Godot

Když jsem psala druhého června minulý přísěvěk o čekání na Godota, netušila jsem, že mě čeká čekání tak dlouhé, že by to vyhnalo z divadla i toho nejintelektuálnějšího Pařížana, který čte Derridu v tramvaji a na záchodě má pro pobavení odloženy všechny Lacanovy semináře. Zrníček seděl v mém břiše, vrtěl se a já pomalu začínala vyčerpávat své zásoby humoru při odpovědích na denně kladenou otázku: "Ty jsi pořád ještě neporodila?"a postupně zjišťovala, kolik žen v mém okolí rodilo až v čtyřicátém druhém týdnu a jak se jim podařilo porod rozjet. Pila jsem maliník, dojížděla na akupunkturu, brala homeopatika a ve středu jsem v naprostém zoufalství ušla rychlou chůzí šest kilometrů. Myslím, že je dobře, že ten den pršelo, a tak u rybníka za Zvonokosy nebylo moc lidí, protože jsem kroužila okolo rybníka s takovou urputností, že by na mě jinak jistě někdo zavolal mé kolegy z blázince a byla by mi přidělena diagnóza "předporodní šílenství".

Všechny tyhle zoufalé pokusy, abych už konečně začala rodit  nebyly dány ani tak tím, že bych nutně chtěla, aby Zrníček už přišel na svět, neb z dob Geckulčiných mi zůstaly vzpomínky na to, že člověk by si měl užít dobu, kdy péče o dítě zahrnuje pouze válení se po kanapi a hlazení bříška, ale hlavně tím, že nade mnou visel Damoklův skalpel v podobě císaře, pokud se porod nerozjede sám do termínu. Termín, ten francouzský, to jest ten, který je přesně 41 ukončených týdnů, jsem měla v sobotu třináctého. A myslela jsem na Kulidu, která kdysi výstižně napsala, že termín je datum, kdy skoro jistojistě neporodíte. Navíc termín spadal na sobotu a když jsem v třicátém sedmém týdnu došla do porodnice, bylo mi sděleno, že v tom případě by se císař naplánoval už v pátek. A tak jsem pila maliník a prováděla všechny možné kejkle, hlavně, abychom unikli skalpelu, ale Zrníček seděl pěkně ve své předpisové pozici se zády vlevo a hlavou na čípku a vůbec nespolupracoval a já musela pak před zděšenými výrazy pekařky a sester v jeslích, že už mě zase ráno vidí a pořád s břichem, pronášet věty jako "víte, to je asi jen nervové, ono tam asi žádné dítě není" nebo "ve skutečnosti mám pod tričkem polštář".

Ve čtvrtek jsem dojela na kontrolu do porodnice s nervy napnutými jako špagáty a byla odhodlána, že pokud mě bude chtít někdo druhý den řezat, bude mě muset nejdřív chytit. Myslím, že jsem větu "nechci na císaře" řekla asi jako každou druhou. Rozhovor tedy probíhal asi nějak takhle: "Dobrý den, vy jste paní Hvězdopravcová?" "Ano. Nechci císaře." "To chápu. Tak já vám udělám monitoring a uvidíme." "Dobře. Já strašně nechci císaře." "Uvidíme. Pak si s vámi promluví doktor." "Dobře. Já hlavně nechci císaře." Výsledkem toho všeho bylo, že nejen, že jsem v pátek nemusela na císaře (což zřejmě bylo hlavně proto, že bylo všechno v pořádku a nebyl důvod spěchat), ale hlavně to, že celá porodnice věděla, že paní Hvězdopravcová nechce císaře a druhý den, v pátek, když jsem přišla na akupunkturu, mi jak pan doktor, tak jedna porodní asistentka přišli osobně říct, že měli ráno schůzi a probírali můj případ, a že nám nechají luxusní čtyři dny po termínu navíc. Doufala jsem, že to bude stačit a že porodní asistentka, která onehdy prohlásila: "Počkejte, kdy že jste to vlastně otěhotněla? Já jsem vám tu někde přidala měsíc..." neměla náhodou pravdu.

Termín byl tedy v sobotu, a proto v sobotu ráno bylo zase nutné jet do porodnice na kontrolu. Porodnice je od nás 50minut po luberonských silnicích, a tak jsme se rozhodli, že na kontrolu pojedeme všichni tři a půl a cestou zpět se někde vykoupeme. Jenže, vážení přátelé, Zrníček je chlapec, který umí dodržovat sjednané termíny do puntíku. A tak jsme v šest ráno vstali, protože nás jako obvykle probudila Geckulka, v sedm už mi bylo jasné, že se asi něco děje a v osm jsem řekla Hvězdopravci, že asi možná na té kontrole zůstaneme a ať řekne Drahématičce, že nejspíš místo koupání je na poledne naplánována cesta pro Geckulku do porodnice. A měla jsem pravdu, stejně jako v tom, že tomu, kdo v Mirabeau nandal na silnici asi pět retardérů a v Pertuis přidal dalších pět, by měli strhat nehty zaživa.

Byla tedy sobota ráno a v Pertuis byla v ten den velká sláva zvaná "Corso fleuri", což bych volně přeložila jako Přehlídka alegorických vozů. Kvůli přehlídce bylo zavřené celé centrum, včetně ulice, která vede na pohotovost v nemocnici. Protože jsem člověk předvídavý, zeptala jsem se už před pár dny, jak že se tedy během přehlídky bude do porodnice dostávat nechcicísaře. "To nic není", řekla mi asistentka: "Za porodnicí je velké parkoviště, tam zaparkujete, a pak už jen vyjedete výtahem a jste tu". "Děkuju, nechcicísaře", řekla jsem a považovala záležitost za vyřízenou.

A tak jsme kroužili na parkovišti za nemocnicí a v sobotním dopoledni hledali volné místo. V le dopoledni, kdy se všechny francouzské rodiny jak známo vydávají na nákupy. Parkoviště bylo velké, což o to, ale volná místa byla pouze na okraji co nejvíce vzdáleném od centra. Po dvou objížďkách nezbylo než vzít za vděk jedním z nich, a pak jsme si to tedy všichni tři a půl namířili k oněm výtahům. Hvězdopravec nesl Geckulku a já tašku a cestou se opírala o všechno, co bylo k mání: o auta, o plot a Hvězdopravec tvrdí, že jednou i o popelnici. Konečně jsme byli u výtahů, které jsem si představovala podle popisu porodní asistentky jako blyštivé prosklené kabiny, které vás odvezou přímo na porodní sál. Ale ve Zvonokosech nejste v Grey's Anatomy, vážení, a tak jsme stáli před výtahy zvokonokoskými s odpovídajícím množstvím zaschlé moči a vajglů na zemi. Když se za námi a několika ranními nákupůchtivými Zvonokosany zavřely dveře, modlila jsem se hlavně, aby se ty dveře někdy zase otevřely a když se tak stalo - náš anděl strážný nezklamal - došlo mi, proč jsou ty výtahy tak zaplivané. Protože to jsou městské výtahy vedoucí do ulic a ne výtahy, které by vedly do porodnice, jak jsem si představovala já. A tak jsme šli dál, já jsem hekala, opírala se o městský mobiliář a o pár dní později se zeptala Hvězdopravce, zda jsme opravdu vlezli do porodnice hlavní branou, protože si nepamatuju, jak jsme se tam nakonec dostali. Pamatuju si až, že jsem si sedla v čekárně na sedadlo a přemýšlela, zda máme zvonit jako že jsme pohotovost a jdeme rodit, nebo zda mám vyčkat své kontroly v termínu v 9:30, což přesně bylo. Naproti mě seděly tři dámy, které jsem si v porodních bolestech nazvala staré škatule, a bavily se o rakovině. "Zazvoň", řekla jsem a natáhla se, jak to šlo: "Aůůůůů".

A tak jsme zazvonili, a pak mně připnuli na budíky, aby se zjistilo, jestli jsem tedy na kontrole nebo u porodu. Po půl hodině se zjistilo, že se nic neví, protože v mašině není papír, tak se pak zjišťovalo ještě jednou. Nemůžu tedy říct, zda to v 9:30 nakonec byla kontrola nebo porod, ale v jedenáct už to porod byl, v půl dvanácté konečně dorazila Drahámatička, já jsem dala pusu Geckulce a řekla jí, že tedy teď porodím toho bratříčka. Geckulka mi řekla "au revoir" a odešla s babičkou, Hvězdopravec zůstal a statečně jako kdysi při vysokohorských výstupech se mnou funěl a dodával mi kuráž, a v 23:22 byl Zrníček na světě. Stihl to tedy krásných 38 minut před koncem termínu.

Tak jsme se ho dočkali.

Teď se ještě dočkat, až Hvězdopravcův fotoaparát porodí nějaké ty fotky.

Čekání na Godota

Geckulka se narodila císařem, protože měla velkou hlavu, kterou si navíc uložila místo do mé pánve do mých žeber a ještě ke všemu si pod ni kromě mých jater asi hodila i pupečník, takže jí den před tím císařem na monitoringu při jedné silnější kontrakci klesaly ozvy. Zkrátka, Geckulka si prostě ten výstup "horní cestou", jak se tu říká, posichrovala na všech frontách. Bylo mi tenkrát moc líto nejen to, že nezažiju normální porod a budu ležet s rozřezaným břichem jako lazar, zatímco Gecková tu už bude s námi - což byla nakonec ještě větší pruda, než jsem si představovala - ale také to, že nebudeme čekat na ten okamžik "kdy už", protože to budeme mít zkrátka všechno naplánované.

A tak si tedy teď užívám čekání. A zdá se, že Zrníček je pevně odhodlán nechat mě se čekání pěkně nabažit, a to navzdory všem homeopatikům, které mi předepsala moje porodní asistentka, akupunktuře, kterou mi zase dělají v porodnici, a maliníku, který mi prodali v místní lékarně teprve po důkladném vyptání se na to, zda jsem už dostatečně těhotná, abych ho mohla pít a neporodila nezodpovědně předčasně, což mě naplnilo pocitem, že maliník je lepší než injekce oxytocinu. Zkrátka, Zrníček vypadá zatím jako dítě, které má nejen dobrý orientační smysl, ale je také poměrně kliďas a nikam se zbytečně nehrne.

Nebo prostě poslouchá tatínka víc než maminku, nebo možná maminka moc naslouchá plánům tatínka. "Ideální by bylo," řekl mi Hvězdopravec už asi před třemi týdny, když hleděl do svého diáře v počítači: "kdybys porodila až v den termínu nebo maximálně to odpoledne před ním." Den termínu je ve Francii až začátek 42.týdne, ne jako všude jinde začátek 41.,  a pokud se navíc tento den ocitá v červnu, červenci nebo srpnu, lze "rodit v termínu" volně nahradit výrazem "běžet maraton v jehlových podpatcích na Sahaře". "To se má jako zašpuntovat nebo jak?", smála se Hvězdopravcově zcela vážnému výkladu o rození v termínu, výkladu poskytovanému na požádání nebo i bez něj, Barbara, Hvězdopravcova sestřenice, matka dvou dětí narozených v zimě a v jednom případě dokonce měsíc před termínem. Dokonce mě kvůli tomu, aby mi vyjádřila své rozveselení nad absurditami, které můj drahý vypouští ve společenské konverzaci, nonšalantně usrkávaje ze sklenice vína, přišla speciálně vyhledat do stínu, kde jsem dřepěla rozcapená se sklenicí "co je k mání bez alkoholu" a zoufale se na plastové židli pokoušela zaujmout alespoň trochu pohodlnou polohu. "Znervózňuješ mě", stěžuju si pokaždé, když mi Hvězdopravec opakuje argumenty, proč je rození v termínu ideál (podtrženo shrnuto: začátek porodu v pátek dvanáctého odpoledne znamená, že se ulije dřív z práce, ale otcovská dovolená mu začne běžet až od pondělka, takže bude mít následující týden tři dny volna, a pak už půjde do práce jen třikrát a začne mu zase ta otcovská, co se musela nahlásit už měsíc dopředu, a pak jsou letní prázdniny): "jestli mě budeš takhle stresovat, tak neporodím vůbec a zase z toho bude císař." Což Hvězdopravci dost narušuje jeho dovolenou v Jugoslávii a připouští, že tahle varianta je ještě horší než ta, kdy začnu rodit ve čtvrtek večer nebo v pátek brzy ráno a jeho tři dny otcovské se tedy smrsknou na pátek, sobotu a neděli, protože zákon praví, že ty tři dny otcovské, na které je právo bez ohlášení, jsou tři dny jdoucí po sobě. Na obranu svého velkého drahého teoretika a mého naslouchání mu bych jen chtěla dodat, že má pravdu v tom, že v případě, že se Zrníček rozhodne přijít na svět ve čtvrtek v noci nebo v pátek brzy ráno bude muset můj drahý od pondělí pěkně zařezávat, z porodnice nás poveze kdo ví kdo. Na argument, že by si přece z práce mohl odskočit, vás odkazuju na mapu zdejšího kraje, s krajským městem s celými osmnácti tisíci obyvatel, v němž je tedy logicky Hvězdopravcovo současné pracoviště zanedbatelných čtyřicet kilometrů od porodnice, porodnice pak krásných čtyřicet kilometrů od Zvonokos a Zvonokosy pak už jen pouhých padesát kilometrů od Hvězdopravcova pracoviště, to vše po luberonských silnicích klikatících se mezi kopci pokrytými malebnými políčky s levandulí, jež si turisté, šnečím tempem se plazící nejen kvůli výhledu, ale též proto, že mají na těch křivolakých úzkých silnicích také trochu staženou zadnici, tak rádi fotí.

Na druhou stranu mě neznervózňuje jen Hvězdopravec. Geckulka si předminulý víkend přinesla z jesliček nový hit, virus "Pieds-mains-bouche", čili nemoc úst, rukou a nohou, která se přenáší prý především slinami, což je ve třídě, kde se děti neustále láskyplně pusinkují a půjčují si dudlíky, opravdické terno. Protože jsem optimista, čekala jsem něco jako neštovice, něco, co jste vlastně rádi, že vaše dítě chytilo, protože pak už bude imunizované a máte pokoj, ale houby s octem a pořádně kyselé. Geckulka se na téměř týden proměnila z veselé holčičky s vynikajícím apetitem a dobrým spánkem v ukníkané stvoření budící se v pět ráno a odmítající jíst cokoli jiného než cukrářské piškoty. "Api, api", neboli "ça pique", "štípe to", slzela moje princezna v záhonu jahod, kde se jindy kvůli rychlému polykání nestíhá ani nadechnout, a když se nadechne, je to jen proto, aby volala "encore, encore", čili "ankór, ankór, ještě, ještě". Zatracená nemoc, pomyslela jsem si. Chudák Geckulka.

Nebo jestli ona to není spíš zatracená Geckulka, pomyslela jsem asi pátý den nemoci, když Geckulka spolkla bez dechu asi čtvrtý piškot místo oběda a kníkala jen tehdy, když jsem před ni místo pátého piškotu postavila tvaroh. "Ňamňa! Ňamňa! La bas! Ankór!!!" ukazovala Gecková do kuchyně, kde moc dobře ví, kde je skříňka s piškoty, a tvaroh letěl na zem. Zatracená Geckulka. Protože jestli jednu věc Geckulce opravdu upřít nelze, je to zatracená vychytralost. Už jsem tu psala o tom, že naše princezna přivolává rodiče k postýlce srdceryvným pláčem nad tím, že jí vypadl dudlík a opička Dudu - z postýlky, která má třiceticentimetrové zábrany ze všech stran a z níž by tedy nevypadl ani vlásek, pokud ho ovšem přes ty zábrany nevyhodíte ven. Ale Geckulka se pořád lepší. Onehdy nechtěla v devět večer spát, protože u nás byli na návštěvě babička a děda, a když nezabíral pláč nad vypadlým dudlíkem a Dudu, ukázala Geckulka přivolanému tatínkovi na plenku a řekla magické "kaka". Uznejte, že jen tatínek krkavec by nechal svoji holčičku v postýlce, když je pokakaná, a tak Hvězdopravec Geckulku z postýlky vyndal. Samozřejmě s plenkou úplně čistou. "Už toho mám dost", řekl mi Hvězdopravec: "příště tam jdeš ty". A tak jsem šla. "Ňamňa", plakala Geckulka usedavě, když mě viděla. "Mám hlad, maminko". "Moc dobře vím, že hlad nemáš, potvoro!" řekla jsem, ale protože matka je matka a co kdyby náhodou moje dítě umíralo přeci jen hlady, udělala jsem Geckulce lahvičku mléka a přinesla jí mému hladovému děťátku do postýlky. Geckulka se rozzlobila, vyhodila dudlík zcela nepokrytě přes okraj a ukázala mi jasně, že: "Ňamňa! Ňamňa là bas!", tedy "Mám hlad na jíst s vámi v obýváku". Zkrátka, moc dobře vím, s kým mám tu čest, a když jsem viděla Geckulku, jak do sebe futruje cukrářské piškoty, došlo mi, že je čas na test jahodami. Jahody padaly do Geckulky jako o závod. Asi u desáté pak trochu zakňourala "api, api", ale už jsem se ošálit nenechala a na žádost o další piškot jsem bez zaváhání tvrdila, že "není", což je vysvětlení, které zatím funguje nejlépe, a v duchu plávovala, jak zbylé piškoty použiju pěkně na tiramisu, které si udělám jen co porodím. Jako abyste si nemysleli, že jen Geckulka je chytrá jako opice.

A tak jsem vlastně ráda, že máme ještě pár dní, kdy se vracíme do normálu a kdy máme konečně čas připravit věci. Včera Hvězdopravec smontoval druhou jídelní židličku, takovou tu, na kterou se dá nacvaknout lehátko pro miminko, a Gecková, která všechny práce jako obvykle zblízka sledovala, se mohla pominout radostí. "Mimi, mimi!", volala a hledala, odkud že tedy to miminko vytáhneme a dáme ho do židličky.

Tak se snad brzy dočkáme.

Ve finiši

Myslela jsem si, že na mateřské budu psát o něco víc než v dobách, kdy jsem chodila do práce - připadá mi to už jako věčnost - ale znáte to. Koncem dubna měl Hvězdopravec dva týdny prázdniny, a tak jsme pořád někde chodili, včetně výpravy do kaňonu v Oppedette, kam jsme všichni tři a půl sešplhali, pak tu byli týden Golemci, které jsme zase vzali kam jinam než do Oppedette, tak jsme zase sešplhali, a celé to volno bylo zakončené celodenním rodinným pochodem v Callanques, kde už jsem se nemusela bát ničeho, protože Zrníček byl donošený, pokud by se mu chtělo vyklouznout někde cestou. Tolik k tomu, že konec těhotentství tentokrát není až zas taková Annapurna, je to spíš takový Říp po vepřoknedlu, a že Zrníček má nachozeno. Zkrátka, do Provence nám dorazilo jaro, a tak, jak říká jeden můj pacient, nehrozí, že by na nás spadla střecha.

Když zrovna nechodíme někde po místních horech a dolech, jsme doma na zahradě. Náš dům má velikou zahradu, tak velikou, že bychom si bez ostychu mohli otevřít kemping, a tak je na ní dost místa pro Geckulčinu houpačku, pískoviště, klouzačku i chaloupku, pro olivový háj, pro travnaté prostranství velikosti menšího fotbalového hřiště, pro zeleninový záhonek, pro fíkovníky, pro neplodnou hrušeň, pro garáž, ve které se opět neparkuje, a v neposlední řadě i pro kompost. Se zahradou, zjistila jsem, je to tak trochu jako s dětmi: každý má nějaký názor. Co je ale dobré se zahradou, je fakt, že na rozdíl od dětí je poměrně lehké nechat lidi přiložit ruku k dílu, ať ukážou, co umí. A tak nám Gregoire, přítel Drahématičky, uřezal větve u mrtvého ořechovníku, můj táta posekal celé to fotbalové hřiště, Guerric onehdy ořezal olivovník, Didier zase zrýpal záhonek pod terasou, zkrátka, dospěla jsem k názoru, že lidé, kteří mají pěkné zahrádky, jsou lidé, kteří mají často návštěvu, která se "na to nemůže v klidu koukat". Zvlášť zahradníkům začátečníkům jako Hvězdopravec a já se pak od kafíčka či sklenice růžového naopak kouká velmi pěkně.

Jestliže jsem pěkně prokoukla choutky našich návštěv řezat a plít, skutečná Pandořina skříňka lidské duše se otevře, když se návštěva přiblíží ke koutu za fíkovníkem, kde se schovává náš kompost. Podle vášní, které ta dřevěná krabice naplněná až po okraj budí, by člověk řekl, že věčný koloběh života, rození a smrt, pučení a tlení, dozrávání a odkvétaní, je tak bytostnou součástí lidského Já, že když nejde o kompost, jde o h....o a že kompostování či nekompostování jistých věcí je rovno hrdelnímu zločinu. Válka v Sýrii? Problémy Evropy? Názory na výchovu dětí? Ne. Jestli chcete vyprovokovat opravdu vášnivou debatu, dostat se lidem pod kůži a dozvědět se něco o jejich intimitě, sezam je jen jeden. Řekněte: "kompost". A tak víme, co dávají do kompostu Hvězdopravcovi kolegové - jeden za tímto účelem doma dokonce zřídil doma suchý záchod -, co tak dávají Sylvanovi kamarádi - ti mají nejen suchý záchod, ale dokonce i speciální suchý záchod pro sebe, kdo jedí jen bio, a druhý pro návštěvy, které bio nejedí -, co tam dává Drahámatička a že Didierův kompost jedí slepice, víme také, že kompost tatínka Jeana jedí kanci a nejspíš i krysy, které se konečně vystěhovaly z garáže ven, zkrátka, víme toho víc, než co bychom vědět chtěli. "Nechte náš kompost na pokoji!", opakoval Hvězdopravec do únavy mojí mamince, která tvrdila, že naopak do kompostu nepatří nic jiného, než tráva, větve, hlína a slupky od brambor, že náš kompost zatouchá a že se nám do něho nastěhují krysy, pokud budeme dál tak nevědomí a budeme do něj házet slupky od pomerančů. Vášnivé debaty o tlení a hnití se nesou provensálskou nocí a já žasnu, co jsem až dosud jako naprostý nezahrádkář ignorovala: že kolik je na světě lidí, tolik je na světě kompostů a pomalu už chápu, proč když do google zadáte vyhledat "kompost", vybafne na vás stovka poloprofesionálních stránek a blogů zcela zasvěcených jen onomu jednomu jedinému.


Když nechodíme po výletech, ani nenecháváme návštěvy řádit na naší zahradě, užíváme si klidu doma na venkově. Klidu, řekla jsem? Nedávno jsem vám psala o hadovi, který se objevil pod dřezem a o němž jsem se domnívala, že nás zbaví problému s myšmi. Nezbavil. Problém hadů je ten, že jejich konzumace myší je evidentně přiliš pomalá na to, aby bylo hadů víc než myší, a tak nás jedné březnové noci probudilo škrabání u nás v ložnici, o němž jsem si ani v polospánku nemohla myslet, že je na půdě. Nebylo. Druhý den jsem přinesla domů osm zbrusu nových pastiček, o nichž Hvězdopravec prohlásil, že jsem jich koupila moc. Dal dvě pod vařič v kuchyni a následující ráno si liboval, že všechny dvě myši, které jsme měly doma, chytil na kus abondance, 18 euro kilo, kterou jsme zapomněli pár měsíců v lednici a která byla sama o sobě tak trochu smrtonosnou zbraní. Já jsem odjela do práce, Hvězdopravec dal do pasti další kus sýra a posadil se ke stolu. Ještě ani nedosedl a zaslechl, jak past sklapla potřetí. Představa, že všechny dvě myši jsou chycené tím vzala za své, osm pastí najednou nebylo dost, abondance smrděla zpoza všeho nábytku, u kterého nehrozilo, že pod něj Geckulka bude strkat ručičky, aby vyndala zapadlý dudlík, a po týdnu jsme mohli konstatovat, že jsme bydleli s pěknou myší rodinkou. Ucpali jsme díry vedoucí do sklípku za domem a od té doby máme od myší pokoj.

Od myší. Náš dům nemá jen velikou zahradu, ale i velikou terasu, což je ideální, když máte doma dítě. Výhoda terasy jako máme my je ta, že je jedno, jak moc Geckulka drobí, co všechno vylije a rozpatlá, pěkně všechno necháte, jak to je, a do rána to mravenci uklidí. "Je, je!" ukazuje mi Geckulka na schodech, jak se to tam po její svačině jen hemží, jeden táhne drobek buchty sem, druhý kus zatuhlého jogurtu tam, přesně jako ve Cvrčkovi a mravencích, jen žádný mraveneček neleží nikde na unavený na nosítkách, pracujou všichni do jednoho a my dvě točíme palci mlýnek. Jenže, znáte tu pohádku, i na Cvrčka došlo a nebýt toho, že ho hodní mravenci vzali do mraveniště a "dali mu hami hami", tak bůh ví, jak by to s ním dopadlo, s lenochem. A tak jsme netočili palci dlouho a mravenci se z terasy přestěhovali přímo k nám domů. Štrádovali si to obývákem sem a tam v celých procesích a nosili drobečky. "Je, je!", volala Geckulka šťastně dneska ráno u snídaně a ukazovala mi, že po stole leze mravenec. Koncem dopoledne už obstojně zvládala říkat "fourmi", tj. mravenec. Český výraz je moc těžký,  ale "fourmi", to zní skoro jako "umýt", a to Geckulka umí, protože mytí ručiček je jedna z jejích oblíbených činností. "Je, je, umi, umi!" volala na mě naše krasavice, když se vzbudila ze siesty a jakmile jsem došla do obýváku za ní, musela jsem jí dát za pravdu. Od dveří na terasu vedla mravenčí dálnice - skutečná dálnice - až ke stolku u kanape, na kterém ležela otevřená a naštěstí prakticky snězená krabička belgických pralinek Jeff Bruges. Mravenci zkrátka mají dobrý vkus a jsem si jistá, že ten mravenec průzkumník, který krabičku našel a v mraveništi o ní pak referoval, dostal mravenčí metál.

A Hvězdopravec dostal metál za odmravenčení domu vynesením belgických pralinek na schody před terasu. Čokoláda tekla v odpoledním slunci, černí mravenci ji rychle nosili do mraveniště pod schody, a pak na pralinky přišli také rezaví mravenci ze záhonku, a pak začal skutečný mravenčí boj a znáte to, když se dva perou, třetí se směje. Jen jsem zvědavá, jaká havěť se k nám nastěhuje teď. Když jsme se vrátili s Geckulkou z porodnice, zjistili jsme, že u nás bydlí kočka, která si udělala pelíšek v mém čtecím křesle, tak víme, že možnosti tu ještě nějaké jsou.


A tak nám plyne čas a my čekáme, kdy že se Zrníček tedy uráčí. Geckulka se na bráchu moc těší, pusinkuje a hladí mi bříško, otírá ho opičkou Dudu, strká mi dudlík do toho, co kdysi býval můj pupík a volá "mimi! mimi!", ráno ve sprše mi nosí lahvičku se vzorkem odličovače od Vichy a dělá, že mi natírá a masíruje břicho, zkrátka, Zrníček si zatím lepší sestru nemohl přát. A do dvou týdnů by se měli konečně oba poznat tváří v tvář. Tak nám držte palce, ať to jde jako po másle.

Zrnka

Letošní léto bylo v Provence tak studené, že i já jsem zdejším věčným stěžovatelům musela dát za pravdu, choulíc se v červenci pod světly zářivek ve své na sever orientované kanceláři nazývané "jeskyně" ve vlněném svetru. O to krásnější ale přišel podzim. Koncem srpna jsme se konečně přestěhovali do domu se zahradou, stihli koupit plastový nábytek na terasu, dvě lehátka a nafukovací bazének pro Geckulku a v září se pěkně o víkendu vyvalovali na sluníčku. A po slunečném září přišel teplý říjen, ve zprávách pořád ukazovali, jak se lidé koupou v moři i v oceánu a my si pomalu začli mnout ruce, jak jsme to dobře udělali, že jsme v létě neplatili horentní sumy za ubytování a netlačili se s davy lidí v jakékoli destinaci, která jen trochu zavání dovolenou, že jsme nestáli v rekordních 900km zácp, které se sobotu co sobotu tvoří na francouzských dálnicích, ale pěkně jsme se rozhodli jet na prázdniny až na Dušičky.

Jeli jsme na týden do Pyrenejí, a pak na týden na Ile d'Oléron, ostrov se spoustou písčitých pláží, solnými rybníčky a pěstírnami ústřic. Kola jsme nebrali, protože majitel domečku, který jsme si pronajali, nám půjčil dva staré velocipédy. Hvězdopravec o tom svém tvrdil, že Luis Ocanha byla svého času fakt značka, což jsem si, jako bývalý majitel kola Eska, přeložila tak, že Luis Ocanha je francouzský Favorit.  Já jsem měla kolo dámské a nostalgicky jsem na něm vzpomínala na doby, kdy jsem jezdila do práce šest kilometrů na kole Indurajnovi po břehu Isere, a ne jako teď šedesát Autojakokrávou po březích Durance a následně Bleone. Jen Geckulka měla vozík svůj a rozhodla se, že už je velká a nebude se v něm vůbec bát jako tohle léto.

První výlet na kole jsme podnikli na sever ostrova k majáku. Bylo krásně, ostrov pěkně placatý a protkaný cyklostezkami, a tak jsme za hodinku už prohlíželi pasti na ryby. Pasti na ryby? No ano, chytří obyvatelé ostrova využívali totiž už v dávno minulých dobách přílivu a odlivu k tomu, aby na mělkém mořském dně postavili důmyslný systém hrází, které při odlivu zachytí pěkně opozdilce v rybníčkách, ze kterých už jen stačí ryby vylovit podběrákem. Říká se tomu pěší rybolov. Po prohlídce pastí jsme vylezli na maják, Geckulka běhala kolem dokola strážní plošiny jako by se na ostrov řítily lodě ze všech stran, a pak jsme zase slezli a šli na palačinku a na mušle do restaurace. Servis byl milý a rychlý. Gecková ochutnala úplně všechno a říkala mňam mňam. Pak jsme šli na pláž. Slunce pálilo jako by vůbec nebyl konec října, ale pláž byla pustá a prázdná. Začali jsme litovat, že nemáme plavky a Gecková začala vyžadovat, že se chce koupat. "Tak jenom nožičky", řekli jsme a svlékli jsme Geckové kalhoty. Gecková běhala ve vlnách a výskala radostí, že se k ní to moře přibližuje a zase utíká. Samozřejmě jí za chvíli visela mořskou vodou nacucaná plenka u kolen a tričko měla umáčené až po krk. Ale bylo teplo a měli jsme s sebou suché věci. Ve čtyři jsme ječící Geckovou, která z moře nechtěla ani za svačinu ven, nakonec tedy vytáhli z vln, oblékli ji, dali do vozíku, kde okamžitě usnula, a zase jeli domů. V hlavě mi zněl Perfect Day. Doma jsme vyložili věci a z bot, vozejku, Geckulčiných věcí, prostě všeho, se na nás vysypala nesčetná zrníčka písku.

Zrníčko písku, grain de sable, je ve francouzštině také ale synonymum toho, že v dobře klapajícím soukolí někdy něco zaskřípe a někdy se i pořádně zadře. V úterý přiletěl ultralightem tatínek Jean, tentokrát jsme plavky nezapomněli, do restaurace na pláži proti pevnosti Boyard jsme sice dorazili po skončení servisu, ale naštěstí jsme měli ve vozíku dvě konzervy výběrových sardinek, tak lahodných, že jsme si při jejich pojídání na osamělé pláži lebedili, jak je to dobře, že restaurace měla zavřeno, pak jsme se koupali, Geckulka zase nechtěla z pláže vůbec pryč a večer jsem upekla rybu z trhu, kterou ulovili místní rybáři a která stála tak málo, že se mi zdálo, že na vývěsním štítu chybí u všeho jedna nula navíc. Ve středu jsme tatínka Jeana doprovodili na letiště a jeli jsme na druhý břeh ostrova podívat se na rybářské lodě. A zatímco jsme seděli v restauraci a všichni tři se cpali polévkou z mořských ryb, tatínek Jean měl poruchu motoru a zřítil se někde u Bordeaux.

Hvězdopravec odjel za tatínkem Jeanem, který měl obrovské štěstí a z nehody vyvázl "jenom" s nesčetnými zlomeninami, ještě ten večer. Gecková a já jsme zůstaly na místě, chodily jsme na pláž kus za domem a čekaly, až se nám Hvězdopravec vrátí. V sobotu jsme se vydali všichni tři na cestu zpět. Cestou jsme se zastavili v Bordeaux. Tatínek Jean byl pořád v bezvědomí, ale prognóza byla příznivá.

Týden po návratu domů Hvězdopravec strávil prací, cestami za příbuzenstvem a telefonováním do Bordeaux. Na mně ležela moje práce, veškerá péče o dům a o Geckulku. A bylo by toho i tak dost, ale protože se na nás zrníčka a zrnka písku z prázdninových věcí jen sypala, ve středu v šest ráno, když jsme vstali do práce, jsme našli v kuchyni na podlaze vyteklou celou pračku i s extra mácháním. S odpadem už jsme měli nějaké problémy před odjezdem na prázdniny, ale obvykle stačilo vytáhnout myčku doprostřed kuchyně, pod odpad pro myčku a pračku dát kbelík, do kterého steklo to, co nesteklo do odpadu. Člověk pak nemusel ráno vytírat, jen při přípravě ranní kávy tančit okolo uprostřed kuchyně stojící myčky jako okolo totemu. Ve středu ráno ale byly v kuchyni dva centimetry vody. Podlaha naštěstí není rovná, a tak nebyla vytopená lednička, ale i tak bylo vytírání kuchyně v šest ráno doprovázené příslušným klením nás obou a veselým výskáním Geckové, která se od změny času budí mezi pátou a šestou, a které spoušť v kuchyni nejspíš připomněla moře, které k ní ve vlnách přicházelo a zase odcházelo.

V pátek pračka vytekla zase. Hvězdopravec byl v Bordeaux, a tak jsem vytírala sama. V sobotu ráno kbelík pod odpadem neudržel už ani myčku, která normálně moc vody nevypouští a přestal úplně odtékat i dřez. Vytírala jsem ráno. Vytírala jsem odpoledne. V neděli jsem se po vytření rozhodla, že už prostě nebudeme mýt nádobí a nebudeme prát, což ale s Geckulčinou spotřebou není dost dobře možné, a tak když se Hvězdopravec v neděli večer vrátil, připojili jsme nakonec na vývod z myčky hadici na zalévání zahrady, vytáhli ji ven z domu a položili na hranici naší zahrady a sousedova pole. Když jsem ráno viděla, jak se hadice od myčky nadouvá vodou a bez jediné kapky vedle ji plive rovnou do hadice na zalévání, málem jsem slzela štěstím. Dřez ale neodtékal a všechny pokusy o uvolnění odpadu byly stejně marné jako ty, které Hvězdopravec podnikl během minulého měsíce. Nezbylo než doufat, že se nám v pondělí, den mezi víkendem a úterním státním svátkem, podaří sehnat někoho, kdo odpad opraví.

A podařilo se. Nikdy jsem netušila, že budu vítat hovnocuc s podobným jásotem a s takovou radostí otevřu dveře kuchyně dvěma chlápkům v neuvěřitelně páchnoucích gumových oblečcích.

A tatínkovi Jeanovi už je také mnohem líp a už dokonce ani není v Bordeaux v nemocnici, ale kousek tady od nás v rehabilitačním centru. Zrnka písku máme snad na nějakou dobu zase za sebou.

A přesto tu s námi pořád jedno zrníčko zbylo. Není to zrnko písku, je to opravdické zrníčko se zárodkem života vevnitř, a tak mu říkejme tedy třeba Zrníček. Vypadá v pořádku, zdárně roste a měl by tu být s námi začátkem června. Tak nám držte palce.

Přece z toho neporodím!

Čtenářky internetových fór, na kterých vykukují dvě čárečky a kde se povídá o nejkrásnějších dárečcích, jistě vědí, že nejvíc mimískům škodí stres. Ze stresu se rodí. Z bouřek se rodí. Z leknutí se rodí. Hlavní je se nestresovat.

Něco vám řeknu. Pěkné houby.

Když jsem v půlce května vstoupila do druhé poloviny osmého měsíce a začaly mě trápit všechny neduhy, o nichž jsem tu skuhrala minule, přijela k nám do Zvonokos pouť. Přijíždí každý rok na svátek svatého Pankráce. Kolotočáři se protlačí kamiony na historické náměstí asi pět metrů od nás, blikajícími atrakcemi na týden zatarasí jedinou přístupovou cestu k našemu domu a zaberou všechno dostupné parkování široko daleko. Zato máme ale pět dní živé zábavy dlouho do noci přímo pod okny. "Bavíte se????", ozývá se co pět minut z tlampače. "Ano!!!!", volají teenageři z horské dráhy, a pak v naší ulici zvrací pivo a cukrovou vatu. "Jedem jedem!!!!", huláká chlápek u centrifugy a já, zahořklá těhotná stařena, si nacpu špunty do uší a doufám, že konečně zaberu. Minulý rok jsme jeli, brblám si pod vousy. Jeli jsme pryč. Ale co letos, když jediné, kam ještě smím jezdit, je do práce, a jinak mám nařízeno odpočívat? Jestli to takhle bude dál, tak pojedeme akorát tak do porodnice! Převalím se na druhý bok, na ten, kde se mi leží jako na pomeranči, protože je to tam, kde má Gecková hlavičku, a navzdory všem hlavně se nerozčilujte, začnu v duchu klít jako dlaždič.

Ale ze stresu se, milí čtenáři, nerodí. Jinak bych už musela porodit za minulý měsíc několikrát.

Poslední den pouti jsme kolem šesté večerní leželi na kanapi, Hvězdopravec sledoval svůj oblíbený Stade2, ekvivalent našich Branek, bodů, vteřin, když v tu jsme uslyšeli zvuk tříštícího se skla. V domě naproti, od nás skoro na dosah ruky, v prvním patře stál na parapetu kluk a než jsem stihla vykřiknout ach! ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!, kluk seskočil jako kočka z okna ven a utekl. Došlo mi, že léta poetismu máme v moderní společnosti jistě za sebou a že skutečnost je prozaicky prostá: žádný sebevrah, zloděj.

Zavolali jsme policii. Než přijeli, kluk se stihl vrátit s kumpánem, vlézt do domu znovu a zase vyskočit. "A jak vypadal?", zeptali se policisté. "Hubený, dlouhé černé vlasy, modré tričko, šedé džíny, asi šestnáct let", řekla jsem. Neřekla jsem, že kluk byl docela pohledný, nepřipadalo mi to tváří v unavené tváře dvojice policistů potících se v nedělním odpoledni v uniformě vhodné. "Hm....", zamyslel se ten menší tlustý nad mým bravurním detailním popisem a podíval se směrem na náměstí, kde cirkulovaly davy lidí: "No tak my tu chvíli budem hlídkovat, kdyby se náhodou vrátil..."

Kluk se kupodivu nevrátil. Asi respekt k uniformě, která patnáct minut váhavě přešlapovala u nás na rohu. Nebo asi hlavně proto, že dům, kam vlezl, je prázdný a není v něm, až na ošuntělou ledničku, co ukrást.

Přesto, že se ze stresu nerodí, jsem měla tolik kontrakcí, že mi nakonec byl odpuštěn poslední pracovní týden.

A ještě, že tak.

V pondělí kolotočáři složili nádobíčko a zase se u nás na náměstí dalo parkovat. Ono historické náměstí totiž slouží za normálního provozu jako parkoviště. Jediný problém je, že je to parkoviště placené, drahé a speciálními pravidly řízené. Můžete na něm auto nechat v noci zadarmo, ale vyjet musíte druhý den před 7:30, jinak hlídač zatáhne závoru a musíte nocleh vašeho vozítka zacálovat. Také nesmíte nechat auto na náměstí nocovat v pátek večer, protože jinak v sobotu v pět ráno přijdou policisté, vzbudí vás, a důsledně vám doporučí, ať si laskavě zaparkujete jinde, protože v sobotu je na náměstí trh a parkovat se na něm nesmí. A když v trenýrkách a pantoflích spolu s pár podobně přitroublými sousedy ospale dovrávoráte k autu, za stěračem máte pokutu 35 eur. Zkrátka, parkovat se u nás dá, ale musíte v tom umět chodit.

Hvězdopravce v trenýrkách a pantoflích můžete v sobotním ránu vidět s jistou pravidelností a ještě častěji se u snídaně ozve: "A sakra...", protože je po 7:30 a Dežot pořád ještě spí v draze placené postýlce.

"Vezmi si X", řekla jsem velkoryse, vzhledem k tomu, že jsem díky kontrakcím nepotřebovala jet do práce. Kvůli pouti jsem v pátek nechala svoje růžové flower power car skoro až na periferii Zvonokos, na jednom z mála míst, kde se během pouti smělo parkovat. Hvězdopravec sebral klíčky a papíry a utíkal.

"Jdu na policii", volal mi po deseti minutách: "nerozčiluj se, ale X na tom není zrovna dobře."

A tak jsem se dozvěděla, že mi někdo chtěl moji X ukrást. Přesto, že tenhle typ aut se otevře levou zadní vypáčením dveří a jednou ranou šroubováku ho i nastartujete, přesto, že tedy dveře auta obvykle nezamykám, jak mi poradil tatínek Jean, protože zloděj, kterému podobná popelnice za kradení nestojí, ale který by se rád podíval, zda není vevnitř něco dobrého k lupu, alespoň nezničí při páčení dveře, přesto přese všechno nejen, že tentokrát do otevřené X vlezli zloději tvořivě a neotřele rozbitým okénkem, ale zřejmě kladouce si otázku "jak auto ukrást" také utrhali vevnitř všechno, co utrhat šlo. "To jsou ale amatéři". podivoval se mechanik, kam jsme X odvezli: "Těm muselo bejt tak deset, víc ne."

A tak jsem nemohla chodit do práce dvakrát tolik. Protože jsem měla kontrakce a proto, že jsem neměla auto.

"Odpočívat a relaxovat", zněl příkaz pánů doktorů. "Relaxovat a odpočívat", psaly všechny zkušené kamarádky. Hlavně se nestresovat, ať z toho neporodíš.

Dva týdny na to jsem takhle relaxovala a odpočívala na našem loži v druhém patře našeho domu.

Dovolte mi ale nejdřív malou odbočku. Jestliže jsem o něco výše psala o tom, že domy naproti jsou jako na dosah ruky, ráda bych nyní uvedla, že se nejedná ani o poetickou nadsázku, ani o zkreslení způsobené strachem a hrůzou (mám přece nařízeno nestresovat se), ale o tvrdou realitu. Naší ulicí sice projede auto, ale pouze formátu Dežota a pouze se sklopenými zrcátky. Pamatujete se, že máme garáž, ale nedá se do ní vjet? Inu, šarm historického centra!

Takže, dva týdny na to jsem okolo čtvrté ranní relaxovala a odpočívala na našem loži, když v tu slyším na ulici volání, které jsem si pamatovala z lekcí francouzštiny v dávné minulosti. Au feu! Appellez les pompiers!  - dle učitelky ekvivalent českého Hoří!  . Pamatuju si moc dobře, že jsem při zjištění, že učebnice uvádí podobnou litanii jako překlad něčeho, co musí být vyřčeno tak rychle jako oznámení o požáru, zcela ztratila v lekce francouzštiny důvěru. Inu, kdo by byl řekl, že deset let poté, opravdu uslyším doslova učebnicové volání.

První Au feu! Appellez les pompiers! jsem tedy myslela na učebnice.

Druhé Au feu! Appellez les pompiers! jsem myslela na to, že mám opilců plné zuby.

Třetí Au feu! Appellez les pompiers! jsem se zamyslela nad tím, proč u toho řevu opilec tleská.

Čtvrté Au feu! Appellez les pompiers! jsem si vzpomněla, jak dvakrát hořelo v našem sousedství v Santiagu, jak jsem první noc v našem novém bytě chodila po Bellavistě v županu, a řekla si, že pravděpodobnost, že by zase hořelo hned vedle a ještě ke všemu na začátku mého devátého měsíce těhotentství, je naprosto minimální.

Až páté Au feu! Appellez les pompiers! jsem si řekla, že bych asi měla vzbudit Hvězdopravce, i když možná bude brblat, že už tak špatně spí a že ho pořád budím svým převracením. Na druhou stranu, řekla jsem si, když jsem ho takhle úmyslně vzbudila naposled, bylo to, abych mu řekla, že je asi zemětřesení, a bylo z toho 8.3 na Richterově škále. "Ne, hysterka nejsem", řekla jsem si a zatřásla jsem spáčem vedle.

Hvězdopravec otevřel okenice a viděli jsme ze střechy naproti šlehat plameny.

Poučení z toho plyne mnohé.

Zaprvé, ani když hoří, nehoří tak, aby se nedala čtyřikrát zopakovat litanie Au feu! Appellez les pompiers! a spáč hráč sebevrah neměl pořád dost času myslet na kde co. V češtině jsme zbytečně struční.

Zadruhé, když máte pocit, že opilec křičí hoří a zároveň slyšíte "tleskání", možná, že je to tím, že venku praská oheň.

Zatřetí, jsem dobrá matka, protože jsem zvládla se voláním hoří poměrně dlouho nestresovat.

Začtrvté, jak vám řekne každý statistik, fakt, že dvakrát už vedle vás hořelo a že jste v devátém měsíci těhotenství nemá na pravděpodobnost, že u sousedů hoří, vůbec žádný vliv. To, že váš soused je alkoholik a má tendenci kouřit v posteli, naopak ano.

Zapáté, zavazadlo sbalené do porodnice se hodí i v případě požáru a je dobré ho mít tedy připravené dopředu, protože připravovat zavazadlo do porodnice, když u sousedů hoří, z vás rychle udělá špatnou - vystresovanou - matku.

Zašesté, když máte hlavu plnou těhotenských hormonů, stresuje vás každá pitomost, takže při úprku z domu ven vás přepadne obava, aby vám v garáži neshořel zbrusu nový kočárek.

Zasedmé, francouzští hasiči na rozdíl od těch chilských přijedou rychle a v hojném počtu, takže ani v historickém centru nakonec nejen, že neshoří váš kočárek, ale dokonce ani váš dům, ani domy sousedící zdí s domem hořícím.

Zaosmé, ze stresu se nerodí.

Tečka. Dopadlo to dobře. Asi na týden.

"Ze stresu se nerodí?", pomyslel si nejspíš nějaký z úřadujících archandělů, co to na mě vědí a co nahoře zdravotního a sociálního pojištění sedí, když mu po šesti měsících průchodem střevy místního systému přistál na stole můj a Hvězdopravcův zaprášený tlustospis s všemi možnými a nemožnými papíry o našich podvratných existencích. Proč píšu podvratných? Pamatujete si přeci na smrtelný hřích "opustíš-li mne" a na to, že lidé, jejichž životopis čítá i jiné místo pobytu než Dolní Kotěhůlky, by měli být potrestáni za potulku! Neměla jsem dosud tu odvahu čtenářům líčit naše další trable s byrokracií, a proto nevíte, že náš návrat do systému zdravotního a sociálního pojištění ve Francii je pro místní úřady naprosto nestravitelný a nespolknutelný ořech, který byl dosud zaseknut někde v kloace slepého střeva, kde začal pomalu zahnívat.

"Ze stresu se nerodí!", odpověděl si tedy úředníček a jako řešení zvolil ablaci onoho bolavého apendixu. Když nás vyhodí ze systému, bude přeci všechno zase pěkné a krásné. A ona z toho, jak již bylo řečeno, neporodí, a je to! Nebo, kdyby náhodou ano, alespoň jí to ušetří platbu za vyvolávací injekci, když to bez pojištění bude muset všechno platit. A vůbec, řekl si úředníček, zaléčíme to pořádně, už od 1.1.2009.

Jenže kdo to kdy viděl, aby vyjmutí slepého střeva někdo svěřil jednom úředníčkovi? Podobná operace je samozřejmě nelegální, vyhodit někoho ze systému zdravotního pojištění, nota bene někoho těsně před porodem, se nesmí. Dobře, apendix byl vyříznut, ale kontrolní systém briskně zachytí, že se stalo něco, co se stát nemělo, a zadrží  tedy informaci o tom celém ve svých útrobách. Výstupní zpráva pak zní asi nějak takhle: Pacient zemřel a koza zůstala celá. Jinými slovy, moje zdravotní a sociální pojištění bylo zrušené, ale dopis o tom, který mi měl být doručen, asi sežrala ona úřednická kontrolní koza. Tím ovšem nezbylo nic na úřednického šimla. Myslím ten dopis, který by nyní onen šiml rád k sežrání jako výměnu za to, aby mě zapsal zpět. Vysmívala jsem se snad tomu, že ve všech doporučením okolo těhotetství by se nevyznala snad ani Chytrá horákyně? Tak vidíte, a jsem pojištěná-nepojištěná. Jsem vyškrtnutá, ale nemám o tom doklad, takže mě není možné zapsat zpět.

A co vy si představujete pod takovým slovem "absurdní"?

Navzdory tomu všemu, nebo možná právě proto, Gecková sedí v mém bříšku jako paša, jen drobně se vrtí a občas mě kamarádsky dloubne do žeber: "Mami, hlavu vzhůru!"
"No, ty potvoro, zrovna tys ji zapomněla dát dolů", pohladím jí po zádíčkách.
"Když mě se zdálo, že svět je tak nějak vzhůru nohama takhle", omluví se Gecková smutně.
"Co naděláme, nenaděláme nic, jen doufejme, že když už kvůli tomu, že jsme si popletli nahoře a dole, budeme muset pod kudlu, svět zase do té doby dostane trochu nějaký řád a nebude muset ta kudla v ruce být tátův Švýcar na chodníku před porodnicí.  "
"Tak dlouho jsi řikala, že z toho neporodíš, že nakonec fakt neporodíš", naskočí mi na břiše bulka, jak Gecková krčí rameny: "a mě teď pan doktor - tedy doufám, že doktor, ne, že bych tátovi nevěřila - prostě vezme za flígr a vyhodí mě ven."

A tak to taky bude. Vytažení Geckové za flígr už máme naplánované, a protože se zdá, že vyjmutí apendixu úředníkem se zanítilo dostatečně na to, aby bylo pro systém dost bolavé a zneklidňující, jsou záchranné operace v plném proudu a vše se jistě v dobré obrátí, takže budu zase pojištěná. Ale hlavně doufejme, že všechny katastrofy doprovázející zrození naší velkohlavé hvězdy vycházející vzhůru nohama už jsme si odbyli a že to celé je jen povedené a stylové entrée do dobrodružství života.

O těhotenství a Annapurně

"Já ani nevím, že jsem těhotná", řekla jsem koncem sedmého měsíce svému panu doktorovi, když se vyptával na pálení žáhy, bolesti zad, otoky nohou a další radosti těhotenství. "Potvrzuju vám, že těhotná  tedy jste", řekl pan doktor a změřil mi břicho, které v té době mělo sice rozměr míče na basketbal a zaclánělo mi ve výhledu na špičky nohou, ale ještě jsem s ním neshazovala sklenice ze stolu a neměla ho neustále špinavé od jídla, zdi nebo čehokoli dalšího, o co jsem ho nevědomky otřela.

Vesele jsem vyskočila, že půjdu domů. "Vy ještě chodíte do práce? Vy to máte přece docela daleko...", zeptal se pan doktor mezi dveřmi. "Chodím" "A nevadí vám to ježdění?" "Ne ne, všechno v pořádku," usmála jsem se a hodila si na rameno svou tašku obsahující kromě peněženky a telefonu také jednu odbornou a jednu zábavnou knížku, diář, láhev s vodou, asi tři pomády na rty, pět gumiček do vlasů, čtyři propisky, rozmačkaný banán, několik zmuchlaných dopisů od pojišťovny a banky, pár parkovacích lístků, tři svazky klíčů (od domova, od auta, od blázince) a dva balíčky kapesníků, to vše dávajíce dohromady nejméně deset kilo nálože. "A dneska, to jste byla v práci?", vykulil na mě oči doktor. Moje práce je asi 100km od jeho ordinace, která je sama o sobě 40km od našeho domu. "Byla", křepce jsem se otočila. Doktor zakroutil hlavou.

A já sbíhajíc ze schodů také. Někoho, kdo má dost morálních a fyzických sil vylézt na Plomo a Palomu, neřkuli na Pili a další a další velikány nemůže přece nějaké dítě v břiše vůbec rozhodit.

A pak přišel osmý měsíc.

Mělo mě napadnout, že myslet si, že jste na vrcholku, protože už ho vidíte, je nezkušenost totálního začátečníka.

Nejdřív mi začalo vadit ohýbání. Pak hluk. Lidi. Ježdění. Začalo mě bolet břicho. Gecková si umanula, že strčí nožičky do žeber nalevo, a tedy i do žaludku, a hlavičku do žeber vpravo, a pod hlavičku si hodí moje játra. Když to na ní přišlo, pokoušela se mi se z žebra vylézt ven. "V bibli kecají, tudy to neni!", říkala jsem jí, ale nic nepomáhalo. "Máš orientační smysl jako babička Jarka, tudy to neni!!!!", nadávala jsem dokonce, když Gecková vymyslela, jak žebro podlézt a strčit hlavu z vnější strany. Spát se začalo dát pouze na levém boku, protože na tom pravém se leželo jako s pomerančem zapomenutým v kapse u teplákovky. Geckové to ale bylo úplně jedno, vytáhla jednu nožičku ze žaludku, přesunula ji dolů a slastně mi ji vnořila do močového měchýře. Tak, a mám tě pěkně pod palcem, řekla si určitě, teď se ukáže, kdo je tu šéf.

Čtyři dny před nástupem na mateřskou, který je ve Francii o týden později než v Čechách, jsem si pokorně dojela pro neschopenku. Doktor se podíval, jak to vypadá, prohlásil, že hlavička je opravdu nahoře, ale že se mu nedaří spočítat končetiny, protože ty jsou jaksi všude. "Je, a ta má vlasů", zasmál se nakonec a máničku Geckovou vyfotil. "Ale ještě musíte aspoň dva týdny vydržet!", řekl mi důrazně, jako kdybych JÁ mohla za to, že mám ze všech těch ekvilibristik naší vlasaté hvězdy jednu kontrakci za druhou.

"A bylo by dobré, kdyby se otočila", řeklo mi k tomu dalších pár lidí. "No však jí to říkám každý den", ucedila jsem mezi zuby a pokusila se zatlačit pomeranč hrozivě se zvětšující do velikosti grepu někam dovnitř.

"Zdá se, že naše soužití se stává komplikovaným", pokusila jsem se cestou domů navázat dospělou konverzaci, ale dítě jen škytlo a pomyslelo si něco jako "Dej mi pokoj, víš, že když chodíš, tak já spím".

A bylo hůř. Hvězdopravec se postupně stal králem domácnosti. Místo ranního polehávání v posteli s počítačem na klíně a bručení: "Udělám to potom, vždyť je SOBOTA!!!" začal stále častěji pronášet věty jako: "Musím dojít na trh, vyndat myčku a dát vyprat prádlo, zvládla bys udělat džus, abych to všechno stihl?" a zcela nepokrytě se zamýšlet nad věcmi jako jakou rychlostí je nutné prát, aby se špinavé prádlo navzdory všem zákonům fyziky a matematiky - pokud perete, mělo by přece ubývat -  nezačalo doma hromadit. Inu, jen od života odtržení filosofové musí vymýšlet tak podivná přirovnání jako že Achilles nedohoní želvu.

Já jsem zatím ležela na gauči. Ležení na gauči, to byla moje představa prenatálního odpočinku, na nějž jsem byla oficiálně odvelena a který mi byl důkladně přikázán. "Nikdy jsem nestál, když jsem mohl sedět a nikdy jsem neseděl, když jsem mohl ležet", řekl prý Churchill. Je vidět, že Churchill nikdy nebyl těhotný. Stát, sedět nebo ležet, všechno to vyjde na stejno. Od poloviny osmého měsíce pohodlná poloha prostě neexistuje a slovo odpočinek musel k prenatálnímu přidat určitě taky nějaký chlap. Nějaký takový, co si myslí, že ujet Tour de France na kole, že to je výkon. Že vylézt na nějakou pitomou pětitisícovku, že to je nadlidské úsilí. Prostě nějaký z těch, který neví, že opravdický výkon je obout si bačkory a nepozvracet se, protože jste před hodinou snídali a máte v žaludku zabodnutou dětskou nožičku. Že výkon, to je při každé změně polohy vašeho těla muset vstát a jít (o patro výš!) na záchod, vyčůrat tam lžičku moči, sejít zpátky, sundat si bačkory, lehnout si a při hledání nějaké aspoň trochu pohodlné polohy pocítit potřebu jít na záchod. Že ve srovnání s dítětem, které vás vytrvale dloube už druhou hodinu do obou boků, na nichž byste tak zoufale chtěli spát, vytrvalým kručením ve vašem břiše se dožaduje (ve čtyři v noci!) pains au chocolat a na všechny návrhy opití rohlíkem typu "a jogurt nebo kus chleba by nestačil?" reaguje kopy do žaludku, je porazit Rusy v hokeji normální bžunda.

Moc nepřeháněj, však ještě nerodím! kleju v duchu nad Lachenalovými popisy, jak mu po výpravě do Himalájí zakončené zdoláním první osmitisícovky - Annapurny - amputují zmrzlé prsty. To tedy ještě uvidíme, Lachnálku, co je horší!

Ale jako správný alpinista, sbírající poslední síly a u konce s dechem, vím, že teď už je vrcholek opravdu na dosah ruky. Pravda, každý horal ví, že cílem není vrcholek, ale základní tábor a že sil bude ještě třeba, ale my dva parťáci na laně, malý a velký Cacamol, jak nám říká Hvězdopravec, už stojíme na hřebeni. Na posílenou morálu do sebe cpeme sušenou šunku, poutargue a domácí zmrzlinu, na nichž je na všech napsáno "Vyhýbat se obloukem, nenasytná špatná matko, neb v případě infekce hrozí nebezpečí předčasného porodu".

Pcha! Od neděle si slovo "předčasný" můžete nechat od cesty, malý Cacamol je připraven vystrčit na svět svůj růžový zadeček!

O nejkrásnějším období

Jak již bystrý čtenář jistě pochopil, patřím mezi lidi, kterým se při slovech o "nejkrásnějším dárečku" a "největším štěstíčku" navaluje, i když jsem nikdy netrpěla na těhotenstké nevolnosti. Myslím u toho na Petra Vášu a na jeho zvracivé bublání "b-b-b-banalita", nebo na Mirandu v Sexu ve městě, která nechápe, proč by se měla při odpovědi na otázku na pohlaví dítěte "Čekám chlapečka!" šťastně a připitoměle culit. Jakmile to ale nedělá, lidé se jí okamžitě začnou vyptávat, zda není depresivní.

Asi u každé životní události se stane, že se vám někdo bude snažit říct, jak se on sám cítil, a možná dokonce i předpokládá, že vy se budete cítit tak nějak podobně. Že například při vstupu na univerzitu budete cítit možná stres nad vším tím učením (jako on), nebo že konečně roztáhnete křídla (jako on), že první zamilování bude takové nebo takové, zkrátka, vstoupit v životě do neznámé vody, o které by vám dopředu už nebylo stokrát řečeno, jaké to bude, je v podstatě velká rarita. Myslím, že právě můj odpor ke všem těm předpokladům, jak byste se měli cítit, potažmo tedy rovnou k předpokladům, jak se cítíte, jasného to důkazu, že si druhá strana sedí na uších a ve skutečnosti poslouchá jen sebe samu, všechny ty srážky s tím, jak věci "měly být" a jak ve skutečnosti pro mě byly, ze mě udělaly psychologa a navíc lacaniána peroucího se na straně pacientů s významy, jež byly dány událostem jejich života.

Myslím, že u ničeho ale není tlak na to, jak byste měli věci prožívat, a předpokládání toho, jak se cítíte, tak velký jako u těhotenství a mateřství. Fakt, že to budeme mít všechny víceméně stejně, je totiž zaštítěn slovy ukradenými z biologie "mateřský instinkt" nebo "mateřský pud". Buď ho máte víc nebo míň, ale těžko ho, z podstaty věci, budeme mít každá kvalitativně jiný. Instinkt nám, co se týče rozmanitosti chování a prožívání, prostě žádnou velkou možnost nenabízí. Zatímco u vašeho výše zmíněného rozhodnutí jít na univerzitu vám nikdo nepředhazuje, že byste měli mít nějaký "univerzitní pud", zatímco neexistuje dokonce ani "pud se poprvé zamilovat", v dvacátém prvním století pořád věříme, že na ženy (!) skočí v určité chvíli pud mít rodinu, že potřebují pudově opečovávat a pokud ne, tak jsou někde tak trochu pokažené a měly by se nad sebou zamyslet. Klišé o moderní ženě kariéristce, která neslyší tikot biologických hodin a spláče nad výdělkem, novější to verze morálních románů o padlých děvách, číhá hned za rohem. A pak, určitá nespravedlnost tohoto "ženského" pudu vůči neskonale pohodlnějšímu a různé neřesti omlouvajícímu typicky mužskému "pudu rozsévače" je pro mě už sama o sobě dost podezřelá a nutí mě přemýšlet o tom, do jaké pasti se mě snaží patriarchát zase chytit. Všechna podobná vysvětlení zavánějí tautologií "naše společnost je jaká je, protože taková je biologie, kterou studujeme z toho, jaká byla vždycky naše společnost", a tím, co docent Kuťák, psychoanalytik, na fakultě nazýval "ratologie": jestliže to tak dělají zvířátka, nejspíš to platí i na člověka. Bohužel, jestliže vám jméno Kuťák nic neříká, bude to nejspíš tím, že celá česká psychologická škola je ovlivněná absurdně biologicko-genetickým myšlením typu sexuolog Weiss, který by na téma rozsévačů, hnízdících žen a vybírání si sexuálních partnerů podle atraktivity dané úzkým pasem či trojúhelníku zádových svalů, znaků to fertility či toho, že samice, pardon, žena, není těhotná, mohl kázat hodiny a také nám na fakultě kázal. Zkrátka, jste souhrn hormonů a genů, na nichž je naplácáno trochu společenského make-upu, přičemž ani s jedním, ani s druhým, nemáte vlastně vy sám moc co dělat.

Ve skutečnosti existuje těžko jiná životní událost než těhotenství, mateřství (či otcovství!), v souvislosti se kterou vy sami tak málo víte, jak se vlastně cítíte (nejspíš každou chvíli jinak), kde se ve vás vzala a proč. Motivace lidí mít nebo naopak nemít děti je jeden z nejzáludnějších a nejtemnějších labyrintů duše a to, že vy se jakž takž vyznáte v prvních třech zákrutách labyrintu vašeho, ještě neznamená, že labyrinty ostatních mají ty první tři zákruty stejné a že se už tam nemůžete beznadějně splést a ztratit.

Tuším, že někde mezi mateřským pudem, patetizováním mateřství v literatuře a hodinách literární výchovy a knihou "Děvčátka na slovíčko", která zajišťovala sexuální výchovu dívek celé mojí generace - pokud si pamatuju, žádné Chlapci na slovíčko neexistovalo, ale v duchu ratologie a vesele přežívající logiky devatenáctého století se zřejmě předpokládalo, že stačí vzdělat děvčátka, kdy a jak dlouho je třeba držet kolena u sebe, než-li bude vhodné za dodržení všech hygienických a společenských pravidel udělat opak a přijmout roli ženy-matky a že dbát na vlastní čistotu a tělo proti nájezdům biologicky podmíněných rozsévačů je jejich povinnost - a kde jsem si, moc dobře si to pamatuju, poprvé přečetla blábol o nejkrásnějším období - pamatuju si to proto, že mě to nutilo přemýšlet, jestli knížka náhodou trochu nepřehání, zkrátka, mezi tímhle vším se v Čechách uchytil zvyk titulovat těhotné slovy maminko, mamko, nebo úplně nejhůř, mamino. Pravda, slova mamino-vemeno se rýmují pouze, pokud máte typicky pražskou výslovnost samohlásek, ale mně se zřejmě bude slovo mamina vždycky asociovat s tím, co Betty MacDonaldová popisuje jako obrovská prsa a pod nimi kaskádu žaludků maminy Kettlové. Jsem poměrně ráda, že nerodím v Čechách, protože bych nejspíš z podobného oslovování začala skutečně těhotenskými nevolnostmi trpět a nejpozději na porodním sále bych si jistě nenechala ujít příležitost oslovit pana primáře slovy "taťko", předpokládajíc, že kromě sociální role primáře jistě zastává i roli otcovskou. Určitě se mu ale nebude líbit být na ní zcela redukován. Mně se to nelíbí též, redukovat mě na ni může jen můj nejkrásnější dáreček. Pro ostatní mám buď roli jinou, jíž mě lidé oslovují, pokud chtějí na tuto funkci apelovat, a pro všechny ostatní případy mám, jako každý, bez ohledu na moje těhotenství či mateřství, jméno. Obsah mojí dělohy je zkrátka soukromá věc nás dvou: mojí a Geckové. Ve Francii je ale naštěstí oslovení mère vyhrazené matce představené a maman matce vlastní, a ve španělsky mluvícím světě můžete za oslovení mamita v přítomnosti partnera oné slečny sklidit tak akorát jednu do zubů, protože z důvodů, které mi unikají, takové oslovení má jednoznačně sexuální charakter. Zkrátka, ve španělsky mluvícím světě spíš než na obsah dělohy, kaskádu žaludků, unavená, vytahaná prsa a večeři na stole čekající, až se muž rozsévač vrátí domů, dávate najevo váš názor, že byste se rád podílel se zde přítomnou šťabajznou na výrobě výše zmíněného obsahu dělohy nárokující jí tento titul. Budu ráda, když moji milí čtenáři doplní moje informace o oslovování "maminko" v dalších jazykových prostředích.

Je zvláštní, že zrovna v Čechách, kde existuje podobný "celostní" přístup k matkám, zároveň maminy nerodí, neb jsou, v jazykovém úzu, samy rozeny. Nebo je to právě přímým důsledkem mamin a žen předprogramovaných k nejdůležitější roli, které je redukují na chodící břicha, že se předpokládá, že břicho pak musí být rozeno někým dalším. "Tenhle pan doktor tě bude rodit, jo?", řekla mi moje maminka, když viděla našeho pana doktora. "Ne, rodila jsi mě ty, už jsem narozená", řekla jsem schválně, a bylo mi vysvětleno, že ale takhle se to v Čechách přece říká. Nejen říká, zdá se mi, když z nudy na prenatálním odpočinku listuju českými internetovými fóry, ono se to tak stále ještě v mnoha porodnicích dělá, což dokazuje, že jazyk a skutečnost se navzájem ovlivňují velmi dokonale oběma směry.

A že když v jazyce vznikne absurdita typu, že rodí pan doktor, je zřejmě někde něco špatně. Že když se radostně ztotožníte s maminko málem i od pana pekaře, možná se vám stane, že vaše dítě bude mamánek, že od vás váš muž bude čekat hlavně vyprané ponožky a večeři na stole a na otázku "tak co, jak ses měl?" odpoví adolescentním zavrčením shrnutelným do slov "matko neser". A že když včas neodhalíte past těch nejkrásnějších období, ochudíte se o možnost to celé prožít, tak, jak to jde nejlépe.

Totiž po svém.

P.S. Pro Kulidu a ostatní posílám pěknou písničku ke dni matek, maminek, mamacit:

Interkulturní těhotentství

Onehdy jsem mluvila po telefonu s Jeanne. Jeanne je moje francouzská kamarádka z Marseille, která žije v Praze. Tedy ta kamarádka, s níž jsme kdysi v roce 2003 snily nad pivem na zahrádce kousek od pankrácké věznice, že bychom se mohly vyměnit. Jeanne nechtěla zpátky do Francie, byla ochotná v Praze pracovat i za podprůměrný český plat, ale narážela neustále na české předsudky "proč by tu chtěla cizinka pracovat za takový plat? Určitě to špatně pochopila...a vůbec, jak se zaměstnávají cizinci? Dorozumíme se s ní vůbec? Nechce nás nějak napálit? Ne ne, to je nějaké komplikované....". Já jsem chtěla do Francie, vzduch v Čechách mi i tom létě a na zahrádce připadal nezdravě zatuchlý, zralý na pořádné vyvětrání, a potýkala jsem se se všemi překážkami člověka s národností země, která sotva vstoupila do Evropské unie.

O rok a pár měsíců později mi Jeanne pomáhala v Grenoblu hledat byt, protože jsem konečně sehnala práci. Rok na to Jeanne pracovala na onom místě, kde ji původně pozorovali s tak velkou nedůvěrou, a bydlela v mém pražském bytě se svým rokycanským přítelem. A za dalších pár let jsem mohla konečně naši výměnu završit, když jsem Jeanne představila Marseillana Hvězdopravce. Vida, to je naprosto dokonalá výměna jedna za jednu! Nebereme nikomu ani práci, ani byt a dokonce ani chlapa! Extrémní pravičáci by z tak ukázněných imigrantek jistě mohli mít jen radost.

"Nikdy si neuvědomíš, jak jsou naše kultury rozdílné, dokud nemáš děti," řekla mi Jeanne nedávno a já nemohla než souhlasit.

Nevěříte?

V Čechách se těhoteství počítá od posledního dne menstruace, takže v prvních dvou týdnech těhotenství vůbec ještě nejste těhotné. Termín je cca 40 týdnů po tomto datu.

Ve Francii se těhotenství počítá ode dne početí a těhotné jste tedy celé těhotenství. Termín je devět měsíců po tomto datu, což dělá přibližně 39 týdnů. Otěhotněla jste třicátého? Tak za devět měsíců třicátého rodíte a basta.

Následkem toho jste tedy ve Francii úplně v jiném týdnu než v Čechách. A co hlavně, protože k početí dojde obvykle 14 dní po poslední menstruaci, je vám jasné, že termín mezi oběma zeměmi nutně musí také haprovat nejméně o týden. Ve Francii zkrátka těhotentství trvá nejméně o týden déle. Podle toho, co jsem měla možnost si přečíst na internetu, francouzské těhotenství je nejdelší v Evropě. Dočetla jsem se též, že je to z důvodu "pohodlí". Zamyslela jsem se nad tím, co je pohodlné na tom vláčet s sebou nejméně o týden déle předpisových dvanáct kilo navíc, nazouvat si přes těch dvanáct kilo o týden déle kozačky nebo naopak se nechat těmi dvanácti kily hřát v jihofrancouzském letním slunku, ale pak mi to vysvětlila jedna zkušená kamarádka. Pohodlné je to právě proto, že ta kila nikam nevláčíš. Ve Francii se prostě tím pádem mnohem méně přenáší a kontroly "po termínu" začínají o týden později. No vida!

V Čechách máte těhotentskou průkazku, na kterou se většina nastávajících třese hned poté, co jim na ultrazvuku potvrdili těhotenství.

Ve Francii žádné průkazky nejsou, těhotenství se potvrzuje mnohem levnějším krevním rozborem a první ultrazvuk je až na konci prvního trimestru. Pokud jste ten první přežili ve zdraví, pan doktor vám vyplní lejstro "Ohlášení těhotetství", které pošlete sociálnímu úřadu a zdravotní pojišťovně, a ty se postarají o to, aby se informace dostala snad i k panu prezidentovi, nebo alespoň na ministerstvo pro rodinu, kde si zamnou ruce, jaké to zase budou pěkné statistiky porodnosti, a všechny možné i nemožné úřady vás začnou bombardovat dopisy, které začínají: "Važený pane/Vážená paní, ohlásil(a) jste nám Vaše těhotenství..." a budoucímu otci dokonce sociální úřad adresuje dopis: "Gratulujeme, brzy budete otec!", z čehož vyplývá, že není radno do lejstra u doktora uvádět jako tatínka úplně kohokoli, kdo vás napadne, neb to na vás jinak sociální úřad dotyčnému práskne.

V Čechách chodíte do poradny, ke gynekologovi a pořád vám něco měří a zkouší, podle toho, jak se  to panu doktorovi zdá vhodné a logické, jak má ve zvyku to dělat, nebo podle toho, jak mu platí vaše pojišťovna. Když je vám pětatřicet jako mě, jste označena za téměř těhotnou babičku, jste rizikovou pacientkou a mezi těhotnými dvacítkami v čekárně děkujete pánubohu, že vám věnoval poměrně mladistvý vzhled a nikdo na vás tedy nekouká jako na chlípnou stařenu a nezodpovědnou matku, která exne ještě před potomkovými osmnáctinami.

Ve Francii chodíte k porodní asistentce, obvoďákovi nebo, pokud opravdu jinak nedáte, ke gynekologovi, na ultrazvuk chodíte na radiologii nebo jiné atestované pracoviště, tedy pokud jste nenašli jako já perlu gynekologa, který má atestaci i na velké ultrazvuky. Dostanete se jen na ta vyšetření, která podle jasných kriterií ministerstva zdravotnictví nezbytně potřebujete, v pětatřiceti jste pacientka jako každá jiná a váš mladistvý vzhled vás v čekárně mezi ženami, u kterých si nejste jistí, zda čekají kvůli těhotenství nebo zadržování vody v menopauze, nutí zavrtat se hlouběji do křesla a děkovat prvním vráskám za to, že z vás smývají ostudu zbouchnuté studentky.

Tohle všechno jsou maličkosti, ze kterých se nestřílí.

Ale pozor, teď to přijde. Nejdřív porod, tj. v Čechách - podle toho, co jsem slyšela - zdravotně zcela nezbytný klystýr a nástřih provedený gynekologem, ve Francii žádný klystýr a nástřih jen v případě nutnosti u jednoho porodu ze tří, prováděný jako celé sledování porodu porodní asistentkou. Kupodivu, s klystýrem nebo ne, potomek je na světě. A jestli jste nedokázaly ony dvě kultury smířit doteď, teď už se vám to nepovede, protože teď jde opravdu do tuhého.

V Čechách je mateřská šest týdnů před termínem a cca půl roku po, dohromady tedy 28 týdnů, a je následovaná štědrou letitou rodičovskou.

Ve Francii je šest týdnů před termínem a deset po. U prvního dítěte placená rodičovská prakticky neexistuje, i když zaměstnavatel je vám aspoň ještě šest měsíců povinen držet vaše místo. I pokud porodíte tedy hned dvě děti najednou a rozhodnete se pověsit kariéru na hřebík, můžete to od začátku šolíchat až do tří let, budete si ale muset pořídit manžela s pořádným platem, nebo mít pořádný plat vy a s dětmi doma nechat manžela.

A je to. Už se to ve vás bouří?

Dítě patří k matce. V jeslích nikdy nebude mít takovou péči. Bude mít emoční problémy. Každý psycholog vám to řekne. Kojení to je nejkrásnější, co můžete vašemu dítěti dát (i když vaše dítě by jistě dodalo, že ani panenka Barbie není k zahození). Proč vůbec děti mít, když je hned odložíte? Muž by měl rodinu s dítětem přece uživit, tak na co se vracet do práce? Chudinky Francouzky, nic jiného jim tedy asi s tím jejich krutým systém nezbývá. Opravdu ženy ve Francii mají v takových podmínkách vůbec nějaké děti? No, když to teda jinak nejde, ale já bych nikdy....

Ve Francouzích se to taky bouří. Děti nemají být mamánci, matky potřebují pomoc otce nebo někoho na to, aby se dokázaly od dítěte trochu odpoutat a pomalu rozvolnit fúzní vztah. Děti potřebují kolektiv a kontakt s dalšími dětmi, jakkoli je povrchní a je to třeba jen náhodné dloubnutí do oka druhého, kontakt je prostě kontakt. Děti, co jsou nalepené pořád na matku, mají emoční problémy. Každý psycholog vám to řekne. Kojení je velmi důležité, proto existují odsávačky mléka a státem garantované pauzy na odstříkávání. Kde je rovnoprávnost na trhu práce, když matka musí být doma? Jak to, že v Čechách nejsou skoro vůbec žádné jesle a dostat dítě do školky je pomalu těžší než dostat ho na univerzitu? Chudinky Češky, připoutané k plotně s ročním dítětem visícím na sukních takovou silou, že jim nedovolí ani dojít si v klidu na záchod. Inu, to není divu, že máte v Čechách tak nízkou natalitu: možnost nechat dítě hlídat přímo určuje ochotu párů mít děti. No, když to tedy jinak nejde, ale já bych nikdy...

Jak vidíte, jediné, na čem se obě kultury shodnou je, že každý psycholog vám to řekne. Ale co máte dělat, když jste zrovna psycholog, který napůl vystudoval v Čechách a napůl ve Francii?

Psycholog se s tím ještě nějak vyrovná, od toho má kritický rozum, horší je to s ženou jejíž hormonální rovnováha je vybalancovatelná jako položená na sedadlo autobusu kymácejícího se po bolivijském altiplanu a jejíž mozek funguje asi tak dobře, jako kdyby na tom altiplanu doopravdy byla. Podrtženo a sečteno, v každém případě je vaše díte chudák a vy jste špatná matka. Jste špatná, protože nemáte žádný vlastní zájem, zapomínáte na sebe jako na ženu a necháváte se živit, zatímco vám měkne mozek z blázince od rána do večera doma, a vaše díte je mamánek, který bude trpět příliš závislou matkou, jenž ho nenechá samotného a bez kontroly ani minutu. Nebo jste špatná proto, že chodíte do práce, nekojíte, dítě zanedbáváte a dost nemilujete, večer si v klidu dáte skleničku červeného, takže nevidíte dětské pokroky, protože jak známo, odchodem od dítěte na dobu delší než rychlá sprcha úplně ztratíte přehled o tom, co umí nebo neumí.

Fanatismus zastánců jednoho nebo druhého tábora by jistě vydal na třetí světovou válku a obětí není samozřejmě nikdo jiný než vy sama, která se pořád snažíte o to nejlepší možné.

Nebo, řekne vám psycholog, se můžete pokusit uvidět tu plnou část sklenice, všechny Já bych nikdy vykázat do redakce časopisu Vaše vina a ten časopis nikdy nekupovat. Vlastně to děláte všechny dobře. Dostatečně dobře, jak říkal Winnicott, matka má být dostatečně dobrá. Problém je, když je  nedostatečně dobrá, ale i když je perfektní, obojí je pro dítě stejně špatné.

Dobře to děláte, když to děláte podle sebe tak, jak vám to co nejlépe vyhovuje. Co nejlépe, protože ideální to nebude. Ani v jedné kultuře.

Na uklidnění atmosféry vám tedy posílám svojí oblíbenou ukolébavku "Duerme duerme negrito". Je to lidová ukolébavka odněkud z Jižní Ameriky. Mimochodem, ten, kdo uspává, není maminka, ale pravděpodobně žena, která dítě hlídá, zatímco matka pracuje. A ve verzi od Victora Jary si uvědomíte, že sluší pěkně i tatínkům a mužům. To jen na argument, že "přírodní národy"...nebo myslíte, že matka onoho negrita byla necitlivá kariéristka a z negrita vyrostl masový vrah?

Jak vznikla pohádka O chytré horákyni

Francie je země s druhou nejvyšší natalitou v Evropě. Plodnější než Francouzi už jsou jen Irové, což je vzhledem ke katolictví jejich země a z něho vyplývajícího zákazu potratů a celkovým postojům k antikoncepci bráno Francouzi zakládajícími si na laickém státu a volnosti, rovnosti a bratrství jako téměř soupeření nefér. Irové mají zkrátka děti proto, že poslouchají církev a pořád u nich prší, tak co by také měli v tom nečase dělat, myslí si jistě nejen Provensalan. Zato Francouzi, ti mají dobrou propopulační politiku, říkají pak ve zprávách, když se chlubí statistikami. Jak to je přesně je k delšímu zamyšlení, ale já bych s vámi spíš chtěla sdílet, jak je to očima Češky, která snad ve svých pětatřiceti konečně přispěje k tomu, aby se Francouzi dále mohli naparovat nad svými pěknými statistickými výsledky. Jako kompenzaci za takové nahrávání cizímu týmu se pokusím vyjednat, že pokud bude Gecková jednou šampion na lyžích, bude závodit za české barvy.

"Těhotenství není nemoc", myslí si zřejmě Francouzi a místní objednací lhůty k lékařům podle toho vypadají. A tak ještě, než zmatená Češka dostane nápad dojít pro radu alespoň k obvodnímu lékaři, začne se na ní hrnout moře rad z internetu a od dvou kamarádek, které o Několikabuněčném vědí a kterých se zmatená Češka potřebuje zeptat.

Dobře, s alkoholem končím, to vím, nakonec, ono bezalkoholické pivo není až zas tak špatné. Kamarádka se významně odmlčí - v nealkoholickém pivu je jak známo zbytkový alkohol -  a zmatená Češka s hrůzou zjistí, že i na nealkoholickém pivu je ikonka s přeškrtnutou tlusťoškou s culíkem, znak to, že tento produkt není pro těhotné. Protože to všechno chce dělat dobře, zbytek dne pak stráví hledáním opravdu nealkoholického piva, což je jedině 0,0% Bavaria, kterou naštěstí mají v místním supermarketu, ale která nemá s pivem vůbec nic společného. Nu což ale, do kytek tedy s alkoholem.

Zmatená Češka ale postupně zjistí kromě alkoholu by měla vyřadit z jídelníčku také sušenou šunku a uzeniny, syrovou zeleninu a ovoce, které se neloupou, tedy pokud není odvážná a nerozhodne se, že je bude jen do běla drhout a zbaví je tak všech bakterií toxoplasmózy, proti níž není ani po třech letech pojídání hala bala umytého ovoce na trhu v Santiagu promořeného toulavými kočkami imunizovaná, dále by měla zapomenout na požívání jater, plodů moře, svých oblíbených krvavých steaků, tiramisu, těstovin carbonara, čokoládové pěny, všeho, co obsahuje krém, sýrů z nepasterizovaného mléka a raději i pasterizovaných jako Camembert nebo mozzarella - při procházce mezi regály se sýrem tak zmatené Češce mimoděk vyvstane replika jednoho francouzského kamaráda žijícího léta v Praze "už jsem na tom tak špatně, že považuju Veselou krávu za sýr" - a na vrch by pak měla zapomenout i na kávu. "A čaj jsi pila?", zeptám se tedy rozpačitě oné kamarádky, která celý tenhle výčet zahájila jednou z variant na "těhotentství není nemoc". "No, řekněme, že jsem během těhotenství měla děsnou spotřebu roibosu", zazubí se kamarádka: "To je blbý, že ho nesnášíš." "Hlavně ale jezte vyváženě", přečtu si později na internetu, kde se zoufale pokouším najít, jestli se opravdu tohle všechno nesmí, a zároveň si u doporučení "myjte ledničku každé dva týdny, abyste zabránili šíření pro fetus smrtelně nebezpečných bakterií listeriozy" položím otázku, zda to má ještě nějaký smysl poté, co se celý první měsíc těhotenství pokoušela otrávit Několikabuněčného ve svém břiše ledničkou, která se neumyla už dobrého půl roku, tj. od doby, kdy ji máme.

U dalších hygienických opatření pak začnu uvažovat rovnou, kolik prvorodiček zemře ročně na otravu Savem.

Ale nemyslete si, že vás z toho všeho humor vyseká. Nevyseká vás z toho nic, protože máte najednou zodpovědnost a nechcete to zvorat a co kdyby náhodou měli pravdu. Při pohledu na zavánějící Banon obalený v kaštanových listech, který jste ještě před týdnem, neznalá svého stavu hltala nestarajíc se dokonce ani o to, že proti vašemu dechu je pak i po žvýkání neutralizujících Orbitů a vyplachováním zaručeným Listerinem chemický Ali učiněný žabař, vám najednou před očima vyskakují palcové titulky bulvárního deníku Vaše vina "Zahubila dítě vlastní nenažraností" či "Plod agonizoval dlouhé hodiny poté, co nezodpovědná matka požila šálek čaje".

A přitom je to nakonec ona tolik haněná nenažranost, která vás z toho dostane. Po pár dnech požívání nepoživatelného gumového ementálu, balené šunky a předpisového jezení jediného jídla na jídelníčku, na které sice vůbec nemáte chuť, ale které splňuje všechny hygienické předpisy a normy, toho s trochou štěstí budete mít dost, což je pravděpodobně to, co vám zachrání zdravý rozum. Hned, jak ho pustíte ke slovu, vytanou vám na mysli zázračné otázky: "Jak to, že jestliže nesmím Camembert proto, že můžu kvůli oslabené imunitě dostat listeriozu, smějí jíst Camembert staří lidé a děti?" a s chutí si dáte Camembert, zvlášť poté, co zjistíte, že poslední epidemie listeriozy, celých 200 nakažených, bylo ve Francii v roce 1999 a ještě ke všemu byla zrdojem industriální paštika. "Jak to, že Indové nemají všichni rozštěp páteře?" a v klidu si dáte pořádně silný čaj, neb máte tlak stejně jako morál v ponožkách a bez kávy a čaje vám hrozí jedno z dalších nesmírných nebezpečí, tj. pád, přinejmenším do deprese. A pak už to jde lehko: "Jak to, že jsem nikdy neslyšela, že by někdo dostal salmonelózu z creme brûlée?", řeknete si, když strkáte váš oblíbený, přísně zakázaný, dezert do trouby a odtud je už jen krůček k tomu, abyste konečně na německých webových stránkách zjistili díky vaší oprášené němčině, že takový trochu zčernalý banán nebo pár dní otevřený džus v ledničce má přibližně tolik alkoholu, jako nealkoholické pivo a začne se opravdu blýskat na lepší časy.

Právě včas, protože přichází chvíle, kdy sdělíte radostnou novinu světu a rady a doporučení se začnou hrnout všemi neucpanými otvory jako povodeň. Sotva zacpete díru "No, to je pěkný, že máš pořád hlad, ale dávej pozor, ať moc nenabereš, pak to budeš těžko shazovat" vaše dobrá vůle odpovídat na společensky najednou zcela přijatelnou otázku: "A zvracíš?" slovy "Ne, ale mám pořád hrozný hlad" ochabne, a tím se otevře otvor "Ježíš, ty vůbec nenabíráš, jíš? Musíš jíst, i když nemáš chuť!!! Jak jíš?" A jakmile jíte, vynoří se najednou odněkud celá redakční rada Vaší viny a řekne: "No to bys neměla...no ale když už jíš nepasterizovaný sýr, tak ti to může být jedno", nebo "To Audrey, ta nepije vůbec žádný alkohol", kde máte akorát dost slušnosti na to, abyste neodpověděli, že dobře dělá, neb by mohla přijít o jeden ze svých tří neuronů.

Jez vitamíny, předejdeš tím vývojovým vadám. Nejez vitamíny, budeš mít moc velké dítě. Sportuj, ale neběhej, nejezdi na lyžích, nejezdi na kole, nelez na skály, neudýchej se, hlavně nedělej nic, co jsi nedělala dřív, co třeba jóga nebo akvagymnastika? a, no, tu jsi nedělala, ale hlavně sportuj, nejezdi autem, nelétej letadlem, dlouho nestůj, no já bych na tvém místě zašla k doktoru, nechoď k doktoru, akorát tam něco chytíš, ....a hlavně nezapomínej, že těhotentství není nemoc a už jsi byla u toho doktora? valí se na vás odevšad a vy začínáte chápat, jak vznikla pohádka o chytré horákyni.

Z pohádky od našich předků si buď můžete vzít poučení začít chodit v rybářské síti, s pouze jednou botou obutou a požívat nepoživatelné, což vám nepochybně stejně vynese titul blázna, nebo si od chytré horákyně vypůjčit raději její tvořivost, moudrost a humor. Naštěstí na to nejste sama, je na to také vaše Gecková, která nadšeně kope po pozření zakázaného camembertu a ještě nadšeněji po creme brulee, najednou zpozorní, když si to pomalu sjíždíte prašanem  až po kolena a ji to pomalounku kolébá, a dalšími kopanci vás pak upozorňuje, že je kabrňák a je schopná rugbyových zákroků proti pupeční šňůře i na 2500m nadmořské výšky. A je tu na to také Hvězdopravec, který tajně umyje salát u Drahématičky a když mi přinese k televizi nealkoholické pivo, diskrétně z něj sloupne růžek s přeškrtnoutou tlusťoškou. A náš pan doktor, který chválí vždycky, když není nezbytně nutné dělat něco jiného. A ti, kteří drží rady statečně za zuby a nedávají je, dokud se nezeptáte. A Hvězdopravcova šestaosmdesátiletá babička, matka tří dětí, která trochu špatně slyší, a když konečně zaslechne, že nesmíte vůbec žádný alkohol, překvapeně vyjekne: "Žádný? Říkala jsi žádný? No prosim Tě..." a vám dojde, že lidstvo neexistuje jen posledních třicet let. "Hm, možná proto to jde s lidstvem tak z kopce, že to teď přežijou i ty, co by se jinak udusili peřinou", řekne Hvězdopravec opovrživě, když mu ukazuju spací pytel z bazaru, který  je tím jediným, do čeho je možné děti dávat, aby ve Vaší vině zase neměli o čem psát.

A tak věnuju tenhle příspěvek všem, co si vzpomínají, jaké to bylo být poprvé těhotná, i těm, co jsou zrovna přímo v tom. A posílám vám písničku od Renauda, kterou mi včera přinesl z lezení Hvězdopravec. K čemuž připomínám, že já už nelezu, protože jsem nikde nesehnala těhotenský sedák, který přesto existuje. A jedna rada k tomu: V těhotenství je lezení výborné na posilování svalů pánevního dna. Zkrátka, když si dáte tu práci a chvilku hledáte, nenajdete radu, k níž by neexistovala protirada.

Geččí příběh

Celé minulé léto bydlel na fasádě naší sousedky druh místní ještěrky zvaný gecko. To jsou takové ty ještěrky s přísavkami na prstech, které z obyčejné ještěrky dělají horolezce formátu nedávno zesnulého Patricka Edlingera. Gecko bydlel na fasádě v hrozivě se rozpínající rostlině, která rostla obmotávajíc na co přišla takovou rychlostí, že před ní nebyla v bezpečí ani na okně v prvním patře spící kočka: sázeli jsme se s Hvězdopravcem, kdy se kočka probudí obkroužená výhonky toho nenechavého keře, který během dvou tří týdnů vyrostl až do výše prvního patra. Gecko se ale v rostlině měl dobře. Po ránu jsme ho viděli, jak se lišácky skrývá pod horními výhonky a bleskurychlými pohyby se vrhá vpřed, když k němu zabloudí nějaká nešťastná moucha. Co dělal gecko ve dne nevíme, asi se schovával před kočkami, kterých je v naší ulici dobrá desítka, ale večer už byl zase na stanovišti a když nechytal mouchy, koukal nám přímo do oken.

Pak jsme odjeli do Chile zdolávat vulkány, a když jsme se vrátili, začalo rostlině opadávat listí. Copak bude s geckem, lovcem much, říkali jsme si, i když jsme ho od návratu už nezahlédli.

Ale pustili jsme se do jiných činností. Začali jsme, jako milý gecko, zuřivě lézt po skalách a zapsali jsme se do místního lezeckého klubu, kde jsme potkali první zvonokoské známé. Protože začalo být čím dál tím jasnější, že s jedním autem budeme ve Zvonokosech jako jen s jednou rukou, začali jsme se také poohlížet po druhém vozítku, a tak jsem dostala příležitost k ohledání krysího bydliště u tatínka Jeana a milenky Myriam.

Mimochodem, když už jsme u toho, je mi jasné, že věrný laskavý čtenář se poslední půl rok jistě ptal, jak se má krysí Einstein. Stále žije. Stále uniká a myslím, že ho tatínek nechytí, dokud Einstein nedostane Alzheimera a na mechanismy všech nalíčených pastí nezapomene. Zatím je ale v plné plodné síle, a tak na podzim zplodil i nenechavé potomky, z nichž jeden se pokusil - kooperativně, nutno říct - v kuchyni otrávit plynem, když se prokousal do skříňky pod umyvadlo a začal ohlodávat plynové potrubí. Inu, ta mladá generace, myslí jen na to, jak si rychle užít a zemřít mladá, myslí si jistě prohnaný tatínek Einstein a vrtí nad tím celým dlouhým krysím ocáskem. Tatínek Jean nad zlovůlí Einsteina syna kroutí hlavou také, copak je to za způsoby, chtít vyhodit dům do povětří! "Budeme s tím vážně muset něco dělat", nadhodil tuhle během rodinného oběda. "Možná nastal čas na obyčejné pastičky!", řekl Hvězdopravec. "No jo, ale to oni taky prokouknou, chytí se jeden, dva, a pak už nikdo", řekl tatínek. K pastičkám má odpor a bylo jasné, že jeho předchozí oznámení bylo jen tak, aby se neřeklo. Einstein má tedy důchod zajištěn.

Ale zpět k autu. Jedním z následků konání dobra, jež tatínkovi káže činit jeho prorok, patří totiž to, že když někdo v rodině potřebuje prodat auto a nemá kupce, tatínek auto koupí. Abych tedy nebyla špatně pochopena: prorok samozřejmě nevyzývá k nákupu aut a ke konzumaci. Ale vyzývá ke konání dobra. A konání dobra je, dle tatínka Jeana, zbavit všechny jejich starostí, i když to znamená zanést si celou zahradu starými vraky. Tatínek tak koupil Hvězdopravcova Peugota, kterého můj drahý nestihl prodat před odjezdem do Chile, a následně toto jaro odkoupil také Peugota, kterého se zbavoval dědeček. Nutno uznat, že obě auta jsou poměrně nová a dobře pojízdná. Vraky na zahradě jsou tedy tatínkova stará Xantia, milenčin růžový Citroen AX a ošuntělý karavan neznámé značky. Vraků se ale tatínek zbavovat nechce, protože co kdyby chtěl někdo už odprodané pojízdné auto zpět?

A navíc, takový vrak se přece může někomu hodit. Třeba někomu, kdo odřel Dežotovi bok a pořád si k tomu nafoukanému bílému namustrovanému frajírkovi nemůže najít vztah. Jinými slovy, vrak se může hodit mě. "Stačí, když ji pojistíte a můžete si pro ní přijet", řekl tedy tatínek. A protože Hvězdopravec pracoval, nasedla jsem na vlak a odjela do Simianne, kousek na sever od Marseille. "Jí" se myslel růžový Citroen l'AX, o němž jsem si vlivem totální neznalosti automobilových značek myslela, že se jmenuje "la X". Vlastně jsem vůbec nevěděla, jak X vypadá, dokonce ani zda je to spíš velikosti Pathfindera nebo spíš velikosti Smartu. Ve večerním šeru kousek od domu stálo malilinkaté prdítko, malilinkaté i oproti náfukovi Dežotovi. Řeknu vám, byla to láska na první pohled. I když jsem z ní na dálnici nevymáčkla více než 100 a zakázala si s ní tedy podobné kousky pro příště provádět. No co, já dálnice stejně nikdy neměla ráda.

Někdy v době, kdy nám přibyla X a kdy z rostliny naproti zmizel gecko, na mě, jak se (i s tou hrubkou) neotřele píše na českých internetových fórem "vykoukli dvě čárky na testu". Ať si lámu hlavu jak chci, nevím, jak vám tuhle skutečnost sdělit originálněji. S dvěma čárkami na testu mi totiž ubyly první dva neurony a tahle tendence roste exponenciálně stejně jako hormon hcg.

Jinak by totiž ta paní, co se nebála po prvním pokusu o výstup na Sierra Nevadu v noci v hlubokém chilském lese s Hvězdopravcovou zlomenou lyží, Sylvainovo vykloubeným ramenem a šesti kilometry cestou necestou mezi bambusy přes nespočetné potoky před námi, nemohla málem zešílet hrůzou, že u kadeřnice dýchala 30 minut výpary amoniaku stoupající z hlavinky zákaznice vedle.

Jinak by totiž ta samá paní, která sjela na lyžích zledovatělý padesát stupňů nakloněný vrcholek Osorna, kde pád znamenal rychlý sešup až k úpatí, a které pak Sylvain řekl, že je neuvěřitelné, jak dokázala zvítězit nad svým paralyzujícím strachem z prázdna, nemohla při sledování televize, kde běžel program o želvích mláďatech, která po vylíhnutí utíkají do moře, a zlí ptáci se je přitom snaží sežrat a v moři se jim ještě zlejší krabi pokoušejí trhat nožičky a ručičky, málem utlouct Hvězdopravce ovládáním, protože se dožadovala, aby její drahý zachránce program co nejrychleji přepnul, jelikož ona sama v tom stresu nemohla najít to správné tlačítko.

A už vůbec by ta paní, která psala akceptovatelné práce na témata jako "Winnicotův koncept falešného já a tzv. nové patologie" nemohla s neuvěřením na otázku "Jaké ty vypeckované olivy chcete, černé nebo zelené? noires ou vertes?" odpovědět "Vy máte černé olivy otevřené a zavřené?" noires ouvertes ou fermées?"

Ale protože se mi tohle všechno stalo a protože neurony rychle ubývaly a hcg tedy rostlo, někdy v listopadu jsme se konečně dostali k doktorovi, který si na nás posvítil sondou. Na obrazovce se to trochu zavlnilo, Hvězdopravec vykřikl: "Ty jo, támhle tluče srdíčko!" a na oba na nás vykoukl v klubíčku stočený....gecko.

Tak vida, sem se poděl. Celé léto si nás obhlížel, a nakonec se rozhodl se k nám přidat.

V lednu jsme byli u pana doktora znovu. Při pohledu na obrazovku Hvězdopravec pochvalně řekl: "No vida, už to skoro nevypadá jako plaz!" Pan doktor se podíval také a zeptal se, zda chceme vědět, co to "to" je. Oba jsme přikývli.

A tak víme, že gecko je ve skutečnosti Gecková.

Neuronů mi zatím zůstalo dost na to, abych nenapsala, že jsme "mocinky šťastní", ale tak nějak to je. Hvězdopravec i já se už nemůžeme dočkat, až nás bude někdo v noci několikrát budit a poblinká nám nový gauč. Do téhle doby se o podobné věci starali naši svobodní nevyřádění kamarádi, ale myslíme, že není nad to, aby od určité doby zajišťoval podobné radosti "ten nejkrásnější dáreček, který jsme si mohli nadělit". Jediný, kdo radost nemá, je nafoukaný frajírek Dežot. Schválně dělá, že se mu do kufru nevejde žádný kočárek, kromě jednoho, stejně pitomého jako samotný Dežot. Gecková ale v pitomém kočárku jezdit nebude, to ať si Dežot raději rychle spočítá.

A tak vás vážení čtenáři po dlouhé době zase zdravím a doufám, že mi stav mých neuronů dovolí napsat častěji než jednou za půl roku. Zatím vám posílám pozdrav a Gecková kopanec. A posílám vám fotky toho, jak Geckovou připravujeme na to, že z ní bude šampionka ve skialpech. A šampioni budeme, i když nám teď Hvězdopravec říká Cacamolovi. Mimochodem, ty kalhoty, co mám na sobě, jsou Hvězdopravcovy a nechci, abyste mi jako ty nechutně hubené Francouzky napsali, že "to ale vůbec není vidět, že bych byla těhotná".