pondělí 23. května 2016

O cestování

Vážený čtenář si jistě povšiml, že na blog stíhám psát velmi sporadicky. Stíhám o to méně, že veškerý volný čas obvykle trávíme výlety a cestováním. Ráda bych o našich cestách a výletech napsala víc, ale znáte to, kdo výletí, ten nevaří a nepere a o to vehementněji se to na něj vrhne, jakmile strčí nohu zpět do sladkého domova. Spočítala jsem, že kdybychom neměli pračku na sedm kilo prádla, ale obyčejnou na pět (díky, díky Chilané, že jste v době nákupu pračky měli na trhu s bočním plněním tuhle jednu jedinou!) musela bych prát víc než jednou denně, a to s chozením do práce nejde dohromady.

Už jsem tu kdysi psala, že v době, kdy se narodila Geckulka, mi celá Hvězdopravcova rodina pořád dokola omílala, že miminka se musejí brát na návštevy a cestovat, protože jedině tak z nich budou společenští tvorové. Myslím, že kdybych tu jen pronesla něco jako: "nepřijedeme, protože Geckulka má zelenou rýmu a kašle", věta, která, zdá se, není v Čechách úplně ojedinělá, byla bych označena za matku hodnou blázince. Težko říct, nemám moc s čím porovnávat, matkou jsem se stala až tady a s místními zvyklostmi, pravda ale je, že cestujeme hodně, s radostí a klidně i s kašlem a zelenou rýmou.

Výhodou Francie je, že existuje nepřeberné množství takzvaných gîtes k pronajmutí. Gîte je dům nebo apartmán s kompletním vybavením pronajímaný na týden nebo víkend, jak se komu zlíbí. Máte tedy k dispozici kuchyň, která si s ničím nezadá s vaší kuchyní doma, pračku (uf!), koupelnu, obývák a pohodlné ložnice. Majitelé obvykle vybavují gîte také dětstkou postýlkou, a často i židličkou. Zkrátka, jste jako doma, ale výhoda je, že nejste doma, ale někde, kde to neznáte, a tedy někde, kde máte spoustu nápadů na výlety do okolí.

Děti naše cesty zbožňují. Geckulka má už dost rozumu na to, aby věděla, že se chystáme pryč, a svědomitě si s sebou zabalí hračky. Rozumí i tomu, co budeme na dovolené dělat, a těší se dokonce tak moc, že vydrží sedět v autě dvě hodiny bez křiku a bez televize, jen s otázkami, zda opravdu uvidíme koníčka, zda jsme nezapomněli její autíčka, zda budeme jezdit na kole a především, především, jestli na dovolené bude kolotoč.

Kolotoče si poprvé všimla v Ax Les Thermes v Pyrenejích letos na podzim. "Kupo ševal!" (koupit koně!), dožadovala se v křivolakých uličkách lázeňského města, zatímco Hvězdopravec a já jsme ji pobízeli, ať přidá do kroku, protože musíme koupit chleba a něco k tomu na piknik a že v obchodě nikde koně nemají. "Kupo ševal! Kupo ševal!", volala Geckulka se svou obvyklou vytrvalostí a loudala se za námi. "Hele Geckulko," řekla jsem nakonec před obchodem s regionálními sýry a uzeninami: "tak půjdeme tady do toho obchodu a slibuju ti, že jestli tam mají koně, tak ti ho koupím".  Geckulka vešla do obchodu se mnou, koupili jsme sýr a při placení Geckulka spustila znovu: "Kupo ševal, kupo ševal!" "Chce, abychom koupili koně", usmála jsem se na prodavačku spiklenecky: "Máte koně?". Prodavačka teď Geckulce vysvětlí, že koně nemají, a bude to, těšila jsem se. Jako rodič už bych ale měla být zvyklá, že do žádných pastí se nepadá tak po hlavě a bolestně jako do pastí, které si člověk nastraží sám. Prodavačka očividně neměla děti nebo ne děti, které dokáží - bez nadsázky - dvě hodiny opakovat tutéž větu. "Ale ano, můžu vám dát tip na procházky na ponících, to by se jí mohlo líbit", začala mě masírovat netušíc, že Geckulka se v té době bála ještě i holubů a kachen. "Ne, to je dobrý", řekla jsem a snažila se dostat se ze spárů obchodnice: "Ona se bojí" "Ale ne, na ponících jezdí i takhle malé děti", snažila se mě přesvědčit žena za pultem. "Děkuju, podívám se na to doma", vyřknula jsem nakonec bohapustou lež, sebrala sýr a vyšli jsme ven. "Kupo ševal!", ječela Geckulka: "Kupoševal, kupoševal, kupoševal". Trklo mě to, až když jsme přešli ulici a namířili si to přes lázeňskou esplanádu k parkovišti vedle prolézaček. Stál tam klasický francouzský kolotoč jako z Amélie z Montmartru. A byl zavřený. Na své první "kupoševal" si Geckulka musela počkat ještě pár měsíců, ale letos v Alpách se konečně dočkala. A už i ví, že ona věc se jmenuje kolotoč.

Slovo "kolotoč" říká Geckulka česky, francouzsky ho umí také, ale česky se jí nějak líbí víc. Kolotoč je momentálně slovo pro největší blaho, ještě větší než sledování pohádek o Méďovi, nebo pojídání "šíša šokola", čokoládových vajíček, které Geckulka nazývá šiškami. Protože místní kolotoče jsou často konstrukce, které setrvávají na svém místě, a tedy ne pouťové atrakce, které přijedou a zase odjedou, jsem velmi ráda, že nemáme nic podobného u nás ve Zvonokosech. "Půjdeme tudy," říká mi spiklenecky Hvězdopravec, když parkujeme auto ve městě, kde máme v plánu se projít, vylézt na věž kostela, nakoupit na trhu a možná si někde sednout před obědem na kafe: "jinak půjdeme kolem ehm ehm". Hlavně neříkej kolotoč! Geckulka vydrží ono slovo opakovat klidně půl dne. A tak nakonec polevíme, že zítra, když bude hodná, tak se může svézt. A zatímco se vozí doprovázená Hvězdpravcem, já se Zrníčkem pozorujeme, jak se nešťastní rodiče pokoušejí okolo kolotoče narvat do kočárků zmítající se děti a odvléct je domů, posloucháme všechen ten jekot mísící se s radostným hýkáním dětí, které ještě na kolotoči smějí zůstat a vozit se dál dokola v autíčkách a na konících, a pak se kolotoč zastaví, a je to poslední Geckulčina jízda, ale Geckulka se ještě chce svézt na slonu, ale ne, slon už nebude, ne, Geckulko, co jsme řekli, a Geckulka se zmítá a volá "Ankór kolotoč! Ankór kolotoč, ui, dakór!" (ještě kolotoč! ještě kolotoč, ano, dobře!) a zmítá se ještě, když dojdeme k autu, a volá, že chce jezdit na slonu, a večer mi před spaním, když probíráme její den, řekne, že byla na kolotoči, a pak moc plakala, a tak jí řeknu, že maminka taky byla malá a že to zná, že je těžké přestat jezdit na kolotoči, ale prostě to tak je, člověk se nemůže vozit pořád, a Geckulka přikývne a druhý den ráno se mě zeptá, zda zase půjdeme na kolotoč a dodá, že bude jezdit na slonu.

Ačkoli by se mohlo zdát, že tedy neděláme během našich cest prakticky nic jiného, než že se vyhýbáme kolotočům, ve skutečnosti jezdíme také na kolech, chodíme pěšky a v zimě lyžujeme. Máme doma celý arzenál tzv. "baby bordelu". Máme šálu, manducu a krosnu a máme vozík za kolo, na který se dají dát lyže nebo se dá tahat. Podle terénu a velikosti dětí pak děti nasoukáme do požadovaného příslušenství a jde se nebo jede se. A protože to tak děláme od narození, děti jsou spokojené. "La vilet!" volá nadšeně Geckulka a já se divím, proč mluví o pařížské čtvrti nazývané "městečko", když se nalézáme uprostřed Alp a v Paříži nikdy nebyla: "La vilet?" "La vilet!" opakuje Geckulka a pomalu se začíná zlobit, že jí nerozumím. "Jo aha, na výlet!", dojde mi. "La vilét!", zvolá Geckulka radostně a mně se chce jen dodat: a ať se práší za kočárem. Práší se ale jen tak, jak se může prášit, když má Hvězdopravec v krosně na zádech osmnáctikilové dítě, lahev vody, pleny a nejméně dvě plyšová zvířátka, a já mám na břiše jedenáctikilové nemluvně a na zádech batoh s další lahví vody, piknikem a náhradním oblečením pro celou rodinu, ale pořád se přeci jen ještě práší.

Zrníček cestuje také rád a rád využívá cest k ochutnávání nových věcí. Sice teprve nedávno pochopil, že kusy chleba a sušenek, které ukousne, musí před polykáním rozžvýkat - do teď se vždy dusil tak spolehlivě, že jsme si málem mysleli, že má zúžený hltan - ale ochutnává, co mu síly stačí. Vybíravý není, ochutnává květenu a zvířenu, a dokonce i přírodu neživou. Co mu přímo učarovalo, byl pak písek na plážích v Camargue. Párkrát olíznul z tažné koule na vozíku a následně si začal do pusy sypat celé špetky. Protože měl v té době jen dva zuby, nemělo mu to mezi čím skřípat, a evidentně mu to chutnalo víc než přesnídávka, jogurt a zeleninová kaše dohromady. Snažili jsme se mu zabránit v polykání písku jak to šlo, ale nezabíralo nic. Dudlík letěl okamžitě ven, v náručí se Zrníček zmítal jako pomitnutý a přidržování rukou nesl velmi nelibě. Musel si té exotické kuchyně zkrátka užít. Ale po návratu domů do Zvonokos pak objevil hlínu a především sušené blátěné tyčinky, které vypadávají Hvězdopravci z podrážky gumovek po rýpání záhonu, a od té doby po písku už nejspíš netouží. Zato když jdeme na terasu, nabere ten nejrychlejší sprint jakého je v lezení po zadku schopen dosáhnout a ostřížím zrakem vždycky nějakou tu lahodnou tyčinku najde. To máme za to, že naše první dítě do pusy nic nestrkalo.

Ať už je to ale jak chce, naše děti ale evidentně cestujou rády. Geckulka při dubnovém pobytu v Alpách dokonce odmítala v den odjezdu naši gite opustit a volala: "ankór vakáns, ui!!!!" (ještě prázdniny, ano!!!). A když jsme o pár týdnů později na Nebevstoupení  jeli do Camargue - kde jinde by se člověk tahal na kole s vozíkem plným dětí - jen nám rozdělila postýlky: tady Nini, tady já, táta a máma tady. Jako doma.


14 komentářů:

  1. "sušené blátěné tyčinky" Vyborny! :))

    Vy jste teda cestovatele :) Asi je to pravda, ze cim vic je clovek otrka, kdyz jsou mali, tim flexibilnejsi budou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevim, jak to mely vase deti, ale u nas s Julinkou straslivych urvanych prvnich sest mesicu, pak postupne pomalu partak, a se Zrnickem uplne chapu ted ty zensky, co rikaji, ze prvnich sest mesicu pohoda, a pak des. Blatene tycinky jsou jako tresnicka na dortu, jinak, kdybych za nim nebyla jak prezidentska ochranka neustale ve strehu, tak by se dneska udavil pampeliskou, rozbil by si hlavu asi trikrat padem ze schodu, udavil by se kamenem, ktery vyrypnul z hliny, strhl by na sebe lampu a nasledne zelezny vesak, asi petkrat by se uskrtil elekrickymi kabely a asi sestkrat strcil psty do zastrcky, jednou by si otevrel lebku o ostre uchyty zasuvek v obyvaku, a to je jen to, co me napadlo behem poslednich triceti sekund. Blatenou tycinku stihnul jenom jednu a ty se rozpousteji v ustech, tak to uz malem ani neresim....

      Vymazat
    2. Nase deti jsou hodnoucke a prevazne poslusne. Takovehle sebevrazdene sklony nemely a i dnes jsem neustale prekvapena, jak jsou v zasade sporadani a hodni a vstricni. Nejvetsi nocni mura je, ze to treti bude lumpacisko, ktere mi ukaze, zac je toho loket, protoze doted jsem nemela zadne zasadnejsi problemy :)

      Vymazat
    3. Neboj, urcite na nem bude neco, v cem bude mnohem hodnejsi. Prinejmensim to, ze bude jen jeden :). Cetla jsem tvuj blog o porodu, preju, at to jde zase takhle jako po masle. Urcite pujde, kdyz ty dalsi maji bejt pak normalne rychlejsi. Ja jsem u porodu Zrnicka (Geckulka sla planovanym cisarem, takze to byl prvni porod) dostala epidural po dvanacti hodinach, protoze to mi jeste zbyvalo peknych par centimetru a mela jsem toho strasne dost, ale vim, ze jsem rikala, ze musime mit jeste dalsi dite, ze si chci uzit pak ten rychlej druhej porod bez epiduralu, co jsem o nem snila :). A po pichnuti jsem pak s naprostou uprimnosti rekla, ze ten, co ho vynalezl, mel fakt dostat Nobelovku. Drzim ti palce moc, at je to zase krasnej zazitek!!!!

      Vymazat
  2. A jinak te asi prestanu cist, mam z vas komplexy :) Ale pravda je, ze ty jsem mela jeste nez jste meli deti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ja je mam zase z tebe :). Dneska jsem nahodou zahledla toto: https://happynaiss.com/2016/05/13/maman-au-boulot-vs-maman-au-foyer/ . Je to o matkach pracujicich a matkach v domacnosti, kdo to jako ma horsi a vubec a mozna to muzes prelozit v googlu. A je to o tom, ze vsechny matky jsme proste borkyne, ze to davame :). S cimz naprosto souhlasim. A u matek, ktere prezily dvojcata, jeste dvakrat vic.

      Vymazat
    2. Preklad jsem zkusila, ale byla to bida jak to cestiny, tak do anglictiny :)
      Ale o tom, ze porovnavat, kdo je na tom hur, jestli matky v domacnosti nebo pracujici matky, to je caste mistni tema a uz jsem cetla nekolik clanku, kde rikaji "kaslete na porovnavani a snazte se prezit" :)

      Moje komplexy plynou z toho, ze my s detmi necestujeme skoro vubec a jsme do znacne miry otroky toho, jak a kdy deti spi, takze kdyz jedeme jednou za ctvrt roku na vylet do hotelu, tak je to velka udalost pro vsechny. A pak ctu, jak Geculka spi kdekoli, pokud tam ma svou hracku a rikam si, co delam spatne (ba ne, to jsem si rikala, to se vam to cestuje, kdyz mate jen jedno ;) Ale ted uz jen jedno nemate a stejne cestujete.) Ale ted si budu moct rikat "to se vam to cestuje, kdyz mate jen dve" :P :))

      Vymazat
    3. To spani je tim, ze ja bych si nikdy netroufla jet s detma do hotelu. Potrebujeme neco, co je jako byt (a kde nemusime spat hlava na hlave) a kde nemusime menit ani rytmus, ani stravovaci navyky. A uz vubec bychom asi nedali neco, kde je casovy posun. Takze to se nam to rika :).

      Vymazat
  3. Ste úžasní! Úžasne akční.len tak ďalej.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S detma je to nejtezsi akcni nebyt,,,,takovej den doma, to je neco....

      Vymazat
    2. Znacim si to. Blíži sa to, pomaly, ale isto.

      Vymazat
  4. tak to preju silu do finise a studenej cervenec....

    OdpovědětVymazat