středa 22. května 2013

O nejkrásnějším období

Jak již bystrý čtenář jistě pochopil, patřím mezi lidi, kterým se při slovech o "nejkrásnějším dárečku" a "největším štěstíčku" navaluje, i když jsem nikdy netrpěla na těhotenstké nevolnosti. Myslím u toho na Petra Vášu a na jeho zvracivé bublání "b-b-b-banalita", nebo na Mirandu v Sexu ve městě, která nechápe, proč by se měla při odpovědi na otázku na pohlaví dítěte "Čekám chlapečka!" šťastně a připitoměle culit. Jakmile to ale nedělá, lidé se jí okamžitě začnou vyptávat, zda není depresivní.

Asi u každé životní události se stane, že se vám někdo bude snažit říct, jak se on sám cítil, a možná dokonce i předpokládá, že vy se budete cítit tak nějak podobně. Že například při vstupu na univerzitu budete cítit možná stres nad vším tím učením (jako on), nebo že konečně roztáhnete křídla (jako on), že první zamilování bude takové nebo takové, zkrátka, vstoupit v životě do neznámé vody, o které by vám dopředu už nebylo stokrát řečeno, jaké to bude, je v podstatě velká rarita. Myslím, že právě můj odpor ke všem těm předpokladům, jak byste se měli cítit, potažmo tedy rovnou k předpokladům, jak se cítíte, jasného to důkazu, že si druhá strana sedí na uších a ve skutečnosti poslouchá jen sebe samu, všechny ty srážky s tím, jak věci "měly být" a jak ve skutečnosti pro mě byly, ze mě udělaly psychologa a navíc lacaniána peroucího se na straně pacientů s významy, jež byly dány událostem jejich života.

Myslím, že u ničeho ale není tlak na to, jak byste měli věci prožívat, a předpokládání toho, jak se cítíte, tak velký jako u těhotenství a mateřství. Fakt, že to budeme mít všechny víceméně stejně, je totiž zaštítěn slovy ukradenými z biologie "mateřský instinkt" nebo "mateřský pud". Buď ho máte víc nebo míň, ale těžko ho, z podstaty věci, budeme mít každá kvalitativně jiný. Instinkt nám, co se týče rozmanitosti chování a prožívání, prostě žádnou velkou možnost nenabízí. Zatímco u vašeho výše zmíněného rozhodnutí jít na univerzitu vám nikdo nepředhazuje, že byste měli mít nějaký "univerzitní pud", zatímco neexistuje dokonce ani "pud se poprvé zamilovat", v dvacátém prvním století pořád věříme, že na ženy (!) skočí v určité chvíli pud mít rodinu, že potřebují pudově opečovávat a pokud ne, tak jsou někde tak trochu pokažené a měly by se nad sebou zamyslet. Klišé o moderní ženě kariéristce, která neslyší tikot biologických hodin a spláče nad výdělkem, novější to verze morálních románů o padlých děvách, číhá hned za rohem. A pak, určitá nespravedlnost tohoto "ženského" pudu vůči neskonale pohodlnějšímu a různé neřesti omlouvajícímu typicky mužskému "pudu rozsévače" je pro mě už sama o sobě dost podezřelá a nutí mě přemýšlet o tom, do jaké pasti se mě snaží patriarchát zase chytit. Všechna podobná vysvětlení zavánějí tautologií "naše společnost je jaká je, protože taková je biologie, kterou studujeme z toho, jaká byla vždycky naše společnost", a tím, co docent Kuťák, psychoanalytik, na fakultě nazýval "ratologie": jestliže to tak dělají zvířátka, nejspíš to platí i na člověka. Bohužel, jestliže vám jméno Kuťák nic neříká, bude to nejspíš tím, že celá česká psychologická škola je ovlivněná absurdně biologicko-genetickým myšlením typu sexuolog Weiss, který by na téma rozsévačů, hnízdících žen a vybírání si sexuálních partnerů podle atraktivity dané úzkým pasem či trojúhelníku zádových svalů, znaků to fertility či toho, že samice, pardon, žena, není těhotná, mohl kázat hodiny a také nám na fakultě kázal. Zkrátka, jste souhrn hormonů a genů, na nichž je naplácáno trochu společenského make-upu, přičemž ani s jedním, ani s druhým, nemáte vlastně vy sám moc co dělat.

Ve skutečnosti existuje těžko jiná životní událost než těhotenství, mateřství (či otcovství!), v souvislosti se kterou vy sami tak málo víte, jak se vlastně cítíte (nejspíš každou chvíli jinak), kde se ve vás vzala a proč. Motivace lidí mít nebo naopak nemít děti je jeden z nejzáludnějších a nejtemnějších labyrintů duše a to, že vy se jakž takž vyznáte v prvních třech zákrutách labyrintu vašeho, ještě neznamená, že labyrinty ostatních mají ty první tři zákruty stejné a že se už tam nemůžete beznadějně splést a ztratit.

Tuším, že někde mezi mateřským pudem, patetizováním mateřství v literatuře a hodinách literární výchovy a knihou "Děvčátka na slovíčko", která zajišťovala sexuální výchovu dívek celé mojí generace - pokud si pamatuju, žádné Chlapci na slovíčko neexistovalo, ale v duchu ratologie a vesele přežívající logiky devatenáctého století se zřejmě předpokládalo, že stačí vzdělat děvčátka, kdy a jak dlouho je třeba držet kolena u sebe, než-li bude vhodné za dodržení všech hygienických a společenských pravidel udělat opak a přijmout roli ženy-matky a že dbát na vlastní čistotu a tělo proti nájezdům biologicky podmíněných rozsévačů je jejich povinnost - a kde jsem si, moc dobře si to pamatuju, poprvé přečetla blábol o nejkrásnějším období - pamatuju si to proto, že mě to nutilo přemýšlet, jestli knížka náhodou trochu nepřehání, zkrátka, mezi tímhle vším se v Čechách uchytil zvyk titulovat těhotné slovy maminko, mamko, nebo úplně nejhůř, mamino. Pravda, slova mamino-vemeno se rýmují pouze, pokud máte typicky pražskou výslovnost samohlásek, ale mně se zřejmě bude slovo mamina vždycky asociovat s tím, co Betty MacDonaldová popisuje jako obrovská prsa a pod nimi kaskádu žaludků maminy Kettlové. Jsem poměrně ráda, že nerodím v Čechách, protože bych nejspíš z podobného oslovování začala skutečně těhotenskými nevolnostmi trpět a nejpozději na porodním sále bych si jistě nenechala ujít příležitost oslovit pana primáře slovy "taťko", předpokládajíc, že kromě sociální role primáře jistě zastává i roli otcovskou. Určitě se mu ale nebude líbit být na ní zcela redukován. Mně se to nelíbí též, redukovat mě na ni může jen můj nejkrásnější dáreček. Pro ostatní mám buď roli jinou, jíž mě lidé oslovují, pokud chtějí na tuto funkci apelovat, a pro všechny ostatní případy mám, jako každý, bez ohledu na moje těhotenství či mateřství, jméno. Obsah mojí dělohy je zkrátka soukromá věc nás dvou: mojí a Geckové. Ve Francii je ale naštěstí oslovení mère vyhrazené matce představené a maman matce vlastní, a ve španělsky mluvícím světě můžete za oslovení mamita v přítomnosti partnera oné slečny sklidit tak akorát jednu do zubů, protože z důvodů, které mi unikají, takové oslovení má jednoznačně sexuální charakter. Zkrátka, ve španělsky mluvícím světě spíš než na obsah dělohy, kaskádu žaludků, unavená, vytahaná prsa a večeři na stole čekající, až se muž rozsévač vrátí domů, dávate najevo váš názor, že byste se rád podílel se zde přítomnou šťabajznou na výrobě výše zmíněného obsahu dělohy nárokující jí tento titul. Budu ráda, když moji milí čtenáři doplní moje informace o oslovování "maminko" v dalších jazykových prostředích.

Je zvláštní, že zrovna v Čechách, kde existuje podobný "celostní" přístup k matkám, zároveň maminy nerodí, neb jsou, v jazykovém úzu, samy rozeny. Nebo je to právě přímým důsledkem mamin a žen předprogramovaných k nejdůležitější roli, které je redukují na chodící břicha, že se předpokládá, že břicho pak musí být rozeno někým dalším. "Tenhle pan doktor tě bude rodit, jo?", řekla mi moje maminka, když viděla našeho pana doktora. "Ne, rodila jsi mě ty, už jsem narozená", řekla jsem schválně, a bylo mi vysvětleno, že ale takhle se to v Čechách přece říká. Nejen říká, zdá se mi, když z nudy na prenatálním odpočinku listuju českými internetovými fóry, ono se to tak stále ještě v mnoha porodnicích dělá, což dokazuje, že jazyk a skutečnost se navzájem ovlivňují velmi dokonale oběma směry.

A že když v jazyce vznikne absurdita typu, že rodí pan doktor, je zřejmě někde něco špatně. Že když se radostně ztotožníte s maminko málem i od pana pekaře, možná se vám stane, že vaše dítě bude mamánek, že od vás váš muž bude čekat hlavně vyprané ponožky a večeři na stole a na otázku "tak co, jak ses měl?" odpoví adolescentním zavrčením shrnutelným do slov "matko neser". A že když včas neodhalíte past těch nejkrásnějších období, ochudíte se o možnost to celé prožít, tak, jak to jde nejlépe.

Totiž po svém.

P.S. Pro Kulidu a ostatní posílám pěknou písničku ke dni matek, maminek, mamacit: