sobota 6. května 2017

Vlakem

Naše děti v životě zatím častěji letěly než jely vlakem: Geckulka do tohoto pátku jela vlakem jednou z Rokycan do Plzně, a Zrníček nikdy. Není to tím, že bych se vyhýbala veřejným dopravním prostředkům, ale tím, že vlakové spojení ze Zvonokos si v ničím nezadá s vlaky v Bolivii: jinak znám ještě vlaky české, indické a německé a ve všech případech to je proti trati Zvonokosy - Marseille neuvěřitelně spolehlivý dopravní prostředek. Po trati Zvonokosy - Marseille, která má dlouhé a dlouhé kilometry jen jednu kolej, způsobující to, že z každého malého zpoždění se vlivem čekání na protijedoucí vlak tvoří zpoždění hodinové, jezdí vlaky s nápisem: Vítejte v Auvergne. Auvergne je sopečný region ve středu Francie, jehož hlavní město Clermont Ferrand nese pěkně přezdívku centrum ničeho. Vyřazené vlaky od sopek končí u nás, v regionu PACA, právě na naší trati. Kdysi, když jsem byla nezaměstnaní a měla jsem čas a lístek na vlak jen za deset procent ceny, jsem po téhle trati občas jela na výlet. Jednou jsme se smluvily s kamarádkou z Aix en Provnce, že se sejdeme ve vlaku: já nasednu ve Zvonokosech, ona přistoupí v Aix a pojedeme spolu do Marseille. Po pěti hodinách cesty jsem v Meyrargues, ležícími půl hodiny od Zvonokos pár kilometrů před Aix en Provence, usoudila, že pokud nechci ten den spát někde na nádraží, bude možná radno se pomalu vydat na cestu zpět.

Přes tohle přese všechno, když mi nedávno napsala moje kamarádka Eva, že bude s dětmi na týden v Marseille, jsem odpověděla, že se sejdeme v pátek a že přijedeme vlakem. Pojedeme vlakem, děti!, řekla jsem a děti se tetelily radostí. V pátek ráno jsem tedy zabalila krosnu na Zrníčka, dala do ní svačinu, věci na převlečení a plenky a jeli jsme na nádraží. Autem, protože zvonokoský starosta si myslí, že chodníky jsou pouze pro lidi, kteří se chtějí procházet, a tak není nutné jimi vybavovat všechny ulice a silnice ve městě. Naše cesta na nádraží tedy vede na počátku úplně opačným směrem než na nádraží, než se stočí aspoň trošičku správným směrem, a s dětmi to tedy znamená, že to co trvá dvě minuty autem, potrvá tři čtvrtě hodiny pěšky. Zaparkovali jsme a došli na nádraží. Vlak měl půl hodiny zpoždění, protože měl poruchu. Došlo mi, že jsem si s Evou nevyměnila číslo a doufala jsem, že to vyjde jako v letech, kdy nebyly mobily: že Eva počká, až dorazíme pod kolo do Starého přístavu. Pokoušela jsem se jí poslat zprávu přes messenger, ale ve Zvonokosech funguje internetová síť prabídně. Vzpomněla jsem si, jak jsem na France Inter onehdy slyšela rozhovor o reportážích z francouzského venkova, kde jakási novinářka, jistě Pařížanka, říkala: "Oni tam nemají nejen doktory" (pravda, pravda a nic než pravda), "ale oni nemají dokonce ani 3G!" Pařížská novinářka jistě neví, že jsme tu rádi, když máme úplně obyčejný signál, a že její slova o 3G chrochtají v rádiu tak, že je málem neslyšíme, protože i jedno z nejposlouchanějších veřejnoprávních rádií tu nefunguje tak docela všude.

Šli jsme na Oranginu do baru naproti nádraží, protože okolo nádraží také moc chodníků a místa na procházku se dvěma malými dětmi není požehnaně. Děti se napily, já také, Geckulka se pořád ptala, proč je ten vlak rozbitý, a zase jsme šli na nádraží. Po Orangině se dětem chtělo na záchod, a tak jsme navštívili záchody na zvonokoském nádraží. Geckulka strašně ráda chodí na záchod mimo domov: dělá asi sociologický výzkum o tom, jak se kde močí. Na nádraží se proto udržela, aby mohla jít ještě ve vlaku. Vlak nesl nápis Region Auvergne vám přeje šťastnou cestu a podle strašlivě olezlých sedadel a úplně roztrhaného koberce na zemi jsem usoudila, že v tom vlaku opravdu nechci jít na záchod. Geckulka na tom ale trvala a já jsem v předtuše mokrých kalhot svolila. Naštěstí jsem ale zvyklá na vlaky za socialismu, a tak mě záchod ve vyřazeném auvergnském vlaku nevyvedl z míry, ani když tam Zrníčkovi upadl dudlík. Geckulka se vyčurala a šťastně a sušše jsme dojeli do Marseille. Eva pod kolem počkala, a tak jsme se šťastně sešly.

Děti si celý den hrály v Estaque na hřišti, Zrníček se celý pokecal čokoládovou zmrzlinou: matka tří dětí Eva mi řekla, že jsem blázen, že mu povolím čokoládovou, že její nejmladší dítě má prostě vanilkovou a hotovo, ta není na oblečení vidět, a dokonce jsme jeli i autobusem. Pokusili jsme se totiž dojet na pláž, ale autobus končil někde na smetišti deset minut chůze od té pláže. deset minut rychlé dospělácké podél dopravní tepny. Chvíli jsme se pokusili cestu dojít, ale Geckulka se pořád úzkostně ptala, jestli na nás ten autobus čeká, a Eviny děti také nevypadaly nadšeně, a tak jsme se zase vrátili zpět. Pak jsme se z Estaque vydali zase lodí po moři zpět: Eviny děti usnuly, moje děti si nemohly nechat ujít ani kousek, Geckulka byla nespokojená, že na ní stříkají vlny a Zrníček zase pořád chtěl stát na přídi. Ve Starém přístavu jsme se rozloučili a my jsme utíkali na nádraží. Rozhodla jsem se ze dvou odpoledních vlaků vybrat ten dřívější, v 16:45, abychom byli v 18h ve Zvonokosech. Děti večeří totiž v 18:30, a protože jsem věděla, že budou ze dne bez siesty unavené, přišel mi návrat akorát.

Vlak byl sice úplně plný, ale odjel z Marseille na minutu přesně. Děti byly unavené a tím pádem pořádně rozjeté, ale někde v Aix se mi podařilo Zrníčka uspat, takže mi spinkal v náručí. Geckulka četla, a já jsem si říkala, že všechno jde jako po másle, i když jsme opět museli navštívit ve vlaku toalety a Zrníčkovi tam zase upadl dudlík. Jenže trať Marseille Zvonokosy se prostě neomezuje jen na rozbité vlaky a nějaké ty stávky, na téhle trati se může prostě stát cokoli a také že se to vždycky stane. A tak není divu, že mezi Aix a Meyrargues si řidič vlaku zlomil ruku, protože ji strčil do motoru a spadl mu na ni kufr. Tak nám to alespoň vysvětlil průvodčí, když jsme v Meyrargues čekali na záchranku. Pak nám řekli, že máme vystoupit z vlaku. Meyrargueský perón znám dobře z doby, kdy jsem jela ze Zvonokos do Meyrargues pět hodin. Vím dobře, jak tohle nádražíčko, na kterém není ani automat na kávu a které je menší než stanice metra (londýnská, ne luxusní pražská) vypadá, když se na něj vyhrne celé pasažérstvo z vlaku, který dál nejede. Dala jsem Zrníčka do krosny, což ho samozřejme probudilo, vzala věci a Geckulku a šli jsme čekat. Za čtvrt hodiny přijede vlak, tvrdil průvodčí. Vlak přijel, ale dál nepokračoval. Za čtvrt hodiny přijede další, řekl průvodčí. Vlak přijel, ale byl to ten, který měl strojvůdce se zlomenou rukou a na perónu se zastavil jen během manévrování pro cestu zpět do Marseille bež cestujících. Průvodčí zmizel a z ampliónu se občas ozvalo nějaké nesrozumitelné hlášení, že určitě ještě něco pojede. O pár minut později se ozvalo z amplionu psí štěkání a hlas průvodčího o tom, že pejsek je opravdu roztomilý, což nás utvrdilo v tom, že problém se řeší. Po tři čtvrtě hodiny čekání Zrníček v krosně začal křičet, že chce vlak. "Neboj, ještě pojedeme." řekla jsem, ale Zrníček se začal rozčilovat čím dál tím víc, až dostal skutečný hysterák, který zřejmě dobře vyjadřoval náladu všech cestujících kolem. Okolo stojící lidé se pokoušeli moje řvoucí dítě propínající se do luku chlácholit, nabízeli mu sušenky a bonbóny, které Zrníček vztekle házel kolem sebe a na kterých si pochutnala Geckulka. Pak konečně přijel vlak a Zrníček řvát přestal. Nastoupili jsme a čekali na perónu ve vlaku. Ve Zvonokosech jsme byli něco po osmé večerní a když děti uviděly na parkovišti naše auto, mohly se radostí málem umlátit.

A tak nevím, co bude Geckulka nakonec o vlacích říkat ve škole, kde se těší, že bude o dni v Marseille referovat. Každopádně jsme si za jeden den v knížce o dopravních prostředcích odškrtli vlak, metro, loď i autobus, a to se počítá.

úterý 2. května 2017

Nevěrný společník

Když jsem dopsala poslední příspěvek o teplajícím růžovém a krátkém provensálském jaru, jeli jsme s dětmi nakoupit. Koupili jsme šortky a sandály, protože nám začínaly prázdniny a měli jsme jet na týden k nám za humna do Saultu. Pěkně jsem to všechno naskládala do kufrů, Hvězdopravec se vrátil z týdne na skialpech ve Švýcarsku, zvednul Dusterovi na střechu střešní kufr, který děti nazývají klobouček, a teprve těsně před odjezdem se mě zeptal, co jsem si vlastně vzala na tu dovolenou na sebe. Tílka, trička a dvě mikiny, řekla jsem. Hvězdopravec, který je známý tím, že pokud se ještě do auta něco vejde, má vždycky nějaký dobrý nápad, co ještě vzít, prohlásil, že bychom si možná mohli vzít nějaké ty péřové bundy. Hm, řekla jsem, ale já jsem nevzala nic teplýho ani dětem, tak nač ty péřovky? No, místo ještě máme, třeba se hodí. Místo, ale nezapomeň, že musíme ještě pro nákup a já budu mít pak zase jogurty pod nohama celou cestu. Ale Hvězdopravec trval na svém, a tak jsme na poslední chvíli do auta přidali i péřovky. Když jsme pak v Saultu ve větru a šesti stupních na trhu pozorovali německé turisty, kterým fialověly prsty v sandálech, došlo mi, že jsem pořád ještě trochu hloupý seveřan. Na jihu Francie je v březnu klidně vedro. Pak přijde Mistrál a moje teorie o jaru, co přijde rychle a pak je vedro, se ukážou jako ta největší hloupost pod sluncem. Nevím, jak je možné, že se nechám nachytat každý rok stejně, ale jaro je tu doba, kdy je vedro, a pak je zase strašná zima a vítr, pak prší, a pak je zase vítr. Jaro je tu stejně náročná doba jako všechny ostatní, v níž počasí prostě vůbec není, jak má být, a jen Němci v šortkách svědčí o tom, že teplota na teploměru přesáhne ve dne patnáct stupňů. Doma topíme v krbu a já brblám, že tak strašně náročné klima jako tady snad není nikde na světě. Asimilovala jsem se tu dokonale.

Když jsme se také všichni sešli na tu společnou dovolenou: Geckulka se vrátila z Marseille, Hvězdopravec ze Švýcarska, čímž mně a Zrníčkovi skončil náš týden ve dvou, ukázalo se, že Zrníček se rozhodl, že už nebude věrný společník. Za ty tři dny, kdy byla Geckulka pryč, se naučil starat o její panenku, jezdit na její koloběžce, sedět na její židličce a říkat "bet" (hloupý) a "E E E NON KU!" (podle intonace víme, že je to kopie Geckulčiny oblíbené fráze: Ž t di NON, Nini!" - říkám ti, že ne!"), čímž se podle svých kritérií evidentně stal právoplatným občanem s vlastní hlavou. Geckulka Zrníčkovu samostatnost nesla velmi nelibě, koloběžku a panenku nechtěla půjčit a nám se zdálo, že nám praskne hlava. Zrníček se brání a Geckulka žalobníček se snaží získat si rodiče na svou stranu tím, že filmuje perfektní fotbalistické pády. Zrníček projde kolem, dotkne se koloběžky na které Geckulka stojí, a Geckulka provede pomalý skok plavmo a opatrně, aby se neuhodila, se složí na zem: "Ma pusé Nini!!!", volá: Zrníček do mě strčil. Simulované pády nás rozesmívají, ale ne na dlouho. Hned jak je Geckulka na zemi, Zrníček toho využije, aby jí koloběžku sebral, Geckulka ji drží zuby nehty, Zrníček ji tedy začne tahat za vlasy a rodiče mají o zábavu postaráno.

Ačkoli Zrníček odmítá být věrný společník a chce být brán jako samostatně uvažující svéprávná jednotka, zatím mu nelze odpárat lásku k růžové barvě. Jako každí rodiče, kteří mají nejdříve holčičku, a pak chlapečka, jsme přišli na to, že v tomhle pořadí "na dítě už všechno máme po prvním" funguje velmi špatně. Růžové letní šatičky jsem nechala v garáži, po nich i modré námořnické, zavrhnula jsem i všechna růžová trička s nápisem "jsem super holčička", ale růžovou fleesovou bundu jsem dala pěkně Zrníčkovi do zásuvky s věcmi, protože každý rodič ví, že blitkosračka nebo obyčejná lenost prát někdy člověka vystaví nejrůznějším výzvám. A také že ano. Zrníček byl z růžové fleesky nadšený a pořád mi ukazoval prstíkem, jak je krásná. "Ša!!!": Tohle! usmíval se a ukazoval. "Takhle do jeslí nepůjde", protestoval Hvězdopravec. "Pf, to necháme ve skříňce v šatně, to nikdo neuvidí", mávla jsem rukou. Zrníček závidí Geckulce sponky. V rámci valorizace ženského pohlaví vysvětluju Geckulce, jaký to máme jako ženský super, že můžeme klidně nosit sponky, ale nemusíme, a že si můžeme vybrat mezi šatičkami a tepláky. O tom, že cena za to je, že její plat bude jednou možná za stejnou práci o víc než 20% nižší než Zrníčkův, jí zatím neříkám a doufám, že se to do té doby změní. "Šošůr!", rozkázal mi Zrníček onehdy v kuchyni a ukázal na moje boty. Naval boty, mámo. Největší radost jsem ale Zrníčkovi nakonec udělala, když jsem se rozhodla, že rozhodně nebudu kupovat nová pyžama. Po unisexových jednodílných do roku a půl jsem vytáhla z garáže dvoudílná fialová a růžová pyžámka, jež by nás nová vyšla nejméně na 12 euro za kus, a došlo mi, že Zrníček prostě bude každou noc pročůrávat růžovou a fialovou. "Pimama! Mama! Pimama!", křičel Zrníček nelibě, když jsem ho druhý den z té kytičkované nádhery svlékla. "Pimama!", nechtěl se zoufale pustit hořejšku v zjevném úmyslu ho s sebou nosti celý den alespoň v ruce. "To v tom chceš být celý den?", řekla jsem "Ui!!!!!", ano, zakvílel Zrníček zoufale. Od té doby, jakmile večer řekneme, že se jde koupat a převléknout do pyžámka, letí do koupelny s nadšením: "Pimama!!!!" "Hele, ale jednou to budeme muset vyprat", vyhrožuje Hvězdopravec. Ale já se nebojím. Mám v záloze celorůžové se sovičkou a s volánky okolo krčku.

Zrníček mluví čím dál tím lépe, a jak mluví mnohem lépe než Geckulka v jeho věku, nestíháme se divit, co všechno se mu v té jeho malé kebulce honí. "Va vuár kokodýl!", rozkázal mi onehdá a ukázal ven. Vedle "Va vuár hijů!", což znamená, že se chce jít kouknout na sousedova koně, mě to zarazilo. Jít se kouknout na krokodýla? Na naši terasu? "Nini, tady žádný krokodýly nemáme, ti žijou moc daleko!", smála jsem se. Řešení jsem našla o pár dní později, když jsme na terase jako obvykle pozorovali ještěrky. No jo, když oni to v těch knížkách nemají zrovna v měřítku. O pár dní později jsem na okně objevila velkou chlupatou housenku. "Děti, pojďte se podívat, housenka!!!". Obě děti se zájmem přiběhly. Vysvětlila jsem jim, co je to housenka, ale když jsem ukazovala knížku o housence, co snědla jeden den jednu hrušku druhý den dvě švěstky, a tak celý týden, až z ní byl pak motýlek, oblíbenou to historku všech francouzských dětí, Zrníček už mě neposlouchal. Není se tedy čemu divit, že mi o pár dní později vehementně řekl: "Va vuár šišón!" a hnal se k oknu. Šišón je v zrníčkovštině erisón, neboli ježek. Možná je to dítě nepozorné a výklad o housenkách zanedbavší, ale ilustrátoři dětských knih by se měli stydět.

A tak vás milí čtenáři zdravím z deštivé Provence. Na terase se nám ptáci perou o slunečnicová semínka, která tam nasypal Hvězdopravec, aby děti mohly pozorovat ptáčky (jsem zvědavá, za co je bude Zrníček považovat), a o nichž na mé brblání, že terasa - díky mravencům jediná neulepená část naší domácnosti - je jako prase tvrdil, že je z terasy ptáci vyčistí stejně dobře jako mravenci. Dva dny poté zjistil, že terasu i se semínky pořád ještě nešůrujou ptáci, ale mravenci, kteří všechna semínka poctivě dotáhli ke vchodu do mraveniště, jen aby se přesvědčili, že tohle se tam také nevejde. "Hm, asi bych měl přestat", uznal při pohled na domek dokonale obložený semínky. A tak sledujeme ptáčky, jak polykají ta semínka i s mravenci a jsme rádi, že ten koloběh tak nějak i přes tu zimu a vítr funguje, jak má.

sobota 8. dubna 2017

Veselé Velikonoce

Zdá se, že blog je pomalu jako naše setkání s širokou francouzskou rodinou: děje se u příležistosti svátků a oslav. Vánoce jsou za námi a Velikonoce za dveřmi.

Jako na rodinné oslavě je tedy příležiost vypsat, co všechno se u nás dělo.

V lednu byla zima jako v psírně. Mrzlo až zamrzl i rybník za Zvonokosy (ne, to není ten na fotce), děti byly nemocné nebo aspoň pořádně nachcípané, zahrada bílá námrazou, zmrzla jedna levandule a jeden oleandr, ale to jsme zjistili až na jaře. Geckulka a Zrníček si hráli tedy hodně doma, hodně s tím, co dostali k Vánocům. Geckulka má od Vánoc plyšáka Samsama, oblíbeného kosmického hrdinu, a Zrníček Samméďu, věrného Samsamova společníka. "Son fidel komapaňon!", jeho věrný společník!, zdůrazňuje Geckulka, jak to praví pohádky o Samsamovi. Zrníček běhá za Geckulkou a napodobuje ji ve všem také jako věrný společník. Geckulka se před ním občas schová na záchod, aby měla trochu klidu. Sedí tam s knížkami a užívá si samotu. "Fidel!", volá pak na Zrníčka. "Vjen, Fidel!". Pojď sem, Věrný! i když, kdo ví. Geckulka říká často Zrníčkovi Mohammed. Jméno, které nese její spolužák ze třídy ji evidentně zaujalo. "Přestaň mu říkat Mohammed!", napomíná ji děda. "Mohammed, te puni!". Jsi potrestaný, Mohammede!, volá Geckulka. Mohammed, zdá se, je pěkné číslo.

V lednu Zrníček spal ještě hůř než obvykle, budil se dvakrát třikrát za noc a vstával mezi pátou a šestou ranní. Jednou jsem mu důrazně vysvětlila, že už není mimino, a jestli chce mít právo chodit po chodníku a nejezdit v kočárku, tak že musí spát celou noc. Zrníček spal celou noc. Den poté opět. Následující den šel sám po chodníku a v noci zase nespal. Několik dní poté se dokonce probudil v jedenáct večer a usoudil, že je ráno. Ve dvanáct se s námi pral v naší posteli, kam jsme ho uložili, protože jsme měli v plánu spát.V jednu v noci jsme se pohádali, já jsem opustila manželské lože, šla spát na kanape do obýváku a Zrníčka nechala, ať si dělá co chce. Ve dvě v noci mě začal tahat za vlasy, abych nespala, tak jsem přešla do přiměřené, zákonem povolené, obrany a pustila jsem mu Lady and Trump. Počítám, že je to lepší než Temesta do mléka. Ve tři v noci jsem se vzbudila, seškrábla tvrdě spícího Zrníčka z kanape, uložila ho do postýlky, vypnula televizi a šla spát. V šest ráno jsme vstávali do práce. V lednu zhebnu.

V únoru byly prázdniny. Hvězdopravec byl týden na lyžích, Geckulka u babičky a já byla doma se Zrníčkem sama. V únoru Zrníček ke svým dosud prospalým patnácti nocím za život sice nepřidal ani jednu, ale mít doma jenom jedno dítě, a ještě tak hodné jako Zrníček, byla pohoda. Pak jsme měli prázdniny všichni a jeli jsme do Pyrenejí. Jeli s námi i Drahámatička a Greg, takže jsme měli konečně příležitost vyrazit si užít sněhu ve dvou. Udělali jsme dva výstupy na skialpech a já zjistila, že ještě nejsem úplně na odpis, ale moje boty ano. K letošním čtyřicátinám jsem tak dostala nové, zatímco se naše dvě děti pokoušely povalit figurínu v goretexu nebo aspoň utrhnout závěs v kabince. Abych si ale jenom nestěžovala, musím poznamenat, že Geckulka statečně lyžovala hned několik dopolední, a že Zrníček první dopoledne velmi odvážně boboval. Na konci dopoledne, když si Geckulka vzala boby, ukázal na lyže a řekl: "Ankór mua!", což znamená, že teď je řada na něm. Druhá dvě dopoledne, kdy jsme lyžovali, jsme tedy půjčili lyže i pro Zrníčka a dokonce ho pak nechali jezdit samostatně pár metrů mezi námi dvěma. Zrníček má neuvěřitelnou rovnováhu a dokáže prakticky totéž, co Geckulka. Od té doby, kdykoli vidí lyže, ukazuje a volá "ski! ski!". Zdá se, že bude umět jezdit dřív, než spát celou noc. V únoru hlavu nahoru.


V březnu začalo konečně být teplo, ale několik dní také opravdu lilo. Většinou o víkendu a většinou jsme byli stejně venku. Děti na trhu předvedly dvakrát dokonalé zmáchání se v loužích, ale protože byl březen, ani jednou z toho nebyly nemocné, když nepočítám Zrníčkův průjem po bleskurychlém a nechytatelném napití se z opravdu nechutné louže. V jesličkách, ve škole i ve škole češtiny byl karneval a Geckulka trvala na tom, že půjde za princeznu a Zrníček za čerta. Zrníček čertovskou masku nechtěl, tak byl za piráta v Geckulčině kostýmu z loňska. Geckulka byla na své princeznovské šatičky neskonale pyšná. Její nejlepší kamarádky byly všechny za Elsu, nebo nám to Geckulka alespoň tvrdila. Na fotce ze školy jsme ověřili, že na každou Elsu připadá jeden Spiderman. Dále pak Geckulčino období "purkua?" (proč?) přišlo ve stejnou chvíli se Zrníčkovým obdobím "kua?" (co je to?). Zrníček začal brebentit. Každý den přidával nová slova a věty. Řekne si teď už prakticky o všechno. "Ankór mamá! Lá!" ukazuje, kam mu mám ještě naložit těstoviny. Zrníček jí asi tak dvojnásobně tolik, co Geckulka. "Ankór! Že fem!" (ještě! mám hlad!). Zrníček jí a nekouše, jídlo polyká prakticky celé. Když jsou k obědu párky, rozuměj domácí klobásky od lokálního výrobce, dám jeden párek Geckulce, jeden sobě, jeden Zrníčkovi. "Se a ki, ca, mamá?", zeptá se Geckulka (čí je to?) a ukáže na čtvrtý, poslední párek. "To je všech, Geckulko," řeknu já: "až to sníte, tak když budete mít hlad, tak si ho rozdělíme." Geckulka se jako obvykle zeptá, zda smí jít čůrat, zda si smí dojít pro lžičku, jestli někdo nepotřebuje ještě vidličku a celkově se s jídlem strašlivě loudá, ačkoli dobře vím, že se na ten čtvrtý párek ptala, protože párky jsou její nejoblíbenější jídlo. Zrníček jí, ale já jsem rychlejší. Rozkrojím poslední párek na tři díly a vezmu si svoji část. Zrníček se mezitím začne dusit asi čtyřmi kousky párku, které si nacpal bleskurychle do pusy a snaží se je spolknout: "Akór!" vyrazí se sebe nakonec a ukazuje prázdný talíř. Až bude Zrníček v pubertě, budeme si asi muset vzít hypotéku na výživné. "E lá, on me le pat!", ukazuje Drahámatička Zrníčkovi před večeří, jak má skládat puzzle zvířátek: "Sem patří packy." "Pat!!!!", vykřikne Zrníček nadšeně a letí ke stolu: "Těstoviny!" Já se směju a říkám: "Být tebou, říkám nohy!".

A máme tu tedy duben. Konečně je opravdu hezky a teplo. Nastalo moje oblíbené jaro. Škoda, že je tady v Provence tak krátké: většinou přestane pršet, je pár hezkých dnů, všechno vypučí a pak zase trochu prší, zase vysvitne, stromy se zazelenají a šup, je horko. Dnes už bylo na letní šaty a růžové na terase nám teplalo rychlostí světla. Ve středu byla bouřka a padaly kroupy, které mi pobily všechny květiny, které jsme v pondělí s dětmi v potu tváře zasázeli. Děti zahradničí rády. Zrníček už také vyleze úplně sám na žebřík na prolézačkách na zahradě a může tak bez asistence na klouzačku. Jezdí po ní klidně i po břiše hlavou napřed. S Geckulkou zkouší lézt na olivovníky a já jsem ráda, že můžou být venku, protože venku se perou mnohem méně než vevnitř. Vevnitř Geckulka neustále křičí něco jako "Nini regard ma furšet!" (Zrníček se mi kouká na vidličku!) a dožaduje se, abych proti podobným nehoráznostem zasáhla, zatímco Zrníček, když má toho Geckulčina jekotu dost, zasáhne hrubou silou. Ale všechno má svůj čas. Dnes ráno, dva dny poté, co Zrníček předvedl dokonalé šermování prstem se slovy: "Enterdi!" (Zákaz!) se konečně místo rvačky důkladně pohádali: "Nini, va pa la ba!", komandovala Geckulka Zrníčka jako obvykle (Nechoď tam, Nini!). "No, Ku!" křičel Zrníček, který Geckulce říká "Ku" a šermoval prstem a dělal si, co se mu zlíbí. "Se pa ta plas!", volala Geckulka: "To není tvoje místo!" "No, Ku!", odpovídal důrazně Zrníček. Počítám, že nás budou mít z čeho bolet uši.

Kromě toho, že Zrníček znásobil svůj slovník silou, která si v ničem nezadá s jeho apetitem, Geckulka rozluštila zajímavou otázku. "Tak brzo už přijede babiška a deda!", snaží se Drahámatička správně česky vyslovit babička a děda: "Tak jim budeš hezky povídat." "Il m antan pa, papí e mamí!", odpoví zkroušeně Geckulka. Když oni mě neslyší. Nejdřív mě napadne, že si Geckulka plete neslyší a nerozumí. Pak si vzpomenu na kamarádku Jeanne a její bilingvní dceru Ines, která, ač ovládajíc češtinu i francouzštinu, mluvila ve Francii na děti pouze česky a byla zmatená, že jí nerozumí. Jeanne to došlo: Ines znala dosud přeci jen české děti, a tak předpokládala, že děti mluví česky, zatímco dospělí mluví buď česky nebo francouzsky a je u nich třeba použít jeden nebo druhý jazyk. Geckulka zná zase samé dospělé a děti, kteří, i když mluví cizím jazykem, francouzsky rozumí. Až na moji rodinu, jejíž nejmenovaný člen si navíc přikládá neustále ruku k uchu jako naslouchátko. "To ne, že tě neslyší," vysvětlila jsem jí: "Oni ti nerozumí! Oni mluví jenom česky! Musíš mluvit jako máma!" No, to říká babička pořád, mluv jako máma. Jenže co to znamená? Mluv nahlas jako máma? Mluv rychle jako máma? Chudák Geckulka! Tak proto, když jsem se jí ptala: "A jak to říká maminka?" sice vždycky řekla české slovo, ale často upřesnila: "A já říkám: ...." a slovo řekla francouzsky. No, pravda, na co by to říkala jako máma, že ano? Během posledních dní mi Geckulka nadšeně říká, jak se věci jmenujou česky. Dneska se mě dokonce zeptala, jak se jmenuje cosi, nemůžu si už vybavit co, jen vím, že to byla nějaká strašlivá prkotina a že to obsahuje "r" a jen jednu samohlásku, něco jako "krtek", ale úplně na chvostu frekvenčního slovníku, a když jsem jí slovo řekla, v duchu si rvouc vlasy, že čeština je takový prevít na výslovnost, Geckulka vyslovila cosi, v čem bylo jasně znát české drnčivé "r". Samospasitelné to asi nebude, ale zdá se, že Geckulka konečně ví, k čemu ta mámina hatlamatilka slouží.

Doufejme tedy, že se nám děti brzy začnou hádat česky, že z toho neohluchneme a že provensálské jaro ještě chvíli vydrží, než přijde parné léto. Mějte se pěkně a já si dávám závazek, že tentokrát stihnu napsat dřív než na Vánoce!

P.S. Fotky jsou prachmizerné kvality z mého telefonu. Na rychlosti, s níž Hvězdopravec dává k dispozici fotky z rodinné zrcadlovky, se nezměnilo vůbec nic. Jen Blogger do toho přidal zase nějaký zlepšovák typu "myslíme za vás", a tak fotky nejsou tam, kde mají být, ale tam, kde si Blogger myslí, že být mají. Ještě, že všechna ta technika existuje.

neděle 1. ledna 2017

Šťastný a veselý

Konec roku byl náročný jako obvykle. Jako obvykle jsem hartusila, že letos nepeču a jako obvykle jsem už koncem listopadu nakoupila mouku, máslo a vejce, protože se pomalu objevil problém, čím podarovat kolegy, listonoše, sousedy, tety v jeslích a vůbec všechny okolo, a k tomu navíc letos i to, že v Geckulčině škole se po rodičích chtělo, aby vytvořili nějakou tu dobrotu na vánoční trh. Na vánočním trhu se dobroty prodají a škola má pak peníze na divadlo nebo na různé další aktivity. Rodiče je platí napečeným cukrovím nepřímo a nestane se tak, že by nějaké dítě nemohlo tam nebo onam, protože mu to rodiče nemůžou zaplatit. To ve mně dokonce vzbudilo dost sil uplácat mimo jiné těsto na linecké ze čtyř dávek. Pak jsem tři dny tu a tam koukla do lednice a říkala si, že se to třeba vykrájí a slepí samo. Naštěstí se pak ale můj dva týdny trvající zánět průdušek proměnil v zánět dutin, doktor mě nechal doma a na vykrájení se tedy dostalo. Cukroví se prodalo, mně se z kašlání zablokoval krk a Vánoce mohly začít. Než začaly, stalo se mi už jen to, že jsem vycházela s dětmi z jeslí, když tu slyším zděšené španělské "los zapatos!", nějaké maminky, která si v té hrůze na francouzštinu nevzpomněla, ale já naštěstí rozuměla, že volá zděšeně "boty!" a podívala se Zrníčkovi na nohy a zjistila, že se právě chystá vyběhnout na náledím pokryté parkoviště v ponožkách. Prázdniny, potřebuju prázdniny!!!, pomyslela jsem si. Den před jejich začátkem jsem zašla k chiropraktikovi, aby mi odblokoval krk. Dozvěděla jsem se, že to bude ještě dva, tři dny trochu bolet, a že mám hlavně odpočívat a nic nezvedat. Bolelo to týden. Asi proto, že odpočívat a nic nezvedat před Vánoci s dvěma malými dětmi je tak pertinentní jako doporučit slepému omezit dívání televizi.

Hvězdopravec statečně jako obvykle pomáhal v chodu domácnosti, ale s výhradou, že stihne sledovat Vendée Globe a bude mě při každé možnosti informovat o tom, komu se zlomil kýl, komu stěžeň a kdo zase málem spadl přes palubu. Vážený čtenář právě jistě pochopil, že ve Vendée Globe jde o plachetnice. Plachetnice jedou kolem světa, je na nich jen jeden námořník, který spí asi tak málo jako matka průměrného kojence, zápasí s bouřemi a vůbec žije nebezpečně. "Když jsou velký vlny", popisoval mi Hvězdopravec: "lodě z nich takhle padají dolů a to jsou děsný rány. Jeden ulomil kýl a loď nešla řídit. Měl strašný štěstí, že nedaleko byla francouzská výzkumná loď, a ta ho mohla zachránit. Letos jedou pořád přes čtyřicet uzlů za hodinu, jsou tam hrozný bouře". Geckulka sedí na židličce a poslouchá tatínkovo líčení námořních dobrodružství mnohem pozorněji než já. "E mua," řekne a puká důležitostí: "yn fua syr l bató a perdy la suset!" "A já jsem jednou na lodi ztratila dudlík!", připomene nám příhodu z léta, kdy jí jako dvouleté ze šlapadla upadl dudlík do Quinsonské přehrady a my museli zpět ho hledat a lovit.

Před Vánoci, den po odblokování mého krku a přesně ten den, kdy Zrníčkovi ráno prasklo ouško, jsme odjeli na hory. Než jsme odjeli, dovezla jsem Zrníčka k doktorovi, který mně ujistil, že na hory naopak jet máme, protože aspoň změníme všichni vzduch - myslím, že globálně francouzští doktoři studují medicínu stylem "co tě nezabije, to tě posílí" - a tak jsme jeli. Zrníček tak mohl poprvé v životě chodit ve sněhu - minulý rok chodit ještě neuměl - a rozšířit svoje schopnosti v ježdění na bobech. Geckulka, která loni nechtěla o bobech ani slyšet, se sice pořád bojí stejně a jezdit nechce, ale fakt, že Samsam jezdí na lyžích - psali o tom v jejím oblíbeném časopise Pomme d'Api - v ní probudil zvědavost, co se lyží týče. "Va pa tombé!" "Neupadnu!", ujišťovala se ale pořád, protože přeci jen, Samsam na lyžích létá a skončí se zlomenou nohou. "Když nebudeš lítat, tak klidně padat můžeš.", ujišťuju jí, protože se mě drží jako klíště a nechce se pustit ani na vteřinu, lyže na nohou. Ježdění se jí ale líbí a nakonec, po týdnu, ujede bez držení dva, tři metry sama ode mně k tátovi. Záliba v extrémních sportech se pak potrvdí, když už zpět doma na štědrý den večeříme s celou dlouhou širokou rodinou u Barbary doma a Geckulka vytrvale objíždí v jedenáct večer stůl s hosty na kolečkových bruslích své sestřenice, zatímco jak pětiletá sestřenice, tak sedmiletý bratranec dávno chrní na kanapi. Možná, že se nám Geckulka přeci jen otrká.

Tématem letošních Vánoc byli též koně. Náš pan soused si přivezl jednoho živého na zahradu, aby mu spásl vysokou trávu. O koních jsme také viděli knížku v knihkupectví, o niž se děti rychle porvaly. "Akór hijů!", naučil se říkat Zrníček a od té doby jsme byli u plotu našeho souseda pečení vaření, s botami vnořenými do hlíny rozmoklého zimního pole, v chladu rán a i snášející se noci. "Akór hijů!", křičí Zrníček, jakmile se otevřou vchodové dveře. Když jsme se vraceli z hor, s ouškem v pořádku, právě včas pro epidemii toho, čemu se velmi netvořivě říká střevní chřipka, a co moje kamarádka Radka výstižně nazývá sračkoblitka, Zrníček zvracel celou druhou polovinu cesty, plakal a tvářil se tak, že jsme uvažovali, zda nepojedeme rovnou do nemocnice. Pak jsme ale zatočili na cestu k domu, poblinkaný hošík se vztyčil v sedačce, odzelenal se vmžiku pěkně do růžova a zakřičel: "Akór hijů!" a bylo po pochybách. A jak začal Zrníček rok 2017? Probudil se v šest ráno voláním "Akór hijů!". Dostal mléko a důsledné doporučení usnout. "Akór hijů!", ozývalo se z postýlky chvíli. Pak se nachvíli rozhostilo ticho následované ospalým "Akór mňaů!" a dvěma hodinami spánku.

Na Nový rok jsme byli s kamarády v Drome. Drome je kraj ležící poměrně nedaleko od nás, kde je snad ještě pustěji než v Provence, protože údolí jsou tam hlubší a kopce vyšší. Údolími, bílými jinovatkou, kam nikdy nedopadá slunce, se vlní úzké silnice a po nich se poměrně dost rychle pohybují místní lovci (bydlí v Drome vůbec někdo jiný, než lovci? A, málem bych zapomněla na komunity hippies!) a sem tam pomalu šine nějaký ten turista. Hvězdopravec sice není místní lovec, ale rozhodně se nešine jako turista. Děti vzadu spaly a Hvězdopravec cedil skrz zuby: "Tenhle mě štve! Podívej se, jak jede!" pokaždé, když se před námi objevil nějaký horským silnicím nezvyklý automobil, a pak šlapal na pedál a předjížděl. Předjel asi deset šneků podivuhodně koncentrovaných na jednom úseku silnice a jelo se. Pak Geckulka zakašlala, krkla a než jsem stihla říct: "No ona mi před odjezdem říkala, že jí bolí bříško." nebo aspoň vykřiknout: "Sračkoblitka!!!", protože mi bylo okamžitě jasné, že jsem to evidentně nechytila od Zrníčka jen já, bylo vymalováno. Na opěradle předního sedadla, všude na zadním, všude na Geckulce, na sedadle, na zemi, na dveřích, na botách, na věcech. Geckulka brečela, Hvězdopravec zastavil a zatímco ve střešním kufru hledal čisté oblečení a já jsem otírala z auta vytaženou Geckulku metry papírových utěrek, pomalu kolem nás postupně projelo všech těch deset šneků. Než jsme uklidili všechno to fondue (Geckulka má moc ráda sýr a ten den ho snědla k těstovinám požehnaně) z dítěte i vnitřku auta, měli čas.

V Drome jsme si pak konečně odpočinuli. Kamarádi přivezli chřipku, ale kupodivu se rychle doklidila zřejmě do nějakých zalidněnějších končin. Nejen, že jsme se všichni rychle uzdravili a strávili výborných mrazivých pár dní, ale hlavně jsme se ani nenakazili ničím dalším. Zkrátka, čekaly nás konečně skutečné prázdniny. Geckulka a Zrníček vytvořili s dětmi kamarádů tu správnou dětskou smečku, která zmizí pravidelně někam do pokoje hrát si a nechá rodiče v klidu konverzovat. A i když bylo přeci jen tu a tam potřeba vyřešit nějakou tu bitku o koníčka z Lega (akór hijů!) nebo o knížku o koníčkách (akór HIJŮ!), jsme nakonec přeci jen skutečně ve formě.

A tak vám přeju, abyste v roce 2017 také měli kolem sebe tu správnou smečku. Šťastný a veselý!

úterý 6. prosince 2016

O mikulášské nadílce a o tom ostatním

Od září jezdíme s Geckulkou v sobotu odpoledne do české školičky do Aix en Provence. Není to každé sobotné odpoledne, spíš jednou za dva, tři týdny, což je právě tak akorát. Geckulka se tam seznámila s dalšími dětmi, které se narodily ve Francii českým maminkám (což není žádná diskriminace českých tatínků: všechny rodičovské páry ve školičce jsou, kdo ví proč, francouzské z mužské strany a české z ženské). Všechny děti výborně rozumí česky, i když mezi sebou mluví hlavně francouzsky, ale alespoň jedno, dvě dopoledne za měsíc hrajou "zlatá brána otevřená" a "chodí pešek okolo" a mají české "vyučování", v němž jsou nuceni odpovídat česky. Součástí Školičky je také občas divadelní představení nebo mikulášská nadílka. Ve Francii totiž Mikuláš chodí jen v Alsasku, a tak je třeba ho organizovat speciálně a po česku. Tento rok jsme se účastnili poprvé a hned všichni, ať si Zrníček také zvyká. Kdo je to Mikuláš a čert jsem Geckulce vysvětlovala nějakou dobu dopředu, a protože Geckulka je trochu strašpytel ("mamá, ya pa d fantom?", není tam duch?, ptá se vždycky, když má jít do místnosti, kde není rozsvíceno) a já se chtěla vyvarovat úprku z nadílkdy se řvoucím vyděšeným dítětem, ukázala jsem jí čerta a Mikuláše na youtube, aby se mohla připravit. Geckulka se dívala, tvrdila, že se nebojí, a že se zúčastníme. Pak šla spát a já jí jako obvykle řekla, ať si hezky odpočine, protože druhý den jí čeká ten Mikuláš. Geckulka mi dala pusu a zavrtala se do peřin. Normálně usne do několika minut, ale tentokrát jsem ji slyšela, jak se převaluje "Mamá!!!", ozvalo se zoufale a plačtivě asi po patnácti minutách z pokojíčku. Geckulka v postýlce strachy plakala. "Co je Geckulko, ty se bojíš?". Geckulka rozjela řev naplno. "Čeho se bojíš?", zeptala jsem se, ale jako obvykle jsem zůstala bez artikulované odpovědi, jen se sílícím řevem. Zrníček vedle v postýlce se začal vrtět. "Ty se bojíš toho Mikuláše?!" "Va pa m manžé, mamá?" Nesní mě?, vymáčkla ze sebe Geckulka. "Ne," řekla jsem: "Neboj!". Kde přišla na to jezení nevím, na youtube o něm nic nebylo, ale asi ho vymyslela za těch patnáct minut převalování v postýlce. Přes moje ujišťování Geckulka plakala usedavě dál. Dokonce jsem navrhla, že jestli se bude moc bát, tak půjdeme pryč, ale Geckulka to odmítla a usedavě řvala dál. "Hele, víš co?", řekla jsem nakonec své ustrašené holčičce, která vypadala, že jinak nezabere: "Jestli chceš, tak já zavolám panu Mikuláši a zeptám se, jestli jsi byla hodná, tak jestli jo, tak se nemusíš bát." Geckulka nadšeně souhlasila. Šla jsem na chodbu, vzala jsem telefon a řekla jsem: "Haló, pane Mikuláš. Já jsem se chtěla zeptat, jestli ta naše Geckulka byla hodná? ... Jo, tak to je dobře.... Jo, jo....Čokoládu, jo? .... No, tak to jsem ráda, pane Mikuláš .... Tak zítra!" Geckulka vedle přestala brečet a bylo mi jasné, že napíná uši co to jde. "Tak pan Mikuláš říkal, že se nemáš čeho bát", řekla jsem. Geckulka spokojeně usnula.

Druhý den ve Školičce děti pouštěly skořápky se svíčkou, učily se zpívat koledy a hlavně lítaly po domě tak, až se otřásal v základech. A pak, najednou, přišel Mikuláš, čert a anděl. I ti největší šestiletí postrachové se rychle schovali k maminkám, Zrníček a další mimina ječeli jako by je do pekla brali a dokonce i Geckulka si sedla vedle mě a Hvězdopravce. Pak děti v sourozeneckých skupinkách předstupovaly před Mikuláše, který je káral za jejich hříchy, pak říkaly básničku a odcházely s nadílkou. Postrachové se třásli hrůzou a slibovali a slibovali. Jediný, kdo se netřásl, byla Geckulka. Písničku za ní zpívala máma a publikum, to se asi styděla, ale jinak se ani netřásla ani neslibovala. Skoro to vypadalo, že moc dobře ví, že to má máma s Mikulášem domluvený. Příští rok se nachytat nenechám.

Pravda ale je, že děti jsou poslední dobou, až na pravidelné rvačky o hračky, hodné. Zrníčka opustil zarputilý vzdor, vzdoruje už jen tak trochu a s humorem ("Jdeme vyměnit plenku!" Zrníček dělá, že neslyší. "Jdeme vyměnit plenku!" "Ne!" "Já ti dám ne", řeknu a hodím si ho přes rameno. Zrníček se směje. Uf! ). Čím dál častěji ale vymyslí s Geckulkou společnou hru a Geckulce čím dál častěji nevadí, že za sebou má svého věrného nohsleda, který po ní opakuje úplně všechno.

Zrníček je totiž právě ve stádiu, kdy sleduje, co dělají ostatní, a chce to dělat úplně stejně. Opakuje a napodobuje a chce nám být ve všem roven. Ví, že doma se nosí crocsky. Hvězdopravec je doma nosí a já také. Máme je už od dob chilských, kdy bylo jednak třeba mít něco, v čem se dá lézt do teplých pramenů v divočině a také něco, co je lehké v batohu a do čeho přezujete boty po dlouhé túře. Jednou se mi stalo, že když jsme nocovali v El Taique, luxusním hotelu u Osorna, jednu crocsku mi tajně sebral majitelův bernardýn a strávil s ní pak večer. Druhý den jsme ji našli, celou oslintanou a pomuchlanou, ale jen místy proděravělou. A tak naše nezničitelné crocsky dneska slouží jako domácí obutí, protože jak běháme v jednom kuse na zahradu a zase domů, něco umytelného a nepropouštějící vodu je ideální. Geckulka má levnou napodobeninu za pět eur s prasátkem Pepa z letošního léta a Zrníčkovi jsem poté, co odmítal nosit bačkůrky a neustále obouval moje, Hvězdpravcovy nebo nedejbože Geckulčiny crocsky našla v garáži ony fialové s růžovými pásečky, které Geckulka nosila v létě, kdy jí byly dva roky. Od té doby je hledáme po bytě, protože Zrníček nošení gumové nevzhledné obuvi považuje zjevně za součást lidských práv. Protestuje, když mu je sudnáme při přebalování a ráno si je nejednou narve sám na nožičky v tlustém pyžamku. Co na tom, že jsou obráceně, právo je právo a hotovo, Zrníček už není žádné mimino, aby chodil v bačkorách.

Geckulka zase čím dál tím lépe mluví a zprostředkovává nám svůj pohled na svět. "e u l solej?", ptá se, když jdeme ze školy. Kde je sluníčko? "Schovalo se za mráčky," řeknu. "A pér de kua l solej?", podiví se Geckulka. "Čeho se bojí?".  Naše holčička také zdatně pomáhá doma a komanduje bratříčka. "On li pa a tabl!" U stolu se nečte! bere mu knížku, kterou si Zrníček ulovil na stole při svačině. Geckulka je velký loudal a u stolu číst nesmí. Zrníček spolyká jídlo desetkrát rychleji než ona a číst by tedy teoreticky mohl....ale nesmí. "Poslední e apré nebude!" slyším, jak parafrázuje moje do zblbnutí opakované "Poslední a pak už nebude".  A v napodobování nezaostává za bratříčkem. "Ty ve quoi en desér, tua?", "Co si dáš jako dezert?" ptá se, když mě nakrmila dřevěnou pizzou. Stojí s papírkem a tužtičkou rovně a zároveň trochu netrpělivě jako paní číšnice v restauraci, kde jsme byli den před tím. "Čokoládový dort," říkám. "Já bych si dala croissant", říká aktivně babička po Skype. "Ehhh, y en a pa!" "Ten není!", říká trochu rozpačitě Geckulka. Vím proč, ale než stihnu zasáhnout, říká babička: "Tak pain au chocolat!". Čokoládový závitek tedy. "Tu ašet a la bulanžerí, sa!" "To si kup v pekárně!" poučuje babičku pořád trochu nechápavě Geckulka. Dělá si z ní snad babička legraci? Croissant a pain au chocolat přece není dezert, to ví i tříleté dítě! "Tak co máte jako dezert, paní číšnice?", ptám se rychle. "Eh.....", neví najednou Geckulka. Kromě čokoládového dortu jména všech těch lahůdek, které francouzská gastronomie nabízí, zatím nezná. "Jaour..." "Jogurt...", řekne, jako kdyby pak následoval výčet ještě nejméně deseti dalších dezertů. "Tak jogurt!", souhlasí babička. Jogurt sice není možná dezert v Čechách, ale tady jo.

Ach ouvej, nemají to naše děti mezi těmi dvěma kulturami a jazyky vždycky lehké. Jako by ten svět nebyl komplikovaný už tak dost...

úterý 22. listopadu 2016

Geckulčin svět a Zrníčkův vzdor

Minule jsem tu psala o Zrníčkových lumpárnách. To jsem se ještě smála. Netušila jsem, že období vzdoru u nás udeří nečekaně a prudkou silou. Ve čtvrtek se Zrníček vykoupal v záchodě, v pátek začal ochutnávat z nočníku a někdy v sobotu k večeru objevil "ne". Celá neděle byla peklo. Zrníček přestal poslouchat, urážel se, na všechno říkal ne, vrhal se na zem vzteky a zároveň se mi systematicky věšel na nohu a křičel, jakmile jsem se pokusila hnout a vařit, uklízet nebo jít na záchod. Řval i hodinu v kuse. U usměvavého a spokojeného dítěte, které nikdy nekřičelo víc než pár sekund, když nepočítám koupání mezi prvním a čtvrtým měsícem, to je změna veliká. Dalo by se říct, že jsme od Geckulky zvyklí, ale spíš si myslím, že jsme od Geckulky vyčerpaní a nemáme na to znovu nervy. Zrníček odmítal spát siestu, a následně spát večer. Nechtěl spát, ale když jsme na jeho volání přišli do pokoje, vzdorovitě se odvrátil a řekl: "Ne!" na jakýkoli kontakt. Usnul až v deset, když jsem ho držela téměř násilím v posteli, zpívala mu ukolébavku, která normálně zabere a uklidní do pár vteřin, a řval a řval a řval až se uřval. Druhý den jsem ho objednala k doktorovi. Má určitě zánět středního ucha, omlouvala jsem ho. Zrníček na ně trpí. Loni jich měl aspoň deset. Letos zatím žádný a žádný neobjevil ani doktor v pondělí večer. Zrníček je zdravý jako řípa. Nezbylo, než si připustit, že je zkrátka v období vzdoru. "Pořád chce poroučet a ukazovat, kdo je šéf", potvrdili mi v jeslích. "Vylezeš z vany?", zeptala jsem se ho na zkoušku, když jsem ho večer koupala. "Ne!", řekl Zrníček. "No tak dobře, tak za chvilku", řekla jsem zkušeně. U Geckulky to funguje výborně. Připraví se na změnu a za minutu následuje vaše kroky. "Ne ne ne, ne ne ne", zpíval Zrníček spokojeně a cákal z vany ven. Kam se poděl můj hodný chlapeček?

Děti jistě vymezují svoje pozice tak, aby jedno mělo tu, a druhé zase druhou. Od chvíle, kdy Zrníček vzdoruje, je Geckulka učiněný svatoušek, tedy když nepočítám chvíle, kdy jeden udeří druhého paličkou, ten druhý mu to vrátí, a tak až do roztržení pořád dokola. Geckulka říká: "Mersi mamá!", děkuju maminko, když jí utřu nos nebo jí obuju botičky. Dá mi pusu, když jí udělám culíky, místo aby po staru řvala, že se jí to nelíbí, že ji to tahá, že chce jít k zrcadlu, že nechce, abych jí pomáhala ze židličky, že jí ze židličky nejde samotné vylézt, že se jí vyzula bačkůrka a vůbec tak podobně.

Možná je to celé i tím, že Geckulka právě ovládla dost velkou úroveň jazyka na to, aby nám dokázala zprostředkovat svůj pohled na věc. A i když nám to celé komunikuje hlavně francouzsky, je to k popukání.

"Ja q de grand voatůr, mamá!", říká Geckulka, když odjíždíme od rybníka, kde jsou prolézačky. Ano, kolem jsou samá velká auta. Doma máme auta Dežota a Dustera, kterým Geckulka v tomto pořadí říká Malé auto a Velké auto. Ve stejné logice říkala Hvězdopravcovu pradědečkovi, který k nám jezdíval vždycky s tatínkem Jeanem, Hvězdopravcovým tatínkem, Malý děda, zatímco tatínka Jeana nazývalka Velký děda. Ale zpět k odjezdu z prolézaček. Zavadím pohledem o zaparkovaní Twingo. "Nejsou tu jen velká auta, Geckulko," řeknu: "Podívej, tady je malé." "Apre, va grandir mamá!", ujistí se Geckulka. "Ono pak vyroste!" No vida, proč ne? Koupíte si Twingo, počkáte, a za pár let máte Espace. Jen doufám, že také neprochází obdobím vzdoru.

Geckulka má také problem s prdíky. Ví, že prdět se trochu smí a trochu nesmí, ale pořád ještě neví jak na to. V lékárně, když čekáme na vydání léku, ozve se najednou zvuk, za který by se nemusel stydět ani dřevorubec. "Geckulko,", říkám diskrétně česky, využívajíc toho, že můžu klidně nahlas poučovat svojí holčičku na veřejnosti prakticky o čemkoli: "Na veřejnosti se neprdí. Prdět můžeš doma, ale venku se snaž to nedělat. "A pété!" "Uprdla jsem se!" zvolá Geckulka a čeká na reakci kolem, nepochybně, aby ověřila, zda mluvím pravdu. Nikdo nereaguje. Buď neslyší, nerozumí nebo se stydí. "A PÉTÉ!", zařve Geckulka. Žádná reakce. Zdá se, že Geckulku to překvapilo a zřejmě si říká, že na tom, co vykládám, něco bude. "Ve škole nebo v obchodě se neprdí! Když se náhodou uprdneš," poučuju ji: "Dělej, jako když se nic nestalo. " Je vidět, že v hlavičce to šrotuje:"E dan la voatůr, on pet?", zeptá se Geckulka vážně: "A v autě se prdí?"

Den poté kreslíme dopis Ježíškovi. Geckulka chce panenku, Zrníček, předpokládám, zvířátka z farmy, a tak pomáhám kreslit. Zrníčkovi je tu šumák, ale Geckulka vybarvuje přeci jen panence pyžámko a říká, že chce, aby ta panenka měla pyžamo a dalo se jí svléknout. Když je hotovo, říkám, že dáme dopis za okno a ráno se půjdeme přesvědčit, zda Ježíšek šel kolem a dopis vzal. Hvězdopravec zatím brblá, že ho bolí noha, objednává se k chiropraktikovi a získává dostaveníčko náslející den k večeru. Protože Hvězdopravec je hlava děravá, nalepí si na vchodové dveře ceduli : Chiropraktik, 18:30. Druhý den ráno vstaneme, Geckulka snídá a já, snažíc se vykouzlit Vánoce, se jí zeptám, zda ověřila, že si Ježíšek dopis vzal. "Ui", potvrzuje Geckulka, dál se loudá se snídaní a vypadá, že ji to celé moc nezajímá. Nakonec to ale přeci jen dojde ověřit. Pak se začneme soukat do bund a připravovat k odjezdu: "A, mamá, a ublié!!!!", volá Geckulka a ukazuje na vchodové dveře: "Maminko, zapomněl!" "A ublié pér Noel! A ublié la letr papa!!!" Ježíšek zapomněl tatínkův dopis! Hvězdopravec letos prostě dostane návštěvu chiropraktika a bude vymalováno.

Maminčin dopis Ježíšek zapomněl vzít taky, protože maminky žádný dopis nestihla napsat. Pokud si má ale něco přát, jsou to pořád stejně zdravé děti s maximálně ještě tak nudlí u nosu, ale pořád stejně velkým elánem. A pevné nervy pro oba rodiče. A pokud byla maminka opravdu hodná, dovoluje si žádat osm hodin spánku v kuse alespoň jednu noc v příštím kalendářním roce. Takže, kdybych už nestihla napsat, protože člověk nikdy neví, přeju vám všem také veselé Vánoce!

neděle 20. listopadu 2016

V nestřežených chvílích

Život rodiny s dvěma dětmi je intenzivní a - nebudu vám lhát - někdy z něj padám na nos. Někdy se večer skutečně modlím, aby Zrníček usnul a neměl jeden ze svých dnů, kdy je bůh ví proč schopen řádit až do chvíle, kdy budeme chtít jít spát my. Občas chápu, proč nám v porodnici kladli na srdce něco tak evidentního jako fakt, že dětem se nesmějí dávat prášky na spaní. Dívám se na něj a říkám si, že bych možná měla začít zkusit také pít bio mléko osmnáct euro za plechovku, abych měla tolik energie. Někdy si říkám, že je to pořád dokola, rutina, rutina a zase rutina, zítra večer zase budu kolem půl sedmé servírovat dětem večeři, z níž dobrá třetina skončí na zemi, protože Zrníček chce jíst sám, ale co mu nejde rozkousat vyndavá z pusy a hází kolem sebe, a když už nechce jíst, vyndá bleskurychle v nestřežené chvíli všechno z talíře a celou hrst hodí pod stůl nebo že zase budu poslouchat ten příšerný jekot u mytí hlav. A i když mě okamžitě napadá, jaké štěstí človek má, když ví, že ho denně večer čeká tohle "totéž" (co kdyby najednou nebylo? co ti, co žijou v místech, kde není čím tu hlavu umýt - a to si ještě nepouštím představivost moc na špacír?), nemůžu se ubránit dívání se na hodinky, kdy že už budeme mít tohle všechno za sebou a budeme mít padla. Samozřejmě, že v těhle chvílích - a po pravdě, nejen v nich - také nechápu, jak to vydrží matky, které jsou léta letoucí na mateřské a rodičovské. Kdybych žila v Čechách, žiju v tomhle kolotoči jen a jen děti už od jara 2013 a nejspíš bych byla dennodenně doma s oběma dětmi, protože Geckulkce jsou "teprve" tři od června a nejspíš by mi ji tedy nevzali ještě do státní školky. Hvězdopravec by chodil do práce a kdo ví, zda bychom večer měli rozdělenou péči tak půl napůl, já nakrmím, zatímco on topí nebo dělá jiné potřebné věci, on vykoupe Zrníčka, zatímco já pomáhám Geckulce dojíst, pak on uloží Zrníčka zatímco já koupu, on čte pohádku a já vařím, a pak dávám Geckulku do postele zatímco on připravuje stůl.

Když jsme byli letos v létě v Čechách, jedno dopoledne uprostřed týdne jsme zabloudili s Hvězdopravcem a mojí kamarádkou Radkou na oběd do hospody, kam Radka ráda chodí. Všude kolem nás na terase seděly houfy matek na mateřské. Ani jeden chlap. Matky seděly a povídaly o dětech. V podtextu konverzací, které jsem slyšela, mně udeřilo jedno. Předháněly se jako kdyby mluvily o tom, jaká si která pořídila fáro. Ten můj už umí to, ten můj tohle. S Geckulkou, která začala chodit v sedmnácti měsících a odplenkovala se (skoro sama) těsně před třetími narozeninami, bych dávno chodila kanály. Mimochodem, podobné konverzace jsem si tuhle všimla i v herně, kam chodíme s dětmi v deštivé pátky. Vedle mě sedící matka vykládala teorie o tom, že pokud jsou rodiče v klidu, mají hodné děti, a pokud děti hodné nejsou, je to tedy chyba neklidu rodičů. Pak odkráčela hrdě se svým - jedním - klidným a hodným synkem. Matka dvou dětí já jsem jí z celého srdce přála, aby se i na ní potvrdila teorie o tom, že druhé dítě je vždycky diametrálně odlišné od prvního. Jako u nás. A přitom jsem si říkala, že jsem ráda, že podobné škodolibosti nemusím být vystavována denně, že nejsem motivovaná k tomu, aby moje děti byly "fusil de guerre" válečné zbraně, jak se hezky francouzsky říká, protože moje válka je někde jinde.

Ale zpět k návštěvě restaurace v Čechách, kde Hvězdopravec byl na terase jediným mužem. Muži seděli vevnitř na víceméně pracovních obědech. A kousek od nás byla cedule: "Máme rádi sluníčko, tak jsme postavili terasu. Máme rádi děti, tak jsme postavili hřiště (velmi daleko od terasy, poznámka autora blogu). Ze všeho nejraději máme spokojené pivaře, a tak prosíme rodiče, aby je děti neobtěžovaly." Styděla jsem se tak, že jsem se to vůbec neodvážila přeložit, úplně mi stačil Hvězdopravcův úžas nad vizuální stránkou situace. A když jsme kolem kouřících mužů s Geckulkou pospíchaly na záchod, doufala jsem, že Geckulka nebude mít zrovna náladu křičet jen tak pro radost, aby nebyla pokládána za otravné dítě a já za matku, co ji neumí vychovat (jak známo, vychovávají přece matky, od toho jsou doma). Můj český pocit, že všechno, co dělám, není jaksi dost dobré ("Hlavně neusni na vavřínech! Samochvála smrdí! Abys ho nepřechválil! Co si o sobě vůbec myslíš?"), mě v nestřežené chvili opět doběhl.

Jsem ráda, že nejsem odkázána žít roky v ghettu, na nějž se plive podobným způsobem. V ghettu, kde bych být nechtěla, kde by mě to mořilo, a přitom bych byla nucená v něm žít. Jsem už takhle neurotická dost, ale co bych byla, kdyby moje děti byly alfou a omegou mé sebeúcty? Kdy by mi v jednom kuse, jakmile bych opustila hranice "rezervace pro matky s malými dětmi", bylo připomínáno, že moje děti možná nejsou dost dobře vychované, protože ruší? Že jsem jedna velká nestřežená chvíle? A co by bylo z mých dětí?

Ale kdo ví. Kdysi jsme se na téma děti v restauraci bavila se svojí kamarádkou Jeanne, která je Francouzka, ale žije v Čechách. Jeanne hájila české restaurace pro rodiny s všudypřítomnými dětskými koutky, a já zase francouzkou "inkluzi", kdy se děti počítají za normální občany, kteří chodí do restaurace jíst, takže pokud vyberete jakoukoli hospodu, nebudete v ní s dětmi za vetřelce. Poučení z naší konverzace je dvojí. Každý má mít možnost žít tak, jak mu to vyhovuje, a když léta letoucí nežijete v zemi, kde jste se narodili, houby víte, jak se tam žije. Možná bych to na letité mateřské tedy viděla jinak, kdo ví.

Ale jak bych viděla tyhle věci? Také s humorem a překvapením? Nebo bych se styděla, že to celé vůbec nezvládám?

Zrníček nechce jíst večeři. Už několik dní říká "ne" úplně na všechno. Naučil se to od Geckulky, trhá u toho ramenem, teatrálně se odvrací a celkově vypadá dost holčičkovsky. Je mi jedno, že nejí, ale není mi jedno, že když nejí, bude se v noci budit. Dítě, které nespí celou noc v sedmnácti měsících je samozřejmě určitě také chyba rodičů. Prý mu máme dávat vodu místo mléka a on se spát naučí a mléko pak bude chtít až ráno. Jo, to určitě! Zkoušeli jsme to několik týdnů. Pěkně vodu, ve dvě, ve tři, nebo ve čtyři ráno. V pět bylo vymalováno. Zrníček se probudil, spát už nechtěl, chtěl mléko a hrát si. Po několika velmi málo týdnech jsme se vrátili k mléku ve dvě, ve tři nebo ve čtyři. Vodu dostal Zrníček pěkně v šest nebo v sedm ráno, když se probudil. Budí se tedy na mléko pořád, ale my vstáváme v poměrně lidskou hodinu, pokud se tak šest ráno dá nazývat.

Ale zpět k večeřím. Zrníček nejí a říká "ne". Mám toho dost, Hvězdopravec taky, jdu do kuchyně uklízet nádobí a Hvězdopravec zatopit v kamnech a když se vrátím, vidím Geckulku, jak místo jezení svého talíře stojí u Zrníčka a krmí ho. Zrníček poslušně jí a Geckulka se směje. Co padá na zem ignoruju a držím palce. Obě děti se smějou na celé kolo. Zrníček do sebe nechá nacpat celý talíř. Mít dvě děti je někdy nejlepší na světě. I když se Zrníček stejně ve čtyři ráno pak chce nalévat mlékem.

Děti sedí naproti sobě u stolu a dělají na sebe grimasy. Já s Hvězdopravcem tím pádem můžeme provozovat dospěláckou konverzaci, aniž bychom neustále poslouchali bez dechu a bez pauzy opakované "e fini d parlé?", už jste domluvili?, který nedovoluje pronést více než jedno (krátké) slovo, Geckulčin nový způsob, jak se se dožadovat pozornosti. Pak se Geckulka nakloní, sebere Zrníčkovu lahvičku s pitím, a napije se. Zrníček se směje a lahvičku chce sebrat zpět. Geckulka ji po něm hodí. Hvězdopravec nestihne doříct větu, chce říct: "nechte toho!", ale Zrníček už s miminkovskou vervou a přesností hází pití zpět a trefuje se přesně do sklenice Samsam největší z malých hrdinů, ve které je Geckulčin ranní džus a plná sklenice se vylévá přes celý stůl, Hvězdopravec polyká "nechte toho" a křičí, že toho má dost, že dělají samé hlouposti a že budou oba potrestaní, posadí Zrníčka za trest na gauč a Zrníček moc dobře ví, že udělal hloupost a místo obvyklých protestů proti trestům sedí jako zařezaný a ani se nehne.

Zrníček jinak proti trestům protestuje, protože zřejmě nechápe, za co jsou. V poslední době prokazuje velkou zvědavost, co se týče záchodů, a to je zvědavost nervy drásající. "Proč je celý převlečený?", podivuju se večer v jeslích a čekám nějakou standartní odpověď typu "vyblinkal celý oběd" nebo "strašně se poslintal", ale ne, tentokrát je překvapení (o to tu přeci běží). "Eh....no, Zrníčku, řekla jsem, že to povím mámě!", říká teta přísně: "Zrníček s dvěma kamarády využil pootevřených dveří k přebalovacímu pultu a než jsme se otočili, už se máchali v záchodě!". Všichni tři byli potrestaní sezením v koutě a všichni tři křičeli, protože jestliže Zrníček chápe, že vylitá sklenice je hloupost, koupání v záchodě mu přijde zřejmě úplně v pořádku. Když není k dispozici záchod, najde alespoň Geckulčin nočník. Geckulka nesnáší, když na něj Zrníček sahá, protože to je její "A MUA!!!!" nočník, což zřejmě jen posiluje Zrníčkovu nočníkovou náruživost. Moc rád máchá ručičku v kapkách, které po umytí nočníku stečou na dno. A, nerodiče a možná i rodiče prosím, aby buď přestali číst nebo si přidrželi pod ústy pytlík, tuhle jsem ho přistihla, jak v oné známé nestřežené chvíli namáčí do oněch kapek paličku z xylofonu a labužnicky ji olizuje. Možná kdysi, než jsem měla děti, jsem si myslela, že všechny chvíle by měly být střežené, možná bych proklínala personál jeslí, který nechal pootevřené dveře do přebalovny, ale dneska vím, že když řídíte, stačí se podívat jen na tachometr a váš vůz jedoucí rychlostí x urazí tak obrovskou vzdálenost y, že zaručeně vletíte do kufru auta před vámi, a že pokud jako matka chcete v životě občas mrknout očima a občas spustit vaše dítě z dohledu třeba proto, abyste našli na zemi pantofle, vytáhli čistou plenku nebo odhodili do koše a ne mimo koš kapesník, kterým jste právě utřely usoplený nos, můžete si být jisté, že anténky vašich dětí právě dostaly povel k útoku.

Jak bych tohle všechno viděla nevím. Z místa, kde jsem teď, se tomu směju a jsem ráda, že to přerušuje onu na minutu přesně naplánovanou rutinu. A jsem ráda, že jsem našla chvíli tyhle bezvýznamné příhody zaznamenat. Usnout na vavřínech nemíním, ale sláva hurá, tenhle měsíc je to už druhý příspěvek!