čtvrtek 27. listopadu 2014

Zrnka

Letošní léto bylo v Provence tak studené, že i já jsem zdejším věčným stěžovatelům musela dát za pravdu, choulíc se v červenci pod světly zářivek ve své na sever orientované kanceláři nazývané "jeskyně" ve vlněném svetru. O to krásnější ale přišel podzim. Koncem srpna jsme se konečně přestěhovali do domu se zahradou, stihli koupit plastový nábytek na terasu, dvě lehátka a nafukovací bazének pro Geckulku a v září se pěkně o víkendu vyvalovali na sluníčku. A po slunečném září přišel teplý říjen, ve zprávách pořád ukazovali, jak se lidé koupou v moři i v oceánu a my si pomalu začli mnout ruce, jak jsme to dobře udělali, že jsme v létě neplatili horentní sumy za ubytování a netlačili se s davy lidí v jakékoli destinaci, která jen trochu zavání dovolenou, že jsme nestáli v rekordních 900km zácp, které se sobotu co sobotu tvoří na francouzských dálnicích, ale pěkně jsme se rozhodli jet na prázdniny až na Dušičky.

Jeli jsme na týden do Pyrenejí, a pak na týden na Ile d'Oléron, ostrov se spoustou písčitých pláží, solnými rybníčky a pěstírnami ústřic. Kola jsme nebrali, protože majitel domečku, který jsme si pronajali, nám půjčil dva staré velocipédy. Hvězdopravec o tom svém tvrdil, že Luis Ocanha byla svého času fakt značka, což jsem si, jako bývalý majitel kola Eska, přeložila tak, že Luis Ocanha je francouzský Favorit.  Já jsem měla kolo dámské a nostalgicky jsem na něm vzpomínala na doby, kdy jsem jezdila do práce šest kilometrů na kole Indurajnovi po břehu Isere, a ne jako teď šedesát Autojakokrávou po březích Durance a následně Bleone. Jen Geckulka měla vozík svůj a rozhodla se, že už je velká a nebude se v něm vůbec bát jako tohle léto.

První výlet na kole jsme podnikli na sever ostrova k majáku. Bylo krásně, ostrov pěkně placatý a protkaný cyklostezkami, a tak jsme za hodinku už prohlíželi pasti na ryby. Pasti na ryby? No ano, chytří obyvatelé ostrova využívali totiž už v dávno minulých dobách přílivu a odlivu k tomu, aby na mělkém mořském dně postavili důmyslný systém hrází, které při odlivu zachytí pěkně opozdilce v rybníčkách, ze kterých už jen stačí ryby vylovit podběrákem. Říká se tomu pěší rybolov. Po prohlídce pastí jsme vylezli na maják, Geckulka běhala kolem dokola strážní plošiny jako by se na ostrov řítily lodě ze všech stran, a pak jsme zase slezli a šli na palačinku a na mušle do restaurace. Servis byl milý a rychlý. Gecková ochutnala úplně všechno a říkala mňam mňam. Pak jsme šli na pláž. Slunce pálilo jako by vůbec nebyl konec října, ale pláž byla pustá a prázdná. Začali jsme litovat, že nemáme plavky a Gecková začala vyžadovat, že se chce koupat. "Tak jenom nožičky", řekli jsme a svlékli jsme Geckové kalhoty. Gecková běhala ve vlnách a výskala radostí, že se k ní to moře přibližuje a zase utíká. Samozřejmě jí za chvíli visela mořskou vodou nacucaná plenka u kolen a tričko měla umáčené až po krk. Ale bylo teplo a měli jsme s sebou suché věci. Ve čtyři jsme ječící Geckovou, která z moře nechtěla ani za svačinu ven, nakonec tedy vytáhli z vln, oblékli ji, dali do vozíku, kde okamžitě usnula, a zase jeli domů. V hlavě mi zněl Perfect Day. Doma jsme vyložili věci a z bot, vozejku, Geckulčiných věcí, prostě všeho, se na nás vysypala nesčetná zrníčka písku.

Zrníčko písku, grain de sable, je ve francouzštině také ale synonymum toho, že v dobře klapajícím soukolí někdy něco zaskřípe a někdy se i pořádně zadře. V úterý přiletěl ultralightem tatínek Jean, tentokrát jsme plavky nezapomněli, do restaurace na pláži proti pevnosti Boyard jsme sice dorazili po skončení servisu, ale naštěstí jsme měli ve vozíku dvě konzervy výběrových sardinek, tak lahodných, že jsme si při jejich pojídání na osamělé pláži lebedili, jak je to dobře, že restaurace měla zavřeno, pak jsme se koupali, Geckulka zase nechtěla z pláže vůbec pryč a večer jsem upekla rybu z trhu, kterou ulovili místní rybáři a která stála tak málo, že se mi zdálo, že na vývěsním štítu chybí u všeho jedna nula navíc. Ve středu jsme tatínka Jeana doprovodili na letiště a jeli jsme na druhý břeh ostrova podívat se na rybářské lodě. A zatímco jsme seděli v restauraci a všichni tři se cpali polévkou z mořských ryb, tatínek Jean měl poruchu motoru a zřítil se někde u Bordeaux.

Hvězdopravec odjel za tatínkem Jeanem, který měl obrovské štěstí a z nehody vyvázl "jenom" s nesčetnými zlomeninami, ještě ten večer. Gecková a já jsme zůstaly na místě, chodily jsme na pláž kus za domem a čekaly, až se nám Hvězdopravec vrátí. V sobotu jsme se vydali všichni tři na cestu zpět. Cestou jsme se zastavili v Bordeaux. Tatínek Jean byl pořád v bezvědomí, ale prognóza byla příznivá.

Týden po návratu domů Hvězdopravec strávil prací, cestami za příbuzenstvem a telefonováním do Bordeaux. Na mně ležela moje práce, veškerá péče o dům a o Geckulku. A bylo by toho i tak dost, ale protože se na nás zrníčka a zrnka písku z prázdninových věcí jen sypala, ve středu v šest ráno, když jsme vstali do práce, jsme našli v kuchyni na podlaze vyteklou celou pračku i s extra mácháním. S odpadem už jsme měli nějaké problémy před odjezdem na prázdniny, ale obvykle stačilo vytáhnout myčku doprostřed kuchyně, pod odpad pro myčku a pračku dát kbelík, do kterého steklo to, co nesteklo do odpadu. Člověk pak nemusel ráno vytírat, jen při přípravě ranní kávy tančit okolo uprostřed kuchyně stojící myčky jako okolo totemu. Ve středu ráno ale byly v kuchyni dva centimetry vody. Podlaha naštěstí není rovná, a tak nebyla vytopená lednička, ale i tak bylo vytírání kuchyně v šest ráno doprovázené příslušným klením nás obou a veselým výskáním Geckové, která se od změny času budí mezi pátou a šestou, a které spoušť v kuchyni nejspíš připomněla moře, které k ní ve vlnách přicházelo a zase odcházelo.

V pátek pračka vytekla zase. Hvězdopravec byl v Bordeaux, a tak jsem vytírala sama. V sobotu ráno kbelík pod odpadem neudržel už ani myčku, která normálně moc vody nevypouští a přestal úplně odtékat i dřez. Vytírala jsem ráno. Vytírala jsem odpoledne. V neděli jsem se po vytření rozhodla, že už prostě nebudeme mýt nádobí a nebudeme prát, což ale s Geckulčinou spotřebou není dost dobře možné, a tak když se Hvězdopravec v neděli večer vrátil, připojili jsme nakonec na vývod z myčky hadici na zalévání zahrady, vytáhli ji ven z domu a položili na hranici naší zahrady a sousedova pole. Když jsem ráno viděla, jak se hadice od myčky nadouvá vodou a bez jediné kapky vedle ji plive rovnou do hadice na zalévání, málem jsem slzela štěstím. Dřez ale neodtékal a všechny pokusy o uvolnění odpadu byly stejně marné jako ty, které Hvězdopravec podnikl během minulého měsíce. Nezbylo než doufat, že se nám v pondělí, den mezi víkendem a úterním státním svátkem, podaří sehnat někoho, kdo odpad opraví.

A podařilo se. Nikdy jsem netušila, že budu vítat hovnocuc s podobným jásotem a s takovou radostí otevřu dveře kuchyně dvěma chlápkům v neuvěřitelně páchnoucích gumových oblečcích.

A tatínkovi Jeanovi už je také mnohem líp a už dokonce ani není v Bordeaux v nemocnici, ale kousek tady od nás v rehabilitačním centru. Zrnka písku máme snad na nějakou dobu zase za sebou.

A přesto tu s námi pořád jedno zrníčko zbylo. Není to zrnko písku, je to opravdické zrníčko se zárodkem života vevnitř, a tak mu říkejme tedy třeba Zrníček. Vypadá v pořádku, zdárně roste a měl by tu být s námi začátkem června. Tak nám držte palce.










10 komentářů:

  1. Mne to ted vzdycky dojme, kdyz se dozvim, ze nekdo ceka dite. A ty to umis napsat tak poeticky :) Blahopreju! To budou mit narozeniny docela blizko u sebe, co?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj! Dekuju za komentar. Vyuzivam prilezitosti, abych rekla, jak hrozne rada ctu tvuj blog. Moc se mi libi, jak pises o detech. Nekdy prekladam Hvezdopravci a ukazuju mu fotky, jsou nadherny (fotky i deti). A mate deti strasne sikovny. Jinak jo, geckulka dostane brachu nebo segru skoro k narozeninam :)....chudak. Mel by prijit tak dva tydny pred nima....

      Vymazat
    2. Jeee, dekuju mockrat. Jsem si svou reakci precetla az ted, jsem takova rozlitana a samozrejme jsem zapomnela, ze jsem komnetnovala.

      Vymazat
  2. Blahopřeju a trochu se směju :) čítávala jsem tvůj blog z Chile a začátky v Provence. Pak jsem měla roční pauzu, bo jsem povila malou roztomilou dračici. Když jsem se vrátila (a vrátil se mi rozum a systém) na internet, koukám, žes taky nic nepsala a že mi vlastně nic neuniklo, protože jste tři. Teď nakukuju zase zřídka, bo se za dva měsíce narodí dračisko číslo dvě. A koukám, že u vás taky naskane blogovací/čtecí pauza. Tak ještě jednou blahopřeju a držím pěsti. Ivka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :)))) No, tak koukam, ze nas ty deti odvadeji od dulezitych veci uplne stejnym zpusobem :)))

      Vymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Gratuluji Terko. A snad i tatínkovi je teď v půli prosince už daleko lépe.

    OdpovědětVymazat