úterý 7. srpna 2012

O bláznivých sousedech

Nevím, jestli máme jen my štěstí na to, že naši sousedé jsou vždy osobnosti značně originální, nebo zda už je jistá specifičnost zahrnuta v definici samotného slova soused, ale štěstí máme zkrátka vždy. V Grenoblu jsme měli sousedku, která sice neodpovídala na pozdrav, ale nepřetržitě konverzovala se svými dvěma ušmudlanými psy, takže jsem se pokaždé zastavila v domnění, že mi něco vykládá. Syn paní vedle, která pracovala na berňáku a také berňák jednou poslala přímo na Hvězdopravce, občas doma házel židlemi a řval, což jednou dopadlo tak, že u nás v noci zazvonili přivolaní hasiči a lezli do bytu vedle přes náš balkon. Pro pochopení dalšího textu o sousedech bych v tomto kontextu ráda zmínila, že hasiči se ve Francii volají ke všemu jako u nás záchranka.

V Chile v Montecarmelo jsme měli sousedy naproti, kteří jednou přivázali k našim dveřím psa své návštěvy, protože ho nechtěli brát dovnitř, sousedka vedle nosila svou kočku kálet a močit do květin na chodbě a poslední sousedé na patře nejen, že nám štípli Hvězdopravcovy boty na ledovec, ale ještě se přihlásili o nálezné, když jsme se po botách sháněli. Přihlášením se o nálezné jaksi prozradili "nalezení bot před našimi dveřmi" a nejen, že nedostali nálezné, ale uštědřila jsem jim také lekci semiologie o tom, že nalézt něco přede dveřmi a bez ptaní si to vzít, se nazývá "ukrást".

V loftu v Bellavistě jsme zase měli souseda, který se zbavil kočky tak, že ji vyhodil na chodbu, a druhého, který stejným způsobem venčil svoji rok a půl letou dceru. Další soused si na chodbu dal kanape a občas na něj chodil telefonovat. Jednou, když jsme se vrátili z hospody, pomocí dvou kiwi a jednoho banánu jsem na kanapi vytvořila umělecké dílo na téma "co si myslím o sousedech", tak pak kanape zmizelo. Za nějakou dobu zmizel i soused. Potřebuje peníze, řekl mi Thomas, hyperaktivní majitel vietnamské restaurace odnaproti. Proto se odstěhoval někam ke kamarádovi a byt na léto pronajímá. A protože chtěl peněz hodně, žádal takový nájem, že přes atraktivitu našeho domu měl problém do bytu někoho sehnat.

Konečně byl ale nájemník nalezen a jednoho dne se tedy na našem patře objevil Kolumbijec s kšiltovkou. Ještě tu noc se domem rozneslo na plné pecky techno až pozdních dopoledních hodin a  Thomasovi, který bydlel přes zeď, ruply nervy a po domě sesbíral podpisy, aby nový nájemník dostal pokutu.

Další den pro nájemníka přišla policie. Ne kvůli hluku, ale kvůli tomu, že už ho nějakou dobu hledali. Po domě se proslechlo, že prodával kokain. Pravda je, že ona noční techno party by tomu odpovídala, ale na druhou stranu, kdo jiný si mohl dovolit tak nekřesťanské nájemné?

Soused se vrátil zpět. Od zatčeného nájemníka samozřejmě za dvoudenné nocleh nejen nedostal ani peso, ale ještě mu přišla pokuta za rušení nočního klidu.

Fakt, že bydlí v našem domě také celebrita z reality show 40 o 20, v níž se banda chlapíků pokouší získat srdce chilské modelky, jejíž hlavní atribut jsou silikonová ňadra a která nedodělala ani základní školu, mě v tomto kontextu moc neřekvapoval. Kromě vědomostních soutěží, kde účastníci odpovídali perly jako "V které zemi žije nejvíce Japonců? V Číně!" a kromě občasného házení smetanovým dortem nebo rozbíjení syrových vajec o hlavy ostatních účastníků - nutno říct, že k ničemu jinému se jejich hlavy moc nehodily - spočívala atraktivita reality show především v tom, že se její účastníci v jednom kuse svlékali do slipů, a musím uznat, že vídat svého souseda skoro denně takto odděného mi později značně komplikovala typické výtahové konverzace, v nichž byl mimochodem Marquito velký šampion.

Ve Zvonokosech poprvé v životě bydlíme v domě. Dům je to ale typu "městský dům", to znamená, že je to vlastně několikapatrová budova v bloku podobných staveb uprostřed starých hradeb. Nemáme ani zahradu, ani balkon, ale zato máme sousedy. Tedy zleva je dům odpuštěný, vpravo ale bydlí mechanik Maurice, kterému všichni říkají Momo. Víme to tak, že v kteroukoli denní nebo noční dobu se může ozvat pod okny: "Hej, Momo!". Protože je to obvykle Hej Momo s typickým severoafrickým přízvukem, mysleli jsme si, že Momo je Mohammed, ale vidíte, zase předsudek. Momo je Maurice, zrzek červený od sluníčka jako rak.

Naproti bydlí sousedka "až z Aix", která cudně uzavírá žaluzie svých oken, aby nemusela hledět do těch našich na Hvězdopravce štrádujícího si to po obýváku ve slipech jako Marquito. Sousedka má dvě kočky a jednoho psa a nenávidí holuby, kteří se v naší ulici vyskytují v takové hojnosti, že kdybyste otevřeli pusu, ač ne pečený, zaručeně vám tam nějaký vletí. Sousedka je posedlá úklidem svého domu a hlavně věčně pokálené ulice, kterou denně čistí. "Podívejte se, třeba v psích chcankách, to chodím klidně," slyšela jsem ji tuhle vykládat: "Ale holubince nesnáším!"

Samozřejmě, že Momo a k psím chcankům tolerantní sousedka jsou sousedi normální a mohlo by se tedy zdát, že tentokrát nebudu mít o čem psát. Ale posledním obydleným domem v ulici je dům psychiatrické léčebny v Digne. Jsou v něm tři byty obývané třemi bývalými pacienty.

Od dubna až dosud byl klid, ale poslední týden je jedna ze sousedek v ráži. K radosti obyvatel hlavně v noci. "Paní, já jsem maniodepresivní!!!! Je mi 48, můžu si dělat, co chci!!!", křičela rozčíleně odnehdy na sousedku, která jí v jednu v noci žádala, aby přestala vykřikovat své obscénní komentáře na mužské plemeno.

Nebyla jsem si v tu chvíli ještě jistá, zda ono noční vyřvávání pocházelo od stejné osoby jako od té, která celou noc poslouchá na plný plyn Virgin radio, a tak jsem zatím nechala hasiče klidně spát a odjeli jsme na víkend.

V neděli večer jsme se vrátili a před sousedčiným domem byla svíčka se soškou panny Marie, jeden pár bot, jeden plyšový slon a pytel harampádí. Sousedka nikde. Až v pondělí jsem ji postupně v různě dlouhých intervalech slyšela křičet, že jí "paní velká smradlavka" ukradla klíče, nebo že jí policie ukradla klíče, nebo že se jí někdo zabarikádoval doma, což řešila usilovným zvoněním na vlastní byt a bušením na vchodové dveře. Mezitím se setmělo a ctihodní Zvonokosané se zavrtali do svých postelí.

Sousedka se chtěla vrátit také, ale zdálo se, že ani policie, ani paní velká smradlavka nemíní klíče vydat.   Zatímco jsem váhala, jestli už je to na hasiče, nebo zda sousedka prostě klíče objeví, začalo se to velku rojit sousedy z náměstí, do něhož naše ulice ústí.

"Zalez!!!", volal první hlas: "Zas budeš dělat bordel, my chceme spát!"
"No jo, ale mně policajti sebrali klíče", volala sousedka.
"To mě nezajímá. Jdi domů!!!!" říkal zcela nelogicky další hlas: "Já chci spát! My máme děti!"
"Jo, my chceme spát", přidal se další soused: "To se nedá vydržet, to tvoje řvaní."
"Krávo!", ozval se ženský hlas: "Budíš mi děti, rozbiju ti hubu!!!"
Sousedka na vzrůstající šum odpovídala doporučeními k pohlavnímu styku s jejím psem nebo s lahví.
"Hej, ho!" slyšela jsem mužské hlasy, které evidentně odtrhávali od sousedky rozčílenou matku.
"Kurvo, kurvo, kurvo!", volala matka, jejíž děti kvůli hluku nemohly spát: "Najdu si tě a rozbiju ti hubu!"
"Tak dělej, jdi domů, máme tě plný zuby!", řvali chapi, když se jim podařilo odstranit matku bojující vlastníma rukama za klidnou noc. "Vypal!!! Vyhul!!! Sereš celou čtvrť!!!"
"Tak jo", řekla sousedka najednou kooperativně: "Kdo má klíče?"

Na to se rozhostilo konečně pár vteřin ticha. Otázka rozlícené občany evidentně zaskočila.

Nevím jak, ale nějak se pak stalo, že se sousedka skutečně dostala do svého bytu, kde se začala věnovat usilovnému vyhazování všeho, co jí přišlo pod ruku, z okna. "Skoč taky!!!", volali ctihodní občané bez psychiatrických záznamů, kteří ještě zůstali na ulici. Hvězdopravec se zvedl, že zavolá policii, protože o tom, že naše sousedka je zralá na hospitalizaci, protože je v nebezpečí, přestalo být pochyb. Policie ale právě dorazila, z jejich základny na protější straně náměstí to přeci jen nemá tak daleko.

K našemu překvapení se došla podívat k sousedce do bytu a zase odešla.

Ráno se jako obvykle rozhostilo ticho a bylo slyšet jen povídání sousedů. "To byl ale rambajz! Zase se zfetovala, že?", říkala pohoršeně paní v elegantním svetru s námořnickými pruhy. "Snad ani ne," odpověděla paní s dlouhými černými vlasy: "ale rambajz je to hroznej a ulice vypadá jako smetiště. A táhnou se sem za ní všichni ty feťáci...". "Hrůza, a nemůžeme spát! No to byl ale nápad prodat ten dům psychiatrické léčebně..."

"Jaké psychiatrické léčebně?", zeptal se Hvězdopravec z okna.

"No přece té v Digne!", řekla paní: "Taky jste nespali, co? Hrůza!"

Fakt, že sousedku někdo nabádal k vyskočení z okna zřejmě paní v námořnickém svetru připadal ve srovnání s nočním hlukem jako maličkost.

Když jsem se konečně dovolala na to správné místo na psychiatrii, kde mi sloužící lékař velmi unaveně řekl, že pošle sestřičku, aby sousedku zkontrolovala, jsem si umínila, že pokud dneska v noci začne podobný cirkus, volám hasiče hned. Ne (jen) proto, že naše sousedka je blázen.

Proto, že se zdá, že naše čtvrť je tentokrát bláznů plná.

13 komentářů:

  1. Poprskala jsem si smíchy monitor :o) Je úžasný, co člověk potká za panoptikum lidí. A ještě lepší, že si je všechny barvitě pamatuješ, abys nám to pak takhle krásně mohla popsat. Díky!

    OdpovědětVymazat
  2. Bolí mě svaly v obličeji... Od střídavého třeštění očí, vytahování obočí a roztahování otvoru pod nosem do písmene "O" až "W". Evidentně jsem už na tvých blozích vyčerpal pomyslný limit na větu "že se nenudíte", a teď je jasný, že jsem ho použil celkem předčasně :-)

    OdpovědětVymazat
  3. To já se nesmála, já hned začla přemýšlet (asi jako Tereza), na koho se obrátit, jestli léčebna jen pronajme byt býv.pacientům a dál s nimi v kontaktu už nikdo z následných služeb není (!) nebo jak je to asi ve francouzském systému zařízeno...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale oni s nimi asi v kontaktu jsou, ale sousedka byla od dubna, kdy jsme se pristehovali, uplne v pohode, "zblaznila se" najednou na konci cervence behem par dni, podle me vysadila medikaci a pomalu se ji rozjela manie, nejdriv byla jen trochu splasena, pak zacalo to nocni radio, a poradny bugr trval teprve par dni. Jeste ten den, co jsem psala prispevek, ji bud na zadost policie, nebo toho psychiatra, prisli zkontrolovat a rovnou ji asi hospitalizovali, protoze uz tu neni. Jinak souhlasim, blazneni je z vnejsiho pohledu docela srandovni (jako ty pitomosti, co vyklada), ale spis jsem o ni mela starost a v neposledni rade mi prisla jako banda cvoku banda sousedu, kteri na ni rvou, at se vrati domu...jako kdyby je mohla slyset, spis ji to jeste vic rozrusilo. jako vzhledem k tomu, ze Momo nemuze pochopit, ze turovat v sest rano v nasi ulicce svoji motorku muze budit sousedy, jak chteji, aby chapal fakt, ze dela hluk, nekdo, kdo nejspis ani nevi, jestli je den nebo noc?

      Vymazat
  4. mě to přišlo celkem zábavné. takové panoptikum :o))

    OdpovědětVymazat
  5. lol - mne by to pripadalo zábavné aj keby som preto nemohol spať. mám rád tie nelogické zvraty v myslení davu. človek nevie, čo začuje alebo zažije v nasledujúcej minúte.
    pokiaľ by sa to však vyskytovalo každonočne - neviem, neviem..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak jsem psala vys, prijde mi celkem normalni, ze regulerni diagnostikovany blazen nevi, ze v noci budi lidi....oproti diskotekam na strese v loftu v Chile a oproti sousedce nad nami v Montecarmelo, ktera me kazde rano budila tim, ze si nazula podpatky hned po probuzeni (i v sedm rano v nedeli) a tvrdila, ze to neni ona, ze je tou sousedka jeste o patro vys (?), je to buzeni vazne pochopitelne.

      Vymazat
  6. o čo lepšie sú na tom v tomto smere nepočujúci.. oni vlastne netušia o čo sú ochudobnení. aj keď žiadna hudba tiež nie je nič, čo by človeka potešilo, pokiaě si to uvedomuje.
    dúfam, že sa tvoji susedia (to korenie spolunažívania) nakoniec umúdria, alebo odsřahujú.

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Tery, jak je ve Zvonokosech? Chcípnul tam pes, že už takovou dobu nepřibyl žádný bránici lechtající příspěvek? Doufám, že se máte s Hvězdopravcem dobře... m.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dekuju za pozdrav! Mame se vyborne, jen neni slina....ale ona zase prijde. Zdravim do Australie!

      Vymazat