neděle 1. ledna 2017

Šťastný a veselý

Konec roku byl náročný jako obvykle. Jako obvykle jsem hartusila, že letos nepeču a jako obvykle jsem už koncem listopadu nakoupila mouku, máslo a vejce, protože se pomalu objevil problém, čím podarovat kolegy, listonoše, sousedy, tety v jeslích a vůbec všechny okolo, a k tomu navíc letos i to, že v Geckulčině škole se po rodičích chtělo, aby vytvořili nějakou tu dobrotu na vánoční trh. Na vánočním trhu se dobroty prodají a škola má pak peníze na divadlo nebo na různé další aktivity. Rodiče je platí napečeným cukrovím nepřímo a nestane se tak, že by nějaké dítě nemohlo tam nebo onam, protože mu to rodiče nemůžou zaplatit. To ve mně dokonce vzbudilo dost sil uplácat mimo jiné těsto na linecké ze čtyř dávek. Pak jsem tři dny tu a tam koukla do lednice a říkala si, že se to třeba vykrájí a slepí samo. Naštěstí se pak ale můj dva týdny trvající zánět průdušek proměnil v zánět dutin, doktor mě nechal doma a na vykrájení se tedy dostalo. Cukroví se prodalo, mně se z kašlání zablokoval krk a Vánoce mohly začít. Než začaly, stalo se mi už jen to, že jsem vycházela s dětmi z jeslí, když tu slyším zděšené španělské "los zapatos!", nějaké maminky, která si v té hrůze na francouzštinu nevzpomněla, ale já naštěstí rozuměla, že volá zděšeně "boty!" a podívala se Zrníčkovi na nohy a zjistila, že se právě chystá vyběhnout na náledím pokryté parkoviště v ponožkách. Prázdniny, potřebuju prázdniny!!!, pomyslela jsem si. Den před jejich začátkem jsem zašla k chiropraktikovi, aby mi odblokoval krk. Dozvěděla jsem se, že to bude ještě dva, tři dny trochu bolet, a že mám hlavně odpočívat a nic nezvedat. Bolelo to týden. Asi proto, že odpočívat a nic nezvedat před Vánoci s dvěma malými dětmi je tak pertinentní jako doporučit slepému omezit dívání televizi.

Hvězdopravec statečně jako obvykle pomáhal v chodu domácnosti, ale s výhradou, že stihne sledovat Vendée Globe a bude mě při každé možnosti informovat o tom, komu se zlomil kýl, komu stěžeň a kdo zase málem spadl přes palubu. Vážený čtenář právě jistě pochopil, že ve Vendée Globe jde o plachetnice. Plachetnice jedou kolem světa, je na nich jen jeden námořník, který spí asi tak málo jako matka průměrného kojence, zápasí s bouřemi a vůbec žije nebezpečně. "Když jsou velký vlny", popisoval mi Hvězdopravec: "lodě z nich takhle padají dolů a to jsou děsný rány. Jeden ulomil kýl a loď nešla řídit. Měl strašný štěstí, že nedaleko byla francouzská výzkumná loď, a ta ho mohla zachránit. Letos jedou pořád přes čtyřicet uzlů za hodinu, jsou tam hrozný bouře". Geckulka sedí na židličce a poslouchá tatínkovo líčení námořních dobrodružství mnohem pozorněji než já. "E mua," řekne a puká důležitostí: "yn fua syr l bató a perdy la suset!" "A já jsem jednou na lodi ztratila dudlík!", připomene nám příhodu z léta, kdy jí jako dvouleté ze šlapadla upadl dudlík do Quinsonské přehrady a my museli zpět ho hledat a lovit.

Před Vánoci, den po odblokování mého krku a přesně ten den, kdy Zrníčkovi ráno prasklo ouško, jsme odjeli na hory. Než jsme odjeli, dovezla jsem Zrníčka k doktorovi, který mně ujistil, že na hory naopak jet máme, protože aspoň změníme všichni vzduch - myslím, že globálně francouzští doktoři studují medicínu stylem "co tě nezabije, to tě posílí" - a tak jsme jeli. Zrníček tak mohl poprvé v životě chodit ve sněhu - minulý rok chodit ještě neuměl - a rozšířit svoje schopnosti v ježdění na bobech. Geckulka, která loni nechtěla o bobech ani slyšet, se sice pořád bojí stejně a jezdit nechce, ale fakt, že Samsam jezdí na lyžích - psali o tom v jejím oblíbeném časopise Pomme d'Api - v ní probudil zvědavost, co se lyží týče. "Va pa tombé!" "Neupadnu!", ujišťovala se ale pořád, protože přeci jen, Samsam na lyžích létá a skončí se zlomenou nohou. "Když nebudeš lítat, tak klidně padat můžeš.", ujišťuju jí, protože se mě drží jako klíště a nechce se pustit ani na vteřinu, lyže na nohou. Ježdění se jí ale líbí a nakonec, po týdnu, ujede bez držení dva, tři metry sama ode mně k tátovi. Záliba v extrémních sportech se pak potrvdí, když už zpět doma na štědrý den večeříme s celou dlouhou širokou rodinou u Barbary doma a Geckulka vytrvale objíždí v jedenáct večer stůl s hosty na kolečkových bruslích své sestřenice, zatímco jak pětiletá sestřenice, tak sedmiletý bratranec dávno chrní na kanapi. Možná, že se nám Geckulka přeci jen otrká.

Tématem letošních Vánoc byli též koně. Náš pan soused si přivezl jednoho živého na zahradu, aby mu spásl vysokou trávu. O koních jsme také viděli knížku v knihkupectví, o niž se děti rychle porvaly. "Akór hijů!", naučil se říkat Zrníček a od té doby jsme byli u plotu našeho souseda pečení vaření, s botami vnořenými do hlíny rozmoklého zimního pole, v chladu rán a i snášející se noci. "Akór hijů!", křičí Zrníček, jakmile se otevřou vchodové dveře. Když jsme se vraceli z hor, s ouškem v pořádku, právě včas pro epidemii toho, čemu se velmi netvořivě říká střevní chřipka, a co moje kamarádka Radka výstižně nazývá sračkoblitka, Zrníček zvracel celou druhou polovinu cesty, plakal a tvářil se tak, že jsme uvažovali, zda nepojedeme rovnou do nemocnice. Pak jsme ale zatočili na cestu k domu, poblinkaný hošík se vztyčil v sedačce, odzelenal se vmžiku pěkně do růžova a zakřičel: "Akór hijů!" a bylo po pochybách. A jak začal Zrníček rok 2017? Probudil se v šest ráno voláním "Akór hijů!". Dostal mléko a důsledné doporučení usnout. "Akór hijů!", ozývalo se z postýlky chvíli. Pak se nachvíli rozhostilo ticho následované ospalým "Akór mňaů!" a dvěma hodinami spánku.

Na Nový rok jsme byli s kamarády v Drome. Drome je kraj ležící poměrně nedaleko od nás, kde je snad ještě pustěji než v Provence, protože údolí jsou tam hlubší a kopce vyšší. Údolími, bílými jinovatkou, kam nikdy nedopadá slunce, se vlní úzké silnice a po nich se poměrně dost rychle pohybují místní lovci (bydlí v Drome vůbec někdo jiný, než lovci? A, málem bych zapomněla na komunity hippies!) a sem tam pomalu šine nějaký ten turista. Hvězdopravec sice není místní lovec, ale rozhodně se nešine jako turista. Děti vzadu spaly a Hvězdopravec cedil skrz zuby: "Tenhle mě štve! Podívej se, jak jede!" pokaždé, když se před námi objevil nějaký horským silnicím nezvyklý automobil, a pak šlapal na pedál a předjížděl. Předjel asi deset šneků podivuhodně koncentrovaných na jednom úseku silnice a jelo se. Pak Geckulka zakašlala, krkla a než jsem stihla říct: "No ona mi před odjezdem říkala, že jí bolí bříško." nebo aspoň vykřiknout: "Sračkoblitka!!!", protože mi bylo okamžitě jasné, že jsem to evidentně nechytila od Zrníčka jen já, bylo vymalováno. Na opěradle předního sedadla, všude na zadním, všude na Geckulce, na sedadle, na zemi, na dveřích, na botách, na věcech. Geckulka brečela, Hvězdopravec zastavil a zatímco ve střešním kufru hledal čisté oblečení a já jsem otírala z auta vytaženou Geckulku metry papírových utěrek, pomalu kolem nás postupně projelo všech těch deset šneků. Než jsme uklidili všechno to fondue (Geckulka má moc ráda sýr a ten den ho snědla k těstovinám požehnaně) z dítěte i vnitřku auta, měli čas.

V Drome jsme si pak konečně odpočinuli. Kamarádi přivezli chřipku, ale kupodivu se rychle doklidila zřejmě do nějakých zalidněnějších končin. Nejen, že jsme se všichni rychle uzdravili a strávili výborných mrazivých pár dní, ale hlavně jsme se ani nenakazili ničím dalším. Zkrátka, čekaly nás konečně skutečné prázdniny. Geckulka a Zrníček vytvořili s dětmi kamarádů tu správnou dětskou smečku, která zmizí pravidelně někam do pokoje hrát si a nechá rodiče v klidu konverzovat. A i když bylo přeci jen tu a tam potřeba vyřešit nějakou tu bitku o koníčka z Lega (akór hijů!) nebo o knížku o koníčkách (akór HIJŮ!), jsme nakonec přeci jen skutečně ve formě.

A tak vám přeju, abyste v roce 2017 také měli kolem sebe tu správnou smečku. Šťastný a veselý!