Čekání na Godota

Geckulka se narodila císařem, protože měla velkou hlavu, kterou si navíc uložila místo do mé pánve do mých žeber a ještě ke všemu si pod ni kromě mých jater asi hodila i pupečník, takže jí den před tím císařem na monitoringu při jedné silnější kontrakci klesaly ozvy. Zkrátka, Geckulka si prostě ten výstup "horní cestou", jak se tu říká, posichrovala na všech frontách. Bylo mi tenkrát moc líto nejen to, že nezažiju normální porod a budu ležet s rozřezaným břichem jako lazar, zatímco Gecková tu už bude s námi - což byla nakonec ještě větší pruda, než jsem si představovala - ale také to, že nebudeme čekat na ten okamžik "kdy už", protože to budeme mít zkrátka všechno naplánované.

A tak si tedy teď užívám čekání. A zdá se, že Zrníček je pevně odhodlán nechat mě se čekání pěkně nabažit, a to navzdory všem homeopatikům, které mi předepsala moje porodní asistentka, akupunktuře, kterou mi zase dělají v porodnici, a maliníku, který mi prodali v místní lékarně teprve po důkladném vyptání se na to, zda jsem už dostatečně těhotná, abych ho mohla pít a neporodila nezodpovědně předčasně, což mě naplnilo pocitem, že maliník je lepší než injekce oxytocinu. Zkrátka, Zrníček vypadá zatím jako dítě, které má nejen dobrý orientační smysl, ale je také poměrně kliďas a nikam se zbytečně nehrne.

Nebo prostě poslouchá tatínka víc než maminku, nebo možná maminka moc naslouchá plánům tatínka. "Ideální by bylo," řekl mi Hvězdopravec už asi před třemi týdny, když hleděl do svého diáře v počítači: "kdybys porodila až v den termínu nebo maximálně to odpoledne před ním." Den termínu je ve Francii až začátek 42.týdne, ne jako všude jinde začátek 41.,  a pokud se navíc tento den ocitá v červnu, červenci nebo srpnu, lze "rodit v termínu" volně nahradit výrazem "běžet maraton v jehlových podpatcích na Sahaře". "To se má jako zašpuntovat nebo jak?", smála se Hvězdopravcově zcela vážnému výkladu o rození v termínu, výkladu poskytovanému na požádání nebo i bez něj, Barbara, Hvězdopravcova sestřenice, matka dvou dětí narozených v zimě a v jednom případě dokonce měsíc před termínem. Dokonce mě kvůli tomu, aby mi vyjádřila své rozveselení nad absurditami, které můj drahý vypouští ve společenské konverzaci, nonšalantně usrkávaje ze sklenice vína, přišla speciálně vyhledat do stínu, kde jsem dřepěla rozcapená se sklenicí "co je k mání bez alkoholu" a zoufale se na plastové židli pokoušela zaujmout alespoň trochu pohodlnou polohu. "Znervózňuješ mě", stěžuju si pokaždé, když mi Hvězdopravec opakuje argumenty, proč je rození v termínu ideál (podtrženo shrnuto: začátek porodu v pátek dvanáctého odpoledne znamená, že se ulije dřív z práce, ale otcovská dovolená mu začne běžet až od pondělka, takže bude mít následující týden tři dny volna, a pak už půjde do práce jen třikrát a začne mu zase ta otcovská, co se musela nahlásit už měsíc dopředu, a pak jsou letní prázdniny): "jestli mě budeš takhle stresovat, tak neporodím vůbec a zase z toho bude císař." Což Hvězdopravci dost narušuje jeho dovolenou v Jugoslávii a připouští, že tahle varianta je ještě horší než ta, kdy začnu rodit ve čtvrtek večer nebo v pátek brzy ráno a jeho tři dny otcovské se tedy smrsknou na pátek, sobotu a neděli, protože zákon praví, že ty tři dny otcovské, na které je právo bez ohlášení, jsou tři dny jdoucí po sobě. Na obranu svého velkého drahého teoretika a mého naslouchání mu bych jen chtěla dodat, že má pravdu v tom, že v případě, že se Zrníček rozhodne přijít na svět ve čtvrtek v noci nebo v pátek brzy ráno bude muset můj drahý od pondělí pěkně zařezávat, z porodnice nás poveze kdo ví kdo. Na argument, že by si přece z práce mohl odskočit, vás odkazuju na mapu zdejšího kraje, s krajským městem s celými osmnácti tisíci obyvatel, v němž je tedy logicky Hvězdopravcovo současné pracoviště zanedbatelných čtyřicet kilometrů od porodnice, porodnice pak krásných čtyřicet kilometrů od Zvonokos a Zvonokosy pak už jen pouhých padesát kilometrů od Hvězdopravcova pracoviště, to vše po luberonských silnicích klikatících se mezi kopci pokrytými malebnými políčky s levandulí, jež si turisté, šnečím tempem se plazící nejen kvůli výhledu, ale též proto, že mají na těch křivolakých úzkých silnicích také trochu staženou zadnici, tak rádi fotí.

Na druhou stranu mě neznervózňuje jen Hvězdopravec. Geckulka si předminulý víkend přinesla z jesliček nový hit, virus "Pieds-mains-bouche", čili nemoc úst, rukou a nohou, která se přenáší prý především slinami, což je ve třídě, kde se děti neustále láskyplně pusinkují a půjčují si dudlíky, opravdické terno. Protože jsem optimista, čekala jsem něco jako neštovice, něco, co jste vlastně rádi, že vaše dítě chytilo, protože pak už bude imunizované a máte pokoj, ale houby s octem a pořádně kyselé. Geckulka se na téměř týden proměnila z veselé holčičky s vynikajícím apetitem a dobrým spánkem v ukníkané stvoření budící se v pět ráno a odmítající jíst cokoli jiného než cukrářské piškoty. "Api, api", neboli "ça pique", "štípe to", slzela moje princezna v záhonu jahod, kde se jindy kvůli rychlému polykání nestíhá ani nadechnout, a když se nadechne, je to jen proto, aby volala "encore, encore", čili "ankór, ankór, ještě, ještě". Zatracená nemoc, pomyslela jsem si. Chudák Geckulka.

Nebo jestli ona to není spíš zatracená Geckulka, pomyslela jsem asi pátý den nemoci, když Geckulka spolkla bez dechu asi čtvrtý piškot místo oběda a kníkala jen tehdy, když jsem před ni místo pátého piškotu postavila tvaroh. "Ňamňa! Ňamňa! La bas! Ankór!!!" ukazovala Gecková do kuchyně, kde moc dobře ví, kde je skříňka s piškoty, a tvaroh letěl na zem. Zatracená Geckulka. Protože jestli jednu věc Geckulce opravdu upřít nelze, je to zatracená vychytralost. Už jsem tu psala o tom, že naše princezna přivolává rodiče k postýlce srdceryvným pláčem nad tím, že jí vypadl dudlík a opička Dudu - z postýlky, která má třiceticentimetrové zábrany ze všech stran a z níž by tedy nevypadl ani vlásek, pokud ho ovšem přes ty zábrany nevyhodíte ven. Ale Geckulka se pořád lepší. Onehdy nechtěla v devět večer spát, protože u nás byli na návštěvě babička a děda, a když nezabíral pláč nad vypadlým dudlíkem a Dudu, ukázala Geckulka přivolanému tatínkovi na plenku a řekla magické "kaka". Uznejte, že jen tatínek krkavec by nechal svoji holčičku v postýlce, když je pokakaná, a tak Hvězdopravec Geckulku z postýlky vyndal. Samozřejmě s plenkou úplně čistou. "Už toho mám dost", řekl mi Hvězdopravec: "příště tam jdeš ty". A tak jsem šla. "Ňamňa", plakala Geckulka usedavě, když mě viděla. "Mám hlad, maminko". "Moc dobře vím, že hlad nemáš, potvoro!" řekla jsem, ale protože matka je matka a co kdyby náhodou moje dítě umíralo přeci jen hlady, udělala jsem Geckulce lahvičku mléka a přinesla jí mému hladovému děťátku do postýlky. Geckulka se rozzlobila, vyhodila dudlík zcela nepokrytě přes okraj a ukázala mi jasně, že: "Ňamňa! Ňamňa là bas!", tedy "Mám hlad na jíst s vámi v obýváku". Zkrátka, moc dobře vím, s kým mám tu čest, a když jsem viděla Geckulku, jak do sebe futruje cukrářské piškoty, došlo mi, že je čas na test jahodami. Jahody padaly do Geckulky jako o závod. Asi u desáté pak trochu zakňourala "api, api", ale už jsem se ošálit nenechala a na žádost o další piškot jsem bez zaváhání tvrdila, že "není", což je vysvětlení, které zatím funguje nejlépe, a v duchu plávovala, jak zbylé piškoty použiju pěkně na tiramisu, které si udělám jen co porodím. Jako abyste si nemysleli, že jen Geckulka je chytrá jako opice.

A tak jsem vlastně ráda, že máme ještě pár dní, kdy se vracíme do normálu a kdy máme konečně čas připravit věci. Včera Hvězdopravec smontoval druhou jídelní židličku, takovou tu, na kterou se dá nacvaknout lehátko pro miminko, a Gecková, která všechny práce jako obvykle zblízka sledovala, se mohla pominout radostí. "Mimi, mimi!", volala a hledala, odkud že tedy to miminko vytáhneme a dáme ho do židličky.

Tak se snad brzy dočkáme.