úterý 30. června 2015

Ve čtyřech


Zrníček se narodil v 23:22, jak jsem vám psala minule, a tak mi těch 38 minut započítali jako první den pobytu v porodnici. Ten den se totiž rodilo o sto šest, místo dvou obvyklých porodů jich měli hned deset a v jednu chvíli zvonil zvonek u dveří porodnice asi každou moji kontrakci. Zrníček dobře udělal, že se začal drát na svět už v sobotu ráno, protože jsme tedy ještě našli nějaké místo na parkování a také na mě ještě vyšel předporodní pokoj. K večeru, kdy bylo Corso fleuri v plném proudu, se nedalo už zaparkovat nikde, poporodní pokoje na šestinedělí se staly pokoji předporodními, takže se v nich hekalo, a zatímco já už jsem v klidu tlačila na porodním sále, Hvězdopravec zaslechl (já jsem slyšela jen "tlačte, tlačte, tlačte"), jak jedna porodní asistentka nařizuje sestřičkám, ať skočí také pro vrátného. Naštěstí ne aby mi také pomáhal rodit, ale aby šel převlékat postele a z poporodních pokojů, které se staly předporodními, zase rychle dělal poporodní, aby se z porodních sálů měly kam odkládat matky s dětmi, jinak se nemají z předporodních pokojů kam všechny ty rodící vozit na tlačení. A tak budu moct jednou vyprávět Zrníčkovi, že přišel na svět za bouřky, v den, kdy se rodilo ve všech koutech porodnice a kdy si policie v Pertuis namastila pořádně kapsy, protože minimálně jedné rodičce odtáhli špatně zaparkované - což byla v tu chvíli ale jediná možnost jak mít prostě zaparkované - auto.

A protože se den poté, v neděli, zase místo předpokládaných dvou dětí narodilo dětí hned šest a porodnice praskala ve švech, započítali mi 38 minut jako jeden den a v úterý, tedy asi 60 hodin po porodu, nás vykopli domů. Někomu, kdo má za sebou první porod císařem a kdo 60 hodin po prvním porodu tedy nemohl ani bez dozoru a opěrátka dojít do koupelny, natož si třeba z postýlky podat dítě, to ale přišlo jako zázrak. Když jsem pořád do zblbnutí opakovala, že nechci císaře, věděla jsem, co dělám.

A tak jsme dojeli domů a zdálo se, že mít dvě děti je pohoda. Máte přece dvě ruce, tak co. A když je navíc doma Greg a Drahámatička a obě děti spí, je to teprv nádhera. A tak jsme se stihli najíst a dokonce i otevřít láhev šampaňského. Pak se děti vzbudily, Greg a Drahámatička odjeli a mně došlo, že sice mám rukou stejně jako dětí, ale dělat věci jednou rukou je někdy dost málo, navíc jedna z těch rukou je levá a že když už pravá neví, co dělá levá, jde vám z toho někdy pěkně hlava kolem. Ale kolem půl deváté večer nakonec byly obě děti v posteli a my si málem gratulovali.

Zrníček se vzbudil na kojení kolem půlnoci. Vzala jsem si ho do obýváku, protože jsem si myslela, že se mi v naší posteli kojí špatně: za zády mám totiž vypínač a spolehlivě se mi vždy podaří nechtěně rozsvítit. A tak jsem seděla v obýváku a kojila. Zrníček střídavě pil a spal a nevypadalo to, že by se mu chtělo spát další tři hodiny. V půl druhé se vzbudila Geckulka. Normálně se nebudí, ale moje courání domem ji zkrátka probudilo a také náramně vyvedlo z míry. "Maman", volala Geckulka a následoval celý repertoár: "Mňamňa" a "kaka", stále hlasitěji a rozzlobeněji. Hvězdopravec statečně utěšoval, pak vysvětloval a nakonec nadával a klel. Geckulka řvala stále hlasitěji. Ve dvě ji Hvězdopravec strčil do sprchy. Zrníček střídavě pil a žužlal prso a za žádnou cenu se nechtěl nechat odložit ani usnout. Geckulka se znovu rozeřvala. A jak jsem tak seděla na posteli - uchýlila jsem se do našeho pokoje v domnění, že tam Geckulčiných sto padesát decibelů třeba nebude slyšet, vypínač nevypínač - přišlo mi, že nad naším domem právě proletělo Šílenství. A, věřte nebo ne, zahlédli jsme ho asi nejen my dva dospělí, ale i Geckulka a dokonce i Zrníček a všem nám došlo, že máme dvě možnosti: buď začneme spolupracovat, nebo zešílíme. A zdá se, že nikdo zatím zešílet nechce. A tak Zrníček vzal prso, napil se a usnul. A já jsem vstala a šla za Geckulkou, která nejen, že přestala ječet, ale dokonce mě i poslouchala, nechala se vzít do náruče, vypila mléko a bez řečí na zbytek noci vzala zavděk tím, že na kanapi v jejím pokoji bude spát tatínek, zatímco já se budu dál starat o miminko. A já, ještě, než jsem usnula, jsem si řekla, že druhý den musíme bezpodmínečně vypadnout z domu na koupaliště s prolézačkami, abychom Šílenství zahnali co nejdále od našeho prahu.

A tak jsme druhý den jeli. Hřiště jsme strávili tak, že Zrníček žužlal prso vedle hřiště a sto metrů od nás řádila Geckulka s Hvězdopravcem na pláži. Jak jsem tak seděla ve stínu a pozorovala druhou polovinu naší rodiny, jak si hraje, přisedla si ke mně paní, vybalila také prso a začala kojit svoji rok a půl starou dceru. "Jak je staré vaše miminko?", zeptala se. "Pět dní", řekla jsem. "Jejda! A jakpak to jde?" "První noc jsme přežili", řekla jsem hrdě. "To je tak krásné, ty první okamžiky", řekla paní. Z dálky k ní běželi dva kluci a mně došlo, že to dítě u jejího prsu je třetí v řadě a že právě pronesla slovo "krásné". Inu, má to ta příroda dobře zařízené, pomyslela jsem si, zatímco mi paní dávala adresy několika mateřských center, kde prý může moje starší dítě řádit pod profesionálním dozorem a já si zatím "užívat miminka". Právě jsi vstoupila do kategorie "několikanásobná matka", pomyslela jsem si. Kde že ty časy jsou, kdy jsem nemohla uvěřit tomu, že jsme to fakt my, kdo cpe do auta místo lyží vaničku a kočárek.

Ale nezoufáme si. V sobotu jsme se už dokázali všichni ráno umýt a vyrazit na trh do centra Zvonokos, abychom Zrníčka představili všem známým trhovcům, a také abychom nakoupili na sobotní i nedělní narozeninovou party. Narozeniny měla Geckulka, a tak výmluva "před týdnem jsem rodila" neměla dostatečnou váhu. A navíc jsem kromě narozeninového tiramisu - které, přiznejme si to, bylo tak trochu i pro mě - nemusela nic vařit, protože se o všechno postarali babičky, dědové, tety a strejdové. A tak měla Geckulka narozeniny vydařené.

A tak nám to střídavě jde lépe, a pak zase hůře. Děti, zaleknuvší se prolétlého Šílenství,  začaly skutečně spolupracovat, a to tak že si, jako všichni sourozenci, rozdělily spravedlivě čas tak, že když jeden spí, druhý si užívá táty a mámy. Výhoda je, že současně řvou víceméně výjimečně, především v noci. A když, div divoucí, Zrníček zalehne večer v osm, nechce zase spát Geckulka - která do toho všeho chytila zánět spojivek - , a Zrníček pak převezme službu ve dvě ráno, kdy na mě ve tmě zírají dvě očka jako špendlíky s výrazem "jsem připraven poznávat svět". Ale s druhým dítětem už vás věty všech těch pediatrů a dětských psychologů jako "využívejte period bdění vašeho miminka k poznávání se nebo jen k tichému obdivování" nechávají zcela bez pocitů viny. "Tak k tichému obdivování, jo?", pomyslela jsem si, přinesla jsem z obýváku Zrníčkovu novorozeneckou židličku, ze které se mu dobře dívá, a zaparkovala jsem ji do nohou naší postele: "Tak a můžeš, Zrníčku, v tichosti obdivovat tatínka a maminku", řekla jsem, plácla sebou do postele a okamžitě usnula.

A to je od nás dneska všechno. 




pátek 19. června 2015

Godot

Když jsem psala druhého června minulý přísěvěk o čekání na Godota, netušila jsem, že mě čeká čekání tak dlouhé, že by to vyhnalo z divadla i toho nejintelektuálnějšího Pařížana, který čte Derridu v tramvaji a na záchodě má pro pobavení odloženy všechny Lacanovy semináře. Zrníček seděl v mém břiše, vrtěl se a já pomalu začínala vyčerpávat své zásoby humoru při odpovědích na denně kladenou otázku: "Ty jsi pořád ještě neporodila?"a postupně zjišťovala, kolik žen v mém okolí rodilo až v čtyřicátém druhém týdnu a jak se jim podařilo porod rozjet. Pila jsem maliník, dojížděla na akupunkturu, brala homeopatika a ve středu jsem v naprostém zoufalství ušla rychlou chůzí šest kilometrů. Myslím, že je dobře, že ten den pršelo, a tak u rybníka za Zvonokosy nebylo moc lidí, protože jsem kroužila okolo rybníka s takovou urputností, že by na mě jinak jistě někdo zavolal mé kolegy z blázince a byla by mi přidělena diagnóza "předporodní šílenství".

Všechny tyhle zoufalé pokusy, abych už konečně začala rodit  nebyly dány ani tak tím, že bych nutně chtěla, aby Zrníček už přišel na svět, neb z dob Geckulčiných mi zůstaly vzpomínky na to, že člověk by si měl užít dobu, kdy péče o dítě zahrnuje pouze válení se po kanapi a hlazení bříška, ale hlavně tím, že nade mnou visel Damoklův skalpel v podobě císaře, pokud se porod nerozjede sám do termínu. Termín, ten francouzský, to jest ten, který je přesně 41 ukončených týdnů, jsem měla v sobotu třináctého. A myslela jsem na Kulidu, která kdysi výstižně napsala, že termín je datum, kdy skoro jistojistě neporodíte. Navíc termín spadal na sobotu a když jsem v třicátém sedmém týdnu došla do porodnice, bylo mi sděleno, že v tom případě by se císař naplánoval už v pátek. A tak jsem pila maliník a prováděla všechny možné kejkle, hlavně, abychom unikli skalpelu, ale Zrníček seděl pěkně ve své předpisové pozici se zády vlevo a hlavou na čípku a vůbec nespolupracoval a já musela pak před zděšenými výrazy pekařky a sester v jeslích, že už mě zase ráno vidí a pořád s břichem, pronášet věty jako "víte, to je asi jen nervové, ono tam asi žádné dítě není" nebo "ve skutečnosti mám pod tričkem polštář".

Ve čtvrtek jsem dojela na kontrolu do porodnice s nervy napnutými jako špagáty a byla odhodlána, že pokud mě bude chtít někdo druhý den řezat, bude mě muset nejdřív chytit. Myslím, že jsem větu "nechci na císaře" řekla asi jako každou druhou. Rozhovor tedy probíhal asi nějak takhle: "Dobrý den, vy jste paní Hvězdopravcová?" "Ano. Nechci císaře." "To chápu. Tak já vám udělám monitoring a uvidíme." "Dobře. Já strašně nechci císaře." "Uvidíme. Pak si s vámi promluví doktor." "Dobře. Já hlavně nechci císaře." Výsledkem toho všeho bylo, že nejen, že jsem v pátek nemusela na císaře (což zřejmě bylo hlavně proto, že bylo všechno v pořádku a nebyl důvod spěchat), ale hlavně to, že celá porodnice věděla, že paní Hvězdopravcová nechce císaře a druhý den, v pátek, když jsem přišla na akupunkturu, mi jak pan doktor, tak jedna porodní asistentka přišli osobně říct, že měli ráno schůzi a probírali můj případ, a že nám nechají luxusní čtyři dny po termínu navíc. Doufala jsem, že to bude stačit a že porodní asistentka, která onehdy prohlásila: "Počkejte, kdy že jste to vlastně otěhotněla? Já jsem vám tu někde přidala měsíc..." neměla náhodou pravdu.

Termín byl tedy v sobotu, a proto v sobotu ráno bylo zase nutné jet do porodnice na kontrolu. Porodnice je od nás 50minut po luberonských silnicích, a tak jsme se rozhodli, že na kontrolu pojedeme všichni tři a půl a cestou zpět se někde vykoupeme. Jenže, vážení přátelé, Zrníček je chlapec, který umí dodržovat sjednané termíny do puntíku. A tak jsme v šest ráno vstali, protože nás jako obvykle probudila Geckulka, v sedm už mi bylo jasné, že se asi něco děje a v osm jsem řekla Hvězdopravci, že asi možná na té kontrole zůstaneme a ať řekne Drahématičce, že nejspíš místo koupání je na poledne naplánována cesta pro Geckulku do porodnice. A měla jsem pravdu, stejně jako v tom, že tomu, kdo v Mirabeau nandal na silnici asi pět retardérů a v Pertuis přidal dalších pět, by měli strhat nehty zaživa.

Byla tedy sobota ráno a v Pertuis byla v ten den velká sláva zvaná "Corso fleuri", což bych volně přeložila jako Přehlídka alegorických vozů. Kvůli přehlídce bylo zavřené celé centrum, včetně ulice, která vede na pohotovost v nemocnici. Protože jsem člověk předvídavý, zeptala jsem se už před pár dny, jak že se tedy během přehlídky bude do porodnice dostávat nechcicísaře. "To nic není", řekla mi asistentka: "Za porodnicí je velké parkoviště, tam zaparkujete, a pak už jen vyjedete výtahem a jste tu". "Děkuju, nechcicísaře", řekla jsem a považovala záležitost za vyřízenou.

A tak jsme kroužili na parkovišti za nemocnicí a v sobotním dopoledni hledali volné místo. V le dopoledni, kdy se všechny francouzské rodiny jak známo vydávají na nákupy. Parkoviště bylo velké, což o to, ale volná místa byla pouze na okraji co nejvíce vzdáleném od centra. Po dvou objížďkách nezbylo než vzít za vděk jedním z nich, a pak jsme si to tedy všichni tři a půl namířili k oněm výtahům. Hvězdopravec nesl Geckulku a já tašku a cestou se opírala o všechno, co bylo k mání: o auta, o plot a Hvězdopravec tvrdí, že jednou i o popelnici. Konečně jsme byli u výtahů, které jsem si představovala podle popisu porodní asistentky jako blyštivé prosklené kabiny, které vás odvezou přímo na porodní sál. Ale ve Zvonokosech nejste v Grey's Anatomy, vážení, a tak jsme stáli před výtahy zvokonokoskými s odpovídajícím množstvím zaschlé moči a vajglů na zemi. Když se za námi a několika ranními nákupůchtivými Zvonokosany zavřely dveře, modlila jsem se hlavně, aby se ty dveře někdy zase otevřely a když se tak stalo - náš anděl strážný nezklamal - došlo mi, proč jsou ty výtahy tak zaplivané. Protože to jsou městské výtahy vedoucí do ulic a ne výtahy, které by vedly do porodnice, jak jsem si představovala já. A tak jsme šli dál, já jsem hekala, opírala se o městský mobiliář a o pár dní později se zeptala Hvězdopravce, zda jsme opravdu vlezli do porodnice hlavní branou, protože si nepamatuju, jak jsme se tam nakonec dostali. Pamatuju si až, že jsem si sedla v čekárně na sedadlo a přemýšlela, zda máme zvonit jako že jsme pohotovost a jdeme rodit, nebo zda mám vyčkat své kontroly v termínu v 9:30, což přesně bylo. Naproti mě seděly tři dámy, které jsem si v porodních bolestech nazvala staré škatule, a bavily se o rakovině. "Zazvoň", řekla jsem a natáhla se, jak to šlo: "Aůůůůů".

A tak jsme zazvonili, a pak mně připnuli na budíky, aby se zjistilo, jestli jsem tedy na kontrole nebo u porodu. Po půl hodině se zjistilo, že se nic neví, protože v mašině není papír, tak se pak zjišťovalo ještě jednou. Nemůžu tedy říct, zda to v 9:30 nakonec byla kontrola nebo porod, ale v jedenáct už to porod byl, v půl dvanácté konečně dorazila Drahámatička, já jsem dala pusu Geckulce a řekla jí, že tedy teď porodím toho bratříčka. Geckulka mi řekla "au revoir" a odešla s babičkou, Hvězdopravec zůstal a statečně jako kdysi při vysokohorských výstupech se mnou funěl a dodával mi kuráž, a v 23:22 byl Zrníček na světě. Stihl to tedy krásných 38 minut před koncem termínu.

Tak jsme se ho dočkali.

Teď se ještě dočkat, až Hvězdopravcův fotoaparát porodí nějaké ty fotky.




úterý 2. června 2015

Čekání na Godota

Geckulka se narodila císařem, protože měla velkou hlavu, kterou si navíc uložila místo do mé pánve do mých žeber a ještě ke všemu si pod ni kromě mých jater asi hodila i pupečník, takže jí den před tím císařem na monitoringu při jedné silnější kontrakci klesaly ozvy. Zkrátka, Geckulka si prostě ten výstup "horní cestou", jak se tu říká, posichrovala na všech frontách. Bylo mi tenkrát moc líto nejen to, že nezažiju normální porod a budu ležet s rozřezaným břichem jako lazar, zatímco Gecková tu už bude s námi - což byla nakonec ještě větší pruda, než jsem si představovala - ale také to, že nebudeme čekat na ten okamžik "kdy už", protože to budeme mít zkrátka všechno naplánované.

A tak si tedy teď užívám čekání. A zdá se, že Zrníček je pevně odhodlán nechat mě se čekání pěkně nabažit, a to navzdory všem homeopatikům, které mi předepsala moje porodní asistentka, akupunktuře, kterou mi zase dělají v porodnici, a maliníku, který mi prodali v místní lékarně teprve po důkladném vyptání se na to, zda jsem už dostatečně těhotná, abych ho mohla pít a neporodila nezodpovědně předčasně, což mě naplnilo pocitem, že maliník je lepší než injekce oxytocinu. Zkrátka, Zrníček vypadá zatím jako dítě, které má nejen dobrý orientační smysl, ale je také poměrně kliďas a nikam se zbytečně nehrne.

Nebo prostě poslouchá tatínka víc než maminku, nebo možná maminka moc naslouchá plánům tatínka. "Ideální by bylo," řekl mi Hvězdopravec už asi před třemi týdny, když hleděl do svého diáře v počítači: "kdybys porodila až v den termínu nebo maximálně to odpoledne před ním." Den termínu je ve Francii až začátek 42.týdne, ne jako všude jinde začátek 41.,  a pokud se navíc tento den ocitá v červnu, červenci nebo srpnu, lze "rodit v termínu" volně nahradit výrazem "běžet maraton v jehlových podpatcích na Sahaře". "To se má jako zašpuntovat nebo jak?", smála se Hvězdopravcově zcela vážnému výkladu o rození v termínu, výkladu poskytovanému na požádání nebo i bez něj, Barbara, Hvězdopravcova sestřenice, matka dvou dětí narozených v zimě a v jednom případě dokonce měsíc před termínem. Dokonce mě kvůli tomu, aby mi vyjádřila své rozveselení nad absurditami, které můj drahý vypouští ve společenské konverzaci, nonšalantně usrkávaje ze sklenice vína, přišla speciálně vyhledat do stínu, kde jsem dřepěla rozcapená se sklenicí "co je k mání bez alkoholu" a zoufale se na plastové židli pokoušela zaujmout alespoň trochu pohodlnou polohu. "Znervózňuješ mě", stěžuju si pokaždé, když mi Hvězdopravec opakuje argumenty, proč je rození v termínu ideál (podtrženo shrnuto: začátek porodu v pátek dvanáctého odpoledne znamená, že se ulije dřív z práce, ale otcovská dovolená mu začne běžet až od pondělka, takže bude mít následující týden tři dny volna, a pak už půjde do práce jen třikrát a začne mu zase ta otcovská, co se musela nahlásit už měsíc dopředu, a pak jsou letní prázdniny): "jestli mě budeš takhle stresovat, tak neporodím vůbec a zase z toho bude císař." Což Hvězdopravci dost narušuje jeho dovolenou v Jugoslávii a připouští, že tahle varianta je ještě horší než ta, kdy začnu rodit ve čtvrtek večer nebo v pátek brzy ráno a jeho tři dny otcovské se tedy smrsknou na pátek, sobotu a neděli, protože zákon praví, že ty tři dny otcovské, na které je právo bez ohlášení, jsou tři dny jdoucí po sobě. Na obranu svého velkého drahého teoretika a mého naslouchání mu bych jen chtěla dodat, že má pravdu v tom, že v případě, že se Zrníček rozhodne přijít na svět ve čtvrtek v noci nebo v pátek brzy ráno bude muset můj drahý od pondělí pěkně zařezávat, z porodnice nás poveze kdo ví kdo. Na argument, že by si přece z práce mohl odskočit, vás odkazuju na mapu zdejšího kraje, s krajským městem s celými osmnácti tisíci obyvatel, v němž je tedy logicky Hvězdopravcovo současné pracoviště zanedbatelných čtyřicet kilometrů od porodnice, porodnice pak krásných čtyřicet kilometrů od Zvonokos a Zvonokosy pak už jen pouhých padesát kilometrů od Hvězdopravcova pracoviště, to vše po luberonských silnicích klikatících se mezi kopci pokrytými malebnými políčky s levandulí, jež si turisté, šnečím tempem se plazící nejen kvůli výhledu, ale též proto, že mají na těch křivolakých úzkých silnicích také trochu staženou zadnici, tak rádi fotí.

Na druhou stranu mě neznervózňuje jen Hvězdopravec. Geckulka si předminulý víkend přinesla z jesliček nový hit, virus "Pieds-mains-bouche", čili nemoc úst, rukou a nohou, která se přenáší prý především slinami, což je ve třídě, kde se děti neustále láskyplně pusinkují a půjčují si dudlíky, opravdické terno. Protože jsem optimista, čekala jsem něco jako neštovice, něco, co jste vlastně rádi, že vaše dítě chytilo, protože pak už bude imunizované a máte pokoj, ale houby s octem a pořádně kyselé. Geckulka se na téměř týden proměnila z veselé holčičky s vynikajícím apetitem a dobrým spánkem v ukníkané stvoření budící se v pět ráno a odmítající jíst cokoli jiného než cukrářské piškoty. "Api, api", neboli "ça pique", "štípe to", slzela moje princezna v záhonu jahod, kde se jindy kvůli rychlému polykání nestíhá ani nadechnout, a když se nadechne, je to jen proto, aby volala "encore, encore", čili "ankór, ankór, ještě, ještě". Zatracená nemoc, pomyslela jsem si. Chudák Geckulka.

Nebo jestli ona to není spíš zatracená Geckulka, pomyslela jsem asi pátý den nemoci, když Geckulka spolkla bez dechu asi čtvrtý piškot místo oběda a kníkala jen tehdy, když jsem před ni místo pátého piškotu postavila tvaroh. "Ňamňa! Ňamňa! La bas! Ankór!!!" ukazovala Gecková do kuchyně, kde moc dobře ví, kde je skříňka s piškoty, a tvaroh letěl na zem. Zatracená Geckulka. Protože jestli jednu věc Geckulce opravdu upřít nelze, je to zatracená vychytralost. Už jsem tu psala o tom, že naše princezna přivolává rodiče k postýlce srdceryvným pláčem nad tím, že jí vypadl dudlík a opička Dudu - z postýlky, která má třiceticentimetrové zábrany ze všech stran a z níž by tedy nevypadl ani vlásek, pokud ho ovšem přes ty zábrany nevyhodíte ven. Ale Geckulka se pořád lepší. Onehdy nechtěla v devět večer spát, protože u nás byli na návštěvě babička a děda, a když nezabíral pláč nad vypadlým dudlíkem a Dudu, ukázala Geckulka přivolanému tatínkovi na plenku a řekla magické "kaka". Uznejte, že jen tatínek krkavec by nechal svoji holčičku v postýlce, když je pokakaná, a tak Hvězdopravec Geckulku z postýlky vyndal. Samozřejmě s plenkou úplně čistou. "Už toho mám dost", řekl mi Hvězdopravec: "příště tam jdeš ty". A tak jsem šla. "Ňamňa", plakala Geckulka usedavě, když mě viděla. "Mám hlad, maminko". "Moc dobře vím, že hlad nemáš, potvoro!" řekla jsem, ale protože matka je matka a co kdyby náhodou moje dítě umíralo přeci jen hlady, udělala jsem Geckulce lahvičku mléka a přinesla jí mému hladovému děťátku do postýlky. Geckulka se rozzlobila, vyhodila dudlík zcela nepokrytě přes okraj a ukázala mi jasně, že: "Ňamňa! Ňamňa là bas!", tedy "Mám hlad na jíst s vámi v obýváku". Zkrátka, moc dobře vím, s kým mám tu čest, a když jsem viděla Geckulku, jak do sebe futruje cukrářské piškoty, došlo mi, že je čas na test jahodami. Jahody padaly do Geckulky jako o závod. Asi u desáté pak trochu zakňourala "api, api", ale už jsem se ošálit nenechala a na žádost o další piškot jsem bez zaváhání tvrdila, že "není", což je vysvětlení, které zatím funguje nejlépe, a v duchu plávovala, jak zbylé piškoty použiju pěkně na tiramisu, které si udělám jen co porodím. Jako abyste si nemysleli, že jen Geckulka je chytrá jako opice.

A tak jsem vlastně ráda, že máme ještě pár dní, kdy se vracíme do normálu a kdy máme konečně čas připravit věci. Včera Hvězdopravec smontoval druhou jídelní židličku, takovou tu, na kterou se dá nacvaknout lehátko pro miminko, a Gecková, která všechny práce jako obvykle zblízka sledovala, se mohla pominout radostí. "Mimi, mimi!", volala a hledala, odkud že tedy to miminko vytáhneme a dáme ho do židličky.

Tak se snad brzy dočkáme.