Vlakem

Naše děti v životě zatím častěji letěly než jely vlakem: Geckulka do tohoto pátku jela vlakem jednou z Rokycan do Plzně, a Zrníček nikdy. Není to tím, že bych se vyhýbala veřejným dopravním prostředkům, ale tím, že vlakové spojení ze Zvonokos si v ničím nezadá s vlaky v Bolivii: jinak znám ještě vlaky české, indické a německé a ve všech případech to je proti trati Zvonokosy - Marseille neuvěřitelně spolehlivý dopravní prostředek. Po trati Zvonokosy - Marseille, která má dlouhé a dlouhé kilometry jen jednu kolej, způsobující to, že z každého malého zpoždění se vlivem čekání na protijedoucí vlak tvoří zpoždění hodinové, jezdí vlaky s nápisem: Vítejte v Auvergne. Auvergne je sopečný region ve středu Francie, jehož hlavní město Clermont Ferrand nese pěkně přezdívku centrum ničeho. Vyřazené vlaky od sopek končí u nás, v regionu PACA, právě na naší trati. Kdysi, když jsem byla nezaměstnaní a měla jsem čas a lístek na vlak jen za deset procent ceny, jsem po téhle trati občas jela na výlet. Jednou jsme se smluvily s kamarádkou z Aix en Provnce, že se sejdeme ve vlaku: já nasednu ve Zvonokosech, ona přistoupí v Aix a pojedeme spolu do Marseille. Po pěti hodinách cesty jsem v Meyrargues, ležícími půl hodiny od Zvonokos pár kilometrů před Aix en Provence, usoudila, že pokud nechci ten den spát někde na nádraží, bude možná radno se pomalu vydat na cestu zpět.

Přes tohle přese všechno, když mi nedávno napsala moje kamarádka Eva, že bude s dětmi na týden v Marseille, jsem odpověděla, že se sejdeme v pátek a že přijedeme vlakem. Pojedeme vlakem, děti!, řekla jsem a děti se tetelily radostí. V pátek ráno jsem tedy zabalila krosnu na Zrníčka, dala do ní svačinu, věci na převlečení a plenky a jeli jsme na nádraží. Autem, protože zvonokoský starosta si myslí, že chodníky jsou pouze pro lidi, kteří se chtějí procházet, a tak není nutné jimi vybavovat všechny ulice a silnice ve městě. Naše cesta na nádraží tedy vede na počátku úplně opačným směrem než na nádraží, než se stočí aspoň trošičku správným směrem, a s dětmi to tedy znamená, že to co trvá dvě minuty autem, potrvá tři čtvrtě hodiny pěšky. Zaparkovali jsme a došli na nádraží. Vlak měl půl hodiny zpoždění, protože měl poruchu. Došlo mi, že jsem si s Evou nevyměnila číslo a doufala jsem, že to vyjde jako v letech, kdy nebyly mobily: že Eva počká, až dorazíme pod kolo do Starého přístavu. Pokoušela jsem se jí poslat zprávu přes messenger, ale ve Zvonokosech funguje internetová síť prabídně. Vzpomněla jsem si, jak jsem na France Inter onehdy slyšela rozhovor o reportážích z francouzského venkova, kde jakási novinářka, jistě Pařížanka, říkala: "Oni tam nemají nejen doktory" (pravda, pravda a nic než pravda), "ale oni nemají dokonce ani 3G!" Pařížská novinářka jistě neví, že jsme tu rádi, když máme úplně obyčejný signál, a že její slova o 3G chrochtají v rádiu tak, že je málem neslyšíme, protože i jedno z nejposlouchanějších veřejnoprávních rádií tu nefunguje tak docela všude.

Šli jsme na Oranginu do baru naproti nádraží, protože okolo nádraží také moc chodníků a místa na procházku se dvěma malými dětmi není požehnaně. Děti se napily, já také, Geckulka se pořád ptala, proč je ten vlak rozbitý, a zase jsme šli na nádraží. Po Orangině se dětem chtělo na záchod, a tak jsme navštívili záchody na zvonokoském nádraží. Geckulka strašně ráda chodí na záchod mimo domov: dělá asi sociologický výzkum o tom, jak se kde močí. Na nádraží se proto udržela, aby mohla jít ještě ve vlaku. Vlak nesl nápis Region Auvergne vám přeje šťastnou cestu a podle strašlivě olezlých sedadel a úplně roztrhaného koberce na zemi jsem usoudila, že v tom vlaku opravdu nechci jít na záchod. Geckulka na tom ale trvala a já jsem v předtuše mokrých kalhot svolila. Naštěstí jsem ale zvyklá na vlaky za socialismu, a tak mě záchod ve vyřazeném auvergnském vlaku nevyvedl z míry, ani když tam Zrníčkovi upadl dudlík. Geckulka se vyčurala a šťastně a sušše jsme dojeli do Marseille. Eva pod kolem počkala, a tak jsme se šťastně sešly.

Děti si celý den hrály v Estaque na hřišti, Zrníček se celý pokecal čokoládovou zmrzlinou: matka tří dětí Eva mi řekla, že jsem blázen, že mu povolím čokoládovou, že její nejmladší dítě má prostě vanilkovou a hotovo, ta není na oblečení vidět, a dokonce jsme jeli i autobusem. Pokusili jsme se totiž dojet na pláž, ale autobus končil někde na smetišti deset minut chůze od té pláže. deset minut rychlé dospělácké podél dopravní tepny. Chvíli jsme se pokusili cestu dojít, ale Geckulka se pořád úzkostně ptala, jestli na nás ten autobus čeká, a Eviny děti také nevypadaly nadšeně, a tak jsme se zase vrátili zpět. Pak jsme se z Estaque vydali zase lodí po moři zpět: Eviny děti usnuly, moje děti si nemohly nechat ujít ani kousek, Geckulka byla nespokojená, že na ní stříkají vlny a Zrníček zase pořád chtěl stát na přídi. Ve Starém přístavu jsme se rozloučili a my jsme utíkali na nádraží. Rozhodla jsem se ze dvou odpoledních vlaků vybrat ten dřívější, v 16:45, abychom byli v 18h ve Zvonokosech. Děti večeří totiž v 18:30, a protože jsem věděla, že budou ze dne bez siesty unavené, přišel mi návrat akorát.

Vlak byl sice úplně plný, ale odjel z Marseille na minutu přesně. Děti byly unavené a tím pádem pořádně rozjeté, ale někde v Aix se mi podařilo Zrníčka uspat, takže mi spinkal v náručí. Geckulka četla, a já jsem si říkala, že všechno jde jako po másle, i když jsme opět museli navštívit ve vlaku toalety a Zrníčkovi tam zase upadl dudlík. Jenže trať Marseille Zvonokosy se prostě neomezuje jen na rozbité vlaky a nějaké ty stávky, na téhle trati se může prostě stát cokoli a také že se to vždycky stane. A tak není divu, že mezi Aix a Meyrargues si řidič vlaku zlomil ruku, protože ji strčil do motoru a spadl mu na ni kufr. Tak nám to alespoň vysvětlil průvodčí, když jsme v Meyrargues čekali na záchranku. Pak nám řekli, že máme vystoupit z vlaku. Meyrargueský perón znám dobře z doby, kdy jsem jela ze Zvonokos do Meyrargues pět hodin. Vím dobře, jak tohle nádražíčko, na kterém není ani automat na kávu a které je menší než stanice metra (londýnská, ne luxusní pražská) vypadá, když se na něj vyhrne celé pasažérstvo z vlaku, který dál nejede. Dala jsem Zrníčka do krosny, což ho samozřejme probudilo, vzala věci a Geckulku a šli jsme čekat. Za čtvrt hodiny přijede vlak, tvrdil průvodčí. Vlak přijel, ale dál nepokračoval. Za čtvrt hodiny přijede další, řekl průvodčí. Vlak přijel, ale byl to ten, který měl strojvůdce se zlomenou rukou a na perónu se zastavil jen během manévrování pro cestu zpět do Marseille bež cestujících. Průvodčí zmizel a z ampliónu se občas ozvalo nějaké nesrozumitelné hlášení, že určitě ještě něco pojede. O pár minut později se ozvalo z amplionu psí štěkání a hlas průvodčího o tom, že pejsek je opravdu roztomilý, což nás utvrdilo v tom, že problém se řeší. Po tři čtvrtě hodiny čekání Zrníček v krosně začal křičet, že chce vlak. "Neboj, ještě pojedeme." řekla jsem, ale Zrníček se začal rozčilovat čím dál tím víc, až dostal skutečný hysterák, který zřejmě dobře vyjadřoval náladu všech cestujících kolem. Okolo stojící lidé se pokoušeli moje řvoucí dítě propínající se do luku chlácholit, nabízeli mu sušenky a bonbóny, které Zrníček vztekle házel kolem sebe a na kterých si pochutnala Geckulka. Pak konečně přijel vlak a Zrníček řvát přestal. Nastoupili jsme a čekali na perónu ve vlaku. Ve Zvonokosech jsme byli něco po osmé večerní a když děti uviděly na parkovišti naše auto, mohly se radostí málem umlátit.

A tak nevím, co bude Geckulka nakonec o vlacích říkat ve škole, kde se těší, že bude o dni v Marseille referovat. Každopádně jsme si za jeden den v knížce o dopravních prostředcích odškrtli vlak, metro, loď i autobus, a to se počítá.

Šťastný a veselý

Konec roku byl náročný jako obvykle. Jako obvykle jsem hartusila, že letos nepeču a jako obvykle jsem už koncem listopadu nakoupila mouku, máslo a vejce, protože se pomalu objevil problém, čím podarovat kolegy, listonoše, sousedy, tety v jeslích a vůbec všechny okolo, a k tomu navíc letos i to, že v Geckulčině škole se po rodičích chtělo, aby vytvořili nějakou tu dobrotu na vánoční trh. Na vánočním trhu se dobroty prodají a škola má pak peníze na divadlo nebo na různé další aktivity. Rodiče je platí napečeným cukrovím nepřímo a nestane se tak, že by nějaké dítě nemohlo tam nebo onam, protože mu to rodiče nemůžou zaplatit. To ve mně dokonce vzbudilo dost sil uplácat mimo jiné těsto na linecké ze čtyř dávek. Pak jsem tři dny tu a tam koukla do lednice a říkala si, že se to třeba vykrájí a slepí samo. Naštěstí se pak ale můj dva týdny trvající zánět průdušek proměnil v zánět dutin, doktor mě nechal doma a na vykrájení se tedy dostalo. Cukroví se prodalo, mně se z kašlání zablokoval krk a Vánoce mohly začít. Než začaly, stalo se mi už jen to, že jsem vycházela s dětmi z jeslí, když tu slyším zděšené španělské "los zapatos!", nějaké maminky, která si v té hrůze na francouzštinu nevzpomněla, ale já naštěstí rozuměla, že volá zděšeně "boty!" a podívala se Zrníčkovi na nohy a zjistila, že se právě chystá vyběhnout na náledím pokryté parkoviště v ponožkách. Prázdniny, potřebuju prázdniny!!!, pomyslela jsem si. Den před jejich začátkem jsem zašla k chiropraktikovi, aby mi odblokoval krk. Dozvěděla jsem se, že to bude ještě dva, tři dny trochu bolet, a že mám hlavně odpočívat a nic nezvedat. Bolelo to týden. Asi proto, že odpočívat a nic nezvedat před Vánoci s dvěma malými dětmi je tak pertinentní jako doporučit slepému omezit dívání televizi.

Hvězdopravec statečně jako obvykle pomáhal v chodu domácnosti, ale s výhradou, že stihne sledovat Vendée Globe a bude mě při každé možnosti informovat o tom, komu se zlomil kýl, komu stěžeň a kdo zase málem spadl přes palubu. Vážený čtenář právě jistě pochopil, že ve Vendée Globe jde o plachetnice. Plachetnice jedou kolem světa, je na nich jen jeden námořník, který spí asi tak málo jako matka průměrného kojence, zápasí s bouřemi a vůbec žije nebezpečně. "Když jsou velký vlny", popisoval mi Hvězdopravec: "lodě z nich takhle padají dolů a to jsou děsný rány. Jeden ulomil kýl a loď nešla řídit. Měl strašný štěstí, že nedaleko byla francouzská výzkumná loď, a ta ho mohla zachránit. Letos jedou pořád přes čtyřicet uzlů za hodinu, jsou tam hrozný bouře". Geckulka sedí na židličce a poslouchá tatínkovo líčení námořních dobrodružství mnohem pozorněji než já. "E mua," řekne a puká důležitostí: "yn fua syr l bató a perdy la suset!" "A já jsem jednou na lodi ztratila dudlík!", připomene nám příhodu z léta, kdy jí jako dvouleté ze šlapadla upadl dudlík do Quinsonské přehrady a my museli zpět ho hledat a lovit.

Před Vánoci, den po odblokování mého krku a přesně ten den, kdy Zrníčkovi ráno prasklo ouško, jsme odjeli na hory. Než jsme odjeli, dovezla jsem Zrníčka k doktorovi, který mně ujistil, že na hory naopak jet máme, protože aspoň změníme všichni vzduch - myslím, že globálně francouzští doktoři studují medicínu stylem "co tě nezabije, to tě posílí" - a tak jsme jeli. Zrníček tak mohl poprvé v životě chodit ve sněhu - minulý rok chodit ještě neuměl - a rozšířit svoje schopnosti v ježdění na bobech. Geckulka, která loni nechtěla o bobech ani slyšet, se sice pořád bojí stejně a jezdit nechce, ale fakt, že Samsam jezdí na lyžích - psali o tom v jejím oblíbeném časopise Pomme d'Api - v ní probudil zvědavost, co se lyží týče. "Va pa tombé!" "Neupadnu!", ujišťovala se ale pořád, protože přeci jen, Samsam na lyžích létá a skončí se zlomenou nohou. "Když nebudeš lítat, tak klidně padat můžeš.", ujišťuju jí, protože se mě drží jako klíště a nechce se pustit ani na vteřinu, lyže na nohou. Ježdění se jí ale líbí a nakonec, po týdnu, ujede bez držení dva, tři metry sama ode mně k tátovi. Záliba v extrémních sportech se pak potrvdí, když už zpět doma na štědrý den večeříme s celou dlouhou širokou rodinou u Barbary doma a Geckulka vytrvale objíždí v jedenáct večer stůl s hosty na kolečkových bruslích své sestřenice, zatímco jak pětiletá sestřenice, tak sedmiletý bratranec dávno chrní na kanapi. Možná, že se nám Geckulka přeci jen otrká.

Tématem letošních Vánoc byli též koně. Náš pan soused si přivezl jednoho živého na zahradu, aby mu spásl vysokou trávu. O koních jsme také viděli knížku v knihkupectví, o niž se děti rychle porvaly. "Akór hijů!", naučil se říkat Zrníček a od té doby jsme byli u plotu našeho souseda pečení vaření, s botami vnořenými do hlíny rozmoklého zimního pole, v chladu rán a i snášející se noci. "Akór hijů!", křičí Zrníček, jakmile se otevřou vchodové dveře. Když jsme se vraceli z hor, s ouškem v pořádku, právě včas pro epidemii toho, čemu se velmi netvořivě říká střevní chřipka, a co moje kamarádka Radka výstižně nazývá sračkoblitka, Zrníček zvracel celou druhou polovinu cesty, plakal a tvářil se tak, že jsme uvažovali, zda nepojedeme rovnou do nemocnice. Pak jsme ale zatočili na cestu k domu, poblinkaný hošík se vztyčil v sedačce, odzelenal se vmžiku pěkně do růžova a zakřičel: "Akór hijů!" a bylo po pochybách. A jak začal Zrníček rok 2017? Probudil se v šest ráno voláním "Akór hijů!". Dostal mléko a důsledné doporučení usnout. "Akór hijů!", ozývalo se z postýlky chvíli. Pak se nachvíli rozhostilo ticho následované ospalým "Akór mňaů!" a dvěma hodinami spánku.

Na Nový rok jsme byli s kamarády v Drome. Drome je kraj ležící poměrně nedaleko od nás, kde je snad ještě pustěji než v Provence, protože údolí jsou tam hlubší a kopce vyšší. Údolími, bílými jinovatkou, kam nikdy nedopadá slunce, se vlní úzké silnice a po nich se poměrně dost rychle pohybují místní lovci (bydlí v Drome vůbec někdo jiný, než lovci? A, málem bych zapomněla na komunity hippies!) a sem tam pomalu šine nějaký ten turista. Hvězdopravec sice není místní lovec, ale rozhodně se nešine jako turista. Děti vzadu spaly a Hvězdopravec cedil skrz zuby: "Tenhle mě štve! Podívej se, jak jede!" pokaždé, když se před námi objevil nějaký horským silnicím nezvyklý automobil, a pak šlapal na pedál a předjížděl. Předjel asi deset šneků podivuhodně koncentrovaných na jednom úseku silnice a jelo se. Pak Geckulka zakašlala, krkla a než jsem stihla říct: "No ona mi před odjezdem říkala, že jí bolí bříško." nebo aspoň vykřiknout: "Sračkoblitka!!!", protože mi bylo okamžitě jasné, že jsem to evidentně nechytila od Zrníčka jen já, bylo vymalováno. Na opěradle předního sedadla, všude na zadním, všude na Geckulce, na sedadle, na zemi, na dveřích, na botách, na věcech. Geckulka brečela, Hvězdopravec zastavil a zatímco ve střešním kufru hledal čisté oblečení a já jsem otírala z auta vytaženou Geckulku metry papírových utěrek, pomalu kolem nás postupně projelo všech těch deset šneků. Než jsme uklidili všechno to fondue (Geckulka má moc ráda sýr a ten den ho snědla k těstovinám požehnaně) z dítěte i vnitřku auta, měli čas.

V Drome jsme si pak konečně odpočinuli. Kamarádi přivezli chřipku, ale kupodivu se rychle doklidila zřejmě do nějakých zalidněnějších končin. Nejen, že jsme se všichni rychle uzdravili a strávili výborných mrazivých pár dní, ale hlavně jsme se ani nenakazili ničím dalším. Zkrátka, čekaly nás konečně skutečné prázdniny. Geckulka a Zrníček vytvořili s dětmi kamarádů tu správnou dětskou smečku, která zmizí pravidelně někam do pokoje hrát si a nechá rodiče v klidu konverzovat. A i když bylo přeci jen tu a tam potřeba vyřešit nějakou tu bitku o koníčka z Lega (akór hijů!) nebo o knížku o koníčkách (akór HIJŮ!), jsme nakonec přeci jen skutečně ve formě.

A tak vám přeju, abyste v roce 2017 také měli kolem sebe tu správnou smečku. Šťastný a veselý!

Dvě děti

Nějakou dobu už mi je jasné, že máme doma opravdu dvě děti, ne dítě a mimino. Zrníček se definitivně změnil v malého chlapečka. Už dávno nejí kaše a mixovanou stravu, ale to, co my. Sice má pořád samozřejmě trio "dudlík, plenka, mléko z lahvičky" - tj. miminkovskou triádu, kterou jsme Geckulku motivovali odložit před vstupem do školy (tam se chodí ve třech letech, ne v šesti, abyste si nemysleli, že jsme fakt strašně pozadu), ale všude běhá a leze a ve vytahování věcí je stejně zdatný jako Geckulka, takže máme doma ještě dvakrát větší nepořádek než dříve. A mluví a mluví a před týdnem dal dohromady první větu. Během procházky po provensalském venkově okolo ohrady s koňmi řekl: "akór bů", což znamená, že chce vidět (také) kravičku. V Luberonu má smůlu, ale zřejmě to byla vzpomínka na předminulý týden v Auvergne, kde, jak řekla Geckulka "bokup de vaš partu partu partu" (je všude hodně hodně hodně kraviček).

Před dvěma týdny jsme byli v Auvergne, protože jsme měli dušičkové prázdniny. Strávili jsme je v centrálním masivu, kde vulkány mají právě takovou výšku, jakou zvládne i rodina s jedním osmnáctikilovým a jedním jedenáctikilovým dítětem. Vždycky, když vidím, jak si Geckulka hraje s o půl hlavy menšími dětmi, které jsou také o dva roky starší, říkám si, proč zrovna my, co děti pořád někde nosíme, máme takové cvalíky. Nutno ale podotknout, že se spokojuju s tím Zrníček od dubna přestal přibírat, pouze táhne do výšky a kvanty jídla, které polyká, udržuje zřejmě jen průběžný provoz. I Geckulka pomalu přibírat přestala, jenže naše malá turistka ví, že na výlet se nechodí bez batohu. V batůžku se Samsamem, nejmenším z velkých hrdinů, má plastové kuřátko, dvě plastové láhve vody z dětského obchodu, jednu plastovou láhev kečupu, žirafu z Playmobilu, koníčka z vany ("se a MUA!!!!", ječí, pokud se k němu Znríček přiblíží), láhev na kolo se skutečnou vodou a fotoaparát, který jsem kdysi dostala jako dárek při koupi kontaktních čoček na celý rok. Celé to váží nejméně jedno kilo navíc a Geckulka nosí batůžek i když mi sedí na zádech v manduce. "Ž t tjen, mamá, ž t tjen!" ujišťuje mě pak, že mě drží, abych neupadla, když sestupujeme z vršku dolů. Ještě, že Geckulku na zádech mám. Zrníček zatím sedí spokojeně v krosně, ale občas se rozhodne, že by se tké trochu prošel a poslední vršek v Auvergne, Puy de l'Angle, vyšel z průsmyku nahoru skoro sám.

Zrníček ví, co chce, a umí to dát najevo. Stejně jako Geckulka bylo jedním z jeho prvních slov "akór" a český ekvivalent "etě" (ještě), což ale znamená i "chci". Když má hlad, napřímí se v židličce a řve "akór, etě!!!" tak srdceryvně a nahlas, že mám pocit, že jsme ho zapomněli nakrmit několik dní. Nejvíc křičí, když zahlédne náš sýrový talíř. Zrníček i Geckulka se nebojí žádného sýra, ani z Auvergne dovezeného speciáně dlouho uleželého St. Nectaire koupeného na farmě ve vesnici, kde jsme bydleli. Sýra, který nám zasmradil strašlivým způsobem vinný sklípek a který je teď původcem toho, že na stůl donesený sýrový talíř musím okamžitě zase odnést do lednice. Ne proto, že by nám vadil zápach (podle nedávné studie probírané na France Inter v La tête au carré smrdí sýr pouze těm, kdo ho nemají rádi, nebo těm, kdo ho sice rádi mají, ale neví, že zápach pochází ze sýra), ale proto, že Zrníček a Geckulka by to asi zbaštili celé na posezení. Obě děti zbožňujou olivy, olivovou pastu, ančovičky, sýry, francouzské saucissony a zkrátka všechno, co má říz. A samozřejmě čokoládu. Jedí hořkou, sedmdesátiprocentní, až jsou od ní až za ušima. Čokoládě říká Zrníček "kaku". Původně jsem myslela, že "kaku" je "sušenku", ale kdepak, časem jsem to pochopila. "Co chceš jíst?", zeptala jsem se ho tuhle neprozřetelně, když jsem váhala, zda mu dát hned kus chleba, nebo zda ještě chvíli vydrží, než se uvaří těstoviny. "Kaku!!!", zaječel Zrníček.

Zrníček říká také "mua" (já) a "a mua" (moje). Na šestnáct měsíců je to skutečně brzy, ale máme doma dobrou učitelku "jáství" "Se a MUA Nini!", ječí Geckulka několikrát denně a bere bratříčkovi knížku/botičku/výkres/dávkovač na paralen nebo cokoli jiného. "A mua!" odpovídá Zrníček a nedá se. Druhé dítě, zdá se mi, se v jistém smyslu vychovává úplně samo. Zrníček běhá, sám jí, mluví, výborně rozumí a hlavně se snaží dělat všechno jako jeho sestra. Jediné, co je na druhém dítěti problém, je to, že nikdy nejste daleko od rvačky, protože ta může vypuknout opravdu kdykoli a ve zlomku sekundy. Máme doma spoustu věcí dvakrát, aby měli každý svůj deštník (na co asi potřebuje šestnáctiměsíční dítě deštník?), svého krtka, svého Tchoupíka, svůj bublifuk (co na tom, že ten Zrníčkův je prázdný, aby ho náš chlapeček nevypil: běhání za Geckulkou a "namáčení" foukátka v lahvičce je úplně stejně cool), svůj nákupní košíček a aby tedy k rvačkám docházelo co nejméně, jenže pak si Zrníček chce k deštníku také elegantně vzít Geckulčiny žabky a je po legraci.

Nikdy ale také nejste daleko od překvapení. Když Geckulka kňourá a řve, Zrníček běží, aby našel její oblíbené plyšáky opičku Dudu, Krtka a Tchoupíka a sestřičku utěšil, a nešťastně pláče, když mu je rozzlobená Geckulka hodí na hlavu. Když kňourá Zrníček, což je ale opravdu rarita, Geckulka mu jako maminka vysvětluje: "Pler pa, Nini! E bientot arivé!" (neplakej nini, už jsme skoro doma). A když se oba dva ráno vzbudí, nemůžou se dočkat, až se sejdou. Mají společný pokoj a prozatím jsou za to moc rádi. A když u Drahématičky spali v postýlkách těsně vedle sebe, našel je Hvězdopravec ráno každého ve stoje v postýlce, jak se přes žbrdlení pusinkujou.

A ještě jedna věc je s dvěma dětmi jasná. Člověk má ještě méně času než dřív, ačkoli si myslel, že to není možné. Je víc prádla, dům je neustále vzhůru nohama, věci se přemisťují sem a tam v zběsilém tempu a pořád, pořád je třeba nakupovat a vařit. A navíc, s dvěma dětmi se dá konečně zase normálně žít, dá se znovu začít běhat, dají se nechat někomu na krku bez toho, že byste museli dopředu připravovat hory kašiček, odstříkaného mlíka a vůbec všech těch miminkovských propriet. Takže pokud nejste s dětmi, máte co dohánět (za poslední tři roky jsem toho zameškala až až), a pokud jste s nimi, máte asi tolik času soustředit se na něco jiného jako řidič autobusu v dopravní špičce. Psát blog se dvěma dětmi je kříž, protože člověk zažívá denně tolik věcí, že si z nich nevzpomene pak ani na mrňavý zlomek. O to větší škoda je, že se mi nedaří všechna ta dobrodružství, vymyšlené a vyvedené hlouposti našeho týmu, zaznamenat. Dávám si předsevzetí, že budu psát častěji. Dávám si ho už teď, protože se mi docela dobře může stát, že do konce roku už nenapíšu nic, nebo si vůbec nevzpomenu, že konec roku je a že bych si měla nějaké předsevzetí dát.

O cestování

Vážený čtenář si jistě povšiml, že na blog stíhám psát velmi sporadicky. Stíhám o to méně, že veškerý volný čas obvykle trávíme výlety a cestováním. Ráda bych o našich cestách a výletech napsala víc, ale znáte to, kdo výletí, ten nevaří a nepere a o to vehementněji se to na něj vrhne, jakmile strčí nohu zpět do sladkého domova. Spočítala jsem, že kdybychom neměli pračku na sedm kilo prádla, ale obyčejnou na pět (díky, díky Chilané, že jste v době nákupu pračky měli na trhu s bočním plněním tuhle jednu jedinou!) musela bych prát víc než jednou denně, a to s chozením do práce nejde dohromady.

Už jsem tu kdysi psala, že v době, kdy se narodila Geckulka, mi celá Hvězdopravcova rodina pořád dokola omílala, že miminka se musejí brát na návštevy a cestovat, protože jedině tak z nich budou společenští tvorové. Myslím, že kdybych tu jen pronesla něco jako: "nepřijedeme, protože Geckulka má zelenou rýmu a kašle", věta, která, zdá se, není v Čechách úplně ojedinělá, byla bych označena za matku hodnou blázince. Težko říct, nemám moc s čím porovnávat, matkou jsem se stala až tady a s místními zvyklostmi, pravda ale je, že cestujeme hodně, s radostí a klidně i s kašlem a zelenou rýmou.

Výhodou Francie je, že existuje nepřeberné množství takzvaných gîtes k pronajmutí. Gîte je dům nebo apartmán s kompletním vybavením pronajímaný na týden nebo víkend, jak se komu zlíbí. Máte tedy k dispozici kuchyň, která si s ničím nezadá s vaší kuchyní doma, pračku (uf!), koupelnu, obývák a pohodlné ložnice. Majitelé obvykle vybavují gîte také dětstkou postýlkou, a často i židličkou. Zkrátka, jste jako doma, ale výhoda je, že nejste doma, ale někde, kde to neznáte, a tedy někde, kde máte spoustu nápadů na výlety do okolí.

Děti naše cesty zbožňují. Geckulka má už dost rozumu na to, aby věděla, že se chystáme pryč, a svědomitě si s sebou zabalí hračky. Rozumí i tomu, co budeme na dovolené dělat, a těší se dokonce tak moc, že vydrží sedět v autě dvě hodiny bez křiku a bez televize, jen s otázkami, zda opravdu uvidíme koníčka, zda jsme nezapomněli její autíčka, zda budeme jezdit na kole a především, především, jestli na dovolené bude kolotoč.

Kolotoče si poprvé všimla v Ax Les Thermes v Pyrenejích letos na podzim. "Kupo ševal!" (koupit koně!), dožadovala se v křivolakých uličkách lázeňského města, zatímco Hvězdopravec a já jsme ji pobízeli, ať přidá do kroku, protože musíme koupit chleba a něco k tomu na piknik a že v obchodě nikde koně nemají. "Kupo ševal! Kupo ševal!", volala Geckulka se svou obvyklou vytrvalostí a loudala se za námi. "Hele Geckulko," řekla jsem nakonec před obchodem s regionálními sýry a uzeninami: "tak půjdeme tady do toho obchodu a slibuju ti, že jestli tam mají koně, tak ti ho koupím".  Geckulka vešla do obchodu se mnou, koupili jsme sýr a při placení Geckulka spustila znovu: "Kupo ševal, kupo ševal!" "Chce, abychom koupili koně", usmála jsem se na prodavačku spiklenecky: "Máte koně?". Prodavačka teď Geckulce vysvětlí, že koně nemají, a bude to, těšila jsem se. Jako rodič už bych ale měla být zvyklá, že do žádných pastí se nepadá tak po hlavě a bolestně jako do pastí, které si člověk nastraží sám. Prodavačka očividně neměla děti nebo ne děti, které dokáží - bez nadsázky - dvě hodiny opakovat tutéž větu. "Ale ano, můžu vám dát tip na procházky na ponících, to by se jí mohlo líbit", začala mě masírovat netušíc, že Geckulka se v té době bála ještě i holubů a kachen. "Ne, to je dobrý", řekla jsem a snažila se dostat se ze spárů obchodnice: "Ona se bojí" "Ale ne, na ponících jezdí i takhle malé děti", snažila se mě přesvědčit žena za pultem. "Děkuju, podívám se na to doma", vyřknula jsem nakonec bohapustou lež, sebrala sýr a vyšli jsme ven. "Kupo ševal!", ječela Geckulka: "Kupoševal, kupoševal, kupoševal". Trklo mě to, až když jsme přešli ulici a namířili si to přes lázeňskou esplanádu k parkovišti vedle prolézaček. Stál tam klasický francouzský kolotoč jako z Amélie z Montmartru. A byl zavřený. Na své první "kupoševal" si Geckulka musela počkat ještě pár měsíců, ale letos v Alpách se konečně dočkala. A už i ví, že ona věc se jmenuje kolotoč.

Slovo "kolotoč" říká Geckulka česky, francouzsky ho umí také, ale česky se jí nějak líbí víc. Kolotoč je momentálně slovo pro největší blaho, ještě větší než sledování pohádek o Méďovi, nebo pojídání "šíša šokola", čokoládových vajíček, které Geckulka nazývá šiškami. Protože místní kolotoče jsou často konstrukce, které setrvávají na svém místě, a tedy ne pouťové atrakce, které přijedou a zase odjedou, jsem velmi ráda, že nemáme nic podobného u nás ve Zvonokosech. "Půjdeme tudy," říká mi spiklenecky Hvězdopravec, když parkujeme auto ve městě, kde máme v plánu se projít, vylézt na věž kostela, nakoupit na trhu a možná si někde sednout před obědem na kafe: "jinak půjdeme kolem ehm ehm". Hlavně neříkej kolotoč! Geckulka vydrží ono slovo opakovat klidně půl dne. A tak nakonec polevíme, že zítra, když bude hodná, tak se může svézt. A zatímco se vozí doprovázená Hvězdpravcem, já se Zrníčkem pozorujeme, jak se nešťastní rodiče pokoušejí okolo kolotoče narvat do kočárků zmítající se děti a odvléct je domů, posloucháme všechen ten jekot mísící se s radostným hýkáním dětí, které ještě na kolotoči smějí zůstat a vozit se dál dokola v autíčkách a na konících, a pak se kolotoč zastaví, a je to poslední Geckulčina jízda, ale Geckulka se ještě chce svézt na slonu, ale ne, slon už nebude, ne, Geckulko, co jsme řekli, a Geckulka se zmítá a volá "Ankór kolotoč! Ankór kolotoč, ui, dakór!" (ještě kolotoč! ještě kolotoč, ano, dobře!) a zmítá se ještě, když dojdeme k autu, a volá, že chce jezdit na slonu, a večer mi před spaním, když probíráme její den, řekne, že byla na kolotoči, a pak moc plakala, a tak jí řeknu, že maminka taky byla malá a že to zná, že je těžké přestat jezdit na kolotoči, ale prostě to tak je, člověk se nemůže vozit pořád, a Geckulka přikývne a druhý den ráno se mě zeptá, zda zase půjdeme na kolotoč a dodá, že bude jezdit na slonu.

Ačkoli by se mohlo zdát, že tedy neděláme během našich cest prakticky nic jiného, než že se vyhýbáme kolotočům, ve skutečnosti jezdíme také na kolech, chodíme pěšky a v zimě lyžujeme. Máme doma celý arzenál tzv. "baby bordelu". Máme šálu, manducu a krosnu a máme vozík za kolo, na který se dají dát lyže nebo se dá tahat. Podle terénu a velikosti dětí pak děti nasoukáme do požadovaného příslušenství a jde se nebo jede se. A protože to tak děláme od narození, děti jsou spokojené. "La vilet!" volá nadšeně Geckulka a já se divím, proč mluví o pařížské čtvrti nazývané "městečko", když se nalézáme uprostřed Alp a v Paříži nikdy nebyla: "La vilet?" "La vilet!" opakuje Geckulka a pomalu se začíná zlobit, že jí nerozumím. "Jo aha, na výlet!", dojde mi. "La vilét!", zvolá Geckulka radostně a mně se chce jen dodat: a ať se práší za kočárem. Práší se ale jen tak, jak se může prášit, když má Hvězdopravec v krosně na zádech osmnáctikilové dítě, lahev vody, pleny a nejméně dvě plyšová zvířátka, a já mám na břiše jedenáctikilové nemluvně a na zádech batoh s další lahví vody, piknikem a náhradním oblečením pro celou rodinu, ale pořád se přeci jen ještě práší.

Zrníček cestuje také rád a rád využívá cest k ochutnávání nových věcí. Sice teprve nedávno pochopil, že kusy chleba a sušenek, které ukousne, musí před polykáním rozžvýkat - do teď se vždy dusil tak spolehlivě, že jsme si málem mysleli, že má zúžený hltan - ale ochutnává, co mu síly stačí. Vybíravý není, ochutnává květenu a zvířenu, a dokonce i přírodu neživou. Co mu přímo učarovalo, byl pak písek na plážích v Camargue. Párkrát olíznul z tažné koule na vozíku a následně si začal do pusy sypat celé špetky. Protože měl v té době jen dva zuby, nemělo mu to mezi čím skřípat, a evidentně mu to chutnalo víc než přesnídávka, jogurt a zeleninová kaše dohromady. Snažili jsme se mu zabránit v polykání písku jak to šlo, ale nezabíralo nic. Dudlík letěl okamžitě ven, v náručí se Zrníček zmítal jako pomitnutý a přidržování rukou nesl velmi nelibě. Musel si té exotické kuchyně zkrátka užít. Ale po návratu domů do Zvonokos pak objevil hlínu a především sušené blátěné tyčinky, které vypadávají Hvězdopravci z podrážky gumovek po rýpání záhonu, a od té doby po písku už nejspíš netouží. Zato když jdeme na terasu, nabere ten nejrychlejší sprint jakého je v lezení po zadku schopen dosáhnout a ostřížím zrakem vždycky nějakou tu lahodnou tyčinku najde. To máme za to, že naše první dítě do pusy nic nestrkalo.

Ať už je to ale jak chce, naše děti ale evidentně cestujou rády. Geckulka při dubnovém pobytu v Alpách dokonce odmítala v den odjezdu naši gite opustit a volala: "ankór vakáns, ui!!!!" (ještě prázdniny, ano!!!). A když jsme o pár týdnů později na Nebevstoupení  jeli do Camargue - kde jinde by se člověk tahal na kole s vozíkem plným dětí - jen nám rozdělila postýlky: tady Nini, tady já, táta a máma tady. Jako doma.

Jak miminka cestují

Na Dušičky jsou ve Francii dva týdny prázdniny, a protože mi tenhle rok zbylo hodně dovolené, vzala jsem si týdny oba. A tak jsme měli dost času nejen na to se dospat během týdne v Pyrenejích na chalupě s Drahoumatičkou a Gregem, ale také na týden úplně opravdické dovolené. Zrníček sice jako ani ne šestinedělní miminko strávil dva týdny v Pyrenejích, a pak týden hodinu od Zvonokos na dovolené s Golemky a Brašulí, ale v Pyrenejích je to přeci jen chalupa a hodinu od Zvonokos je to zase za humny, a tak se to vlastně jako cestování nedá brát. Zato týden na pobřeží Atlantiku, to už přeci jen cestování trochu je.


Nevím, co si o tom všem myslel Zrníček, ale já jsem při vstupu do pronajatého domku kousek od oceánu pocítila něco jako skutečný návrat do života před vším tím těhotněním a porodem, něco jako když konečně oblečete předtěhotenské džíny nebo usnete pohodlně na břiše. Hvězdopravec šel vykládat věci ze střešního kufru - asi jako jediná rodina na světě jsme si s druhým dítětem pořídili i menší auto a Autojakokrávu nahradil Duster a Dusterův malý kufr pak největší střešní kufr na trhu - Geckulka v garáži spatřila jídelní židličku a začala trvat na tom, že si do ní chce sednout, i když se do ní se svými patnácti kily nevešla a já jsem zatím vytvořila z kuchyňského stolu přebalovací pult a vyměnila ten den asi stopadesátou plenu. Z čehož vyplývá, že návrat do starého života se rozhodně nekonal. Náš pronajatý domeček byl v jednom z nejplacatějších francouzských regionů, protože jestliže Geckulka má kilo patnáct, Zrníček má krásných osm, a kdo se s tím má tahat do kopců. A tak plán zněl, že budeme jezdit na kole, neb ve vozíku se těch třiadvacet kilo dětí lépe táhne. 

A fakt, že jsme byli v placatých Landes, nebyl změna jediná."Ta paní za náma je s těma dětma sama?", ptám se diskrétně v restauraci Hvězdopravce hlasem, jakým jsem kdysi říkala: "hele, nejsou to ti lidi, co s náma byli včera na vrcholku?". Hvězdopravec se podívá a řekne: "Ne, je s ní i chlap." a v zápětí dodá: "A všechny ty děti vypadají jako jejich." "Kolik jich je?", ptám se, protože se mi zdá, že mi za zády sedí jenom děti a paní mezi nimi pobíhá a rozdává jim jídelní listky. "Šest", říká Hvězdopravec a já koutkem oka zjišťuju, že se paní nějak podezřele nadouvá tričko. Svěřuju se Hvězdopravci a on se svého místa pozoruje, zatímco zabraňuje Geckulce, aby se zmocnila jeho nože, protože nože Geckulku moc zajímají. Potvrzuje moji hypotézu. Šest a sedmé na cestě. Zrníček se zatím budí ve vozíku, tak ho vyndám, strčím mu do pusy prso a druhou rukou se pokusím Geckulce nabídnout ke karbanátku kousek zeleniny nebo aspoň hranolku. "Salá!", spokojeně hlásí Geckulka a bere rukou kousek salátu: "Guté, mamá!" Ochutnej maminko! Nejlepší obrana je útok. "Nejdivnější je", říká Hvězdopravec o chvíli později, zatímco už dvacet minut čekáme na moules frites,  a zatímco mě Geclkuka tahá za nohu, abych si s ní šla hrát na pláž a zatímco Zrníček nechce být ve vozíku a jedině v rukou a sedět, protože mu je úplně jedno, že miminka se přece nesmí posazovat, a snaží se na uchopit všechno, co je v dosahu. "Nejdivnější je, že to celý vypadá bejt úplně pod kontrolou." V restauraci je s námi nejméně deset rodin, které zoufale čekají už dvacet minut na moules frites, a všude je to více či méně panika. Jen u stolu se šesti dětmi, z nichž nejstaršímu je možná deset a nejmladšímu zcela jistě ani rok, je klid. A my s Hvězdopravcem už nepozorujeme, jak kdo lyžuje nebo jak kdo leze, pozorujeme, jak kdo zvládá jednou rukou skládat puzzle, druhou utírat pusu a přitom jesliže ne duchaplně, tak alespoň víceméně koherentně konverzovat s druhým rodičem. "A jsou tu na kole!!", dodávám, když konečně připojujeme vozík, do kterého se cpe Geckulka hlava nehlava a v té nekontrolované chvíli Zrníček konečně něco nahmátne a pevně sevře a pokusí se nacpat si to vší silou do pusy, a to něco jsou Geckulčiny vlasy, takže se ozve příšerný jekot a celá ta stohlavá rodina vedle nás se otočí a zírá. "Vypadají jak pařížský katolíci", tahá nás Hvězdopravec z pocitu, že jsme žabaři. A vzpomeneme si na Katolíkovi, které jsme kdysi dávno, někdy v minulém životě, potkali při přechodu Oetztalských Alp, ještě jednou nad tím vším zakroutíme hlavou a jedeme na skluzavku, kterou Geckulka spatřila svým ostřížím zrakem na druhé straně jezera z terasy restaurace, skluzavku, na kterou bude chtít vylézt a následně z ní nebude chtít sjet dolů, ale kterou nemůžeme vynechat, pokud ten den chceme ještě něco ujet. Osobně by mě zajímalo, zda by majitel titulu Vítěz Tour de France byl takový chytrák i s vozíkem za kolem a křikem: "Mňamňa!" "Titi!!!" (dudlík, vypadlý, ztracený),  "Nunu!!" (méďa, vzteky zahozený), "Kaka!" (plenka, třeba zkontrolovat a eventulně vyměnit) a vůbec tím vším, čím nás Geckulka častuje, zda by měl dost dechu na to, aby šlapaje otočen dozadu stihl volat: "Ne, Geckulko, netahej Zrníčka za ruku!"a vůbec, zda by byl schopen vyrazit ráno se všemi autíčky, plenkami, sušenkami a piknikem, méďou, vodou, mapou na správně dosažitelných místech (méďa, autíčka v dosahu, sušenky, plenky a piknik mimo a voda a mapa v dosahu rodičů). 

Geckulka udělala za dva týdny prázdnin skutečné pokroky. Především na nás doslova vybalila spoustu nových slov a úměrně s tím se snížila její tendence kňourat nebo se vztekat. Což je úleva, protože Geckulka má to, čemu říkám permanent humor voice control, permanentní hlasová kontrolka nálady, tj. Geckulka se směje, mluví, kňourá nebo ječí pořád. Potichu je jedině, když spí. Takže nárůst počtu vyslovených slov na úkor kňourání a ječení je opravdu úměrný. Nevím, jak je možné, že když ji koupu nebo s ní sedím u stolu, dokážeme vést nepřetržitou konverzaci, ale je to tak. Zní to asi nějak takhle:
"Mamá?"
"Copak je?"
"Je jogu, mamá. Je marme"
"No ano, máš jogurt a marmeládu"
"Mmmm, je bon! Je kulié, mamá!"
"Ano, to je lžička".
Geckulka si nacpe lžičku do pusy, drží ji zuby a směje se.
"To se nedělá!", řeknu já.
"No no no no no!", řekne Geckulka lžičce.
"Jez," řeknu já. Vím, že všechny tyhle mateřské pokyny jsou k ničemu, ale pořád dokola říkám "jez, pojď, šup, utíkej, nekřič, sedni si" a jediný výsledek je ten, že Geckulka pak důležitě řekne méďovi "Poť nunu!" nebo poručí důrazně svému čtyřměsíčnímu bratříčkovi: "Asi tua! ASI TUA!" - sedni si!
"Mamá?", vytrhne mě Geckulka z mých myšlenek.
"Ano?"
"Je pie!" A Geckulka hadí žena položí na stůl nohu.
"Ne, nohy se na stůl nedávají", řeknu já.
"Je duhá!" řekne Geckulka a vzorně mi pod stolem ukazuje druhou nohu. Pak se na mě podívá: "kafé mamá!"
"Ne, maminka si nemůže dát kafíčko", řeknu já. "Je večer. Jez. Nebo se jdeme koupat."
"Je pijo, mamá!" nedbá Geckulka.
"Pivo maminka nemůže," vysvětluju: "Aby Zrníček mohl bumbat."
"Je dlo, mamá!" nabízí mi Geckulka alespoň vodu.A tak pořád dokola.
Geckulka mluví, mluví a mluví."Božů mamá!", říká, když vyleze ráno z postýlky. "Božů!". "Ahoj Geckulko," řeknu já. "Sa va mamá?", ptá se Geckulka a já si navzdory otahanému pyžamu a peřinám, které nutně potřebují převléct, připadám jako ruská aristokratka z devatenáctého století. "Sa va", odpovídám, protože dost dobře nevím, jak má Mamá odpovědět na zdvořilostní otázku "jak se máš?" zdvořilostně česky. "Sa va Geckulko?" "Nooooo!", řekne naše holčička s úsměvem baziliška. A nepřetržitá konverzace může začít.

Zdá se mi, že o prázdninách Geckulka také přišla na to, že Zrníček jednou vyroste a už nebude jenom miminko. "Je Nini jogu" "Je Nini paté" a dokonce "Je Nini šokola", nabádala mě Geckulka, abych našeho osmikilového kojence nakrmila jogurtem, paštikou nebo dokonce i čokoládou. "Nini je miminko", řekla jsem: "Miminka pijou mlíčko. Ale počkej, za pár měsíců bude Nini jíst kašičku, a pak bude jíst jako ty." "Nooooo!", řekla Geckulka s výrazem, který užívá vždycky, když ví, že si z ní děláme legraci. "Opravdu," řekla jsem. Geckulka se zamyslela, a pak jí to docvaklo. Roste jí doma konkurence.

A tak začalo více či méně dobrosrdečné škádlení. "Je pučí Nini dudu", bere Geckulka pravidelně Zrníčkovi jeho usínáčka. "No no no no no Nini!" kárá velká sestra svého malého bratra a rve mu z pusinky pracně ulovenou králíčkovu nožičku. "No no no no titi!", zmocňuje se jeho dudlíku. Děti mají dudlíky stejné, protože Geckulka byla od narození dudlíkový narkoman, a tak jsme se nikdy nepokusili velikost 0-6 měsíců nahradit velikostí 6 měsíců a více. A když jsem asi před rokem místo modrých a růžových dudlíků 0-6 koupila v lékárně červené a žluté 0-6 - jiné neměli -, Geckulka je rezolutně odmítla a dala nám najevo, že nejde jen o to, jaké je v ústech, ale též o to, jak to celé vypadá. Zdědil je tedy Zrníček a netrvalo dlouho a žluté a červené dudlíky nabraly na atraktivitě. Velkou výhodou toho celého je fakt, že stačí, když najdete jakýkoli dudlík a máte vystaráno, protože Geckulka je jen dokladem toho, že zakázané ovoce chutná nejlépe a Zrníčkovi je zase barva naprosto šumák. A nevýhodou je, že pokud se to někde zadrhne a máte dudlík jen jeden, stojíte před volbou vskutku Sophiinou. Komu ho dát? A vězte, že nejednou ho dostane dvouletá Geckulka, protože co se týče dudlíků, zdá se, že Zrníček má mnohem větší rozum.

Když jsme nejezdili na kolech, jeli jsme skoro hodinu cesty na jih k oceánu na trh s rybami a podívat se na rybářské lodě. Pršelo, Geckulka se brouzdala v loužích, táhla se s pytlíkem plným ústřic, Zrníček spal v kočárku a jak se stmívalo, rozhodli jsme se, že se projdeme po mostíku k majáku a podíváme se na západ slunce. Byl zrovna příliv, pod mostíkem bouřily vlny, já jsem tlačila kočárek a Hvězdopravec hlídal Geckulku, aby se nepřibližovala k zábradlí. Geckulka se sklonila, aby se na ty burácející vlny podívala alespoň skrz prkna mostíku, a v tom se to stalo. "Titi!!!!" "Titi!!!!!", zakřičela Geckulka a Hvězdopravec i já jsme viděli, jak růžový dudlík padá, odráží se od prken, nadskakuje a znovu padá, padá, PADÁ!!! přímo mezi prkna a mizí dole ve vlnách. "Titi dans lo!!!", ječela Geckulka a nám nezbylo než jí vysvětlit, že ač jsme rodiče naslouchající, do oceánu skákat nebudeme. Geckulka to vzala obvyklým klidem: "No! No no no titi!!!!" hrozila oceánu ve svojí růžové pláštěnce. "No! Mua titi! Mua!" Můj dudlík! MŮJ! Nic nepomáhalo vysvětlování a vymýšlení historek, co všechno se dudlíku stalo. Geckulka křičela a já se nakonec podívala do kočárku, jestli Zrníček spí. Zrníček není narkoman, dudlá jen, když chce usnout nebo je ve stresu. "Mua!!!!", zaječela Geckulka a Zrníček otevřel oči a začal plakat. Byl ve stresu a chtěl spát. A tak celou cestu zpět vzadu v autě hlasitě dudlal a Geckulka křičela. A ačkoli doma maminka vykouzlila z rukávu nový růžový dudlík, naše princezna  se v noci dvakrát vzbudila s jekotem jak kdyby jí dudlík brali.

O dva dny později jsme seděli na promenádě nad oceánem a jedli palačinky. Zrníček jako obvykle sušil ústa a seděl Hvězdopravci na klíně. V puse měl červený dudlík. Geckulka dováděla kolem, jedla, ukazovala nám svoje botičky, lidi kolem, přikazovala méďovi, ať si stoupne a ukazovala mu, kde je voda, když tu přistoupila k Zrníčkovi, bleskurychle se zmocnila červeného dudlíku a utíkala k zábradlí. Zastavila jsem ji na poslední chvíli. "Titi dans lo!", navrhla mi Geckulka hlasem, který jasně prozrazoval, že ví, že návrh neprojde. Škoda. Však mohl Zrníček vidět, jak je to příjemný, když někdo vedle vás dudlá, zatímco váš dudlík spadl do oceánu. 

A tak tedy teď cestujeme. Naložení po střechu a kufr nad ní, s dudlíky rozesetými po všech koutech, sušenkami rozdrobenými na dně kapes, s plenkami v každém batohu, s jazykem na vestě a hlavou, co jde kolem, mezi dětskými hřišťmi a oceánem, mezi sbíráním žaludů a kamínků a vrcholky nebo alespoň průsmyky hor, a jsme rádi, že jsme všichni spolu, protože i s tím braním dudlíků a s káravým "no no no!" jsme skutečná posádka. 

Zrnka

Letošní léto bylo v Provence tak studené, že i já jsem zdejším věčným stěžovatelům musela dát za pravdu, choulíc se v červenci pod světly zářivek ve své na sever orientované kanceláři nazývané "jeskyně" ve vlněném svetru. O to krásnější ale přišel podzim. Koncem srpna jsme se konečně přestěhovali do domu se zahradou, stihli koupit plastový nábytek na terasu, dvě lehátka a nafukovací bazének pro Geckulku a v září se pěkně o víkendu vyvalovali na sluníčku. A po slunečném září přišel teplý říjen, ve zprávách pořád ukazovali, jak se lidé koupou v moři i v oceánu a my si pomalu začli mnout ruce, jak jsme to dobře udělali, že jsme v létě neplatili horentní sumy za ubytování a netlačili se s davy lidí v jakékoli destinaci, která jen trochu zavání dovolenou, že jsme nestáli v rekordních 900km zácp, které se sobotu co sobotu tvoří na francouzských dálnicích, ale pěkně jsme se rozhodli jet na prázdniny až na Dušičky.

Jeli jsme na týden do Pyrenejí, a pak na týden na Ile d'Oléron, ostrov se spoustou písčitých pláží, solnými rybníčky a pěstírnami ústřic. Kola jsme nebrali, protože majitel domečku, který jsme si pronajali, nám půjčil dva staré velocipédy. Hvězdopravec o tom svém tvrdil, že Luis Ocanha byla svého času fakt značka, což jsem si, jako bývalý majitel kola Eska, přeložila tak, že Luis Ocanha je francouzský Favorit.  Já jsem měla kolo dámské a nostalgicky jsem na něm vzpomínala na doby, kdy jsem jezdila do práce šest kilometrů na kole Indurajnovi po břehu Isere, a ne jako teď šedesát Autojakokrávou po březích Durance a následně Bleone. Jen Geckulka měla vozík svůj a rozhodla se, že už je velká a nebude se v něm vůbec bát jako tohle léto.

První výlet na kole jsme podnikli na sever ostrova k majáku. Bylo krásně, ostrov pěkně placatý a protkaný cyklostezkami, a tak jsme za hodinku už prohlíželi pasti na ryby. Pasti na ryby? No ano, chytří obyvatelé ostrova využívali totiž už v dávno minulých dobách přílivu a odlivu k tomu, aby na mělkém mořském dně postavili důmyslný systém hrází, které při odlivu zachytí pěkně opozdilce v rybníčkách, ze kterých už jen stačí ryby vylovit podběrákem. Říká se tomu pěší rybolov. Po prohlídce pastí jsme vylezli na maják, Geckulka běhala kolem dokola strážní plošiny jako by se na ostrov řítily lodě ze všech stran, a pak jsme zase slezli a šli na palačinku a na mušle do restaurace. Servis byl milý a rychlý. Gecková ochutnala úplně všechno a říkala mňam mňam. Pak jsme šli na pláž. Slunce pálilo jako by vůbec nebyl konec října, ale pláž byla pustá a prázdná. Začali jsme litovat, že nemáme plavky a Gecková začala vyžadovat, že se chce koupat. "Tak jenom nožičky", řekli jsme a svlékli jsme Geckové kalhoty. Gecková běhala ve vlnách a výskala radostí, že se k ní to moře přibližuje a zase utíká. Samozřejmě jí za chvíli visela mořskou vodou nacucaná plenka u kolen a tričko měla umáčené až po krk. Ale bylo teplo a měli jsme s sebou suché věci. Ve čtyři jsme ječící Geckovou, která z moře nechtěla ani za svačinu ven, nakonec tedy vytáhli z vln, oblékli ji, dali do vozíku, kde okamžitě usnula, a zase jeli domů. V hlavě mi zněl Perfect Day. Doma jsme vyložili věci a z bot, vozejku, Geckulčiných věcí, prostě všeho, se na nás vysypala nesčetná zrníčka písku.

Zrníčko písku, grain de sable, je ve francouzštině také ale synonymum toho, že v dobře klapajícím soukolí někdy něco zaskřípe a někdy se i pořádně zadře. V úterý přiletěl ultralightem tatínek Jean, tentokrát jsme plavky nezapomněli, do restaurace na pláži proti pevnosti Boyard jsme sice dorazili po skončení servisu, ale naštěstí jsme měli ve vozíku dvě konzervy výběrových sardinek, tak lahodných, že jsme si při jejich pojídání na osamělé pláži lebedili, jak je to dobře, že restaurace měla zavřeno, pak jsme se koupali, Geckulka zase nechtěla z pláže vůbec pryč a večer jsem upekla rybu z trhu, kterou ulovili místní rybáři a která stála tak málo, že se mi zdálo, že na vývěsním štítu chybí u všeho jedna nula navíc. Ve středu jsme tatínka Jeana doprovodili na letiště a jeli jsme na druhý břeh ostrova podívat se na rybářské lodě. A zatímco jsme seděli v restauraci a všichni tři se cpali polévkou z mořských ryb, tatínek Jean měl poruchu motoru a zřítil se někde u Bordeaux.

Hvězdopravec odjel za tatínkem Jeanem, který měl obrovské štěstí a z nehody vyvázl "jenom" s nesčetnými zlomeninami, ještě ten večer. Gecková a já jsme zůstaly na místě, chodily jsme na pláž kus za domem a čekaly, až se nám Hvězdopravec vrátí. V sobotu jsme se vydali všichni tři na cestu zpět. Cestou jsme se zastavili v Bordeaux. Tatínek Jean byl pořád v bezvědomí, ale prognóza byla příznivá.

Týden po návratu domů Hvězdopravec strávil prací, cestami za příbuzenstvem a telefonováním do Bordeaux. Na mně ležela moje práce, veškerá péče o dům a o Geckulku. A bylo by toho i tak dost, ale protože se na nás zrníčka a zrnka písku z prázdninových věcí jen sypala, ve středu v šest ráno, když jsme vstali do práce, jsme našli v kuchyni na podlaze vyteklou celou pračku i s extra mácháním. S odpadem už jsme měli nějaké problémy před odjezdem na prázdniny, ale obvykle stačilo vytáhnout myčku doprostřed kuchyně, pod odpad pro myčku a pračku dát kbelík, do kterého steklo to, co nesteklo do odpadu. Člověk pak nemusel ráno vytírat, jen při přípravě ranní kávy tančit okolo uprostřed kuchyně stojící myčky jako okolo totemu. Ve středu ráno ale byly v kuchyni dva centimetry vody. Podlaha naštěstí není rovná, a tak nebyla vytopená lednička, ale i tak bylo vytírání kuchyně v šest ráno doprovázené příslušným klením nás obou a veselým výskáním Geckové, která se od změny času budí mezi pátou a šestou, a které spoušť v kuchyni nejspíš připomněla moře, které k ní ve vlnách přicházelo a zase odcházelo.

V pátek pračka vytekla zase. Hvězdopravec byl v Bordeaux, a tak jsem vytírala sama. V sobotu ráno kbelík pod odpadem neudržel už ani myčku, která normálně moc vody nevypouští a přestal úplně odtékat i dřez. Vytírala jsem ráno. Vytírala jsem odpoledne. V neděli jsem se po vytření rozhodla, že už prostě nebudeme mýt nádobí a nebudeme prát, což ale s Geckulčinou spotřebou není dost dobře možné, a tak když se Hvězdopravec v neděli večer vrátil, připojili jsme nakonec na vývod z myčky hadici na zalévání zahrady, vytáhli ji ven z domu a položili na hranici naší zahrady a sousedova pole. Když jsem ráno viděla, jak se hadice od myčky nadouvá vodou a bez jediné kapky vedle ji plive rovnou do hadice na zalévání, málem jsem slzela štěstím. Dřez ale neodtékal a všechny pokusy o uvolnění odpadu byly stejně marné jako ty, které Hvězdopravec podnikl během minulého měsíce. Nezbylo než doufat, že se nám v pondělí, den mezi víkendem a úterním státním svátkem, podaří sehnat někoho, kdo odpad opraví.

A podařilo se. Nikdy jsem netušila, že budu vítat hovnocuc s podobným jásotem a s takovou radostí otevřu dveře kuchyně dvěma chlápkům v neuvěřitelně páchnoucích gumových oblečcích.

A tatínkovi Jeanovi už je také mnohem líp a už dokonce ani není v Bordeaux v nemocnici, ale kousek tady od nás v rehabilitačním centru. Zrnka písku máme snad na nějakou dobu zase za sebou.

A přesto tu s námi pořád jedno zrníčko zbylo. Není to zrnko písku, je to opravdické zrníčko se zárodkem života vevnitř, a tak mu říkejme tedy třeba Zrníček. Vypadá v pořádku, zdárně roste a měl by tu být s námi začátkem června. Tak nám držte palce.

Žijeme

Tímto příspěvkem bych váženému čtěnářstvu především chtěla sdělit, že pořád žijeme. Občas dokonce sednu k počítači a napíšu pár řádek. Nejpozději u třetího řádku se pak vyskytne něco urgentního a když po třech týdnech zase sednu k blogu, jsou ony tři řádky staré jak třítýdenní noviny. A tak pořád dokola.

Mezi psaním třech řádků se děje spousta věcí. Geckulka se nám asi před měsícem a půl naučila tlouct věcmi a s Hvězdopravcem si začínáme být dost jistí, že z ní nebude šampion ve freeride, ale muzikant. Od doby, kdy ví, že věci vydávají zvuky, vytrvale a naprosto neúnavně zkoumá jaké ty zvuky jsou. Pro nás, dospěláky, možná není až tak velký rozdíl, když tlučete pohledem o dálkové ovládání, nebo když tlučete do ovládání obálkou od dopisu. Pro Geckulku je to ale jasně rozdíl hodný zkoumání. Postup je tento: vezmi do ruky cokoli, pevně to sevři až ti zbělají klouby a řvi jako by tě na nože brali, pokud se ti někdo onu věc pokusí sebrat. Tluč věcí systematicky do všeho, co najdeš, co je kolem místa, kam tě právě posadili-položili, nebo co se k tobě přiblíží. Poslouchej. V rámci zefektivnění této činnosti můžeš vzít věci dvě, do každé ruky jednu, a tlouct jimi střídavě. Tři věci vzít nemůžeš, neb nemáš tři ruce, ale občas se nad tím můžeš zamyslet.

Gecková zkrátka chňape po všem, co vidí, a když něco uloví, odmítá to pustit. Po domě se nám tak stěhují zcela bizarní předměty jako vymačkaná tubička od krému, oznámení o uložení zásilky nebo svazek post-itů. Ano, to proto máme na přebalovacím pultu zmačkanou láhev s trochou vody. Proto jsem si včera lehla v naší posteli na kalíšek na vodu. Proto leží pod křeslem roztrhaná obálka, papírový pytlík od bagety a špunt od cidre.

Předměty se stěhují ale prakticky jen výhradně díky tomu, že Geckovou přenášíme, protože, jak jsem zmínila výše, šampion ve freeridu z ní asi nebude. Ještě před pár týdny, ve chvíli, kdy v jesličkách už všechny děti až na Matthiase, známého dlouhou dobu jako "to velké rozpláclé mimino, co pořád leží v lehátku a spí", už pěkně drandily sem a tam, Geckulka pěkně rozvážně seděla uprostřed toho mumraje, tloukla a tloukla a občas prohodila nějaké to slůvko s právě přilezlým kolegou, který ji přišel navštívit v jejích kruzích. Matthias sedí vždycky vedle a občas se s Geckulkou spiklenecky chechtají: koukni, jak dolejzají! Pravda, na co by se Mohamed sunul k hoře, když hora vždycky nakonec doleze k Mohamedovi.

Je to ale nejspíš Geckulky touha moct tlouct předměty nejen o věci v dosahu, ale i o kanape, skříň či křeslo, co ji přiměla začít se nakonec přeci jen kutálet a před týdnem konečně i couvat. "E-e-e-e-e!!!", ozývá se kalašnikov z pode stolečku, kde Gecková zkouší nožičkami přimět menší stoleček aby tloukl o větší. E-e-e kalašnikov znamená "sleduj, sleduj, to je super!" a rozumí tomu i Matthias. "Bvvvvvv" znamená "blbí rodiče". Rána čelem, všem rváčům známá jako "hlavička", avšak se zcela nerváčsky zamilovaným úsměvem, znamená, že Geckulka dává pusinky. Zbytek zatím dešifrovat neumím, a je to ostuda, protože zbytku je hodně. Gecková je pořád kecka ukecaná a neodradí jí dokonce ani protažené obličeje znuděných a dlouhým čekáním lehce naštvaných pacientů u doktora. Minulé pondělí jsme u strejdy Patrika čekali hodinu, během níž se Gecková vytrvale snažila navázat řeč tu s tím, tu s oním čekajícím, a to i přes to, že ji většina totálně ignorovala, oči zabořené v rok starých politických revue, v nichž si strejda Patrik libuje. Měli štěstí, že byla naše holčička v kočárku přivázaná, nejsem si zcela jistá, že by se jinak nepřikutálela a nezkusila, zda nevydají nějaký zvuk aspoň, když do nich zatluče dudlíkem.

Našemu doktorovi říkáme, mezi námi, důvěrně strejda Patrik, protože ho vídáme často. Někdy v půlce února, ve chvíli, kdy jsem přestala kojit, se na nástěnce v jeslích objevil nápis: "Několik případů neštovic ve střední sekci". Jak se dalo čekat, o pár dní později tabule hlásala: "Případ neštovic u velkých". "Třeba se to sem nedonese", rozumovala teta Sandra: "Miminka jsou od ostatních oddělená a nepoužívají stejné hračky". Jistě, jistě, pomyslela jsem si, když jsem jako všichni rodiče Geckulku oblékala na polštářích na chodbě, ze kterých si středně velké a velké děti dělají domeček. A nepletla jsem se. "Případ neštovic u malých!" následovaný "Několik případů neštovic u malých" na sebe nenechal dlouho čekat a, deset dní před odjezdem na dovolenou do Bretaně, Gecková dostala třicet devět horečky a pochvalu, že si to nesyslila do letadla. Strejda Patrik nám napsal potvrzení, že za deset dní nebude Gecková už vůbec nakažlivá a my jsme se vydali do objevování dalších radostí rodičovství.

Tím nemyslím ony neštovice, ale prázdniny s Geckovou. Jestliže první prázdniny Geckové spočívaly především ve starostech o to, kde zase přebalíme plně kojené miminko s týden střádaným vétévéčkem (velký tekutý výkal) vytékajícím z plenky na všechny světové strany v ten nejméně vhodný okamžik, a jestliže naše druhé prázdniny na sněhu odsoudily Geckovou k pobytu na čtyřech čtverečních metrech pod hrazdičkou, tentokrát jsme s sebou už neměli miminko, ale malého človíčka objevitele.

A tak Gecková objevila, že existuje nesčetně typů dětských židliček v restauracích, kde chodí číšníci a rozdávájí zábavné předměty vydávající velmi různé zvuky, když s nimi tlučete o stoleček, kde je kolem dokola spousta zajímavých hovořících lidí, kde se do vás rodiče pokouší nacpat hnusnou kaši a v zápětí číšníci přinášejí další zajímavé objekty, kterými se rodiče pokoušejí utřít naplivanou a rozpatlanou hnusnou kaši, ale ouha, vy jste rychlejší a ulovíte kus objektu i s tou utřenou kaší a patláte ji dál a rodiče nakonec vyměknou a dají vám do ruky konečně ten špunt od cidre, který jste už hodnou chvíli vyžadovali, ačkoli na něm není cedulka se značkou CE znamením, že špunt od cidre je vhadnou hračkou pro devítiměsíční dítě, a zatímco rodiče utápějí svůj stesk a hanbu v alkoholu, vy tlučete špuntem do lžičky, která vás konečně přestala cpát tou hnusnou kaší a to jsou teprve ty opravdické prázdniny. Dále Gecková objevila písek na pláži a kutálení se k odpadkovému koši v pronajatém domečku. Nechci mluvit za ni, ale řekla bych, že to bylo to nejlepší z celých prázdnin. Cestování lodí na ostrovy v Golfe de Morbihan, procházky po plážích i divokém pobřeží Atlantiku, výlety mezi všemi těmi megality a spol. totiž náš objevitel vždy spolehlivě prospal.

A to je od nás v letu vzletu všechno. Jak vidíte, žijeme a žijeme si. 

Vánoční pohoda ve Zvonokosech

"Letos nepeču!", hartusila jsem jako každá správná česká žena už někdy v polovině září. Dobře, totéž jsem říkala v Chile, kde se máslové cukroví ve třicetistupňových vedrech jen rozplývalo, ovšem ne na jazyku nýbrž rovnou v rukou při jeho tvorbě, a kde staré dobré rady typu "dejte vychladnout na balkón" zněly při pomyšlení na naši střešní terasu s bazénem, jehož voda byla už dávno příliš teplá, jako špatný vtip. Ano, pravda je, že jsem to říkala v Chile dokonce dvakrát, nejdřív druhý rok, a pak i ten třetí. Neříkala jsem to jen první rok, protože to bylo poprvé v životě, kdy jsem pekla. Zato loni, loni ve Francii jsem to říkala také.

Jenže jako každý rok i letos pak nastala otázka: A co dáme hodným strejdům, prodavačům zeleniny, na trhu, kteří dali Geckulce růžové šatičky, když se narodila? Co přinesu na vánoční večírek kolegům? Čím podarujeme pošťáka a čím poněkud bláznivou sousedku, která Geckové nadělila plastové miminko? A jak se odvděčíme tetám v jeslích za pečlivé hlídání naší princezny?

Cukrovím.


A tak jako obvykle na poslední chvíli zavážu zástěru a pustím se do toho. Letos jsem zapomněla dát do vanilkových rohlíčků vanilku a těsto na kokosové kostky se srazilo tak podivně, že jsem ho upekla jen proto, že jsem si řekla, že za pokus nic nedám a že ono se to třeba nějak spraví - mojí mamince se jednou takhle ono těsto srazilo tak dokonale, že bylo i po upečení opravdu na vyhození, tak ho naházela do rybníku kachnám a ony do toho jednou klofly, vyplivly ho a odplavaly pryč, takže laťka "nepoživatelné" je v naší rodině nasazena dost vysoko - a cukrová poleva na perníčky jako každý rok nezvladatelně tekla a stříkala kam se jí zachtělo a měla jsem jí nakonec i ve vlasech, ale po posledním pracovním týdnu jsem mohla hrdě prohlásit, že mám napečeno a Vánoce mohly začít.

Náš zájem o vánoční dekorace, světýlka a stromečky vzrostl úměrně faktu, že kromě nás dvou se na to všechno měla dívat také Gecková.  A to už ne ze svého miminkovského kočárku, ale pěkně z toho, čemu se v Čechách bůh ví proč říká sporťák a ve Francii zase hamaka. A protože lilo, navlékli jsme Geckové kombinézu a kočárku zase slídu proti dešti, a jak tak ta naše princezna z toho všeho udivěně zírala na všechny ty světýlka a hvězdičky, vypadala úplně jako Jurij Gagarin.

Pak byly všechny ty vánoční svátky, což je ve Francii doba, kdy se prakticky vůbec nevstává od stolu, protože i když každý jen trochu soudný člověk raději vůbec nesnídá, je oběd tak dlouhý, že trvá až do večeře, a kdy do sebe futrujete bez přestání nevídané lahůdky jako lososa uzeného na dubovém dřevě, kachní či husí játra, šneky, ústřice, a po nich to, čím se vás kuchař či kuchařka rozhodl ohromit jako hlavním chodem, což je většinou něco rafinovaného a poměrně luxusního, a pak sýr a po něm třináct provensálských dezertů, a pak už sníte jen o světě, kde je člověk živ jen vůní květin a když dvacátého šestého dojdete nakonec na oběd ke kamarádce Jeanne a ona vás uctí k obědu hovězím vývarem, máte pocit, že právě zažíváte nirvánu.

Protože Hvězdopravec má za to, že Vánoce jsou hlavně od toho, aby se jelo na dovolenou a lyžovalo, rozhodli jsme se jet na týden na hory. Tatínek Jean sice kromě podotknutí faktu, že Geckové prdíky smrdí proto, že já si po posledním kojení dám skleničku vína, a rady, že chůvičku máme oddálit od Geckulčiny hlavičky nejlépe až na druhý konec bytu, také prohlásil, že jezdit s dítětem na hory je strašně nezodpovědné, ale Hvězdopravec jako obvykle jeho rady komentoval jen zavrčením, zda se tatínku Jeanovi pořád ještě bolestivě kroutí palec u nohy po pozření čokolády. Kroutí.

V sobotu je u nás u domu trh, takže bylo jasné, že budeme muset celou tu strašnou bagáž nosit až na obchvat historického centra Zvonokos, ale Hvězdopravec byl optimista a tvrdil, že se to Autojakokrávy vejde v pohodě a že vezmeme pěkně nejen korbičku kočárku a kočárek, ale i autosedačku, aby Geckulka mohla na té cca šestihodinové cestě chvíli ležet a chvíli sedět, a že vezmeme i hamaku sporťák, aby Gecková na procházkách ve sněhu pěkně viděla. To samozřejmě ještě netušil, že Geckulka mu o den později horečkou zkazí plány na procházky. Ale vlastně jeho netušení nijak nevadilo, protože do auta se nevešla ani sporťák hamaka a dokonce ani autosedačka. Gecková byla tedy odsouzena na cestování v korbičce, ve které se tu děti smějí vozit, a mohli jsme vyrazit. Jenže ne přímo, ale přes supermarket, kde na nás čekal online týdenní nákup pro šest dospělých lidí.

Když jsem vyjela s nákupním košíkem, uvědomila jsem si, jak malá se Autojakokráva může přes tu horu jídla zdát. Hvězdopravec zajásal, že se celý nákup vešel do jednoho vozíku a odhodlaně začal věc po věci zasunovat jednotlivé potraviny do skulin mezi zavazadla. Láhve džusu a sušenky skvěle pasovaly pod přední sedadla, kde bylo dosud nádherně volno. Jogurty jsme strčili bezpečně pod moje nohy spolu s jídlem na cestu a taškou s plenkami a mohlo se jet. K prodavači zeleniny. Vypotácela jsem se s kily brambor, pórku, jablek a dalších zimních plodin a Hvězdopravec, déšť nedéšť, začal přerovnávat věci vedle korbičky, jediného místa, kam se dalo ještě vršit, ovšem opatrně, aby se krámy neskutálely v zatáčce na Geckovou. Pórky jsme pěkně vtěsnali pěkně podél mezi sedadlo a korbičku jako originální airbag. "Tohle si koupíme, jestli budeme mít druhý", ukázala jsem na projíždějící minibus. "To ne, to blbě drží na silnici", řekl Hvězdopravec a šlápl na plyn.

Autojakokráva držela dobře a Hvězdopravec brblal, že mu zabraňujeme skutečně si vychutnat tu zasněženou silnici, protože Gecková je malá a já hysterická a se slabým žaludkem. Brblal taky, že silnice je málo zasněžená, ale alespoň s tím se tam nahoře rozhodli něco udělat, takže hned po dojezdu do chaty se začalo chumelit o sto šest, což skončilo tak, že v devět večer Hvězdopravec nazul boty a vydal se autem zpět do údolí, aby morálně pomohl dojet zbytku výpravy: to jest Golemkům a Brašuli s rodinou, kteří se vydali do Alp z nezasněžených Čech. Celou cestu zpět Hvězdopravec, konečně sám v autě, slastně testoval kontrolu dráhy, jíž je Autojakokráva vybavena.

A prázdniny začaly se všemi zimními radovánkami jako lyžování, bobování, skialpování, pití svařáku, stavění sněhuláků, jezení jídel s vysokým obsahem sýra, masa a brambor, procházek a samozřejmě také kašle, kapajícího nosu a horečky. Kupodivu to tentokrát nepadlo na rodiče ale na samotnou Geckovou a dokonce to od ní nikdo nechytil. Protože jsme rodiče zodpovědní, měli jsme s sebou recept na léky, ale pro ty bylo třeba dojet, a Hvězdopravec měl tedy na Silvestra večer zase možnost nasednout do Autojakokrávy a jít si trochu pohrát s kontrolou dráhy.

Připravili jsme večeři a ua okny na sjezdovce začal ohňostroj. Gecková koukala zase jako Jurij Gagarin a mně začalo být líto, že ji Hvězdopravec nevidí. Vlastně už odjel před docela dlouhou dobou, pomyslela jsem si. Vlastně už musí mít pomalu lékárna, kam se zodpovědný otec vydal dceři pro léky, zavřeno.

Naštěstí neměla, ale Hvězdopravec to stihnul jen tak tak. Na obchvatu vesnice, kterou musel cestou do lékárny projet, se totiž před ním ocitlo na silnici to, čemu říká Kelímek od jogurtu, a jelo to pomalu. Hvězdopravec šlápl na plyn a Kelímek od jogurtu předjel. Juchů!!! zakřičel určitě v duchu při pohledu na sněhobílé pole rozkládající se před ním a nechal auto schválně trochu sklouznout po sněhu. A hned potom uviděl, co v tom bílém sněhovém poli šlo vidět dost špatně, že cesta prudce zatáčí doprava.

A jel samozřejmě rovně. Autojakokráva zahučela do metru sněhu jako do peřin a když Hvězdopravec vystoupil, projel okolo něj bez zastavení a jediného gesta směšnou čtyřicítkou Kelímek.

Jedna z výhod mateřství nesporně je, že už se nikdy snad nenajdu zahrabaná s autem v blátě na bolivijském altiplanu s blesky lítajícími všemi směry. Už nikdy nebudu hrabat Pathfindera z "uvidíme, kam až dojedeme". Už nikdy nebudu hledět na auto nakloněné čtyřicet stupňů na sjezdovce v La Parvě a nebudu muset jít prosit deset kilometrů nějakou dobrou duši, aby mě vytáhla z bryndy. Ne, počkejte, těch deset kilometrů jsem šla proto, že jsem zapadla s Pathfinderem já, když jsem jela na výlet s jedním psychiatrem a jednou psycholožkou, tak to se nepočítá, u toho byl odborný personál na šílenství. Zkrátka, podtrženo a sečteno, jako matka s dítětem budu snad na dlouhá léta ušetřena celoročního Dakaru s mým drahým závodníkem.

Hvězdopravec stál na zasněžené pláni pod nebem plným hvězd, Autojakokráva spokojeně odpočívala ve sněhu, v lékárně se chystali zavírat a lopata si hřála rukojeť u topení v apartmánu uložena v batohu s vybavením na skialpy. Inu, jak nám řekli v Chile dva francouzští horští průvodci poté, co v našich stopách sjeli do neznámého údolí u Sierra Nevady, a pak v našich stopách museli slaňovat, sjíždět, brodit a přeskakovat. "To vás nechválíme, že děláte pitomosti, ale zase je dobře, že je aspoň děláte s adekvátní výstrojí." Hvězdopravec se jistě v té chvíli nechválil.

Z dálky se začala přibližovat světla a podle vrčení bylo poznat, že Kelímek jede. Je dost pravděpodobné, že Hvězdopravec nikdy neviděl podobný typ vozidla tak rád, zvlášť když Kelímek zastavil a vystoupila z něj pobavená slečna s lopatou. Po hodné chvíli házení sběhu, kdy se Autojakokrávě pořád ven z peřiny nechtělo nakonec naštěstí jeli okolo turisté s autem dostatečně silným na to, aby Autojakokrávu vytáhli ze závěje a Hvězdopravce z bryndy. Všechni bylo zaso krásné, Hvězdopravec pořádně přišlápl plyn a své dceři dojel pro léky těsně před zavřením lékárny, šťastný jako blecha jak si to zase pěkně zablbnul.

A Hvězdopravcovým snům o zasněžené silnici nebyl ještě zcela konec. V den odjezdu se sníh jen sypal a nám v cestě ležel průsmyk Montgenevre. To jsme ale ještě netušili, že leží v cestě roztroušena také nejméně dvacítka chorvatských autobusů a že naše cesta nebude lemována jen zasněženými stromy, ale též bodrými postávajícími Chorvaty, kteří čekají, až jejich řidiči autobusu, zaparkovaném jak jinak než uprostřed úplně zasněžené silnice, nazují řetězy, vyprostí autobus ze svodidel či doběhnou pár stovek metrů ke kolegovi pro klín na založení kol. A tak jsme jeli a spíš než jeli jsme stáli. Hodinu. Dvě. Gecková vzadu v korbičce začala vydávat zvuky, které jasně znamenaly "já tady nechci být". "Co s ní?", zeptala jsem se Hvězdopravce. Vzadu auta, vlevo auta, vepředu auta, vpravo postávající Chorvaté, lidé venčící psy, lidé močící, lidé kouřící, lidé procházející se, lidé dobíhající auto, které ujelo za hodinu celý kilometr, lidé roztlačující auto, které se na kluzkém povrchu nemohlo rozjet, aby popojelo dvě desítky metrů, které se před ním uvolnili.

A tak jsem vzala Geckovou na klín a měla jsem ji tam s přestávkami na spaní tři hodiny, během nichž jsme projeli okolo několika bezradných hlídek nejdříve italských a následně franouzských policistů, kterým ale bylo nějaké mimino na klíně na předním sedadle úplně víteco, protože když Chorvati vyjednou autobusy do zasněžených Alp a k tomu se přidají hory Francouzů vracejících se z prázdnin a celé to řídí italská policie, je to celé, jak řekl Hvězdopravec, vlastně takové Chile. A tak náš malý delinkvent s kapucou na hlavě, pravý encapuchado, spokojeně dřepěl na mých nohách zabořených v tašce s plenkami a s dalším tisícem nezbytností, chvílemi baštil tykev a zapíjel to mlíkem přímo z prsu, chvílemi se díval z okénka na tu chumelenici a ve chvílích, kdy jsme úplně stáli, si občas pěkně vlezl k tátovi za volant. A za krásných sedm hodin, v pět večer, jsme byli v Briançonu, kde jsme se původně plánovali stavit na oběd.

A tak jsme zase doma, je po Vánocích a po Silvestru, zavaleni jsme - zato doslova - pouze horami špinavého prádla, znovu nastal celý ten kolotoč práce-jesle-domácnost a Gecková se šťastně shledala s Adrianem, který, dle Hvězdopravcových slov, přelezl okamžitě a urychleně při příchodu naší princezny celé jesle, aby jí přišel pozdravit.

První prázdniny Geckové

Jak už vážený čtenář dobře ví, miminka musejí cestovat, a tak se jistě nepodiví tomu, že Hvězdopravec už asi od návratu z porodnice chodil doma jako šelma zavřená v kleci a prohlašoval, že on považuje právo jet v létě na dovolenou za součást Listiny lidských práv a svobod. Usoudila jsem tedy, že mu v tomto právu daném francouzskou revolucí nemá cenu nijak bránit a protože se Gecková od pátého týdne konečně začala chovat jako skutečný Středomořan, souhlasila jsem, že v polovině srpna strávíme týden s našimi kamarády Huguesem a Delphine a jejich kamarády v domě kdesi u Avignonu. Hugues a Delphine jsou jedni z přátel, kteří s námi minulé září dobývali malé milé vulkány v Chile. Pamatujete? Minulé září jsme lezli do kopců se Sylvainem a se dvěma páry, a pak jsem se na blogu pár měsíců odmlčela, než jsem vám pověděla geččí příběh. Po zdolání vulkánů a návratu do Evropy jsme se odmlčeli i s oněmi dvěma spřátelenými páry. A když jsem si na Vánoce napsali, zjistili jsme, že kdyby někdo dělal výzkum "vliv malých milých vulkánů na fertilitu", zjistil by, že lépe než jezdit za podobnými zázraky do Loudres, je vylézt na Villaricu se nadýchat trochu toxických plynů. Byly jsme těhotné všechny tři, Amelie, Delphine i já. Amelie porodila svojí dceru v květnu, Delphine začátkem června a já na konci června. A máme tři další baby do party.

A tak mi tak nějak připadalo, že Geckové právo je se seznámit s o dva týdny starší Constance, a s prázdninami jsem souhlasila. Hvězdopravec, Gecková a já, proč ne, říkala jsem si. Ale už od svého těhotenství jsem dost pochybovala o tom, že s námi na prázdniny kdy pojede také Dežot. Hvězdopravec sice tvrdil, že nové auto kupovat nebudeme, že se v nejhorším koupí kufr na střechu, ale mně bylo jasné, že vzhledem k tomu, že i ve dvou jsme byli schopni naplnit i Pathfindera až po střechu, a že jelikož Dežot na poslední zimní dovolené praskal ve švech, nejspíš bude muset Hvězdopravec jednou své rozhodnutí přehodnotit. Ale neunáhlovala jsem se. Ženská intuice mi velela počkat, až se Hvězdopravec pokusí naložit auto před prvními prázdninami.

A ani jsem nemusela čekat tak dlouho. Stačil první odjezd na denní výlet a Hvězdopravec začal zvolna pochybovat o velikosti Dežotova zavazadlového prostoru, který byl celý zastěhovaný kočárkem, taškou s věcmi na přebalení Geckové a taškou s našimi plavkami. "No ale teď auto kupovat nebudeme, to si nemysli," prohlásil Hvězdopravec, když se mu konečně podařilo zavřít kufr: "Ale na zimu to asi bude chtít." "Jasně, šéfe!" řekla jsem: "A v nejhorším ty pojedeš s Geckovou, třemi bodýčky, dvěma plenkami a našimi plavkami Dežotem a já za vámi s kufry v X.""Koupíme prozatím střešní kufr," připomněl mi Hvězdopravec a já si marně snažila představit střešní kufr, který pobere zavazadla s oblečením, skládací postýlku, vaničku, věci na lezení, tenisovou raketu a Hvězdopravcovo kolo. Ale vzpomněla jsem si, že ženská moudrost velí mlčet a mlčela jsem.

Moje blbost.

"Ale nepojedeme na ty prázdniny jako vždycky, s ponožkama vlajícíma z kufrů", řekla jsem, když už jsem přistoupila na to, že Gecková tedy bude cestovat. Jestliže moji rodiče mě vychovávali tak, že odjezd na prázdniny vyžaduje týdenní důkladnou přípravu, která začíná sestavováním přesných seznamů věcí k zabalení, následným vršením těchto věcí na stůl v obýváku a pečlivým skládáním do zavazadel, Hvězdopravec byl vychován tatínkem Jeanem, který je schopen o odjezdu na týdenní výlet rozhodnout nonšalantně u oběda a stanovit odjezd na chvíli po siestě, kterou si ale rozhodně nepředstavuje tak, že by při ní měl něco balit. Ano, i do porodnice jsme balili hodinu před odjezdem a i do porodnice jsme nejeli přímo, ale přes zdravotní pojišťovnu, kam jsme museli ještě odnést nějaké papíry. Tohle všechno jsem si měla v hlavě přehrát, když Hvězdopravec považoval Dežota za nafukovacího. Ne se cítit jako moudrá žena, co na její slova dojde, protože mi mělo dojít, že na moje slova dojde jako obvykle na poslední chvíli.

"Hugues si bere kolo," nadhodil Hvězdopravec dva týdny před odjezdem a pokusil se o výlet na kole za Golemky, přičemž zpět jsme jeli Dežotem, na jehož nacpaném kufru balancoval zavěšený Hvězdopravcův oř blokující přístup k věcem. Při půlnočním vykládání věcí ve Zvonkosech bylo jasno. Dežot na prázdniny nepojede, ani kdyby měl střešní kufr až na půdu.

A tak jsme si čtyři dny před odjezdem na prázdniny koupili Autojakokrávu. Tedy, čtyři dny před odjezdem jsme ho našli na internetu. Tři dny před odjezdem pro něj Hvězdopravec jel sedm set kilometrů na sever do Picardie. Tři dny před odjezdem se o půlnoci vrátil, snědl steak z tuňáka, který jsem mu připravila, a v půl jedné v noci začal prohlížet na internetu nosiče na kola.

Dva dny před odjezdem, zatímco střídavě se mnou přebaloval Geckovou a nechával ji odkrknout, Hvězdopravec kontaktoval autoservisy v okolí, aby se poptal, zda by mu na Autojakokrávu někdo nenamontoval kouli na vlečňák, nezbytné to příslušenství pro nosič na kola.

Dva dny před odjezdem, když jsem se vracela z garáže s košem plným prádla ke složení, mi Hvězdopravec vítězně oznámil, že našel konečně nekoho, kdo mu kouli namontuje.

"Má to ale jeden háček", upřesnil: "Ten servis je ve Fos. Klidně řekni ne." Fos je 120km od Zvonokos.  A ve větě "klidně řekni ne" chybí dovětek "následky si poneseš sám".

"Když najdeš místo, kde můžeme strávit den, než tu kouli namontujou, tak jo", řekla jsem. Miminka musejí cestovat. To, že Hvězdopravec nebude trávit v průmyslové zóně u Fos celý den a že potřebuje, abych s ním já, a tedy i Gecková, jela druhým autem, mi bylo totiž jasné i bez ptaní.

A tak jsme druhý den v osm ráno vyjeli do Fos. Hvězdopravec v Autojakokrávě a já za ním s Geckovou v Dežotovi. A v devět ráno už jsem kojila na parkovišti v hnusné průmyslové zóně u Fos, zatímco Hvězdopravec mluvil s mechanikem a předával mu Autojakokrávu. V deset ráno jsme koupili Geckové cestovní postýlku a o hodinu později už v ní spala u tatínka Jeana doma. U tatínka Jeana doma je totiž naštěstí jen nějakých 30km od Fos, a to byla tedy ona destinace, kam se nás Hvězdopravec rozhodl ulít během montování koule. V pět přišel tatínek Jean a jel s Hvězdopravcem pro Autojakokrávu. V půl sedmé večer byli zpět. Od půl sedmé do osmi tatínek Jean volal prodejci, který si dovolil prodat Hvězdopravci Autojakokrávu bez desky kryjící zavazadlový prostor o ceně asi 30 eur, vyhrožoval mu žalobou a nazýval ho špatným obchodníkem. V osm hodin práskl s telefonem a řekl: "To snad není možný." V půl deváté, poté, co nám řekl, kterak je onen prodejce v Picardii špatný obchodník a kterak mu to osladí, tatínek Jean řekl: "Zvu vás na večeři." "Tereza chtěla balit", namítl Hvězdopravec: "Zítra ráno jedeme na prázdniny." "Klidně řekni ne", pomyslela jsem si. "No, jíst stejně musíme", domluvilo mi moje nové, středomořské, Já a jelo se na večeři.

Ve Zvonokosech jsme byli něco po půlnoci. Vstali jsme druhý den v sedm ráno a v jedenáct jsme s ponožkami vlajícími z kufrů, Geckovou na mém břiše v šátku a s Hvězdopravcem vítězoslavně připevňujícím svoje kolo na zbrusu nový nosič konečně kmitali jako opravdická rodina na parkovišti okolo Autojakokrávy naložené až po střechu. Kdyby mi někdo před šesti týdny řekl, že budu schopná sbalit i s Geckovou věci na týdenní výlet stejně rychle jako v dobách bez Geckové, myslela bych si, že neví, co to je mít dítě. Vážení čtenáři, mít dítě je to, co vám umožní naplno pochopit rčení "udělám to levou zadní".

A prázdniny mohly začít. Ve dvě hodiny jsme byli jako na koni na obědě u bývalé přítelkyně tatínka Jeana Jeanne. A jak už to bývá, slovo dalo slovo, v šest hodin večer jsme byli konečně naobědvaní a v osm jsme projeli branou našeho prázdninového domu. Musím říct, že v tu chvíli jsem skutečně potřebovala dovolenou jako sůl.

Druhý den ráno před odjezdem na výlet, když jsme s Delphine pily na terase asi páté kafe a pomalu se schylovalo k polednímu, zatímco Constance žužlala bradavku a Gecková hleděla do korun stromů, což je momentálně spolu se zíráním na bílé stropy její největší vášeň, a kluci při nakládání krámů do obrovských rodinných aut vedli horlivou debatu o tom, který kočárek je nejlepší, se stejnou vervou, s jakou loni porovnávali svoje lyže, jsem se zarazila "tohle jsme vážně my?"

Jsme to my. Prázdniny tedy velkého popisu nezasluhují, neb si je každý, kdo ví, co to je rodinný život, umí představit. Pro ty, co si to představit neumí, snad tedy pouze ty největší události ve zkratce:

K místům, kde jsem kojila, jsem přidala dva vinné sklípky, z nichž jeden byl v Chateuneuf du Pape, a také jeden příkop u naštěstí ne příliš frekventované silnice. V tom druhém sklípku, Cote de Ventoux, si Gecková opět po nakojení s chutí odkrkla tak, že znovu přilákala pohledy všech ochutnávajících.

Murphyho zákon o tom, že vaše dítě, které už tři dny trpí zácpou, prolomí konečně sérii pouze počuraných plenek přesně v momentě, kdy s sebou nemáte celý přebalovací arzenál, samozřejmě platí. V našem případě si Gecková nakakala svoji tradiční plenku "až do pasu" na úpatí lezecké stěny, kam jsem ji donesla v šátku, a jestliže jsme sice měli mezi všemi těmi karabinami a sedáky i čistou plenku, nezbylo nám než naši vlasatou krasavici omýt vodou z řeky Gardon, ano, tou, nad kterou se tyčí slavný Pont du Gard. V této souvislosti bych ráda poznamenala, že jestliže Delphinina kamarádka Violette nebude chtít nikdy mít děti, je to Geckové vina a že je naprostá pravda, že rodičům je i výkal jejich potomka drahý, takže nechápou, kterak někdo může mít z trochu plnější plenky návaly na zvracení.

Geckové je to všechno už nějakou dobu k smíchu. A jak píše Kulida, v momentě, kdy se vaše dítě začne smát, začnete i vy být z toho celého tak trochu vysmátý.

A tak vás zdravíme a přejeme hezký zbytek léta. Na zdraví!

P.S. Navzdory tomu, jak to vypadá nejen, že při kojení nepiju, ale též na sobě mám šortky....