sobota 23. listopadu 2013

Jak nám to zase jde

Nějak mi ten blog zamrzá, řekla bych. Ono se také není čemu divit, do Zvonokos dorazila zima.

V minulém příspěvku jsem vám vyprávěla, jak nám to jde, a můžu jen dodat, že nám to jde pořád stejně. Pořád běhám jako splašená ráno s prázdným kočárkem plným harampádí, Hvězdopravec pořád nosí Geckovou ráno do jeslí a ona tam pořád vzorně spí, jí a především se druží, křičí, směje a piští. Už je to pěkných pár týdnů, co umí chňapat, a žádné miminko v jeslích před ní není v bezpečí, pokud se neumí odplazit dost daleko. Minule, když jsem přišla, držela Gecková za ruku svojí tříměsíční kamarádku nevyslovitelného jména. A Hvězdopravec mi prozradil, že si onehdy ráno trochu přispal a jak tak chrupal, Gecková ho celou dobu držela trpělivě a klidně za prst a když pootevřel oči, tak se na něj radostně smála. Také si umí chňapnout nožičky a sundat si ponožky. Od jisté doby se nám tedy uprostřed obýváku válí nejen ponožky Hvězdopravcovy, ale též ponožtičky naší princezny. Hádejte, kdo je sbírá. 

Jako každé dítě si Gecková také umí nacpat do pusinky celou pěstičku a proslintat si rukáv až k rameni. Když se k ní nakloním, vyndá si ručičku z pusinky a drapne mě za vlasy a já už chápu, jak mohly všechny ty adolescentní chilské matky dojídat odporně rozžužlané sušenky svých dětiček, sušenky, jichž já jsem se odporem nemohla ani dotknout, abych je donesla do koše: sekrety vašeho dítěte mají prostě speciální status a zvracivý reflex se na ně nevztahuje. "No ty jsi moje miminečko", šišlám na Geckovou, která chytá oslintanou ručičkou můj nos. Jednou jsem málem řekla mimísek. Jednou jsem také Geckovou, která už dva týdny kašle, nechala, aby mi oslintanou ručičku strčila do pusy a pokusila se chňapnout zuby. Kromě toho, že to není zrovna výchovné ani nijak extra zábavné, bych vám ráda řekla, že představa, že vaše imunita je mnohem lepší než ta vašeho dítěte a že si s kašlem lehko poradíte, je naprosto mylná. Já jsem kromě kašle ještě ztratila hlas. 

Chňapání po hračkách Geckulka trénuje ve své stoličce, kterou nám přenechala kamarádka Hvězdopravcovy sestřenice. Jak se stolička nazývá česky nevím, tady se tomu říká transat, což znamená také plachetnice, protože transat je zkrácenina z transatlantique. Existuje dokonce letecká společnost Air Transat. Zkrátka, stolička je zřejmě jakýmsi předstupněm k odhalování dálek. A ta Geckulčina zadarmo získaná láká i k objevování dalších věcí neb, zřejmě pochází od návrháře jazykově vybaveného jen velmi bídně, je ona stolička ušita z látky, na které se protínají natištěné vesele barevné cedulky se slovy welcome - beer - baby - box. Ještě, že Geckulka neumí číst.

Kromě chňapání se Gecková také naučila otevírat pusinku dokořán, jakmile jsem ji vzala do náruče, jako kdyby náhodou šlo kolem taky prso. "Gecková, vletí ti tam moucha!", kárala jsem ji láskyplně, a ona na mě pokojně hleděla, pusinku otevřenou tak, že si málem vykloubila čelist, a čekala, jestli náhodou nebude nějaká dobrota. A pak, že si takhle malé děti nic nepamatují. Jenže je to asi tak dva týdny, co Geckulka projevuje mnohem méně trpělivosti, a kromě žádostivého otevírání pusy také ječí. Nevím, v jakém je to jazyce, ale přeložila bych to asi takto "Prso nebo život!" Zkrátka, nadešel čas zamyslet se nad tím, čím Otesánka nasytit, neb zásoby zmraženého mateřského mléka se začaly prudce tenčit, Otesánek vypil jen v jeslích hravě téměř půl litru denně a já začala nezvykle soucítit s dojnými kravami ve velkochovech. "To nevadí," řekla jsem, hrdá na to, že jsem i přes to, že Gecková chodí od tří měsíců do jeslí, zvládla až do pěti měsíců plně kojit - ve Francii je to taková rarita, že by to zasloužilo jistě přinejmenším čestné foto na krabičce Veselá kráva: "Prostě jí začneme přikrmovat zeleninou a ovocem!"

A tak jsme dneska poprvé utírali Geckové doma vyrobenou jablečnou přesnídávku málem i zpoza uší. Protože, co se také naše pricezna také nedávno naučila, je, že se naučila dělat bublinky ze slin a vydávat pusinkou prdivé zvuky. Strašně ji to baví. A i když vydává tyhle zvuky s přesnídávkou s puse, je to pořád lepší, než když se do toho pustí na ostro. 

"Nebolí vaši holčičku bříško?", zeptala se mě tuhle v jesličkách Karine.
"Nevšimla jsem si, proč, plakala?"
"Ne, to ne...," vytáčí se Karine a mrká na kolegyni Sandrine.
Tvářím se nechápavě.
"Kdypak naposledy kakala?", ptá se Sandra.
"V sobotu", přemýšlím. Je středa. To je úplně normální. Nejpozději do pátku budeme mít "kakací den", který skončí nejméně tím, že budeme muset vyprat welcome-baby-beer-box transat, hrací kobereček, kočárek, prostě to, kde se Geckulka bude nacházet - pokud někoho zajímá, které plenky těsní, vězte, že žádné - a Gecková bude mít tu čest vyzkoušet další urgentní koupání v umyvadle, dřezu, fontáně, řece, zkrátka v čemkoli, co bude zrovna po ruce.
"Aha....", vytáčí se pořád Karine se Sandrou, až se Sandra odváží: "Já jen, že ona hrozně prdí."
"A strašně to smrdí", dodá Karine.
"Dneska jsme jí dvakrát rozbalily plenku v domnění, že.....a ono nic", nesměle mi vysvětlují obě tety a já nevím, co bych jim k tomu řekla.

"Zeptej se jich, jestli jejich větry voní", smějeme se večer doma s Hvězdopravcem poté, co vykoupeme Geckulku, která si od jisté doby kupodivu nechává snad schválně všechno kakání místo jesliček na doma. Většinou se do toho pustí jakmile ji vytáhnu v garáži z kočárku. A úplně zaručeně pokud jí oblékneme růžové body s princeznou a nápisem "princezna s tisíci poklady". Možná přeci jen číst umí, kdo ví.

Když skončí pracovní týden, sejdeme se v pátek doma a hledíme na předpověď počasí. Vyhublá a lehce vyzobaná hlasatelka v chic šatech ukazuje na mapu Francie a s tradičním pařížcentrismem říká: "Zítra bude zataženo s nízkou oblačností, místy déšť, deset stupňů..." "Jakej déšť, já vidím slunce", směju se a koukám na jižní cípek Francie, kde září obvyklé žluté kolečko. "Děláš úplně stejný vtipy jako všichni jižani", poznamená Hvězdopravec spokojeně a začneme plánovat, co podnikneme.

Minulou středu ale vyzobanou hlasatelku nahradil jako obvykle v týdnu pán v obleku a pravil, že celý východ Francie je v oranžovém stupni bdělosti, vigilance orange, a to ne jako obvykle kvůli větru (naše princezna s tím nemá nic společného), ale kvůli sněhu. Bude sněžit! hlásila mi také aplikace Meteo France v mém telefonu. Oranžový stupeň bdělosti! Nevyjíždějte za žádnou cenu autem, pokud nemusíte, pravila zpráva o tom, co to oranžový stupeň bdělosti znamená. A pokud už vyjedete, nezapomeňte si zimní pneumatiky. Pravda, Autojakokráva zimní pneumatiky má, ale jsou v garáži, pomyslela jsem si. A řetězy, povídal Chytrý telefon. Kde je mám narychlo sehnat ale neříkal. A přikrývku a termosku. A něco k jídlu, čekání v závěji či v zácpě na odtahovou službu může být dlouhé, doporučuje nám prý pan prefekt, dočetla jsem se, a u tohoto tvrzení se rozhodla, že "pokud nemusíte", se vztahuje zřejmě i na mě. Trávit noc v autě uprostřed zácpy na zasněžené dálnici opravdu nemusím.

Následující den jsem se tedy vzbudila jako obvykle v šest a podívala se ven z okna. Na chodníku bylo pět centimetrů sněhu a pořád se to sypalo. Protože mám pořád v hlavě, že "u Muzea čtyři" rozhodí jenom nějaké Pražáky, zeptala jsem se Hvězdopravce, co si o tom myslí. "Pět centimetrů ve Zvonokosech!", zafuněl zpod peřiny: "No to se na to vykašli, to nemá ani cenu zkoušet."

Rozhodla jsem se, že zkusím dojít alespoň pro pains au chocolat. Ulice Zvonokos byly klidné jak na Štědrý den, sníh se sypal a po silnici okolo hradeb se nesměle šinula dvě tři auta s nějakými nenechavci, kteří opravdu jeli do práce. Osvícená pekárna s jedním jediným pekařem, který stihl přijít ještě než začalo sněžit, vypadala jako z pohádky. V sedm jsme seděli u kafe. V půl osmé volali z jeslí, že je zavřeno, protože sněží. "No vidíš," řekl Hvězdopravec a zavolal svému kolegovi, aby zjistil, jestli je Observatoř také zavřená. "Nevím, ale já nikam nejedu. Jean Philippe jede. Nevím, o co mu jde", řekl kolega. Jean Philippe je ze severu, to jest odněkud od Lyonu. Vzpomněla jsem si na slova své kolegyně: "Když bude sněžit, tak nikam nejezdi, to nemá smysl." a rozhodla se, že budu raději skutečný Jižan. Nejen, abych se posmívala Pařížanům, že jim pořád kape na maják, ale také proto, abych věděla, že když sněží, tak sněží. "Chceš ještě jedno kafe?", zeptala jsem se Hvězdopravce a zapnuli jsme televizi, abychom mohli sledovat, jak ti blázni s termoskami a přikrývkami stojí v hodinových zácpách, zatímco silničáři vysvětlují, že tady na jihu mají jen omezený počet pluhů a že to nejpozději zítra stejně zase roztaje.

Roztálo, a díky tomu, že nasazení v posledních dnech trochu polevilo, mám čas se s vámi podělit o to, jak nám to zase jde.