pondělí 30. června 2014

Rok

Už pár dní je Geckové rok. A nedá se nezalamentovat "to to letí".

Letí a zároveň mi připadá, že Gecková je vlastně pořád stejná. Občas se přistihnu při pohledu do zrcadla, když držím naší princeznu v náručí, při myšlence "co to mám v rukou za velký dítě?", ale jinak bych byla schopná přísahat, že kromě toho, že jí trochu vyrostly a zesvětlaly vlasy, je to prostě pořád to stejné stvoření, co mi loni vytáhli z břicha a ono strašně nespokojeně kvičelo.

Možná je to i tím, že Gecková je, abych pravdu řekla, oproti ostatním dětem ve spoustě věcí pozadu. Když čtu Kulidin blog, nevěřím svým očím, co její děti všechno umí. Gecková začala teprve před pár týdny lézt dopředu, do té doby velmi obstojně couvala a kulila se, ale jako způsob přemisťování to bylo dost neefektivní. Teď se plazí po bříšku jako partyzán a já jí říkám Meresjev, protože k tomu plazení vůbec nepotřebuje nohy. Nohy Geckulce slouží výhradně k uchopování a přidržování objektů a evidentně se zatím domnívá, že jsou to takové méně šikovné ruce. Na ruce je možná to její uchopování a přidržování trochu nešikovné, ale když jí vidím, jak si v klidu na zádech drží nohama míč, lahvičku nebo nějakou hračku a rukama ji prozkoumává, říkám si, že opravdu pocházíme z opice. Když ji postavíme, stojí, drží se klidně jen jednou rukou a pyšně září, ale zatím neví, že by si třeba mohla také stoupnout sama. Nebo nám to možná nechce ukázat.

Geckulka zkrátka není zrovna atlet a dokonce i Mattias ji nakonec v jeslích opustil a z velkého rozpláclého miminka se změnil v miminko lezoucí po čtyřech. Gecková Meresjev využívá nepozornosti k tomu, aby se doplazila ke skříňkám, které má každé dítě přiřazené a kradla v nich náhradní oblečení, rabovala ampulky s fyziologickým roztokem na čištění nosu a očichávala našpiněné bryndáčky, a zatímco se ti hlupáci na nohou a kolenou sápou po přihrádce na dudlíky, která je ale tak vysoko, že do ní dosáhne jenom paní učitelka, Geckulka na zemi pěkně slintá na cizí plyšáky usínáčky. Její největší kamarádka je teď Isia, ta Isia, co s ní Adrien, miminko v pruhovaném mundůru, Geckulku opustil, když se už někdy kolem Vánoc naučil lézt, protože Isia byla dobrá kamarádka na lezení k horním dveřím a kutálení se dolů. V tom si Adrien a Isia možná rozuměli, řekla si Geckulka, ale teď má Adrien smůlu, protože nejen, že nemá zuby, ale vůbec neumí mluvit a Geckulka umí. Nevíme sice jakým jazykem, ale evidentně stejným jako Isia, a vedou spolu v ložnici dlouhé rozhovory a Isia občas dělá vtipy a Gecková se jim směje, až se za svoje bříško jako soudeček popadá.

Když jsem tak pěkně vylíčila, co Geckové nejde, řekněme teď o to pyšněji, co jí jde. Tak především, už měsíc říká svoje první slovo. Je francouzsky a je to slovo "koukej", čili "regarde!". Zní to spíš jako "egad", ale zato je to doprovázené jasným gestem. Geckulka pozoruje a ukazuje, až byste si z toho krk ukroutili. "Egad! egad! egad!", ozývá se pořád dokola. Onehdy jsem si sedla na zábradlí na odpočívadle u silnice a jak jsem to zábradlí sevřela rukama, sáhla jsem si na oslintanou přilepenou pecku od třešně. "Fuj!", vyjekla jsem. "Tys tu pecku neviděla?", řekl Hvězdopravec: "Vždyť ti jí teď Gecková ukazovala! Jsi si myslela, že ti ukazuje co jako?"

Kromě toho Geckulka umí krásně tleskat, umí se plácat do vyvaleného bříška, umí neuvěřitelnou škálu zvuků, z nichž některé vůbec neumíme napodobit, umí hrát na xylofon a na bednu vedle s gesty opravdického rockového bubeníka a umí jíst sama chleba, i když stejně jako Adrien nemá ani jeden zub. Pořád stejně zbožňuje lidi  a pořád stejně se bojí zvířat. Bojí se nejen krav, ovcí, koček a podobné poměrně velké havěti, ale i žab, ještěrek a strachy kvílela, odvracela hlavičku a držela se mě jako klíště dokonce i při pohledu na poměrně malého šneka, kterého jsem jí přinesla ukázat na dovolené v Cantalu. Jediné, čeho se nebojí, je hmyz, pokud tedy není moc velký, a s velkým zájmem šťourá v trávě i ty nejodpornější brouky. Ráda by se kamarádila s mouchami, které se, i pokud se na mě usadí, snažím neplašit, aby je Gecková mohla v klidu pozorovat, ale ty mouchy zatracené vždycky uletí a Geckulka pak smutně kouká. Kromě strašlivě nebezpečných šneků se pak Gecková bojí ještě našich dvou slaměných žiraf, Hurvínka a Špejbla a tiskárny, ale jinak je statečná.

Především je z ní velmi statečný turista a horal, který zbožňuje pohled do prázdna pod nohama. Což samozřejmě netušili Golemci, když se za námi vydali na prázdniny a my se rozhodli, že půjdeme na výlet do kaňonu Verdon. "No, když tam jde s Geckovou, tak to bude v pohodě," rozumovala moje maminka poté, co Hvězdopravec řekl, že bychom mohli jít trasu zvanou Imbut, kterou jsme šli asi před dvěma lety a z níž jsem měla jednu jedinou vzpomínku, a to tu, že jsem měla nové boty a strašně mě tlačily. Tlačily tak, že jsem si nepamatovala kabely a žebříky dolů. Kabely a žebříky ve skále nad Verdonem bouřícím nám pod nohami. Kabely a žebříky cestou nahoru. Na to, že lilo jako z konve jsem si pamatovat nemohla, protože před oněmi dvěma lety bylo krásně, zato při cestě s Golemky cestou dolů hřímalo a dole v kaňonu se konečně pořádně rozpršelo. Hvězdopravec natáhnul na krosnu s Geckulkou ochranu proti dešti a táta půjčil mámě pláštěnku. Kameny klouzaly. Řetezy také. Většina cesty naštěstí vedla pod převisy, a tak na nás zas tolik nepršelo, ale věděli jsme, že budeme muset ještě nahoru. Klouzalo to pořádně. Geckulka v krosně vesele zpívala. V batohu se mi vlhkostí rozlepila knížka o Krtkovi.  Máma se strachovala, jestli se nezhorší její a tátovo nachlazení. Při zastavení v jeskyni Geckulka s chutí zbaštila přesnídávku a ještě jogurt. Ačkoli bylo asi deset stupňů, vytrvale pak vystrkovala nožičky zpod pláštěnky do deště a když jsme konečně vyšli  po stezce, která se změnila v potok, na silnici, její froté ponožky byly tak nacucané, že z nich tekl při stisknutí proud vody. Hvězdopravec doběhl po silnici pro auto, dojeli jsme domů, Gecková si dala večeři, spokojeně usnula, a druhý den jsme mohli konstatovat, že mámino i tátovo nachlazení se rapidně zlepšilo. Zbývá snad jen dodat, že druhý den po té jsme jeli do vinného sklípku, kde byl v koutku pro děti tučňák na klíček a houpací kůň a že to bylo strašně strašidelné a Gecková vřískala jako by ji na ulitu brali.

Kromě krosny, Deuter Kid III pro ty, které by zajímalo, jak je možné, že čtyři dospělí v bouřce promoknou na kost a dítě v krosně je stále báječně suché až na froté ponožky a vesele si prozpěvuje, krosny, která Geckulce v Cantalu umožnila zdolat úctyhodný počet tamních vulkánů, jsme koupili Geckulce vozík za kolo. Gecková ve vozíku čte, občas se dívá ven, ve sjezdech vesele výská a teprve, když se blíží večer nebo když si chce promluvit s lidskou tváří a ne pořád jen s opičkou Dudu, začne protestovat, takže pak musí Hvězdopravec zastavit, odpojit vozík, vzít Geckulku do náruče, sednout si do příkopu mezi brouky a maminka já pak šlape sama nahoru na kopec, kde naloží kolo do auta a dojede pro svoje dva trosečníky.

A to je od nás všechno. Gecková jakože sfoukla svojí první svíčku na dortu, zabořila do něj ručičky a nakonec si ho obrátila na tričko a další rok života může vesele začít.