úterý 22. listopadu 2016

Geckulčin svět a Zrníčkův vzdor

Minule jsem tu psala o Zrníčkových lumpárnách. To jsem se ještě smála. Netušila jsem, že období vzdoru u nás udeří nečekaně a prudkou silou. Ve čtvrtek se Zrníček vykoupal v záchodě, v pátek začal ochutnávat z nočníku a někdy v sobotu k večeru objevil "ne". Celá neděle byla peklo. Zrníček přestal poslouchat, urážel se, na všechno říkal ne, vrhal se na zem vzteky a zároveň se mi systematicky věšel na nohu a křičel, jakmile jsem se pokusila hnout a vařit, uklízet nebo jít na záchod. Řval i hodinu v kuse. U usměvavého a spokojeného dítěte, které nikdy nekřičelo víc než pár sekund, když nepočítám koupání mezi prvním a čtvrtým měsícem, to je změna veliká. Dalo by se říct, že jsme od Geckulky zvyklí, ale spíš si myslím, že jsme od Geckulky vyčerpaní a nemáme na to znovu nervy. Zrníček odmítal spát siestu, a následně spát večer. Nechtěl spát, ale když jsme na jeho volání přišli do pokoje, vzdorovitě se odvrátil a řekl: "Ne!" na jakýkoli kontakt. Usnul až v deset, když jsem ho držela téměř násilím v posteli, zpívala mu ukolébavku, která normálně zabere a uklidní do pár vteřin, a řval a řval a řval až se uřval. Druhý den jsem ho objednala k doktorovi. Má určitě zánět středního ucha, omlouvala jsem ho. Zrníček na ně trpí. Loni jich měl aspoň deset. Letos zatím žádný a žádný neobjevil ani doktor v pondělí večer. Zrníček je zdravý jako řípa. Nezbylo, než si připustit, že je zkrátka v období vzdoru. "Pořád chce poroučet a ukazovat, kdo je šéf", potvrdili mi v jeslích. "Vylezeš z vany?", zeptala jsem se ho na zkoušku, když jsem ho večer koupala. "Ne!", řekl Zrníček. "No tak dobře, tak za chvilku", řekla jsem zkušeně. U Geckulky to funguje výborně. Připraví se na změnu a za minutu následuje vaše kroky. "Ne ne ne, ne ne ne", zpíval Zrníček spokojeně a cákal z vany ven. Kam se poděl můj hodný chlapeček?

Děti jistě vymezují svoje pozice tak, aby jedno mělo tu, a druhé zase druhou. Od chvíle, kdy Zrníček vzdoruje, je Geckulka učiněný svatoušek, tedy když nepočítám chvíle, kdy jeden udeří druhého paličkou, ten druhý mu to vrátí, a tak až do roztržení pořád dokola. Geckulka říká: "Mersi mamá!", děkuju maminko, když jí utřu nos nebo jí obuju botičky. Dá mi pusu, když jí udělám culíky, místo aby po staru řvala, že se jí to nelíbí, že ji to tahá, že chce jít k zrcadlu, že nechce, abych jí pomáhala ze židličky, že jí ze židličky nejde samotné vylézt, že se jí vyzula bačkůrka a vůbec tak podobně.

Možná je to celé i tím, že Geckulka právě ovládla dost velkou úroveň jazyka na to, aby nám dokázala zprostředkovat svůj pohled na věc. A i když nám to celé komunikuje hlavně francouzsky, je to k popukání.

"Ja q de grand voatůr, mamá!", říká Geckulka, když odjíždíme od rybníka, kde jsou prolézačky. Ano, kolem jsou samá velká auta. Doma máme auta Dežota a Dustera, kterým Geckulka v tomto pořadí říká Malé auto a Velké auto. Ve stejné logice říkala Hvězdopravcovu pradědečkovi, který k nám jezdíval vždycky s tatínkem Jeanem, Hvězdopravcovým tatínkem, Malý děda, zatímco tatínka Jeana nazývalka Velký děda. Ale zpět k odjezdu z prolézaček. Zavadím pohledem o zaparkovaní Twingo. "Nejsou tu jen velká auta, Geckulko," řeknu: "Podívej, tady je malé." "Apre, va grandir mamá!", ujistí se Geckulka. "Ono pak vyroste!" No vida, proč ne? Koupíte si Twingo, počkáte, a za pár let máte Espace. Jen doufám, že také neprochází obdobím vzdoru.

Geckulka má také problem s prdíky. Ví, že prdět se trochu smí a trochu nesmí, ale pořád ještě neví jak na to. V lékárně, když čekáme na vydání léku, ozve se najednou zvuk, za který by se nemusel stydět ani dřevorubec. "Geckulko,", říkám diskrétně česky, využívajíc toho, že můžu klidně nahlas poučovat svojí holčičku na veřejnosti prakticky o čemkoli: "Na veřejnosti se neprdí. Prdět můžeš doma, ale venku se snaž to nedělat. "A pété!" "Uprdla jsem se!" zvolá Geckulka a čeká na reakci kolem, nepochybně, aby ověřila, zda mluvím pravdu. Nikdo nereaguje. Buď neslyší, nerozumí nebo se stydí. "A PÉTÉ!", zařve Geckulka. Žádná reakce. Zdá se, že Geckulku to překvapilo a zřejmě si říká, že na tom, co vykládám, něco bude. "Ve škole nebo v obchodě se neprdí! Když se náhodou uprdneš," poučuju ji: "Dělej, jako když se nic nestalo. " Je vidět, že v hlavičce to šrotuje:"E dan la voatůr, on pet?", zeptá se Geckulka vážně: "A v autě se prdí?"

Den poté kreslíme dopis Ježíškovi. Geckulka chce panenku, Zrníček, předpokládám, zvířátka z farmy, a tak pomáhám kreslit. Zrníčkovi je tu šumák, ale Geckulka vybarvuje přeci jen panence pyžámko a říká, že chce, aby ta panenka měla pyžamo a dalo se jí svléknout. Když je hotovo, říkám, že dáme dopis za okno a ráno se půjdeme přesvědčit, zda Ježíšek šel kolem a dopis vzal. Hvězdopravec zatím brblá, že ho bolí noha, objednává se k chiropraktikovi a získává dostaveníčko náslející den k večeru. Protože Hvězdopravec je hlava děravá, nalepí si na vchodové dveře ceduli : Chiropraktik, 18:30. Druhý den ráno vstaneme, Geckulka snídá a já, snažíc se vykouzlit Vánoce, se jí zeptám, zda ověřila, že si Ježíšek dopis vzal. "Ui", potvrzuje Geckulka, dál se loudá se snídaní a vypadá, že ji to celé moc nezajímá. Nakonec to ale přeci jen dojde ověřit. Pak se začneme soukat do bund a připravovat k odjezdu: "A, mamá, a ublié!!!!", volá Geckulka a ukazuje na vchodové dveře: "Maminko, zapomněl!" "A ublié pér Noel! A ublié la letr papa!!!" Ježíšek zapomněl tatínkův dopis! Hvězdopravec letos prostě dostane návštěvu chiropraktika a bude vymalováno.

Maminčin dopis Ježíšek zapomněl vzít taky, protože maminky žádný dopis nestihla napsat. Pokud si má ale něco přát, jsou to pořád stejně zdravé děti s maximálně ještě tak nudlí u nosu, ale pořád stejně velkým elánem. A pevné nervy pro oba rodiče. A pokud byla maminka opravdu hodná, dovoluje si žádat osm hodin spánku v kuse alespoň jednu noc v příštím kalendářním roce. Takže, kdybych už nestihla napsat, protože člověk nikdy neví, přeju vám všem také veselé Vánoce!

neděle 20. listopadu 2016

V nestřežených chvílích

Život rodiny s dvěma dětmi je intenzivní a - nebudu vám lhát - někdy z něj padám na nos. Někdy se večer skutečně modlím, aby Zrníček usnul a neměl jeden ze svých dnů, kdy je bůh ví proč schopen řádit až do chvíle, kdy budeme chtít jít spát my. Občas chápu, proč nám v porodnici kladli na srdce něco tak evidentního jako fakt, že dětem se nesmějí dávat prášky na spaní. Dívám se na něj a říkám si, že bych možná měla začít zkusit také pít bio mléko osmnáct euro za plechovku, abych měla tolik energie. Někdy si říkám, že je to pořád dokola, rutina, rutina a zase rutina, zítra večer zase budu kolem půl sedmé servírovat dětem večeři, z níž dobrá třetina skončí na zemi, protože Zrníček chce jíst sám, ale co mu nejde rozkousat vyndavá z pusy a hází kolem sebe, a když už nechce jíst, vyndá bleskurychle v nestřežené chvíli všechno z talíře a celou hrst hodí pod stůl nebo že zase budu poslouchat ten příšerný jekot u mytí hlav. A i když mě okamžitě napadá, jaké štěstí človek má, když ví, že ho denně večer čeká tohle "totéž" (co kdyby najednou nebylo? co ti, co žijou v místech, kde není čím tu hlavu umýt - a to si ještě nepouštím představivost moc na špacír?), nemůžu se ubránit dívání se na hodinky, kdy že už budeme mít tohle všechno za sebou a budeme mít padla. Samozřejmě, že v těhle chvílích - a po pravdě, nejen v nich - také nechápu, jak to vydrží matky, které jsou léta letoucí na mateřské a rodičovské. Kdybych žila v Čechách, žiju v tomhle kolotoči jen a jen děti už od jara 2013 a nejspíš bych byla dennodenně doma s oběma dětmi, protože Geckulkce jsou "teprve" tři od června a nejspíš by mi ji tedy nevzali ještě do státní školky. Hvězdopravec by chodil do práce a kdo ví, zda bychom večer měli rozdělenou péči tak půl napůl, já nakrmím, zatímco on topí nebo dělá jiné potřebné věci, on vykoupe Zrníčka, zatímco já pomáhám Geckulce dojíst, pak on uloží Zrníčka zatímco já koupu, on čte pohádku a já vařím, a pak dávám Geckulku do postele zatímco on připravuje stůl.

Když jsme byli letos v létě v Čechách, jedno dopoledne uprostřed týdne jsme zabloudili s Hvězdopravcem a mojí kamarádkou Radkou na oběd do hospody, kam Radka ráda chodí. Všude kolem nás na terase seděly houfy matek na mateřské. Ani jeden chlap. Matky seděly a povídaly o dětech. V podtextu konverzací, které jsem slyšela, mně udeřilo jedno. Předháněly se jako kdyby mluvily o tom, jaká si která pořídila fáro. Ten můj už umí to, ten můj tohle. S Geckulkou, která začala chodit v sedmnácti měsících a odplenkovala se (skoro sama) těsně před třetími narozeninami, bych dávno chodila kanály. Mimochodem, podobné konverzace jsem si tuhle všimla i v herně, kam chodíme s dětmi v deštivé pátky. Vedle mě sedící matka vykládala teorie o tom, že pokud jsou rodiče v klidu, mají hodné děti, a pokud děti hodné nejsou, je to tedy chyba neklidu rodičů. Pak odkráčela hrdě se svým - jedním - klidným a hodným synkem. Matka dvou dětí já jsem jí z celého srdce přála, aby se i na ní potvrdila teorie o tom, že druhé dítě je vždycky diametrálně odlišné od prvního. Jako u nás. A přitom jsem si říkala, že jsem ráda, že podobné škodolibosti nemusím být vystavována denně, že nejsem motivovaná k tomu, aby moje děti byly "fusil de guerre" válečné zbraně, jak se hezky francouzsky říká, protože moje válka je někde jinde.

Ale zpět k návštěvě restaurace v Čechách, kde Hvězdopravec byl na terase jediným mužem. Muži seděli vevnitř na víceméně pracovních obědech. A kousek od nás byla cedule: "Máme rádi sluníčko, tak jsme postavili terasu. Máme rádi děti, tak jsme postavili hřiště (velmi daleko od terasy, poznámka autora blogu). Ze všeho nejraději máme spokojené pivaře, a tak prosíme rodiče, aby je děti neobtěžovaly." Styděla jsem se tak, že jsem se to vůbec neodvážila přeložit, úplně mi stačil Hvězdopravcův úžas nad vizuální stránkou situace. A když jsme kolem kouřících mužů s Geckulkou pospíchaly na záchod, doufala jsem, že Geckulka nebude mít zrovna náladu křičet jen tak pro radost, aby nebyla pokládána za otravné dítě a já za matku, co ji neumí vychovat (jak známo, vychovávají přece matky, od toho jsou doma). Můj český pocit, že všechno, co dělám, není jaksi dost dobré ("Hlavně neusni na vavřínech! Samochvála smrdí! Abys ho nepřechválil! Co si o sobě vůbec myslíš?"), mě v nestřežené chvili opět doběhl.

Jsem ráda, že nejsem odkázána žít roky v ghettu, na nějž se plive podobným způsobem. V ghettu, kde bych být nechtěla, kde by mě to mořilo, a přitom bych byla nucená v něm žít. Jsem už takhle neurotická dost, ale co bych byla, kdyby moje děti byly alfou a omegou mé sebeúcty? Kdy by mi v jednom kuse, jakmile bych opustila hranice "rezervace pro matky s malými dětmi", bylo připomínáno, že moje děti možná nejsou dost dobře vychované, protože ruší? Že jsem jedna velká nestřežená chvíle? A co by bylo z mých dětí?

Ale kdo ví. Kdysi jsme se na téma děti v restauraci bavila se svojí kamarádkou Jeanne, která je Francouzka, ale žije v Čechách. Jeanne hájila české restaurace pro rodiny s všudypřítomnými dětskými koutky, a já zase francouzkou "inkluzi", kdy se děti počítají za normální občany, kteří chodí do restaurace jíst, takže pokud vyberete jakoukoli hospodu, nebudete v ní s dětmi za vetřelce. Poučení z naší konverzace je dvojí. Každý má mít možnost žít tak, jak mu to vyhovuje, a když léta letoucí nežijete v zemi, kde jste se narodili, houby víte, jak se tam žije. Možná bych to na letité mateřské tedy viděla jinak, kdo ví.

Ale jak bych viděla tyhle věci? Také s humorem a překvapením? Nebo bych se styděla, že to celé vůbec nezvládám?

Zrníček nechce jíst večeři. Už několik dní říká "ne" úplně na všechno. Naučil se to od Geckulky, trhá u toho ramenem, teatrálně se odvrací a celkově vypadá dost holčičkovsky. Je mi jedno, že nejí, ale není mi jedno, že když nejí, bude se v noci budit. Dítě, které nespí celou noc v sedmnácti měsících je samozřejmě určitě také chyba rodičů. Prý mu máme dávat vodu místo mléka a on se spát naučí a mléko pak bude chtít až ráno. Jo, to určitě! Zkoušeli jsme to několik týdnů. Pěkně vodu, ve dvě, ve tři, nebo ve čtyři ráno. V pět bylo vymalováno. Zrníček se probudil, spát už nechtěl, chtěl mléko a hrát si. Po několika velmi málo týdnech jsme se vrátili k mléku ve dvě, ve tři nebo ve čtyři. Vodu dostal Zrníček pěkně v šest nebo v sedm ráno, když se probudil. Budí se tedy na mléko pořád, ale my vstáváme v poměrně lidskou hodinu, pokud se tak šest ráno dá nazývat.

Ale zpět k večeřím. Zrníček nejí a říká "ne". Mám toho dost, Hvězdopravec taky, jdu do kuchyně uklízet nádobí a Hvězdopravec zatopit v kamnech a když se vrátím, vidím Geckulku, jak místo jezení svého talíře stojí u Zrníčka a krmí ho. Zrníček poslušně jí a Geckulka se směje. Co padá na zem ignoruju a držím palce. Obě děti se smějou na celé kolo. Zrníček do sebe nechá nacpat celý talíř. Mít dvě děti je někdy nejlepší na světě. I když se Zrníček stejně ve čtyři ráno pak chce nalévat mlékem.

Děti sedí naproti sobě u stolu a dělají na sebe grimasy. Já s Hvězdopravcem tím pádem můžeme provozovat dospěláckou konverzaci, aniž bychom neustále poslouchali bez dechu a bez pauzy opakované "e fini d parlé?", už jste domluvili?, který nedovoluje pronést více než jedno (krátké) slovo, Geckulčin nový způsob, jak se se dožadovat pozornosti. Pak se Geckulka nakloní, sebere Zrníčkovu lahvičku s pitím, a napije se. Zrníček se směje a lahvičku chce sebrat zpět. Geckulka ji po něm hodí. Hvězdopravec nestihne doříct větu, chce říct: "nechte toho!", ale Zrníček už s miminkovskou vervou a přesností hází pití zpět a trefuje se přesně do sklenice Samsam největší z malých hrdinů, ve které je Geckulčin ranní džus a plná sklenice se vylévá přes celý stůl, Hvězdopravec polyká "nechte toho" a křičí, že toho má dost, že dělají samé hlouposti a že budou oba potrestaní, posadí Zrníčka za trest na gauč a Zrníček moc dobře ví, že udělal hloupost a místo obvyklých protestů proti trestům sedí jako zařezaný a ani se nehne.

Zrníček jinak proti trestům protestuje, protože zřejmě nechápe, za co jsou. V poslední době prokazuje velkou zvědavost, co se týče záchodů, a to je zvědavost nervy drásající. "Proč je celý převlečený?", podivuju se večer v jeslích a čekám nějakou standartní odpověď typu "vyblinkal celý oběd" nebo "strašně se poslintal", ale ne, tentokrát je překvapení (o to tu přeci běží). "Eh....no, Zrníčku, řekla jsem, že to povím mámě!", říká teta přísně: "Zrníček s dvěma kamarády využil pootevřených dveří k přebalovacímu pultu a než jsme se otočili, už se máchali v záchodě!". Všichni tři byli potrestaní sezením v koutě a všichni tři křičeli, protože jestliže Zrníček chápe, že vylitá sklenice je hloupost, koupání v záchodě mu přijde zřejmě úplně v pořádku. Když není k dispozici záchod, najde alespoň Geckulčin nočník. Geckulka nesnáší, když na něj Zrníček sahá, protože to je její "A MUA!!!!" nočník, což zřejmě jen posiluje Zrníčkovu nočníkovou náruživost. Moc rád máchá ručičku v kapkách, které po umytí nočníku stečou na dno. A, nerodiče a možná i rodiče prosím, aby buď přestali číst nebo si přidrželi pod ústy pytlík, tuhle jsem ho přistihla, jak v oné známé nestřežené chvíli namáčí do oněch kapek paličku z xylofonu a labužnicky ji olizuje. Možná kdysi, než jsem měla děti, jsem si myslela, že všechny chvíle by měly být střežené, možná bych proklínala personál jeslí, který nechal pootevřené dveře do přebalovny, ale dneska vím, že když řídíte, stačí se podívat jen na tachometr a váš vůz jedoucí rychlostí x urazí tak obrovskou vzdálenost y, že zaručeně vletíte do kufru auta před vámi, a že pokud jako matka chcete v životě občas mrknout očima a občas spustit vaše dítě z dohledu třeba proto, abyste našli na zemi pantofle, vytáhli čistou plenku nebo odhodili do koše a ne mimo koš kapesník, kterým jste právě utřely usoplený nos, můžete si být jisté, že anténky vašich dětí právě dostaly povel k útoku.

Jak bych tohle všechno viděla nevím. Z místa, kde jsem teď, se tomu směju a jsem ráda, že to přerušuje onu na minutu přesně naplánovanou rutinu. A jsem ráda, že jsem našla chvíli tyhle bezvýznamné příhody zaznamenat. Usnout na vavřínech nemíním, ale sláva hurá, tenhle měsíc je to už druhý příspěvek!

neděle 13. listopadu 2016

Dvě děti

Nějakou dobu už mi je jasné, že máme doma opravdu dvě děti, ne dítě a mimino. Zrníček se definitivně změnil v malého chlapečka. Už dávno nejí kaše a mixovanou stravu, ale to, co my. Sice má pořád samozřejmě trio "dudlík, plenka, mléko z lahvičky" - tj. miminkovskou triádu, kterou jsme Geckulku motivovali odložit před vstupem do školy (tam se chodí ve třech letech, ne v šesti, abyste si nemysleli, že jsme fakt strašně pozadu), ale všude běhá a leze a ve vytahování věcí je stejně zdatný jako Geckulka, takže máme doma ještě dvakrát větší nepořádek než dříve. A mluví a mluví a před týdnem dal dohromady první větu. Během procházky po provensalském venkově okolo ohrady s koňmi řekl: "akór bů", což znamená, že chce vidět (také) kravičku. V Luberonu má smůlu, ale zřejmě to byla vzpomínka na předminulý týden v Auvergne, kde, jak řekla Geckulka "bokup de vaš partu partu partu" (je všude hodně hodně hodně kraviček).

Před dvěma týdny jsme byli v Auvergne, protože jsme měli dušičkové prázdniny. Strávili jsme je v centrálním masivu, kde vulkány mají právě takovou výšku, jakou zvládne i rodina s jedním osmnáctikilovým a jedním jedenáctikilovým dítětem. Vždycky, když vidím, jak si Geckulka hraje s o půl hlavy menšími dětmi, které jsou také o dva roky starší, říkám si, proč zrovna my, co děti pořád někde nosíme, máme takové cvalíky. Nutno ale podotknout, že se spokojuju s tím Zrníček od dubna přestal přibírat, pouze táhne do výšky a kvanty jídla, které polyká, udržuje zřejmě jen průběžný provoz. I Geckulka pomalu přibírat přestala, jenže naše malá turistka ví, že na výlet se nechodí bez batohu. V batůžku se Samsamem, nejmenším z velkých hrdinů, má plastové kuřátko, dvě plastové láhve vody z dětského obchodu, jednu plastovou láhev kečupu, žirafu z Playmobilu, koníčka z vany ("se a MUA!!!!", ječí, pokud se k němu Znríček přiblíží), láhev na kolo se skutečnou vodou a fotoaparát, který jsem kdysi dostala jako dárek při koupi kontaktních čoček na celý rok. Celé to váží nejméně jedno kilo navíc a Geckulka nosí batůžek i když mi sedí na zádech v manduce. "Ž t tjen, mamá, ž t tjen!" ujišťuje mě pak, že mě drží, abych neupadla, když sestupujeme z vršku dolů. Ještě, že Geckulku na zádech mám. Zrníček zatím sedí spokojeně v krosně, ale občas se rozhodne, že by se tké trochu prošel a poslední vršek v Auvergne, Puy de l'Angle, vyšel z průsmyku nahoru skoro sám.

Zrníček ví, co chce, a umí to dát najevo. Stejně jako Geckulka bylo jedním z jeho prvních slov "akór" a český ekvivalent "etě" (ještě), což ale znamená i "chci". Když má hlad, napřímí se v židličce a řve "akór, etě!!!" tak srdceryvně a nahlas, že mám pocit, že jsme ho zapomněli nakrmit několik dní. Nejvíc křičí, když zahlédne náš sýrový talíř. Zrníček i Geckulka se nebojí žádného sýra, ani z Auvergne dovezeného speciáně dlouho uleželého St. Nectaire koupeného na farmě ve vesnici, kde jsme bydleli. Sýra, který nám zasmradil strašlivým způsobem vinný sklípek a který je teď původcem toho, že na stůl donesený sýrový talíř musím okamžitě zase odnést do lednice. Ne proto, že by nám vadil zápach (podle nedávné studie probírané na France Inter v La tête au carré smrdí sýr pouze těm, kdo ho nemají rádi, nebo těm, kdo ho sice rádi mají, ale neví, že zápach pochází ze sýra), ale proto, že Zrníček a Geckulka by to asi zbaštili celé na posezení. Obě děti zbožňujou olivy, olivovou pastu, ančovičky, sýry, francouzské saucissony a zkrátka všechno, co má říz. A samozřejmě čokoládu. Jedí hořkou, sedmdesátiprocentní, až jsou od ní až za ušima. Čokoládě říká Zrníček "kaku". Původně jsem myslela, že "kaku" je "sušenku", ale kdepak, časem jsem to pochopila. "Co chceš jíst?", zeptala jsem se ho tuhle neprozřetelně, když jsem váhala, zda mu dát hned kus chleba, nebo zda ještě chvíli vydrží, než se uvaří těstoviny. "Kaku!!!", zaječel Zrníček.

Zrníček říká také "mua" (já) a "a mua" (moje). Na šestnáct měsíců je to skutečně brzy, ale máme doma dobrou učitelku "jáství" "Se a MUA Nini!", ječí Geckulka několikrát denně a bere bratříčkovi knížku/botičku/výkres/dávkovač na paralen nebo cokoli jiného. "A mua!" odpovídá Zrníček a nedá se. Druhé dítě, zdá se mi, se v jistém smyslu vychovává úplně samo. Zrníček běhá, sám jí, mluví, výborně rozumí a hlavně se snaží dělat všechno jako jeho sestra. Jediné, co je na druhém dítěti problém, je to, že nikdy nejste daleko od rvačky, protože ta může vypuknout opravdu kdykoli a ve zlomku sekundy. Máme doma spoustu věcí dvakrát, aby měli každý svůj deštník (na co asi potřebuje šestnáctiměsíční dítě deštník?), svého krtka, svého Tchoupíka, svůj bublifuk (co na tom, že ten Zrníčkův je prázdný, aby ho náš chlapeček nevypil: běhání za Geckulkou a "namáčení" foukátka v lahvičce je úplně stejně cool), svůj nákupní košíček a aby tedy k rvačkám docházelo co nejméně, jenže pak si Zrníček chce k deštníku také elegantně vzít Geckulčiny žabky a je po legraci.

Nikdy ale také nejste daleko od překvapení. Když Geckulka kňourá a řve, Zrníček běží, aby našel její oblíbené plyšáky opičku Dudu, Krtka a Tchoupíka a sestřičku utěšil, a nešťastně pláče, když mu je rozzlobená Geckulka hodí na hlavu. Když kňourá Zrníček, což je ale opravdu rarita, Geckulka mu jako maminka vysvětluje: "Pler pa, Nini! E bientot arivé!" (neplakej nini, už jsme skoro doma). A když se oba dva ráno vzbudí, nemůžou se dočkat, až se sejdou. Mají společný pokoj a prozatím jsou za to moc rádi. A když u Drahématičky spali v postýlkách těsně vedle sebe, našel je Hvězdopravec ráno každého ve stoje v postýlce, jak se přes žbrdlení pusinkujou.

A ještě jedna věc je s dvěma dětmi jasná. Člověk má ještě méně času než dřív, ačkoli si myslel, že to není možné. Je víc prádla, dům je neustále vzhůru nohama, věci se přemisťují sem a tam v zběsilém tempu a pořád, pořád je třeba nakupovat a vařit. A navíc, s dvěma dětmi se dá konečně zase normálně žít, dá se znovu začít běhat, dají se nechat někomu na krku bez toho, že byste museli dopředu připravovat hory kašiček, odstříkaného mlíka a vůbec všech těch miminkovských propriet. Takže pokud nejste s dětmi, máte co dohánět (za poslední tři roky jsem toho zameškala až až), a pokud jste s nimi, máte asi tolik času soustředit se na něco jiného jako řidič autobusu v dopravní špičce. Psát blog se dvěma dětmi je kříž, protože člověk zažívá denně tolik věcí, že si z nich nevzpomene pak ani na mrňavý zlomek. O to větší škoda je, že se mi nedaří všechna ta dobrodružství, vymyšlené a vyvedené hlouposti našeho týmu, zaznamenat. Dávám si předsevzetí, že budu psát častěji. Dávám si ho už teď, protože se mi docela dobře může stát, že do konce roku už nenapíšu nic, nebo si vůbec nevzpomenu, že konec roku je a že bych si měla nějaké předsevzetí dát.