sobota 16. září 2017

Holčička se válí na zemi


Tak hlásím, že prázdniny jsme přežili. A to, že jsem se nedostala k počítači, to jen jasně svědčí o tom, že to zase bylo o fous.

Letos bylo ve Zvonokosech takové vedro, že se nám zahrada změnila v poušť. Místo obvyklého žloutnutí totiž spálenou trávu odfoukl neustávající Mistrál, který má v létě tak vysokou teplotu, že má člověk pocit, že někdo na severu údolí Rhony právě pustil obrovský fén na vlasy. V našem domečku, jehož střecha se velmi na jaře hodila dudkům ke hnízdění, ale je rozhodně nepoužitelná k něčemu tak primitivnímu jako k pokrývání a izolaci obydlí - pro vaši informaci, dudkové nestaví hnízda na střeše, ale v dírách v ní - dosahovala teplota i přes úzkostlivé zavírání okenic a větrání v noci osmadvaceti stupňů. Ještě, že jsme byli na chvíli v Čechách, kde se mi ze samé aklimatizace na jižní Francii ježila husí kůže při třiceti stupních a kde jsem nebojácně jeden den vytáhla péřovou vestu a vzala si ji pěkně pod goretexovou budnu. Zatímco jsem se tetelila na lavičce u Golemků na zahradě, Geckulka se válela v trávě. Začala se válet hned, jak jsme dorazili. Travička zelená. Válela se celou dobu, co jsme byli v Čechách a ať jsme byli kdekoli. "Vy nemáte zahrádku?", divila se známá: "Já myslela, že bydlíte na venkově". Zahradu nemáme. Máme poušť velikosti fotbalového hřiště, po níž by přešel bos jedině fakír.

Děti si prázdniny užívaly plnými doušky. Nechci mluvit za ně, ale dávám ruku za to, že jeden z nejlepších zážitků byla projížďka na ponících v Alpách. Zrníček o ní mluvil nepřetržitě celý den, a když jsem s ním o den později jela nakoupit, navrhl mi cestou domů, že se nevrátíme a pojedeme zase na poníky. Mluvit za děti jinak nemusím. "V nemocnici v Okresním městě", odpověděla jsem na otázku známých, kteří se u nás zastavili, a ptali se, kde teď pracuju. "Mua ž travaj a l ekol!", řekla rychle Geckulka, následovaná překotným koktáním Zrníčka, spěchajícím vyplodit "e a aj a a keš!". Geckulka ve škole, Zrníček v jeslích, kdybyste nerozuměli.

Jinými slovy, děti mluví a mluví pořád, až z toho jde hlava kolem. Zrníček mluví lépe než Geckulka v jeho věku, ale většinu slov vyslovuje po svém a srozumitelná je i zkušeným tak necelá polovina jeho projevu. Místo "tombé" (spadnout), říká "bambé", nepochybně proto, že "bam" je francouzský zvuk pro "bum". Nejpoužívanější slovo je pak "ševal", kůň, v Zrníčkově verzi "fuval". "E bambé fuval!" je pak věta, kterou slyšíme tak desetkrát do hodiny. Když Zrníček vyleze na opěradlo gauče, jede na něm jako na koni a  schválně spadne, když Zrníček narovná do řady svoje plastové koníčky, když si prohlíží knížku o koníčkách nebo když přesvědčí Hvězdopravce o tom, aby ho vozil v trampolíně na zádech, což je přibližně to, čím Zrníček tráví všcchen svůj čas. Zrníček je tak trochu opak Freudova Malého Hanse.

Zrníček také nejspíš není budoucí hudebník (jako Hans), je to neotesaný venkovan. Geckulka se občas snaží u stolu o konverzaci. Myslím o konverzaci, ne o skákání do řeči dospělým nebo o poznámky o Panu Prďochovi "mesijé petér", což je spojení, jímž jednou malý Selmin bratříček, šestiletý Hakim, pojmenoval sousedovic pejska. Zrníček i Geckulka se mohli umlátit smíchy a od té doby se u večeře baví často tím, že se vzájemně oslovují "Prďoch" a nazývají jídlo čuráním a kakáním. "Alór, Nini, sa ta plu a Marsej?", otáže se pak najednou Geckulka Zrníčka: "Tak co, Nini, líbilo se ti v Marseille?". Zrníček buď neodpoví nic, nebo vydá pusou prdlavý zvuk a rozchechtá se na celé kolo. V nejlepším případě řekne "ne". Geckulka to má těžké.

Ale abyste si nemysleli, že děti nemluví vůbec česky. Mluví. Trochu. Geckulka donedávna sem tam zamotala do francouzské věty nějaké to české slovo. Hlavně tehdy, když nevěděla, jak to říct francouzsky. "Manžé kom jako!", Jíst jen jako! protestuje už nějaký ten čas, když Zrníček okusuje dřevěnou pizzu nebo plastový chleba. "Je oslintané!" kvílí potom. Ale od května, kdy jednak pochopila, že babička a děda jí nerozumí ne proto, že jsou hluší, ale proto, že mluví jen česky - pravda je, že ostatní Češi, se kterými se děti stýkají, francouzsky rozumí, a to je kámen úrazu - se Geckulka snaží. Říká věci jako "Lo je úplně černá!" (voda je úplně černá), tedy věty napůl česky a napůl francouzsky. A minulý týden konečně řekla svoji první českou větu. Při mytí rukou se ke mně Zrníček, sedící na přebalovacím pultu tulil a mazlil se se mnou. "A kdepak je moje holčička?", řekla jsem, aby to nebylo Geckulce líto. "Holčička se válí na zemi", odpověděla Geckulka spokojeně z podlahy.

A tak se nám ta holčička válí a už brzy se snad bude moct válet i na trávníku ve Zvonokosech. Prázdniny skončily a dorazil k nám podzim. Děti zase nastoupily do jeslí a do školy, a tak by se možná občas mohli poválet i rodičové, ale jak už to v rodičovství bývá, opak je pravdou. Běháme do práce a do toho vyběháváme ještě papíry v bankách a na úřadech. Rozhodli jsme se totiž přenechat naše obydlí dudkům a možná ještě nějakým novým nájemníkům a přestat riskovat, že nám střecha spadne na hlavu. S naší obvyklou efektivitou v hledání nových obydlí jsme se rozhodli už nebýt nájemníky, najít nový dům a zahájit jeho koupi, to celé v rozmezí necelých tří týdnů. A tak nás místo válení čeká stěhování. Moje sedmé stěhování za posledních deset let, do domu, kde nás kromě umsťování nábytku a vyndavání věcí z krabic čeká také na sklizeň padesát olivovníků roztroušených nedopatřením po zahradě. Pro jistotu přeju tedy veselé Vánoce!