úterý 31. července 2012

O cestování vlakem

Když jsme se vrátili z Chile a rozhodli se bydlet ve Zvonokosech, udělali jsme to také proto, že je tu vlakové nádraží. V Chile skoro žádné vlaky nejsou a po zvuku pražců tudum-tudum-tudum se mi stýskalo skoro stejně jako po letním dešti.

Dokud jsme se neodstěhovali do Chile, neuměla jsem vůbec řídit, protože jsem to nepotřebovala. Řidičák, to zas jo, jsem získala už v sedmnácti. Mezi šestnácti a sedmnácti jsem v rámci jízd kroužila jednou za měsíc okolo rokycanského nádraží s instruktorem Houskou, který k radosti mé i mé kamarádky Nadi vždycky jen zabručel "po hlavní", což znělo přesně jako "pohlavní" a jelo se dál, pořád dokola. Na nádraží jsme totiž čekali na Houskovu dceru Janu, moji bývalou spolužačku z prvního stupně, na níž se mi jako dítěti líbilo hlavně, že slovo "čokoláda" vyslovuje "čekuláda". Při Houskových výkladech teorie "tak tady jak je tudlencto, tak to je na to, to, jak bych to řek", při níž se nám zcela zaplnil sešit na učitelské "přežblepty", jsem rychle pochopila, kde k čekuládě přišla. Když jsme se dokroužili až ke zkoušce, Nadě u ní auto třikrát chcíplo, já jsem zase zapomněla jednou dát blinkr a jela po Rokycanech sedmdesát, policajt vzadu ale předstíral, že spí, nebo se díval z okénka a hvízdal si, a Houska to řešil slovy: "No tak jak jsme se to učili....míň toho plynu....a kolipa se jezdí po městě, co?" Udělali jsme všichni, kromě Greguši, která málem najela na dálnici v protisměru, ale řídit jsme neuměli nikdo. Také proto jsem se všichni na vysoké i dlouhá léta po ní scházeli každou neděli na nádraží čekajíce na rychlík do Prahy.

Vlakem jsem se dostala vždycky všude a ani si nepamatuju, že by to bylo někdy nějak moc dramatické, tedy kromě momentů, kdy jsem si spletla čas odjezdu vlaku a musela jsem ho zastavit, a když nepočítám tradiční narvaný páteční vlak v 14:28, kde se i v uličce u záchodu tísnila desítka studentů. Když jsem pak bydlela v Grenoblu, dojížděla jsem pravidelně do Chambéry pracovat a na stáž, a nepamatuju si, že bych kdy přišla pozdě, kromě toho rána, kdy mi ukradli moje kolo Indurajna, a já musela z nádraží do nemocnice pěšky. Jinak jsem totiž v Grenoblu dojela na nádraží na svém krásném desetieurovém oři, nastoupili jsme společně do vlaku, zase vysedli v Chambéry, pozdravili na nádraží všechny známé klošárdy - v Chambéry to totiž bylo právě o ně, o koho jsme se jezdili starat - a už se šlapalo do kopce k CHS. A bylo to jen ono zimní ráno, kdy jsem si to šlapala do kopce sama, přemýšlejíc nad tím, kdo a za jakým účelem mi Indurajna odvedl, kdy jsem přišla na stáž pozdě, jinak vlak jezdil docela spolehlivě a já jsem v něm zuřivě psala diplomku, na níž mi jindy nezbýval čas. Inu, není nad tudum - tudum - tudum, když chcete pracovat, a proto jsem se také těšila do Zvonokos s nádražím a tratěmi na jih do Aix a Marseille a na sever do Alp.

Řídit sice už docela umím, ale místní změť dálnic složitější než nákres cévního systému v anatomickém atlase je neustále ucpaná. Především v hodinách, kdy lidé jezdí do práce, je to samá trombóza, ale totální kolaps nastane především v letních měsících, kdy se zmrzlíci ze severu Evropy (nezapomeňte, že pro nás začíná sever už u Lyonu, jak praví film Vítejte u Chtis) vydají na prázdniny, aby po týdnu rudí jako raci zase odjeli do svých zasněžených, deštěm bičovaných, větrných dálek. Turnusy se navíc střídají v ubytovacích zařízeních zásadně v sobotu, a tak vždy od pátku odpoledne pravidelně slýcháme v televizi i v rádiu, jak je zase vyhlášen krvavě rudý stupeň nebezpečí zácp a v sobotu se pak zprávy předhánějí v tom, kolik hodin budete potřebovat na dálnici mezi Lyonem a Orange.

Přesto přese všechno jsme se rozhodli s mojí kamarádkou Petrou z Aix, že v pátek pojedeme do Marseille. Vlakem. Já nasednu ve Zvonokosech, za 40 minut budeme v Aix, Petra přistoupí, a za půl hodinku jsme v Marseille.

Na nádraží v pátek před jedenáctou jsem si tedy koupila lístek, pošvitořila s pokladním, který se mě ptal, zda je moje maminka pořád ještě ve Francii - jak vidíte, jsem stálý zákazník - a šla si sednout na perón. Vlak hlásil 25 minut zpoždění, což je na této trati obvyklý pěkný dárek věčně opozdilým Zvonokosanům, aby nemuseli na vlak zbytečně spěchat, aby si stihli ještě v klidu dát cigárko a popovídat si s ostatními cestujícími. Popovídali jsme, pár jedinců si zakouřilo, nezkušení se ujistili, že stojí u správné koleje (máme ve Zvonokosech totiž dvě!), zavolala jsem Petře, ať se nehoní, a vlak přijel.

Jenže byl úplně plný. Sebravši do dlaní mé zkušenosti z cestování Transantiagem jsem hbitě naskočila zadními dveřmi mezi tuny zavazadel a desítky cestujících usazených vedle záchodu. Když jsem přistála oběma nohama na zemi místo na zavazadlech nebo botách jiných, usoudila jsem, že jsem právě našla své místo a že už nezbývá než se seznámit se sousedy. Slečna vedle nevěděla, proč to má takové zpoždění, ale mladík, který seděl, což znamenalo, že jede z Briançonu, z konečné, řekl, že je to proto, že průvodčí přišel pozdě do práce a 25 minut na něj čekali.

V tuto chvíli bych už očekávala tudum - tudum - tudum, ale vlak stál a nehýbal se.

A nehýbal. Na peron se vrátili první kuřáci. Davem se začala šířit zpráva, že je vlak nejede proto, že je moc plný.

Po dvaceti minutách ve Zvonokosech někdo řekl, že prý si mají cestující do Marseille vystoupit, že pro ně přijede autobus. "Ale ještě tu není", ušklíbl se pán vedle a sedl si na schůdky.

Po půl hodině čekání jsem se rozhodla opustit své výhodné místo s oběma nohama na zemi a šla jsem si sednout na nástupiště.

Po deseti minutách kolem mě prošla paní se slovy: "Já na to kašlu, jedu autem."

Bylo 12:20, čas, kdy jsme měli být v Marseille. Zavolala jsem Petře a řekla, že to dnes na výlet moc nevidím a zeptala se jí, zda může vrátit lístek. Petra odpověděla, že to zkusí, a já jsem se začetla do Respektu, který jsem si s sebou vzala v - v podovné situaci nedocenitelném - Kindlu.

Za patnáct minut, zrovna, když Petra volala, že lístek vrátit nemůže, proběhl po nástupišti průvodčí a prohlásil, ať si nastoupíme, že se pojede. Žádný autobus do Marseille nepřijel. Řekla jsem Petře, ať na mě počká a skočila do vlaku, stále poměrně dost plného skalních příznivců cestování vlakem.

Za deset minut jsme zastavili a mohli jsme obdivovat z okénka - tedy ti, co byli u okénka - dlouhé širé rodné lány pšenice.

A jak jsou krásny na vše strany o pár kilometrů dále. Posadila jsem se na zem. Paní kousek ode mně si vypůjčila od sousedky mobil, aby zavolala svému manželovi, že na pohřeb jede tak trochu s křížkem po funuse.

Průvodčí, který se v té chvíli už definitivně uzavřel někde ve své kukani, ohlásil, že vlak skončí v Aix. O pár minut později pak vyzval všechny cestující do Marseille, ať si vystoupí v Meyrargues. Kde budou zastřeleni, pomyslela jsem si. Meyrargue je jediná zastávka mezi Zvonokosy a Aix, vesnička mezi poli. Moje rozhodnutí tam vystoupit bylo ale v tu chvíli jasné: pokud si vlak pospíší, stihnu 13:30 zpět do Zvonokos, řekla jsem si. Zavolala jsem Petře, že výlet definitivně balím.

V Meyrargues opravdu vystoupil jako ovce celý vlak, i s kufry, psy, bandou dětí a bandou skautů vedených mnichem v rouchu, které vypadalo jako hodně tlustá deka. Všichni se začali hrnout ke kukani výpravčího, aby zjistili, co mají dělat. Výpravčí vypadal jako kdyby se před ním objevil dav vystoupivší z rozestoupených vln moře, z čehož se dalo usoudit, že ho strojvůdce vlaku do Marseille o svém plánu na zbavení se cestujících rozhodně neinformoval. Jediné, co výpravčí vyblekoval, byla tedy rada, ať si cestující počkají na další vlak, a že ten rozhodně nepřijede, pokud neodjede ten první. Psy, kufry, cestující, skauti i děti se poslušně vzdálili - nemohla jsem si odpustit vzpomínku na Alvaritovu poznámku, že v podobných situacích v Argentině prostě vlak či autobus zapálí a je pokoj - a vlak odjel, k mému údivu aniž by někoho přejel. Na nástupišti zůstaly namačkané dobré dvě stovky pasažérů.

Přešla jsem na druhou stranu a spolu s mladíkem z Briançonu, který jel do Pertuis koupit si auto - dobrý nápad - a paní, která přivezla na nádraží svá vnoučata, aby je odeslala k rodičům do Gap, jsme měli fůru času na konverzaci o dopravních zácpách. Paní nabídla mladíkovi, že ho do Pertuis vezme, jen co odešle vnoučata. Vlak do Gap hlásil 25 minut zpoždení. "To víte, tady jste na jihu", řekla pyšně paní, považujíc mě s přízvukem a hocha z Alp za dva cizince.

Vlak do Marseille zato přijel včas. Ale když se do něj usadily dvě stovky cestujících až dosud se mačkajících na nástupišťátku naproti, byl vlak moc plný a nemohl jet dál.

Po třiceti minutách ho ale výpravčí nakonec odeslal, protože mu došlo, že mu hrozí, že se mu začnou kumulovat ve stanici cestující.

Náš vlak pořád nikde. Výpravčí řekl, že bude mít spíš asi 40 minut. Otevřela jsem si novou knížku v Kindlu. Není nad to mít s sebou v podobných situacích celou knihovnu.

Mladík, který měl schůzku ke koupi auta ve 14h, poprosil výpravčího, ať mu zavolá taxi. Bylo jasné, že ho babička dětí odvézt nestihne.

Taxi mělo zpoždění jen deset minut, čas, kdy se zřejmě taxikář probíral ze siesty.

A mě nakonec vlak vyplivl ve Zvonokosech v 15h, poučenou, že v době střídání turnusů je nejlepší zůstat doma za chalupou.

Zvonobus samozřejmě nejel žádný - má prázdninový provoz - , a tak jsem šlapala v odpoledním žáru do kopce sama. V břiše mi kručelo strašlivě a nezbylo mi, než využít tradiční horalské techniky na zvládání podobných situací: myslet na něco k jídlu nebo k pití v cíli. S vidinou Tropézanky, dezertu ze St. Tropez, francouzské obdoby pražského koláče, jsem se vlekla dál a dál. Když jsem viděla konečně brány města, zastavila jsem u prvního stánku, tam kde mají Tropézanky nejlepší, a odtud už to bylo domů kousek.

A tak sedím doma, dívám se na olympiádu a na předpověď počasí, kde ukazují, jak jinde prší, sněží a vane studený vítr, a říkám si, jak se tu máme dobře. Konec konců, vedra a přecpané Provence bych si měla užít. Na dovolenou totiž jedeme v půlce srpna na studené zimní horské pláně, či spíše kužely, kde nebude ani živáčka. Schválně, hádejte kam?

8 komentářů:

  1. tak to je mazeeeec ! :o)) pojedete do norska? švédska? finska?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak kuzele a zima na severu Evropy, tam je prece leto!

      Na druhou stranu, kdyz jsme odvezli v 33 stupnovem vedru v Provence nase skialpy do jedinyho servisu, kde byli ochotny nam je dat do kupy, koukali se na nas jako na cvoky, to jo...

      Vymazat
  2. Haháááá- "Kde budou zastřeleni."
    Jo a zapálit vlak, to bych si v tu chvíli moc přála a ani by mi to nepřipadalo jako špatné řešení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ja myslim, ze na zapaleni bylo moc horko....

      Vymazat
  3. Ja tipuju, ze se vam styska po Chile:-)
    Jinak vlakova doprava mi velmi duverne pripomina danskou... V zivote nezapomenu na hlaseni pana pruvodciho v rozhlase vlaku, kdyz se bezpecne zavrel do sve kukane a prohlasil:
    Tak vlak sice pojede jinou trasou se zpozdenim a ma jenom dva vagony, ale nejak se s tim budeme muset vyrovnat... Stati se toto v zemich ceskych, byl by defenestrovan za jizdy:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Trefa do cerneho! Ci ci ci, le le le!

      Danska zeleznice taky dobry, ten pruvodci me pobavil. To by ho tu asi taky defenestrovali, tady je jedinou zachranou to, ze vsichni drzi pohodovy ton a delaji si legraci, kdyby je ale nabadali, ze se maji vyrovnat, tak nevim nevim.... Jinak ve Francii funguji vlaky vice mene dobre, jak jsem se snazila naznacit v uvodu, az tedy tady na ten jih....

      Vymazat
  4. a to som si myslel, že problémy so železničnou dopravou máme my, v strednej európe. smiešne. veď nám by mohli závidieť z celej západnej európy (teda, neviem, ako je to vo švajčiarsku a nemecku)!
    v tvojom podaní to však všetko vyznieva tak idylicky, že by som sa na také cestovanie hádam aj dal vo francúzsku..
    pochopil som, že južná amerika vás oboch bude ešte nejaký čas držať vo svojich spároch.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vsak ono se to tu deje v takove pohode, vsichni se aspon seznami, zavtipkuji....prave proto se to da. Jo a jinak, u nas opravdu zeleznice nejsou spatny!!! Tady mimochodem taky ne, Provence neni Francie.

      Vymazat