úterý 31. července 2012

O cestování vlakem

Když jsme se vrátili z Chile a rozhodli se bydlet ve Zvonokosech, udělali jsme to také proto, že je tu vlakové nádraží. V Chile skoro žádné vlaky nejsou a po zvuku pražců tudum-tudum-tudum se mi stýskalo skoro stejně jako po letním dešti.

Dokud jsme se neodstěhovali do Chile, neuměla jsem vůbec řídit, protože jsem to nepotřebovala. Řidičák, to zas jo, jsem získala už v sedmnácti. Mezi šestnácti a sedmnácti jsem v rámci jízd kroužila jednou za měsíc okolo rokycanského nádraží s instruktorem Houskou, který k radosti mé i mé kamarádky Nadi vždycky jen zabručel "po hlavní", což znělo přesně jako "pohlavní" a jelo se dál, pořád dokola. Na nádraží jsme totiž čekali na Houskovu dceru Janu, moji bývalou spolužačku z prvního stupně, na níž se mi jako dítěti líbilo hlavně, že slovo "čokoláda" vyslovuje "čekuláda". Při Houskových výkladech teorie "tak tady jak je tudlencto, tak to je na to, to, jak bych to řek", při níž se nám zcela zaplnil sešit na učitelské "přežblepty", jsem rychle pochopila, kde k čekuládě přišla. Když jsme se dokroužili až ke zkoušce, Nadě u ní auto třikrát chcíplo, já jsem zase zapomněla jednou dát blinkr a jela po Rokycanech sedmdesát, policajt vzadu ale předstíral, že spí, nebo se díval z okénka a hvízdal si, a Houska to řešil slovy: "No tak jak jsme se to učili....míň toho plynu....a kolipa se jezdí po městě, co?" Udělali jsme všichni, kromě Greguši, která málem najela na dálnici v protisměru, ale řídit jsme neuměli nikdo. Také proto jsem se všichni na vysoké i dlouhá léta po ní scházeli každou neděli na nádraží čekajíce na rychlík do Prahy.

Vlakem jsem se dostala vždycky všude a ani si nepamatuju, že by to bylo někdy nějak moc dramatické, tedy kromě momentů, kdy jsem si spletla čas odjezdu vlaku a musela jsem ho zastavit, a když nepočítám tradiční narvaný páteční vlak v 14:28, kde se i v uličce u záchodu tísnila desítka studentů. Když jsem pak bydlela v Grenoblu, dojížděla jsem pravidelně do Chambéry pracovat a na stáž, a nepamatuju si, že bych kdy přišla pozdě, kromě toho rána, kdy mi ukradli moje kolo Indurajna, a já musela z nádraží do nemocnice pěšky. Jinak jsem totiž v Grenoblu dojela na nádraží na svém krásném desetieurovém oři, nastoupili jsme společně do vlaku, zase vysedli v Chambéry, pozdravili na nádraží všechny známé klošárdy - v Chambéry to totiž bylo právě o ně, o koho jsme se jezdili starat - a už se šlapalo do kopce k CHS. A bylo to jen ono zimní ráno, kdy jsem si to šlapala do kopce sama, přemýšlejíc nad tím, kdo a za jakým účelem mi Indurajna odvedl, kdy jsem přišla na stáž pozdě, jinak vlak jezdil docela spolehlivě a já jsem v něm zuřivě psala diplomku, na níž mi jindy nezbýval čas. Inu, není nad tudum - tudum - tudum, když chcete pracovat, a proto jsem se také těšila do Zvonokos s nádražím a tratěmi na jih do Aix a Marseille a na sever do Alp.

Řídit sice už docela umím, ale místní změť dálnic složitější než nákres cévního systému v anatomickém atlase je neustále ucpaná. Především v hodinách, kdy lidé jezdí do práce, je to samá trombóza, ale totální kolaps nastane především v letních měsících, kdy se zmrzlíci ze severu Evropy (nezapomeňte, že pro nás začíná sever už u Lyonu, jak praví film Vítejte u Chtis) vydají na prázdniny, aby po týdnu rudí jako raci zase odjeli do svých zasněžených, deštěm bičovaných, větrných dálek. Turnusy se navíc střídají v ubytovacích zařízeních zásadně v sobotu, a tak vždy od pátku odpoledne pravidelně slýcháme v televizi i v rádiu, jak je zase vyhlášen krvavě rudý stupeň nebezpečí zácp a v sobotu se pak zprávy předhánějí v tom, kolik hodin budete potřebovat na dálnici mezi Lyonem a Orange.

Přesto přese všechno jsme se rozhodli s mojí kamarádkou Petrou z Aix, že v pátek pojedeme do Marseille. Vlakem. Já nasednu ve Zvonokosech, za 40 minut budeme v Aix, Petra přistoupí, a za půl hodinku jsme v Marseille.

Na nádraží v pátek před jedenáctou jsem si tedy koupila lístek, pošvitořila s pokladním, který se mě ptal, zda je moje maminka pořád ještě ve Francii - jak vidíte, jsem stálý zákazník - a šla si sednout na perón. Vlak hlásil 25 minut zpoždění, což je na této trati obvyklý pěkný dárek věčně opozdilým Zvonokosanům, aby nemuseli na vlak zbytečně spěchat, aby si stihli ještě v klidu dát cigárko a popovídat si s ostatními cestujícími. Popovídali jsme, pár jedinců si zakouřilo, nezkušení se ujistili, že stojí u správné koleje (máme ve Zvonokosech totiž dvě!), zavolala jsem Petře, ať se nehoní, a vlak přijel.

Jenže byl úplně plný. Sebravši do dlaní mé zkušenosti z cestování Transantiagem jsem hbitě naskočila zadními dveřmi mezi tuny zavazadel a desítky cestujících usazených vedle záchodu. Když jsem přistála oběma nohama na zemi místo na zavazadlech nebo botách jiných, usoudila jsem, že jsem právě našla své místo a že už nezbývá než se seznámit se sousedy. Slečna vedle nevěděla, proč to má takové zpoždění, ale mladík, který seděl, což znamenalo, že jede z Briançonu, z konečné, řekl, že je to proto, že průvodčí přišel pozdě do práce a 25 minut na něj čekali.

V tuto chvíli bych už očekávala tudum - tudum - tudum, ale vlak stál a nehýbal se.

A nehýbal. Na peron se vrátili první kuřáci. Davem se začala šířit zpráva, že je vlak nejede proto, že je moc plný.

Po dvaceti minutách ve Zvonokosech někdo řekl, že prý si mají cestující do Marseille vystoupit, že pro ně přijede autobus. "Ale ještě tu není", ušklíbl se pán vedle a sedl si na schůdky.

Po půl hodině čekání jsem se rozhodla opustit své výhodné místo s oběma nohama na zemi a šla jsem si sednout na nástupiště.

Po deseti minutách kolem mě prošla paní se slovy: "Já na to kašlu, jedu autem."

Bylo 12:20, čas, kdy jsme měli být v Marseille. Zavolala jsem Petře a řekla, že to dnes na výlet moc nevidím a zeptala se jí, zda může vrátit lístek. Petra odpověděla, že to zkusí, a já jsem se začetla do Respektu, který jsem si s sebou vzala v - v podovné situaci nedocenitelném - Kindlu.

Za patnáct minut, zrovna, když Petra volala, že lístek vrátit nemůže, proběhl po nástupišti průvodčí a prohlásil, ať si nastoupíme, že se pojede. Žádný autobus do Marseille nepřijel. Řekla jsem Petře, ať na mě počká a skočila do vlaku, stále poměrně dost plného skalních příznivců cestování vlakem.

Za deset minut jsme zastavili a mohli jsme obdivovat z okénka - tedy ti, co byli u okénka - dlouhé širé rodné lány pšenice.

A jak jsou krásny na vše strany o pár kilometrů dále. Posadila jsem se na zem. Paní kousek ode mně si vypůjčila od sousedky mobil, aby zavolala svému manželovi, že na pohřeb jede tak trochu s křížkem po funuse.

Průvodčí, který se v té chvíli už definitivně uzavřel někde ve své kukani, ohlásil, že vlak skončí v Aix. O pár minut později pak vyzval všechny cestující do Marseille, ať si vystoupí v Meyrargues. Kde budou zastřeleni, pomyslela jsem si. Meyrargue je jediná zastávka mezi Zvonokosy a Aix, vesnička mezi poli. Moje rozhodnutí tam vystoupit bylo ale v tu chvíli jasné: pokud si vlak pospíší, stihnu 13:30 zpět do Zvonokos, řekla jsem si. Zavolala jsem Petře, že výlet definitivně balím.

V Meyrargues opravdu vystoupil jako ovce celý vlak, i s kufry, psy, bandou dětí a bandou skautů vedených mnichem v rouchu, které vypadalo jako hodně tlustá deka. Všichni se začali hrnout ke kukani výpravčího, aby zjistili, co mají dělat. Výpravčí vypadal jako kdyby se před ním objevil dav vystoupivší z rozestoupených vln moře, z čehož se dalo usoudit, že ho strojvůdce vlaku do Marseille o svém plánu na zbavení se cestujících rozhodně neinformoval. Jediné, co výpravčí vyblekoval, byla tedy rada, ať si cestující počkají na další vlak, a že ten rozhodně nepřijede, pokud neodjede ten první. Psy, kufry, cestující, skauti i děti se poslušně vzdálili - nemohla jsem si odpustit vzpomínku na Alvaritovu poznámku, že v podobných situacích v Argentině prostě vlak či autobus zapálí a je pokoj - a vlak odjel, k mému údivu aniž by někoho přejel. Na nástupišti zůstaly namačkané dobré dvě stovky pasažérů.

Přešla jsem na druhou stranu a spolu s mladíkem z Briançonu, který jel do Pertuis koupit si auto - dobrý nápad - a paní, která přivezla na nádraží svá vnoučata, aby je odeslala k rodičům do Gap, jsme měli fůru času na konverzaci o dopravních zácpách. Paní nabídla mladíkovi, že ho do Pertuis vezme, jen co odešle vnoučata. Vlak do Gap hlásil 25 minut zpoždení. "To víte, tady jste na jihu", řekla pyšně paní, považujíc mě s přízvukem a hocha z Alp za dva cizince.

Vlak do Marseille zato přijel včas. Ale když se do něj usadily dvě stovky cestujících až dosud se mačkajících na nástupišťátku naproti, byl vlak moc plný a nemohl jet dál.

Po třiceti minutách ho ale výpravčí nakonec odeslal, protože mu došlo, že mu hrozí, že se mu začnou kumulovat ve stanici cestující.

Náš vlak pořád nikde. Výpravčí řekl, že bude mít spíš asi 40 minut. Otevřela jsem si novou knížku v Kindlu. Není nad to mít s sebou v podobných situacích celou knihovnu.

Mladík, který měl schůzku ke koupi auta ve 14h, poprosil výpravčího, ať mu zavolá taxi. Bylo jasné, že ho babička dětí odvézt nestihne.

Taxi mělo zpoždění jen deset minut, čas, kdy se zřejmě taxikář probíral ze siesty.

A mě nakonec vlak vyplivl ve Zvonokosech v 15h, poučenou, že v době střídání turnusů je nejlepší zůstat doma za chalupou.

Zvonobus samozřejmě nejel žádný - má prázdninový provoz - , a tak jsem šlapala v odpoledním žáru do kopce sama. V břiše mi kručelo strašlivě a nezbylo mi, než využít tradiční horalské techniky na zvládání podobných situací: myslet na něco k jídlu nebo k pití v cíli. S vidinou Tropézanky, dezertu ze St. Tropez, francouzské obdoby pražského koláče, jsem se vlekla dál a dál. Když jsem viděla konečně brány města, zastavila jsem u prvního stánku, tam kde mají Tropézanky nejlepší, a odtud už to bylo domů kousek.

A tak sedím doma, dívám se na olympiádu a na předpověď počasí, kde ukazují, jak jinde prší, sněží a vane studený vítr, a říkám si, jak se tu máme dobře. Konec konců, vedra a přecpané Provence bych si měla užít. Na dovolenou totiž jedeme v půlce srpna na studené zimní horské pláně, či spíše kužely, kde nebude ani živáčka. Schválně, hádejte kam?

čtvrtek 19. července 2012

O Francouzích

Ve Francii žiju od roku 2004, a i když jsme poslední tři roky strávili v Chile - pravda, s Marseillanem Hvězdopravcem - , zapustila jsem zřejmě francouzský kořen tak hluboko, že jsem kromě českých kamarádů měla také partu francouzských, a dokonce se mi stalo, že jsem od jiných národů slýchala stížnosti na to "jací že jste vy Francouzi náfukové, co mluví pořád jen francouzsky".  Inu, kdo nikdy nesklouzl k tomu, že v přítomnosti mnoha národností promluvil jazykem, jemuž ne všichni rozumí, ať hodí kamenem, stejně jako ten, kdo při setkání s blízkým přítelem nesklouzl ke "společnému" jazyku, byť mu třeba ne všichni přítomní rozumí.

Každopádně mě ale po tolika letech v místní kultuře, kterou jsem přijala za jednu ze svých, asi překvapí, rozesměje či rozvzteklí méně věcí než příchozího imigranta. Dvě věci, které mě ale rozesmívají, překvapují a někdy i rozvzteklují pořád, jsou jednak francouzská láska ke zkratkám, a jednak místní vztah k automobilové dopravě.

Zkratky, říkáš? Ty máme v Čechách přece taky! ODS, DPH, SMS! Dobře, vážení. Řekli jste si o to sami.  Jak byste rozluštili třeba tenhle vzkaz? "Dostal jsem P a nefunguje mi BK, tak to nemůžu zaplatit, můžeš to udělat ty, PT?" A přesto, nikdo ve Francii nezaváhá - ne, že by platil, ale rozumí výborně. P (francouzsky PV) je pokuta, procès verbal, BK, neboli CB je bankovní karta, carte bancaire a PT (STP) je Prosím Tě, s'il te plaît. Na jednu stranu se dá pochopit, že jazyk, kde se "co je to?" řekne "keskse?" a píše qu'est-ce que c'est, podlehne občas potřebě ušetřit trochu času. Navíc, jazyk, který, jak se směju Hvězdopravci, nemá skoro žádná slova a všechno to musí dohnat jejich kombinacemi. Takže zatímco my máme pěkné obléct nebo obout, a to už vůbec nemluvím o oblékat  a obouvat, Francouzi mají jenom ubohoučké vzít si, a zatímco my ušetříme tedy při východu do okolního světa celé tři slabiky tím, že řekneme jdu se obout, Francouz musí celou věc vysvětlit mnohem podrobněji slovy jdu si vzít boty. Pravda, příklad trochu kulhá na tom, že Francouzi se na rozdíl od Čechů obvykle nezouvají, ale uznejte, že říkat žehličce "železo na žehlení", měchačce "dřevěná lžíce", věšáku "nosič kabátů" a praku "vrhač kamenů" je neekomické, zastaralé, netvořivé a pokud píšete i neekologické, protože podobným psaním počáráte spousty papíru. Nepochybně je to tedy ze závisti k syntetickým slovanským jazykům plných pádů a donekonečna odvozovaných dokonavých a nedokonavých sloves, že si Francouzi začali zkracovat, co mohli.

Zatímco tu ale každý ví, co je to PT, P a BK, jakmile se hnete ze svého přirozeného prostředí, jste v pasti. Při hledání práce, například, musíte nejdřív zjistit, že se zaměstnává na SDU nebo SDN. Jako psycholog můžete pak pracovat ve VS, ale musíte udělat konkurz. Pro přípravu na konkurz je třeba nastudovat všechno o VZS, hlavně ZZ. Konkurz se dělá i do VKS. Jinak můžete také pracovat v oblasti ODM, která nespadá pod VS. Všechny zkratky jsem počeštila, takže se můžete ujmout luštění.

Vážený čtenář se už jistě nediví tomu, že existují celé slovníky zkratek, aby se v tom člověk vůbec vyznal. Protože po nějaké době v určitém oboru už ani sami nevíte, co zkratky vlastně přesně znamenají a protože se z nich vlastně tedy stávájí nová slova, slovo slovník spadne jako ulité.

Francouzská láska ke zkracování se nezastaví před ničím, dokonce ani před mrtvými či svatými. Kostel Paní Marie Sněžné v Rokycanech by tedy byl prostě označen za kostel P.M. Sněžné, a byl by pokoj - schválně si všimněte v historických výkladech zkratky N.D. A na zvokonoském hřbitově cedulek A-C na některých - nutno uznat, že četných - hrobech. A - C znamená ancien combatant. Bývalý bojovník. BB.

Začala-li jsem výklad o zkratkách slovy o PV, neboli pokutě, nebylo to úplně náhodné. Dalším úsměvným momentem je vztah Francouzů k automobilové dopravě. Jestliže Francouzi mají málo slov, jen pro auto jich mají celou hrst. Je tu jednak neutrální voiture, vůz. Vznešené automobile, automobil. Úřednické vehicule, vozidlo. Slangové bagnole či caisse. Kanadské char, tank. A jistě mnoho dalších. Zkrátka, auto, to není jako železo na žehlení nebo vrhač kamenů, které nestojí ani za vlastní pojmenování. Auto je auto a prohodit se sousedy tu a tam něco o dopravní zácpě je stejně konverzační jako prohodit něco o počasí.

A když mluvíme o autech, mluvme rovnou také o četnících. Jistě si vzpomínáte na všechny ty filmy s Luis de Funesem. Postava milého trouby četníka, který ukazuje na mapě umístění radarů vlastní manželce a jehož pirátskou jízdou vrcholí celý film, tu rozhodně nevznikla náhodou. Francouzi si myslí, že lidé jezdí špatně, špatně parkují, neštítí se jezdit opilí a že je třeba tomu učinit přítrž. Také si ale myslí, že je skandální, že zrovna, když jedou oni, zodpovědní a nemající s těmi oškliváky lidmi nic společného, je to kolem cest samý radar. A přece pro nějakou tu skleničku nepůjdou pěšky! "U nás se nemůže pít, když řídíš", vykládala jsem kdysi dávno jedné Francouzce, která vyjadřovala své zděšení nad opilými řidiči: "U nás je nulová tolerance." "A jo...", politovala naši zaostalost: "A kdy se tohle u vás taky změní?"

"Musíš si nastavit na regulátoru rychlosti to, co vidíš na cedulích!", poučoval tatínek Jean, který pro radu jak správně žít nejde nikdy daleko, Hvězdopravce, když vytáhl ze schránky už asi pátou PV určenou mému drahému závodníkovi. "Já, hned jak tu ceduli vidím, nastavím si na regulátoru tu rychlost, to je jediná šance!"

Tatínkovi Jeanovi zbývá na řidičáku jeden bod, jeho auto regulátor rychlosti vůbec nemá a když jel onehdy s autem milenky Marie do Toulouse, řezal to po dálnici 160km/h, protože věděl, že body budou v nejhorším odečtené ze řidičáku jeho drahé. "To jsem si ale pěkně zařídil", pochvaloval si, než se zase rozhovor stočil k nebezpečným řidičům na úzké silnici vedoucí k jejich domu.

Kapitolou samou o sobě je samozřejmě parkování prdítek, bez nichž jejich majitel nedá ani ránu. Zvláště tady na jihu patří mezi kulturní zvyklosti považovat za zaparkované auto cokoli, čemu blikají oba postranní blinkry. Prostě parkujete zmáčknutím čudlíku. Ovšem, pouze tehdy, máte-li místní značku. Pak ale můžete klidně zastavit i vedle jedné řady již blikajících aut a dojít do trafiky pro cigarety. V Marseille je to tak běžné, že to má jasný podíl na tamních příšerných dopravních zácpách - podle posledních zpráv je Marseille druhé nejzacpanější evropské město a něco na tom bude. Radnice se tedy rozhodla na ta nejhorší místa dát kamery a posílat fotky a pokuty poštou domů. "To je ale přece jih, ne?", bránili se přistižená hříšníci.

"Copak jsme kuřata?", bránili se rozčíleně motorkáři nad návrhem, aby museli v noci povinně nosit žluté reflexní vesty.

"Máte auto tady u výjezdu z ulice?", ozvalo se ve sluchátku našeho interfonu v úterý brzy ráno.
Zase někdo zaparkoval jako debil na zakázaných místech, pomyslela jsem si. No tam, co parkuju, když nikde jinde není místo. Asi zaparkoval tak, že se nedá od nás z ulice vyjet! Hajzl! Francouzský duch se ve mě hezky mlel, a řekla jsem:
"Ne, to nejsme my."
Zdálo se mi, že mi chlapík nevěří.
"Nejsme to my, ne? Dežot je kde?", zeptala jsem se Hvězdopravce sedícího v županu u snídaně.
"Ne, to není naše, nevím, čí to je.", zopakovala jsem.
"Tak to nic, já jsem vam jen přišel říct, že jsem viděl, že tam policajti rozdávají pokuty", řekl pán a spěchal o dům dál, aby varoval další.
Inu, solidarita mezi sousedy.

Nutno uznat, že policisté rozdávají pokuty hlavně proto, že je léto a že je to v Provence samý turista. Nebo tak si alespoň vysvětluju fakt, že je to poprvé, co je vidím dávat pokuty, ačkoli je policejní stanice hned na náměstí, naproti oněm zakázaným místům zaplněným obvykle až po poslední mezírky.

A to je, milý čtenáři, pro dnešek ze Zvonokos všechno. Mějte se pěkně a užívejte si léto!

středa 18. července 2012

Co mají Češi proti muslimům?

Tuhle otázku si kladu teprve pár týdnů, protože jsem si vlastně vůbec neuvědomila, že by Češi něco proti muslimům mít mohli - nikdy mě to nenapadlo. Možná bych tedy měla spíš začít otázkou: mají vůbec Češi něco proti muslimům? Pravda, náš národ se v současné době nijakou přehnanou tolerancí nevyznačuje a xenofobie u nás kvete. Argumenty typu "ale přece nemáme v parlamentu žádnou pravicovou extremistickou stranu" samozřejmě přestávají platit ve chvíli, kdy si uvědomíte, že je to hlavně tím, že to, co se považuje za extremistické třeba ve Francii a co se považuje za extremistické v Čechách, se extrémně liší, takže kdyby Marine Le Pen náhodou uměla česky, předvídala bych jí v Čechách skvělou kariéru zcela neohroženou označením za extremistku.

Nikdy mě ale nenapadlo, že by ateisté jako Češi mohli mít něco proti muslimům. Naše národní bezvěrectví vykrystalizované stoletími více či méně násilné katolizace mi bylo vždycky spíše sympatické, a pamatuju si, jaké to bylo, když mi na vysoké Chemik oznámil, že jeho spolubydlící je věřící. Do té doby jsem nikdy žádného věřícího neviděla. Brašule sice po revoluci chodil na faru, kde jim vykládali biblické příběhy, ale doma mi spíš povídal o tom, jak se před farou cicmal Bárta s dívkou, jejíž jméno jsem již zapomněla, a kterak s ní na školním výletě přišel o panictví. "A to jako chodíš do kostela?", ptali jsme se bez servítek spolubydlícího Haly. Co odpověděl si už nepamatuju, ale vím, že to byl první a na dlouhou dobu i poslední věřící, kterého jsem kdy potkala. Samozřejme nepočítám pár jedinců, kteří si v obchodě Sanu Babu koupili sošku Budhy a prohlásili se za budhisty.


Asi by moje zkušenost byla jiná, kdybych se nenarodila ve stínu Plzeňského pivovaru, ale moravského vinného sklípku, ale i s tímto vědomím můžu po osmi letech života v zahraničí a v nejrůznějších mezinárodních komunitách prohlásit, že jsme tou nejlajčtější zemí, kterou znám. Opravdu mě rozesmálo, když se během sčítání lidu přihlásilo 15000 lidí - jistě alespoň část z recese - k jediismu. O tom, co je to vlastně víra, nás toho většina ví málo, většina z nás se spokojí s otázkou, že "v něco věří" a je vymalováno. Víra, řekla bych, je většině Čechů tak trochu šumák. 

Proto mě překvapilo rázné prohlášení mojí maminky, že "ona by ty mešity taky nepovolovala" a že do Evropy islám nepatří. Proto mě překvapilo, že se na mezi komentáři na tomto blogu objevila slova o islámském nebezpečí. Proto mě překvapila slova Ivana Klímy v jeho pamětech Moje šílené století o tom, že demokracii dnes více než marxismus ohrožuje islámský radikalismus - proč zrovna ten, zvlášť, když autor o pár stránek dál přičítá muslimským teroristům například masakr v Beslanu? Nezpochybňuju samozřejmě nebezpečí ani existenci islámského terorismu, a dokonce ani možnou podporu Al Qaidy čečenským teroristům, ale volba to není přeci jen náhodná. Klíma přece mohl napsat čečenští teroristé, a proč ze všeho, co dnes ohrožuje demokracii, vybral zrovna islámský terorismus?.

Jestliže se Češi snesou s 15000 jedisty, s křesťany chodícími do kostela a s hlavami oholených budhistů, co jim vadí na islámu? Neříkám, že Klíma je proti islámu, ale pravda je, že zmínky o něm v tomto kontextu nejsou přeci jen úplně náhodné.  Co mají tedy Češi proti muslimům? 

Samozřejmě to, že si je pletou s Araby a Araby s imigranty a imigranty s delinkventy. To je ale chyba a dokud nezačneme rozlišovat psy, kočky a žáby, budeme mluvit o psokočkožábách a možná se pak podivíme, že náš domácí mazlíček není nejí mouchy a není obojživelník, což se projeví jako problém především ve chvíli, kdy ho necháme v klidu spadnout do akvária.

Nelze nezmínit i to, že v Čechách žádní muslimové nejsou, když tedy nepočítám jednoho jediného muslima z Rokycan (můžete si s ním popovídat u piva v hospodě Bowling, konzumaci alkoholu s Alláhem evidentně nějak vyjednal). Dobře, buďmě přesní, podle posledního sčítání lidu je jich něco přes 11000. Méně než jedistů, kteří se přihlásili ke kultu z Hvězdných válek.

Moje maminka argumentuje vždycky historií, respektive svou interpretací historie. Nemáme s nimi zkrátka dobrou historickou zkušenost. Jsou rozpínaví. Nenávistní. Samozřejmě to říká proto, že má to štěstí, že pochází z "vítězné" katolické tradice, která tuhle interpretaci umožňuje. Tradice, která slaví "Den objevení Ameriky", zatímco na druhé straně oceánu se jako nevinný pozůstatek kolonialismu dodnes tentýž den slaví "Den rasy", tedy den, kdy jim byla konečně dovezena civilizace - a následně do nich zcela necivilizovaně natlučena. Podobný argument může z Evropy možná zavánět intelektuálsky nebo jako anachronismus, po třech letech v Jižní Americe ho ale za intelektuálský či anachronistický vůbec nepovažuju. Co bychom si mysleli dnes v Evropě o národě, který by za posledních 500 let postupně ovládl celý náš kontinent (a to nepočítám, jak je Evropa proti Jižní Americe malá), a až na čestné výjimky ničil, co jsme vytvořili, a neváhal zabíjet třeba jen pro zábavu? Co se učíme o poměrech v koloniích před pouhými dvěma sty lety - sto padesát let před holokaustem? Nevím, ale jistě by se na onu dobu a víru, v jejímž jménu se děla neuvěřitelná zvěrstva, slova rozpínavost a nenávist hodila jako ulitá. "Barbarství ale přece nemá co dělat s opravdickou vírou!", můžete argumentovat. Souhlasím. S žádnou opravdickou vírou. Ani s islámem. Který, jak se mimo jiné dočtete třeba zde, má tak společné kořeny s křesťanstvím, že si nelze představit jedno bez druhého.

To, že v Čechách žádní muslimové prakticky nejsou (tedy praktická neznalost), spojená s psokočkožábou a jednou z možných interpretací historie, se navíc spojuje s tím, že jediné známé spojení se slovem islám je u nás "terorismus". Možná je to tak trochu masáž, kterou jsme dostali z věřící křesťanské země za oceánem, která se chce bránit nejen vůči terorismu, ale i vůči jiné víře, kdo ví. Každopádně byl ve veřejném povědomí rychle vytvořen nový kočkopes muslim=terorista. Říkejme ale, jako Melanie Kleinová, kočce kočka. Terorista je terorista a je vlastně jedno extrémem čeho svůj čin omlouvá.

Představ si, že bychom jako celá rodina žili v Sýrii, řekla jsem mamince ochotné zakazovat stavby mešit. Jaký je rozdíl mezi naší a syrskou rodinou? Žádný, matky a otcové na celém světe milují svoje děti stejně, mateřská a otcovská láska není daná kulturou ani národností. Představ si, že bychom museli utéct, abychom nezemřeli, že bychom se báli o život. Že bychom žili mezní situace, zrovna takové, jaké popisuje Klíma ve svých pamětech. A že by nám v zemi, kam bychom se dostali, v bezpečí, zakázali věřit v to, co  je naší samotnou součástí. A protože maminka nevěří, ale její bytostnou součástí je láska k českému jazyku, pohádkám a kultuře, řekla jsem: "Co kdyby ti řekli, dobře, my vás tu tedy přijmeme, ale přestanete na svoje děti mluvit česky a vyprávět jim české pohádky - možná bys to musela akceptovat, ale cítila bys to jako největší nespravedlnost, jako další trest a začala bys většinovou kulturu nenávidět."

Co by řekli Židé, kdyby je za druhé světové války přijali země s požadavkem vzdát se judaismu?

Pocit neskutečné křivdy a ublížení může vést zaslepení, nenávisti. Myslíte, že teď mluvím o těch, kdo nemůžou vyznávat svůj kult, o těch druhých? Nedůvěra a nenávist k muslimům, které v Čechách nemáme rádi, má ale přece přesně stejné kořeny. Byly zde útoky na to, co je nám svaté - třeba na nevinné obyvatele - spojené místo jasného slova barbarství a terorismus i s adjektivem "islámský". Terorismus je v tomto slovním spojení útokem na demokracii nejen zvnějšku, ale i zevnitř. Zvnějšku je to silou, zevnitř v tom, že skrze nenávist obyvatel demokratických zemí vůči nejen barbarství, ale i vůči islámu, se demokracie a tolerance k druhému stávají stále menší.

Přemýšlejme o tom, vzdělávejme se, a nenechme si demokracii vzít. Klímovy paměti jasně ukazují, že teror a barbarství nastupují právě tam, kde se odmítáme tázat a o věcech přemýšlet. A nezáleží na tom, ve jménu které teorie, ideologie, či jen v dresu kterého fotbalovéhu klubu začneme myslet v kategoriích "my a oni", protože odtud je možné přejít k "my versus oni" a napadnout ty, kteří nemyslí stejně. Možná v tom je dnešní problém české společnosti, že má mylně pocit, že jsou nebezpečné samy určité teorie či náboženské systémy - jako například islám - což na druhé straně dává pocit, že jsou i teorie "bezpečné". Nepolemizuju s tím, že například fašistická ideologie, která primárně "my versus oni" hlásá, není nebezpečná sama o sobě. I ta nejhumánější teorie - například idea rovnosti, volnosti a bratrství - ale může sloužit k zfanatizování a ke konání zvěrstvev "ve jménu a v zájmu" proti těm, kteří tuto teorii, třeba jen zdánlivě, odmítají.  Kritický rozum a vědomí, že jediné naše příslušenství je společné příslušenoství k lidskému rodu, je naše jediná ochrana.

čtvrtek 12. července 2012

O pomalém plynutí času v Provence

Po váhavém dubnu a květnu, kdy si počasí vysloužilo od místních velmi nesouhlasné bručení a kdy Hvězdopravcova teta málem musela zase zapnout topení, přišlo konečně v červnu pravé provensalské léto. Teploty se rychle přehouply přes třicítku a obyvatelé se začali uzavírat ve svých domech za světlo nepropouštějící okenice. Slunce pražící do strání přimělo cikády k rozpoutání neutichajících koncertů a vzduch se konečně prosytil vůní tymiánu, levandule a borovic, tak, jak to má v Provence být.

Jsou to už skoro tři měsíce, co žijeme ve Zvonokosech, a čas plyne pomalu a v kruzích. Každé ráno nás budí křik rorýsů, kteří prolétají naší ulicí jako stíhačky a nahánějí strach důstojně rozvaleným bublajícím holubům ve výklencích starých zvonokoských domů. Žijeme od středy do soboty a od soboty do středy, kdy je trh, a kdy se doplňují zásoby zeleniny, ovoce a sýra. Tymián nekupuju, ačkoli ho tu prodávají - nepochybně pro turisty.  Spolu s rozmarýnem a saturejkou ho natrhám za Zvonokosy, nebo na pozemku Levandulové observatoře, kde je ho tolik, že by mi vystačil na celý život. Po poledni zavřu okenice a když k večeru opadne vedro, jedeme se s Hvězdopravcem vykoupat k rybníku za Zvonokosy. Voda je chladivá a jak se slunce blíží k obzoru, na pláži získavají jasnou početní převahu hašteřivé kachny. Doma na nás čeká vychlazené růžové, čerstvý chleba a další den. A tak pořád dokola.

Protože  v Provence jde hlavně o jídlo, na tom se od doby Petera Mayle stále ještě nic nezměnilo a řekněme si na rovinu: díky bohu. Jednou velkou chloubou je tu olivový olej, jehož ceny dokážou šplhat mnohem výše než ceny vína. Onehdy jsme s maminkou vystoupaly na olivovníky porostlý Mont d'Or, vršek za Zvonokosy, kde se ukrývali obyvatelé a s nimi i husar Angelo během epidemie cholery, a na Mont d'Or se, čirou náhodou, zrovna odehrávala demonstrace výroby oleje. Bodří provensalští výrobci se soudkem růžového ukrytým v chládku hned vedle bedny se žlutými melouny tam rozložili nástroje na výrobu oleje a ochotně a pyšně ukazovali návštěvníkům, jak se olej dělá. Olivy se sbírají v zimních měsících, řekl nám pán v kšiltovce. Těžko odhadnout, zda náhodou nebude mrznout, aby nepřemrzly, ale zase je třeba nesbírat moc brzy, uf, těžká práce, a pak, ta zima! "A zbytek roku děláte co?", otázala se chytře a zřejmě investigativně přítomná novinářka místního plátku La Provence: "To máte dobrý, jen dva měsíce práce..." "No počkejte, taky musíte ty stromy udržovat!", řekl pán a v duchu si jistě pomyslel to, co generace a generace zemědělců před ním: tyhle chlívácký krky s čistejma ručičkama, co musíme živit naší poctivou prací! Na bodrosti mu to ale nic neubralo a hrdě nám předvedl mletí oliv i odstřeďování oleje a nakonec se nadechl, aby nám vysvětlil, jak poznáme kvalitní olivový olej. "První, na co se musíte kouknout, je, odkud ten olej je!", řekl: "Abyste věděli, že je z Francie nebo z Evropské unie!" Nad takovým pokrokem ve výkladu jsem na okamžik zapochybovala, že pán má v rodokmenu skutečně generace a generace místních zemědělců, i když jeho přízvuk svědčil o tom, že spíše ano. "Protože když tam není napsáno nic, tak je to bůh ví co třeba z Tunisu nebo ze Španělska!" zahřměl pán, ohrnující nos nad podobnými břečkami. "No jo, dobře, Španělsko, to je EU", řekl směrem k úřednické darmojedkyni z La Provence: "ale tam dělají olej ve velkoprodukcích, ne jako my tady, a pak, mají jiné odrůdy, co nejsou tak dobré, sklízejí to tam strojema a házejí tam všechno".

Inu, tady, když se řekne Francie, myslí se Provence, a když se řekne EU, myslí se zbytek Francie. Místní vzdálenosti jsou podobné jako v České republice. "Však já taky nejsem místní", řekla mi onehdy sousedka: " Já jsem se přistěhovala až z Aix!" Samozřejmě, že někomu, kdo se přistěhoval ze vzdálenosti 10 000 km a z města, kde se vzdálenost mezi Aix a Znovokosy rovnala vzdálenosti mezi dvěma městskými čtvrtěmi, přijde slůvko poněkud redundantní. Ale možná se mi časem svět zase změní až na "Ale když ty budeš bydlet u Hrudkovanky!", kterým si zoufala maminka jedné mojí kamarádky nad faktem, že se ona kamarádka stěhuje na druhý konec Rokycan.

Čas nám tu tedy teče pomalu jako olivový olej a je přerušován jen občasnými příjezdy návštěv. Ležíme pěkně šikovně na cestě na jih, a tak to mají při cestě jak kamarádi z Grenoblu, kde jsme žili před tím, než jsme se odstěhovali do Chile, tak i moje kamarádka Jeanne, jejíž maminka žije v Marseille a tatínek v Gap. S Jeanne jsme kdysi v Praze, když Česká republika ještě nebyla v Evropské unii, snily na sklonku školního roku u piva na zahrádce hned vedle pankrácké věznice, že by si nás obě země třeba vyměnily - já chtěla zpět do Francie, Jeanne chtěla zůstat, ale obě jsme narážely na problém za problémem. Devět let poté má Jeanne dvě děti s mým kamarádem z rodných Rokycan a já mám za muže Marseillana. Ona žije v Čechách a já ve Francii. Tak vidíte, a pak, že si člověk nemá přát, protože neví, co přesně si přeje.

Svět je tu tak malý, že jsme dokonce na Jeanne padly přímo ve vlaku, když jsme s mojí maminkou jely do Marseille. Prodírajíce se poměrně plným vlakem najednou slyšíme české "Paní Nováková!!!", jakým mojí maminku Golemka častují celé Rokycany, a ze sedadla nám vstříc vyskočila jako čertík Jeanne s utrženým knoflíčkem u výstřihu, jak se na ní mladší děcko žádostivě zavěsilo.

Zastavují se u nás také osamělí astronomové pozorující na Levandulové observatoři a my se zastavujeme u nich, v tzv. švýcarském pavilonu, kde je pořád ještě cedule podepsaná objevitelem první extrasolární planety: "Prosíme manželky astronomů, aby před odjezdem uklidily". Onen objevitel by jistě mohl nad mojí manželkovitostí hodné i švýcarského rozměru jen zaplesat, protože když jedeme do švýcarského pavilonu na večeři za osamělým astronomem, jsem to já, kdo udělá kopec jídla, naloží ho do auta a přiveze. Když pozoroval David, rozhodla jsem se, že musí ochutnat místní specialitu poutargue. Poutargue nebo boutargue - jak vidíte, název pochází tak trochu z mluvené francouzštiny a o tom, jak by se měl psát, se toho moc neví - jsou vlastně jikry ryby jménem muge, česky parmice, alespoň dle slovníku, a vypadají tak trochu jako malý salámek. Místní specialita je to ale taková, že její znalost je jedním ze základních předpokladů proto, aby vás místní přestali považovat za turistu. Jestliže tedy prodavač ryb na trhu vždycky jen tak odpověděl na pozdrav, zeptal se, co chci, a pak dále konverzoval s paní XY o tom, jak má zmlsaného manžela, ve chvíli, kdy jsem řekla, "a jo, a taky si vezmu jednu poutargue" jako by mě jeho oči poprvé uviděly, jak se v nich zajiskřilo. "A, znalec!", zamnul si rybář ruce nad integrací cizinek s přízvukem do místní kultury: "To si pochutnáte." "To ano, minule, jak jste mi prodal tu dorádu, to byla dobrota!" "No to víte, to je tím, že jezdíme na moře pěkně každý den a ryby jsou hned na prodej! Já už tedy moc nejezdím, ale za mlada...." pustil se rybář do vysvětlování a já jsem si spokojeně řekla, že příště si nějaká panička se zmlsaným manželem ani neškrtne.

Doma jsem pak poutargue udělala s těstovinami. Do olivového oleje jsem dala trošku harissy, najemno nakrájený česnek a snítku saturejky, nechala jsem to pomalinku ohřát, ale jen tak, aby se olej nepřepálil, neb přepalovat olivový olej, to je jako lít kolu do Plzeňského, a pak jsem to smíchala s těstovinami, přidala poutargue a čerstvou bazalku.

Chutnalo to a vonělo jako Provence, trochu mořem, trochu vyprahlými stráněmi, trochu pikantně, ale ne zas moc, abychom ocenili i chuť růžového, jedli jsme pomalu a vychutnávali každé sousto, až se ve všech v nás pak rozlilo takové to příjemné, provensálské líné blaho, a do toho k nám jemný vánek přivál vůni levandule.