pondělí 31. března 2014

Žijeme

Tímto příspěvkem bych váženému čtěnářstvu především chtěla sdělit, že pořád žijeme. Občas dokonce sednu k počítači a napíšu pár řádek. Nejpozději u třetího řádku se pak vyskytne něco urgentního a když po třech týdnech zase sednu k blogu, jsou ony tři řádky staré jak třítýdenní noviny. A tak pořád dokola.

Mezi psaním třech řádků se děje spousta věcí. Geckulka se nám asi před měsícem a půl naučila tlouct věcmi a s Hvězdopravcem si začínáme být dost jistí, že z ní nebude šampion ve freeride, ale muzikant. Od doby, kdy ví, že věci vydávají zvuky, vytrvale a naprosto neúnavně zkoumá jaké ty zvuky jsou. Pro nás, dospěláky, možná není až tak velký rozdíl, když tlučete pohledem o dálkové ovládání, nebo když tlučete do ovládání obálkou od dopisu. Pro Geckulku je to ale jasně rozdíl hodný zkoumání. Postup je tento: vezmi do ruky cokoli, pevně to sevři až ti zbělají klouby a řvi jako by tě na nože brali, pokud se ti někdo onu věc pokusí sebrat. Tluč věcí systematicky do všeho, co najdeš, co je kolem místa, kam tě právě posadili-položili, nebo co se k tobě přiblíží. Poslouchej. V rámci zefektivnění této činnosti můžeš vzít věci dvě, do každé ruky jednu, a tlouct jimi střídavě. Tři věci vzít nemůžeš, neb nemáš tři ruce, ale občas se nad tím můžeš zamyslet.

Gecková zkrátka chňape po všem, co vidí, a když něco uloví, odmítá to pustit. Po domě se nám tak stěhují zcela bizarní předměty jako vymačkaná tubička od krému, oznámení o uložení zásilky nebo svazek post-itů. Ano, to proto máme na přebalovacím pultu zmačkanou láhev s trochou vody. Proto jsem si včera lehla v naší posteli na kalíšek na vodu. Proto leží pod křeslem roztrhaná obálka, papírový pytlík od bagety a špunt od cidre.

Předměty se stěhují ale prakticky jen výhradně díky tomu, že Geckovou přenášíme, protože, jak jsem zmínila výše, šampion ve freeridu z ní asi nebude. Ještě před pár týdny, ve chvíli, kdy v jesličkách už všechny děti až na Matthiase, známého dlouhou dobu jako "to velké rozpláclé mimino, co pořád leží v lehátku a spí", už pěkně drandily sem a tam, Geckulka pěkně rozvážně seděla uprostřed toho mumraje, tloukla a tloukla a občas prohodila nějaké to slůvko s právě přilezlým kolegou, který ji přišel navštívit v jejích kruzích. Matthias sedí vždycky vedle a občas se s Geckulkou spiklenecky chechtají: koukni, jak dolejzají! Pravda, na co by se Mohamed sunul k hoře, když hora vždycky nakonec doleze k Mohamedovi.

Je to ale nejspíš Geckulky touha moct tlouct předměty nejen o věci v dosahu, ale i o kanape, skříň či křeslo, co ji přiměla začít se nakonec přeci jen kutálet a před týdnem konečně i couvat. "E-e-e-e-e!!!", ozývá se kalašnikov z pode stolečku, kde Gecková zkouší nožičkami přimět menší stoleček aby tloukl o větší. E-e-e kalašnikov znamená "sleduj, sleduj, to je super!" a rozumí tomu i Matthias. "Bvvvvvv" znamená "blbí rodiče". Rána čelem, všem rváčům známá jako "hlavička", avšak se zcela nerváčsky zamilovaným úsměvem, znamená, že Geckulka dává pusinky. Zbytek zatím dešifrovat neumím, a je to ostuda, protože zbytku je hodně. Gecková je pořád kecka ukecaná a neodradí jí dokonce ani protažené obličeje znuděných a dlouhým čekáním lehce naštvaných pacientů u doktora. Minulé pondělí jsme u strejdy Patrika čekali hodinu, během níž se Gecková vytrvale snažila navázat řeč tu s tím, tu s oním čekajícím, a to i přes to, že ji většina totálně ignorovala, oči zabořené v rok starých politických revue, v nichž si strejda Patrik libuje. Měli štěstí, že byla naše holčička v kočárku přivázaná, nejsem si zcela jistá, že by se jinak nepřikutálela a nezkusila, zda nevydají nějaký zvuk aspoň, když do nich zatluče dudlíkem.

Našemu doktorovi říkáme, mezi námi, důvěrně strejda Patrik, protože ho vídáme často. Někdy v půlce února, ve chvíli, kdy jsem přestala kojit, se na nástěnce v jeslích objevil nápis: "Několik případů neštovic ve střední sekci". Jak se dalo čekat, o pár dní později tabule hlásala: "Případ neštovic u velkých". "Třeba se to sem nedonese", rozumovala teta Sandra: "Miminka jsou od ostatních oddělená a nepoužívají stejné hračky". Jistě, jistě, pomyslela jsem si, když jsem jako všichni rodiče Geckulku oblékala na polštářích na chodbě, ze kterých si středně velké a velké děti dělají domeček. A nepletla jsem se. "Případ neštovic u malých!" následovaný "Několik případů neštovic u malých" na sebe nenechal dlouho čekat a, deset dní před odjezdem na dovolenou do Bretaně, Gecková dostala třicet devět horečky a pochvalu, že si to nesyslila do letadla. Strejda Patrik nám napsal potvrzení, že za deset dní nebude Gecková už vůbec nakažlivá a my jsme se vydali do objevování dalších radostí rodičovství.

Tím nemyslím ony neštovice, ale prázdniny s Geckovou. Jestliže první prázdniny Geckové spočívaly především ve starostech o to, kde zase přebalíme plně kojené miminko s týden střádaným vétévéčkem (velký tekutý výkal) vytékajícím z plenky na všechny světové strany v ten nejméně vhodný okamžik, a jestliže naše druhé prázdniny na sněhu odsoudily Geckovou k pobytu na čtyřech čtverečních metrech pod hrazdičkou, tentokrát jsme s sebou už neměli miminko, ale malého človíčka objevitele.

A tak Gecková objevila, že existuje nesčetně typů dětských židliček v restauracích, kde chodí číšníci a rozdávájí zábavné předměty vydávající velmi různé zvuky, když s nimi tlučete o stoleček, kde je kolem dokola spousta zajímavých hovořících lidí, kde se do vás rodiče pokouší nacpat hnusnou kaši a v zápětí číšníci přinášejí další zajímavé objekty, kterými se rodiče pokoušejí utřít naplivanou a rozpatlanou hnusnou kaši, ale ouha, vy jste rychlejší a ulovíte kus objektu i s tou utřenou kaší a patláte ji dál a rodiče nakonec vyměknou a dají vám do ruky konečně ten špunt od cidre, který jste už hodnou chvíli vyžadovali, ačkoli na něm není cedulka se značkou CE znamením, že špunt od cidre je vhadnou hračkou pro devítiměsíční dítě, a zatímco rodiče utápějí svůj stesk a hanbu v alkoholu, vy tlučete špuntem do lžičky, která vás konečně přestala cpát tou hnusnou kaší a to jsou teprve ty opravdické prázdniny. Dále Gecková objevila písek na pláži a kutálení se k odpadkovému koši v pronajatém domečku. Nechci mluvit za ni, ale řekla bych, že to bylo to nejlepší z celých prázdnin. Cestování lodí na ostrovy v Golfe de Morbihan, procházky po plážích i divokém pobřeží Atlantiku, výlety mezi všemi těmi megality a spol. totiž náš objevitel vždy spolehlivě prospal.

A to je od nás v letu vzletu všechno. Jak vidíte, žijeme a žijeme si.