"Až na konci srpna. Nějak mi nedošlo, že budu pak muset makat celý léto", řekla.
"Jejda!", řekla jsem já: "A kdy jsi měla volno naposled?"
"Vzala jsem si pár dní v květnu," odpověděla Cyrielle: "ale to už si skoro nepamatuju."
Zaváhala jsem, zda si můžu dovolit trochu zažertovat, a protože jsem mluvila s Cyrielle, věděla jsem, že můžu: "No, na druhou stranu, vy bezdětní, vy máte dovolenou tak trochu furt", řekla jsem: "počkej, taky na tebe dojde."
Protože já, přestože chodím do práce, mám od minulého pátku až do zítřka dovolenou. Hvězdopravec je s dětmi v Pyrenejích a já jsem přečetla dva romány, viděla pět filmů na DVD, uklidila jsem dům, který se kupodivu uklízí velmi rychle, když to za vámi hned zase někdo netahá ze skříní ven - jak asi vznikl mýtus o Sysifovi? - , zahladila jsem stopy Hvězdopravcova stavění plotu, válela se denně u bazénu, plavala, byla na výletě na kole, dvakrát jsem šla běhat, ostříhala jsem keře, vyplela jsem, co bylo třeba, obarvila si vlasy, a vyžehlila všechno prádlo. Neuvěřitelné! Tak ještě napsat blog a děti a muž můžou dojet zpět.
Minule jsem vám psala o Zrníčkově lásce ke šnekům, která nepolevila ani s létem a hromadou bílých provensalských šnečků jménem limaçons. Tihle malí plži v létě zbarvují stébla trávy a ploty do bíla, protože limaçon má z nějakých důvodů za to, že je v životě třeba lézt, jak nejvýš umí a tam se nalepit na další šampiony v lezení do výše. A tak pokud necháte v trávě například židli vzhůru nohama, ráno najdete na nohou té židle hrozen těhle poměrně odporných, ale samozřejmě poživatelných, oblud.
Jediné místo, kde skoro žádní limaçons nejsou, je zahrada jesliček. Protože jestli má někdo šneky raději než Zrníček, je to jeho kamarád Marlowe, kterého jeho tatínek nazývá Entomolog. "Nejsou šneci!", vítá Marlowe Zrníčka ráno v jeslích. Nejsou. Plot vedle v Centre Aerée, od kterého jsou jesličky oddělené bariérou, je obalený celými hrozny. Marlowe se tam natahuje, ale z výše 95cm tam nedosáhne ani na špičkách. Plot v jeslích je nudně zelený a sem tam tam visí nějaký osamělý limaçónek, který sithnul vylézt nad úroveň jeden a půl metru, tedy tam, kam ani Zrníček, ani Marlowe nedosáhnou ani když si stoupnou na obrácený kyblíček.
Zrníček následuje Marlowa všude, i do ateliéru jeho tatínka, kdy v nestřežené chvíli, zatímco já a tatínek sedíme u barbecue a popíjíme růžové, oba hoši loví utopené brouky v sudu odpadků do nějž napršelo. Když je tam oba, samozřejmě co nejvíce potichu, aby jim dobrodružství nikdo nekazil, objeví Marlowova maminka vracející se právě domů, oba jsou tak zmáchaní a špinaví, že je rovnou strčíme do sprchy. Zrníček se pochlubí, že se ze sudu také napili a zdá se mu to nesmírně legrační. Bratrstvo kočičí pracky.
Jestliže vášeň ke koním Zrníček sdílí s Guilianem, dalším členem Bratrstva - v jednu chvíli to vypadalo, že se bratrstvo rozpadne, protože Zrníček řekl, že ho Guilian bouchnul do zad zedadu, ale o dva dny později mi řekl, že Guilian je jeho kamarád, že se ho zeptal proč ho bouchnul, a že Guilian mu řekl, že to nebyl on - jeho vlastní je pak vášeň pro psy. Geckulka byla vždycky dítě bojácné, jak už jsem tu mnohokrát psala, a psů se vždycky bála hrozitánsky a hystericky. Teprve pár měsíců se mě při spatření psa už nedrží jako klíště a netřese se hrůzou. Zrníček se psů začal bát po vzoru svě sestry, když mu byl asi rok a začal brát rozum, ale strachu se zbavuje stále rychleji. Je to on, kdo hlásí teď každého psa na ulici a chce si ho pohladit. Geckulka ho nabádá, ať tak učiní, a drží se v bezpečné vzdálenosti. Zrníček hladí a tuhle se mi svěřil, že by chtěl mít doma také takového pejska, takového opravdického. Má už zeleného pejska na baterky, kterého pojmenoval Sable. Sable je francouzské slovo pro "písek". Zrníček česky říká místo "pejsek" "pisek", takže proč by se jeho pejsek nemohl jmenovat Sable, že? Ale když jdeme ráno do školy s Geckulkou a Zrníček vidí u dveří uvázaného psa jedné z maminek, je mu jasné, že Sable je obyčejná napodobenina. Když odcházíme ze školy, pes už u dveří není a Zrníček si stěžuje. "Neboj, ta maminka chodí domů stejnou cestou kudy mi jedeme do jesliček", uklidňuju ho: "koukej se z okýnka a uvidíš!". Zrníček se dívá a jako vždycky projedeme kolem maminky. "Mamá?", slyším vzadu nesměle Zrníčka: "tu taret, tu ouvr la portiér..." Zastavíš se, otevřeš dveře...."tu di, on pe pránd le šjen?" řekneš, můžeme si vzít toho psa? "eh, ui, dakór" no, dobře, tak jo! "e voalá!" A je to! Doufám, že Zrníček neskočí jako zloděj psů. S Hvězdopravcem jsme si přísahali, že nikdy, ale nikdy, nepovolíme.Geckulka, když se zrovna nesnaží stačit Zrníčkovi a Marlowovi v jejich rošťárnách, je opravdická malá holčička. Pustilo ji období, kdy měla za to, že nejhezčím oděvem na světě jsou tepláky, a dožaduje se každé ráno šatiček nebo sukničky, co se točí. S obdivem si prohlíží moje oblečení, a když s upřímným obdivem pohladí i moji ucouranou fialovou fleasovou bundu z Decathlonu, která mi je o dvě čísla větší, takže jsem ji dopnula ještě v šestém měsíci těhotenství, a zasněně řekne: "Maminko, až budu velká, tak mi ji dáš, jo?", dojde mi, že teplákové období nás ještě úplně neminulo. Na cestu do Pyrenejí si Geckulka vzala šatičky, dala si hračky do mého kufru na kolečkách a na ruku si navlékla náramek. Šla se na sebe pak podívat do zrcadla a culila se přesně tak, jak se culí, když je strašně pyšná. Chyběla jí už jenom papírová koruna na hlavě, tu jsme ztratili při jedné z cest do města.
Geckulka sleduje nejen mojí módu, ale také módu paní učitelky, té se žlutými vlasy. "Počkej mami", řekne: "ty zůstaneš tady a doma je škola. Pak do ní půjdeš pro Niniho". Čekám na terase a ptám se, jestli už zvonilo. Nezvonilo, vevnitř se učí! Čekám a čekám, a když konečně zazvoní, na kanapi sedí celá třída plyšáků a Zrníček - úplně nehybný! - mezi nimi. "Yed!", volá Geckulka učitelským hlasem. Zrníček se poslušně zvedá, ačkoli se normálně opravdu nejmenuje Yed. "A ještě Naim, Lisa..", volá Geckulka a dává mi příslušné plyšáky, kteří nesou jména jejích kamarádů že školy, do náruče. Pak dostane nápad. Celá třída pojede na výlet! A tak jedeme na výlet na zahradu, Geckulka nám dá lekci o pralidech - ve škole byla na výletě v muzeu prehistorie a od té doby je expert na pralidi a mamuty - a pak se jdeme koupat a skákat na trapolínu...
...a tak pořád dokola. Jak to tu všechno píšu, už se nemůžu dočkat, až tahle moje dovolená skončí a moji závazkové budou zase doma zpátky. I když během půl hodiny budou zahlazeny stopy po úklidu, i když bude okamžitě všude hora prádla, nejen, že nevyžehleného, ale rovnou špinavého, i když budu zase objevovat lezoucí limaçons v autě na sedadlech a doma na zdech, i když mi zase budou jako v Poláčkově Okresním městě denně umírat neurony nad otázkou "Co budu dneska vařit?", a i když mi v šest ráno bude Zrníček dávat na obličej svého strašlivě smradlavého usínáčka, abych si také přivoněla k jeho ušmudlaným ouškům, protože tu část usínáčka má Zrníček vůbec nejraději. Už se nemůžu dočkat.P.S. Fotky jsou z mého mobilu, který pamatuje pralidi i mamuty. Ostatní fotky jsou, jako obvykle zakleté, spící spánkem stoletým, v Hvězopravcově zrcadlovce....
