sobota 6. května 2017

Vlakem

Naše děti v životě zatím častěji letěly než jely vlakem: Geckulka do tohoto pátku jela vlakem jednou z Rokycan do Plzně, a Zrníček nikdy. Není to tím, že bych se vyhýbala veřejným dopravním prostředkům, ale tím, že vlakové spojení ze Zvonokos si v ničím nezadá s vlaky v Bolivii: jinak znám ještě vlaky české, indické a německé a ve všech případech to je proti trati Zvonokosy - Marseille neuvěřitelně spolehlivý dopravní prostředek. Po trati Zvonokosy - Marseille, která má dlouhé a dlouhé kilometry jen jednu kolej, způsobující to, že z každého malého zpoždění se vlivem čekání na protijedoucí vlak tvoří zpoždění hodinové, jezdí vlaky s nápisem: Vítejte v Auvergne. Auvergne je sopečný region ve středu Francie, jehož hlavní město Clermont Ferrand nese pěkně přezdívku centrum ničeho. Vyřazené vlaky od sopek končí u nás, v regionu PACA, právě na naší trati. Kdysi, když jsem byla nezaměstnaní a měla jsem čas a lístek na vlak jen za deset procent ceny, jsem po téhle trati občas jela na výlet. Jednou jsme se smluvily s kamarádkou z Aix en Provnce, že se sejdeme ve vlaku: já nasednu ve Zvonokosech, ona přistoupí v Aix a pojedeme spolu do Marseille. Po pěti hodinách cesty jsem v Meyrargues, ležícími půl hodiny od Zvonokos pár kilometrů před Aix en Provence, usoudila, že pokud nechci ten den spát někde na nádraží, bude možná radno se pomalu vydat na cestu zpět.

Přes tohle přese všechno, když mi nedávno napsala moje kamarádka Eva, že bude s dětmi na týden v Marseille, jsem odpověděla, že se sejdeme v pátek a že přijedeme vlakem. Pojedeme vlakem, děti!, řekla jsem a děti se tetelily radostí. V pátek ráno jsem tedy zabalila krosnu na Zrníčka, dala do ní svačinu, věci na převlečení a plenky a jeli jsme na nádraží. Autem, protože zvonokoský starosta si myslí, že chodníky jsou pouze pro lidi, kteří se chtějí procházet, a tak není nutné jimi vybavovat všechny ulice a silnice ve městě. Naše cesta na nádraží tedy vede na počátku úplně opačným směrem než na nádraží, než se stočí aspoň trošičku správným směrem, a s dětmi to tedy znamená, že to co trvá dvě minuty autem, potrvá tři čtvrtě hodiny pěšky. Zaparkovali jsme a došli na nádraží. Vlak měl půl hodiny zpoždění, protože měl poruchu. Došlo mi, že jsem si s Evou nevyměnila číslo a doufala jsem, že to vyjde jako v letech, kdy nebyly mobily: že Eva počká, až dorazíme pod kolo do Starého přístavu. Pokoušela jsem se jí poslat zprávu přes messenger, ale ve Zvonokosech funguje internetová síť prabídně. Vzpomněla jsem si, jak jsem na France Inter onehdy slyšela rozhovor o reportážích z francouzského venkova, kde jakási novinářka, jistě Pařížanka, říkala: "Oni tam nemají nejen doktory" (pravda, pravda a nic než pravda), "ale oni nemají dokonce ani 3G!" Pařížská novinářka jistě neví, že jsme tu rádi, když máme úplně obyčejný signál, a že její slova o 3G chrochtají v rádiu tak, že je málem neslyšíme, protože i jedno z nejposlouchanějších veřejnoprávních rádií tu nefunguje tak docela všude.

Šli jsme na Oranginu do baru naproti nádraží, protože okolo nádraží také moc chodníků a místa na procházku se dvěma malými dětmi není požehnaně. Děti se napily, já také, Geckulka se pořád ptala, proč je ten vlak rozbitý, a zase jsme šli na nádraží. Po Orangině se dětem chtělo na záchod, a tak jsme navštívili záchody na zvonokoském nádraží. Geckulka strašně ráda chodí na záchod mimo domov: dělá asi sociologický výzkum o tom, jak se kde močí. Na nádraží se proto udržela, aby mohla jít ještě ve vlaku. Vlak nesl nápis Region Auvergne vám přeje šťastnou cestu a podle strašlivě olezlých sedadel a úplně roztrhaného koberce na zemi jsem usoudila, že v tom vlaku opravdu nechci jít na záchod. Geckulka na tom ale trvala a já jsem v předtuše mokrých kalhot svolila. Naštěstí jsem ale zvyklá na vlaky za socialismu, a tak mě záchod ve vyřazeném auvergnském vlaku nevyvedl z míry, ani když tam Zrníčkovi upadl dudlík. Geckulka se vyčurala a šťastně a sušše jsme dojeli do Marseille. Eva pod kolem počkala, a tak jsme se šťastně sešly.

Děti si celý den hrály v Estaque na hřišti, Zrníček se celý pokecal čokoládovou zmrzlinou: matka tří dětí Eva mi řekla, že jsem blázen, že mu povolím čokoládovou, že její nejmladší dítě má prostě vanilkovou a hotovo, ta není na oblečení vidět, a dokonce jsme jeli i autobusem. Pokusili jsme se totiž dojet na pláž, ale autobus končil někde na smetišti deset minut chůze od té pláže. deset minut rychlé dospělácké podél dopravní tepny. Chvíli jsme se pokusili cestu dojít, ale Geckulka se pořád úzkostně ptala, jestli na nás ten autobus čeká, a Eviny děti také nevypadaly nadšeně, a tak jsme se zase vrátili zpět. Pak jsme se z Estaque vydali zase lodí po moři zpět: Eviny děti usnuly, moje děti si nemohly nechat ujít ani kousek, Geckulka byla nespokojená, že na ní stříkají vlny a Zrníček zase pořád chtěl stát na přídi. Ve Starém přístavu jsme se rozloučili a my jsme utíkali na nádraží. Rozhodla jsem se ze dvou odpoledních vlaků vybrat ten dřívější, v 16:45, abychom byli v 18h ve Zvonokosech. Děti večeří totiž v 18:30, a protože jsem věděla, že budou ze dne bez siesty unavené, přišel mi návrat akorát.

Vlak byl sice úplně plný, ale odjel z Marseille na minutu přesně. Děti byly unavené a tím pádem pořádně rozjeté, ale někde v Aix se mi podařilo Zrníčka uspat, takže mi spinkal v náručí. Geckulka četla, a já jsem si říkala, že všechno jde jako po másle, i když jsme opět museli navštívit ve vlaku toalety a Zrníčkovi tam zase upadl dudlík. Jenže trať Marseille Zvonokosy se prostě neomezuje jen na rozbité vlaky a nějaké ty stávky, na téhle trati se může prostě stát cokoli a také že se to vždycky stane. A tak není divu, že mezi Aix a Meyrargues si řidič vlaku zlomil ruku, protože ji strčil do motoru a spadl mu na ni kufr. Tak nám to alespoň vysvětlil průvodčí, když jsme v Meyrargues čekali na záchranku. Pak nám řekli, že máme vystoupit z vlaku. Meyrargueský perón znám dobře z doby, kdy jsem jela ze Zvonokos do Meyrargues pět hodin. Vím dobře, jak tohle nádražíčko, na kterém není ani automat na kávu a které je menší než stanice metra (londýnská, ne luxusní pražská) vypadá, když se na něj vyhrne celé pasažérstvo z vlaku, který dál nejede. Dala jsem Zrníčka do krosny, což ho samozřejme probudilo, vzala věci a Geckulku a šli jsme čekat. Za čtvrt hodiny přijede vlak, tvrdil průvodčí. Vlak přijel, ale dál nepokračoval. Za čtvrt hodiny přijede další, řekl průvodčí. Vlak přijel, ale byl to ten, který měl strojvůdce se zlomenou rukou a na perónu se zastavil jen během manévrování pro cestu zpět do Marseille bež cestujících. Průvodčí zmizel a z ampliónu se občas ozvalo nějaké nesrozumitelné hlášení, že určitě ještě něco pojede. O pár minut později se ozvalo z amplionu psí štěkání a hlas průvodčího o tom, že pejsek je opravdu roztomilý, což nás utvrdilo v tom, že problém se řeší. Po tři čtvrtě hodiny čekání Zrníček v krosně začal křičet, že chce vlak. "Neboj, ještě pojedeme." řekla jsem, ale Zrníček se začal rozčilovat čím dál tím víc, až dostal skutečný hysterák, který zřejmě dobře vyjadřoval náladu všech cestujících kolem. Okolo stojící lidé se pokoušeli moje řvoucí dítě propínající se do luku chlácholit, nabízeli mu sušenky a bonbóny, které Zrníček vztekle házel kolem sebe a na kterých si pochutnala Geckulka. Pak konečně přijel vlak a Zrníček řvát přestal. Nastoupili jsme a čekali na perónu ve vlaku. Ve Zvonokosech jsme byli něco po osmé večerní a když děti uviděly na parkovišti naše auto, mohly se radostí málem umlátit.

A tak nevím, co bude Geckulka nakonec o vlacích říkat ve škole, kde se těší, že bude o dni v Marseille referovat. Každopádně jsme si za jeden den v knížce o dopravních prostředcích odškrtli vlak, metro, loď i autobus, a to se počítá.

úterý 2. května 2017

Nevěrný společník

Když jsem dopsala poslední příspěvek o teplajícím růžovém a krátkém provensálském jaru, jeli jsme s dětmi nakoupit. Koupili jsme šortky a sandály, protože nám začínaly prázdniny a měli jsme jet na týden k nám za humna do Saultu. Pěkně jsem to všechno naskládala do kufrů, Hvězdopravec se vrátil z týdne na skialpech ve Švýcarsku, zvednul Dusterovi na střechu střešní kufr, který děti nazývají klobouček, a teprve těsně před odjezdem se mě zeptal, co jsem si vlastně vzala na tu dovolenou na sebe. Tílka, trička a dvě mikiny, řekla jsem. Hvězdopravec, který je známý tím, že pokud se ještě do auta něco vejde, má vždycky nějaký dobrý nápad, co ještě vzít, prohlásil, že bychom si možná mohli vzít nějaké ty péřové bundy. Hm, řekla jsem, ale já jsem nevzala nic teplýho ani dětem, tak nač ty péřovky? No, místo ještě máme, třeba se hodí. Místo, ale nezapomeň, že musíme ještě pro nákup a já budu mít pak zase jogurty pod nohama celou cestu. Ale Hvězdopravec trval na svém, a tak jsme na poslední chvíli do auta přidali i péřovky. Když jsme pak v Saultu ve větru a šesti stupních na trhu pozorovali německé turisty, kterým fialověly prsty v sandálech, došlo mi, že jsem pořád ještě trochu hloupý seveřan. Na jihu Francie je v březnu klidně vedro. Pak přijde Mistrál a moje teorie o jaru, co přijde rychle a pak je vedro, se ukážou jako ta největší hloupost pod sluncem. Nevím, jak je možné, že se nechám nachytat každý rok stejně, ale jaro je tu doba, kdy je vedro, a pak je zase strašná zima a vítr, pak prší, a pak je zase vítr. Jaro je tu stejně náročná doba jako všechny ostatní, v níž počasí prostě vůbec není, jak má být, a jen Němci v šortkách svědčí o tom, že teplota na teploměru přesáhne ve dne patnáct stupňů. Doma topíme v krbu a já brblám, že tak strašně náročné klima jako tady snad není nikde na světě. Asimilovala jsem se tu dokonale.

Když jsme se také všichni sešli na tu společnou dovolenou: Geckulka se vrátila z Marseille, Hvězdopravec ze Švýcarska, čímž mně a Zrníčkovi skončil náš týden ve dvou, ukázalo se, že Zrníček se rozhodl, že už nebude věrný společník. Za ty tři dny, kdy byla Geckulka pryč, se naučil starat o její panenku, jezdit na její koloběžce, sedět na její židličce a říkat "bet" (hloupý) a "E E E NON KU!" (podle intonace víme, že je to kopie Geckulčiny oblíbené fráze: Ž t di NON, Nini!" - říkám ti, že ne!"), čímž se podle svých kritérií evidentně stal právoplatným občanem s vlastní hlavou. Geckulka Zrníčkovu samostatnost nesla velmi nelibě, koloběžku a panenku nechtěla půjčit a nám se zdálo, že nám praskne hlava. Zrníček se brání a Geckulka žalobníček se snaží získat si rodiče na svou stranu tím, že filmuje perfektní fotbalistické pády. Zrníček projde kolem, dotkne se koloběžky na které Geckulka stojí, a Geckulka provede pomalý skok plavmo a opatrně, aby se neuhodila, se složí na zem: "Ma pusé Nini!!!", volá: Zrníček do mě strčil. Simulované pády nás rozesmívají, ale ne na dlouho. Hned jak je Geckulka na zemi, Zrníček toho využije, aby jí koloběžku sebral, Geckulka ji drží zuby nehty, Zrníček ji tedy začne tahat za vlasy a rodiče mají o zábavu postaráno.

Ačkoli Zrníček odmítá být věrný společník a chce být brán jako samostatně uvažující svéprávná jednotka, zatím mu nelze odpárat lásku k růžové barvě. Jako každí rodiče, kteří mají nejdříve holčičku, a pak chlapečka, jsme přišli na to, že v tomhle pořadí "na dítě už všechno máme po prvním" funguje velmi špatně. Růžové letní šatičky jsem nechala v garáži, po nich i modré námořnické, zavrhnula jsem i všechna růžová trička s nápisem "jsem super holčička", ale růžovou fleesovou bundu jsem dala pěkně Zrníčkovi do zásuvky s věcmi, protože každý rodič ví, že blitkosračka nebo obyčejná lenost prát někdy člověka vystaví nejrůznějším výzvám. A také že ano. Zrníček byl z růžové fleesky nadšený a pořád mi ukazoval prstíkem, jak je krásná. "Ša!!!": Tohle! usmíval se a ukazoval. "Takhle do jeslí nepůjde", protestoval Hvězdopravec. "Pf, to necháme ve skříňce v šatně, to nikdo neuvidí", mávla jsem rukou. Zrníček závidí Geckulce sponky. V rámci valorizace ženského pohlaví vysvětluju Geckulce, jaký to máme jako ženský super, že můžeme klidně nosit sponky, ale nemusíme, a že si můžeme vybrat mezi šatičkami a tepláky. O tom, že cena za to je, že její plat bude jednou možná za stejnou práci o víc než 20% nižší než Zrníčkův, jí zatím neříkám a doufám, že se to do té doby změní. "Šošůr!", rozkázal mi Zrníček onehdy v kuchyni a ukázal na moje boty. Naval boty, mámo. Největší radost jsem ale Zrníčkovi nakonec udělala, když jsem se rozhodla, že rozhodně nebudu kupovat nová pyžama. Po unisexových jednodílných do roku a půl jsem vytáhla z garáže dvoudílná fialová a růžová pyžámka, jež by nás nová vyšla nejméně na 12 euro za kus, a došlo mi, že Zrníček prostě bude každou noc pročůrávat růžovou a fialovou. "Pimama! Mama! Pimama!", křičel Zrníček nelibě, když jsem ho druhý den z té kytičkované nádhery svlékla. "Pimama!", nechtěl se zoufale pustit hořejšku v zjevném úmyslu ho s sebou nosti celý den alespoň v ruce. "To v tom chceš být celý den?", řekla jsem "Ui!!!!!", ano, zakvílel Zrníček zoufale. Od té doby, jakmile večer řekneme, že se jde koupat a převléknout do pyžámka, letí do koupelny s nadšením: "Pimama!!!!" "Hele, ale jednou to budeme muset vyprat", vyhrožuje Hvězdopravec. Ale já se nebojím. Mám v záloze celorůžové se sovičkou a s volánky okolo krčku.

Zrníček mluví čím dál tím lépe, a jak mluví mnohem lépe než Geckulka v jeho věku, nestíháme se divit, co všechno se mu v té jeho malé kebulce honí. "Va vuár kokodýl!", rozkázal mi onehdá a ukázal ven. Vedle "Va vuár hijů!", což znamená, že se chce jít kouknout na sousedova koně, mě to zarazilo. Jít se kouknout na krokodýla? Na naši terasu? "Nini, tady žádný krokodýly nemáme, ti žijou moc daleko!", smála jsem se. Řešení jsem našla o pár dní později, když jsme na terase jako obvykle pozorovali ještěrky. No jo, když oni to v těch knížkách nemají zrovna v měřítku. O pár dní později jsem na okně objevila velkou chlupatou housenku. "Děti, pojďte se podívat, housenka!!!". Obě děti se zájmem přiběhly. Vysvětlila jsem jim, co je to housenka, ale když jsem ukazovala knížku o housence, co snědla jeden den jednu hrušku druhý den dvě švěstky, a tak celý týden, až z ní byl pak motýlek, oblíbenou to historku všech francouzských dětí, Zrníček už mě neposlouchal. Není se tedy čemu divit, že mi o pár dní později vehementně řekl: "Va vuár šišón!" a hnal se k oknu. Šišón je v zrníčkovštině erisón, neboli ježek. Možná je to dítě nepozorné a výklad o housenkách zanedbavší, ale ilustrátoři dětských knih by se měli stydět.

A tak vás milí čtenáři zdravím z deštivé Provence. Na terase se nám ptáci perou o slunečnicová semínka, která tam nasypal Hvězdopravec, aby děti mohly pozorovat ptáčky (jsem zvědavá, za co je bude Zrníček považovat), a o nichž na mé brblání, že terasa - díky mravencům jediná neulepená část naší domácnosti - je jako prase tvrdil, že je z terasy ptáci vyčistí stejně dobře jako mravenci. Dva dny poté zjistil, že terasu i se semínky pořád ještě nešůrujou ptáci, ale mravenci, kteří všechna semínka poctivě dotáhli ke vchodu do mraveniště, jen aby se přesvědčili, že tohle se tam také nevejde. "Hm, asi bych měl přestat", uznal při pohled na domek dokonale obložený semínky. A tak sledujeme ptáčky, jak polykají ta semínka i s mravenci a jsme rádi, že ten koloběh tak nějak i přes tu zimu a vítr funguje, jak má.