pátek 7. července 2017

Prázdniny!!!

Dneska dětem ve Francii začaly prázdniny. A protože školka tu funguje jako škola, Geckulka tedy stojí na prahu svých prvních velkých prázdnin. Nejen proto, že měla poslední dobou školy zjevně dost, jsem se těšila s ní jako za mladých let. "Ve pa alé a lekol!", nechci jít do školy, křičela Geckulka často začátkem června: "Veu alé au bulo!" chci jít do rachoty! Marně jsem vysvětlovala, že člověk nejdřív musí do školy, než chodí do práce, že já jsem taky chodila i táta chodil a že se nám taky někdy nechtělo a bla bla bla, změnilo se to až s prvním prázdninovým dnem. Když jsme šli do části Zvonokos blízko školy, pronesla Geckulka svým učitelským dospěláckým tónem: "Sa, se san lazár!" Tohle je Saint Lazare. Přesně tak se čtvrť i škola jmenují. "Ž travaj a san lazár!" Pracuju na Saint Lazare! "Ž travaj boku boku a Saint Lazár." opakovala Geckulka, že moc moc pracuje na Saint Lazár stylem, jakým je možné pronést pouze: "Jsem ředitel České národní banky" či něco podobného.

Píšu to tu pořád dokola, ale teď to vypadá, že už je to konečně neoddiskutovatelná pravda: děti jsou parťáci a hotovo. Myslím, že se to pomalu začalo vkrádat, jak začal Zrníček mluvit, a teď, když brebentí a navíc ovládá hru na "jen jako", je to hotová věc. Konečně netrháme rvačku nastalou zlomek vteřiny poté, co se oba začali zajímat o stejnou hračku. Děti vaří, honí se za míčem, povídají si. Geckulka vymýšlí a Zrníček následuje. "Va žué o sirk!", říká Geckulka. Budeme si hrát na cirkus. Chvíli chodí po prkně položeném na terase, a pak staví hlediště z plastových dětských židliček. Oba se posadí a sledují imaginární cirkus. "On e bjén, la, eh?", řekne Geckulka Zrníčkovi: "je nám tady dobře, co?" "Je bjén", odpoví Zrníček: "Jo, dobře". A dívají se.

Zrníček mluví a hlavně opakuje. "Ty jsi můj papoušek." řekla jsem mu tuhle. "Papoše!", zaskřehotal Zrníček. Na rozdíl od Geckulky, která se i v mluvení držela pravidla, že nebude říkat to, co neumí, se Zrníček pokouší vyslovit naprosto všechno. Některé hlásky mu samozřejmě nejdou, a tak je nahrazuje tím, co má ve slově k dispozici. Neříká kafe, ale fafe, místo sýr "fromáž" říká "momáž" a místo stříhat, "kupé" říká "pupé", což znamená panenka a plete to rodičům hlavu.

Geckulka má sice doma parťáka Zrníčka, ale její hlad po kamarádech není proto o nic menší. K narozeninám dostala naše princezna kolo, růžové s košíčkem vepředu a držákem na panenku vzadu. Hvězdopravec chtěl nejdříve koupit superlehké kolo na ježdění, ale nechal se nakonec přesvědčit. Geckulka byla z kola nadšená, ale používala ho především jako objekt pro pózování. Hvězdopravec odmítal na kolo přidělat postranní kolečka, protože tvrdil, že Geckulka přece už rovnováhu umí z dvoukolého odrážedla a dokonce mě přiměl koupit tyč, se kterou se kolo drží, aby se dítěti pomáhalo v učení bez koleček. Poté, co v tomto stavu kolo leželo týden na dvorku, uznal, že bez koleček to nepůjde, a tak Geckulka konečně mohla pózovat nejen vedle kola, ale i v sedě na kole. Seděla na dvorku a šlapala dozadu, protože když šlapete dozadu, neriskujete, že by se kolo rozjelo. "Měli jsme jí koupit rotoped", řekla jsem. Geckulka trošku zašlapala, slezla, vysvětlila panence, že nemůže spadnout, protože je v sedačce vzadu pevně přivázaná, zazvonila na zvonek a začala se dožadovat pomoci při nasedání. Dokonce i na tom svém kole vypadá jako někdo, kdo bude jednou dělat v kultuře, jak řekl kdysi Didier. I když kdo ví. Když jí pozoruju, vím, že je celá po mně.

Naštěstí máme ale v ulici, respektivě na naší polní cestě, sousedy, a ty mají děti. Děti v ulici jsou převážně holčičky a všechny už chodí alespoň na první stupeň základky. Geckulka zná především dceru našich sousedů, sedmiletou Janu. Jana si Geckulku získala tím, že umí číst, a když u nás byli sousedé minulé léto večer na návštěvě, přečetla ochotně Geckulce celou knihovnu. Geckulka, tehdy čerstvě tříletá, pak po odchodu sousedů domů dvě hodiny křičela a chtěla ještě, ještě Janu a Marii, Janinu jedenáctiletou sestru. Od té doby si k nám Jana občas přijde hrát a Geckulka i Zrníček jsou z ní úplně nadšení. A Jana v létě jezdí na kole a banda dalších holčiček mezi šesti a deseti lety s ní. A tak se Geckulka nechala přesvědčit a vytáhla svoje kolečko na cestu. "Atandé", křičela a jela za růžovým gangem, který rychle mizel na konci ulice, v místě, kde je cesta nejvýš. Šlapala jako zaměstnanec v kultuře na nového Godarda. Skoro se slzou v oku jsme ji s Hvězdopravcem pozorovali. "Je to těžký, bejt malej", řekla jsem. Než Geckulka dojela na konec ulice, holky už byly pryč dole, projely kolem nás a zmizely za zatáčkou v polích. Geckulka otočila kolo jako by se nechumelilo a jela zpět za nimi. Ulice se svažuje sice velmi mírně, ale na někoho, kdo dosud šlapal pouze na rotopedu, je to přeci jen dost. Nejdřív jsme nevěděli, jestli se Geckulka směje, nebo brečí, pak ale bylo jasné, že ječí hrůzou, že kolo jede. "Brzdi!", křičela jsem a běžela jsem za ní. Geckulka vší silou brzdila botami a naštěstí se napřevrátila. Za normálních okolností by kolo už končilo v dřevníku, ale příklady táhnou, a tak Geckulka jezdila za gangem dál, nebo se o to spíš pokoušela, protože dohoňte desetileté dítě na kole, a bylo jí jedno, že si jí nikdo moc nevšímá. Když holky konečně přestaly jezdit, pokoušela se je ohromit alespoň přísavkou ve tvaru žabičky, kterou měla v košíčku, ale znáte to, když pracujete v kultuře, u většinového publika uspějete jen těžko. Geckulka ale ví, že člověk si své místo na světě musí udělat, a tak dneska hned po večeři vzala kolo a trvala na tom, že jdeme jezdit s holkama. A tak jsme jeli. Holky pomalu berou Geckulku na vědomí a povzbuzují ji, a to až tak, že zřejmě vzbudily žárlivost asi šestiletého bratříčka šéfky gangu Selmy. "Takový malý kolo. S kolečkama!", řekl opovrživě, když viděl Geckulčinu nádheru. "Moje kolo, to je až sem", ukázal a pro jistotu dal ruku o centimetr výš než řídítka Janina kola. Bylo mi Geckulky trochu líto, ale ne dlouho: "Na mym je princezna!", řekla Geckulka a řekla to tak hrdě a samozřejmě, že bylo vidět, že i nový nejmladší člen gangu dokáže bratříčkovi pěkně zavřít zobák. A Geckulka jezdila a jezdila, i když dvakrát spadla. Při druhém pádu se k ní celý gang sjel a opucovával ji. "Padat se musí, aby se člověk něco naučil", řekla Selma. Od Selmy to samozřejmě zní úplně jinak než od mámy, a když jsem vedla řvoucí Geckulku domů, nebylo to proto, že by spadla, ale proto, že nechtěla jít domů. "Zase půjdeš zítra," řekla jsem jí, když si Geckulka lehala do postele, ale myslím, že mě neslyšela. Usnula ještě než dolehla.

A tak nám začaly prázdniny. Tedy vlastně jen Hvězdopravci a Geckulce, Zrníček a já máme ještě dva týdny před sebou. Pak nás čekají Pyreneje, Čechy a Alpy. Kdo ví, možná Geckulka na svém růžovém kole zdolá letos i svůj první průsmyk!