pátek 13. září 2013

A dost!

...se jmenuje kniha, kterou mi Brašule a Jana nadělili letos k narozeninám. Obálka hlásá, že je o tom, jak Američanka vychovává děti ve Francii, a tak jsem čekala, že to bude nějaký špatně přeložený škvár jako Deník špatné matky, který jsem dostala k Vánocům. Proto jsem se začala hrozně těšit, až budu moct do knihy zabořit nos: špatně přeložené škváry o mateřství je totiž přesně to, co kojící žena na mateřské potřebuje. Ale A dost! není ani až zas tak špatně přeložený, a hlavně ne škvár. Ale zdá se, že je to také přesně to, co kojící žena na mateřské ve Francii potřebuje.

Jistě mě budete chtít opravit, ale zdá se, že americká a česká výchova, nebo přesněji mýty v ní, jsou si v mnohém velmi podobné. Že ty rozmazlené americké spratky rozhodně nelze srovnávat s českými vzornými dětičkami? Souhlasit nemusíte, ale snad alespoň uznáte, že nátlak na to, aby matka kojila, na to, aby se dítěti maximálně věnovala, na to, aby s ním zůstala doma, jistě podobné jsou. Přinejmenším na výchovu dětí do dvou let věku se v obou kulturách, české i americké, hledí v mnohém podobně, i když základní rozdíly by se jistě našly. Vychovat neukázněného spratka nebo ušláplého stydlína a mamánka, který (také) vůbec neví, jak se uvolněně chovat ve společnosti cizích lidí, vyžaduje přeci jen trochu jiný přístup, ale v české i v americké kultuře platí, že dítěti je třeba se maximálně věnovat.

Hlavní tezí knihy je, že na rozdíl od Ameriky (a Česka, dodávám já) se ve Francii  rodiče přizpůsobují dětem mnohem méně. Autorčiny zkušenosti, že v Americe matky neustále do dětí cpou sušenky nebo křupky, protože jídlo děti uklidňuje, že nejeden rodič končí tím, že jí to, co jí dítě, a v hodinách, kdy mu to dítě dovolí, a ještě to považuje za normální "to víte, máme děti" jistě nebudou českým matkám úplně cizí a možná i proto pro ně může být knížka zajímavá. Jestliže kniha začíná konkrétními oblastmi výchovy jako tím, jak Francouzi nemíní, že děti můžou jíst kdykoli během dne nebo nemít žádný spánkový režim jenom proto, že jsou děti, teze se postupně rozšiřuje na všechny oblasti života, takže by se dala shrnout do tvrzení, že život Francouzů se nezastaví a zcela nepřevrátí naruby jen proto, že mají děti. Jestliže v Americe se očekává, že matka tak trochu pozapomene na svůj dosavadní život a bude se plně věnovat dítěti, ve Francii se očekává, že matka bude nadále také žena a že se vrátí do práce. Ačkoli ženství jistě nelze redukovat pouze na vzhled, lze říct, že jestliže v Čechách, jako ve všech zemích východní Evropy, je tlak na to, aby žena zůstala pěkná, upravená a štíhlá (tlustá, ošklivá a zanedbaná žena je vysmívána) zřejmě větší než v Americe, kde je na těhotenská kila jakési právo - nebo tak alespoň lze soudit podle toho, co říká Druckermanová - v oblasti pracovní jsme na tom v Čechách s Američany podobně. Stejně jako v Čechách po revoluci zmizely jesle, v Americe podle slov autorky také neexistují dostupná, státem garantovaná zařízení. Ačkoli prý v Americe neexistuje mateřská a rodičovská dovolená jako v Čechách, mnoho žen prostě s dětmi zůstává doma, jelikož děti prý potřebují matku na plný úvazek, jinak hrozí, že budou citově deprivované. Podle autorky anglické a americké matky v Paříži narážejí přesně na to, na co ve Francii narážejí matky české: Francouzky se vrací do práce po skončení mateřské, tj. deset týdnů po termínu porodu, a děti jdou do jeslí nebo k chůvě. I když některé matky ve Francii využijí práva zůstat - prakticky zadarmo - doma s dítětem až do šesti měsíců - právo, na něž máte nárok pouze pokud máte u zaměstnavatele už odpracovaný rok - na dlouhodobější pobývání s dítětem doma společnost nehledí jako na oběť dobré matky, ale jako na nezdravou neschopnost matky se separovat od dítěte a jako na "dušení". Platí to méně, pokud máte dětí několik - skloubit pracovní proces, volný čas a tři děti je totiž opravdu oříšek i pro francouzské rodiče. Ale zůstat doma hned u prvního je tak trochu divné.

To, co v Čechách jistě kde kdo nazve kariérismem, absencí mateřské lásky či sobectvím, je ve Francii mnohem méně zatíženo negativními konotacemi. Když říkám méně, trochu se vymezuju oproti Druckermanové, která píše, jako kdyby ve Francii ony negativní konotace neexistovaly vůbec. Ani Francouzky neopouštějí své děti s klidnou myslí. "Je to totální brutál!", řekla mi k návratu po mateřské kolegyně těsně před důchodem. Jiná kolegyně, zdravotní sestra a matka tří dětí, mi řekla, že obrečela úplně stejně nástup do práce u prvního dítěte ve třech měsících, i u posledního, kterému byly tři roky. Pro českého čtenáře upřesňuju, že její tříletý syn už v té době samozřejmě nejméně rok chodil do nějakého předškolního zařízení. Vzpomínám si na jednu nedávnou konverzaci se třemi kamarádkami, matkami dětí ve věku do dvou let, které šly nebo půjdou všechny do práce po skončení mateřské, tedy přibližně když jsou jejich dětem tři měsíce. "To je strašný, jak z toho ze všeho kapal všude pocit viny", řekl mi pak kamarád, manžel jedné z těch žen. To, že všechny z nás měly někde v hloubi duše potřebu se omlouvat, že se jim do práce tak trochu chtělo, ale že zároveň bylo těžké přenechat dítě "cizím", se tedy nezdálo jen mně. Zkrátka, i Francouzky návrat do práce obrečí. I ony mají pocity viny. Myslím, že pocity viny jsou nedílnou součástí mateřství, ale o tom se dočtete v závěru článku.

Otázka je, zda by proto, že to je tak těžké, měly ale být ženy s dítětem doma, protože kdo je tedy vlastně ten, kdo onu neustálou, stoprocentní přítomnost potřebuje? Přesně v tomhle, jak píše Druckermanová, se Francouzi a Američané (či Češi) zásadně rozcházejí. Pro jedny je to hlavně matka, pro druhé je tím, kdo potřebuje stoprocentní přítomnost dítě. Pravda je nejspíš někde uprostřed, matka a dítě se potřebují navzájem, ale jak dlouho platí, že dítě se bez matky neobejde ani na pár hodin? A kdy začne matka potřebovat dítě více než ono ji? A je schopná to poznat? Někdy, když Geckovou kojím a najednou se ozve kručení v břiše, nejsem schopná ani rozlišit, zda kručí v mém břiše nebo v jejím. A patřím k matkám, které, když jim je zima, jdou a obléknou dítě. Jak poznat, kdy dítě ještě potřebuje na plný úvazek mě a kdy už jsem to hlavně já, kdo potřebuje být neustále přítomna u dítěte?  Myslím, že jako každá matka potřebuju v tomhle pomoc. A v Čechách se o tom, že matky možná někdy na dětech do dvou let věku až nezdravě visí, prakticky nemluví.

"To Tě Hvězdopravec neuživí?", diví se občas Češi, kteří vědí, že se vracím do práce a podobně se diví dle Druckermanové i Američané a hledí na vás v lepším případě jako na oběť nelidského systému a v horším případě jako na nelidu Pročsistydětitedapořizovala. Uživí, říkám na rovinu, ale ve Francii takhle otázka vůbec nestojí. Nejde o to, že se vrátíte do práce proto, že váš muž nevydělává dost. Vrátíte se, protože vás práce baví. Protože nejste přece jen matka. O něco výš jsem psala, že matky, které se obětují, jsou divné. Proč divné? Především proto, že Francouzi se - jak píše Druckermanová a jak konstatuju i já - domnívají, že život by měl být vyvážený. Proč je nerovnováha špatná, můžete se zeptat. Protože máme v životě přinejmenším tři oblasti identit. Tu danou rodinnou konstelací (dcera, matka, sestra, babička atd.), tu danou naším genderem (muž, žena), a tu danou naší prací. A jistě by se dala připojit i identita, kterou si vytváříme v oblasti našich zájmů a přátelských mimorodinných vztahů. A s žádnou se to nemá přehánět, protože jsme propletenec toho všeho a to všechno se navzájem podpírá a udržuje. V momentě, kdy se vám narodí dítě, se, ač vaše dítě milujete, to všechno začne naklánět a hýbat. Je třeba najít novou rovnováhu, což je to, co činí počátek rodičovství tak komplikovaný a je původem toho, když se občas sami sebe ptáte "tohle jsem doopravdy já?". O nerovnováze v téhle oblasti je film Radostná událost, o kterém psala Gabriela. Pokud jste na 100% jen matka, je to jako smést ze stolu všeho ostatní, což může být někdy velmi lákavé, zvlášť když to před tím nebylo zrovna jednoduché a zvlášť, když obětavá matka je společensky oceňované, ale zároveň je to past. Je velmi obtížné zapomenout na své ostatní identity a žít šťastně. I pokud můžete žít šťastně bez práce a s partnerem, který se pomalu ale jistě stane pouze otcem vašich dětí (protože komplementární k matce je samozřejmě otec, nikoli manžel), jste v pasti. Hned vysvětlím proč. V tomto kontextu je v A dost! jeden velmi zajímavý postřeh: podle Američanů a Angličanů (a Čechů) je separace od dítěte krutostí páchanou na dítěti. Podle Francouzů je krutostí absence této separace a fúzní vztah coby výsledek. Nemusíte s psychoanalytiky souhlasit, ale symbiotický, fúzní vztah, který začíná mezi matkou a dítětem při početí, kdy jsou skutečně jedním, nemůže trvat věčně a potřebuje někoho, kdo "přestřihne pupeční šňůru". Někoho nebo něco, po čem žena-matka touží dost na to, aby se dokázala od dítěte odpoutat. Může to být práce, může to být chuť vrátit se ke svým koníčkům, zcela jistě je tu i velmi důležitá role partnera ve vztahu - i o tom Radostná událost je. To všechno je ta pomoc, kterou matka potřebuje, aby se stala zase zpět i ženou, pracovnicí (ach, proč má v češtině to slovo tak komunistickou konotaci, jako kdyby neexistovalo nic pozitivního na naší pracovní identitě, jako kdyby to byla nějaká ostuda?) a kamarádkou. Pokud jste příliš matkou a pokud vám váš partner dostatečně nepomůže, může se stát, že se fúzní pouto nerozvolní a stanete se tím, čemu se ve Francii říká toxická matka. Matka, která dítě potřebuje, protože tvoří celý její svět (bez dítěte přece není matka!), která své dítě - obrazně řečeno - nepustí z rukou, až bych řekla ze spárů. Kolik matek jste slyšeli říct, že by své rok a půl staré dítě nikdy nedaly hlídat? Kolik matek říká "kvůli dítěti nemůžu" a kolikrát je to "nemůžu" ve skutečnosti "nedokážu ho nechat"? Jako psycholog musím říct, že jsem ve své kariéře samozřejmě viděla spoustu dětí matek, které zraňovaly, týraly, zanedbávaly tím způsobem, jakým si to představují Češi: matky, které odešly za jiným mužem, matky, které se o děti nezajímaly, matky, které byly chladné a kruté. Ale viděla jsem i děti - říkám děti, ač se jednalo o pacienty již v dospělém věku - , které se nemohly separovat plny úzkosti o to, co se stane s jejich matkou, pokud by si něco podobného dovolily, a které byly neustále plny pocitů viny. A viděla jsem především spoustu matek strašlivě "zklamaných" jejich "nevděčnými" dětmi, matek, které ve chvíli, kdy se jejich děti chtěly separovat, padaly do depresí a jejich život neměl žádný smysl, protože najednou nebyly ničím. Jen lituju, že jsem až na pár stáží nikdy skutečně nepracovala jako psycholog v Čechách, takže moje zkušenosti pocházejí především z Chile a trochu také z Francie, takže nemůžu říct, zda je problém příliš závislých matek v Čechách jiný (jinak pacienty nahlížený). Nejde o to říct, kdo má pravdu, protože není pravda jedna - každá matka a každé dítě jsou jiné, a každý si navíc šlape cestičku tak trochu sám. Ve Francii existují matky, které zanedbávají své děti, stejně jako toxické matky, a v Čechách předpokládám také. Státem garantovaná délka mateřské dovolené sama o sobě na to nemá žádný vliv. Nikdy jsem neviděla pacienta poznamenaného pouze faktem, že se jeho matka po mateřské vrátila do práce, pouze pacienty poznamenané "mateřským stylem". Jedno mě ale napadá: jestliže je pro většinu žen počátek mateřství provázen pocity fúze s jejich dítětem, není možná od věci pomoci jim spíše s pomalým rozvolněním této fúze a s jejich pocity viny, než je podporovat v jejich "oběti" a zvyšovat jejich pocity viny například tím, že se jim bude vštěpovat, že dobrá matka se o své děti stará na 100% a nedává je hlídat, a pro jistotu ještě těmto ženám znemožnit návrat do práce, jak se to děje v současné době v České republice.

Souhlasím, že každý potřebuje jiný čas, protože každý jsme jiný, a že francouzské ani ne tři měsíce jsou čas zatraceně krátký, stejně jako jsou české "dva-roky-když-bude-školka" dlouhé. Zároveň ale pozoruju Geckovou a musím říct, že vím, že je opravdu zvědavá na "cizí" lidi. Navzdory tomu, jak prvních pár týdnů života reagovala rozrušením (tj. rychlými sacími pohyby a problémy se spánkem) na přítomnost cizích lidí, navzdory tomu, jak jsem ji nosila dlouhé hodiny na těle v šátku, protože to byl jediný způsob, jak ji uklidnit a zprostředkovat jí pocit bezpečí, se z naší holčičky postupně stává společenský tvor. Když se na ní vrhnou její bratranci a sestřenice, zvědavě na ně kouká. Když se k ní nakloní někdo, kdo nejsem já, reaguje jinak než na mě, ale pozorně si ho prohlíží a povídá mu, zatímco já jsem totální vosk: mě už přece zná. Musím se přiznat, že někdy se ve mně ozve malinko "stoprocentně mateřské" žárlivosti, ale zároveň vím, že Gecková činí zdatně první krůčky ven z mojí náruče a že je to dobře, nejen pro ni, ale i pro mě a moje "ostatní identity". Jsem si teď už jistá, že tvrzení mých českých kolegů psychologů, že dětem v tomhle věku jsou cizí lidé úplný šumák  ("Děti potřebujou matku a z kontaktu s ostatníma dětma nic nemaj a hotovo", vyjádřila to jednou moje kolegyně dětská psycholožka a matka dvou dětí, když jsme se přeli o francouzské a české pojetí rané výchovy: tehdy jsem neměla vlastní zkušenost a měla jsem určitou tendenci jí věřit) a že nemá smysl je jakkoli socializovat mimo kontakt s nejužší rodinou - s čímž Francouzi naprosto nesouhlasí - nejsou pravdivá. Ačkoli Geckové nejsou ještě ani tři měsíce, vím, že má ráda nové věci a nové lidi, že je zvědavá a že být pořád jen se mnou ji normálně nudí - ne proto, že by neměla dost různých činností a hraček na pozorování, ale proto, že ji zajímají také jiné hlasy, jiné tváře, jiní lidé. Samozřejmě, že mě i Hvězdopravce potřebuje, že jsme její báze bezpečí, ale ačkoli jsou naše světy stále úzce spojené, je jen dobře, že máme každá i trochu toho "pouze svého".  Jsem ráda, že žiju ve společnosti, kde je moje touha i po něčem jiném než být doslova "zasvěcená" svému dítěti, vnímána jako pozitivní. Jsem ráda, že se Hvězdopravec vrátí dřív z práce, aby jel s kočárkem okolo rybníka, zatímco já nazuju svoje běžecké boty a funím si svoje první poporodní čtyři a půl kilometru okolo jezera, a když se na stezce mineme, nakloní hrdý otec Hvězdopravec kočár a řekne pyšně Geckové: "Koukej, máma běhá!". A přesto, že jsem na Hvězdopravce křičela: "Jste společnost barbarů", když mi začátkem srpna můj gynekolog odmítnul prodloužit mateřskou o dva týdny s tím, že jsem jako rybička a můžu nastoupit v Geckové deseti týdnech do práce, a Hvězdopravec se mi snažil vysvětlit, že můj gynekolog má pravdu a že za tohle Francouzky bojovaly a připomínal mi, že kdyby byly nebojovaly, těžko by mě byl můj zaměstnavatel přijal do práce v šestém měsíci těhotenství, jak se mi to na jaře stalo - přesto přese všechno jsem teď, když Geckové budou tři měsíce (ony dva týdny mi nakonec napsal náš obvoďák), připravená na náš společný týden adaptace na jesle. Nebude se adaptovat jen ona, ale my obě. A i když vím, že to bude těžké: nejen fyzicky, protože jít do práce s malým dítětem, které se budí v noci nejméně jednou, ale spíš dvakrát až třikrát, je výkon, ale hlavně psychicky - hlavně pro mě - i přesto se do práce těším. Říkám to nahlas a česky :).

Jako psychologovi mi samozřejmě nedá si nepoložit nakonec otázku, odkud pramení jistý společenský tlak na matky a tlak matek (mně nevyjímaje) samých na sebe, aby se věnovaly více a lépe, nejlépe na sto procent, svým dětem a aby zapomněly na vlastní potřeby a své vlastní "předporodní" já. V tomto kontextu bych vám ráda doporučila film Breaking the waves, který o absolutnosti mateřské oběti mluví. Pro mě byl nesnesitelný.

Melanie Kleinová by mluvila o setkání se špatným objektem a se snahou tento objekt zničit. I když svět je frustrující, dávná touha po tom, aby všechny naše potřeby byly uspokojeny, je zakořeněna někde hluboce v nás. Jestliže je prvním objektem mateřská figura, je jasné, že tlak na matky je dán frustracemi nás všech jako dětí a nenávistí ke špatnému mateřskému objektu. Frustracemi, kterým ale nejde předejít a které jsou přirozené. A mateřské pocity viny by pak pramenily z identifikace se špatným objektem. Pocity viny jsou tedy úplně normální a nevyhnutelné. Ale na druhou stranu tahle teorie nevysvětluje, proč by vůbec měl nějaký špatný objekt existovat, kromě tedy základního předpokladu, že "svět je prostě takový". Podle téhle teorie se společenská nenávist ke "špatným matkám" dá klidně vysvětlit vlastní frustrací se setkání se špatným objektem - tedy s vlastní ranou zkušeností a může se dál žádat, aby se matky "víc snažily" a méně frustrovaly. 

Jako lacanián bych ale možná zapomněla na všechny ty dobré a špatné objekty a posunula se ještě o kousek dál, k vysvětlení, proč "všechno špatné je pro něco dobré". Tlak na matky a matek samých na sebe, aby byly obětující se a bezchybné, je popírání manque (přeložme třeba jako chybění) v nás a výsledkem pocitu všemocnosti. Podle toho, jaký vztah máme k manque, jsme více či méně schopní tolerovat vlastní nedostatečnost a nedostatečnost druhých. Přitom absolutní naplnění, setkání s objektem a, není absolutním štěstím, nýbrž také absolutní hrůzou, momentem, kdy se ztrácí všechna touha, motor života. Totální a úplné naplnění touhy je smrt. Z toho plyne, že absolutní obětující se matka, která nevytváří postupně v dítěti pocit chybění, je matka, která odebírá životodárnou sílu. Výše jsem mluvila o toxických matkách. Proč se některé matky nemůžou separovat? Je to paradoxně právě dítě, které matce na okamžik (naštěstí pouze na okamžik) poskytuje pocit, že chybění neexistuje (Lacan říká, že dítě je falus). Láska dítěte je absolutní. Separace od dítěte znovu otevírá chybění v nás. A přitom, paradoxně, protože chybění je nezbytné, je to dětský pocit, že jsme něco nedostali (pro lacaniány je to samozřejmě falus), naše nevyrovnanost s chyběním, co matkám zazlíváme - to, co můžeme zazlívat vlastní matce. Je to naše vyrovnanost s (životodárným) chyběním a s faktem, že ani my, ani nikdy jiný není všemohoucí, pochopení, že všemonoucnost je cesta do pekel, je to tahle vyrovnanost, která určuje náš mateřský styl, hloubku našich pocitů viny a potažmo i toleranci k mateřskému stylu ostatních.

Nejspíš není náhodou, že první škola je anglická a druhá francouzská.

Co z toho nesrozumitelného psychoanalytického tlachání tedy plyne? To, že čím větší požadavky na obětování se matek společnost či hlavně jednotlivci v ní mají, tím větší je někde na dně jejich nepřekonaná frustrace při setkání s vlastní matkou a nevyrovnání se s vlastní nevšemohoucností. To, že nemyslet jen a jen na dítě a mít také život vedle, je pro dítě životodárné. To, že naše mateřské pocity viny jsou sice přirozené a vlastně i nevyhnutelné, ale je třeba naučit se jim vzdorovat - nejen v zájmu nás samých. A že pokud nám v tom společenský diskurz, a hlavně naše okolí může pomoct, tím lépe.

A že za týden a kousek nastupuju do práce.