úterý 3. dubna 2018

O zimě po zimě

Moje předsevzetí zní: dopsat tenhle příspěvek, než definitivně rozkvete mandloň před naším oknem do ložnice. Mám štěstí, že je to stinná strana a zatímco všechny mandloně ve Zvonokosech jsou už v plném květu pár týdnů, ta za naším oknem zatím vystrčila jen dva tři stydlivé kvítky.

Letošní zima byla krutá. Obvykle máme ve Zvonokosech jeden, maximálně dva dny se sněhem, ale letos jich bylo tolik, že je ani neumím spočítat. Pamatuju si, že byl sníh ten den, kdy Geckulka byla nemocná, měla devětatřicet a v sobotu ráno bylo nutné jet s ní k doktoru. Že byl sníh jeden pátek ráno a v práci jsme kupodivu byli všichni, včetně zdravotního bratra z Observatoře, ale to je jen tím, že zdravotní bratr je ze severu. A pak si pamatuju, že sníh byl také skoro celý týden poté, co nám nabourali Dustera a Duster byl v servisu. Dostali jsme místo něj obrovitánský Scenic, u kterého mi museli vysvětlit, jak se to startuje, protože to nemělo klíček, ale zato to mělo kameru, která se dala používat při couvání a na naší polní cestě vedoucí domů to pořád houkalo a zvonilo, že je cesta moc úzká. Dětem se Scenic moc líbil, protože měl vzadu dva stolečky a Hvězdopravec oceňoval, že nemá zásobu plen, dudlíků a přesnídávek v tubičce na předním skle, ani rozdrobené sušenky a zaschlé bláto  na sedadlech. "Ale na sněhu bych to žídit nechtěl", prohlásil můj závodník, který nás provezl kdysi dávno Dežotem sněhovou vánicí před Montgenevre bez řetězů. Scenic jsme dovezli domů za dobrého počasí a když nasněžilo, byly naštěstí prázdniny a Hvězdopravec mě odvezl do práce Dežotem. Odpoledne sníh roztál a Hvězdopravec řekl, že už sněžit nebude a že pojede na hory s Dežotem, když je Duster pořád v servisu. Protože v Provence sněží jen párkrát za zimu a protože Hvězdopravec sleduje vždycky alespoň tři různé předpovědi, souhlasila jsem a zůstala doma tedy s oběma dětmi a Scenicem.

Ve středu odpoledne začalo zase sněžit. Ve středu jsem s dětmi doma, a tak jsme neváhali a vytáhli jsme boby. Bobovat na zahradě byl tak trochu můj sen panelákového dítěte. Jezdili jsme na příjezdové cestě a v tom mi zavolal Renault, že Duster je opravený. Trochu jsem se zdráhala nasednout do Scenicu a jet na letních gumách zasněženými Zvonokosy, ale nakonec jsem se pochlapila, posadila děti k televizi a řekla si, že zkusím vyjet alespoň nahoru na kopec na silnici a že pokud to půjde, vypravíme se do Renaultu všichni tři. Zkoušet podobné vylomeniny s dětmi v autě se mi nechtělo. Nastartovala jsem tím moderním knoflíkem bez klíčku, zařadila jedničku, pomalu se rozjela a ujela jsem celých krásných pět metrů někam k místu, odkud se i Geckulka nebála sjet na bobech sama. Výš to nešlo. Chlapík v Renaultu měl pochopení, ale také trochu hrůzu z toho, že potřebuje Scenic druhý den ráno. Ale protože nikdo nevěřil, že by mohlo sněžit čtvrtý den v kuse, rozhodlo se, že Renault zavolá následující den ráno a domluvíme se na předání. "V nejhorším vám někoho pošlu", řekl chlapík a všichni jsme šli klidně spát.

Ráno leželo před domem dobrých patnáct centimetrů sněhu a olivovníky se pod tou vahou ohnuly tak, že jim chyběl nahoře dobrý půl metr. Děti jásaly, na kopec jsem vyšla tentokrát pěšky, abych se podívala, jak vypadá silnice, pozdravila jsem sousedku, která šla do práce po svých, ač jsou to do města dobré tři kilometry, a protože mi to nedalo, nastartovala jsem Scenic. Tentokrát se nehnul z místa ani o centimetr, ale na parkovací kameře jsem viděla krásně závěje vepředu i závěje vzadu. Zavolala jsem do práce, že nepřijdu, a do Renaultu, že jdeme stavět sněhuláka. "Dobrá, zavoláme si odpoledne", řekl chlapík. Zřejmě spoléhal na to, že si klient, který Scenic potřebuje, někde na sněhu zlomí nohu.

Odpoledne se sníh změnil na břečku a Scenic v ní pořád vjezel s urputností těžkého rodinného vozu na letních pneumatikách. Řekla jsem si, že dobře udělali, že dali dozadu ty stolečky. "Pošlu vám dva chlapy", řekl chlapík z Renaultu: "Ty to vytáhnou." No jak myslíte, řekla jsem si. "Možná by bylo lepší vzít řetězy", navrhla jsem už potřetí. Potřetí jsem se dozvěděla, že servis Renault řetězy na obrovské dvacetipalcové pneumatiky Scenicu nemá.

Mechanici přijeli, přivezli Dustera, trochu se poklouzali se Scenicem na místě před domem a následně se nechali přemluvit k pokusu vytáhnout Scenic opraveným Dusterem. Duster tahal jako divý, ale Scenic klouzal a klouzal a z naší zahrady se mu zkrátka nechtělo. "Tak nás odvezete zase zpátky?", zeptali se zkroušeně mechanici. A tak jsme je odvezli, aby nemuseli do města pěšky. S díky jsem jim vrátila kartu, aby si mohli Scenic odvézt, až sníh roztaje. Hvězdpravec, děti i já jsme totiž odjížděli dva dny poté na hory a nebylo moc jisté, zda od nás tu nádheru dostanou do té doby pryč. A tak Scenic diskrétně zmizel z naší zahrady přibližně ve stejnou dobu, kdy roztál sněhulák.

Geckulka a Zrníček si tedy letos užili sněhu dost a dost a myslím, že se na jaro těšili úplně stejně jako my. A zdá se, že jaro je opravdu tady. Než jsem dopsala příspěvek, mandloň je v plném květu.


2 komentáře:

  1. Takze tohtorocny sneh skoncil u vas!
    Na jar sme sa ale tesili rovnako, taka zima bez snehu je este horsia.

    OdpovědětVymazat
  2. No, to así ano, a pord tu nejaky konci. Posledni snehova vanice tady u nas v nizine byla na prvni jarni den, ale na kopcich kolem jako treba ve Verdonu, nasnezilo jeste tenhle tyden...

    OdpovědětVymazat