sobota 5. října 2013

Jak nám to jde

Jak vážený a pozorný čtenář ví, jsou to už dva pátky, co jsem zpět v práci. A tak se možná ptáte, jak že nám to jde. A možná o to víc, že jít zpět do práce, když máte doma tříměsíční dítě, může být možná v našich kulturních poměrech stejně absurdní jako bylo kdysi pro jednoho tureckého řidiče kamionu, který moje stopující já vezl pár stovek kilometrů Německem, to, že můj bratr je právě na dovolené v Kyrgyzstánu. Když jsem vyslovila tuto informaci, Turek málem sjel do svodidel. "Urlaub im Kirgisistan", klepal si na čelo pak celý zbytek cesty nevěřícně, dával rány do volantu a v mých vzpomínkách snad i tloukl hlavou o volant. Inu, jiný kraj, jiný mrav, na setkávání kultur je legrační právě to, že co jeden považuje za normální, je pro druhého úplně absurdní. Když se na to pak podíváte víc zdálky, můžete si také říct, že všechno jde vlastně i dělat úplně jinak a ono se zas tak moc nestane.

A tak chodím do práce jako většina Francouzek a Gecková chodí do jeslí. A ač jsme všichni šťastní a spokojení, ráda bych na toto téma řekla, že mateřská byla přeci jen, alespoň ve svém závěru, dovolená.

Naše dny vypadají asi takhle.

Po jednom či dvou nočních kojeních mi v šest patnáct zazvoní budík. Rychle ho vypnu, aby vzbudil jenom mě a možná ještě tak Hvězdopravce, ale hlavně, hlavně ne Geckovou, která chrupe vedle v pokojíčku za velmi tenkou stěnou, jak zpívá Nohavica. Umytá po špičkách sejdu o patro níž do kuchyně a probudí se ve mně mere nourriciere, jak říkají psychoanalytici. Prostě matka, co vám furt cpe něco k jídlu. Co vám furt něco cpe, možná. Naštěstí mám ještě pár let před sebou, kdy si budu moct tuhle svoji vášeň užívat, než se ozve vyčítavé "prosimtěmami", takže s uspokojením sáhnu na ledničku pro naše bandasky-kastrůlky-lunch boxy. Když nazvete bandasku lunch boxem, jste mnohem méně out a mnohem více fancy, ale já se od jisté doby považuju za součást France qui se leve tot, Francie, která vstává brzy, a svůj lunch box tedy nazývám bandaska. A už to plním. My s Hvězdopravcem máme pevnou stravu, Geckulka dostane tři lahvičky s mateřským mlékem a je to. Ještě není ani sedm ráno, takže jsem poměrně pyšná na to, že za posledních čtrnáct dní se ani jednou nestalo, že by Gecková v jesličkách vybalila studeného králíka, zatímco já bych v práci potají sosala vlastní mléko. Ale počítám, že nás to jednou nemine, protože, jak bystrý čtenář pochopil, kafe piju až poté, co jsou bandasky připravené. Udělám kafe a džus a jdu diskrétně vzbudit Hvězdopravce. Občas se nám tedy podaří se sejít dole u snídaně. Gecková chrní. Tříměsíční miminko, které vstává poslední z rodiny, kroutím nad tím každý den hlavou. Ale netrvá to dlouho a Gecková je vzhůru. Většinou to stihne, než jdu pryč. Někdy, pravda, se vzbudí už mým šouráním do koupelny, a pak se přihlásí o snídani do postele ještě než se já sama stihnu umýt. V tom případě hned pak upadne znovu do hlubokého spánku a Hvězdopravec pak přijde pozdě do práce, protože čeká, až se náš spáč uráčí probudit a připravit na odchod do jeslí. Ale to je jen někdy, obvykle se Gecková budí až při naší snídani, dostane jedno prso do nosu, druhý prso do nosu a už pádím, zatímco Hvězdopravec se chopí ranní hygieny. Já zatím v garáži házím do kočárku bandasku, kabelku a tašku s materiálem na odsávání. Jako šílená matka či luxusně vyhlížející klošárd pak s kočárkem plným krámů a bez miminka letím k Autojakokrávě, která stojí obvykle pod kopcem, takže se mi dobře utíká. Lidé kolem na mě hledí jako na blázna a pouštějí mě na přechodu jako kdybych na kočárku měla přidělanou sirénu. Tak trochu mám, protože mě čeká šedesát kilometrů cesty. Naložím kočárek, tašky a bandasky a začnu hrát s Autojakokrávou hru "tak kde to dnes zase odřeme". Kdysi jsem se posmívala Francouzům, že mají tak rádi ty svoje prdítka, a teď to mám. Zkuste to vytočit s Autojakokrávou na všech těch miniaturních parkovištích, kde má polovina jižanské populace "automatické parkování", tj. červené tlačítko s trojúhelníkem, které když zmáčknete, tak jste zaparkovaní. A když konečně dorazím do práce, musím zase Autojakokrávu zaparkovat, což je ale nepoměrně lehčí, protože většinou vyběhne nějaká sestřička a začne mi ukazovat. Jednou vyběhly tři. To bylo těsně potom, co jsem málem odjela s kusem brány.

No, a pak pracuju. Můj rozpis schůzek v diáři vypadá takhle: pacient, pacient, odsávačka, pacient, pacient, pacient, oběd, odsávačka, pacient, pacient, pacient, odsávačka, pacient a šup naložit to do Autojakokrávy, hlavně nic neodřít, a domů. Pacienty v hlavě, mléko v ledničce, jedu rychle zase šedesát kilometrů zpět. V rádiu vykládají, že nezaměstnanost mírně klesla a hned pár dní potom upřesňují, že ona čísla byla dána tím, že ve skutečnosti operátor SFR, který měl rozeslat nezaměstnaným zprávy, že se musejí Úřadu práce jako každý měsíc ozvat, zprávy nerozeslal a padesát tisíc nezaměstnaných se ozvat tedy zapomnělo. V duchu se mi vynoří nápěv : "Ať lidé rádi jsou, že mají práci, z práce nám vyrostou domy a vlaky, až budeš veliký, pomůžeš taky", který jsme zpívali andělskými falešnými hlásky v hodinách hudební výchovy v dobách dávno minulých a říkám si, že tu ve Francii asi máme ten komunismus a že kdo tu má práci, je opravdu rád. Jen ten vlak nám tu v Luberonu bohužel ještě nevyrosl, a tak musím jezdit Autojakokrávou, jiné řešení není.

Už po čtvrté za den tedy zase musím parkovat nebo vyjíždět. Malá prdítka zase obsadila ty největší místa, prskám, zuřím a pokouším se někam nacpat tak, abych mohla zároveň i vyložit kočárek a všechny ty svoje tašky. A konečně jsem v jeslích, proběhnu zahrádkou plnou olivovníků, namačkám kód, nazuju návleky - ty návleky, které jsme první den, kdy jsme nechali Geckovou v jeslích samotnou, oba s Hvězdopravcem zapomněli sundat a takto ozdobeni jsme se jako opravdičtí rodiče "po třech měsících zase jen my dva" ploužili na kafe do nejbližší kavárny, kde jsme měli za úkol zůstat dvacet minut - a přes skleněné dveře hledám pohledem Geckovou.

Gecková leží na koberečku a je očima přisátá na Adriana. Adrian má proužkované pyžamo, leží na bříšku a mává rukama a nohama. Gecková se směje. Adriana má nejradši, a to i ve dnech, kdy má pyžamo úplně bílé. Ale s proužky je to samozřejmě lepší. Pevně doufám, že jí láska k mužům v pruhovaných mundůrech přejde dostatečně brzy. Tety Geckovou chválí. Že mluví. Mluví s tetami. Mluví s ostatními dětmi. Mluví s hračkami. Když se probudí, v postýlce mluví klidně i se zdí, vzpomenu si na naše víkendová rána, kdy se, na rozdíl od dnů v týdnu, Gecková budí první a kdy slyšíme přes zeď, jak vedle vykládá.

Gecková pozoruje Adriana a ignoruje mě, i když na ní mluvím. Ale za chvíli se otočí, a když má dobrý den, radostně vypískne a směje se. Hurá, jdeme domů.

Konečně mám v kočárku miminko a měním se tedy na normální matku, ne na někoho, kdo vypadá, jako když utekl z blázince. No, vlastně, já jsem tak trochu utekla z blázince, jela jsem hned, jak to šlo. Jdeme domů a jako správná děvčata se cestou stavíme pro maso nebo pro chleba nebo pro obojí. Hádám, co Geckulka celý den dělala, a ona mi z kočárku odpovídá. Není to špatné, ale zatím jsem ráda, že tety v jeslích vedou podrobné záznamy, a tak vím na 100%, že Gecková zase vzorně vypila všechny připravené lahvičky a že dokonce i spala.

Doma pak Geckulka masí housenku, trénuje kopání do panenky, dívá se, nebo občas prostě usne a spí. Když cvakne klika, řeknu jí, že přišel táta, a Gecková je ráda, že už jsme všichni doma. Právě včas. Nejpozději za hodinu bude Gecková zralá na postýlku. Chodíme ji ukládat oba, přebalíme, konstatujeme, že pyžamo, do něhož se ji snažíme narvat, je taky už malé, pak je prso do nosu, krkanec pro mámu za odměnu a Gecková naprosto bez debat usne obvykle ještě než skončí písnička na kolotoči. Usíná sama a hned. Už ani nevím, kdy nás naposledy vypískala od večeře nahoru do pokojíčku.

Ale protože přes všechny ty krkance krkavčí matka ještě nenakrmila dost krků, včetně toho svého, začínajícího mlsným jazýčkem, jdu vařit. A blahořečím tomu, že jsem se začala o vaření zajímat před dlouhými a dlouhými lety a že mám tedy poměrně slušný repertoár čerstvých, zdravých, vyvážených a hlavně dobrých jídel, které zvládnete do půl hodiny, takže k večeři zasedneme ještě během zpráv. Pravda, zprávy ve Francii začínají v osm večer, tak to máme jednodušší.

Pijeme víno, jíme a k dezertu se přesuneme na kanape, abychom sjeli alespoň jednu epizodu Game of Thrones. V televizi padají rány mečem, sviští to tam šípy a král Joffrey je čím dál tím zlejší a zlejší, Gecková spí, mně se taky klíží víčka a Hvězdopravec pravidelně kontroluje, jestli se koukám, nebo jestli jenom zavírám oči, protože se občas na všechny ty rány mečem prostě nemůžu koukat.

A tak jdu spát a říkám si, že se mám. Gecková je i přes chození do jeslí a navzdory všem mým obavám i nadále šťastné a spokojené dítě. Za celý den nedělám nic, co by mě nebavilo. Zkrátka, musím říct, že přesto, že je toho hodně, nám to (zatím) jde.