úterý 28. června 2016

Svačinu si dáme v Londýně!

Poslední měsíc a půl jsme byli pořád doma. Nejdřív nás tam držel zeleninový záhonek, a pak práce a oslavy.

Nejedni známí o nás jistě prohlašují, že jsme jídelní fundamentalisté. Když jsem přijela do Francie, neměla jsem o vaření ani potuchy a většina zeleniny na místním trhu pro mě byla velkým tajemstvím. Moje komunistické dětství a následné postkomunistické mládí se postaralo o to, že jako zeleninu jsem znala pouze mrkev, hrášek, zelí (fuj!), mražený špenát (nejdříve fuj fuj, na koleji pak OK), čínské zelí (na koleji, až ke smrti z neomrzení), salát, květák (na mozeček, fuj fuj fuj, nebo smažený, fuj), kedlubny, ředkvičky, kapustu (jedno obrovské fuj na závěr) a to je tak asi všechno a o jídle se fuj neříká. Francouzský trh ale přetékal spoustou věcí, které jsem nikdy neviděla. A s postupem času a s postupem mého vrůstání do francouzské kultury jsem začala vařit a učit se používat všechny ty cukety, fenykl, celerovou nať, vodnice, lilek, chřest, artyčoky, mangolt a kdo ví co ještě, a smířila jsem se s květákem (jím ho syrový) a se špenátem (čerstvý nemá s mraženým nic společného). A od té doby, co bydlíme v Provence, která je mnohem méně osídlená o to, o co je obdělaná, kupujeme hlavně zeleninu sezónní a lokální. A od toho už je jen krůček k tomu, že nekupujete, ale pěstujete. Nikdy jsem netušila, že Hvězdopravec by mohl místo cepínu a lana vzít do ruky rýč nebo hrábě a že by ho pěstitelství mohlo dokonce zajímat, ale od dob, kdy máme zahradu, jsem se přesvědčila o opaku. Hvězdopravec se svojí veděckou přesností plánuje, pozoruje, sází a zalévá. Tento rok se rozhodl, že nebude rýpat ručně, ale že si půjčí na rýpání stroj, a když už ten stroj měl, tak zrýpal tak velký kus zahrady, že nelze mluvit o záhonku, dokonce ani o záhonu, ale jedině o zeleninovém poli. Takže fakt, že to pak bylo potřeba zrýpat znovu, vyplít a pak teprve zasázet, způsobil, že jsme všechny květnové víkendy trávili s motykou a rýčem v ruce. Hvězdopravec měl mozoly a já zánět v zápěstí. Děti během všeho toho rytí s sázení trochu pomáhaly, hodně nás od práce odváděly a celkově nás přivedly k názoru, že musíme na zahradu koupit nějaké ty prolézačky.

V červnu Hvězdopravec doháněl, co zanedbal v květnu v práci, a od poloviny června jsme také pořád něco slavili: třináctého byl Zrníčkovi rok a jednadvacátého Geckulce tři. Hádejte, co k narozeninám dostali. Oba, protože Zrníček jezdí po skluzavce už měsíc a půl jako kdyby vůbec nebyl mimino, ale opravdický chlapeček.

Zrníček v roce nechodí, ale pomocí paží a jedné nohy pod zadkem běhá opičím stylem, stoupá si a ze všech sil se o chození snaží. Být v klidu ho vůbec nezajímá a neustále se dožaduje být nošen, protože tak má jednak dobrý výhled a jednak transport zdarma. Udělat něco doma s jedenáctikilovým miminem v jedné paži je možné částečně, s jedenáctikilovým miminem v jedné paži, které s diktátorským "ee" ukazováčkem přikazuje kam chce jít a co chce vzít a následně se zmítá, pokud není po jeho, je to poměrně dost nemožné. Jediné mírumilovné řešení problému je být pořád někde venku, takže Zrníček obhlíží svět z kočárku, ukazováčkem ukazuje také, ale pouze, aby říkal: "egad!", což znamená "regard, podívej" (Geckulka v tomto věku říkala totéž úplně stejně) a maminka kouká a vidí vidí lidi a ne ten neuvěřitelný nepořádek doma, takže nemá nutkání ho uklízet. Nepořádek doma je strašný. Nepořádek doma a požadování neustálého pobytu venku nás jen utvrdilo v pocitu, že prolézačky na zahradu potřebujeme tak strašně, že by nám je snad měli zaplatit ze zdravotního pojištění jako prevenci proti zešílení.

Kromě "egad!" říká Zrníček "mama" - jako správný chlapeček se to naučil říkat jako první slovo a říká to s takovou pěknou otesánkovskou intonací - a "ťa", což znamená "na" nebo "dej". Stejně jako Geckulka tedy velmi brzy pochytil francouzské "tiens", které pak používá v takhle rozšířené verzi. Geckulka ho používala i pro "děkuju". Kdysi před rokem. Teď už umí "merci" i "děkuju".

Tedy, když chce. Na Geckulku přišla puberta. Několikrát denně se rozhodne, že musí být po jejím, a když není, tak se urazí a bojkotuje všechno, co se po ní chce. "No!", křičí Geckulka puberťácky: "Pa tua!" (ne, ty ne!) a ignoruje nás. Pořád vyjednáváme, ale někdy jediné, co se dá dělat, je Geckulku poslat do pokoje. Geckulka tam trucuje na postýlce pod plakátem Samsama, nejmenšího z velkých hrdinů, houpe se na koníčkovi, čte si nebo maluje na tabuli, a když jí vztek přejde, dá nám pusu a řekne "promiň". Neberu si tu její pubertu ani její "pa tua!" špatně. Zvlášť proto, že jsem ji tuhle slyšela, když jí časopis Pomme d'Api (referující pravidelně o Méďovi a Samsamovi) nechtěl vyhovět v tom, aby se otevřel na správné stránce, jak křičí: "No! Pa tua Samsam!"

Geckulka v knihách doslova leží. Už pochopila systém v knihovně, a i když mi vždycky u přepážky tvrdí, že bude platit, ví, že knížky přinášíme a odnášíme. Knihovna je naše spása, protože Geckulka si vždycky oblíbí jeden příběh, a chce ho číst pořád dokola. Fakt, že víme, že po měsíci je příběhu konec, nám umožňuje vydržet trpělivé čtení, a také to umožňuje nemít doma horu knížek, které Geckulka už nechce číst, protože je umí zpaměti. Kromě Samsama má ráda Barbapapu. Je mi líto, že v knihovně nejsou knížky také česky, ale protože Geckulka čte zatím knížky se spoustou obrázků, obratně text volně překládám. Je legrační, že pak podle toho, jaký máme zrovna zajetý rytmus, a zda ukládám Geckulku spíš já, nebo spíš Hvězdopravec, Geckulka nachytá nová slova ve francouzštině nebo v češtině. A tak jsem to byla já, kdo jí četl knížku o farmě, kde bylo telátko. Zvířátka a farma vůbec Geckulku moc zajímají a když jsme byli v únoru v Pyrenejích, lilo a Hvězdopravec byl nemocný, chodili jsme alespoň pozorovat dobytek na pastvinách okolo vesnice. A že byl únor, bylo ho tam málo. V jedné ohradě byl býk, kráva a telátko a v druhé samotný býk. Geckulka si to moc dobře pamatuje a pořád se na ně ptá.

"Mamá?", ptala se onehdy v autě, když jsem kolem odumírající araukárie, kterou nějaký bláznivý zahradník zasadil nedávno uprostřed horké Provence, vyjížděla na státní silnici: "Il e u papa vaš?" kde je tatínek kravička?
"No to já nevím, Geckulko," řekla jsem: "V Luberonu se kravičky nechovají."
"Il e u mamá vaš? Il e ou peti vaš?", Kde je maminka kravička? Kde je malá kravička? dotazovala se Geckulka neúnavně dál.
"No to já nevím, asi jsou doma", zkoušela jsem to jinak.
"Sapel komá, peti vaš?" Jak se jmenuje malá kravička? nevzdávala to Geckulka.
"No to já nevím jak se jmenuje", řekla jsem.
Geckulku to pohoršilo strašně: "Je teleto, mamá!" Telátko přece, copak to nevíš?

Pak zase nějaký čas ukládal ke spaní Hvězdopravec a četl Geckulce Barbapapu na cestách, na kterých  Barbapapa hledá Barbamaminku. Ale protože Barbamaminek je málo, musí procestovat celý svět a jede mimo jiné i do Londýna. Londýn se francouzsky řekne Londres, "londr".

Tenhle víkend jsme se konečně vykašlali na rytí, sázení, práci, pletí, stavění houpaček a podobné věci a rozhodli se vyjít si na výlet. Šli jsme do kaňonu Oppedette kousek od nás. Zrníček už sedí pěkně v krosně, kde dřív byla Geckulka, a nenechá si ujít ani trošku, zuřivě se rozhlíží na obě strany a ani nedutá. Já nesu Geckulku v manduce na zádech a piknik se nese v malém batůžku, který máme střídavě Hvězdopravec nebo já na břiše. Krosna sice kapsy má, ale jsou plné plen, oblečení na převlečení, medvídků, kteří se chtějí projít taky, je v ní lahev z vodou adaptovatelná na mimino, je v ní skoro dospělácká Geckulčina lahev, reklamní dárek od Avene k dětskému opalovacímu krému, dárek, bez něhož Geckulka nedá ani ránu, a láhev s vodou pro nás pro dospěláky, takže piknik se musí přidat do batůžku. Konečně jsme dole v kaňonu a Geckulka se ptá, kdy už bude ten piknik. "Piknik si dáme někde ve stínu", řekne Hvězdopravec. "On mažera l piknik a lombr". "A londr", přisvědčí Geckulka: "kom barbapapa!" V Londýně! Jako Barbapapa. "Il e u, londr?", "Kde je Londýn?" ptá se pořád dokola, zatímco my přelézáme kameny na vyschlém dně řeky a dusíme smích. Milá Geckulko, Londýn ten nejen, že nenajdeš na dně kaňonu, ale dokonce ani v Evropě.

Poslední dobou Geckulka nechce večer usnout a pořád dokola chce chodit na nočník. Nevím, jestli se jen chce ujistit, že se v noci nepočurá - má sice plenku, ale ta občas proteče a na to pak ani nezabere vysvětlení, že ji jako nejmenšího z velkých hrdinů Sama asi v noci dohnali Čuránkyvposteli - nebo zda jen získává čas, než usne, každopádně ale Londýn nebo telátko, Geckulka pak volá, že chce na nočník. Aby bylo jasno, že už se spí, posadíme ji na nočník bez jakkékoli hračky nebo knížky. "Tak co, už je hotovo?", řekla jsem včera, když jsem Geckulku byla zvednout asi potřetí za večer. "Pst, mamá!", odehnala mě rukou diskrétně, jako když já říkám: "Pst, ať nevzbudíš Zrníčka." a nehnutě civěla před sebe : "Je muš!" "Pozoruju mouchy!" Zdá se, že všechno lepší, než spát.

Prolézačky stojí, rajčata rostou a my se vrátili trochu k výletům. Právě včas. Ještě týden pro Hvězdopravce a dva a půl pro mě a máme prázdniny!

sobota 11. června 2016

Namaluj mi záchod!

Geckulka už nemá přes den plenky. Nakonec to šlo rychle a jako po másle. Už pár týdnů, vždycky když jsem měla čas, jsem ji ráno posadila na nočník - důslednost mi v tom chyběla tak strašně, že bych se měla stydět - a jednoho dne jsem zjistila, že se umí opravdu vyčurat, když se rozhodne, jinými slovy, že ovládá ty správné svaly. A tak jsem jí plenku sebrala přes den. Geckulka hned ten první den pak pomočila Hvězdopravce ležícího na kanapi, což mojí hypotézou o ovládání svalů trochu otřáslo, a tak jsme plenku zase nandali, vyčistili kanape a rozhodli se odebrat plenku až další víkend. Přes týden Geckulka občas šla ráno a večer na nočník a další víkend to prostě bez plenky šlo. Nehoda byla jenom jedna, a byla to moje chyba. "Mamá!" slyšela jsem, jak mě Geckulka volá od stolu. "Počkej, udělám si kafe a přijdu!", řekla jsem, protože na sto padesáté mamá ten den (bylo těsně po poledni) se ani jinak reagovat nedá, pokud člověk nechce znovunastolení otrokářského režimu. Hvězdopravec telefonoval, já jsem si dělala kafe, a až když mi Hvězdopravec přišel do kuchyně říct: "Víš, že Geckulka čůrá na židličku v obýváku?", mi došlo, že to bylo to jediné mamá za den, na které jsem měla reagovat rychle a bez prodlev. Ale to nic nemění na tom, že Geckulka ten víkend měla plenku naposled. Doma už to pak zvládla vždycky a v jeslích po prvním týdnu také. Obecně mě to přes počůrané kanape a židličku utvrdilo v tom, že odplenkování se nemá lámat přes koleno a že se má vyčkat času jako husa klasu. Když jsem si vzpomněla na kamarádku, která mi kladla na srdce, jak  musí mít člověk nakoupeny kvanta spoďár, protože dítě se do nich počůrává ze začátku v jednom kuse, bylo mi hned mnohem méně hanba, že jsem laxní a že jsme čekali skoro až do tří let. Ve dvou letech by to byla práce strašlivá a Geckulka by určitě na konci byla ráda, že není úplná nula, že to přeci jen nakonec dokázala, zatímco s rychlým odplenkováním ve třech letech má pocit, že je skutečně velká holka, protože to dokázala hned a málem sama.

Což také znamená, že pořádně neví, kam se s tím velkoholkovstvím vrtnout. Ví, že nejmenší jsou mimina, pak jsou malé holčičky, a pak jsou velké holky, a tvrdí, že maminka je velká holka. Jenže je také tak nějak jasné, že Geckulka je velká holka, ale ne tak velká jako maminka. O co je ale menší? Opravdu je menší o to, že nemůže sama rozhodnout, že si teď dá čokoládu? Že teď se nebude jíst? Že teď se bude koukat na televizi? Že se teď nepůjde spát, ale že se bude hrát? Že tyhle šatičky se nenosí? Zkrátka, vstoupili jsme do nového období neustálého vyjednávání. "Ne, Geckulko," říkám: "už skončila pohádka, jde se jíst". Geckulka chvíli zkouší ohranou gramofonovou desku, a následně se pokusí o jemmý ústupek: "Mňamňa isi!", dožaduje se, že bude jíst u svého pracovního stolečku. "Ne, jí se u stolu." Gramofon. Vytrvávám. Ústupek. "S sebou sa!", ukáže Geckulka na červeného plastového houpacího koně. "Ne, koně na stůl dávat nebudeme.", řeknu. Gramofon. Vytrvávám. "S sebou lívr!", řekne Geckulka a vyndá z knihovny knížku. Kapituluju. I když knížky u stolu jsou zakázané, obchod je uzavřen.

Někdy to ale nejde takhle po másle, a já musím vytrvávat a Geckulka se strašně rozzlobí. "Ž par, mamá!", postaví se výhružně ke dveřím: "Revjen plu!" Jdu, a už se nevrátím! Je to velká holka.

Onehdy Geckulka vyjednala, že jí budu u jídla u stolu malovat. "Malo la lun, mamá!", namaluj mi měsíček, dožadovala se Geckulka. "Malo Gecku!", prosila o portrét. "Je kuet, mamá!", chtěla pak přimalovat culíky, ačkoli žádné nemá, protože se odmítá nechat česat. "Malo mezón!", malovala jsem domeček. "Malo toalet!", překvapila mě vzápětí. Namaluj mi záchod! A tak jsem malovala a myslela na "vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku." "Malo Fany!", chtěla Geckulka, abych namalovala tetu z jeslí. "Malo Manon! Malo Inés! Malo Dylan!". Malovala jsem, co mi síly stačily. "Malo Polet!", žádala Geckulka ještě, a já malovala další tetu: "Je mustaš, Polet!", připomněla mi, když jsem tetu domalovala. Polet má knírek, maminko! A císař je nahý. Přimalovala jsem tetě P. knírek a doufala, že k nám nikdy ona teta nepřijde, protože Geckulce se celý ten výkres s měsíčkem, záchodem a tetou P. líbil natolik, že nedala jinak než že ho vystavíme na ledničku.

Kromě toho, že má naše holčička vlastní hlavu, je také velký opravář. Tatínek Jean jí přivezl bedničku s dětským nářadím, ke které se Zrníček nesmí ani přiblížit, a Geckulka pak opravuje dům kladívkem, tříkolku kleštěmi a cokoli ostatní zvoláním, že je třeba vyměnit baterky. Knížky s písničkami nehraje? Je třeba vymenit baterky. Nejde počítač? Je třeba vyměnit baterky. Bublifuk nedělá bubliny? Je třeba vyměnit baterky. Geckulka se pokusí obtisknout ručičku na sklo sprchového kouta, ale z vnější strany se kolem ručičky netvoří pára, a tak obtisk není? Je třeba vyměnit baterky. Geckulka, ta se vyzná.

Zrníček to všechno snáší s klidem a myslí si své. Sveřepě se snaží si stoupat, učí se stylem kajakáře lézt přes překážky a umí se houpat na červeném houpacím koni i jezdit na Geckulčině odrážedle. Má sílu, výdrž a smysl pro sport. Rád se tahá o věci a dohání s tím Geckulku k šílenství. Rád běhá za míčem, nosí nám ho zpět a dožaduje se, abychom ho hodili znova, aby pro něj mohl běžet. Někdy říkám, že Zrníček je jako pes a Geckulka jako kočka. "Je pa bebé!", křičí Geckulka pokaždé, když ho vidí chodit za ruce: "Je kluk! Je gran kluk!"Není to mimino. Je to kluk! Velkej kluk!

Příští týden budou dětem rok a tři roky. Geckulka už je velká holka a zdá se, že Zrníček i u své sestry vstoupil alespoň do kategorie "malý kluk". Tak teď už jen čekáme, kdy nám přerostou přes hlavu.