úterý 17. října 2017

O stěhování před stěhováním

O víkendu se stěhujeme. Finišování papírů v bance bylo nekonečné, a navíc bylo spojené s únavou z nahromaděných odpracovaných týdnů, péčí o dvě malé děti a především Zrníčkem, který se stále v noci budí a vstává okolo šesté ranní. "Dneska jsem se dobře vyspal," řekl mi tuhle Hvězdopravec, a pak se sám zarazil: "Teda, nikdy bych netušil, že tuhle větu pronesu po noci, která má šest hodin." Před koupí ale Hvězdopravec nespal prakticky vůbec, banka jako obvykle měla na všechno času dost a pořád opakovala, že není problém. Další, kdo se moc nezneklidňoval, byl notář starající se o koupi, a to navzdory tomu, že se kvůli koupi měl dostavit autem přes celou Francii odněkud od Bordeaux. Notář zneklidněl až poté, co už byl v půli cesty autem, aby druhý den koupi podepsal, a banka mu zavolala, že nakonec problém je (problém, na nějž Hvězdopravec upozorňoval už před třemi týdny se týkal v překlepu v adrese) a že se musí celý papír předělat, a to rychle. Notář z Bordeaux to vyřizoval s druhým notářem v Grenoblu přímo z odpočívadla u Montpellier po telefonu a kupodivu se to v pátek odpoledne povedlo a banka kdesi ve virtuálním neznámu to stihla sežvýkat a uvolila v pátečním odpoledni peníze na koupi. A tak jsme šťastnými majiteli. S jazykem na vestě.

Děti mají o stěhování svérázné představy. Zrníček ví, že máme starý dům a nový dům, ale zatím ho to celé moc nezajímá. Zato Geckulka koumá. "Geckulko, chceš se stěhovat do nového domečku?", zeptala jsem se v létě. "No!", Ne, řekla Geckulka. "A když bychom si tam vzali tvojí postýlku a všechny hračky?", řekla jsem, protože mi bylo jasné, že Geckulka moc neví, co to asi stěhování je. "E  on prán osi la mezón e l žardén!", zajásala Geckulka nad tak dobrým nápadem: "vezmeme si taky dům a zahradu!". Hm, řekla jsem si, tak tohle si budeme muset ještě vysvětlit.

Vysvětlovala jsem jako o život, a když jsme podepsali smlouvu a dostali neuvěřitelnou kopu klíčů, řekli jsme dětem: "Tak, už máme klíče, tak se půjdeme podívat na nový dům a vyberete si, který chcete pokoj.", děti byly celé natěšené. Zavřela jsem okenice starého domu a Geckulka řekla: "E set mezón, on la revera plu!" "A tenhle dům už neuvidíme."

Také bych so přála, aby stěhování šlo pěkně takhle, klíče od nového domu, šup, zavřete okenice a šup šup, všechno je přestěhováno. Ale tuším, že tak to určitě nebude a dokonce ani trochu.

Tenhle víkend Hvězdopravec stěhoval nábytek z Grenoblu a já jsem jela s dětmi na školu češtiny do Aix. Škola je odpoledne, a protože Geckulka ve své regulérní škole odpoledne nespí, i když to potřebuje, dávám jí o víkendu systematicky spát. Obě děti tedy spaly, já nachystala věci, a pak je spící vytáhla z postýlek, jak byly v tričku bez kalhot a ponožek, a přenesla jsem je do auta. Geckulka se probudila, Zrníček chrněl. "Ta mon pantalón?", máš moje kalhoty, ujistila se Geckulka. Mám. A jelo se.

Mělo mě to napadnout.

Měla jsem poslechnout varování z minulého týdne, kdy jsem se vydala z dětmi do herny - půjčovny her, kde je kromě společenských her také k dispozici obrovské množství hraček - a to přes to, že Geckulka nechtěla ráno snídat. Že nechtěla snídat, to zase není tak zvláštní, Geckulka ráda vzdoruje, ale hlad ji obvykle přesvědčí, že nakonec slupne snídani jako malinu. Ale mělo mě zarazit, že nesnídala vůbec, má zeleně našedlou barvu a stěžuje si, že ji bolí bříško. Problém je ten, že Geckulka si stěžuje každou chvíli, našedlost v ranním světle nelze poznat s jistotou a hernu měli slíbenou. V herně bylo živo a kromě obvyklých chův tam byla i jedna teta z jeslí, kterou dobře znám. Hráli jsme si s dětmi na obchod a najednou začichám a cítím. Zrníček to nebyl, a tak jsem odér připsala na účet chlapečkovi, který si hrál vedle. Že ho nepřebalí, pomyslela jsem si. Dohráli jsme si v obchodě a šli jsme na autíčka, když mi Geckulka ohlásila jako by se nechumelilo, že má v kalhotech. Měla v kalhotech, na tričku a teplácích, byla celá zelená a kňourala, že je unavená. Zatímco jsem ji na záchodě čistila, Zrníček, milovník koní, našel obrovského plyšového koně. "Tak jdeme domů, nedá se nic dělat", řekla jsem. Zrníček držel koně a mně bylo jasné, že mám dvě možnosti. Buď být důsledná, chtít, aby Zrníček koně nechal v herně, naštvat tím Zrníčka a muset ho táhnout protestujícího k autu spolu se zelenou polehávající bídně očištěnou Geckulkou. Nebo oproti všem principům půjčit koně a odnést ho urychleně z herny se spolupracujícím Zrníčkem. Dobře jsem udělala. Hned po příjezdu domů Geckulka poblinkala celou předsíň.

Mělo mě to při tom odjezdu do Aix napadnout.

Měla jsem poslechnout varování z minulého týdne, kdy se mi podařilo ztratit ve městě klíčky od auta, protože Zrníček nechtěl na parkovišti držet ruku, Geckulka samostatně popošla kus ke stromu a bylo nutno sledovat, jestli tam moudře čeká, nebo jestli ji hlavou neprolétne nějaká hloupost jako jít vyhodit papírek do popelnice na druhé straně ulice, a při tom vyndat z auta kabelku a těžkou tašku s knížkami do knihovny a auto zamknout. Klíče, které mi vypadly z kabelky někde tam, kde stála Geckulka, a kde jsem asi lovila kapesník, abych utřela nos řvoucímu vzpouzejícímu se Zrníčkovi, ale naštěstí během té hodiny, kdy jsme chodili po městě, nikdo nenašel.

Zato teď, v sobotním odpoledni v hemžícím se Aix, jsem to byla já, konečně zaparkovaná, kdo hledal a nemohl najít Geckulčiny kalhoty. Měla jsem všechny ponožky, všechny mikiny, měla jsem čistou plenu a vatu, dokonce i kapesníky jsem měla a lahev džusu na Školičku, ale neměla jsem Geckulčiny kalhoty. Naštěstí jsem matka zkušená a vím, že je vždy radno před odchodem vzít kolem krku šátek nebo šálu, protože ta kromě módního doplňku též v nouzi poslouží jako obvaz, zavazadlo, kloubouček, nebo, stydím se to říct, kapesník na utření soplu (potom peru, přeci jen). Nebo také nahradí oděv dítěti spadlému do louže, do fontány, zmoklému či vystavenému mateřské demenci. "Udělám ti sukni, neboj.", řekla jsem a sundala jsem šálu. Geckulka nechtěla. Mně se nechtělo řídit padesát kilometrů zpět kvůli kalhotům. Navrhla jsem tedy že opustíme těžce vydobyté místo k parkování a dojedeme do supermarketu. Aix moc neznám, ale vím, kde je Super U blízko školičky. Geckulka souhlasila. Tentokrát jsem zaparkovala na místě, kde, zdálo se mi, slibovali odtažení, ale doufala jsem, že se proti nám všechno nespiklo. Pro jistotu jsem se zeptala pána, který právě parkoval zakázaně vedle: smí se tu parkovat, nebo nesmí? S jižanskou disciplinovaností mi řekl: "Jo, ale ne moc dlouho." Nákup byl rychlý. Ani stopa po kalhotech nebo čemkoli, co by je mohlo nahradit. Neodtáhli nás, a tak jsme jeli dál. "Carrefour", zajásala jsem a zaparkovala v podzemní garáži, tentokát naprosto legálně. Jenže pak mi to došlo. Aix je město módy. Všichni lidé tu vypadají jako by právě vypadli či spíše elegantně vystoupili ze stránek magazínu tištěném na křídovém papíře. Kdopak by v tomhle městě kupoval tepláky v supermarketu? Došlo mi, že nezbyde, než jet do centra. Snažila jsem se přesvědčit Geckulku, že jít v sukni z šály na školičku češtiny je rozhodně menší ostuda než jít s matkou v notně ošoupaných džínách a opraném tričku, která právě vytvořila sukni ze šály, jež v minulosti sloužila k bůh ví čemu, do centra Aix, ale Geckulka měla svou hlavu. Bez kalhot nejdu. A tak jsme koupili luxusní růžové tepláky v módním butiku v centru, vystáli čtvrt hodinovou frontu na kase, protože v obchodě zrovna byly slevy a ze žurnálu vypadnuvší babičky a maminky tam nakupovaly nažehlené modely pro svoje ratolesti, které byly asi někde na kurzu piana nebo jízdy na koni a neválely se tedy v obchodě po zemi či se nepokoušely rvát a nežalovaly stylem "Mamá, Nini a di....Nini a di....kesk ta di, Nini, ž m rapel pa?" (Mami, Nini řekl, že.....Nini řekl, že.....co jsi to řekl, Nini, já už si to nepamatuju?), a jeli na Školičku. Dvě hodiny po té, co jsem opustila první vybojované místo na parkování jsem už poměrně lehko - blížil se večer - našla nové a mohla jsem záhy poslouchat nespočetně historek ostatních matek, které zapomněly dětem tu botičky, tu tričko a v jednom případě dokonce kalhotky pod sukničku na svatbu.

Zkrátka, myslím, že u stěhování půjde hlavně o to přežít to celé s co nejmenšími ztrátami. Doufám, že nás napadlo všechno možné, co by se mohlo odehrát a že jsme na to připravení. Až nás napojí na internet, řeknu vám, jak to dopadlo.

sobota 16. září 2017

Holčička se válí na zemi


Tak hlásím, že prázdniny jsme přežili. A to, že jsem se nedostala k počítači, to jen jasně svědčí o tom, že to zase bylo o fous.

Letos bylo ve Zvonokosech takové vedro, že se nám zahrada změnila v poušť. Místo obvyklého žloutnutí totiž spálenou trávu odfoukl neustávající Mistrál, který má v létě tak vysokou teplotu, že má člověk pocit, že někdo na severu údolí Rhony právě pustil obrovský fén na vlasy. V našem domečku, jehož střecha se velmi na jaře hodila dudkům ke hnízdění, ale je rozhodně nepoužitelná k něčemu tak primitivnímu jako k pokrývání a izolaci obydlí - pro vaši informaci, dudkové nestaví hnízda na střeše, ale v dírách v ní - dosahovala teplota i přes úzkostlivé zavírání okenic a větrání v noci osmadvaceti stupňů. Ještě, že jsme byli na chvíli v Čechách, kde se mi ze samé aklimatizace na jižní Francii ježila husí kůže při třiceti stupních a kde jsem nebojácně jeden den vytáhla péřovou vestu a vzala si ji pěkně pod goretexovou budnu. Zatímco jsem se tetelila na lavičce u Golemků na zahradě, Geckulka se válela v trávě. Začala se válet hned, jak jsme dorazili. Travička zelená. Válela se celou dobu, co jsme byli v Čechách a ať jsme byli kdekoli. "Vy nemáte zahrádku?", divila se známá: "Já myslela, že bydlíte na venkově". Zahradu nemáme. Máme poušť velikosti fotbalového hřiště, po níž by přešel bos jedině fakír.

Děti si prázdniny užívaly plnými doušky. Nechci mluvit za ně, ale dávám ruku za to, že jeden z nejlepších zážitků byla projížďka na ponících v Alpách. Zrníček o ní mluvil nepřetržitě celý den, a když jsem s ním o den později jela nakoupit, navrhl mi cestou domů, že se nevrátíme a pojedeme zase na poníky. Mluvit za děti jinak nemusím. "V nemocnici v Okresním městě", odpověděla jsem na otázku známých, kteří se u nás zastavili, a ptali se, kde teď pracuju. "Mua ž travaj a l ekol!", řekla rychle Geckulka, následovaná překotným koktáním Zrníčka, spěchajícím vyplodit "e a aj a a keš!". Geckulka ve škole, Zrníček v jeslích, kdybyste nerozuměli.

Jinými slovy, děti mluví a mluví pořád, až z toho jde hlava kolem. Zrníček mluví lépe než Geckulka v jeho věku, ale většinu slov vyslovuje po svém a srozumitelná je i zkušeným tak necelá polovina jeho projevu. Místo "tombé" (spadnout), říká "bambé", nepochybně proto, že "bam" je francouzský zvuk pro "bum". Nejpoužívanější slovo je pak "ševal", kůň, v Zrníčkově verzi "fuval". "E bambé fuval!" je pak věta, kterou slyšíme tak desetkrát do hodiny. Když Zrníček vyleze na opěradlo gauče, jede na něm jako na koni a  schválně spadne, když Zrníček narovná do řady svoje plastové koníčky, když si prohlíží knížku o koníčkách nebo když přesvědčí Hvězdopravce o tom, aby ho vozil v trampolíně na zádech, což je přibližně to, čím Zrníček tráví všcchen svůj čas. Zrníček je tak trochu opak Freudova Malého Hanse.

Zrníček také nejspíš není budoucí hudebník (jako Hans), je to neotesaný venkovan. Geckulka se občas snaží u stolu o konverzaci. Myslím o konverzaci, ne o skákání do řeči dospělým nebo o poznámky o Panu Prďochovi "mesijé petér", což je spojení, jímž jednou malý Selmin bratříček, šestiletý Hakim, pojmenoval sousedovic pejska. Zrníček i Geckulka se mohli umlátit smíchy a od té doby se u večeře baví často tím, že se vzájemně oslovují "Prďoch" a nazývají jídlo čuráním a kakáním. "Alór, Nini, sa ta plu a Marsej?", otáže se pak najednou Geckulka Zrníčka: "Tak co, Nini, líbilo se ti v Marseille?". Zrníček buď neodpoví nic, nebo vydá pusou prdlavý zvuk a rozchechtá se na celé kolo. V nejlepším případě řekne "ne". Geckulka to má těžké.

Ale abyste si nemysleli, že děti nemluví vůbec česky. Mluví. Trochu. Geckulka donedávna sem tam zamotala do francouzské věty nějaké to české slovo. Hlavně tehdy, když nevěděla, jak to říct francouzsky. "Manžé kom jako!", Jíst jen jako! protestuje už nějaký ten čas, když Zrníček okusuje dřevěnou pizzu nebo plastový chleba. "Je oslintané!" kvílí potom. Ale od května, kdy jednak pochopila, že babička a děda jí nerozumí ne proto, že jsou hluší, ale proto, že mluví jen česky - pravda je, že ostatní Češi, se kterými se děti stýkají, francouzsky rozumí, a to je kámen úrazu - se Geckulka snaží. Říká věci jako "Lo je úplně černá!" (voda je úplně černá), tedy věty napůl česky a napůl francouzsky. A minulý týden konečně řekla svoji první českou větu. Při mytí rukou se ke mně Zrníček, sedící na přebalovacím pultu tulil a mazlil se se mnou. "A kdepak je moje holčička?", řekla jsem, aby to nebylo Geckulce líto. "Holčička se válí na zemi", odpověděla Geckulka spokojeně z podlahy.

A tak se nám ta holčička válí a už brzy se snad bude moct válet i na trávníku ve Zvonokosech. Prázdniny skončily a dorazil k nám podzim. Děti zase nastoupily do jeslí a do školy, a tak by se možná občas mohli poválet i rodičové, ale jak už to v rodičovství bývá, opak je pravdou. Běháme do práce a do toho vyběháváme ještě papíry v bankách a na úřadech. Rozhodli jsme se totiž přenechat naše obydlí dudkům a možná ještě nějakým novým nájemníkům a přestat riskovat, že nám střecha spadne na hlavu. S naší obvyklou efektivitou v hledání nových obydlí jsme se rozhodli už nebýt nájemníky, najít nový dům a zahájit jeho koupi, to celé v rozmezí necelých tří týdnů. A tak nás místo válení čeká stěhování. Moje sedmé stěhování za posledních deset let, do domu, kde nás kromě umsťování nábytku a vyndavání věcí z krabic čeká také na sklizeň padesát olivovníků roztroušených nedopatřením po zahradě. Pro jistotu přeju tedy veselé Vánoce!






pátek 7. července 2017

Prázdniny!!!

Dneska dětem ve Francii začaly prázdniny. A protože školka tu funguje jako škola, Geckulka tedy stojí na prahu svých prvních velkých prázdnin. Nejen proto, že měla poslední dobou školy zjevně dost, jsem se těšila s ní jako za mladých let. "Ve pa alé a lekol!", nechci jít do školy, křičela Geckulka často začátkem června: "Veu alé au bulo!" chci jít do rachoty! Marně jsem vysvětlovala, že člověk nejdřív musí do školy, než chodí do práce, že já jsem taky chodila i táta chodil a že se nám taky někdy nechtělo a bla bla bla, změnilo se to až s prvním prázdninovým dnem. Když jsme šli do části Zvonokos blízko školy, pronesla Geckulka svým učitelským dospěláckým tónem: "Sa, se san lazár!" Tohle je Saint Lazare. Přesně tak se čtvrť i škola jmenují. "Ž travaj a san lazár!" Pracuju na Saint Lazare! "Ž travaj boku boku a Saint Lazár." opakovala Geckulka, že moc moc pracuje na Saint Lazár stylem, jakým je možné pronést pouze: "Jsem ředitel České národní banky" či něco podobného.

Píšu to tu pořád dokola, ale teď to vypadá, že už je to konečně neoddiskutovatelná pravda: děti jsou parťáci a hotovo. Myslím, že se to pomalu začalo vkrádat, jak začal Zrníček mluvit, a teď, když brebentí a navíc ovládá hru na "jen jako", je to hotová věc. Konečně netrháme rvačku nastalou zlomek vteřiny poté, co se oba začali zajímat o stejnou hračku. Děti vaří, honí se za míčem, povídají si. Geckulka vymýšlí a Zrníček následuje. "Va žué o sirk!", říká Geckulka. Budeme si hrát na cirkus. Chvíli chodí po prkně položeném na terase, a pak staví hlediště z plastových dětských židliček. Oba se posadí a sledují imaginární cirkus. "On e bjén, la, eh?", řekne Geckulka Zrníčkovi: "je nám tady dobře, co?" "Je bjén", odpoví Zrníček: "Jo, dobře". A dívají se.

Zrníček mluví a hlavně opakuje. "Ty jsi můj papoušek." řekla jsem mu tuhle. "Papoše!", zaskřehotal Zrníček. Na rozdíl od Geckulky, která se i v mluvení držela pravidla, že nebude říkat to, co neumí, se Zrníček pokouší vyslovit naprosto všechno. Některé hlásky mu samozřejmě nejdou, a tak je nahrazuje tím, co má ve slově k dispozici. Neříká kafe, ale fafe, místo sýr "fromáž" říká "momáž" a místo stříhat, "kupé" říká "pupé", což znamená panenka a plete to rodičům hlavu.

Geckulka má sice doma parťáka Zrníčka, ale její hlad po kamarádech není proto o nic menší. K narozeninám dostala naše princezna kolo, růžové s košíčkem vepředu a držákem na panenku vzadu. Hvězdopravec chtěl nejdříve koupit superlehké kolo na ježdění, ale nechal se nakonec přesvědčit. Geckulka byla z kola nadšená, ale používala ho především jako objekt pro pózování. Hvězdopravec odmítal na kolo přidělat postranní kolečka, protože tvrdil, že Geckulka přece už rovnováhu umí z dvoukolého odrážedla a dokonce mě přiměl koupit tyč, se kterou se kolo drží, aby se dítěti pomáhalo v učení bez koleček. Poté, co v tomto stavu kolo leželo týden na dvorku, uznal, že bez koleček to nepůjde, a tak Geckulka konečně mohla pózovat nejen vedle kola, ale i v sedě na kole. Seděla na dvorku a šlapala dozadu, protože když šlapete dozadu, neriskujete, že by se kolo rozjelo. "Měli jsme jí koupit rotoped", řekla jsem. Geckulka trošku zašlapala, slezla, vysvětlila panence, že nemůže spadnout, protože je v sedačce vzadu pevně přivázaná, zazvonila na zvonek a začala se dožadovat pomoci při nasedání. Dokonce i na tom svém kole vypadá jako někdo, kdo bude jednou dělat v kultuře, jak řekl kdysi Didier. I když kdo ví. Když jí pozoruju, vím, že je celá po mně.

Naštěstí máme ale v ulici, respektivě na naší polní cestě, sousedy, a ty mají děti. Děti v ulici jsou převážně holčičky a všechny už chodí alespoň na první stupeň základky. Geckulka zná především dceru našich sousedů, sedmiletou Janu. Jana si Geckulku získala tím, že umí číst, a když u nás byli sousedé minulé léto večer na návštěvě, přečetla ochotně Geckulce celou knihovnu. Geckulka, tehdy čerstvě tříletá, pak po odchodu sousedů domů dvě hodiny křičela a chtěla ještě, ještě Janu a Marii, Janinu jedenáctiletou sestru. Od té doby si k nám Jana občas přijde hrát a Geckulka i Zrníček jsou z ní úplně nadšení. A Jana v létě jezdí na kole a banda dalších holčiček mezi šesti a deseti lety s ní. A tak se Geckulka nechala přesvědčit a vytáhla svoje kolečko na cestu. "Atandé", křičela a jela za růžovým gangem, který rychle mizel na konci ulice, v místě, kde je cesta nejvýš. Šlapala jako zaměstnanec v kultuře na nového Godarda. Skoro se slzou v oku jsme ji s Hvězdopravcem pozorovali. "Je to těžký, bejt malej", řekla jsem. Než Geckulka dojela na konec ulice, holky už byly pryč dole, projely kolem nás a zmizely za zatáčkou v polích. Geckulka otočila kolo jako by se nechumelilo a jela zpět za nimi. Ulice se svažuje sice velmi mírně, ale na někoho, kdo dosud šlapal pouze na rotopedu, je to přeci jen dost. Nejdřív jsme nevěděli, jestli se Geckulka směje, nebo brečí, pak ale bylo jasné, že ječí hrůzou, že kolo jede. "Brzdi!", křičela jsem a běžela jsem za ní. Geckulka vší silou brzdila botami a naštěstí se napřevrátila. Za normálních okolností by kolo už končilo v dřevníku, ale příklady táhnou, a tak Geckulka jezdila za gangem dál, nebo se o to spíš pokoušela, protože dohoňte desetileté dítě na kole, a bylo jí jedno, že si jí nikdo moc nevšímá. Když holky konečně přestaly jezdit, pokoušela se je ohromit alespoň přísavkou ve tvaru žabičky, kterou měla v košíčku, ale znáte to, když pracujete v kultuře, u většinového publika uspějete jen těžko. Geckulka ale ví, že člověk si své místo na světě musí udělat, a tak dneska hned po večeři vzala kolo a trvala na tom, že jdeme jezdit s holkama. A tak jsme jeli. Holky pomalu berou Geckulku na vědomí a povzbuzují ji, a to až tak, že zřejmě vzbudily žárlivost asi šestiletého bratříčka šéfky gangu Selmy. "Takový malý kolo. S kolečkama!", řekl opovrživě, když viděl Geckulčinu nádheru. "Moje kolo, to je až sem", ukázal a pro jistotu dal ruku o centimetr výš než řídítka Janina kola. Bylo mi Geckulky trochu líto, ale ne dlouho: "Na mym je princezna!", řekla Geckulka a řekla to tak hrdě a samozřejmě, že bylo vidět, že i nový nejmladší člen gangu dokáže bratříčkovi pěkně zavřít zobák. A Geckulka jezdila a jezdila, i když dvakrát spadla. Při druhém pádu se k ní celý gang sjel a opucovával ji. "Padat se musí, aby se člověk něco naučil", řekla Selma. Od Selmy to samozřejmě zní úplně jinak než od mámy, a když jsem vedla řvoucí Geckulku domů, nebylo to proto, že by spadla, ale proto, že nechtěla jít domů. "Zase půjdeš zítra," řekla jsem jí, když si Geckulka lehala do postele, ale myslím, že mě neslyšela. Usnula ještě než dolehla.

A tak nám začaly prázdniny. Tedy vlastně jen Hvězdopravci a Geckulce, Zrníček a já máme ještě dva týdny před sebou. Pak nás čekají Pyreneje, Čechy a Alpy. Kdo ví, možná Geckulka na svém růžovém kole zdolá letos i svůj první průsmyk!

středa 21. června 2017

Zima a jiné výmluvy

Výmluvy, výmluvy. Psát blog bych mohla každý den, protože každý den se stane něco hodné zaznamenání. Každý den ale padnu večer do postele s pocitem, že jsem právě uběhla nejméně jeden maraton a nezaznamenám nic, dokonce nejspíš ani do svých vzpomínek. Čas letí, děti rostou a jsou z nich čím dál tím větší parťáci.

Léto se k parťáctví tak trochu nabízí, protože jim to vždycky šlo spolu lépe venku než vevnitř doma, ale jenom létem to nebude. Po stádiu věrný společník nastalo stádium nevěrný společník a nyní bylo jednoznačně dosaženo rovnoprávnosti. Zrníček se umí hádat, umí se prosadit, a tak pomalu - a zdaleka ne vždycky - děti uznaly, že kooperace je lepší než soutěž. Myslí si to hlavně, když po nich něco chci, a společně se mi smějí do očí. Večer v postýlkách se navzájem povzbuzují v hloupostech, a když na ně hudráme, vždycky alespoň jeden vyprskne smíchy. Už to umějí tak dobře a často, že to přestává být legrační.

Geckulka je stále podšitější. Za poslední měsíc vymyslela především dvě lsti. První je, že tvrdí, že něco chce Zrníček, tak, aby toho dosáhla toho, co sama chce. "Nini veu regardé la televizión", Nini se chce koukat na televizi. "Nini veu alé dormir", Nini chce jít spát (v případě, že se ho Geckulka chce zbavit).

"Nini veu ankór fér de manéž!", Zrníček chce ještě jet na kolotoči, prohlásila nesměle, když jsme se chystali jít v polovině května domů z pouti uprostřed Zvonokos. Od té doby, co nebydlíme od pouti pět metrů, jak jsme bydlívali v minulosti, mi pouť přijde docela fajn. Horší je prodavač balónků. Balónek stojí osm euro a Hvězdopravec rozhodně odmítá. "Musíš si ho zaloužit", navrhuju. Balónek nebude zadarmo, balónek maminka pěkně bude používat celý víkend jako lákadlo, aby dosáhla svého a nikdo se jí nechechtal do ksichtu. Geckulka ječí. Jdeme do lékárny a paní prodavačka se stará, co že se to strašného Geckulce stalo. Z řevu postupně vyrozumí, že balónek. "Ach jo, ten prodavač balónků", řekne. "Osm euro chce," řeknu já: "To přehánějí!" Myslím, že prodavač je ve volném čase určitě drogový dealer a dobře ví, jak donutit klienty ke konzumaci za každou cenu. "Osm euro je dost", uzná prodavačka a uřvané Geckulce nabídne červený reklamní penál na tužky a Zrníčkovi fialový. Geckulka ještě chvíli ječí, ale když se Zrníček rozhodne zmocnit penálů obou, je vymalováno. Stačí už jen roztrhnout rvačku a je klid. Uf.

Jestliže první podšitost je poněkud průhledná, s druhou nachytala Geckulka i paní učitelky ve škole. Před rokem zdědila Geckulka krabici triček. Trička byla po dvou holčičkách už značně obnošená a sem tam potřísněná něčím nevypratelným, ale vysvětlete to Geckulce, která takhle přijde k tak velkým vzácnostem jako k zašedlé mikině s Minnie, tričku s Hello Kitty a především, především, strašivě opranému tričku s Marie z Aristocats jenom trochu pokecaném od barvy. Tričko s Marií, velikosti tři roky, sahá Geckulce dobrých pět centimetrů nad zápěstí, ale na bříšku je naštěstí tak vytahané a neforemné, že sahá skoro ke gumě kalhot. Geckulka tričko miluje. Když ho vyperu a pověsím, chodí se dívat na šňůru, jestli schne a dokonce na něj i fouká, aby schnulo rychleji. Když má Geckulka tričko s Maruškou, trvá na tom, že bude mít rozepnutou teplákovku. Onehdá jsme se vypravovali do školy, byla středa ráno, prádlo jako obvykle nevyprané nebo prostě nesložené, nakupené ve velehorách v ložnici, zase jsme se oblékali na poslední chvíli a v Geckulčině skříni nejen, že nebylo tričko s Maruškou, ale nebyla tam trička skoro žádná. Navíc začalo pomalu být teplo a já neměla v úmyslu dát Geckulce něco s dlouhým rukávem. Vytáhla jsem pěkné nové modré tričko s límečkem, které Geckulka už rok odmítá vzít na sebe. Geckulka ho nechtěla. Kromě něj už bylo ve skříni jen tričko s límečkem a ananasy. Ananasy na tričku považuje Geckulka za to nejošklivější, co existuje, a to i když se blýskají a jsou na nich srdíčka. Přes její protesty jsem ji tedy nasoukala do modrého trička a protože ráno bylo ještě chladno, dala jsem jí přes to všechno teplákovku. Geckulka si jí zapnula až ke krku a přesně tak večer také dorazila domů. "Prý jí byla ve škole zima", nevěřícně kroutil hlavou Hvězdopravec. "Cecile říkala, že jim máme dát třeba nějakou košili, že se v té teplákovce potí, ale že jí bez ní byla zima". Mně ale Geckulka nenachytala ani chvíli. Nicméně, trik se zimou se jí zalíbil. "Fe frua ožordui", dneska je zima, říká mi každé ráno, zatímco v rádiu říkají, že v této době neobvyklých velkých veder zvaných canicule máme hodně pít a oblékat se lehce: "va prándr triko Marí!" Vezmu si tričko s Marií.

"Geckulko, proč nechceš spát ve svojí postýlce?", vyzvídám. Geckulka už pár dní chce usínat jen v naší velké posteli. Pravda, v domě je vedro a dětský pokoj má okna na jih. Vybrali jsme ho jako dětský, protože v něm je teplo v zimě a protože je méně vlhký, ale v létě je tam i přes zavřené okenice vedro. "Emmmm...", zamyslí se Geckulka: "fe frua dán ma šámbr". Překlad snad ani přidávat nemusím. No jasně, je jí tam zima.

A tak tu máme letní vedra. Zrníček je pořád upatlaný od čokoládové zmrzliny, honí na zahradě mouchy, ještěrky a vůbec všechno živé, takže ho už dvakrát štípla vosa, běhá jako Hussain Bolt a má neustále rozbitá kolena. Geckulka staví pořád něco na písku a důležitě o tom vykládá jako paní učitelka. Oba se strašně rádi koupou a ještě raději skáčou na trampolíně, kterou dostali ke čtvrtým a druhým narozeninám, které mají oba v polovině června. Už nám chybí jen jedno. Letní prázdniny.

sobota 6. května 2017

Vlakem

Naše děti v životě zatím častěji letěly než jely vlakem: Geckulka do tohoto pátku jela vlakem jednou z Rokycan do Plzně, a Zrníček nikdy. Není to tím, že bych se vyhýbala veřejným dopravním prostředkům, ale tím, že vlakové spojení ze Zvonokos si v ničím nezadá s vlaky v Bolivii: jinak znám ještě vlaky české, indické a německé a ve všech případech to je proti trati Zvonokosy - Marseille neuvěřitelně spolehlivý dopravní prostředek. Po trati Zvonokosy - Marseille, která má dlouhé a dlouhé kilometry jen jednu kolej, způsobující to, že z každého malého zpoždění se vlivem čekání na protijedoucí vlak tvoří zpoždění hodinové, jezdí vlaky s nápisem: Vítejte v Auvergne. Auvergne je sopečný region ve středu Francie, jehož hlavní město Clermont Ferrand nese pěkně přezdívku centrum ničeho. Vyřazené vlaky od sopek končí u nás, v regionu PACA, právě na naší trati. Kdysi, když jsem byla nezaměstnaní a měla jsem čas a lístek na vlak jen za deset procent ceny, jsem po téhle trati občas jela na výlet. Jednou jsme se smluvily s kamarádkou z Aix en Provnce, že se sejdeme ve vlaku: já nasednu ve Zvonokosech, ona přistoupí v Aix a pojedeme spolu do Marseille. Po pěti hodinách cesty jsem v Meyrargues, ležícími půl hodiny od Zvonokos pár kilometrů před Aix en Provence, usoudila, že pokud nechci ten den spát někde na nádraží, bude možná radno se pomalu vydat na cestu zpět.

Přes tohle přese všechno, když mi nedávno napsala moje kamarádka Eva, že bude s dětmi na týden v Marseille, jsem odpověděla, že se sejdeme v pátek a že přijedeme vlakem. Pojedeme vlakem, děti!, řekla jsem a děti se tetelily radostí. V pátek ráno jsem tedy zabalila krosnu na Zrníčka, dala do ní svačinu, věci na převlečení a plenky a jeli jsme na nádraží. Autem, protože zvonokoský starosta si myslí, že chodníky jsou pouze pro lidi, kteří se chtějí procházet, a tak není nutné jimi vybavovat všechny ulice a silnice ve městě. Naše cesta na nádraží tedy vede na počátku úplně opačným směrem než na nádraží, než se stočí aspoň trošičku správným směrem, a s dětmi to tedy znamená, že to co trvá dvě minuty autem, potrvá tři čtvrtě hodiny pěšky. Zaparkovali jsme a došli na nádraží. Vlak měl půl hodiny zpoždění, protože měl poruchu. Došlo mi, že jsem si s Evou nevyměnila číslo a doufala jsem, že to vyjde jako v letech, kdy nebyly mobily: že Eva počká, až dorazíme pod kolo do Starého přístavu. Pokoušela jsem se jí poslat zprávu přes messenger, ale ve Zvonokosech funguje internetová síť prabídně. Vzpomněla jsem si, jak jsem na France Inter onehdy slyšela rozhovor o reportážích z francouzského venkova, kde jakási novinářka, jistě Pařížanka, říkala: "Oni tam nemají nejen doktory" (pravda, pravda a nic než pravda), "ale oni nemají dokonce ani 3G!" Pařížská novinářka jistě neví, že jsme tu rádi, když máme úplně obyčejný signál, a že její slova o 3G chrochtají v rádiu tak, že je málem neslyšíme, protože i jedno z nejposlouchanějších veřejnoprávních rádií tu nefunguje tak docela všude.

Šli jsme na Oranginu do baru naproti nádraží, protože okolo nádraží také moc chodníků a místa na procházku se dvěma malými dětmi není požehnaně. Děti se napily, já také, Geckulka se pořád ptala, proč je ten vlak rozbitý, a zase jsme šli na nádraží. Po Orangině se dětem chtělo na záchod, a tak jsme navštívili záchody na zvonokoském nádraží. Geckulka strašně ráda chodí na záchod mimo domov: dělá asi sociologický výzkum o tom, jak se kde močí. Na nádraží se proto udržela, aby mohla jít ještě ve vlaku. Vlak nesl nápis Region Auvergne vám přeje šťastnou cestu a podle strašlivě olezlých sedadel a úplně roztrhaného koberce na zemi jsem usoudila, že v tom vlaku opravdu nechci jít na záchod. Geckulka na tom ale trvala a já jsem v předtuše mokrých kalhot svolila. Naštěstí jsem ale zvyklá na vlaky za socialismu, a tak mě záchod ve vyřazeném auvergnském vlaku nevyvedl z míry, ani když tam Zrníčkovi upadl dudlík. Geckulka se vyčurala a šťastně a sušše jsme dojeli do Marseille. Eva pod kolem počkala, a tak jsme se šťastně sešly.

Děti si celý den hrály v Estaque na hřišti, Zrníček se celý pokecal čokoládovou zmrzlinou: matka tří dětí Eva mi řekla, že jsem blázen, že mu povolím čokoládovou, že její nejmladší dítě má prostě vanilkovou a hotovo, ta není na oblečení vidět, a dokonce jsme jeli i autobusem. Pokusili jsme se totiž dojet na pláž, ale autobus končil někde na smetišti deset minut chůze od té pláže. deset minut rychlé dospělácké podél dopravní tepny. Chvíli jsme se pokusili cestu dojít, ale Geckulka se pořád úzkostně ptala, jestli na nás ten autobus čeká, a Eviny děti také nevypadaly nadšeně, a tak jsme se zase vrátili zpět. Pak jsme se z Estaque vydali zase lodí po moři zpět: Eviny děti usnuly, moje děti si nemohly nechat ujít ani kousek, Geckulka byla nespokojená, že na ní stříkají vlny a Zrníček zase pořád chtěl stát na přídi. Ve Starém přístavu jsme se rozloučili a my jsme utíkali na nádraží. Rozhodla jsem se ze dvou odpoledních vlaků vybrat ten dřívější, v 16:45, abychom byli v 18h ve Zvonokosech. Děti večeří totiž v 18:30, a protože jsem věděla, že budou ze dne bez siesty unavené, přišel mi návrat akorát.

Vlak byl sice úplně plný, ale odjel z Marseille na minutu přesně. Děti byly unavené a tím pádem pořádně rozjeté, ale někde v Aix se mi podařilo Zrníčka uspat, takže mi spinkal v náručí. Geckulka četla, a já jsem si říkala, že všechno jde jako po másle, i když jsme opět museli navštívit ve vlaku toalety a Zrníčkovi tam zase upadl dudlík. Jenže trať Marseille Zvonokosy se prostě neomezuje jen na rozbité vlaky a nějaké ty stávky, na téhle trati se může prostě stát cokoli a také že se to vždycky stane. A tak není divu, že mezi Aix a Meyrargues si řidič vlaku zlomil ruku, protože ji strčil do motoru a spadl mu na ni kufr. Tak nám to alespoň vysvětlil průvodčí, když jsme v Meyrargues čekali na záchranku. Pak nám řekli, že máme vystoupit z vlaku. Meyrargueský perón znám dobře z doby, kdy jsem jela ze Zvonokos do Meyrargues pět hodin. Vím dobře, jak tohle nádražíčko, na kterém není ani automat na kávu a které je menší než stanice metra (londýnská, ne luxusní pražská) vypadá, když se na něj vyhrne celé pasažérstvo z vlaku, který dál nejede. Dala jsem Zrníčka do krosny, což ho samozřejme probudilo, vzala věci a Geckulku a šli jsme čekat. Za čtvrt hodiny přijede vlak, tvrdil průvodčí. Vlak přijel, ale dál nepokračoval. Za čtvrt hodiny přijede další, řekl průvodčí. Vlak přijel, ale byl to ten, který měl strojvůdce se zlomenou rukou a na perónu se zastavil jen během manévrování pro cestu zpět do Marseille bež cestujících. Průvodčí zmizel a z ampliónu se občas ozvalo nějaké nesrozumitelné hlášení, že určitě ještě něco pojede. O pár minut později se ozvalo z amplionu psí štěkání a hlas průvodčího o tom, že pejsek je opravdu roztomilý, což nás utvrdilo v tom, že problém se řeší. Po tři čtvrtě hodiny čekání Zrníček v krosně začal křičet, že chce vlak. "Neboj, ještě pojedeme." řekla jsem, ale Zrníček se začal rozčilovat čím dál tím víc, až dostal skutečný hysterák, který zřejmě dobře vyjadřoval náladu všech cestujících kolem. Okolo stojící lidé se pokoušeli moje řvoucí dítě propínající se do luku chlácholit, nabízeli mu sušenky a bonbóny, které Zrníček vztekle házel kolem sebe a na kterých si pochutnala Geckulka. Pak konečně přijel vlak a Zrníček řvát přestal. Nastoupili jsme a čekali na perónu ve vlaku. Ve Zvonokosech jsme byli něco po osmé večerní a když děti uviděly na parkovišti naše auto, mohly se radostí málem umlátit.

A tak nevím, co bude Geckulka nakonec o vlacích říkat ve škole, kde se těší, že bude o dni v Marseille referovat. Každopádně jsme si za jeden den v knížce o dopravních prostředcích odškrtli vlak, metro, loď i autobus, a to se počítá.

úterý 2. května 2017

Nevěrný společník

Když jsem dopsala poslední příspěvek o teplajícím růžovém a krátkém provensálském jaru, jeli jsme s dětmi nakoupit. Koupili jsme šortky a sandály, protože nám začínaly prázdniny a měli jsme jet na týden k nám za humna do Saultu. Pěkně jsem to všechno naskládala do kufrů, Hvězdopravec se vrátil z týdne na skialpech ve Švýcarsku, zvednul Dusterovi na střechu střešní kufr, který děti nazývají klobouček, a teprve těsně před odjezdem se mě zeptal, co jsem si vlastně vzala na tu dovolenou na sebe. Tílka, trička a dvě mikiny, řekla jsem. Hvězdopravec, který je známý tím, že pokud se ještě do auta něco vejde, má vždycky nějaký dobrý nápad, co ještě vzít, prohlásil, že bychom si možná mohli vzít nějaké ty péřové bundy. Hm, řekla jsem, ale já jsem nevzala nic teplýho ani dětem, tak nač ty péřovky? No, místo ještě máme, třeba se hodí. Místo, ale nezapomeň, že musíme ještě pro nákup a já budu mít pak zase jogurty pod nohama celou cestu. Ale Hvězdopravec trval na svém, a tak jsme na poslední chvíli do auta přidali i péřovky. Když jsme pak v Saultu ve větru a šesti stupních na trhu pozorovali německé turisty, kterým fialověly prsty v sandálech, došlo mi, že jsem pořád ještě trochu hloupý seveřan. Na jihu Francie je v březnu klidně vedro. Pak přijde Mistrál a moje teorie o jaru, co přijde rychle a pak je vedro, se ukážou jako ta největší hloupost pod sluncem. Nevím, jak je možné, že se nechám nachytat každý rok stejně, ale jaro je tu doba, kdy je vedro, a pak je zase strašná zima a vítr, pak prší, a pak je zase vítr. Jaro je tu stejně náročná doba jako všechny ostatní, v níž počasí prostě vůbec není, jak má být, a jen Němci v šortkách svědčí o tom, že teplota na teploměru přesáhne ve dne patnáct stupňů. Doma topíme v krbu a já brblám, že tak strašně náročné klima jako tady snad není nikde na světě. Asimilovala jsem se tu dokonale.

Když jsme se také všichni sešli na tu společnou dovolenou: Geckulka se vrátila z Marseille, Hvězdopravec ze Švýcarska, čímž mně a Zrníčkovi skončil náš týden ve dvou, ukázalo se, že Zrníček se rozhodl, že už nebude věrný společník. Za ty tři dny, kdy byla Geckulka pryč, se naučil starat o její panenku, jezdit na její koloběžce, sedět na její židličce a říkat "bet" (hloupý) a "E E E NON KU!" (podle intonace víme, že je to kopie Geckulčiny oblíbené fráze: Ž t di NON, Nini!" - říkám ti, že ne!"), čímž se podle svých kritérií evidentně stal právoplatným občanem s vlastní hlavou. Geckulka Zrníčkovu samostatnost nesla velmi nelibě, koloběžku a panenku nechtěla půjčit a nám se zdálo, že nám praskne hlava. Zrníček se brání a Geckulka žalobníček se snaží získat si rodiče na svou stranu tím, že filmuje perfektní fotbalistické pády. Zrníček projde kolem, dotkne se koloběžky na které Geckulka stojí, a Geckulka provede pomalý skok plavmo a opatrně, aby se neuhodila, se složí na zem: "Ma pusé Nini!!!", volá: Zrníček do mě strčil. Simulované pády nás rozesmívají, ale ne na dlouho. Hned jak je Geckulka na zemi, Zrníček toho využije, aby jí koloběžku sebral, Geckulka ji drží zuby nehty, Zrníček ji tedy začne tahat za vlasy a rodiče mají o zábavu postaráno.

Ačkoli Zrníček odmítá být věrný společník a chce být brán jako samostatně uvažující svéprávná jednotka, zatím mu nelze odpárat lásku k růžové barvě. Jako každí rodiče, kteří mají nejdříve holčičku, a pak chlapečka, jsme přišli na to, že v tomhle pořadí "na dítě už všechno máme po prvním" funguje velmi špatně. Růžové letní šatičky jsem nechala v garáži, po nich i modré námořnické, zavrhnula jsem i všechna růžová trička s nápisem "jsem super holčička", ale růžovou fleesovou bundu jsem dala pěkně Zrníčkovi do zásuvky s věcmi, protože každý rodič ví, že blitkosračka nebo obyčejná lenost prát někdy člověka vystaví nejrůznějším výzvám. A také že ano. Zrníček byl z růžové fleesky nadšený a pořád mi ukazoval prstíkem, jak je krásná. "Ša!!!": Tohle! usmíval se a ukazoval. "Takhle do jeslí nepůjde", protestoval Hvězdopravec. "Pf, to necháme ve skříňce v šatně, to nikdo neuvidí", mávla jsem rukou. Zrníček závidí Geckulce sponky. V rámci valorizace ženského pohlaví vysvětluju Geckulce, jaký to máme jako ženský super, že můžeme klidně nosit sponky, ale nemusíme, a že si můžeme vybrat mezi šatičkami a tepláky. O tom, že cena za to je, že její plat bude jednou možná za stejnou práci o víc než 20% nižší než Zrníčkův, jí zatím neříkám a doufám, že se to do té doby změní. "Šošůr!", rozkázal mi Zrníček onehdy v kuchyni a ukázal na moje boty. Naval boty, mámo. Největší radost jsem ale Zrníčkovi nakonec udělala, když jsem se rozhodla, že rozhodně nebudu kupovat nová pyžama. Po unisexových jednodílných do roku a půl jsem vytáhla z garáže dvoudílná fialová a růžová pyžámka, jež by nás nová vyšla nejméně na 12 euro za kus, a došlo mi, že Zrníček prostě bude každou noc pročůrávat růžovou a fialovou. "Pimama! Mama! Pimama!", křičel Zrníček nelibě, když jsem ho druhý den z té kytičkované nádhery svlékla. "Pimama!", nechtěl se zoufale pustit hořejšku v zjevném úmyslu ho s sebou nosti celý den alespoň v ruce. "To v tom chceš být celý den?", řekla jsem "Ui!!!!!", ano, zakvílel Zrníček zoufale. Od té doby, jakmile večer řekneme, že se jde koupat a převléknout do pyžámka, letí do koupelny s nadšením: "Pimama!!!!" "Hele, ale jednou to budeme muset vyprat", vyhrožuje Hvězdopravec. Ale já se nebojím. Mám v záloze celorůžové se sovičkou a s volánky okolo krčku.

Zrníček mluví čím dál tím lépe, a jak mluví mnohem lépe než Geckulka v jeho věku, nestíháme se divit, co všechno se mu v té jeho malé kebulce honí. "Va vuár kokodýl!", rozkázal mi onehdá a ukázal ven. Vedle "Va vuár hijů!", což znamená, že se chce jít kouknout na sousedova koně, mě to zarazilo. Jít se kouknout na krokodýla? Na naši terasu? "Nini, tady žádný krokodýly nemáme, ti žijou moc daleko!", smála jsem se. Řešení jsem našla o pár dní později, když jsme na terase jako obvykle pozorovali ještěrky. No jo, když oni to v těch knížkách nemají zrovna v měřítku. O pár dní později jsem na okně objevila velkou chlupatou housenku. "Děti, pojďte se podívat, housenka!!!". Obě děti se zájmem přiběhly. Vysvětlila jsem jim, co je to housenka, ale když jsem ukazovala knížku o housence, co snědla jeden den jednu hrušku druhý den dvě švěstky, a tak celý týden, až z ní byl pak motýlek, oblíbenou to historku všech francouzských dětí, Zrníček už mě neposlouchal. Není se tedy čemu divit, že mi o pár dní později vehementně řekl: "Va vuár šišón!" a hnal se k oknu. Šišón je v zrníčkovštině erisón, neboli ježek. Možná je to dítě nepozorné a výklad o housenkách zanedbavší, ale ilustrátoři dětských knih by se měli stydět.

A tak vás milí čtenáři zdravím z deštivé Provence. Na terase se nám ptáci perou o slunečnicová semínka, která tam nasypal Hvězdopravec, aby děti mohly pozorovat ptáčky (jsem zvědavá, za co je bude Zrníček považovat), a o nichž na mé brblání, že terasa - díky mravencům jediná neulepená část naší domácnosti - je jako prase tvrdil, že je z terasy ptáci vyčistí stejně dobře jako mravenci. Dva dny poté zjistil, že terasu i se semínky pořád ještě nešůrujou ptáci, ale mravenci, kteří všechna semínka poctivě dotáhli ke vchodu do mraveniště, jen aby se přesvědčili, že tohle se tam také nevejde. "Hm, asi bych měl přestat", uznal při pohled na domek dokonale obložený semínky. A tak sledujeme ptáčky, jak polykají ta semínka i s mravenci a jsme rádi, že ten koloběh tak nějak i přes tu zimu a vítr funguje, jak má.

sobota 8. dubna 2017

Veselé Velikonoce

Zdá se, že blog je pomalu jako naše setkání s širokou francouzskou rodinou: děje se u příležistosti svátků a oslav. Vánoce jsou za námi a Velikonoce za dveřmi.

Jako na rodinné oslavě je tedy příležiost vypsat, co všechno se u nás dělo.

V lednu byla zima jako v psírně. Mrzlo až zamrzl i rybník za Zvonokosy (ne, to není ten na fotce), děti byly nemocné nebo aspoň pořádně nachcípané, zahrada bílá námrazou, zmrzla jedna levandule a jeden oleandr, ale to jsme zjistili až na jaře. Geckulka a Zrníček si hráli tedy hodně doma, hodně s tím, co dostali k Vánocům. Geckulka má od Vánoc plyšáka Samsama, oblíbeného kosmického hrdinu, a Zrníček Samméďu, věrného Samsamova společníka. "Son fidel komapaňon!", jeho věrný společník!, zdůrazňuje Geckulka, jak to praví pohádky o Samsamovi. Zrníček běhá za Geckulkou a napodobuje ji ve všem také jako věrný společník. Geckulka se před ním občas schová na záchod, aby měla trochu klidu. Sedí tam s knížkami a užívá si samotu. "Fidel!", volá pak na Zrníčka. "Vjen, Fidel!". Pojď sem, Věrný! i když, kdo ví. Geckulka říká často Zrníčkovi Mohammed. Jméno, které nese její spolužák ze třídy ji evidentně zaujalo. "Přestaň mu říkat Mohammed!", napomíná ji děda. "Mohammed, te puni!". Jsi potrestaný, Mohammede!, volá Geckulka. Mohammed, zdá se, je pěkné číslo.

V lednu Zrníček spal ještě hůř než obvykle, budil se dvakrát třikrát za noc a vstával mezi pátou a šestou ranní. Jednou jsem mu důrazně vysvětlila, že už není mimino, a jestli chce mít právo chodit po chodníku a nejezdit v kočárku, tak že musí spát celou noc. Zrníček spal celou noc. Den poté opět. Následující den šel sám po chodníku a v noci zase nespal. Několik dní poté se dokonce probudil v jedenáct večer a usoudil, že je ráno. Ve dvanáct se s námi pral v naší posteli, kam jsme ho uložili, protože jsme měli v plánu spát.V jednu v noci jsme se pohádali, já jsem opustila manželské lože, šla spát na kanape do obýváku a Zrníčka nechala, ať si dělá co chce. Ve dvě v noci mě začal tahat za vlasy, abych nespala, tak jsem přešla do přiměřené, zákonem povolené, obrany a pustila jsem mu Lady and Trump. Počítám, že je to lepší než Temesta do mléka. Ve tři v noci jsem se vzbudila, seškrábla tvrdě spícího Zrníčka z kanape, uložila ho do postýlky, vypnula televizi a šla spát. V šest ráno jsme vstávali do práce. V lednu zhebnu.

V únoru byly prázdniny. Hvězdopravec byl týden na lyžích, Geckulka u babičky a já byla doma se Zrníčkem sama. V únoru Zrníček ke svým dosud prospalým patnácti nocím za život sice nepřidal ani jednu, ale mít doma jenom jedno dítě, a ještě tak hodné jako Zrníček, byla pohoda. Pak jsme měli prázdniny všichni a jeli jsme do Pyrenejí. Jeli s námi i Drahámatička a Greg, takže jsme měli konečně příležitost vyrazit si užít sněhu ve dvou. Udělali jsme dva výstupy na skialpech a já zjistila, že ještě nejsem úplně na odpis, ale moje boty ano. K letošním čtyřicátinám jsem tak dostala nové, zatímco se naše dvě děti pokoušely povalit figurínu v goretexu nebo aspoň utrhnout závěs v kabince. Abych si ale jenom nestěžovala, musím poznamenat, že Geckulka statečně lyžovala hned několik dopolední, a že Zrníček první dopoledne velmi odvážně boboval. Na konci dopoledne, když si Geckulka vzala boby, ukázal na lyže a řekl: "Ankór mua!", což znamená, že teď je řada na něm. Druhá dvě dopoledne, kdy jsme lyžovali, jsme tedy půjčili lyže i pro Zrníčka a dokonce ho pak nechali jezdit samostatně pár metrů mezi námi dvěma. Zrníček má neuvěřitelnou rovnováhu a dokáže prakticky totéž, co Geckulka. Od té doby, kdykoli vidí lyže, ukazuje a volá "ski! ski!". Zdá se, že bude umět jezdit dřív, než spát celou noc. V únoru hlavu nahoru.


V březnu začalo konečně být teplo, ale několik dní také opravdu lilo. Většinou o víkendu a většinou jsme byli stejně venku. Děti na trhu předvedly dvakrát dokonalé zmáchání se v loužích, ale protože byl březen, ani jednou z toho nebyly nemocné, když nepočítám Zrníčkův průjem po bleskurychlém a nechytatelném napití se z opravdu nechutné louže. V jesličkách, ve škole i ve škole češtiny byl karneval a Geckulka trvala na tom, že půjde za princeznu a Zrníček za čerta. Zrníček čertovskou masku nechtěl, tak byl za piráta v Geckulčině kostýmu z loňska. Geckulka byla na své princeznovské šatičky neskonale pyšná. Její nejlepší kamarádky byly všechny za Elsu, nebo nám to Geckulka alespoň tvrdila. Na fotce ze školy jsme ověřili, že na každou Elsu připadá jeden Spiderman. Dále pak Geckulčino období "purkua?" (proč?) přišlo ve stejnou chvíli se Zrníčkovým obdobím "kua?" (co je to?). Zrníček začal brebentit. Každý den přidával nová slova a věty. Řekne si teď už prakticky o všechno. "Ankór mamá! Lá!" ukazuje, kam mu mám ještě naložit těstoviny. Zrníček jí asi tak dvojnásobně tolik, co Geckulka. "Ankór! Že fem!" (ještě! mám hlad!). Zrníček jí a nekouše, jídlo polyká prakticky celé. Když jsou k obědu párky, rozuměj domácí klobásky od lokálního výrobce, dám jeden párek Geckulce, jeden sobě, jeden Zrníčkovi. "Se a ki, ca, mamá?", zeptá se Geckulka (čí je to?) a ukáže na čtvrtý, poslední párek. "To je všech, Geckulko," řeknu já: "až to sníte, tak když budete mít hlad, tak si ho rozdělíme." Geckulka se jako obvykle zeptá, zda smí jít čůrat, zda si smí dojít pro lžičku, jestli někdo nepotřebuje ještě vidličku a celkově se s jídlem strašlivě loudá, ačkoli dobře vím, že se na ten čtvrtý párek ptala, protože párky jsou její nejoblíbenější jídlo. Zrníček jí, ale já jsem rychlejší. Rozkrojím poslední párek na tři díly a vezmu si svoji část. Zrníček se mezitím začne dusit asi čtyřmi kousky párku, které si nacpal bleskurychle do pusy a snaží se je spolknout: "Akór!" vyrazí se sebe nakonec a ukazuje prázdný talíř. Až bude Zrníček v pubertě, budeme si asi muset vzít hypotéku na výživné. "E lá, on me le pat!", ukazuje Drahámatička Zrníčkovi před večeří, jak má skládat puzzle zvířátek: "Sem patří packy." "Pat!!!!", vykřikne Zrníček nadšeně a letí ke stolu: "Těstoviny!" Já se směju a říkám: "Být tebou, říkám nohy!".

A máme tu tedy duben. Konečně je opravdu hezky a teplo. Nastalo moje oblíbené jaro. Škoda, že je tady v Provence tak krátké: většinou přestane pršet, je pár hezkých dnů, všechno vypučí a pak zase trochu prší, zase vysvitne, stromy se zazelenají a šup, je horko. Dnes už bylo na letní šaty a růžové na terase nám teplalo rychlostí světla. Ve středu byla bouřka a padaly kroupy, které mi pobily všechny květiny, které jsme v pondělí s dětmi v potu tváře zasázeli. Děti zahradničí rády. Zrníček už také vyleze úplně sám na žebřík na prolézačkách na zahradě a může tak bez asistence na klouzačku. Jezdí po ní klidně i po břiše hlavou napřed. S Geckulkou zkouší lézt na olivovníky a já jsem ráda, že můžou být venku, protože venku se perou mnohem méně než vevnitř. Vevnitř Geckulka neustále křičí něco jako "Nini regard ma furšet!" (Zrníček se mi kouká na vidličku!) a dožaduje se, abych proti podobným nehoráznostem zasáhla, zatímco Zrníček, když má toho Geckulčina jekotu dost, zasáhne hrubou silou. Ale všechno má svůj čas. Dnes ráno, dva dny poté, co Zrníček předvedl dokonalé šermování prstem se slovy: "Enterdi!" (Zákaz!) se konečně místo rvačky důkladně pohádali: "Nini, va pa la ba!", komandovala Geckulka Zrníčka jako obvykle (Nechoď tam, Nini!). "No, Ku!" křičel Zrníček, který Geckulce říká "Ku" a šermoval prstem a dělal si, co se mu zlíbí. "Se pa ta plas!", volala Geckulka: "To není tvoje místo!" "No, Ku!", odpovídal důrazně Zrníček. Počítám, že nás budou mít z čeho bolet uši.

Kromě toho, že Zrníček znásobil svůj slovník silou, která si v ničem nezadá s jeho apetitem, Geckulka rozluštila zajímavou otázku. "Tak brzo už přijede babiška a deda!", snaží se Drahámatička správně česky vyslovit babička a děda: "Tak jim budeš hezky povídat." "Il m antan pa, papí e mamí!", odpoví zkroušeně Geckulka. Když oni mě neslyší. Nejdřív mě napadne, že si Geckulka plete neslyší a nerozumí. Pak si vzpomenu na kamarádku Jeanne a její bilingvní dceru Ines, která, ač ovládajíc češtinu i francouzštinu, mluvila ve Francii na děti pouze česky a byla zmatená, že jí nerozumí. Jeanne to došlo: Ines znala dosud přeci jen české děti, a tak předpokládala, že děti mluví česky, zatímco dospělí mluví buď česky nebo francouzsky a je u nich třeba použít jeden nebo druhý jazyk. Geckulka zná zase samé dospělé a děti, kteří, i když mluví cizím jazykem, francouzsky rozumí. Až na moji rodinu, jejíž nejmenovaný člen si navíc přikládá neustále ruku k uchu jako naslouchátko. "To ne, že tě neslyší," vysvětlila jsem jí: "Oni ti nerozumí! Oni mluví jenom česky! Musíš mluvit jako máma!" No, to říká babička pořád, mluv jako máma. Jenže co to znamená? Mluv nahlas jako máma? Mluv rychle jako máma? Chudák Geckulka! Tak proto, když jsem se jí ptala: "A jak to říká maminka?" sice vždycky řekla české slovo, ale často upřesnila: "A já říkám: ...." a slovo řekla francouzsky. No, pravda, na co by to říkala jako máma, že ano? Během posledních dní mi Geckulka nadšeně říká, jak se věci jmenujou česky. Dneska se mě dokonce zeptala, jak se jmenuje cosi, nemůžu si už vybavit co, jen vím, že to byla nějaká strašlivá prkotina a že to obsahuje "r" a jen jednu samohlásku, něco jako "krtek", ale úplně na chvostu frekvenčního slovníku, a když jsem jí slovo řekla, v duchu si rvouc vlasy, že čeština je takový prevít na výslovnost, Geckulka vyslovila cosi, v čem bylo jasně znát české drnčivé "r". Samospasitelné to asi nebude, ale zdá se, že Geckulka konečně ví, k čemu ta mámina hatlamatilka slouží.

Doufejme tedy, že se nám děti brzy začnou hádat česky, že z toho neohluchneme a že provensálské jaro ještě chvíli vydrží, než přijde parné léto. Mějte se pěkně a já si dávám závazek, že tentokrát stihnu napsat dřív než na Vánoce!

P.S. Fotky jsou prachmizerné kvality z mého telefonu. Na rychlosti, s níž Hvězdopravec dává k dispozici fotky z rodinné zrcadlovky, se nezměnilo vůbec nic. Jen Blogger do toho přidal zase nějaký zlepšovák typu "myslíme za vás", a tak fotky nejsou tam, kde mají být, ale tam, kde si Blogger myslí, že být mají. Ještě, že všechna ta technika existuje.