neděle 1. ledna 2017

Šťastný a veselý

Konec roku byl náročný jako obvykle. Jako obvykle jsem hartusila, že letos nepeču a jako obvykle jsem už koncem listopadu nakoupila mouku, máslo a vejce, protože se pomalu objevil problém, čím podarovat kolegy, listonoše, sousedy, tety v jeslích a vůbec všechny okolo, a k tomu navíc letos i to, že v Geckulčině škole se po rodičích chtělo, aby vytvořili nějakou tu dobrotu na vánoční trh. Na vánočním trhu se dobroty prodají a škola má pak peníze na divadlo nebo na různé další aktivity. Rodiče je platí napečeným cukrovím nepřímo a nestane se tak, že by nějaké dítě nemohlo tam nebo onam, protože mu to rodiče nemůžou zaplatit. To ve mně dokonce vzbudilo dost sil uplácat mimo jiné těsto na linecké ze čtyř dávek. Pak jsem tři dny tu a tam koukla do lednice a říkala si, že se to třeba vykrájí a slepí samo. Naštěstí se pak ale můj dva týdny trvající zánět průdušek proměnil v zánět dutin, doktor mě nechal doma a na vykrájení se tedy dostalo. Cukroví se prodalo, mně se z kašlání zablokoval krk a Vánoce mohly začít. Než začaly, stalo se mi už jen to, že jsem vycházela s dětmi z jeslí, když tu slyším zděšené španělské "los zapatos!", nějaké maminky, která si v té hrůze na francouzštinu nevzpomněla, ale já naštěstí rozuměla, že volá zděšeně "boty!" a podívala se Zrníčkovi na nohy a zjistila, že se právě chystá vyběhnout na náledím pokryté parkoviště v ponožkách. Prázdniny, potřebuju prázdniny!!!, pomyslela jsem si. Den před jejich začátkem jsem zašla k chiropraktikovi, aby mi odblokoval krk. Dozvěděla jsem se, že to bude ještě dva, tři dny trochu bolet, a že mám hlavně odpočívat a nic nezvedat. Bolelo to týden. Asi proto, že odpočívat a nic nezvedat před Vánoci s dvěma malými dětmi je tak pertinentní jako doporučit slepému omezit dívání televizi.

Hvězdopravec statečně jako obvykle pomáhal v chodu domácnosti, ale s výhradou, že stihne sledovat Vendée Globe a bude mě při každé možnosti informovat o tom, komu se zlomil kýl, komu stěžeň a kdo zase málem spadl přes palubu. Vážený čtenář právě jistě pochopil, že ve Vendée Globe jde o plachetnice. Plachetnice jedou kolem světa, je na nich jen jeden námořník, který spí asi tak málo jako matka průměrného kojence, zápasí s bouřemi a vůbec žije nebezpečně. "Když jsou velký vlny", popisoval mi Hvězdopravec: "lodě z nich takhle padají dolů a to jsou děsný rány. Jeden ulomil kýl a loď nešla řídit. Měl strašný štěstí, že nedaleko byla francouzská výzkumná loď, a ta ho mohla zachránit. Letos jedou pořád přes čtyřicet uzlů za hodinu, jsou tam hrozný bouře". Geckulka sedí na židličce a poslouchá tatínkovo líčení námořních dobrodružství mnohem pozorněji než já. "E mua," řekne a puká důležitostí: "yn fua syr l bató a perdy la suset!" "A já jsem jednou na lodi ztratila dudlík!", připomene nám příhodu z léta, kdy jí jako dvouleté ze šlapadla upadl dudlík do Quinsonské přehrady a my museli zpět ho hledat a lovit.

Před Vánoci, den po odblokování mého krku a přesně ten den, kdy Zrníčkovi ráno prasklo ouško, jsme odjeli na hory. Než jsme odjeli, dovezla jsem Zrníčka k doktorovi, který mně ujistil, že na hory naopak jet máme, protože aspoň změníme všichni vzduch - myslím, že globálně francouzští doktoři studují medicínu stylem "co tě nezabije, to tě posílí" - a tak jsme jeli. Zrníček tak mohl poprvé v životě chodit ve sněhu - minulý rok chodit ještě neuměl - a rozšířit svoje schopnosti v ježdění na bobech. Geckulka, která loni nechtěla o bobech ani slyšet, se sice pořád bojí stejně a jezdit nechce, ale fakt, že Samsam jezdí na lyžích - psali o tom v jejím oblíbeném časopise Pomme d'Api - v ní probudil zvědavost, co se lyží týče. "Va pa tombé!" "Neupadnu!", ujišťovala se ale pořád, protože přeci jen, Samsam na lyžích létá a skončí se zlomenou nohou. "Když nebudeš lítat, tak klidně padat můžeš.", ujišťuju jí, protože se mě drží jako klíště a nechce se pustit ani na vteřinu, lyže na nohou. Ježdění se jí ale líbí a nakonec, po týdnu, ujede bez držení dva, tři metry sama ode mně k tátovi. Záliba v extrémních sportech se pak potrvdí, když už zpět doma na štědrý den večeříme s celou dlouhou širokou rodinou u Barbary doma a Geckulka vytrvale objíždí v jedenáct večer stůl s hosty na kolečkových bruslích své sestřenice, zatímco jak pětiletá sestřenice, tak sedmiletý bratranec dávno chrní na kanapi. Možná, že se nám Geckulka přeci jen otrká.

Tématem letošních Vánoc byli též koně. Náš pan soused si přivezl jednoho živého na zahradu, aby mu spásl vysokou trávu. O koních jsme také viděli knížku v knihkupectví, o niž se děti rychle porvaly. "Akór hijů!", naučil se říkat Zrníček a od té doby jsme byli u plotu našeho souseda pečení vaření, s botami vnořenými do hlíny rozmoklého zimního pole, v chladu rán a i snášející se noci. "Akór hijů!", křičí Zrníček, jakmile se otevřou vchodové dveře. Když jsme se vraceli z hor, s ouškem v pořádku, právě včas pro epidemii toho, čemu se velmi netvořivě říká střevní chřipka, a co moje kamarádka Radka výstižně nazývá sračkoblitka, Zrníček zvracel celou druhou polovinu cesty, plakal a tvářil se tak, že jsme uvažovali, zda nepojedeme rovnou do nemocnice. Pak jsme ale zatočili na cestu k domu, poblinkaný hošík se vztyčil v sedačce, odzelenal se vmžiku pěkně do růžova a zakřičel: "Akór hijů!" a bylo po pochybách. A jak začal Zrníček rok 2017? Probudil se v šest ráno voláním "Akór hijů!". Dostal mléko a důsledné doporučení usnout. "Akór hijů!", ozývalo se z postýlky chvíli. Pak se nachvíli rozhostilo ticho následované ospalým "Akór mňaů!" a dvěma hodinami spánku.

Na Nový rok jsme byli s kamarády v Drome. Drome je kraj ležící poměrně nedaleko od nás, kde je snad ještě pustěji než v Provence, protože údolí jsou tam hlubší a kopce vyšší. Údolími, bílými jinovatkou, kam nikdy nedopadá slunce, se vlní úzké silnice a po nich se poměrně dost rychle pohybují místní lovci (bydlí v Drome vůbec někdo jiný, než lovci? A, málem bych zapomněla na komunity hippies!) a sem tam pomalu šine nějaký ten turista. Hvězdopravec sice není místní lovec, ale rozhodně se nešine jako turista. Děti vzadu spaly a Hvězdopravec cedil skrz zuby: "Tenhle mě štve! Podívej se, jak jede!" pokaždé, když se před námi objevil nějaký horským silnicím nezvyklý automobil, a pak šlapal na pedál a předjížděl. Předjel asi deset šneků podivuhodně koncentrovaných na jednom úseku silnice a jelo se. Pak Geckulka zakašlala, krkla a než jsem stihla říct: "No ona mi před odjezdem říkala, že jí bolí bříško." nebo aspoň vykřiknout: "Sračkoblitka!!!", protože mi bylo okamžitě jasné, že jsem to evidentně nechytila od Zrníčka jen já, bylo vymalováno. Na opěradle předního sedadla, všude na zadním, všude na Geckulce, na sedadle, na zemi, na dveřích, na botách, na věcech. Geckulka brečela, Hvězdopravec zastavil a zatímco ve střešním kufru hledal čisté oblečení a já jsem otírala z auta vytaženou Geckulku metry papírových utěrek, pomalu kolem nás postupně projelo všech těch deset šneků. Než jsme uklidili všechno to fondue (Geckulka má moc ráda sýr a ten den ho snědla k těstovinám požehnaně) z dítěte i vnitřku auta, měli čas.

V Drome jsme si pak konečně odpočinuli. Kamarádi přivezli chřipku, ale kupodivu se rychle doklidila zřejmě do nějakých zalidněnějších končin. Nejen, že jsme se všichni rychle uzdravili a strávili výborných mrazivých pár dní, ale hlavně jsme se ani nenakazili ničím dalším. Zkrátka, čekaly nás konečně skutečné prázdniny. Geckulka a Zrníček vytvořili s dětmi kamarádů tu správnou dětskou smečku, která zmizí pravidelně někam do pokoje hrát si a nechá rodiče v klidu konverzovat. A i když bylo přeci jen tu a tam potřeba vyřešit nějakou tu bitku o koníčka z Lega (akór hijů!) nebo o knížku o koníčkách (akór HIJŮ!), jsme nakonec přeci jen skutečně ve formě.

A tak vám přeju, abyste v roce 2017 také měli kolem sebe tu správnou smečku. Šťastný a veselý!

úterý 6. prosince 2016

O mikulášské nadílce a o tom ostatním

Od září jezdíme s Geckulkou v sobotu odpoledne do české školičky do Aix en Provence. Není to každé sobotné odpoledne, spíš jednou za dva, tři týdny, což je právě tak akorát. Geckulka se tam seznámila s dalšími dětmi, které se narodily ve Francii českým maminkám (což není žádná diskriminace českých tatínků: všechny rodičovské páry ve školičce jsou, kdo ví proč, francouzské z mužské strany a české z ženské). Všechny děti výborně rozumí česky, i když mezi sebou mluví hlavně francouzsky, ale alespoň jedno, dvě dopoledne za měsíc hrajou "zlatá brána otevřená" a "chodí pešek okolo" a mají české "vyučování", v němž jsou nuceni odpovídat česky. Součástí Školičky je také občas divadelní představení nebo mikulášská nadílka. Ve Francii totiž Mikuláš chodí jen v Alsasku, a tak je třeba ho organizovat speciálně a po česku. Tento rok jsme se účastnili poprvé a hned všichni, ať si Zrníček také zvyká. Kdo je to Mikuláš a čert jsem Geckulce vysvětlovala nějakou dobu dopředu, a protože Geckulka je trochu strašpytel ("mamá, ya pa d fantom?", není tam duch?, ptá se vždycky, když má jít do místnosti, kde není rozsvíceno) a já se chtěla vyvarovat úprku z nadílkdy se řvoucím vyděšeným dítětem, ukázala jsem jí čerta a Mikuláše na youtube, aby se mohla připravit. Geckulka se dívala, tvrdila, že se nebojí, a že se zúčastníme. Pak šla spát a já jí jako obvykle řekla, ať si hezky odpočine, protože druhý den jí čeká ten Mikuláš. Geckulka mi dala pusu a zavrtala se do peřin. Normálně usne do několika minut, ale tentokrát jsem ji slyšela, jak se převaluje "Mamá!!!", ozvalo se zoufale a plačtivě asi po patnácti minutách z pokojíčku. Geckulka v postýlce strachy plakala. "Co je Geckulko, ty se bojíš?". Geckulka rozjela řev naplno. "Čeho se bojíš?", zeptala jsem se, ale jako obvykle jsem zůstala bez artikulované odpovědi, jen se sílícím řevem. Zrníček vedle v postýlce se začal vrtět. "Ty se bojíš toho Mikuláše?!" "Va pa m manžé, mamá?" Nesní mě?, vymáčkla ze sebe Geckulka. "Ne," řekla jsem: "Neboj!". Kde přišla na to jezení nevím, na youtube o něm nic nebylo, ale asi ho vymyslela za těch patnáct minut převalování v postýlce. Přes moje ujišťování Geckulka plakala usedavě dál. Dokonce jsem navrhla, že jestli se bude moc bát, tak půjdeme pryč, ale Geckulka to odmítla a usedavě řvala dál. "Hele, víš co?", řekla jsem nakonec své ustrašené holčičce, která vypadala, že jinak nezabere: "Jestli chceš, tak já zavolám panu Mikuláši a zeptám se, jestli jsi byla hodná, tak jestli jo, tak se nemusíš bát." Geckulka nadšeně souhlasila. Šla jsem na chodbu, vzala jsem telefon a řekla jsem: "Haló, pane Mikuláš. Já jsem se chtěla zeptat, jestli ta naše Geckulka byla hodná? ... Jo, tak to je dobře.... Jo, jo....Čokoládu, jo? .... No, tak to jsem ráda, pane Mikuláš .... Tak zítra!" Geckulka vedle přestala brečet a bylo mi jasné, že napíná uši co to jde. "Tak pan Mikuláš říkal, že se nemáš čeho bát", řekla jsem. Geckulka spokojeně usnula.

Druhý den ve Školičce děti pouštěly skořápky se svíčkou, učily se zpívat koledy a hlavně lítaly po domě tak, až se otřásal v základech. A pak, najednou, přišel Mikuláš, čert a anděl. I ti největší šestiletí postrachové se rychle schovali k maminkám, Zrníček a další mimina ječeli jako by je do pekla brali a dokonce i Geckulka si sedla vedle mě a Hvězdopravce. Pak děti v sourozeneckých skupinkách předstupovaly před Mikuláše, který je káral za jejich hříchy, pak říkaly básničku a odcházely s nadílkou. Postrachové se třásli hrůzou a slibovali a slibovali. Jediný, kdo se netřásl, byla Geckulka. Písničku za ní zpívala máma a publikum, to se asi styděla, ale jinak se ani netřásla ani neslibovala. Skoro to vypadalo, že moc dobře ví, že to má máma s Mikulášem domluvený. Příští rok se nachytat nenechám.

Pravda ale je, že děti jsou poslední dobou, až na pravidelné rvačky o hračky, hodné. Zrníčka opustil zarputilý vzdor, vzdoruje už jen tak trochu a s humorem ("Jdeme vyměnit plenku!" Zrníček dělá, že neslyší. "Jdeme vyměnit plenku!" "Ne!" "Já ti dám ne", řeknu a hodím si ho přes rameno. Zrníček se směje. Uf! ). Čím dál častěji ale vymyslí s Geckulkou společnou hru a Geckulce čím dál častěji nevadí, že za sebou má svého věrného nohsleda, který po ní opakuje úplně všechno.

Zrníček je totiž právě ve stádiu, kdy sleduje, co dělají ostatní, a chce to dělat úplně stejně. Opakuje a napodobuje a chce nám být ve všem roven. Ví, že doma se nosí crocsky. Hvězdopravec je doma nosí a já také. Máme je už od dob chilských, kdy bylo jednak třeba mít něco, v čem se dá lézt do teplých pramenů v divočině a také něco, co je lehké v batohu a do čeho přezujete boty po dlouhé túře. Jednou se mi stalo, že když jsme nocovali v El Taique, luxusním hotelu u Osorna, jednu crocsku mi tajně sebral majitelův bernardýn a strávil s ní pak večer. Druhý den jsme ji našli, celou oslintanou a pomuchlanou, ale jen místy proděravělou. A tak naše nezničitelné crocsky dneska slouží jako domácí obutí, protože jak běháme v jednom kuse na zahradu a zase domů, něco umytelného a nepropouštějící vodu je ideální. Geckulka má levnou napodobeninu za pět eur s prasátkem Pepa z letošního léta a Zrníčkovi jsem poté, co odmítal nosit bačkůrky a neustále obouval moje, Hvězdpravcovy nebo nedejbože Geckulčiny crocsky našla v garáži ony fialové s růžovými pásečky, které Geckulka nosila v létě, kdy jí byly dva roky. Od té doby je hledáme po bytě, protože Zrníček nošení gumové nevzhledné obuvi považuje zjevně za součást lidských práv. Protestuje, když mu je sudnáme při přebalování a ráno si je nejednou narve sám na nožičky v tlustém pyžamku. Co na tom, že jsou obráceně, právo je právo a hotovo, Zrníček už není žádné mimino, aby chodil v bačkorách.

Geckulka zase čím dál tím lépe mluví a zprostředkovává nám svůj pohled na svět. "e u l solej?", ptá se, když jdeme ze školy. Kde je sluníčko? "Schovalo se za mráčky," řeknu. "A pér de kua l solej?", podiví se Geckulka. "Čeho se bojí?".  Naše holčička také zdatně pomáhá doma a komanduje bratříčka. "On li pa a tabl!" U stolu se nečte! bere mu knížku, kterou si Zrníček ulovil na stole při svačině. Geckulka je velký loudal a u stolu číst nesmí. Zrníček spolyká jídlo desetkrát rychleji než ona a číst by tedy teoreticky mohl....ale nesmí. "Poslední e apré nebude!" slyším, jak parafrázuje moje do zblbnutí opakované "Poslední a pak už nebude".  A v napodobování nezaostává za bratříčkem. "Ty ve quoi en desér, tua?", "Co si dáš jako dezert?" ptá se, když mě nakrmila dřevěnou pizzou. Stojí s papírkem a tužtičkou rovně a zároveň trochu netrpělivě jako paní číšnice v restauraci, kde jsme byli den před tím. "Čokoládový dort," říkám. "Já bych si dala croissant", říká aktivně babička po Skype. "Ehhh, y en a pa!" "Ten není!", říká trochu rozpačitě Geckulka. Vím proč, ale než stihnu zasáhnout, říká babička: "Tak pain au chocolat!". Čokoládový závitek tedy. "Tu ašet a la bulanžerí, sa!" "To si kup v pekárně!" poučuje babičku pořád trochu nechápavě Geckulka. Dělá si z ní snad babička legraci? Croissant a pain au chocolat přece není dezert, to ví i tříleté dítě! "Tak co máte jako dezert, paní číšnice?", ptám se rychle. "Eh.....", neví najednou Geckulka. Kromě čokoládového dortu jména všech těch lahůdek, které francouzská gastronomie nabízí, zatím nezná. "Jaour..." "Jogurt...", řekne, jako kdyby pak následoval výčet ještě nejméně deseti dalších dezertů. "Tak jogurt!", souhlasí babička. Jogurt sice není možná dezert v Čechách, ale tady jo.

Ach ouvej, nemají to naše děti mezi těmi dvěma kulturami a jazyky vždycky lehké. Jako by ten svět nebyl komplikovaný už tak dost...

úterý 22. listopadu 2016

Geckulčin svět a Zrníčkův vzdor

Minule jsem tu psala o Zrníčkových lumpárnách. To jsem se ještě smála. Netušila jsem, že období vzdoru u nás udeří nečekaně a prudkou silou. Ve čtvrtek se Zrníček vykoupal v záchodě, v pátek začal ochutnávat z nočníku a někdy v sobotu k večeru objevil "ne". Celá neděle byla peklo. Zrníček přestal poslouchat, urážel se, na všechno říkal ne, vrhal se na zem vzteky a zároveň se mi systematicky věšel na nohu a křičel, jakmile jsem se pokusila hnout a vařit, uklízet nebo jít na záchod. Řval i hodinu v kuse. U usměvavého a spokojeného dítěte, které nikdy nekřičelo víc než pár sekund, když nepočítám koupání mezi prvním a čtvrtým měsícem, to je změna veliká. Dalo by se říct, že jsme od Geckulky zvyklí, ale spíš si myslím, že jsme od Geckulky vyčerpaní a nemáme na to znovu nervy. Zrníček odmítal spát siestu, a následně spát večer. Nechtěl spát, ale když jsme na jeho volání přišli do pokoje, vzdorovitě se odvrátil a řekl: "Ne!" na jakýkoli kontakt. Usnul až v deset, když jsem ho držela téměř násilím v posteli, zpívala mu ukolébavku, která normálně zabere a uklidní do pár vteřin, a řval a řval a řval až se uřval. Druhý den jsem ho objednala k doktorovi. Má určitě zánět středního ucha, omlouvala jsem ho. Zrníček na ně trpí. Loni jich měl aspoň deset. Letos zatím žádný a žádný neobjevil ani doktor v pondělí večer. Zrníček je zdravý jako řípa. Nezbylo, než si připustit, že je zkrátka v období vzdoru. "Pořád chce poroučet a ukazovat, kdo je šéf", potvrdili mi v jeslích. "Vylezeš z vany?", zeptala jsem se ho na zkoušku, když jsem ho večer koupala. "Ne!", řekl Zrníček. "No tak dobře, tak za chvilku", řekla jsem zkušeně. U Geckulky to funguje výborně. Připraví se na změnu a za minutu následuje vaše kroky. "Ne ne ne, ne ne ne", zpíval Zrníček spokojeně a cákal z vany ven. Kam se poděl můj hodný chlapeček?

Děti jistě vymezují svoje pozice tak, aby jedno mělo tu, a druhé zase druhou. Od chvíle, kdy Zrníček vzdoruje, je Geckulka učiněný svatoušek, tedy když nepočítám chvíle, kdy jeden udeří druhého paličkou, ten druhý mu to vrátí, a tak až do roztržení pořád dokola. Geckulka říká: "Mersi mamá!", děkuju maminko, když jí utřu nos nebo jí obuju botičky. Dá mi pusu, když jí udělám culíky, místo aby po staru řvala, že se jí to nelíbí, že ji to tahá, že chce jít k zrcadlu, že nechce, abych jí pomáhala ze židličky, že jí ze židličky nejde samotné vylézt, že se jí vyzula bačkůrka a vůbec tak podobně.

Možná je to celé i tím, že Geckulka právě ovládla dost velkou úroveň jazyka na to, aby nám dokázala zprostředkovat svůj pohled na věc. A i když nám to celé komunikuje hlavně francouzsky, je to k popukání.

"Ja q de grand voatůr, mamá!", říká Geckulka, když odjíždíme od rybníka, kde jsou prolézačky. Ano, kolem jsou samá velká auta. Doma máme auta Dežota a Dustera, kterým Geckulka v tomto pořadí říká Malé auto a Velké auto. Ve stejné logice říkala Hvězdopravcovu pradědečkovi, který k nám jezdíval vždycky s tatínkem Jeanem, Hvězdopravcovým tatínkem, Malý děda, zatímco tatínka Jeana nazývalka Velký děda. Ale zpět k odjezdu z prolézaček. Zavadím pohledem o zaparkovaní Twingo. "Nejsou tu jen velká auta, Geckulko," řeknu: "Podívej, tady je malé." "Apre, va grandir mamá!", ujistí se Geckulka. "Ono pak vyroste!" No vida, proč ne? Koupíte si Twingo, počkáte, a za pár let máte Espace. Jen doufám, že také neprochází obdobím vzdoru.

Geckulka má také problem s prdíky. Ví, že prdět se trochu smí a trochu nesmí, ale pořád ještě neví jak na to. V lékárně, když čekáme na vydání léku, ozve se najednou zvuk, za který by se nemusel stydět ani dřevorubec. "Geckulko,", říkám diskrétně česky, využívajíc toho, že můžu klidně nahlas poučovat svojí holčičku na veřejnosti prakticky o čemkoli: "Na veřejnosti se neprdí. Prdět můžeš doma, ale venku se snaž to nedělat. "A pété!" "Uprdla jsem se!" zvolá Geckulka a čeká na reakci kolem, nepochybně, aby ověřila, zda mluvím pravdu. Nikdo nereaguje. Buď neslyší, nerozumí nebo se stydí. "A PÉTÉ!", zařve Geckulka. Žádná reakce. Zdá se, že Geckulku to překvapilo a zřejmě si říká, že na tom, co vykládám, něco bude. "Ve škole nebo v obchodě se neprdí! Když se náhodou uprdneš," poučuju ji: "Dělej, jako když se nic nestalo. " Je vidět, že v hlavičce to šrotuje:"E dan la voatůr, on pet?", zeptá se Geckulka vážně: "A v autě se prdí?"

Den poté kreslíme dopis Ježíškovi. Geckulka chce panenku, Zrníček, předpokládám, zvířátka z farmy, a tak pomáhám kreslit. Zrníčkovi je tu šumák, ale Geckulka vybarvuje přeci jen panence pyžámko a říká, že chce, aby ta panenka měla pyžamo a dalo se jí svléknout. Když je hotovo, říkám, že dáme dopis za okno a ráno se půjdeme přesvědčit, zda Ježíšek šel kolem a dopis vzal. Hvězdopravec zatím brblá, že ho bolí noha, objednává se k chiropraktikovi a získává dostaveníčko náslející den k večeru. Protože Hvězdopravec je hlava děravá, nalepí si na vchodové dveře ceduli : Chiropraktik, 18:30. Druhý den ráno vstaneme, Geckulka snídá a já, snažíc se vykouzlit Vánoce, se jí zeptám, zda ověřila, že si Ježíšek dopis vzal. "Ui", potvrzuje Geckulka, dál se loudá se snídaní a vypadá, že ji to celé moc nezajímá. Nakonec to ale přeci jen dojde ověřit. Pak se začneme soukat do bund a připravovat k odjezdu: "A, mamá, a ublié!!!!", volá Geckulka a ukazuje na vchodové dveře: "Maminko, zapomněl!" "A ublié pér Noel! A ublié la letr papa!!!" Ježíšek zapomněl tatínkův dopis! Hvězdopravec letos prostě dostane návštěvu chiropraktika a bude vymalováno.

Maminčin dopis Ježíšek zapomněl vzít taky, protože maminky žádný dopis nestihla napsat. Pokud si má ale něco přát, jsou to pořád stejně zdravé děti s maximálně ještě tak nudlí u nosu, ale pořád stejně velkým elánem. A pevné nervy pro oba rodiče. A pokud byla maminka opravdu hodná, dovoluje si žádat osm hodin spánku v kuse alespoň jednu noc v příštím kalendářním roce. Takže, kdybych už nestihla napsat, protože člověk nikdy neví, přeju vám všem také veselé Vánoce!

neděle 20. listopadu 2016

V nestřežených chvílích

Život rodiny s dvěma dětmi je intenzivní a - nebudu vám lhát - někdy z něj padám na nos. Někdy se večer skutečně modlím, aby Zrníček usnul a neměl jeden ze svých dnů, kdy je bůh ví proč schopen řádit až do chvíle, kdy budeme chtít jít spát my. Občas chápu, proč nám v porodnici kladli na srdce něco tak evidentního jako fakt, že dětem se nesmějí dávat prášky na spaní. Dívám se na něj a říkám si, že bych možná měla začít zkusit také pít bio mléko osmnáct euro za plechovku, abych měla tolik energie. Někdy si říkám, že je to pořád dokola, rutina, rutina a zase rutina, zítra večer zase budu kolem půl sedmé servírovat dětem večeři, z níž dobrá třetina skončí na zemi, protože Zrníček chce jíst sám, ale co mu nejde rozkousat vyndavá z pusy a hází kolem sebe, a když už nechce jíst, vyndá bleskurychle v nestřežené chvíli všechno z talíře a celou hrst hodí pod stůl nebo že zase budu poslouchat ten příšerný jekot u mytí hlav. A i když mě okamžitě napadá, jaké štěstí človek má, když ví, že ho denně večer čeká tohle "totéž" (co kdyby najednou nebylo? co ti, co žijou v místech, kde není čím tu hlavu umýt - a to si ještě nepouštím představivost moc na špacír?), nemůžu se ubránit dívání se na hodinky, kdy že už budeme mít tohle všechno za sebou a budeme mít padla. Samozřejmě, že v těhle chvílích - a po pravdě, nejen v nich - také nechápu, jak to vydrží matky, které jsou léta letoucí na mateřské a rodičovské. Kdybych žila v Čechách, žiju v tomhle kolotoči jen a jen děti už od jara 2013 a nejspíš bych byla dennodenně doma s oběma dětmi, protože Geckulkce jsou "teprve" tři od června a nejspíš by mi ji tedy nevzali ještě do státní školky. Hvězdopravec by chodil do práce a kdo ví, zda bychom večer měli rozdělenou péči tak půl napůl, já nakrmím, zatímco on topí nebo dělá jiné potřebné věci, on vykoupe Zrníčka, zatímco já pomáhám Geckulce dojíst, pak on uloží Zrníčka zatímco já koupu, on čte pohádku a já vařím, a pak dávám Geckulku do postele zatímco on připravuje stůl.

Když jsme byli letos v létě v Čechách, jedno dopoledne uprostřed týdne jsme zabloudili s Hvězdopravcem a mojí kamarádkou Radkou na oběd do hospody, kam Radka ráda chodí. Všude kolem nás na terase seděly houfy matek na mateřské. Ani jeden chlap. Matky seděly a povídaly o dětech. V podtextu konverzací, které jsem slyšela, mně udeřilo jedno. Předháněly se jako kdyby mluvily o tom, jaká si která pořídila fáro. Ten můj už umí to, ten můj tohle. S Geckulkou, která začala chodit v sedmnácti měsících a odplenkovala se (skoro sama) těsně před třetími narozeninami, bych dávno chodila kanály. Mimochodem, podobné konverzace jsem si tuhle všimla i v herně, kam chodíme s dětmi v deštivé pátky. Vedle mě sedící matka vykládala teorie o tom, že pokud jsou rodiče v klidu, mají hodné děti, a pokud děti hodné nejsou, je to tedy chyba neklidu rodičů. Pak odkráčela hrdě se svým - jedním - klidným a hodným synkem. Matka dvou dětí já jsem jí z celého srdce přála, aby se i na ní potvrdila teorie o tom, že druhé dítě je vždycky diametrálně odlišné od prvního. Jako u nás. A přitom jsem si říkala, že jsem ráda, že podobné škodolibosti nemusím být vystavována denně, že nejsem motivovaná k tomu, aby moje děti byly "fusil de guerre" válečné zbraně, jak se hezky francouzsky říká, protože moje válka je někde jinde.

Ale zpět k návštěvě restaurace v Čechách, kde Hvězdopravec byl na terase jediným mužem. Muži seděli vevnitř na víceméně pracovních obědech. A kousek od nás byla cedule: "Máme rádi sluníčko, tak jsme postavili terasu. Máme rádi děti, tak jsme postavili hřiště (velmi daleko od terasy, poznámka autora blogu). Ze všeho nejraději máme spokojené pivaře, a tak prosíme rodiče, aby je děti neobtěžovaly." Styděla jsem se tak, že jsem se to vůbec neodvážila přeložit, úplně mi stačil Hvězdopravcův úžas nad vizuální stránkou situace. A když jsme kolem kouřících mužů s Geckulkou pospíchaly na záchod, doufala jsem, že Geckulka nebude mít zrovna náladu křičet jen tak pro radost, aby nebyla pokládána za otravné dítě a já za matku, co ji neumí vychovat (jak známo, vychovávají přece matky, od toho jsou doma). Můj český pocit, že všechno, co dělám, není jaksi dost dobré ("Hlavně neusni na vavřínech! Samochvála smrdí! Abys ho nepřechválil! Co si o sobě vůbec myslíš?"), mě v nestřežené chvili opět doběhl.

Jsem ráda, že nejsem odkázána žít roky v ghettu, na nějž se plive podobným způsobem. V ghettu, kde bych být nechtěla, kde by mě to mořilo, a přitom bych byla nucená v něm žít. Jsem už takhle neurotická dost, ale co bych byla, kdyby moje děti byly alfou a omegou mé sebeúcty? Kdy by mi v jednom kuse, jakmile bych opustila hranice "rezervace pro matky s malými dětmi", bylo připomínáno, že moje děti možná nejsou dost dobře vychované, protože ruší? Že jsem jedna velká nestřežená chvíle? A co by bylo z mých dětí?

Ale kdo ví. Kdysi jsme se na téma děti v restauraci bavila se svojí kamarádkou Jeanne, která je Francouzka, ale žije v Čechách. Jeanne hájila české restaurace pro rodiny s všudypřítomnými dětskými koutky, a já zase francouzkou "inkluzi", kdy se děti počítají za normální občany, kteří chodí do restaurace jíst, takže pokud vyberete jakoukoli hospodu, nebudete v ní s dětmi za vetřelce. Poučení z naší konverzace je dvojí. Každý má mít možnost žít tak, jak mu to vyhovuje, a když léta letoucí nežijete v zemi, kde jste se narodili, houby víte, jak se tam žije. Možná bych to na letité mateřské tedy viděla jinak, kdo ví.

Ale jak bych viděla tyhle věci? Také s humorem a překvapením? Nebo bych se styděla, že to celé vůbec nezvládám?

Zrníček nechce jíst večeři. Už několik dní říká "ne" úplně na všechno. Naučil se to od Geckulky, trhá u toho ramenem, teatrálně se odvrací a celkově vypadá dost holčičkovsky. Je mi jedno, že nejí, ale není mi jedno, že když nejí, bude se v noci budit. Dítě, které nespí celou noc v sedmnácti měsících je samozřejmě určitě také chyba rodičů. Prý mu máme dávat vodu místo mléka a on se spát naučí a mléko pak bude chtít až ráno. Jo, to určitě! Zkoušeli jsme to několik týdnů. Pěkně vodu, ve dvě, ve tři, nebo ve čtyři ráno. V pět bylo vymalováno. Zrníček se probudil, spát už nechtěl, chtěl mléko a hrát si. Po několika velmi málo týdnech jsme se vrátili k mléku ve dvě, ve tři nebo ve čtyři. Vodu dostal Zrníček pěkně v šest nebo v sedm ráno, když se probudil. Budí se tedy na mléko pořád, ale my vstáváme v poměrně lidskou hodinu, pokud se tak šest ráno dá nazývat.

Ale zpět k večeřím. Zrníček nejí a říká "ne". Mám toho dost, Hvězdopravec taky, jdu do kuchyně uklízet nádobí a Hvězdopravec zatopit v kamnech a když se vrátím, vidím Geckulku, jak místo jezení svého talíře stojí u Zrníčka a krmí ho. Zrníček poslušně jí a Geckulka se směje. Co padá na zem ignoruju a držím palce. Obě děti se smějou na celé kolo. Zrníček do sebe nechá nacpat celý talíř. Mít dvě děti je někdy nejlepší na světě. I když se Zrníček stejně ve čtyři ráno pak chce nalévat mlékem.

Děti sedí naproti sobě u stolu a dělají na sebe grimasy. Já s Hvězdopravcem tím pádem můžeme provozovat dospěláckou konverzaci, aniž bychom neustále poslouchali bez dechu a bez pauzy opakované "e fini d parlé?", už jste domluvili?, který nedovoluje pronést více než jedno (krátké) slovo, Geckulčin nový způsob, jak se se dožadovat pozornosti. Pak se Geckulka nakloní, sebere Zrníčkovu lahvičku s pitím, a napije se. Zrníček se směje a lahvičku chce sebrat zpět. Geckulka ji po něm hodí. Hvězdopravec nestihne doříct větu, chce říct: "nechte toho!", ale Zrníček už s miminkovskou vervou a přesností hází pití zpět a trefuje se přesně do sklenice Samsam největší z malých hrdinů, ve které je Geckulčin ranní džus a plná sklenice se vylévá přes celý stůl, Hvězdopravec polyká "nechte toho" a křičí, že toho má dost, že dělají samé hlouposti a že budou oba potrestaní, posadí Zrníčka za trest na gauč a Zrníček moc dobře ví, že udělal hloupost a místo obvyklých protestů proti trestům sedí jako zařezaný a ani se nehne.

Zrníček jinak proti trestům protestuje, protože zřejmě nechápe, za co jsou. V poslední době prokazuje velkou zvědavost, co se týče záchodů, a to je zvědavost nervy drásající. "Proč je celý převlečený?", podivuju se večer v jeslích a čekám nějakou standartní odpověď typu "vyblinkal celý oběd" nebo "strašně se poslintal", ale ne, tentokrát je překvapení (o to tu přeci běží). "Eh....no, Zrníčku, řekla jsem, že to povím mámě!", říká teta přísně: "Zrníček s dvěma kamarády využil pootevřených dveří k přebalovacímu pultu a než jsme se otočili, už se máchali v záchodě!". Všichni tři byli potrestaní sezením v koutě a všichni tři křičeli, protože jestliže Zrníček chápe, že vylitá sklenice je hloupost, koupání v záchodě mu přijde zřejmě úplně v pořádku. Když není k dispozici záchod, najde alespoň Geckulčin nočník. Geckulka nesnáší, když na něj Zrníček sahá, protože to je její "A MUA!!!!" nočník, což zřejmě jen posiluje Zrníčkovu nočníkovou náruživost. Moc rád máchá ručičku v kapkách, které po umytí nočníku stečou na dno. A, nerodiče a možná i rodiče prosím, aby buď přestali číst nebo si přidrželi pod ústy pytlík, tuhle jsem ho přistihla, jak v oné známé nestřežené chvíli namáčí do oněch kapek paličku z xylofonu a labužnicky ji olizuje. Možná kdysi, než jsem měla děti, jsem si myslela, že všechny chvíle by měly být střežené, možná bych proklínala personál jeslí, který nechal pootevřené dveře do přebalovny, ale dneska vím, že když řídíte, stačí se podívat jen na tachometr a váš vůz jedoucí rychlostí x urazí tak obrovskou vzdálenost y, že zaručeně vletíte do kufru auta před vámi, a že pokud jako matka chcete v životě občas mrknout očima a občas spustit vaše dítě z dohledu třeba proto, abyste našli na zemi pantofle, vytáhli čistou plenku nebo odhodili do koše a ne mimo koš kapesník, kterým jste právě utřely usoplený nos, můžete si být jisté, že anténky vašich dětí právě dostaly povel k útoku.

Jak bych tohle všechno viděla nevím. Z místa, kde jsem teď, se tomu směju a jsem ráda, že to přerušuje onu na minutu přesně naplánovanou rutinu. A jsem ráda, že jsem našla chvíli tyhle bezvýznamné příhody zaznamenat. Usnout na vavřínech nemíním, ale sláva hurá, tenhle měsíc je to už druhý příspěvek!

neděle 13. listopadu 2016

Dvě děti

Nějakou dobu už mi je jasné, že máme doma opravdu dvě děti, ne dítě a mimino. Zrníček se definitivně změnil v malého chlapečka. Už dávno nejí kaše a mixovanou stravu, ale to, co my. Sice má pořád samozřejmě trio "dudlík, plenka, mléko z lahvičky" - tj. miminkovskou triádu, kterou jsme Geckulku motivovali odložit před vstupem do školy (tam se chodí ve třech letech, ne v šesti, abyste si nemysleli, že jsme fakt strašně pozadu), ale všude běhá a leze a ve vytahování věcí je stejně zdatný jako Geckulka, takže máme doma ještě dvakrát větší nepořádek než dříve. A mluví a mluví a před týdnem dal dohromady první větu. Během procházky po provensalském venkově okolo ohrady s koňmi řekl: "akór bů", což znamená, že chce vidět (také) kravičku. V Luberonu má smůlu, ale zřejmě to byla vzpomínka na předminulý týden v Auvergne, kde, jak řekla Geckulka "bokup de vaš partu partu partu" (je všude hodně hodně hodně kraviček).

Před dvěma týdny jsme byli v Auvergne, protože jsme měli dušičkové prázdniny. Strávili jsme je v centrálním masivu, kde vulkány mají právě takovou výšku, jakou zvládne i rodina s jedním osmnáctikilovým a jedním jedenáctikilovým dítětem. Vždycky, když vidím, jak si Geckulka hraje s o půl hlavy menšími dětmi, které jsou také o dva roky starší, říkám si, proč zrovna my, co děti pořád někde nosíme, máme takové cvalíky. Nutno ale podotknout, že se spokojuju s tím Zrníček od dubna přestal přibírat, pouze táhne do výšky a kvanty jídla, které polyká, udržuje zřejmě jen průběžný provoz. I Geckulka pomalu přibírat přestala, jenže naše malá turistka ví, že na výlet se nechodí bez batohu. V batůžku se Samsamem, nejmenším z velkých hrdinů, má plastové kuřátko, dvě plastové láhve vody z dětského obchodu, jednu plastovou láhev kečupu, žirafu z Playmobilu, koníčka z vany ("se a MUA!!!!", ječí, pokud se k němu Znríček přiblíží), láhev na kolo se skutečnou vodou a fotoaparát, který jsem kdysi dostala jako dárek při koupi kontaktních čoček na celý rok. Celé to váží nejméně jedno kilo navíc a Geckulka nosí batůžek i když mi sedí na zádech v manduce. "Ž t tjen, mamá, ž t tjen!" ujišťuje mě pak, že mě drží, abych neupadla, když sestupujeme z vršku dolů. Ještě, že Geckulku na zádech mám. Zrníček zatím sedí spokojeně v krosně, ale občas se rozhodne, že by se tké trochu prošel a poslední vršek v Auvergne, Puy de l'Angle, vyšel z průsmyku nahoru skoro sám.

Zrníček ví, co chce, a umí to dát najevo. Stejně jako Geckulka bylo jedním z jeho prvních slov "akór" a český ekvivalent "etě" (ještě), což ale znamená i "chci". Když má hlad, napřímí se v židličce a řve "akór, etě!!!" tak srdceryvně a nahlas, že mám pocit, že jsme ho zapomněli nakrmit několik dní. Nejvíc křičí, když zahlédne náš sýrový talíř. Zrníček i Geckulka se nebojí žádného sýra, ani z Auvergne dovezeného speciáně dlouho uleželého St. Nectaire koupeného na farmě ve vesnici, kde jsme bydleli. Sýra, který nám zasmradil strašlivým způsobem vinný sklípek a který je teď původcem toho, že na stůl donesený sýrový talíř musím okamžitě zase odnést do lednice. Ne proto, že by nám vadil zápach (podle nedávné studie probírané na France Inter v La tête au carré smrdí sýr pouze těm, kdo ho nemají rádi, nebo těm, kdo ho sice rádi mají, ale neví, že zápach pochází ze sýra), ale proto, že Zrníček a Geckulka by to asi zbaštili celé na posezení. Obě děti zbožňujou olivy, olivovou pastu, ančovičky, sýry, francouzské saucissony a zkrátka všechno, co má říz. A samozřejmě čokoládu. Jedí hořkou, sedmdesátiprocentní, až jsou od ní až za ušima. Čokoládě říká Zrníček "kaku". Původně jsem myslela, že "kaku" je "sušenku", ale kdepak, časem jsem to pochopila. "Co chceš jíst?", zeptala jsem se ho tuhle neprozřetelně, když jsem váhala, zda mu dát hned kus chleba, nebo zda ještě chvíli vydrží, než se uvaří těstoviny. "Kaku!!!", zaječel Zrníček.

Zrníček říká také "mua" (já) a "a mua" (moje). Na šestnáct měsíců je to skutečně brzy, ale máme doma dobrou učitelku "jáství" "Se a MUA Nini!", ječí Geckulka několikrát denně a bere bratříčkovi knížku/botičku/výkres/dávkovač na paralen nebo cokoli jiného. "A mua!" odpovídá Zrníček a nedá se. Druhé dítě, zdá se mi, se v jistém smyslu vychovává úplně samo. Zrníček běhá, sám jí, mluví, výborně rozumí a hlavně se snaží dělat všechno jako jeho sestra. Jediné, co je na druhém dítěti problém, je to, že nikdy nejste daleko od rvačky, protože ta může vypuknout opravdu kdykoli a ve zlomku sekundy. Máme doma spoustu věcí dvakrát, aby měli každý svůj deštník (na co asi potřebuje šestnáctiměsíční dítě deštník?), svého krtka, svého Tchoupíka, svůj bublifuk (co na tom, že ten Zrníčkův je prázdný, aby ho náš chlapeček nevypil: běhání za Geckulkou a "namáčení" foukátka v lahvičce je úplně stejně cool), svůj nákupní košíček a aby tedy k rvačkám docházelo co nejméně, jenže pak si Zrníček chce k deštníku také elegantně vzít Geckulčiny žabky a je po legraci.

Nikdy ale také nejste daleko od překvapení. Když Geckulka kňourá a řve, Zrníček běží, aby našel její oblíbené plyšáky opičku Dudu, Krtka a Tchoupíka a sestřičku utěšil, a nešťastně pláče, když mu je rozzlobená Geckulka hodí na hlavu. Když kňourá Zrníček, což je ale opravdu rarita, Geckulka mu jako maminka vysvětluje: "Pler pa, Nini! E bientot arivé!" (neplakej nini, už jsme skoro doma). A když se oba dva ráno vzbudí, nemůžou se dočkat, až se sejdou. Mají společný pokoj a prozatím jsou za to moc rádi. A když u Drahématičky spali v postýlkách těsně vedle sebe, našel je Hvězdopravec ráno každého ve stoje v postýlce, jak se přes žbrdlení pusinkujou.

A ještě jedna věc je s dvěma dětmi jasná. Člověk má ještě méně času než dřív, ačkoli si myslel, že to není možné. Je víc prádla, dům je neustále vzhůru nohama, věci se přemisťují sem a tam v zběsilém tempu a pořád, pořád je třeba nakupovat a vařit. A navíc, s dvěma dětmi se dá konečně zase normálně žít, dá se znovu začít běhat, dají se nechat někomu na krku bez toho, že byste museli dopředu připravovat hory kašiček, odstříkaného mlíka a vůbec všech těch miminkovských propriet. Takže pokud nejste s dětmi, máte co dohánět (za poslední tři roky jsem toho zameškala až až), a pokud jste s nimi, máte asi tolik času soustředit se na něco jiného jako řidič autobusu v dopravní špičce. Psát blog se dvěma dětmi je kříž, protože člověk zažívá denně tolik věcí, že si z nich nevzpomene pak ani na mrňavý zlomek. O to větší škoda je, že se mi nedaří všechna ta dobrodružství, vymyšlené a vyvedené hlouposti našeho týmu, zaznamenat. Dávám si předsevzetí, že budu psát častěji. Dávám si ho už teď, protože se mi docela dobře může stát, že do konce roku už nenapíšu nic, nebo si vůbec nevzpomenu, že konec roku je a že bych si měla nějaké předsevzetí dát.

čtvrtek 22. září 2016

Děti se nemají srovnávat

Zrníček dneska v noci vylezl z postýlky. Obě děti byly nejdřív v v kolébce - Geckulka asi dva měsíce a Zrníček prakticky vůbec, protože sebou od narození házel tak, že se vždycky prakticky okamžitě ocitnul skulený u žbrdlení na nakloněné rovině a nespokojeně kňoural. Z kolébky pak putovali do historické postýlky, která pamatuje miminko Drahoumatičku a miminko Hvězdopravce. Coby historická postýlka není samozřejmě schopna dodržet dnešní paranoidní bezpečnostní normy, které přikazují žbrdlíkům být mezi čtyřmi a sedmi centimetry od sebe a bariéře nejméně padesát centimetrů nad madrací (nebo tak nějak). Žbrdlíky jsou od sebe daleko málo (dítě tak riskuje, že si skřípne nožičku) a bariéra je pouhých třicet centimetrů nad madrací. Patřím ke generaci, která pokládala Američany za pošahané za to, že pokládají na vytřenou podlahu cedule s nápisem, že to klouže. Pěkně nás to doběhlo. Na kompotech mých dětí je napsáno, že jim nemám dávat víčko do ruky, aby ho nespolkly, na dětském nářadí, že je to dětské nářadí a prakticky na všem vybavení pro děti pak, že to mám používat jen a jen pod dozorem, čímž se zřejmě předpokládá, že matky kojenců by též měly začít nosit pleny, aby nemusely nechávat děti bez dozoru, když je zaskočí přirozená potřeba. Čekám jen, kdy na plastové kuřátko přibyde nápis, že je plastové a že se nejí a na policejním autíčku zase výstraha, že v případě, že se k vám někdo vloupal, je radno spíše volat linku 151, neb policisté v autě jsou pouze namalovaní. S Geckulkou jsem se ještě podobnými instrukcemi nechávala zneklidnit, s druhým dítětem ale vím, že všeho moc škodí. Historická postýlka dokázala, že děti v ní přežívají, a nezbavili jsme se jí ani poté, co z ní Geckulka v patnácti měsících, kdy ještě nechodila, žuchla rovnou na hlavu, protože se převážila ze stoje a nedokázala se udržet. Geckulka je šikovná jako maminka. Všechny předchozí děti se prostě kolem roku a něco naučily z postýlky vylézat. Geckulka to neumí dodnes, kdy má metr a pět centimetrů k tomu. A Zrníček, který stále ještě nespí celou noc, byl dnes v noci objeven uprostřed pokoje, kde seděl a žalostně kňoural, že chce mléko.

Mít dvě děti je báječné také proto, že člověk vidí, jak je každé jiné a má méně sklony se obviňovat, jak to zase zpackal. Jestliže Geckulka byla schopná už v Zrníčkově věku prosedět třeba hodinu u knih a prohlížet si je, Zrníček za hodinu převrátí dům vzhůru nohama, tu trochu něco uvaří v dětské kuchyňce, pak dojde rozházet pomeranče do kuchyně, následně si jde kreslit ke stolečku a když se nedívám, vezme fix a pokusí se kreslit na podlahu - dobře ví, že se to nesmí - pak prolézá pod židlemi jako pod prolézačkami a nakonec najde pod stolem nějaký lahodný drobek a sní ho. Geckulka nikdy nic nedávala do pusy, jedině věci k jídlu. Zrníček si včera opět v nestřežené chvíli těsně před odjezdem do jeslí a poté, co odmítl jíst snídani, pokud mu nedám těstoviny carbonara, nasypal do pusy celou hrst prachu na parkovišti. Zrníček jí šneky, prach, listí, trávu, hlínu, klacíky a písek. Geckulka se mnou ráda vyndavala myčku a věci systematicky uklízela na místa, kam patří. Zrníček také rád vyndavá myčku, ale nemá rád uklízecí rutinu. První dvě lžičky odnese do zásuvky, ale pak už ho to nosit do zásuvky nudí, a tak zkusí dát další lžičku mezi talíře, další pak třeba do košíku s pomeranči, následně odnese pomeranč mezi talíře a vezme talíř a dá ho do zásuvky ke lžičkám. Rozšafně u toho rozhazuje rukama a tváří se jako pantáta. Geckulka už jako  miminko pořád kňourala a pořád chtěla pomoct. Zrníček chce dělat všechno sám, a to až tak, že se občas odmítá nechat krmit a chce jíst všechno sám. Nevadí mu, že si pití lije za výstřih u trička, ani že než se mu podaří dopravit lžičku do pusy, potraviny z ní v lepším případě napadají do klína a na zem, v horším pak lítají za hlavu do dalekých končin na Hvězdopravcův pracovní stůl. Se Zrníčkem jsem už dývno vzdala kaše, jen co se naučil, že musí kousat a ne polykat jídlo v celku, což bylo asi v jedenácti měsících, najeli jsme postupně na normální jídlo, protože to se dá jíst rukama, a to Zrníček umí dobře. Když si pak hladí uši - znamení, že je spokojený - přivírám oči nad tím, že má omáčku i ve vlasech. Geckulka klidně lehávala na přebalovacím pultu, nikam neutíkala, vždycky se držela kolem nás. Zrníčka lze přebalit pouze se zaprnutým vibračním kartáčkem na zuby, protože se pak soustředí na to, aby si čistil svých sedm řezáků, dvě stoličky a jeden klubajícící se špičák - Geckulce zuby rostly podle pravidel, Zrníčkovi podle hradby - a nepokouší se postavit se nebo si alespoň sednout. Zrníček utíká a směje se u toho jako blázen, klidně vyšplhá na cestu vedoucí od nás do polí - na cestu, na kterou Geckulka chodí za ruku, protože se bojí, že uklouzne - a s chechotem běží pryč. Geckulka se strašně bála zvířat, včetně šneků, holubů, ještěrek a v jednom období dokonce i much, Geckulka vždycky dobře ví, kde kolem nás prochází pes, chytá se mě za ruku a požaduje vzít do náruče, popřípadě spustí tak strašný řev, že se nám nejeden zmatený pejskař začne omlouvat. Zrníček také dobře ví, kde je pes a také mě tahá za ruku, ale je to proto, že se chce jít na toho psa kouknout, pokouší se štěkat a vzteká se, když se k psovi nechci přiblížit. Jsem ráda, protože to sebralo vítr z plachet všem méně zmateným, ale jinak naprosto pomýleným pejskařům, kteří mi vysvětlovali, že moje dítě má strach, protože já mám strach, protože nemáme doma psa nebo protože doma o psech ošklivě mluvíme (i když to je všechno pravda). "Ne pa peur, Nini, ne pa peur!"(neměj strach), říká Geckulka bratříčkovi, když se mu podaří se k nějakému tomu čoklovi konečně přiblížit, a udržuje bezpečnou vzdálenost nejméně tři metry za Zrníčkovými batolecími zády. Geckulce dlouho trvalo, než se přestala bát ostatních dětí a udělala si v kolektivu svoje místo. Zrníček si to namíří plnou hernou jak chce kam chce, v klidu zaujme místo u autodráhy, kde si hrajou jiné děti a přidá se do hry. Geckulka v konfliktech s dětmi bez řečí ustupovala a předávala hračku, Zrníček se pere a kouše.

Děti se nemají srovnávat, slyšela jsem. Co to ale je, srovnávat? Každé dítě je jiné a je to tak správně. Je dobře, že jedno vás ohromí jedním a druhé zase něčím jiným. Každé je jedinečné. Možná se tím "srovnáváním" myslí spíš to, že se nemají děti srovnávat jeden před druhým, něco jako "ten druhý už to dávno uměl" nebo "podívej, jak je bratříček hodný". Z podobných vět alespoň mě naskakuje husí kůže.

A pokud si stále vážený čtenář myslí, že srovnávám a že se to nemá, můžu vám říct tohle. Obě moje děti krásně jedí, obě se naučily ovládat jezení lžičkou před rokem a půl (i Zrníček už se stále častěji trefuje), obě se před rokem a půl nenaučily pořádně spát celou noc, obě krásně rozumí (Jdeme si vyměnit plenku!", řeknu a Zrníček vystartuje do koupelny) a komunikují. Kdysi jsem natočila video, kde rok a půl stará Geckulka sedí u večeře, jí a povídá si se mnou. Když jsem ho nedávno viděla, žasla jsem. Nechápala jsem jediné gesto, jediný výraz, který moje holčička používala. Moje o rok a půl mladší já ale na videu odpovídá a konverzace plyne. Moje o rok a půl mladší já tomu všemu rozumí. Zrníček komunikuje také. Včera mi v předsíni předvedl gesto "spaní": sepjal ručičky vedle hlavičky a položil je na ni. "Ty chceš jít do postýlky?", podivila jsem se. Zrníček se rozběhl do pokoje. Spát nechtěl, jen řádit, ale v postýlce, a vylézt do ní ještě sám neumí. Je to tady. Je naprosto jasné, že Zrníček už také pochopil, že existují symboly a že věci mají jména. Zrníček se nedávno naučil také kdákat jako slepička a od té doby občas pyšně kdáká i ze spaní. Obě děti mají rády výlety, autíčka a vodu.

Podtrženo a sečteno mi z toho vychází, že pokud moje teorie o tom, že děti musí najít svoje místo a být jiné než sourozenci, tedy vychází, že kdybychom měli třetí dítě, bude to nekomunikativní anorektický pecivál ekolog. A tak mají všichni ti dětští poradci s jejich pravdami a desatery možná trochu pravdu. Děti se nemají srovnávat.

čtvrtek 15. září 2016

Parťáci

A máme tady skoro podzim.

V létě jsem nepsala, protože v létě cestujeme ještě víc, než během roku. Letos jsem si vzala dokonce čtyři týdny dovolené a s volným čtrnáctým červencem a patnáctým srpnem to ale dalo skoro pět. Byli jsme dvanáct dní v Pyrenejích, dvanáct dní v Čechách a nakonec pár dní v Alpách. Chodili jsme po horách, nosili jsme našich třicet kilo potomstva na zádech, děti si užívaly babiček a dědečků, zkrátka, prázdniny jak mají být. Vrátili jsme se v pondělí kolem poledne a v úterý jsem šla zpět do práce.

Zrníček v Čechách konečně začal chodit a definitivně se z mimina přeměnil v malého kluka. První kroky udělal během rodinné večeře proti sklu na balkóně a o den později si to během rodinného oběda, kdy byla nastoupena celá rodina včetně sestřenic, v klidu a jako by se nechumelilo namířil rovně rovnou přes celý obývák. Zrníček je druhé dítě a ví, jak si zařídit obdiv a potlesk alespoň stejně ohlušující jako dítě první.

Od chvíle, kdy Zrníček lezl, stoupal si a nakonec chodil, shromažďuje Geckulka věci po taškách, schovává je kde může a ječí: "Nini vjén!" Jde sem Zrníček! Zrníčka ten jekot stresuje, a protože má pořád zjev malého rugbymana, pokouší se Gekulku umlčet, jak to jde, a má za to, že nejlépe to půjde silou. Geckulka tedy ječí ještě víc, pokouší se bratříčka odstrčit, a ten se na ni pěstičkami zavěsí ještě silněji - sílu má neuvěřitelnou, zkuste mu z těch pěstiček něco sebrat! - a my je pak od sebe trháme jako dravou zvěř. Mám pocit, že jsem v roli permanentního soudce, který rozhoduje o věcech tak podstatných, jako kdo bude držet volant na prolézačkách na zahradě nebo kdo bude tlouct plastovými kleštěmi do dveří a tvrdit, že je takto opravuje. "Ce moi ki desíd", namítá rozčíleně Geckulka (rozhoduju já!) a pokouší se nám přerůst přes hlavu. Jediné, co zabírá, je jít ven, kde se děti z dravé zvěře rvoucí se i o špinavou ponožku, již si jeden nebo druhý stáhnul z nohy, najednou změní v ty nejlepší parťáky pod sluncem, jeden napodobují druhého a smějí se tomu na celé kolo. Teprve poslední týden dva se zdá, že Geckulka povýšila Zrníčka také do kategorie kluk a stále častěji si i doma pokojně hrají. Geckulka, která je šikovná po mamince, si užívá toho, jak ji Zrníček bezmezně obdivuje za to, že dokáže vylézt po žebříku na prolézačku a že umí skočit v bazénku na zahradě ze stoje na zadek a dělat vlny. Zrníček akceptuje hrát si v domečku na zahradě na babičku a dědu a snáší Geckulčino komandování. Hraje si s Geckulkou na honěnou a rychle se s ní střídá na klouzačce. A když Geckulka ráno vyspává - konečně jsem se zbavili jejího vstávání v šest - Zrníček bloumá po domě a trochu si hraje a když se sestra probudí, může ji samou radostí umačkat.

Kromě toho, že je u nás pořád změn dostatek v souvislosti s tím, jak děti rostou - tu je třeba upravit režim a posunout Geckulce večeři na dospěláckou hodinu, tu je třeba koupit novou postel dospělácké velikosti, pak zase člověk zjistí, že Zrníček prostě normálně vyleze i na kanape i na schody na terasu a že je třeba ho hlídat - pro nás nastala v září změna i v tom, že Geckulka začala chodit do školy. Škola tu je už od tří let, sice nepovinně, ale většina dětí zkrátka chodí. Mateřská škola a první stupeň základky jsou tu tradičně v jednom areálu, paní učitelky mají stejné vzdělání, děti chodí do družiny a do školní jídelny, zkrátka, škola ve třech letech je sice trochu jako školka, ale také už docela dost jako škola. Ještě někdy začátkem loňské zimy jsem si vůbec neuměla představit, že Geckulka bude do podobné instituce chodit a šedivěly mi z toho vlasy na hlavě. Geckulka od loňské zimy ale samozřejmě - pro mě jako pro matku pak spíš překvapivě - vyrostla, osamostatnila se a do školy se začala strašlivě těšit. Když jsme v den Zrníčkových prvních narozenin byli u zápisu a paní ředitelka, budoucí Geckulčina učitelka, nám školu ukázala, Geckulka odmítla jít domů a visela na klice dveří ještě dobrých deset minut, než se nám podařilo ji odvléct do auta. První školní den se pak sice neobešel bez slz, ale také ne bez obrovské pýchy. "O revoár, Nini!", říká Geckulka bratříčkovi nonšalantně, když ho necháváme ráno v jesličkách: "t šerš apré!" Na shledanou. Pak pro tebe přijdeme! a odkráčí si to směrem k autu s Tchoupim v náručí. Tchoupi je francouzská postavička z animovaného seriálu, jehož plyšovou podobu si Geckulka zvolila jako onu jednu hračku, které si každé dítě smí nosti do školy. Má recht. Co by nosila Krtka nebo opičku Dudu. Každé malé dítě ví, že je to přce Tchoupi, kdo chodí do školy s kamarády Pilou a Lalou. Tchoupi, ten přece školu zná.


Moje záznamy toho zameškaly hodně. Doufám, že se mi podaří zaznamenat častěji všechny ty drobné zázračné každodenní příhody. Ještě, že když nestíhám psát, stíháme aspoň fotit....