v ložnici a nekonečném množství mrtvých brouků krovkovitých, které jsme objevili pod pračkou a myčkou a kteří tam tleli v nánosu toho, co zbylo z našich problémů s odpadem (o nich zde a stejným stylem každý podzim za poslední tři roky). Nakonec nám to celé, od začátku balení, do odevzdání starého domu, zabralo deset dní.

A když skončilo stěhování, začaly olivy. Ve starém domě jsme měli olivovníků asi patnáct, v novém bez jednoho šedesát. Hvězdopravec se pustil do sklizně s nasazením jemu vlastním a rozhodl se, že především sklidíme to, co je ve starém domě, a pak začneme s novým domem. Nakoupil sítě, hřebeny, bedny, žebříky, jehlice na šití sítí, zkrátka všechno, co bylo ke sklizni potřeba, jel si po provensálsku poklábosit do zvonokoského mlýna, kde se dělá olej, studoval internet a neustále mě chodil informovat o tom, kolik olivovníků má soused, kolik jeho soused, kolik ten kolega a kolik onen, kolik jich má známý, se kterým leze na stěnu a kolik jich má prodavač ve Weldomu, a nakonec už mu tedy zbylo jen se informovat o tom, kolik jich mají a kam to vozí lidé, které viděl česat nebo jen se točit okolo materiálu v obchodě. V druhé polovině olivové sklizně, která nám zabrala všechny víkendy v listopadu, zjistil, kde se dá půjčit elektrický hřeben, a večer mě informoval o prodejích olivových sadů ve Zvonokosech, počítal, kolik by bylo třeba olivovníků, kdyby se chtěl živit výrobou oleje a komu patří sady kolem nás. Když jsme česali půjčeným hřebenem a olivy létaly do sítí o sto šest, bylo už jasné, že je vezeme do mlýna ne do Zvonokos, kde olivy drtí tak, aby bylo oleje co nejvíc, ale do Valensole, kde olivy láskyplně mačkají tak, že je oleje méně, ale kvality nepřekonatelné, a že hlavně to bude olej jen náš a ne směska z oliv z celého regionu, protože Hvězdopravec zkrátka zjistil klábosením s polovinou Provence o olivách úplně všechno, co se během chození do práce a sklizně celkových 562kg oliv zjistit dalo. Já jsem během té doby trochu sklízela, ale hlavně hodně vařila pro pomocníky, starala se o děti, měnila místo v práci, třídila olivy od listů, vybalovala krabice a pohrávala si s myšlenkou vozit sem na tu sklizeň turisty, něco jako "zážitková turistika, sklizeň oliv v Provence", aby to za nás někdo oddřel a ještě nám za to platil. Poslední listopadové pondělí jsme odvezli do mlýna poslední bedny a v pátek nasněžilo. Tak to má být.

Děti sklízely také. Geckulka se domáhala toho, že chce také trhat ty velké borůvky a postupem času pochopila, že to celé se jmenuje olivy, takže jednou nazvala dědečka Jeana ve větvích "Gros oliv", velkou olivou. Zrníček zase s vervou pomáhal při třídění oliv od listů, ale pravda je, že většinou je oba zajímalo hlavně to, kdo nám přijede pomoct. Během pomáhání tety Bernadette, která přivezla i svá tři na farmě vyrostlá vnoučata, se mi pak při bleskové kontrolní návštěvě dětského pokoje, kde si děti vzorně hrály a kde jediné prázdné místo byla zásuvka pod postelí, Zrníček přiznal, že snědl modelínu, a Geckulka mě požádala o vlhčený ubrousek, aby mohla otřít stěnu. Jaké barvy byla snědená modelína jsem se nikdy nedozvěděla, ale ta na stěne byla fialová. "Kdo to udělal?!", zeptala jsem se, i když jsem jasně poznala autorský rukopis Geckulčiny sestřenice, která má z anděla pouze jméno Angele. Dodnes si pamatuju, kterak na oslavě svých narozenin během toho, jak nám její maminka povídala, kterak jí v Ikey zapomněli namarkovat jedno z dvou béžových kanapí, které má v obýváku, Angele jedno z těch dvou kanapí (nevím, zda to namarkované, nebo to nenamarkované) důkladně pomalovala zeleným fixem. "Person!", Nikdo! řekla Geckulka. "Tak to jsi byla ty?!", řekla jsem já. "No! Seté pa mua, me seté person!" Ne, já to nebyla, ale nebyl to nikdo!, řekla Geckulka. No což, řekla jsem si, alespoň nemáme doma bonzáka. A když Angele pak s nenápadností, jíž je pětiletá holčička schopná, vyndala z kapsy velkou kuličku fialové modelíny, a se slovy "Tjen!" jí vtiskla Geckulce do dlaně, bylo mi to celé úplně jasné.

Angele a Gabriel jsou vůbec hrdinové mých dvou dětí. Oba bydlí na nedaleké farmě (olivovníky tam nemají) a kromě ovcí, krav, prasat a slepic mají také koně. A když onehdy k tetě Bernadette přijela celá rodina na koni, byl z toho především Zrníček úplně vedle. O Zrníčkově lásce ke koním jsem tu už psala mnohokrát a stará láska nerezaví. V létě si Zrníček poprvé sedl na poníka a také dostal knížku o koních, která pouze doplňuje všechny možné předměty s koňskou tematikou, které už vlastní, a když tedy Zrníček uviděl celou rodinu přijíždějící na koni, byl úplně u vytržení. Úplně zapomněl, že se bojí Bernadettina buldočka a šel si koně obhlédnout z blízka. Netrvalo dlouho a dožadoval se, ať ho vysadíme do sedla, že přeskočí s koněm ohradu, jako to viděl ve své knížce. Vysadili jsme ho, nakonec s ním vlezl na koně i Hvězdopravec, objeli ohradu nejdřív krokem, a pak i klusem, kdy nespokojený kůň málem vyhodil Zrníčka ze sedla, ale Zrníček brečel jenom proto, že kůň nepřeskočil tu ohradu, jak to přece bylo v plánu. Až když mu teta Bernadette vysvětlila, že by si kůň mohl udělat při skoku bebí, Zrníček uznal, že v tom případě bude lepší ohradu nepřeskakovat. Idea je to ale fixní. "Podívejte děti, vánoční ozdoby!" řekla jsem tuhle, když jsme jeli okolo plotu našich bývalých sousedů obmotaného světlýlky (nemají ani olivy, ani koně). "Se la nuvel bariér pur le fuval!" To je nová překážka pro koně!, vysvětlil mi Zrníček. "Va aler vuár fuval!", navrhuje mi pak skoro každé ráno. Pojedeme se podívat na koně! Kůň se francouzsky řekne ševal. Ale zkuste to vyslovit s dudlíkem v puse.

A tak bydlíme, i když máme ještě spoustu věcí v krabících. Olej už je ale v sudu v kuchyni a plastoví koníčkové v dřevěné stáji, a to pro začátek není vůbec špatné.