pondělí 25. dubna 2016

Hej hou, piráti zastavit nejdou

Nevím, kde se v Geckulce před několika měsíci vzal velký zájem o piráty, jisté je, že najednou začala o bratříčkovi říkat "je piát, Nini!" a dokonce chtěla, abych jí vyprávěla o Méďovi a pirátech. Protože Méďova oficiální, autorskými právy posvěcená, dobrodružství se omezují na tatínkem spálenou palačinku nebo ztraceného plyšového medvídka, nezdálo se mi vhodné umisťovat ho na pirátskou loď, jelikož myslím, že by tam Méďa tak akorát brečel, že se mu namočily bačkůrky. A tak jsem vymyslela historku o tom, jak Méďa jde na maškarní za piráta. Když jsme pak jednou byli v knihkupectví, Geckulka se dožadovala, ať jí knížku o Méďovi a pirátech koupím ("Kupo Nunu piát! Kupo Nunu piát!!!), a já se z toho nakonec vysekala leporelem s pohyblivými papírovými obrázky - s piráty. "Na co se chceš dívat?", zeptala jsem se doma, když před večeří měla Geckulka právo na svojí chvilku před pohyblivými obrázky "Piát! Nunu piát!". Už mě to ani nepřekvapilo, a tak jsem obratem na YouTube objevila písničku o Zvonilce a pirátech. Zpívá se v ní: "Hej hou, piráti zastavit nejdou, když vezmou si do hlavy že budou stratosférou plout!" Velmi výstižné. Dětem od té doby říkám piráti.

Piráti se mají pořád stejně rádi a ohromně rádi se navzájem napodobují. Sedí u stolu, Zrníček vezme lžičku a bouchne s ní. Geckulka to udělá po něm. Zrníčka to rozesměje, zase vezme lžičku, ale jak s ní neumí ještě moc bouchnout záměrně, než se mu požadované gesto podaří, samou snahou se celý rozkýve na všechny strany. Geckulka se rozchechtá, bouchne lžičkou a kývá se u toho. Zrníček se může smíchy potrhat a škube sebou ještě víc. "Je měje Nini!", jásá Geckulka, že se bráška směje, a zmítá sebou jako Zrníček. Zrníček sebou trhá, co to dá, až bouchne hlavou o stůl, ale je mu to úplně šumák. Oba sebou škubou, vrtí hlavou co nejrychleji to jde a chechtají se na celé kolo. Já sedím uprostřed a důrazným hlasem říkám něco jako: "Tak dost!", ale Piráti zastavit nejdou. Mám pocit, že na sebe mrkají a moje "a dost" jim ještě dodává na spokojenosti a rozjívenosti. A to se znají teprve deset měsíců a pár dní.

Zrníček se již druhý týden regulérně přemisťuje a šťourá, kde se mu to zrovna zlíbí. Uklízím neustále nebezpečné předměty na bezpečná místa, ale s Geckulčinou momentální vášní pro plnění kapes kameny a lepením - rozuměj ztrácením - nálepek po celém domě, je to marný boj. A nejhorší na tom je, že Geckulka, naše ideální dítě, které nikdy necpalo do pusy nic, o čem se dopředu neujistila, že to není horké a že je to dobré, zřejmě dohání zmeškaný čas.

V pátek jsme jeli do města. Máme to asi pět minut autem, ale v pátečním dopoledni mi nešlo najít místo na parkování. Viděla jsem, že Geckulka jako obvykle šátrá kolem, s čím by si hrála, a že našla opalovací krém, který už dva měsíce leží na zadním sedadle. A, vážení čtenáři, jako nezkušená matka jsem si řekla, že to nevadí. S krémem už si přece Geckulka hrála tolikrát!

Kousek od placeného parkoviště, poslední šanci někde najít místo, jsem se podívala do zpětného zrcátka a viděla jsem TO. Geckulka měla pořádnou vrstvu krému v pravidelném kruhu všude mezi bradou a nosem. A hlavně, hlavně, ho měla v puse. Zastavila jsem, ulice neulice.
"Geckulko!", zaječela jsem hrůzou: "Ty jsi jedla krém?"
"Non," řekla Geckulka tónem, o kterém mi bylo jasné, že se snaží zatloukat.
"Jsi si jistá?", řekla jsem a bylo mi úplně jedno, jestli je někdo za námi nebo není: "Jestli jsi jedla krém, musíš mi to říct! Tak jedla jsi ho nebo ne?"
"Oui...", řekla Geckulka strašně zkroušeně.
"Hodně jsi ho jedla?", řekla jsem já
"Oui...", řekla Geckulka ještě zkroušeněji.
Rychle jsem zaparkovala a zjistila, že neznám číslo na toxikologickou linku. Naštěstí ve Francii ale dobře funguje číslo 15, kde je vždycky na lince doktor, a kam můžete zavolat nejen, když potřebujete záchranku, ale také kdykoli, když se jako rodiče octnete v úzkých. Jenže, kolik toho tak mohla sníst, říkala jsem si, a napadlo mě, že bych měla ochutnat, abych si to dokázala představit. Ne nadarmo Winnicott mluví o "mateřském šílenství", napadlo mě, když jsem olizovala kapičku krému z prstu. Něco vám řeknu. Chutná to ještě mnohem strašněji než si dokážete představit, hůř než všechny prášky a podobné věci a moje tělo to okamžitě vyhodnotilo jako "není k jídlu a je to chemie". Začala jsem slintat a zvedl se mi žaludek. Je možné, že jsem v Geckulčině puse viděla krému dobrou lžičku?, pomyslela jsem si a vytočila jsem patnáctku. Paní doktorka mně ujistila, že krém toxický není a že Geckulce bude maximálně špatně od žaludku. Mně bylo dvě hodiny.  Zato Geckulka si hned po vystoupení z auta a návštěvě pekárny vyžádala "pain aux raisins" a snědla ho. Po "špatně od žaludku" ani stopy. Já vám to říkala, zastavit nejdou.

"Tak ty jsi prý jedla opalovací krém", řekl večer Hvězdopravec Geckulce.
"Oui", řekla Geckulka jako by se nechumelilo.
"A bylo to dobrý?", řekl Hvězdopravec.
"Oui," ujistila ho Geckulka. "Pik!" Štípe to.
S tím souhlasím. Takže jsem se nemýlila, opravdu jsme ochutnaly obě. Až bude zase příště Geckulka reagovat na to, že jí dám na kartáček trochu zubní pasty - speciální chuti, kterou děti milují, praví příbalový leták - tak, že se málem pozvrací, už vím, že bude nejspíš třeba najít pastu chuti opalovacího krému.

Během toho, co jsem si pro sebe vedla tyto úvahy v kuchyni, Geckulka vytopila koupelnu. A já si připadala nakonec jako ten Méďa na pirátské lodi. K ránu mi vylezl na rtu ze všech těch dobrodružství herpes.

Je jasné, že pokrok zkrátka nezastavíš. Myslím, že Geckulka konečně začíná chápat, že čeština je jeden jazyk a francouzština druhý. Jak jsem tu psala nedávno, dosud byla slovíčka natěsnaná v její paměti jako synonyma, a použila prostě slovo české nebo francouzské podle toho, co se jí lépe vyslovovalo. Pokud jsem na otázku "co je to?" odpověděla česky, často místo opakování dodala francouzský překlad, protože francouzština má prostě tu výhodu, že není plná slov jako "krtek" a "zmrzlina". Souhláskové skupiny jsou pro Geckulku pořád ještě těžké, pořád říká "myšák" místo "myška" a tedy "babišák" místo "babička", ale zdá se, že konečně dobře ví, že mamínka mluví tak a tatínek tak.

"Mamá, je kua sa?", copak to je maminko, řekla Geckulka u snídaněa zaraženě ukázala prstem ven. Venku nebylo vidět nic. Byla strašná mlha, taková, že nebyly vidět ani olivovníky na konci zahrady.
"To je mlha.", řekla jsem.
"Mha! A peur", řekla Geckulka a vzápětí se opravila: "Bojíš"
"Neboj", řekla jsem: "zachvíli bude zase vidět."
Češtinu a francouzštinu tedy rozlišuje, ale statečná je pořád stejně.

Odpoledne, když se mlha zvedla - Geckulka to oslavuje jásáním a oznámením, že už zase vidíme ven - jedeme svačit na pláž k rybníku. Na pláži svačí dennodenně rodin spoustu a kachny z celého okolí si tam dávají sraz a pochutnávají si na rozdrobených sušenkách, které tam zanechala svačící mimina. Když se k nám kachny přiblíží a vylezou na břeh, Geckulka nejdřív jako obvykle trochu hýká strachy, ale ujistím jí, že kachny jí nic neudělají. Geckulka tedy jí kus buchty a Zrníček se pokouší o totéž. Kachny to pozorují a Zrníček jásá, kachny se mu líbí a tak se rozhodne je dohonit rychlostí mimina, které leze po zadku. Kachny upřeně hledí na buchtu v jeho ruce, ze které se cestou odlamují štědré kousky, a uctivě před desetikilovým miminem pomalu ustupují. Geckulka to vidí, stoupne si statečně za Zrníčka a z pozice zkušené starší sestry mu říká: "A pa peur, Nini!", Neboj se, bratříčku! Jakmile se ale kachny obloukem pokusí dostat ke drobečkům, které na své dráze nasypal Zrníček, Geckulka se jde rychle uchýlit pod mateřské křídlo, a já startuju, protože Zrníček už má zadek málem ve vodě. Geckulka statečně popoběhne za mnou, kačer u drobečků naštěstí přeci jen dostane strach, rychle couvne a Geckulka se směje na celé kolo přesně tím stylem, kterým se smála, když jsme o prázdninách jezdili na zbytcích sněhu na bobech. K ježdění se nechal přesvědčit pouze Zrníček, Geckulka tleskala usazena opodál v trávě, kde sbírala do kapes kamínky. Nakonec jsem ji donutila si se mnou na boby sednout, sjeli jsme dolů, Geckulka se smála - trochu nervózně, zdálo se mi - a volala: "Je bjén la lůž!" Sáňky jsou fajn! Sláva! "Chceš jet ještě?", zeptala jsem se dole. "Ne", řekla Geckulka tak, že si to nešlo vyložit jinak než jako "ne", a usadila se zpět do trávy: "Nini la lůž!" Ať jezdí brácha!

Zkrátka, ze Zrníčka je stále plnohodnotnější pirát, který má už tři zuby, umí stát s oporou, rozumí spoustě věcí a stále stejně oddaně miluje svoji sestru. A přestože strašlivý pirát Geckulka pořád ještě pláče, protože si vzal do vany plastové botičky Prasátko Peppa a ony jsou teď mokré (kdo by to byl řekl), nestíhám se někdy divit, jak rychle to ubíhá, mění se a jde kupředu.

pondělí 18. dubna 2016

Pokroky

Minule jsem si tu stěžovala na problémy s Geckulčinými plenkami. Nejspíš se ukájím neracionálním "bude líp", ale doufám, že se to prostě udělá tak nějak samo. Geckulka je totiž dítě podšité, které nerado ukazuje, že něco neumí. Už když byla mimino, říkali jsme si, že je asi pozadu, protože se pořád nepřevracela a hlavně to ani moc nezkoušela. Až jednou, sedím si to v obýváku, Geckulka na zemi a šup na bříško jako by to dělala denně. Nevěřícně jsem na ní zírala a málem troubila fanfáry. A Geckulka si to asi dobře zapamatovala.

Chodit se naučila v sedmnácti měsících. Do té doby pořád ječela, že chce za ruce. Pak udělala první krok. Pamatuju si to jako dnes, byla jsem venku před domem s Drahoumatičkou, Hvězdopravec byl v Bordeaux u tatínka Povětroně Jeana, který ležel v kómatu po pádu s letadlem, a Geckulka najednou udělala krok od jedné opory k druhé. A do týdne chodila jako by se nechumelilo. Nikdy neupadla. Prostě chodit uměla a hotovo.

Stejně to dělá Geckulka se slovy. Některá slova prostě neříká, protože ví, že jí to nejde. Občas jí slyším, jak, když je sama, zkouší výslovnost sama pro sebe. A pak to na nás vybalí, aby viděla, jestli rozumíme. "Mamá?" řekne. "Co?" "O sekůr!", řekne Geckulka, což je volání o pomoc, a čeká, jak zareaguju. Směju se. Rozumím. "O sekůr!", křičí Geckulka pak půl hodiny na dvorku a směje se na celé kolo. "Řekni děda!", nabádá Geckulku babička po Skype. "Papí!", řekne Geckulka. Rozumí, ale dokud ví, že neumí, opakovat nebude.

Další věc, kterou si pro nás schovávala, byla evidentně kostka, do které se vhazují různé tvary. Znáte to, v Čechách ji má asi každý a i ta naše odtud pochází. Bylo na ní napsáno, že je od jednoho roku, ale Geckulka nebyla nikdy schopná určit ten správný tvar a i když jí člověk napověděl, nikdy jí nešlo kostičku otvorem vhodit, protože nechápala, že je třeba ji správně natočit. Kostku používala v lepším případě jako hudební nástroj, v horším jako nástroj hraní na nervy. Ještě nedávno si vybavuju jen nespokojené ječení nad tím, že trojúhelník nepasuje do díry pro čtvereček a následné bum bác letí do kouta. Geckulka má trpělivost po tatínkovi. A pak najednou, když Geckulka seděla na nočníku v koupelně, a já neměla po ruce žádnou jinou hračku, jsem jí dala kostku, i když jsem si říkala, že to možná skončí převrácením nočníku. Geckulka si sedla, vzala čtvereček a hodila ho do čtverečku. Pak si vzala kolečko a hodila ho do kolečka. Pravda, při trojúhelníku jsem jí musela ukázat, že je třeba kostku otočit, ale elipsa zapadla následně do elipsy jako - to je příležitost daný výraz použít - zadek na hrnec. Pak vzala Geckulka další trojúhelník a pokusila se ho dát do otvoru pro čtvereček. "Ne, je blag!", řekla a smála se tomu na celé kolo. Blag, to je vtip! Jsem si skoro jistá, že nás do teď jenom zkoušela, jestli víme, která kostka pasuje kam. A tak, když se Geckulka zvedla z nočníku, mě napadlo, jestli to třeba s odplenkováním nebude stejně, respektive mě nejspíš pojala poslední naděje, ale naděje ne zcela bláznivá, protože u kostky jsem si často říkala, že se to naše holčička nenaučí asi nikdy.

Geckulka je momentálně ve fázi velkého rozvoje. Konečně chodí tak, že se dá jít kupředu poměrně normálním tempem, a to přesto, že se zastavuje, chodí po obrubníku jako po kladině a vůbec užívá všechen městský mobiliář jako tělocvičnu. Napadá mě, že kdybych měla stejným způsobem proběhnout stejnou trasu úměrně velikou, byla bych zralá tak na pivo a nohy v potoce.

A nejen, že se hýbe, ale pořád mluví. "Je deu nunu!", řekla mi před dvěma týdny Geckulka u večeře. Jsou dva méďové. Protože nikde žádný méďa nebyl, došlo mi to rychle. Geckulka mi chce vyprávět pohádku. Jenže neví, jak dál. "A co dělali?", řekla jsem. "Žué!", řekla Geckulka. To mě moc nepřekvapilo. "Aha, hráli si. A jak?" "Věž!" "Aha, stavěli věž!", řekla jsem. "Je žué věž," opakovala Geckulka: "e bum! Je kasé!" A bum věž spadla. Dva méďové stavěli věž a bum, spadla jim. Uznejte, že to už je skutečná historka! Kulturo, třes se!

Není se tedy čemu divit, že pokud má Geckulka navíc v rukou hračky, je to neustávající divadlo. "Božúr!", rozpráví žralok a delfínek: "Božůr, apel balen!" Dobrý den, jmenuju se Velryba, říká delfínek. Velryba a delfín se Geckulce pletou. "Božůr, apel žalok!", říká žralok. "Sa va?", zeptá se Delfín-Velryba slušně. Jak se máte? "Sa va bjén!", řekne uctivě Žralok a začnou se s Delfínem-Velrybou honit. Pak skočí Žralok do síťky s hračkami: "Je ma plas isi!", tady to je moje místo!, řekne Geckulka výhružně žraločím hlasem a dá žraloka na dno síťky: "Je ta plas lao mamá!" Maminko, tvoje místo je nahoře! dodá Žralok a Geckulka strčí Delfína-Velrybu, který je často nazýván též "maminka", mezi hračky do síťky nahoru.

A není to jen Delfín-Velryba a Žralok, kdo si spolu umí pěkně hrát. Geckulka měla vždycky z dětí trochu strach. V jesličkách si zvykla dobře, když k nám přijdou kamarádi s dětmi, obvykle to proběhne také dobře, ale na hřišti je to jiná káva. Geckulka nemá ráda děti, které hodně běhají a křičí. A to i přes to, že pár měsíců před svými třetími narozeninami nosí už prakticky jen výhradně věci na čtyřleté děti, váží šestnáct kilo a většina francouzských dětí jejího věku je mnohem menší a lehčí. A pak, z ničeho nic, jsme byli na hřišti, kde se na pružinové houpačce houpal poměrně divoce vypadající chlapeček. Jenže Geckulka neváhala a přisedla si naproti, jakmile byla houpačka trochu v klidu. Chlapeček začal houpat vší silou a já si jen představovala, jakou dráhu Geckulka nabere, jestli se pustí. "Drž se," volala jsem na ni zoufale a cpala Zrníčka přesnídávkou. Byla jsem v pasti. Geckulka se nejen držela, ale ani neječela hrůzou, naopak, zdálo se, že je spokojená. Když se dost pohoupaly, začaly se děti honit. Geckulka byla štěstím bez sebe. "Tak co jste dneska dělali s mámou?", řekl večer Hvězdopravec. "Tuvé kopén, MUA!" řekla Geckulka jako by se nechumelilo a ani nezvedla oči od talíře. Našla jsem si kamaráda. A od té doby Geckulka pořád hledá, s kým by se na hřišti kamarádila.

A aby nebylo všem překvapením dost, Geckulka je málem odvážná i se zvířátky. Už se dávno nebojí šneků, ještěrek, much a mravenců, zkrátka všeho, co se hýbe. Je to dobrý rok a půl, co se šneci na naší zahradě právem třesou hrůzou sami, protože nikdy neví, kdy je nenechavá Geckulčina ručička sebere. A nejen to, konečně se stala dítětem, které s gustem honí holuby. Ty holuby, které v říjnu honili Milena a Greg v Grenoblu a Geckulka se mě držela jako klíště a řvala hrůzou, pokud se k nám holub jen přiblížil. Jednou v lednu se dotkla kozy přes elektrický plot (ránu dostal Hvězdopravec, ale fakt, že Geckulka se dobrovolně chtěla dotknout živého zvířete, přenášel hory), v březnu přestala ječet, když se k nám na pláži přiblížily kachny v domnění, že máme něco dobrého k snědku, a druhého dubna - to jsem si zapamatovala - na trhu začala honit holuby. Pravda, návštěva kravína na dovolené a psi majitelky apartmánu, kde jsme bydleli, kteří láskyplně olizovali, co jim pod jazyk přišlo, to bylo na Geckulku ještě trochu moc, ale "teleto", neboli telátko, které bylo před kravínem samo v kóji, si Geckulka pohladila statečně.

Jesliže Geckulka pokročila, Zrníček nám popolezl. Stejně jako Geckulka se s pohybem moc dopředu nehrnul, když ale Hvězdopravec odjel na týden pryč, najednou se mu zachtělo lezení. Leze jako kajakář, sedí na zadku a odráží se vpravo a následně vlevo rukama, a protože má sílu odjakživa strašlivou, leze mu to dopředu poměrně rychle. A tak leze a zkoumá. Zkoumá pomeranče v přenosce na zemi, zkoumá kabely za lednicí, tříská o zem cédéčky, které jedno po druhém vytahuje z police, zkoumá zmačkané nálepky pod Geckulčiným stolem - Geckulčiny nálepky! - , zkrátka bere všechno, co mu v cestě leží a po ohledání si to pokouší nacpat do pusy. "Bumba tut sel! Je ply bebé!", překvapeně a radostně zakřičela Geckulka, když viděla, že Zrníček při pití sám drží lahvičku. "Je kuk!" Bumbá sám, už není miminko! Je kluk!

A někde tam, po osmiměsíčním klidném období, Geckulka opět začala žárlit. Šílenství už k nám nelétá tak hrozivě blízko jako v létě, ale občas si kolem cestu najde. "No, jo veu pa manžé!", nechci jíst! ječí Geckulka a schválně se na židli otáčí ke stolu zády. "No tak nejez!", řeknu, protože toho mám plné zuby. Vím, že Geckulka udělá cokoli, jen, aby získala pozornost. "Mňamňu MUA!", zařve Geckulka a přitáhne si talíř. "Tak bašti!," řeknu a doufám, že to projde. "No, jo veu pa!", opakuje Geckulka. Nechci! Spolu s "tut sel!", tvrzením, že všechno bude dělat sama, pod které se schová i "řeknu, že to udělám sama, abych tě měla z hrbu, a pak se na požadovanou činnost zvysoka vybodnu", na nás tak upletla naprosto dokonalý bič a mně často tečou nervy. Když to na Geckulku přijde, to jest když je unavená, nebo když má hovňouse v plence, nebo když je nedejbože unavená A má hovňouse v plence, je u nás doma skutečný blázinec.

Aby ne. Máme doma už ne dítě a mimino, ale regulérně dvě děti.

pátek 1. dubna 2016

Děti moje

Zrníček má první zub a noc před tím, než ten zatrolený zub vylezl, poprvé spal od jedenácti do šesti, což považuju za spaní celou noc. Myslím, že spát poprvé celou noc - jinak se budil vždy pravidelně v jedenáct, v jednu a ve čtyři - během prořezání se prvího zubu jasně ukazuje, že náš hošík rozhodně není dítě, které by si nějak nadměrně stěžovalo.


Protože už od chvíle, kdy jsem v patnáctém týdnu těhotenství během konzultace s jednou pacientkou ucítíla první šťouchnutí v břiše, věděla, že dítě to bude silné a svalnaté, domnívala jsem se, že Zrníček se bude rychle pohybovat a chodit. Omyl. Nevím, jak to děláme, ale obě naše děti to s lezením neuspěchávají. Geckulka nelezla vlastně nikdy, uměla couvat, kulit se a následně se posouvat po zadnici. Zrníček dělá přesně totéž, jen jeho styl po zadnici dává jistou naději, že se časem překulí na všechny čtyři. Rozdíl mězi oběma dětmi je ale jasně v tom, že zatímco Geckulka raději půl hodiny kňourala, abychom jí podali, co chtěla, než aby se k tomu pokusila dostat, Zrníček mlčí a zarytě se snaží. A protože po břiše mu to nejde, posouvá se v sedě rukama a přitahuje se za nohy stolu, židle, zkrátka všeho, co se naskytne, takže s železnou pravidelností končí zašprajcovaný pod křeslem nebo konferenčním stolkem. A pak tam sedí, hlavu si může vyvrátit, aby se mohl ohlédnout a na rtech má nejistý úsměv, a teprve, když notnou chvíli nikdo nereaguje, dovolí si kníknout. Vážení čtenáři, jistě bych dětem měla začít střádat na psychoalanýzu, neb se nejednou přistihnu, jak vysvětluju svému devítiměsíčnímu synkovi, že má počkat, že se mu začnu věnovat teprve, až Geckulka přestane ječet povely.

Geckulka pokračuje v objevování jazyka českého i francouzského. Nedávno mi začala říkat "má milá". Protože jediným zdrojem jazyka českého jsem pro ni já, když nepočítám prarodiče přes Skype, bylo mi jasné, že to má ode mně, ale odkud proboha? Já jí přece má milá neříkám, říkám jí Geckulko, Koblížku, holčičko moje, dětičko moje dětičkovno, a oběma pak dohromady děti moje, mé děti. A tak mě to trklo. Věděli jste, že Na tý louce zelený je ve skutečnosti písnička o hraní si se zajíčkem a jelenem mezi mým dítětem, co má počkat (počkej, to Geckulka slyší denně) a jeho má milá maminkou? A tak jí zpívám s ještě větší chutí, a to i přes to, že jsem zpěvačka velmi podřadná a Hvězdopravec s absolutním sluchem nesmírně trpí. Geckulka hudbu miluje a nestále s sebou tahá hudební knížky včetně těch hrající Bethovena. "Kapicín!", volá Geckulka: "Kokodýl!", což znamená, že máme pustit CD s dětskými písničkami. "Papaute!" dožaduje se pak jedním dechem, abychom pustili také belgickou hvězdu Stromae. "Papaoutai" je jeho velký hit, v němž se zpívá: "Řekni mi, kde je tvůj táta? / řekni mi kde je tvůj táta? / Aniž bych s ním mluvil, vždycky ví, co mi je. / Táto zatracenej, řekni mi, kam ses schoval / už jsem odříkal tisíckrát "před pikolou za pikolou" / Kde jsi táto, kde jsi? (francouzsky Papaoutai)". Geckulka tuhle písničku o schovávané s tatínkem zbožňuje. Sladký svět, kde by se klidně místo zastřelím ti jelena mohlo zpívat ukážu ti jelena  a kde se zlotřilí tatínkové schovávají jako Geckulka za vchodové dveře nebo fasádu Mezinárodní školy, kolem které chodíme cestou z jeslí a schováváme se na střídačku za všech padesát sloupů.

Kromě písniček je Geckulka pořád nadšený čtenář. "Vidím jí dělat jednou někde v kultuře.", šťouchl do mě spiklenecky rukou s neuměle vytetovanou kotvou Didier, Geckulčin strejda, když jsme zamyšleně pozorovali z terasy, jak Geckulka stojí uprostřed zahrady s dětským notebookem (našla ho u milenky Myriam a nechtěla ho ani za nic dát z rukou). "No, sportovec to nebude", řekla jsem. "A veterinář taky ne", dodal Didier, který po mnoha pokusech vzdal naprosto své odhodlání spřátelit Geckulku s čímkoli živým a reálným, nikoli živým a na obrázku: "Kultura nebo evropský parlament", uzavřel to se smíchem.

Už pár měsíců jsem chtěla Geckulku zapsat do knihovny, ale nikdy jsem nenašla čas. Až dneska. Zapsala jsem rovnou i Zrníčka, protože zápisné pro děti je zadarmo, a pak jsme šli na to. Geckulka byla blahem bez sebe, vybrala si několik knížek o Méďovi a DVD o Samsamovi "nejmenším z velkých hrdinů", odnesla si to všechno k paní na přepážku, řekla jí "Na!", následně jí prozradila, že se jmenuje Geckulka, představila jí bratříčka a nakonec prohlásila, že platí. Zatracené placení kartou v obchodech. Budu jí muset ještě některé věci vysvětlit. Geckulka si myslí, že se platí kartou, a když jí někdy dám bankovku, aby zaplatila, nechce mi vrátit drobné s vysvětlením, že ta legrační kolečka si koupila ona.

Obě děti pořád chodí do jesliček. Zrníček je ve své skupince poslední dítě, které neleze, což ale nese se svojí obvyklou dobrou náladou statečně. Váhově má naštěstí převahu, a když se k němu přiblíží někdo, kdo se mu nelíbí nebo mu chce něco vzít, briskně ho prý položí na žíňenku. Zrníček se nedá.

Geckulka nám kromě mikrobů a ulepených vánočních a velikonočních dekorací z jeslí nosí také jeslové vtipy. Už před rokem přinesla domů "kakabu", tj. "caca boudin", což by se dalo přeložit jako šiška kakání. Všechny francouzské děti projdou tím, že říkají "caca boudin" a smějí se na celé kolo. Geckulčina skupina byla v tomto vývojově napřed, takže jim ještě dostatečně nesloužila výslovnost, ale když jsem je viděla nastoupené v řadě před zrcadlem, kdy všichni ti malí špunti říkali "kakabu" a chechtali se na celé kolo, došlo mi, že o výslovnosti to zkrátka není. Geckulka z "kakabu" vyrostla už tyhle letní prázdniny a přešla do fáze, kdy je legrační ukazovat rozžvýkané jídlo v ústech neb říkat "fuj!". "Fuj! Je kakání!", pokusila se mě tuhle rozesmát nad večeří a odstrčila talíř s brokolicovou kaší. Živě si vybavuju, jak mi jako dítěti přišlo divné, že se dospělí smějou věcem, které nevím, proč jsou vtipné, ale nikdy ne mým vtipům ze školky. Už to chápu. Na druhou stranu jsem si s tou brokolicovou kaší trochu koledovala, ale to nemění nic na tom, že pokud Geckulka jednou má opravdu sedět v evropském parlamentu, musí na sobě přeci jen trochu zapracovat.

Dále by bylo třeba trochu zapracovat na zbavení se plenky. A protože bude řeč o plenkách doporučuji citlivým čtenářům, čtenářům, kteří právě jedí a především čtenářům, kteří nemají děti, aby přestali okamžitě číst, nebo pokračovali jen na vlastní nebezpečí pamětlivi faktu, že rodičům věty jako "XY si pokakala to poblitý tričko", připadají úplně normální.

Geckulka se strašně těší do školy, kam má nastoupit v září - mateřská škola je tu součástí prvního stupně základní školy - a moc dobře ví, že děti ve škole plenky nemají. Omíláme jí to pořád dokola v naději, že ji to přiměje se trochu víc snažit na nočníku. Geckulka tedy opakuje, že půjde do školy a nebude mít plenku. Následně pak dál v klidu plenku vyžaduje a úspěchy jsou velmi sporadické, i když chválíme a Geckulka během snídaně pečlivě tatínkovi vysvětluje, co zase ráno všechno udělala do nočníku. V podstatě se podaří jen tehdy, když včas zareagujeme na signál, že katastrofa je okamžitá. Až nedávno mě to trklo. Geckulka si myslí, že až bude ve škole, tak prostě nebude mít plenku a hotovo.

Problém nejsou jen plenky. "Do vany se nekaká", vysvětlujeme Geckulce důrazně a nejméně jednou týdně se před spaním pak hádáme, kdo zase zapomněl tu pokakanou vanu umýt, ale jak ji proboha měl umýt, když musel vyndat dítě, ujistit se, že nenastydne, neuklouzne, že už nekaká a vůbec, musel to všechno řešit? 

"Ne kaka!", říká mi Geckulka sama od sebe vzorně, když leze do vany. Vím, že už kakala za den dvakrát,  a tak naložím svoji holčičku do vody, vyndám všechny hračky ze síťovaného pytlíku, a jdu v klidu do kuchyně mýt salát, loupat dýni a vůbec připravovat jídlo. Slyším cachtání, smích a když občas delší dobu nic neslyším, jdu se podívat, co Geckulka dělá.

Geckulka stojí ve vaně opřená o stěnu a mně je to při prvním vzdechu jasné. Pohled na její zadnici a reflex natažené ruky - ještě, než mi do dlaně dopadnou dva bobky mi můj mozek říká "Fuj! Je kakání!", ale reflex je reflex, bobky leží v mé dlani a dneska se vana mýt nebude muset. Jdu na záchod, házím bobky do mísy a vedu monolog na téma "do vany se nekaká" a "děti ve škole plenky nemají". Když přijdu zpět do koupelny, kde Geckulka pořád stojí ve vaně, jdu si nejdřív umýt ruce a vysvětluju, že na kakání se nesahá a že si musím ty ruce hned umýt. "Mamá!" upozorňuje mě Geckulka s klidem a spokojeně mi ukazuje cosi na dně vany: "osi kaka!" Tohle je taky kakání....

Tak takhle nějak to vedeme. Na závěr vám posílám písničku o schovaných tatíncích. Hvězdopravec odjel na týden na hory, tak je to k tématu. Pevně doufám, že další písničkou, kterou si Geckulka oblíbí, nebude Bláznivá Markéta, které by tak pěkně slušela místo Markéty "maminka".