pátek 6. dubna 2018

Malí filosofové

V Geckulčině časopise "Pomme d'Api", který publikuje historky o Malém hnědém méďovi a Samsamovi, je rubrika "Malí filosofové" a také rubrika rozvíjející na otázku zaslanou malými čtenáři. Proč prší? Proč si myjeme ruce? Donedávna ona rubrika Geckulku zajímala hlavně proto, že v ní konverzuje kočička, pejsek, prasátko a vlk, který často dělá hlouposti. Poslední dobou ale občas Geckulku na rubriku odkazuju, protože pokládá přesně stejné otázky jako malí filosofové. Proč nám tečou slzy, maminko?

Je to již nějakou dobu, co si Geckulka povšimla pána, který spí v Manosque na ulici v centru města. Proč spí ten pán na ulici? Protože nemá domeček. A proč nemá domeček? 

Příležitost pro maminku vysvětlit čtyřletému dítěti, proč někteří lidé nemají domeček.

Pán z centra na čas zmizel a s jarem se zase vrátil na obvyklé místo. Dneska jsme kolem jeli autem a Geckulka zvolal: "Koukejte, pán, co nemá domeček!" "Co nemá domeček?", opakoval Zrníček. "Kdo? Ten pán, co ho to bolí?" Pozorný čtenář ví, že pán, co ho to bolí, je Ježíš na krucifixu a že děti v tuto chvíli velmi zajímá. "Ne," řekla Geckulka: "ne pán, co ho to bolí. Pán, co nemá domeček!" "Nemá domeček?", zakroutil hlavou skoro tříletý Zrníček: "A pak půjde domů?", zeptal se nakonec s podobnou úzkostí, jakou se dotazoval na krucifix. "Ne, nepůjde, nemá domeček!", vysvětlovala Geckulka, ale Zrníčkovi to nešlo do hlavy, že někdo může nemít domeček, a začali se hádat. Vysvětlila jsem, že Geckulka má pravdu a Geckulka na vysvětlenou dodala: "A když prší tak....". Nachvíli zaváhala, a pak se rozzářila radostí nad řešením: "Tak jde do pekárny!" 

Napadlo mě, že děti nejen, že nedělají rozdíl mezi tím, kdo je černý a kdo je bílý, kdo je muslim a kdo ateista, kdo má tatínka a kdo ho nemá, ale ani mezi tím, kdo je chudý a kdo bohatý. Chudoba pro ně cti netratí. 

Kromě toho, že doufám, že jim zůstane rovnoprávná vize společnosti, doufám, že se budou také chovat dobře k životnímu prostředí. Vysvětluju, že kytky se netrhají, že broučkové se nezašlapávají (Geckulka to nikdy nedělala, ale Zrníček je lovec) a vodou se neplýtvá. "Maminko, a kam jdou odpadky pak?", zeptala se mě Geckulka dneska ráno, když jsme cestou do školy vyhazovaly odpad. Pustila jsem se do výkladu o skládkách a celé jsem to popletla, že se odpadky zakopávají, což ve Francii vůbec není pravda. A pak jsem se pustila do lekce ekologie: ale musíme dávat pozor, nevyhazovat toho moc, protože by se to do té země všechno nevešlo, tak Geckulko, jak dobře víš máme doma ještě jeden odpad, kam házíme lahve a papíry! Geckulka kývala a podivovala se, jak se z těch lahví dají pak dělat svetry a z papíru jak se zase udělá papír. "A ten svetr pak nosíme ven?" Hnána vášní pro ochranu planety a Geckulčinou pozorností jsem vysvětlila, že to ještě není všechno, že sklo také přece nedáváme do odpadu, ale že se z toho skla dělá nové sklo! "Skleničky!", jásala Geckulka: "A pak se do nich dá pivo!" řekla. Usmála jsem se. "Nebo víno!", jásala Geckulka a vzhledem k tomu, že jsem byly na cestě do školy, začala jsem si říkat, že než tam dojdeme, bude nutné změnit téma. "Červené víno," trpělivě vyjmenovávala Geckulka: "nebo Pastis..." No což, alespoň pijeme lokálně, pomyslela jsem si. 

Geckulka pokládá otázky francouzsky a Zrníček brebentí také tak, i když oba tu a tam použijí české slovo, protože jim přišlo první na jazyk, nebo neznají francouzský ekvivalent. Já odpovídám poměrně důsledně česky. S filosofickými konverzacemi jsem ale rezignovala alespoň pro dnešek na zaznamenávání jejich hatlamatilky na blogu. Co na tom, v jakém jazyce přemýšlejí, zdá se, že otevřenost mysli jim zatím nechybí. 



úterý 3. dubna 2018

O kolektivní výchově

Když jsem rozepsala poslední příspěvek, původně bylo mým cílem zaznamenat, jak se mají naše děti. Protože disponuju ale hlavně výřečností, nikoli ale pak časem k psaní, do příspěvku se mi toho vešlo pramálo, ta zatracená mandloň na severní straně rozkvetla a byl čas publikovat. A tak tedy o dětech alespoň teď.

Dnes jsem se rozhodla napsat trochu o tom, jak to našim dětem jde v jesličkách a ve škole. Vím, že se v Čechách pořád vede debata o tom, kdy děti mají jít do kolektivu a pořád se omýlá argument, jak je kolektiv dětem k ničemu do dvou, tří, čtyř nebo klidně i pěti let. Přijde mi ale, že česká zkušenost je trochu sebepotvrzujícím pravidlem. To znamená, že je na dětech, které nikdy v kolektivu nebyly, dokazováno, že kolektiv nepotřebují. Popřípadě se pak vytáhne argument komunistických školek a debata je uzavřena. Uzavřená jako dětské tvářičky na českém pískovišti. Letos v létě jsem opět šokovaně pozorovala, jak si české předškolní děti spolu nehrají, pokud se neznají jejich rodiče (a někdy ani tak), kterak na sebe neumí reagovat, jak si prostě hrají vedle sebe a dialog vedou pouze s rodičem. Až školní děti jsou najednou schopny kooperace při hře. Věřte nebo ne, ve Francii si moje děti dvouleté a čtyřleté děti prakticky pokaždé na hřišti najdou kamarády a hrají si s nimi. Zda je proto francouzská společnost otevřenější a snadnější v komunikaci s druhými je samozřejmě otázka a možná běžím moc rychle dopředu, ale jedno vím jistě.

Díky za školky a za jesle, protože se v nich moje děti setkají s těmi, se kterými by se nepotkali jinde - Geckulka je ve škole ve čtvrti plné sociálního bydlení - a se učí navazovat přátelství bez přímé asistence dospělého. Upřímně si říkám, že se jako Češka vyrostlá v monokulturních Čechách mám co učit. "Sa, s son le mamá!", řekla mi Geckulka, celá pyšná na to, jak chápe svět, někdy před rokem a něco, nedlouho po svém vstupu do školy, když jsme na ulici viděli skupinku žen se zahalenými vlasy: "To jsou maminky!". Usmála jsem se a řekla si, že Geckulka má pravdu. Nakonec mě mnohem víc přivedla do rozpaků otázka a úzkostné ustrnutí dětí v kostele, kam rády chodí, před krucifixem, kterého si povšimly, když zvedly oči od svých oblíbených svíček: "Mamá, l mesijé a mal!", řekla zaraženě Geckulka: Maminko, toho pána to bolí! "Purkua il a mal?" proč ho to bolí? "Purkua on lui a fe sa?" proč mu to udělali?, sypali na mě Zrníček a Geckulka otázky. Zlaté šátky, řeknu vám, a nezobrazování proroka. Snažila jsem se vyblekotat nějakou odpověď, která by nebyla ani obviňující ("za trest" - něco jako, to se ti stane, když budeš zlobit a nepomůže zákaz sladkostí), ani militantní ("protože řekl věci, které se nelíbily druhým" - napadlo mě, že to nevychovává zrovna ke svobodě projevu), ani falešně banalizující ("to už je dávno, to nic není"), a tak jsem se opřela o své nicotné znalosti katechismu a vágní povědomí tom, že prý tím byly vykoupeny naše hříchy, a řekla jsem, že to udělal ten pán proto, abychom se měli dobře. Děti to spolkly a od té doby pokaždé, když vidí krucifix volají: "Mamá, ja l mesijé ki a mal!", maminko, tamhle je ten pán, co ho to bolí.

Říká se, že holky mluví dřív než kluci, ale u nás to moc nefunguje. Geckulka mluvila jednoznačně méně dobře, než Zrníček v jejím věku. Zrníček vypráví a občas nás dostane do kolen. "E, le ga, on fe en fut?!" (dáme fotbal, chlapi?), volá a běhá za míčem s Barbapapou. Podobné výrazy nosí z jesliček, kam sám donesl od Geckulky několik moudrostí ze školky, především pak reklamní slogan "mama mía coca cola!" a "Ž ve l dir a Monik!" (Já to řeknu Monice!). Jen Geckulka vyhrožuje žalováním Renée, ne Monice. Zrníček si pak v jeslích vymění s klukama všechny tyhle moudrosti a radostně je používá.

Zrníčkovi nejlelepší kamarádi byli dosud Ilyan a Naomi. Ilyan je chlapeček o dva dny starší, s jehož maminkou se znám z předporodní přípravy. Když jsme tam v parném konci jara 2015 hekaly a nadávaly, že už toho máme dost, netušily jsme, že se naše ratolesti jednou sejdou v jeslích a ještě ke všemu se spřáhnou. Naomi je malá míšenka, která má věšák hned vedle Zrníčka a jejíž přítomnost tedy Zrníček hravě ráno zkontroluje už v šatně. "Ce la vest d Naomi!", to je Naomina bunda, informuje mě: "e tut dus!" je pěkně heboučká! Nevím, zda tím myslí bundičku nebo Naomi, ale Naomi byla dlouho Zrníčkova láska. Až jednou jsem přišla do jeslí a Zrníček místo obvyklého radostného úprku ke mně nevěděl, zda má pustit kolo a nakonec se zkroušeně přišoural a přitulil se mi k noze. "Copak je?", řekla jsem. "Naomi e pa kontate d mua!", Naomi se na mně zlobí, řekl Zrníček přesmutným hlasem a pusinka se mu protáhla celá koutky dolů. Co se stalo jsem z něj nedostala, ale navrhla jsem mu, že se tedy půjdeme před odchodem Naomi omluvit. Jasně, že jsem nevěděla za co, ale řekla jsem si, že se to určitě nějak vyjasní. Teta z jesliček se podivovala, proč se Naomi zlobí, když se celé odpoledne se Zrníčkem pusinkovali. Naomi seděla na konci zahrady na lavičce zády s rukama založenýma před sebou a zjevně trucovala. "Naomi, Zrníček ti chce něco říct", řekla jsem. "Pardon", vykoktal ze sebe Zrníček. Naomi se usmála a oba si dali velkou pusu. Napadlo mě, že bych se možná měla věnovat manželskému poradenství a zeptala se Zrníčka, proč se tedy pohádali. "A fe d velo e Naomi pa de velo", šel jsem na kolo a Naomi ne, vysvětlil mi Zrníček. Inu, Zrníček si šel evidentně trochu moc po svých. Těm, kdo chtějí vědět, kdo je důležitější, zda manželka nebo maminka bych chtěla jen podotknout, že kvůli mě to kolo pustil.

V posledních týdnech Zrníček trochu opustil Naomi a jeho velkými kamarády se stali Marlow a Giulian. Když ráno dorazíme do jeslí, jeden nebo druhý nadšeně hulákají, že Zrníček už dorazil, a pak se obvykle začnou věnovat nějaké více či méně bohulibé aktivitě. Samozřejmě bych tu mohla pukat pýchou, že tuhle Marlow rychle doběhl pro knížku a podal ji Zrníčkovi, který mu řekl: "On va finir listoár?", dočteme si tu pohádku?, a pak se oba usadili v koutě na kanape a četli. Pravda ale je, že Marlow, Guilian a Zrníček jsou spíš bratrstvo kočičí pracky, které vymýšlí, kam všude se dá vylézt, jak se asi střílí bizoni a jak co nejrychleji přeběhnout třídu na druhý konec. Když byl v jesličkách karneval, Zrníček se převlékl za Indiána. Indiána jsem mu vnutila, protože pořád tvrdil, že půjde za princeznu, ke kterémužto účelu si pravidelně doma navlékal Geckulčiny princeznovské šatičky. K indiánskému kostýmu byla pěnová sekyra, což mělo jistou argumentační váhu, a když teta v jeslích souhlasila s tím, že součástí převleku může být i plyšový kůň, Zrníček se princezny zřekl. Z karnevalu přišel celý pomalovaný válečnými barvami a nadšený. Marlow byl pirát, řekl mi. A Manon princezna. A Chloé taky. A my jsme je lovili! Co myslel lovením mi bylo jasné a představovala jsem si, jak se ohání pěnovou sekyrkou posazený na plyšovém koni. Byla jsem tedy poměrně ráda, když si pak ase navlékl doma priceznovské šatičky za mého proslovu o tom, že princezny nejsou bizoni a že se neloví. O týden později Zrníček tvrdil, že nelovil, ale tancoval. Tak kdo ví, možná, že nakonec nelovil bizona, ale ženský.

Geckulka je už ve druhé třídě mateřské školy a její schopnost najít si kamarády mě nepřestává překvapovat. Ve škole jsou její nejlepší kamarádky Guilia, Lisa a Sophie. Geckulka o nich doma pořád povídá a zve je na návštěvu. Doma se chlubí, že Lisu učí česky, protože Lisa umí jenom francouzsky, zatímco Guilia mluví ještě italsky a Sophie zase španělsky. Nevím, co je na tom pravdy, co se týče Sophie, ale když jsem se ptala, co Geckulka Lisu naučila, řekla mi, že jí naučila "koníček" a "prasátko". Hlavní je začít tím podstatným.

O školních prázdninách tu mají i školkové děti volno, protože školky jsou součástí školského systému. Jsou tedy zadarmo a pracují v nich učitelé s vysokoškolským vzděláním jako pro první stupeň. Děti se totiž skutečně učí, a tak potřebují prázdniny. Ale protože rodiče obvykle o prázdninách pracují, mají všechna města zřízená tzv. centre aeré, což je něco jako "příměstský tábor" nebo prostě česká školka. Děti se tam ráno sejdou, jsou jim navrhnuty různé sportovní a kreativní aktivity a děti se rozhodnou, co budou dělat. V poledne je oběd, odpočinek, a pak se jde obvykle ven nebo je hraní. Geckulka šla do centre aeré poprvé v únoru, když byl Hvězdopravec na horách a já v práci. Musím říct, že jsem měla za Geckulku dopředu trochu strach, protože v centre aeré byl z její školy jen jeden chlapeček, Salim, a to zrovna pěkné číslo. Jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že jednou hodil čepici tak vysoko, že přehodil plot a čepice spadla do řeky. Nikoho z ostatních dětí Geckulka neznala, a tak jsem byla ráda, když jsem rozpoznala alespoň Velkou Ines, nejlepší Geckulčinu kamarádku z jeslí. Geckulka ale soudila, že ji bude skoro po česku ignorovat a nezdravit ji přece jen proto, že spolu kdysi jako mimina pásly koníčky. Odcházela jsem se zatajeným dechem.

Odpoledne Geckulka vypadala spokojeně, řekla, že si druhý den může do centre aeré vzít plyšáka Minnie a nadšeně mi ukazovala hliněnou mističku, kterou vyrobila. Protože jsem netušila, že dva dny poté nám Scenic zapadá sněhem a zůstaneme doma, následující den byl Geckulčin poslední. Večer mi pak povídala, že si našla novou kamarádku, která se jmenuje Charlotte. A od té doby na ní tu a tam mávají děti a volají, že se znají z Centre aeré. Jít s Geckulkou po městě je skoro jako jít s filmovou hvězdou.

Za jesličky a školu jsme tedy moc rádi. Jsme rádi, i když Geckulku tu a tam někdo strčí, Zrníček tu a tam přijde s následky bratrské klučičí pranice, která se jim trochu vymkla z rukou, a obě na sebe pak doma v hádkách křičí: Já to řeknu René! a Já to řeknu Monique!, protože víme, že i tohle k životu patří a čím dříve se děti naučí, že pro život je nejdůležitější nebýt sám, umět navázat přátelství a řešit spory, tím líp.

O zimě po zimě

Moje předsevzetí zní: dopsat tenhle příspěvek, než definitivně rozkvete mandloň před naším oknem do ložnice. Mám štěstí, že je to stinná strana a zatímco všechny mandloně ve Zvonokosech jsou už v plném květu pár týdnů, ta za naším oknem zatím vystrčila jen dva tři stydlivé kvítky.

Letošní zima byla krutá. Obvykle máme ve Zvonokosech jeden, maximálně dva dny se sněhem, ale letos jich bylo tolik, že je ani neumím spočítat. Pamatuju si, že byl sníh ten den, kdy Geckulka byla nemocná, měla devětatřicet a v sobotu ráno bylo nutné jet s ní k doktoru. Že byl sníh jeden pátek ráno a v práci jsme kupodivu byli všichni, včetně zdravotního bratra z Observatoře, ale to je jen tím, že zdravotní bratr je ze severu. A pak si pamatuju, že sníh byl také skoro celý týden poté, co nám nabourali Dustera a Duster byl v servisu. Dostali jsme místo něj obrovitánský Scenic, u kterého mi museli vysvětlit, jak se to startuje, protože to nemělo klíček, ale zato to mělo kameru, která se dala používat při couvání a na naší polní cestě vedoucí domů to pořád houkalo a zvonilo, že je cesta moc úzká. Dětem se Scenic moc líbil, protože měl vzadu dva stolečky a Hvězdopravec oceňoval, že nemá zásobu plen, dudlíků a přesnídávek v tubičce na předním skle, ani rozdrobené sušenky a zaschlé bláto  na sedadlech. "Ale na sněhu bych to žídit nechtěl", prohlásil můj závodník, který nás provezl kdysi dávno Dežotem sněhovou vánicí před Montgenevre bez řetězů. Scenic jsme dovezli domů za dobrého počasí a když nasněžilo, byly naštěstí prázdniny a Hvězdopravec mě odvezl do práce Dežotem. Odpoledne sníh roztál a Hvězdopravec řekl, že už sněžit nebude a že pojede na hory s Dežotem, když je Duster pořád v servisu. Protože v Provence sněží jen párkrát za zimu a protože Hvězdopravec sleduje vždycky alespoň tři různé předpovědi, souhlasila jsem a zůstala doma tedy s oběma dětmi a Scenicem.

Ve středu odpoledne začalo zase sněžit. Ve středu jsem s dětmi doma, a tak jsme neváhali a vytáhli jsme boby. Bobovat na zahradě byl tak trochu můj sen panelákového dítěte. Jezdili jsme na příjezdové cestě a v tom mi zavolal Renault, že Duster je opravený. Trochu jsem se zdráhala nasednout do Scenicu a jet na letních gumách zasněženými Zvonokosy, ale nakonec jsem se pochlapila, posadila děti k televizi a řekla si, že zkusím vyjet alespoň nahoru na kopec na silnici a že pokud to půjde, vypravíme se do Renaultu všichni tři. Zkoušet podobné vylomeniny s dětmi v autě se mi nechtělo. Nastartovala jsem tím moderním knoflíkem bez klíčku, zařadila jedničku, pomalu se rozjela a ujela jsem celých krásných pět metrů někam k místu, odkud se i Geckulka nebála sjet na bobech sama. Výš to nešlo. Chlapík v Renaultu měl pochopení, ale také trochu hrůzu z toho, že potřebuje Scenic druhý den ráno. Ale protože nikdo nevěřil, že by mohlo sněžit čtvrtý den v kuse, rozhodlo se, že Renault zavolá následující den ráno a domluvíme se na předání. "V nejhorším vám někoho pošlu", řekl chlapík a všichni jsme šli klidně spát.

Ráno leželo před domem dobrých patnáct centimetrů sněhu a olivovníky se pod tou vahou ohnuly tak, že jim chyběl nahoře dobrý půl metr. Děti jásaly, na kopec jsem vyšla tentokrát pěšky, abych se podívala, jak vypadá silnice, pozdravila jsem sousedku, která šla do práce po svých, ač jsou to do města dobré tři kilometry, a protože mi to nedalo, nastartovala jsem Scenic. Tentokrát se nehnul z místa ani o centimetr, ale na parkovací kameře jsem viděla krásně závěje vepředu i závěje vzadu. Zavolala jsem do práce, že nepřijdu, a do Renaultu, že jdeme stavět sněhuláka. "Dobrá, zavoláme si odpoledne", řekl chlapík. Zřejmě spoléhal na to, že si klient, který Scenic potřebuje, někde na sněhu zlomí nohu.

Odpoledne se sníh změnil na břečku a Scenic v ní pořád vjezel s urputností těžkého rodinného vozu na letních pneumatikách. Řekla jsem si, že dobře udělali, že dali dozadu ty stolečky. "Pošlu vám dva chlapy", řekl chlapík z Renaultu: "Ty to vytáhnou." No jak myslíte, řekla jsem si. "Možná by bylo lepší vzít řetězy", navrhla jsem už potřetí. Potřetí jsem se dozvěděla, že servis Renault řetězy na obrovské dvacetipalcové pneumatiky Scenicu nemá.

Mechanici přijeli, přivezli Dustera, trochu se poklouzali se Scenicem na místě před domem a následně se nechali přemluvit k pokusu vytáhnout Scenic opraveným Dusterem. Duster tahal jako divý, ale Scenic klouzal a klouzal a z naší zahrady se mu zkrátka nechtělo. "Tak nás odvezete zase zpátky?", zeptali se zkroušeně mechanici. A tak jsme je odvezli, aby nemuseli do města pěšky. S díky jsem jim vrátila kartu, aby si mohli Scenic odvézt, až sníh roztaje. Hvězdpravec, děti i já jsme totiž odjížděli dva dny poté na hory a nebylo moc jisté, zda od nás tu nádheru dostanou do té doby pryč. A tak Scenic diskrétně zmizel z naší zahrady přibližně ve stejnou dobu, kdy roztál sněhulák.

Geckulka a Zrníček si tedy letos užili sněhu dost a dost a myslím, že se na jaro těšili úplně stejně jako my. A zdá se, že jaro je opravdu tady. Než jsem dopsala příspěvek, mandloň je v plném květu.


středa 10. ledna 2018

O provensalských Vánocích

Když jsme na Vánoce v Čechách, nikdy se to neobejde bez otázky, co se jí ve Francii na Vánoce. Jako kdyby všech těch téměř sedmdesát milionů lidí, od deštivé Bretaně po vyschlou Provence, od horské Auvergne po luxusní Cote d'Azur, od metropolitní Francie po Novou Kaledonii, mohli všichni mít jednu stejnou tradici. O francouzských Vánocích toho tedy mnoho napsat nelze, ale o provensálských a, jelikož nejsem žádný národopisec, hlavně o těch našich snad něco svedu.

Záštitou dodržování tradic v rodině je Drahámatička, která nám vždycky koncem listopadu přinese sáček pšenice a zeptá se, kdy se dostavíme na stavění jesliček. Pšenici nosí proto, že se má nasít do misky s vatou, aby vyrostla. Geckulka přinesla ještě sáček ze školy, a protože o prvním prosincovém víkendu sněžilo, Geckulka byla nemocná a Zrníček doma vymýšlel stále nebezpečnější konstrukce k lezení, vzala jsem sáčky zavděk a pšenici jsme nasázeli. V pondělí čtvrtého mi přišla kontrolní SMS od Drahématičky, zda je zaseto, když je ta svatá Barbora. Byla jsem pyšná, že můžu říct, že bylo. Problém s dětmi je, že na dotazy Drahématičky typu: dáváte dětem ty kapky, co jsem vám dala? Berete si každé ráno ty přírodní tabletky na stimulaci imunity, co jsem dala vám? Ukázali jste dětem fotky zahrady? Zaseli jste pšenici? nemůžete odpovídat automaticky "ano", abyste měli klid, ježto lhát před dětmi je nevýchovné. O tom, že jsem si nepamatovala, že se seje na Barboru a že jsme tedy zaseli dva dny dopředu, jsem raději pomlčela, to děti neprásknou. Stačilo, že jsem to celé popletla s vatou, takže se to celé nadouvalo jak to klíčilo pod tou vatou a že, jelikož pšenice není lotos a děti zalévaly opravdu poctivě, celá ta nádhera nakonec zčernala a zplesnivěla. "Bravo, praví Provensalané", odpověděla Drahámatička. 

Jestliže pšeničné klíčení do našeho domova vstoupilo letos poprvé, návštěva kostelů a jestliček je u nás každoroční způsob, jak děti zabavit. Provensalané jsou na své jesličky moc pyšní. Kromě Marie, Ježíška, Josefa, osla a vola jsou provensalské jesličky vybaveny také desítkami až stovkami dalších miniatur, typických to postaviček a staveb. Jesličky ve Forcalquier jsou tedy malou zmenšeninou Forcalquier, jesličky v St. Martin les Eaux obsahují miniaturu nejrůznějších staveb celého regionu, zkrátka, v celé té změti máte često problém najít, kde že tam ten chlívek s Ježíškem je. Tedy, pokud nevíte, že všechny postavičky musí podle pravidel být na cestě do onoho chlívku a že pokud popletete pozici vola a osla, který jeden musí nutně být u Marie a druhý nutně u Josefa, nemáte šanci vyhrát soutěž o nejpěknější jesličky. V Provence se totiž soutěží nejen o věci jako největší dýni nebo nejhezčí tykev, ale také o ty nejlepší jesličky. 

Nejlepší jesličky jsou u Drahématičky. Letos je stavěly děti poprvé skoro samy. Zrníček umístil všechny zvířátka, protože lidé ho zajímali mnohem méně, a Geckulka zase všechny postavičky svědomitě dávala rovnou do chléva. Když Zrníčkovi došla zvířátka, spokojil se se zbývajícími postavičkami lidí a dal je všechny do rybníka, protože se mu tam dobře dávaly. "Ten, co má buben, jakpak se jmenuje?", snažila se Drahámatička předávát dětem jména všech těch typických postaviček a Geckulka se snažila opakovat l tamburén, larlezien, l ravi, zatímco Zrníček se proháněl kolem  předstíraje, že jede na koni a radoval se "Egad, lezendien!" Koukej, Indiáni! Přes návštěvu nespočetných kostelů a dokonce i jedné výstavy jesliček, totiž pořád nazývá tradiční provensalské "santons" indiáni.

Další tradice, na které Drahámatička trvá, jsou tři ubrusy a všechno po třech, a také na třinácti dezertech. Když jsem poprvé slyšela o třinácti dezertech, které by člověk měl sníst po vánoční tabuli, šly na mě mrákoty. Tradiční treska, špenát a vůbec všechno, co se v chudé Provence sehnalo k jídlu v zimě, bylo dávno vystřídáno totiž tím nejlepším, co si můžete dovolit: na Vánoce se jí ve Francii, to, co máte nejraději k jídlu, a čím víc takových jídel na vánoční tabuli máte, tím víc je dobrá, takže když tam těch věcí máte pět, tak je pětkrát dobrá, a když jich tam máte deset, tak je desetkrát dobrá, a proto si jich tam všichni dají dají sto, a mají pak tak stokrát velké bolení břicha ze všech těch ústřic, fois gras, šneků, langust. Sníst třináct dezertů pro mě tedy zavánělo filmem Velká žranice (La Grande Bouffe, film, jak jinak, francouzské provenience). Ale třináct dezertů je naštěstí "jen" černý a bílý nugát, pompe à l'huile (doslova olejová pumpa, do které většina lidí kromě olivového oleje přidá také eau de fleur d'oranger, vodu z pomerančových květů, která způsobuje to, že olejová pumpa voní jako mýdlo, takže je pro Středoevropana naprosto nepoživatelná, ačkoli je to vlastně jen taková sladká houska), mandle, fíky, mandarinky, hrozinky a kdo ví co ještě. Že si nepamatuju co, je proto, že se mi nikdy nepodařilo po francouzské večeři sníst ani drobek. 

Letos jsme ale byli v Čechách. Měli jsme kapra a salát. Jen na předkrm jsme si dali fois gras, ale skoro všechno to snědl Zrníček, který na sobě měl bílou košili a šedivé elegantní kalhoty zakoupené Drahoumatičkou. Při převzetí obleku s motýlkem ve velikosti tři roky jsem namítla, že naše ratolest, která odmítá doma nosit momentálně i tepláky a rve je ze sebe se slovy "e gran mua!" (jsem velký!), protože táta přece taky doma chodí v trenýrkách, možná nebude košili chtít, ale Drahámatička řekla, že přece když uvidí v košili tátu, tak určitě chtít bude. Protože Hvězdopravci koupila několik košil k narozeninám, jsem raději neříkala už nic, abych se vyhnula tomu, že budu muset říkat "ano, to víš, že nosí", a na Štědrý den jsem prostě na Zrníčka ten oblek navlékla. A tak Zrníček jedl fois gras jako elegán v obleku a zapíjel je rychlými špunty ve skleničce na víno. Moc mu to slušelo. 


Když jsme snědli večeři, byl stromeček. Ve Francii je stromeček většinou ráno, i když v Provence je vlastně po půlnoční mši. Ve Francii nosí dárky Père Noël, kterého kdysi dánvo mí studenti překládali jako Tatínek Vánoce. Tatínek Vánoce má soby a sáňky jako Santa Claus. Geckulka ví, že ve Francii roznáší Père Noël a v Čechách Ježíšek. Když ale viděla pod stromečkem v Čechách tu ohromnou hromadu dárků (slavily s námi i Geckulčiny sestřenice, takže dárků bylo požehnaně), začalo jí vrtat hlavou, jak to to miminko všechno přeneslo. Má kufry, řekla jsem jí. A jak je nosí? Kufry mají kolečka, nelhala jsem. Ježíšek měl v letadle tři kufry a na převlečení jsme měli tři trička. Geckulka koumala a koumala a nakonec řekla: "A, ž se, mamá!" Už vím! "Le pér noel lui a preté la lůž!" Tatínek Vánoce mu půjčil sáňky! Pod bohatým stromečkem za radostného skákání odzpívala Skákal pes, nejdřív sama, a pak ještě jednou, aby pomohla Zrníčkovi, který se přes švihácký oblek trochu styděl, a začalo se rozbalovat. Geckulka a její sestřenice rozbalovaly dárky jako o život, zatímco Zrníček rozbalil první dárek, zjistil, že jsou to plastoví koníčci, a zbytek tedy okázale ignoroval a hrál si. Postupně mu všichni připomínali, že má ještě dárky, všechny děti nabízely pomoc, ale Zrníček nedbal a skákal s koníčky přes plot ještě dobrou půl hodinu. 


Když skončilo všechno to vánoční veselí a vrátili jsme se do Francie, čekal na nás týden na horách. Tentokrát, poprvé od narození dětí, bylo sněhu požehnaně. Jako obvykle jsme půjčili lyže pro oba a Geckulka jako obvykle odmítala jezdit sama jak v bobech, tak na lyžích. Ťapala na lyžičkách dole pod svahem a občas na mě zavolala, že sjede ještě tohle, postavila se na místo, kde jí lyže sklouzly asi půl metru, a zase šla dál. Zato Zrníček nás přesvědčil, že se budeme muset poohlédnout po helmě. Pochopil, jak se na lyžích přemístit po rovině ke kopci a jak se posunout tak, aby se mu lyže co nejrychleji rozjely. Dá ruce na kolena, jak ho to učil tatínek, a takto posazený jako malý hříbek jede. Zbytek ho zatím netrápí.

A tak vám přeju do nového roku, ať se také netrápíte zbytečnostmi a ať si ho pěkně užijete!

středa 6. prosince 2017

Přestěhovaní

Jsme.

Už víc než měsíc bydlíme v našem novém domě, který mi před stěhováním připadal obrovský a bála jsem se, že se v něm ztratíme, a teď mi připadá tak akorát právě pro nás. Děti mají každý svůj pokoj, Zrníček konečně spí celou noc, a když se vzbudí před šestou, dostane vynadáno, že je ještě noc, a tak zase usne. Přesto, že Geckulka nejdřív chtěla brát starý domeček a zahradu s sebou, si děti zvykly na nový dům okamžitě. "A notr nuvel mezón!", pozvdihovala Geckulka skleničku ještě dny po přestěhování. Nutno říct, že ťukání bylo dost, protože pomocníků naštěstí také.

A ještě, že tak. Stěhovat se z domu s dvěma dětmi do dalšího domu je podle mě na pomezí lidských možností. Nestěhovalo se totiž jen takové to obvyklé haraburdí, gauč, nádobí a peřiny a tak, ale zároveň se kydaly všechny možné přístavky a garáže rovnající se chlévu Augiášovu. V přístavku u kuchyně se nám konečně po třech letech podařilo objevit bednu v níž byla sonda pro hledání obětí v lavině a násada k lopatě na vyhrabávání a málem se to hodilo k vyhrabávání se nás samých z nánosu toho všeho. Kdo se se mnou vsadil při našem posledním stěhování (zde), prohrál. Nemuseli jsme toho balit dost. Moje maminka neustále chodila s historkami, kdo z jejích kamarádů se stěhoval a kolik měl kde dřevníků s kolika léty naakumulovaného bordelu, což mi trochu pozvedávalo morál, když se den blížil ke konci a náš starý dům pořád vydával další a další poklady a vypadal pořád stejně zanedbaně. Můj tatínek hrdině necouvl ani před pavučinami na verandě, plísní v ložnici a nekonečném množství mrtvých brouků krovkovitých, které jsme objevili pod pračkou a myčkou a kteří tam tleli v nánosu toho, co zbylo z našich problémů s odpadem (o nich zde a stejným stylem každý podzim za poslední tři roky). Nakonec nám to celé, od začátku balení, do odevzdání starého domu, zabralo deset dní.

A když skončilo stěhování, začaly olivy. Ve starém domě jsme měli olivovníků asi patnáct, v novém bez jednoho šedesát. Hvězdopravec se pustil do sklizně s nasazením jemu vlastním a rozhodl se, že především sklidíme to, co je ve starém domě, a pak začneme s novým domem. Nakoupil sítě, hřebeny, bedny, žebříky, jehlice na šití sítí, zkrátka všechno, co bylo ke sklizni potřeba, jel si po provensálsku poklábosit do zvonokoského mlýna, kde se dělá olej, studoval internet a neustále mě chodil informovat o tom, kolik olivovníků má soused, kolik jeho soused, kolik ten kolega a kolik onen, kolik jich má známý, se kterým leze na stěnu a kolik jich má prodavač ve Weldomu, a nakonec už mu tedy zbylo jen se informovat o tom, kolik jich mají a kam to vozí lidé, které viděl česat nebo jen se točit okolo materiálu v obchodě. V druhé polovině olivové sklizně, která nám zabrala všechny víkendy v listopadu, zjistil, kde se dá půjčit elektrický hřeben, a večer mě informoval o prodejích olivových sadů ve Zvonokosech, počítal, kolik by bylo třeba olivovníků, kdyby se chtěl živit výrobou oleje a komu patří sady kolem nás. Když jsme česali půjčeným hřebenem a olivy létaly do sítí o sto šest, bylo už jasné, že je vezeme do mlýna ne do Zvonokos, kde olivy drtí tak, aby bylo oleje co nejvíc, ale do Valensole, kde olivy láskyplně mačkají tak, že je oleje méně, ale kvality nepřekonatelné, a že hlavně to bude olej jen náš a ne směska z oliv z celého regionu, protože Hvězdopravec zkrátka zjistil klábosením s polovinou Provence o olivách úplně všechno, co se během chození do práce a sklizně celkových 562kg oliv zjistit dalo. Já jsem během té doby trochu sklízela, ale hlavně hodně vařila pro pomocníky, starala se o děti, měnila místo v práci, třídila olivy od listů, vybalovala krabice a pohrávala si s myšlenkou vozit sem na tu sklizeň turisty, něco jako "zážitková turistika, sklizeň oliv v Provence", aby to za nás někdo oddřel a ještě nám za to platil. Poslední listopadové pondělí jsme odvezli do mlýna poslední bedny a v pátek nasněžilo. Tak to má být.

Děti sklízely také. Geckulka se domáhala toho, že chce také trhat ty velké borůvky a postupem času pochopila, že to celé se jmenuje olivy, takže jednou nazvala dědečka Jeana ve větvích "Gros oliv", velkou olivou. Zrníček zase s vervou pomáhal při třídění oliv od listů, ale pravda je, že většinou je oba zajímalo hlavně to, kdo nám přijede pomoct. Během pomáhání tety Bernadette, která přivezla i svá tři na farmě vyrostlá vnoučata, se mi pak při bleskové kontrolní návštěvě dětského pokoje, kde si děti vzorně hrály a kde jediné prázdné místo byla zásuvka pod postelí, Zrníček přiznal, že snědl modelínu, a Geckulka mě požádala o vlhčený ubrousek, aby mohla otřít stěnu. Jaké barvy byla snědená modelína jsem se nikdy nedozvěděla, ale ta na stěne byla fialová. "Kdo to udělal?!", zeptala jsem se, i když jsem jasně poznala autorský rukopis Geckulčiny sestřenice, která má z anděla pouze jméno Angele. Dodnes si pamatuju, kterak na oslavě svých narozenin během toho, jak nám její maminka povídala, kterak jí v Ikey zapomněli namarkovat jedno z dvou béžových kanapí, které má v obýváku, Angele jedno z těch dvou kanapí (nevím, zda to namarkované, nebo to nenamarkované) důkladně pomalovala zeleným fixem. "Person!", Nikdo! řekla Geckulka. "Tak to jsi byla ty?!", řekla jsem já. "No! Seté pa mua, me seté person!" Ne, já to nebyla, ale nebyl to nikdo!, řekla Geckulka. No což, řekla jsem si, alespoň nemáme doma bonzáka. A když Angele pak s nenápadností, jíž je pětiletá holčička schopná, vyndala z kapsy velkou kuličku fialové modelíny, a se slovy "Tjen!" jí vtiskla Geckulce do dlaně, bylo mi to celé úplně jasné.

Angele a Gabriel jsou vůbec hrdinové mých dvou dětí. Oba bydlí na nedaleké farmě (olivovníky tam nemají) a kromě ovcí, krav, prasat a slepic mají také koně. A když onehdy k tetě Bernadette přijela celá rodina na koni, byl z toho především Zrníček úplně vedle. O Zrníčkově lásce ke koním jsem tu už psala mnohokrát a stará láska nerezaví. V létě si Zrníček poprvé sedl na poníka a také dostal knížku o koních, která pouze doplňuje všechny možné předměty s koňskou tematikou, které už vlastní, a když tedy Zrníček uviděl celou rodinu přijíždějící na koni, byl úplně u vytržení. Úplně zapomněl, že se bojí Bernadettina buldočka a šel si koně obhlédnout z blízka. Netrvalo dlouho a dožadoval se, ať ho vysadíme do sedla, že přeskočí s koněm ohradu, jako to viděl ve své knížce. Vysadili jsme ho, nakonec s ním vlezl na koně i Hvězdopravec, objeli ohradu nejdřív krokem, a pak i klusem, kdy nespokojený kůň málem vyhodil Zrníčka ze sedla, ale Zrníček brečel jenom proto, že kůň nepřeskočil tu ohradu, jak to přece bylo v plánu. Až když mu teta Bernadette vysvětlila, že by si kůň mohl udělat při skoku bebí, Zrníček uznal, že v tom případě bude lepší ohradu nepřeskakovat. Idea je to ale fixní. "Podívejte děti, vánoční ozdoby!" řekla jsem tuhle, když jsme jeli okolo plotu našich bývalých sousedů obmotaného světlýlky (nemají ani olivy, ani koně). "Se la nuvel bariér pur le fuval!" To je nová překážka pro koně!, vysvětlil mi Zrníček. "Va aler vuár fuval!", navrhuje mi pak skoro každé ráno. Pojedeme se podívat na koně! Kůň se francouzsky řekne ševal. Ale zkuste to vyslovit s dudlíkem v puse.

A tak bydlíme, i když máme ještě spoustu věcí v krabících. Olej už je ale v sudu v kuchyni a plastoví koníčkové v dřevěné stáji, a to pro začátek není vůbec špatné.


úterý 17. října 2017

O stěhování před stěhováním

O víkendu se stěhujeme. Finišování papírů v bance bylo nekonečné, a navíc bylo spojené s únavou z nahromaděných odpracovaných týdnů, péčí o dvě malé děti a především Zrníčkem, který se stále v noci budí a vstává okolo šesté ranní. "Dneska jsem se dobře vyspal," řekl mi tuhle Hvězdopravec, a pak se sám zarazil: "Teda, nikdy bych netušil, že tuhle větu pronesu po noci, která má šest hodin." Před koupí ale Hvězdopravec nespal prakticky vůbec, banka jako obvykle měla na všechno času dost a pořád opakovala, že není problém. Další, kdo se moc nezneklidňoval, byl notář starající se o koupi, a to navzdory tomu, že se kvůli koupi měl dostavit autem přes celou Francii odněkud od Bordeaux. Notář zneklidněl až poté, co už byl v půli cesty autem, aby druhý den koupi podepsal, a banka mu zavolala, že nakonec problém je (problém, na nějž Hvězdopravec upozorňoval už před třemi týdny se týkal v překlepu v adrese) a že se musí celý papír předělat, a to rychle. Notář z Bordeaux to vyřizoval s druhým notářem v Grenoblu přímo z odpočívadla u Montpellier po telefonu a kupodivu se to v pátek odpoledne povedlo a banka kdesi ve virtuálním neznámu to stihla sežvýkat a uvolila v pátečním odpoledni peníze na koupi. A tak jsme šťastnými majiteli. S jazykem na vestě.

Děti mají o stěhování svérázné představy. Zrníček ví, že máme starý dům a nový dům, ale zatím ho to celé moc nezajímá. Zato Geckulka koumá. "Geckulko, chceš se stěhovat do nového domečku?", zeptala jsem se v létě. "No!", Ne, řekla Geckulka. "A když bychom si tam vzali tvojí postýlku a všechny hračky?", řekla jsem, protože mi bylo jasné, že Geckulka moc neví, co to asi stěhování je. "E  on prán osi la mezón e l žardén!", zajásala Geckulka nad tak dobrým nápadem: "vezmeme si taky dům a zahradu!". Hm, řekla jsem si, tak tohle si budeme muset ještě vysvětlit.

Vysvětlovala jsem jako o život, a když jsme podepsali smlouvu a dostali neuvěřitelnou kopu klíčů, řekli jsme dětem: "Tak, už máme klíče, tak se půjdeme podívat na nový dům a vyberete si, který chcete pokoj.", děti byly celé natěšené. Zavřela jsem okenice starého domu a Geckulka řekla: "E set mezón, on la revera plu!" "A tenhle dům už neuvidíme."

Také bych so přála, aby stěhování šlo pěkně takhle, klíče od nového domu, šup, zavřete okenice a šup šup, všechno je přestěhováno. Ale tuším, že tak to určitě nebude a dokonce ani trochu.

Tenhle víkend Hvězdopravec stěhoval nábytek z Grenoblu a já jsem jela s dětmi na školu češtiny do Aix. Škola je odpoledne, a protože Geckulka ve své regulérní škole odpoledne nespí, i když to potřebuje, dávám jí o víkendu systematicky spát. Obě děti tedy spaly, já nachystala věci, a pak je spící vytáhla z postýlek, jak byly v tričku bez kalhot a ponožek, a přenesla jsem je do auta. Geckulka se probudila, Zrníček chrněl. "Ta mon pantalón?", máš moje kalhoty, ujistila se Geckulka. Mám. A jelo se.

Mělo mě to napadnout.

Měla jsem poslechnout varování z minulého týdne, kdy jsem se vydala z dětmi do herny - půjčovny her, kde je kromě společenských her také k dispozici obrovské množství hraček - a to přes to, že Geckulka nechtěla ráno snídat. Že nechtěla snídat, to zase není tak zvláštní, Geckulka ráda vzdoruje, ale hlad ji obvykle přesvědčí, že nakonec slupne snídani jako malinu. Ale mělo mě zarazit, že nesnídala vůbec, má zeleně našedlou barvu a stěžuje si, že ji bolí bříško. Problém je ten, že Geckulka si stěžuje každou chvíli, našedlost v ranním světle nelze poznat s jistotou a hernu měli slíbenou. V herně bylo živo a kromě obvyklých chův tam byla i jedna teta z jeslí, kterou dobře znám. Hráli jsme si s dětmi na obchod a najednou začichám a cítím. Zrníček to nebyl, a tak jsem odér připsala na účet chlapečkovi, který si hrál vedle. Že ho nepřebalí, pomyslela jsem si. Dohráli jsme si v obchodě a šli jsme na autíčka, když mi Geckulka ohlásila jako by se nechumelilo, že má v kalhotech. Měla v kalhotech, na tričku a teplácích, byla celá zelená a kňourala, že je unavená. Zatímco jsem ji na záchodě čistila, Zrníček, milovník koní, našel obrovského plyšového koně. "Tak jdeme domů, nedá se nic dělat", řekla jsem. Zrníček držel koně a mně bylo jasné, že mám dvě možnosti. Buď být důsledná, chtít, aby Zrníček koně nechal v herně, naštvat tím Zrníčka a muset ho táhnout protestujícího k autu spolu se zelenou polehávající bídně očištěnou Geckulkou. Nebo oproti všem principům půjčit koně a odnést ho urychleně z herny se spolupracujícím Zrníčkem. Dobře jsem udělala. Hned po příjezdu domů Geckulka poblinkala celou předsíň.

Mělo mě to při tom odjezdu do Aix napadnout.

Měla jsem poslechnout varování z minulého týdne, kdy se mi podařilo ztratit ve městě klíčky od auta, protože Zrníček nechtěl na parkovišti držet ruku, Geckulka samostatně popošla kus ke stromu a bylo nutno sledovat, jestli tam moudře čeká, nebo jestli ji hlavou neprolétne nějaká hloupost jako jít vyhodit papírek do popelnice na druhé straně ulice, a při tom vyndat z auta kabelku a těžkou tašku s knížkami do knihovny a auto zamknout. Klíče, které mi vypadly z kabelky někde tam, kde stála Geckulka, a kde jsem asi lovila kapesník, abych utřela nos řvoucímu vzpouzejícímu se Zrníčkovi, ale naštěstí během té hodiny, kdy jsme chodili po městě, nikdo nenašel.

Zato teď, v sobotním odpoledni v hemžícím se Aix, jsem to byla já, konečně zaparkovaná, kdo hledal a nemohl najít Geckulčiny kalhoty. Měla jsem všechny ponožky, všechny mikiny, měla jsem čistou plenu a vatu, dokonce i kapesníky jsem měla a lahev džusu na Školičku, ale neměla jsem Geckulčiny kalhoty. Naštěstí jsem matka zkušená a vím, že je vždy radno před odchodem vzít kolem krku šátek nebo šálu, protože ta kromě módního doplňku též v nouzi poslouží jako obvaz, zavazadlo, kloubouček, nebo, stydím se to říct, kapesník na utření soplu (potom peru, přeci jen). Nebo také nahradí oděv dítěti spadlému do louže, do fontány, zmoklému či vystavenému mateřské demenci. "Udělám ti sukni, neboj.", řekla jsem a sundala jsem šálu. Geckulka nechtěla. Mně se nechtělo řídit padesát kilometrů zpět kvůli kalhotům. Navrhla jsem tedy že opustíme těžce vydobyté místo k parkování a dojedeme do supermarketu. Aix moc neznám, ale vím, kde je Super U blízko školičky. Geckulka souhlasila. Tentokrát jsem zaparkovala na místě, kde, zdálo se mi, slibovali odtažení, ale doufala jsem, že se proti nám všechno nespiklo. Pro jistotu jsem se zeptala pána, který právě parkoval zakázaně vedle: smí se tu parkovat, nebo nesmí? S jižanskou disciplinovaností mi řekl: "Jo, ale ne moc dlouho." Nákup byl rychlý. Ani stopa po kalhotech nebo čemkoli, co by je mohlo nahradit. Neodtáhli nás, a tak jsme jeli dál. "Carrefour", zajásala jsem a zaparkovala v podzemní garáži, tentokát naprosto legálně. Jenže pak mi to došlo. Aix je město módy. Všichni lidé tu vypadají jako by právě vypadli či spíše elegantně vystoupili ze stránek magazínu tištěném na křídovém papíře. Kdopak by v tomhle městě kupoval tepláky v supermarketu? Došlo mi, že nezbyde, než jet do centra. Snažila jsem se přesvědčit Geckulku, že jít v sukni z šály na školičku češtiny je rozhodně menší ostuda než jít s matkou v notně ošoupaných džínách a opraném tričku, která právě vytvořila sukni ze šály, jež v minulosti sloužila k bůh ví čemu, do centra Aix, ale Geckulka měla svou hlavu. Bez kalhot nejdu. A tak jsme koupili luxusní růžové tepláky v módním butiku v centru, vystáli čtvrt hodinovou frontu na kase, protože v obchodě zrovna byly slevy a ze žurnálu vypadnuvší babičky a maminky tam nakupovaly nažehlené modely pro svoje ratolesti, které byly asi někde na kurzu piana nebo jízdy na koni a neválely se tedy v obchodě po zemi či se nepokoušely rvát a nežalovaly stylem "Mamá, Nini a di....Nini a di....kesk ta di, Nini, ž m rapel pa?" (Mami, Nini řekl, že.....Nini řekl, že.....co jsi to řekl, Nini, já už si to nepamatuju?), a jeli na Školičku. Dvě hodiny po té, co jsem opustila první vybojované místo na parkování jsem už poměrně lehko - blížil se večer - našla nové a mohla jsem záhy poslouchat nespočetně historek ostatních matek, které zapomněly dětem tu botičky, tu tričko a v jednom případě dokonce kalhotky pod sukničku na svatbu.

Zkrátka, myslím, že u stěhování půjde hlavně o to přežít to celé s co nejmenšími ztrátami. Doufám, že nás napadlo všechno možné, co by se mohlo odehrát a že jsme na to připravení. Až nás napojí na internet, řeknu vám, jak to dopadlo.

sobota 16. září 2017

Holčička se válí na zemi


Tak hlásím, že prázdniny jsme přežili. A to, že jsem se nedostala k počítači, to jen jasně svědčí o tom, že to zase bylo o fous.

Letos bylo ve Zvonokosech takové vedro, že se nám zahrada změnila v poušť. Místo obvyklého žloutnutí totiž spálenou trávu odfoukl neustávající Mistrál, který má v létě tak vysokou teplotu, že má člověk pocit, že někdo na severu údolí Rhony právě pustil obrovský fén na vlasy. V našem domečku, jehož střecha se velmi na jaře hodila dudkům ke hnízdění, ale je rozhodně nepoužitelná k něčemu tak primitivnímu jako k pokrývání a izolaci obydlí - pro vaši informaci, dudkové nestaví hnízda na střeše, ale v dírách v ní - dosahovala teplota i přes úzkostlivé zavírání okenic a větrání v noci osmadvaceti stupňů. Ještě, že jsme byli na chvíli v Čechách, kde se mi ze samé aklimatizace na jižní Francii ježila husí kůže při třiceti stupních a kde jsem nebojácně jeden den vytáhla péřovou vestu a vzala si ji pěkně pod goretexovou budnu. Zatímco jsem se tetelila na lavičce u Golemků na zahradě, Geckulka se válela v trávě. Začala se válet hned, jak jsme dorazili. Travička zelená. Válela se celou dobu, co jsme byli v Čechách a ať jsme byli kdekoli. "Vy nemáte zahrádku?", divila se známá: "Já myslela, že bydlíte na venkově". Zahradu nemáme. Máme poušť velikosti fotbalového hřiště, po níž by přešel bos jedině fakír.

Děti si prázdniny užívaly plnými doušky. Nechci mluvit za ně, ale dávám ruku za to, že jeden z nejlepších zážitků byla projížďka na ponících v Alpách. Zrníček o ní mluvil nepřetržitě celý den, a když jsem s ním o den později jela nakoupit, navrhl mi cestou domů, že se nevrátíme a pojedeme zase na poníky. Mluvit za děti jinak nemusím. "V nemocnici v Okresním městě", odpověděla jsem na otázku známých, kteří se u nás zastavili, a ptali se, kde teď pracuju. "Mua ž travaj a l ekol!", řekla rychle Geckulka, následovaná překotným koktáním Zrníčka, spěchajícím vyplodit "e a aj a a keš!". Geckulka ve škole, Zrníček v jeslích, kdybyste nerozuměli.

Jinými slovy, děti mluví a mluví pořád, až z toho jde hlava kolem. Zrníček mluví lépe než Geckulka v jeho věku, ale většinu slov vyslovuje po svém a srozumitelná je i zkušeným tak necelá polovina jeho projevu. Místo "tombé" (spadnout), říká "bambé", nepochybně proto, že "bam" je francouzský zvuk pro "bum". Nejpoužívanější slovo je pak "ševal", kůň, v Zrníčkově verzi "fuval". "E bambé fuval!" je pak věta, kterou slyšíme tak desetkrát do hodiny. Když Zrníček vyleze na opěradlo gauče, jede na něm jako na koni a  schválně spadne, když Zrníček narovná do řady svoje plastové koníčky, když si prohlíží knížku o koníčkách nebo když přesvědčí Hvězdopravce o tom, aby ho vozil v trampolíně na zádech, což je přibližně to, čím Zrníček tráví všcchen svůj čas. Zrníček je tak trochu opak Freudova Malého Hanse.

Zrníček také nejspíš není budoucí hudebník (jako Hans), je to neotesaný venkovan. Geckulka se občas snaží u stolu o konverzaci. Myslím o konverzaci, ne o skákání do řeči dospělým nebo o poznámky o Panu Prďochovi "mesijé petér", což je spojení, jímž jednou malý Selmin bratříček, šestiletý Hakim, pojmenoval sousedovic pejska. Zrníček i Geckulka se mohli umlátit smíchy a od té doby se u večeře baví často tím, že se vzájemně oslovují "Prďoch" a nazývají jídlo čuráním a kakáním. "Alór, Nini, sa ta plu a Marsej?", otáže se pak najednou Geckulka Zrníčka: "Tak co, Nini, líbilo se ti v Marseille?". Zrníček buď neodpoví nic, nebo vydá pusou prdlavý zvuk a rozchechtá se na celé kolo. V nejlepším případě řekne "ne". Geckulka to má těžké.

Ale abyste si nemysleli, že děti nemluví vůbec česky. Mluví. Trochu. Geckulka donedávna sem tam zamotala do francouzské věty nějaké to české slovo. Hlavně tehdy, když nevěděla, jak to říct francouzsky. "Manžé kom jako!", Jíst jen jako! protestuje už nějaký ten čas, když Zrníček okusuje dřevěnou pizzu nebo plastový chleba. "Je oslintané!" kvílí potom. Ale od května, kdy jednak pochopila, že babička a děda jí nerozumí ne proto, že jsou hluší, ale proto, že mluví jen česky - pravda je, že ostatní Češi, se kterými se děti stýkají, francouzsky rozumí, a to je kámen úrazu - se Geckulka snaží. Říká věci jako "Lo je úplně černá!" (voda je úplně černá), tedy věty napůl česky a napůl francouzsky. A minulý týden konečně řekla svoji první českou větu. Při mytí rukou se ke mně Zrníček, sedící na přebalovacím pultu tulil a mazlil se se mnou. "A kdepak je moje holčička?", řekla jsem, aby to nebylo Geckulce líto. "Holčička se válí na zemi", odpověděla Geckulka spokojeně z podlahy.

A tak se nám ta holčička válí a už brzy se snad bude moct válet i na trávníku ve Zvonokosech. Prázdniny skončily a dorazil k nám podzim. Děti zase nastoupily do jeslí a do školy, a tak by se možná občas mohli poválet i rodičové, ale jak už to v rodičovství bývá, opak je pravdou. Běháme do práce a do toho vyběháváme ještě papíry v bankách a na úřadech. Rozhodli jsme se totiž přenechat naše obydlí dudkům a možná ještě nějakým novým nájemníkům a přestat riskovat, že nám střecha spadne na hlavu. S naší obvyklou efektivitou v hledání nových obydlí jsme se rozhodli už nebýt nájemníky, najít nový dům a zahájit jeho koupi, to celé v rozmezí necelých tří týdnů. A tak nás místo válení čeká stěhování. Moje sedmé stěhování za posledních deset let, do domu, kde nás kromě umsťování nábytku a vyndavání věcí z krabic čeká také na sklizeň padesát olivovníků roztroušených nedopatřením po zahradě. Pro jistotu přeju tedy veselé Vánoce!