sobota 5. května 2018

Zemědělci, lovci a diplomaté

Když jsme se rozhodli loni v létě koupit náš dům v olivovém háji, na pozemku velikosti neméně než půl hektaru, trochu jsem se bála. Náš starý domek měl hektaru čtvrt a na naší zahradě jsem tam jednou vysekala pro děti bludiště. Tráva byla tak vysoká, že to šlo. Hvězdopravcův perfekcionismus a zároveň přesvědčení, že o víkendu ani o prázdninách se nemá sedět doma, naše pracovní tempo a dvě děti ve věku do čtyř let, to všechno zkrátka vedlo k tomu, že nám dům i zahrada doslova přerůstaly přes hlavu. Když jsme se stěhovali, dalo nám uvedení domu do původního stavu práci skoro týden a nebyli jsme na to sami. Ale nakonec se ukázalo, že moje kamarádka Corinne, obchodnice se zájmem o psychoanalýzu, měla pravdu, když mi říkala, že ti chlapi, jak ono je to jejich, tak to je jiná. Hvězdopravec už během stěhování prokázal velké odhodlání sklidit všechny olivy ve starém i v novém domě a nezůstalo jen u toho. Už jsem tu psala, že během sklizně začal pomalu chodit domů s novinkami, kdo toho ve Zvokonosech kolik sklidil a který olivový háj je na prodej a že nastudoval snad všechny materiály o elektrických hřebenech. Ale olivová sklizeň pak odjela do mlýna a já myslela, že budeme mít nějakou dobu klid.

Klid stačil akorát tak k tomu, aby Hvězdopravec postavil v garáži patro a začal kopat zeleninový záhonek. Všechno si to vyměřil, vypočítal a kopal a kopal. Pomalu jsem mu začala odpouštět i to, že umístil na našem obrovském pozemku kompostovač přímo vedle bazénu, protože to bylo, dle jeho propočtů, strategicky nejvýhodnější místo. I tak ale kompostu ve dvou kompostovačích vedle bazénu není na záhon dost. Z chalupy z Pyrenejí jsme se v únoru tedy vraceli pět set kilometrů po dálnici s vlečňákem plným kompostu, který je tam zadarmo. Naházela jsem ho do vlečňáku já s Gregem, protože Hvězdpravec ležel s čtyřiceti stupni horečky. Když jsme ho dovezli k Drahématičce na chalupu, Drahámatička si vzpomněla, že bychom jí ho mohli dát na zahradu, aby se na ní zacpaly díry a zahrada se uvedla do vodorovné polohy, a tak jsme s Gregem ten první vlečňák kompostu rozházeli lopatku sem, hrudku tam po zahradě a jeli pro nový. Když jsme přijeli s druhým vlečňákem, Greg si šel dát sálek horké čokolády - pršelo - a Drahámatička mu řekla, že ten šálek čokolády není vůbec dietní a ať nezapomene, že se oba snaží zhubnout. Osobně mi ten kompost moc zadarmo nepřišel.

Kompost zadarmo je pořád na hromadě na zahradě. Hvězdopravec zatím vytvořil a smontoval dvě patra bednění záhonku. Právě včas, protože se nám u večeře začaly podezřele množit historky o tom, kdo ze sousedů už olivovníky prořezal, kdo neprořezal, kdo je udělal dobře a kdo málo. Když mi došlo, že Hvězdopravec už zase ví přesně kdy a jak prořezali i olivovník na kruhovém objezdu u SuperU, začala jsem vzpomínat na své mládí a na to, jak jsem na druhém stupni základní školy opisovala slohovou úlohu "Příprava zahrady na zimu". Jsem děvče z paneláku a v mém komunistickém mládí jsme v rámci výuky popisu dostali tohle téma ke zpracování každý rok. O přípravě zahrady na zimu jsem nevěděla ani zbla a úlohu jsem pokaždé někde opsala, skřípajíc zuby nad tím, že já mám sloh ráda, ale co mám proboha psát o něčem tak strašně nezajímavém? Jednou v pátek, když jsem byla v práci, Geckulka ve škole a Hvězdopravec doma se Zrníčkem, který nemá v pátek jesle, šel Hvězdopravec na konzultaci ke kamarádovi. Hvězdopravcův kamarád z lezení je osmdesátiletý pán s dvěma hektary olivovníků, který leze po skalách jako kamzík. Během toho, co Hvězdopravec po provensálsku proklábosil dopoledne, si Zrníček narval kapsy spadanými olivami, protože kdo leze v osmdesáti po skalách, nemá na sklizeň ani na prořezávání ve skutečnosti moc času.

Zrníček je totiž lovec a všechno, co uloví, si narve do kapes. Oliv se mu vešlo do každé kapsy dobrých deset a co na tom, že z toho byla pěkná olivová pasta. Šneků, těch malých bílých provensalských, se mu tam vejde klidně i dvacet. Jednou jsem jich našla dobrý tucet ve vypraných kalhotech v dekorativní kapsičce na lýtku. Dekorativní i jiné kapsičky na dětském oblečení asi budou vrahem naší chilské pračky.

Ale nemyslete si, že Zrníček loví jen šneky a olivy. "JAAAAhhhh!", řve strašlivým hlasem usazený na opěradle gauče a tahá za kus horolezeckého lana - toho kusu, který kdysi Hvězdopravec nařízl lyží při našem dobrodružném sjezdu ze Sierra Nevady. "Bizon! Tiré le!" Bizon! Táhněte ho! (čímž chce říct ulovte ho). Později mi ukazuje, jak velkého bizona ulovil. Natáhne dlaň, ať se podívám. Uznale pokývu. "E gro l bizon!", řekne spokojeně Zrníček a strčí si imaginárního bizona, jak jinak, do kapsy.

Bizoni se loví lukem, to Zrníček viděl v pohádce o indiánovi Yakarim. Jako luk mu dlouho postačilo ramínko na šaty, které našel nahoře ve skříni. Pak ale jednou stávkovala Geckulčina školní jídelna a já jsem se tedy musela uvolnit přes poledne, abych se o Geckulku postarala a dala jí najíst. Pro Geckulku to byla moc příjemná změna a hned se ptala, zda tedy půjdeme do restaurace. "A co bys chtěla jíst?", zeptala jsem se. "Le frit!!!", hranolky!!!, zajásala Geckulka. Hranolky doma nedělám, protože mi úplně stačí, že děti frfňají nad vším, co nejsou těstoviny, noky nebo ravioly. A tak jsme ten stávkový den šly do Flunche. Flunch je jídelna u SuperU a toho ořezaného olivovníku. Geckulka si vzala tác a já jí vyjmenovávala, co je v dětském menu. Geckulce to bylo jedno a pořád se jen ptala, kde že jsou ty hranolky a jestli mají kečup. Kečup doma taky nemáme. Byla jsem ráda, že si Geckulka užije, ale jak jsme přišly na kasu, došlo mi, že jako každý rodič budu za dobrosrdečnost spravedlivě potrestána. Zapomněla jsem totiž, že k dětskému menu je dárek. Paní na kase vytáhla košík. Byly v něm jenom samé luky a šípy. "Nic jiného nemáme", řekla paní. Geckulka protáhla obličej a já vytušila možnost se z toho celého vykroutit elegantně a bez večerní rvačky o luk. "Tak co kdybychom ho vzali pro Zrníčka, ten chudák nemá k obědu hranolky?", navrhla jsem. Geckulka vzala luk, který tím získal na ceně a řekla, že ho potřebuje. Byla jsem čím dál tím víc v pasti a chvíli jsem omílala ještě to o chudákovi Zrníčkovi. "Komenský a Doltová, zacpěte si uši", řekla jsem si nakonec a zvolila taktiku nouze největší: "A co kdybychom tohle nechali Zrníčkovi a ty si vybereš po obědě něco malinkýho v krámu?", řekla jsem. Geckulka mi beze slova nadšeně strčila luk do tašky. Vždycky si říkám, ještě, že mi v tý Francii nikdo nerozumí.

A tak má Zrníček luk. Řekla jsem mu, že nesmí střílet na lidi, ale Zrníčkovi naštěstí douho trvalo, než se naučil správně zasadit šíp do tětivy. Říkala jsem tedy, ať na lidi ani nemíří, protože Geckulku Zrníčkovo míření dostávalo do varu. "Me mamá!", bránil se Zrníček: "E en mechán mamimal deriér tua!" Ale mami, za tebou je zlý žvižátko!

Pilným cvičením se Zrníček z luku naučil střílet. "Egád, mamá!", ukázal mi dneska večer jak drží šíp vedle napjaté tětivy: "Le bebé fon com sa le bebé!" Takhle to dělají miminka. "E com sa le gran!" A takhle ty velký! a nasadil šíp správně. Náš lovec umí střílet z luku dřív než se naučil chodit na nočník.  Chození na nočník je mu totiž úplně šumák.

 Během toho, co se Zrníček učil střílet z luku, se Hvězdopravec pustil do prořezávání našich šedesáti olivovníků. Co chvíli pro mě chodil, abych se podívala, jestli to dobře uříznul a dala mu svůj názor. A tak jsem mezi trháním dětí od sebe - perou se buď proto, že Zrníček míří na Geckulku, nebo proto, že po ní opakuje všechno, co mu ona řekne, nebo proto, že jí sedí na opěradle gauče, které je její kůň, a ne na opěradle, které je jeho kůň nebo to samé ale obráceně "Se ma mien, pa ma tien!", To je moje moje, ne moje tvoje! brání se Zrníček - běhala na zahradu, chválila a ve volných chvilkách tahala větve na hormadu. Nejdřív tedy na hromadu, a pak na hromady. V půlce týdne byly na zahradě tři a obrovitánské. Ale Hvězdopravec to měl všechno vymyšlené. V obchodě jménem GilbertMotoculture de plaisance, (Gilbert, Zábavná mototechnika), měl zamluvený drtič dřeva, ne takový malý jako máme v garáži, ale pořádný profesionální, a tím to všechno pak za den rozdrtil a nasypal to rovnou do záhonu ve stavbě. Spolu s tím, co jsem nasekala trávy, to zaplnilo dvě třetiny díry. Když se k tomu připočte kompost z Pyrenejí, bude prý už jen stačit dojet naházet vlečňák země někam k Marseille, kde se dá země sehnat za pár drobných. "Když budeš mít chvilku", řekl Hvězdopravec: "můžeš začít zarovnávat zahradu tím, co jsem vykopal". To, co vykopal, je hora asi pět metrů krychlových naprosto neplodné provensalské zeminy. Dělala jsem, že neslyším nebo nerozumím. Jak absence čárky před nebo naznačuje, jedno, druhé nebo obojí.

Protože mně, zdá se, čeká kariéra v diplomacii. Už jsem tu psala, že děti se obě čile přátelí kde to jde a jak to jde. Geckulka k nám pořád zve svoje kamarádky ze školy. Bydlíme od školy tři kilometry, takže k nám kamarádky zatím nechodí, ale je mi jasné, že na Geckulčiny narozeniny se to nejspíš bez oslavy s kamarádkami neobejde. Inu, zdejší dnešní děti už o přípravě zahrady na zimu nikdo psát nenutí, ale oslava narozenin je téměř povinnost. Když mi v jesličkách maminka jednoho kamaráda z Bratrstva, o které Hvezdopravec už pár měsíců prohlašoval, že ji považuje za naprosto praštěnou, nechala telefonní číslo, abychom někdy šly společně na hřiště - jinými slovy, evidentně si pro synka potřebovala na prázdniny vypůjčit kamaráda, což jako matka chápu -, dělal zase Hvězdopravec neslyším nebo nerozumím.

Dnes ráno jsme šli na trh a zatímco já jsem se hrabala v bednách s antikvárními knížkami za euro, děti lezly na balustrádu zvonokoské promenády. "Hele, Martin!", zavolala Geckulka a ukázala dolů na ulici. Martin je chlapeček z její školy. Jsou mu tři roky, Geckulce není ani po prsa, ale pořád doráží na všechny děti. Nevím, jestli je Martin nemocný, nebo jen strašně výchovně zkažený a svým způsobem zanedbaný, ale Geckulka o něm doma pořád mluví. S očima navrch hlavy mi vykládá, že Martin zlobí tak strašně, že se dokonce ani nechce potrestat, když je potrestaný! Občas se ujišťuje, že Martin nemůže k nám domů na návštěvu a že jí nemůže rozbít hračky a vyjmenovává, koho všechno pozve na svoje narozeniny, ale Martina že nepozve. Nevím moc, jak se mám k věci stavět, protože na jednu stranu vím, že Martin Geckulku otravuje, na druhou stranu ale nevím, proč se tak chová, a tak nechávám celou věc stranou s vágními radami, ať si ho nevšímá a hraje si někde, kde Martin není. O to víc mě překvapilo, že Geckulka volá tak radostně. Zamávala jsem na Martina a jeho maminku. "To je Martin!", opakovala Geckulka: "Ten, co je zlej!" Doufala jsem, že to přes silnici nebylo slyšet a považovala jsem incident za skončený. Ale ještě než jsem se dostala k proslovu o tom, že se o dětech neříká, že jsou zlé, protože nejsou zlé, jen dělají někdy ošklivé věci a bla bla bla, stál Martin s maminkou vedle nás. Hrát si někde, kde Martin není, je opravdu pitomá rada, napadlo mě. Začala jsem konverzovat jak nejlépe umím. Geckulka se zatím obhlížela s Martinem a za chvíli mě zatahala za rukáv: "Podívej, on neumí mluvit jako já!", řekla. Martin mluví špatně a podivně vyslovuje. "Ano, ty umíš mluvit česky", řekla jsem, protože to bylo první, co mě napadlo a propadala jsem se hanbou skoro stejně jako panice. Ta moje proklatá tendence spoléhat na češtinu a říkat vždycky dětem co mě napadne a kde mě to napadne, děti si pak klidně dělají to samé, koho by to jen napadlo! Na tohle prostě jen ta otevřená mysl, o které jsem tu psala minule, nestačí. Mezi Martinem a dětmi prostě rozdíl je, ale jaký a jak o něm kruci mluvit?

Úvodní konverzace byla dokončena a Martinova maminka to vybalila: "Martin bude mít narozeniny", řekla: "a chtěl by na ně pozvat Geckulku!" Zatímco jsem volala na pomoc všechny pedagogy, psychology a filosofy, co je znám, Martinova maminka trhala kus svojí šekové knížky omlouvajíc se, že Martin už všechny pěkné pozvánky rozdal, ale že mi nechá telefonní číslo a datum narozenin. Martin se po zatím vrhl na Geckulku a snažil se jí sebrat leták s reklamou na zábavní park v Corbieres.

A tak si říkám, že jestli vyřeším všechny tyhle pozvání, možná ještě udělám kariéru v diplomacii. Mezi zemědělci, lovci a diplomaty nám už jen zbývá vynalézt nějaké nové povolání pro Geckulku. "Úča jako z praku", říká babička, ale o tom, proč to říká zase někdy jindy.

pátek 6. dubna 2018

Malí filosofové

V Geckulčině časopise "Pomme d'Api", který publikuje historky o Malém hnědém méďovi a Samsamovi, je rubrika "Malí filosofové" a také rubrika rozvíjející na otázku zaslanou malými čtenáři. Proč prší? Proč si myjeme ruce? Donedávna ona rubrika Geckulku zajímala hlavně proto, že v ní konverzuje kočička, pejsek, prasátko a vlk, který často dělá hlouposti. Poslední dobou ale občas Geckulku na rubriku odkazuju, protože pokládá přesně stejné otázky jako malí filosofové. Proč nám tečou slzy, maminko?

Je to již nějakou dobu, co si Geckulka povšimla pána, který spí v Manosque na ulici v centru města. Proč spí ten pán na ulici? Protože nemá domeček. A proč nemá domeček? 

Příležitost pro maminku vysvětlit čtyřletému dítěti, proč někteří lidé nemají domeček.

Pán z centra na čas zmizel a s jarem se zase vrátil na obvyklé místo. Dneska jsme kolem jeli autem a Geckulka zvolal: "Koukejte, pán, co nemá domeček!" "Co nemá domeček?", opakoval Zrníček. "Kdo? Ten pán, co ho to bolí?" Pozorný čtenář ví, že pán, co ho to bolí, je Ježíš na krucifixu a že děti v tuto chvíli velmi zajímá. "Ne," řekla Geckulka: "ne pán, co ho to bolí. Pán, co nemá domeček!" "Nemá domeček?", zakroutil hlavou skoro tříletý Zrníček: "A pak půjde domů?", zeptal se nakonec s podobnou úzkostí, jakou se dotazoval na krucifix. "Ne, nepůjde, nemá domeček!", vysvětlovala Geckulka, ale Zrníčkovi to nešlo do hlavy, že někdo může nemít domeček, a začali se hádat. Vysvětlila jsem, že Geckulka má pravdu a Geckulka na vysvětlenou dodala: "A když prší tak....". Nachvíli zaváhala, a pak se rozzářila radostí nad řešením: "Tak jde do pekárny!" 

Napadlo mě, že děti nejen, že nedělají rozdíl mezi tím, kdo je černý a kdo je bílý, kdo je muslim a kdo ateista, kdo má tatínka a kdo ho nemá, ale ani mezi tím, kdo je chudý a kdo bohatý. Chudoba pro ně cti netratí. 

Kromě toho, že doufám, že jim zůstane rovnoprávná vize společnosti, doufám, že se budou také chovat dobře k životnímu prostředí. Vysvětluju, že kytky se netrhají, že broučkové se nezašlapávají (Geckulka to nikdy nedělala, ale Zrníček je lovec) a vodou se neplýtvá. "Maminko, a kam jdou odpadky pak?", zeptala se mě Geckulka dneska ráno, když jsme cestou do školy vyhazovaly odpad. Pustila jsem se do výkladu o skládkách a celé jsem to popletla, že se odpadky zakopávají, což ve Francii vůbec není pravda. A pak jsem se pustila do lekce ekologie: ale musíme dávat pozor, nevyhazovat toho moc, protože by se to do té země všechno nevešlo, tak Geckulko, jak dobře víš máme doma ještě jeden odpad, kam házíme lahve a papíry! Geckulka kývala a podivovala se, jak se z těch lahví dají pak dělat svetry a z papíru jak se zase udělá papír. "A ten svetr pak nosíme ven?" Hnána vášní pro ochranu planety a Geckulčinou pozorností jsem vysvětlila, že to ještě není všechno, že sklo také přece nedáváme do odpadu, ale že se z toho skla dělá nové sklo! "Skleničky!", jásala Geckulka: "A pak se do nich dá pivo!" řekla. Usmála jsem se. "Nebo víno!", jásala Geckulka a vzhledem k tomu, že jsem byly na cestě do školy, začala jsem si říkat, že než tam dojdeme, bude nutné změnit téma. "Červené víno," trpělivě vyjmenovávala Geckulka: "nebo Pastis..." No což, alespoň pijeme lokálně, pomyslela jsem si. 

Geckulka pokládá otázky francouzsky a Zrníček brebentí také tak, i když oba tu a tam použijí české slovo, protože jim přišlo první na jazyk, nebo neznají francouzský ekvivalent. Já odpovídám poměrně důsledně česky. S filosofickými konverzacemi jsem ale rezignovala alespoň pro dnešek na zaznamenávání jejich hatlamatilky na blogu. Co na tom, v jakém jazyce přemýšlejí, zdá se, že otevřenost mysli jim zatím nechybí. 



úterý 3. dubna 2018

O kolektivní výchově

Když jsem rozepsala poslední příspěvek, původně bylo mým cílem zaznamenat, jak se mají naše děti. Protože disponuju ale hlavně výřečností, nikoli ale pak časem k psaní, do příspěvku se mi toho vešlo pramálo, ta zatracená mandloň na severní straně rozkvetla a byl čas publikovat. A tak tedy o dětech alespoň teď.

Dnes jsem se rozhodla napsat trochu o tom, jak to našim dětem jde v jesličkách a ve škole. Vím, že se v Čechách pořád vede debata o tom, kdy děti mají jít do kolektivu a pořád se omýlá argument, jak je kolektiv dětem k ničemu do dvou, tří, čtyř nebo klidně i pěti let. Přijde mi ale, že česká zkušenost je trochu sebepotvrzujícím pravidlem. To znamená, že je na dětech, které nikdy v kolektivu nebyly, dokazováno, že kolektiv nepotřebují. Popřípadě se pak vytáhne argument komunistických školek a debata je uzavřena. Uzavřená jako dětské tvářičky na českém pískovišti. Letos v létě jsem opět šokovaně pozorovala, jak si české předškolní děti spolu nehrají, pokud se neznají jejich rodiče (a někdy ani tak), kterak na sebe neumí reagovat, jak si prostě hrají vedle sebe a dialog vedou pouze s rodičem. Až školní děti jsou najednou schopny kooperace při hře. Věřte nebo ne, ve Francii si moje děti dvouleté a čtyřleté děti prakticky pokaždé na hřišti najdou kamarády a hrají si s nimi. Zda je proto francouzská společnost otevřenější a snadnější v komunikaci s druhými je samozřejmě otázka a možná běžím moc rychle dopředu, ale jedno vím jistě.

Díky za školky a za jesle, protože se v nich moje děti setkají s těmi, se kterými by se nepotkali jinde - Geckulka je ve škole ve čtvrti plné sociálního bydlení - a se učí navazovat přátelství bez přímé asistence dospělého. Upřímně si říkám, že se jako Češka vyrostlá v monokulturních Čechách mám co učit. "Sa, s son le mamá!", řekla mi Geckulka, celá pyšná na to, jak chápe svět, někdy před rokem a něco, nedlouho po svém vstupu do školy, když jsme na ulici viděli skupinku žen se zahalenými vlasy: "To jsou maminky!". Usmála jsem se a řekla si, že Geckulka má pravdu. Nakonec mě mnohem víc přivedla do rozpaků otázka a úzkostné ustrnutí dětí v kostele, kam rády chodí, před krucifixem, kterého si povšimly, když zvedly oči od svých oblíbených svíček: "Mamá, l mesijé a mal!", řekla zaraženě Geckulka: Maminko, toho pána to bolí! "Purkua il a mal?" proč ho to bolí? "Purkua on lui a fe sa?" proč mu to udělali?, sypali na mě Zrníček a Geckulka otázky. Zlaté šátky, řeknu vám, a nezobrazování proroka. Snažila jsem se vyblekotat nějakou odpověď, která by nebyla ani obviňující ("za trest" - něco jako, to se ti stane, když budeš zlobit a nepomůže zákaz sladkostí), ani militantní ("protože řekl věci, které se nelíbily druhým" - napadlo mě, že to nevychovává zrovna ke svobodě projevu), ani falešně banalizující ("to už je dávno, to nic není"), a tak jsem se opřela o své nicotné znalosti katechismu a vágní povědomí tom, že prý tím byly vykoupeny naše hříchy, a řekla jsem, že to udělal ten pán proto, abychom se měli dobře. Děti to spolkly a od té doby pokaždé, když vidí krucifix volají: "Mamá, ja l mesijé ki a mal!", maminko, tamhle je ten pán, co ho to bolí.

Říká se, že holky mluví dřív než kluci, ale u nás to moc nefunguje. Geckulka mluvila jednoznačně méně dobře, než Zrníček v jejím věku. Zrníček vypráví a občas nás dostane do kolen. "E, le ga, on fe en fut?!" (dáme fotbal, chlapi?), volá a běhá za míčem s Barbapapou. Podobné výrazy nosí z jesliček, kam sám donesl od Geckulky několik moudrostí ze školky, především pak reklamní slogan "mama mía coca cola!" a "Ž ve l dir a Monik!" (Já to řeknu Monice!). Jen Geckulka vyhrožuje žalováním Renée, ne Monice. Zrníček si pak v jeslích vymění s klukama všechny tyhle moudrosti a radostně je používá.

Zrníčkovi nejlelepší kamarádi byli dosud Ilyan a Naomi. Ilyan je chlapeček o dva dny starší, s jehož maminkou se znám z předporodní přípravy. Když jsme tam v parném konci jara 2015 hekaly a nadávaly, že už toho máme dost, netušily jsme, že se naše ratolesti jednou sejdou v jeslích a ještě ke všemu se spřáhnou. Naomi je malá míšenka, která má věšák hned vedle Zrníčka a jejíž přítomnost tedy Zrníček hravě ráno zkontroluje už v šatně. "Ce la vest d Naomi!", to je Naomina bunda, informuje mě: "e tut dus!" je pěkně heboučká! Nevím, zda tím myslí bundičku nebo Naomi, ale Naomi byla dlouho Zrníčkova láska. Až jednou jsem přišla do jeslí a Zrníček místo obvyklého radostného úprku ke mně nevěděl, zda má pustit kolo a nakonec se zkroušeně přišoural a přitulil se mi k noze. "Copak je?", řekla jsem. "Naomi e pa kontate d mua!", Naomi se na mně zlobí, řekl Zrníček přesmutným hlasem a pusinka se mu protáhla celá koutky dolů. Co se stalo jsem z něj nedostala, ale navrhla jsem mu, že se tedy půjdeme před odchodem Naomi omluvit. Jasně, že jsem nevěděla za co, ale řekla jsem si, že se to určitě nějak vyjasní. Teta z jesliček se podivovala, proč se Naomi zlobí, když se celé odpoledne se Zrníčkem pusinkovali. Naomi seděla na konci zahrady na lavičce zády s rukama založenýma před sebou a zjevně trucovala. "Naomi, Zrníček ti chce něco říct", řekla jsem. "Pardon", vykoktal ze sebe Zrníček. Naomi se usmála a oba si dali velkou pusu. Napadlo mě, že bych se možná měla věnovat manželskému poradenství a zeptala se Zrníčka, proč se tedy pohádali. "A fe d velo e Naomi pa de velo", šel jsem na kolo a Naomi ne, vysvětlil mi Zrníček. Inu, Zrníček si šel evidentně trochu moc po svých. Těm, kdo chtějí vědět, kdo je důležitější, zda manželka nebo maminka bych chtěla jen podotknout, že kvůli mě to kolo pustil.

V posledních týdnech Zrníček trochu opustil Naomi a jeho velkými kamarády se stali Marlow a Giulian. Když ráno dorazíme do jeslí, jeden nebo druhý nadšeně hulákají, že Zrníček už dorazil, a pak se obvykle začnou věnovat nějaké více či méně bohulibé aktivitě. Samozřejmě bych tu mohla pukat pýchou, že tuhle Marlow rychle doběhl pro knížku a podal ji Zrníčkovi, který mu řekl: "On va finir listoár?", dočteme si tu pohádku?, a pak se oba usadili v koutě na kanape a četli. Pravda ale je, že Marlow, Guilian a Zrníček jsou spíš bratrstvo kočičí pracky, které vymýšlí, kam všude se dá vylézt, jak se asi střílí bizoni a jak co nejrychleji přeběhnout třídu na druhý konec. Když byl v jesličkách karneval, Zrníček se převlékl za Indiána. Indiána jsem mu vnutila, protože pořád tvrdil, že půjde za princeznu, ke kterémužto účelu si pravidelně doma navlékal Geckulčiny princeznovské šatičky. K indiánskému kostýmu byla pěnová sekyra, což mělo jistou argumentační váhu, a když teta v jeslích souhlasila s tím, že součástí převleku může být i plyšový kůň, Zrníček se princezny zřekl. Z karnevalu přišel celý pomalovaný válečnými barvami a nadšený. Marlow byl pirát, řekl mi. A Manon princezna. A Chloé taky. A my jsme je lovili! Co myslel lovením mi bylo jasné a představovala jsem si, jak se ohání pěnovou sekyrkou posazený na plyšovém koni. Byla jsem tedy poměrně ráda, když si pak ase navlékl doma priceznovské šatičky za mého proslovu o tom, že princezny nejsou bizoni a že se neloví. O týden později Zrníček tvrdil, že nelovil, ale tancoval. Tak kdo ví, možná, že nakonec nelovil bizona, ale ženský.

Geckulka je už ve druhé třídě mateřské školy a její schopnost najít si kamarády mě nepřestává překvapovat. Ve škole jsou její nejlepší kamarádky Guilia, Lisa a Sophie. Geckulka o nich doma pořád povídá a zve je na návštěvu. Doma se chlubí, že Lisu učí česky, protože Lisa umí jenom francouzsky, zatímco Guilia mluví ještě italsky a Sophie zase španělsky. Nevím, co je na tom pravdy, co se týče Sophie, ale když jsem se ptala, co Geckulka Lisu naučila, řekla mi, že jí naučila "koníček" a "prasátko". Hlavní je začít tím podstatným.

O školních prázdninách tu mají i školkové děti volno, protože školky jsou součástí školského systému. Jsou tedy zadarmo a pracují v nich učitelé s vysokoškolským vzděláním jako pro první stupeň. Děti se totiž skutečně učí, a tak potřebují prázdniny. Ale protože rodiče obvykle o prázdninách pracují, mají všechna města zřízená tzv. centre aeré, což je něco jako "příměstský tábor" nebo prostě česká školka. Děti se tam ráno sejdou, jsou jim navrhnuty různé sportovní a kreativní aktivity a děti se rozhodnou, co budou dělat. V poledne je oběd, odpočinek, a pak se jde obvykle ven nebo je hraní. Geckulka šla do centre aeré poprvé v únoru, když byl Hvězdopravec na horách a já v práci. Musím říct, že jsem měla za Geckulku dopředu trochu strach, protože v centre aeré byl z její školy jen jeden chlapeček, Salim, a to zrovna pěkné číslo. Jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že jednou hodil čepici tak vysoko, že přehodil plot a čepice spadla do řeky. Nikoho z ostatních dětí Geckulka neznala, a tak jsem byla ráda, když jsem rozpoznala alespoň Velkou Ines, nejlepší Geckulčinu kamarádku z jeslí. Geckulka ale soudila, že ji bude skoro po česku ignorovat a nezdravit ji přece jen proto, že spolu kdysi jako mimina pásly koníčky. Odcházela jsem se zatajeným dechem.

Odpoledne Geckulka vypadala spokojeně, řekla, že si druhý den může do centre aeré vzít plyšáka Minnie a nadšeně mi ukazovala hliněnou mističku, kterou vyrobila. Protože jsem netušila, že dva dny poté nám Scenic zapadá sněhem a zůstaneme doma, následující den byl Geckulčin poslední. Večer mi pak povídala, že si našla novou kamarádku, která se jmenuje Charlotte. A od té doby na ní tu a tam mávají děti a volají, že se znají z Centre aeré. Jít s Geckulkou po městě je skoro jako jít s filmovou hvězdou.

Za jesličky a školu jsme tedy moc rádi. Jsme rádi, i když Geckulku tu a tam někdo strčí, Zrníček tu a tam přijde s následky bratrské klučičí pranice, která se jim trochu vymkla z rukou, a obě na sebe pak doma v hádkách křičí: Já to řeknu René! a Já to řeknu Monique!, protože víme, že i tohle k životu patří a čím dříve se děti naučí, že pro život je nejdůležitější nebýt sám, umět navázat přátelství a řešit spory, tím líp.

O zimě po zimě

Moje předsevzetí zní: dopsat tenhle příspěvek, než definitivně rozkvete mandloň před naším oknem do ložnice. Mám štěstí, že je to stinná strana a zatímco všechny mandloně ve Zvonokosech jsou už v plném květu pár týdnů, ta za naším oknem zatím vystrčila jen dva tři stydlivé kvítky.

Letošní zima byla krutá. Obvykle máme ve Zvonokosech jeden, maximálně dva dny se sněhem, ale letos jich bylo tolik, že je ani neumím spočítat. Pamatuju si, že byl sníh ten den, kdy Geckulka byla nemocná, měla devětatřicet a v sobotu ráno bylo nutné jet s ní k doktoru. Že byl sníh jeden pátek ráno a v práci jsme kupodivu byli všichni, včetně zdravotního bratra z Observatoře, ale to je jen tím, že zdravotní bratr je ze severu. A pak si pamatuju, že sníh byl také skoro celý týden poté, co nám nabourali Dustera a Duster byl v servisu. Dostali jsme místo něj obrovitánský Scenic, u kterého mi museli vysvětlit, jak se to startuje, protože to nemělo klíček, ale zato to mělo kameru, která se dala používat při couvání a na naší polní cestě vedoucí domů to pořád houkalo a zvonilo, že je cesta moc úzká. Dětem se Scenic moc líbil, protože měl vzadu dva stolečky a Hvězdopravec oceňoval, že nemá zásobu plen, dudlíků a přesnídávek v tubičce na předním skle, ani rozdrobené sušenky a zaschlé bláto  na sedadlech. "Ale na sněhu bych to žídit nechtěl", prohlásil můj závodník, který nás provezl kdysi dávno Dežotem sněhovou vánicí před Montgenevre bez řetězů. Scenic jsme dovezli domů za dobrého počasí a když nasněžilo, byly naštěstí prázdniny a Hvězdopravec mě odvezl do práce Dežotem. Odpoledne sníh roztál a Hvězdopravec řekl, že už sněžit nebude a že pojede na hory s Dežotem, když je Duster pořád v servisu. Protože v Provence sněží jen párkrát za zimu a protože Hvězdopravec sleduje vždycky alespoň tři různé předpovědi, souhlasila jsem a zůstala doma tedy s oběma dětmi a Scenicem.

Ve středu odpoledne začalo zase sněžit. Ve středu jsem s dětmi doma, a tak jsme neváhali a vytáhli jsme boby. Bobovat na zahradě byl tak trochu můj sen panelákového dítěte. Jezdili jsme na příjezdové cestě a v tom mi zavolal Renault, že Duster je opravený. Trochu jsem se zdráhala nasednout do Scenicu a jet na letních gumách zasněženými Zvonokosy, ale nakonec jsem se pochlapila, posadila děti k televizi a řekla si, že zkusím vyjet alespoň nahoru na kopec na silnici a že pokud to půjde, vypravíme se do Renaultu všichni tři. Zkoušet podobné vylomeniny s dětmi v autě se mi nechtělo. Nastartovala jsem tím moderním knoflíkem bez klíčku, zařadila jedničku, pomalu se rozjela a ujela jsem celých krásných pět metrů někam k místu, odkud se i Geckulka nebála sjet na bobech sama. Výš to nešlo. Chlapík v Renaultu měl pochopení, ale také trochu hrůzu z toho, že potřebuje Scenic druhý den ráno. Ale protože nikdo nevěřil, že by mohlo sněžit čtvrtý den v kuse, rozhodlo se, že Renault zavolá následující den ráno a domluvíme se na předání. "V nejhorším vám někoho pošlu", řekl chlapík a všichni jsme šli klidně spát.

Ráno leželo před domem dobrých patnáct centimetrů sněhu a olivovníky se pod tou vahou ohnuly tak, že jim chyběl nahoře dobrý půl metr. Děti jásaly, na kopec jsem vyšla tentokrát pěšky, abych se podívala, jak vypadá silnice, pozdravila jsem sousedku, která šla do práce po svých, ač jsou to do města dobré tři kilometry, a protože mi to nedalo, nastartovala jsem Scenic. Tentokrát se nehnul z místa ani o centimetr, ale na parkovací kameře jsem viděla krásně závěje vepředu i závěje vzadu. Zavolala jsem do práce, že nepřijdu, a do Renaultu, že jdeme stavět sněhuláka. "Dobrá, zavoláme si odpoledne", řekl chlapík. Zřejmě spoléhal na to, že si klient, který Scenic potřebuje, někde na sněhu zlomí nohu.

Odpoledne se sníh změnil na břečku a Scenic v ní pořád vjezel s urputností těžkého rodinného vozu na letních pneumatikách. Řekla jsem si, že dobře udělali, že dali dozadu ty stolečky. "Pošlu vám dva chlapy", řekl chlapík z Renaultu: "Ty to vytáhnou." No jak myslíte, řekla jsem si. "Možná by bylo lepší vzít řetězy", navrhla jsem už potřetí. Potřetí jsem se dozvěděla, že servis Renault řetězy na obrovské dvacetipalcové pneumatiky Scenicu nemá.

Mechanici přijeli, přivezli Dustera, trochu se poklouzali se Scenicem na místě před domem a následně se nechali přemluvit k pokusu vytáhnout Scenic opraveným Dusterem. Duster tahal jako divý, ale Scenic klouzal a klouzal a z naší zahrady se mu zkrátka nechtělo. "Tak nás odvezete zase zpátky?", zeptali se zkroušeně mechanici. A tak jsme je odvezli, aby nemuseli do města pěšky. S díky jsem jim vrátila kartu, aby si mohli Scenic odvézt, až sníh roztaje. Hvězdpravec, děti i já jsme totiž odjížděli dva dny poté na hory a nebylo moc jisté, zda od nás tu nádheru dostanou do té doby pryč. A tak Scenic diskrétně zmizel z naší zahrady přibližně ve stejnou dobu, kdy roztál sněhulák.

Geckulka a Zrníček si tedy letos užili sněhu dost a dost a myslím, že se na jaro těšili úplně stejně jako my. A zdá se, že jaro je opravdu tady. Než jsem dopsala příspěvek, mandloň je v plném květu.


středa 10. ledna 2018

O provensalských Vánocích

Když jsme na Vánoce v Čechách, nikdy se to neobejde bez otázky, co se jí ve Francii na Vánoce. Jako kdyby všech těch téměř sedmdesát milionů lidí, od deštivé Bretaně po vyschlou Provence, od horské Auvergne po luxusní Cote d'Azur, od metropolitní Francie po Novou Kaledonii, mohli všichni mít jednu stejnou tradici. O francouzských Vánocích toho tedy mnoho napsat nelze, ale o provensálských a, jelikož nejsem žádný národopisec, hlavně o těch našich snad něco svedu.

Záštitou dodržování tradic v rodině je Drahámatička, která nám vždycky koncem listopadu přinese sáček pšenice a zeptá se, kdy se dostavíme na stavění jesliček. Pšenici nosí proto, že se má nasít do misky s vatou, aby vyrostla. Geckulka přinesla ještě sáček ze školy, a protože o prvním prosincovém víkendu sněžilo, Geckulka byla nemocná a Zrníček doma vymýšlel stále nebezpečnější konstrukce k lezení, vzala jsem sáčky zavděk a pšenici jsme nasázeli. V pondělí čtvrtého mi přišla kontrolní SMS od Drahématičky, zda je zaseto, když je ta svatá Barbora. Byla jsem pyšná, že můžu říct, že bylo. Problém s dětmi je, že na dotazy Drahématičky typu: dáváte dětem ty kapky, co jsem vám dala? Berete si každé ráno ty přírodní tabletky na stimulaci imunity, co jsem dala vám? Ukázali jste dětem fotky zahrady? Zaseli jste pšenici? nemůžete odpovídat automaticky "ano", abyste měli klid, ježto lhát před dětmi je nevýchovné. O tom, že jsem si nepamatovala, že se seje na Barboru a že jsme tedy zaseli dva dny dopředu, jsem raději pomlčela, to děti neprásknou. Stačilo, že jsem to celé popletla s vatou, takže se to celé nadouvalo jak to klíčilo pod tou vatou a že, jelikož pšenice není lotos a děti zalévaly opravdu poctivě, celá ta nádhera nakonec zčernala a zplesnivěla. "Bravo, praví Provensalané", odpověděla Drahámatička. 

Jestliže pšeničné klíčení do našeho domova vstoupilo letos poprvé, návštěva kostelů a jestliček je u nás každoroční způsob, jak děti zabavit. Provensalané jsou na své jesličky moc pyšní. Kromě Marie, Ježíška, Josefa, osla a vola jsou provensalské jesličky vybaveny také desítkami až stovkami dalších miniatur, typických to postaviček a staveb. Jesličky ve Forcalquier jsou tedy malou zmenšeninou Forcalquier, jesličky v St. Martin les Eaux obsahují miniaturu nejrůznějších staveb celého regionu, zkrátka, v celé té změti máte često problém najít, kde že tam ten chlívek s Ježíškem je. Tedy, pokud nevíte, že všechny postavičky musí podle pravidel být na cestě do onoho chlívku a že pokud popletete pozici vola a osla, který jeden musí nutně být u Marie a druhý nutně u Josefa, nemáte šanci vyhrát soutěž o nejpěknější jesličky. V Provence se totiž soutěží nejen o věci jako největší dýni nebo nejhezčí tykev, ale také o ty nejlepší jesličky. 

Nejlepší jesličky jsou u Drahématičky. Letos je stavěly děti poprvé skoro samy. Zrníček umístil všechny zvířátka, protože lidé ho zajímali mnohem méně, a Geckulka zase všechny postavičky svědomitě dávala rovnou do chléva. Když Zrníčkovi došla zvířátka, spokojil se se zbývajícími postavičkami lidí a dal je všechny do rybníka, protože se mu tam dobře dávaly. "Ten, co má buben, jakpak se jmenuje?", snažila se Drahámatička předávát dětem jména všech těch typických postaviček a Geckulka se snažila opakovat l tamburén, larlezien, l ravi, zatímco Zrníček se proháněl kolem  předstíraje, že jede na koni a radoval se "Egad, lezendien!" Koukej, Indiáni! Přes návštěvu nespočetných kostelů a dokonce i jedné výstavy jesliček, totiž pořád nazývá tradiční provensalské "santons" indiáni.

Další tradice, na které Drahámatička trvá, jsou tři ubrusy a všechno po třech, a také na třinácti dezertech. Když jsem poprvé slyšela o třinácti dezertech, které by člověk měl sníst po vánoční tabuli, šly na mě mrákoty. Tradiční treska, špenát a vůbec všechno, co se v chudé Provence sehnalo k jídlu v zimě, bylo dávno vystřídáno totiž tím nejlepším, co si můžete dovolit: na Vánoce se jí ve Francii, to, co máte nejraději k jídlu, a čím víc takových jídel na vánoční tabuli máte, tím víc je dobrá, takže když tam těch věcí máte pět, tak je pětkrát dobrá, a když jich tam máte deset, tak je desetkrát dobrá, a proto si jich tam všichni dají dají sto, a mají pak tak stokrát velké bolení břicha ze všech těch ústřic, fois gras, šneků, langust. Sníst třináct dezertů pro mě tedy zavánělo filmem Velká žranice (La Grande Bouffe, film, jak jinak, francouzské provenience). Ale třináct dezertů je naštěstí "jen" černý a bílý nugát, pompe à l'huile (doslova olejová pumpa, do které většina lidí kromě olivového oleje přidá také eau de fleur d'oranger, vodu z pomerančových květů, která způsobuje to, že olejová pumpa voní jako mýdlo, takže je pro Středoevropana naprosto nepoživatelná, ačkoli je to vlastně jen taková sladká houska), mandle, fíky, mandarinky, hrozinky a kdo ví co ještě. Že si nepamatuju co, je proto, že se mi nikdy nepodařilo po francouzské večeři sníst ani drobek. 

Letos jsme ale byli v Čechách. Měli jsme kapra a salát. Jen na předkrm jsme si dali fois gras, ale skoro všechno to snědl Zrníček, který na sobě měl bílou košili a šedivé elegantní kalhoty zakoupené Drahoumatičkou. Při převzetí obleku s motýlkem ve velikosti tři roky jsem namítla, že naše ratolest, která odmítá doma nosit momentálně i tepláky a rve je ze sebe se slovy "e gran mua!" (jsem velký!), protože táta přece taky doma chodí v trenýrkách, možná nebude košili chtít, ale Drahámatička řekla, že přece když uvidí v košili tátu, tak určitě chtít bude. Protože Hvězdopravci koupila několik košil k narozeninám, jsem raději neříkala už nic, abych se vyhnula tomu, že budu muset říkat "ano, to víš, že nosí", a na Štědrý den jsem prostě na Zrníčka ten oblek navlékla. A tak Zrníček jedl fois gras jako elegán v obleku a zapíjel je rychlými špunty ve skleničce na víno. Moc mu to slušelo. 


Když jsme snědli večeři, byl stromeček. Ve Francii je stromeček většinou ráno, i když v Provence je vlastně po půlnoční mši. Ve Francii nosí dárky Père Noël, kterého kdysi dánvo mí studenti překládali jako Tatínek Vánoce. Tatínek Vánoce má soby a sáňky jako Santa Claus. Geckulka ví, že ve Francii roznáší Père Noël a v Čechách Ježíšek. Když ale viděla pod stromečkem v Čechách tu ohromnou hromadu dárků (slavily s námi i Geckulčiny sestřenice, takže dárků bylo požehnaně), začalo jí vrtat hlavou, jak to to miminko všechno přeneslo. Má kufry, řekla jsem jí. A jak je nosí? Kufry mají kolečka, nelhala jsem. Ježíšek měl v letadle tři kufry a na převlečení jsme měli tři trička. Geckulka koumala a koumala a nakonec řekla: "A, ž se, mamá!" Už vím! "Le pér noel lui a preté la lůž!" Tatínek Vánoce mu půjčil sáňky! Pod bohatým stromečkem za radostného skákání odzpívala Skákal pes, nejdřív sama, a pak ještě jednou, aby pomohla Zrníčkovi, který se přes švihácký oblek trochu styděl, a začalo se rozbalovat. Geckulka a její sestřenice rozbalovaly dárky jako o život, zatímco Zrníček rozbalil první dárek, zjistil, že jsou to plastoví koníčci, a zbytek tedy okázale ignoroval a hrál si. Postupně mu všichni připomínali, že má ještě dárky, všechny děti nabízely pomoc, ale Zrníček nedbal a skákal s koníčky přes plot ještě dobrou půl hodinu. 


Když skončilo všechno to vánoční veselí a vrátili jsme se do Francie, čekal na nás týden na horách. Tentokrát, poprvé od narození dětí, bylo sněhu požehnaně. Jako obvykle jsme půjčili lyže pro oba a Geckulka jako obvykle odmítala jezdit sama jak v bobech, tak na lyžích. Ťapala na lyžičkách dole pod svahem a občas na mě zavolala, že sjede ještě tohle, postavila se na místo, kde jí lyže sklouzly asi půl metru, a zase šla dál. Zato Zrníček nás přesvědčil, že se budeme muset poohlédnout po helmě. Pochopil, jak se na lyžích přemístit po rovině ke kopci a jak se posunout tak, aby se mu lyže co nejrychleji rozjely. Dá ruce na kolena, jak ho to učil tatínek, a takto posazený jako malý hříbek jede. Zbytek ho zatím netrápí.

A tak vám přeju do nového roku, ať se také netrápíte zbytečnostmi a ať si ho pěkně užijete!