pátek 19. června 2015

Godot

Když jsem psala druhého června minulý přísěvěk o čekání na Godota, netušila jsem, že mě čeká čekání tak dlouhé, že by to vyhnalo z divadla i toho nejintelektuálnějšího Pařížana, který čte Derridu v tramvaji a na záchodě má pro pobavení odloženy všechny Lacanovy semináře. Zrníček seděl v mém břiše, vrtěl se a já pomalu začínala vyčerpávat své zásoby humoru při odpovědích na denně kladenou otázku: "Ty jsi pořád ještě neporodila?"a postupně zjišťovala, kolik žen v mém okolí rodilo až v čtyřicátém druhém týdnu a jak se jim podařilo porod rozjet. Pila jsem maliník, dojížděla na akupunkturu, brala homeopatika a ve středu jsem v naprostém zoufalství ušla rychlou chůzí šest kilometrů. Myslím, že je dobře, že ten den pršelo, a tak u rybníka za Zvonokosy nebylo moc lidí, protože jsem kroužila okolo rybníka s takovou urputností, že by na mě jinak jistě někdo zavolal mé kolegy z blázince a byla by mi přidělena diagnóza "předporodní šílenství".

Všechny tyhle zoufalé pokusy, abych už konečně začala rodit  nebyly dány ani tak tím, že bych nutně chtěla, aby Zrníček už přišel na svět, neb z dob Geckulčiných mi zůstaly vzpomínky na to, že člověk by si měl užít dobu, kdy péče o dítě zahrnuje pouze válení se po kanapi a hlazení bříška, ale hlavně tím, že nade mnou visel Damoklův skalpel v podobě císaře, pokud se porod nerozjede sám do termínu. Termín, ten francouzský, to jest ten, který je přesně 41 ukončených týdnů, jsem měla v sobotu třináctého. A myslela jsem na Kulidu, která kdysi výstižně napsala, že termín je datum, kdy skoro jistojistě neporodíte. Navíc termín spadal na sobotu a když jsem v třicátém sedmém týdnu došla do porodnice, bylo mi sděleno, že v tom případě by se císař naplánoval už v pátek. A tak jsem pila maliník a prováděla všechny možné kejkle, hlavně, abychom unikli skalpelu, ale Zrníček seděl pěkně ve své předpisové pozici se zády vlevo a hlavou na čípku a vůbec nespolupracoval a já musela pak před zděšenými výrazy pekařky a sester v jeslích, že už mě zase ráno vidí a pořád s břichem, pronášet věty jako "víte, to je asi jen nervové, ono tam asi žádné dítě není" nebo "ve skutečnosti mám pod tričkem polštář".

Ve čtvrtek jsem dojela na kontrolu do porodnice s nervy napnutými jako špagáty a byla odhodlána, že pokud mě bude chtít někdo druhý den řezat, bude mě muset nejdřív chytit. Myslím, že jsem větu "nechci na císaře" řekla asi jako každou druhou. Rozhovor tedy probíhal asi nějak takhle: "Dobrý den, vy jste paní Hvězdopravcová?" "Ano. Nechci císaře." "To chápu. Tak já vám udělám monitoring a uvidíme." "Dobře. Já strašně nechci císaře." "Uvidíme. Pak si s vámi promluví doktor." "Dobře. Já hlavně nechci císaře." Výsledkem toho všeho bylo, že nejen, že jsem v pátek nemusela na císaře (což zřejmě bylo hlavně proto, že bylo všechno v pořádku a nebyl důvod spěchat), ale hlavně to, že celá porodnice věděla, že paní Hvězdopravcová nechce císaře a druhý den, v pátek, když jsem přišla na akupunkturu, mi jak pan doktor, tak jedna porodní asistentka přišli osobně říct, že měli ráno schůzi a probírali můj případ, a že nám nechají luxusní čtyři dny po termínu navíc. Doufala jsem, že to bude stačit a že porodní asistentka, která onehdy prohlásila: "Počkejte, kdy že jste to vlastně otěhotněla? Já jsem vám tu někde přidala měsíc..." neměla náhodou pravdu.

Termín byl tedy v sobotu, a proto v sobotu ráno bylo zase nutné jet do porodnice na kontrolu. Porodnice je od nás 50minut po luberonských silnicích, a tak jsme se rozhodli, že na kontrolu pojedeme všichni tři a půl a cestou zpět se někde vykoupeme. Jenže, vážení přátelé, Zrníček je chlapec, který umí dodržovat sjednané termíny do puntíku. A tak jsme v šest ráno vstali, protože nás jako obvykle probudila Geckulka, v sedm už mi bylo jasné, že se asi něco děje a v osm jsem řekla Hvězdopravci, že asi možná na té kontrole zůstaneme a ať řekne Drahématičce, že nejspíš místo koupání je na poledne naplánována cesta pro Geckulku do porodnice. A měla jsem pravdu, stejně jako v tom, že tomu, kdo v Mirabeau nandal na silnici asi pět retardérů a v Pertuis přidal dalších pět, by měli strhat nehty zaživa.

Byla tedy sobota ráno a v Pertuis byla v ten den velká sláva zvaná "Corso fleuri", což bych volně přeložila jako Přehlídka alegorických vozů. Kvůli přehlídce bylo zavřené celé centrum, včetně ulice, která vede na pohotovost v nemocnici. Protože jsem člověk předvídavý, zeptala jsem se už před pár dny, jak že se tedy během přehlídky bude do porodnice dostávat nechcicísaře. "To nic není", řekla mi asistentka: "Za porodnicí je velké parkoviště, tam zaparkujete, a pak už jen vyjedete výtahem a jste tu". "Děkuju, nechcicísaře", řekla jsem a považovala záležitost za vyřízenou.

A tak jsme kroužili na parkovišti za nemocnicí a v sobotním dopoledni hledali volné místo. V le dopoledni, kdy se všechny francouzské rodiny jak známo vydávají na nákupy. Parkoviště bylo velké, což o to, ale volná místa byla pouze na okraji co nejvíce vzdáleném od centra. Po dvou objížďkách nezbylo než vzít za vděk jedním z nich, a pak jsme si to tedy všichni tři a půl namířili k oněm výtahům. Hvězdopravec nesl Geckulku a já tašku a cestou se opírala o všechno, co bylo k mání: o auta, o plot a Hvězdopravec tvrdí, že jednou i o popelnici. Konečně jsme byli u výtahů, které jsem si představovala podle popisu porodní asistentky jako blyštivé prosklené kabiny, které vás odvezou přímo na porodní sál. Ale ve Zvonokosech nejste v Grey's Anatomy, vážení, a tak jsme stáli před výtahy zvokonokoskými s odpovídajícím množstvím zaschlé moči a vajglů na zemi. Když se za námi a několika ranními nákupůchtivými Zvonokosany zavřely dveře, modlila jsem se hlavně, aby se ty dveře někdy zase otevřely a když se tak stalo - náš anděl strážný nezklamal - došlo mi, proč jsou ty výtahy tak zaplivané. Protože to jsou městské výtahy vedoucí do ulic a ne výtahy, které by vedly do porodnice, jak jsem si představovala já. A tak jsme šli dál, já jsem hekala, opírala se o městský mobiliář a o pár dní později se zeptala Hvězdopravce, zda jsme opravdu vlezli do porodnice hlavní branou, protože si nepamatuju, jak jsme se tam nakonec dostali. Pamatuju si až, že jsem si sedla v čekárně na sedadlo a přemýšlela, zda máme zvonit jako že jsme pohotovost a jdeme rodit, nebo zda mám vyčkat své kontroly v termínu v 9:30, což přesně bylo. Naproti mě seděly tři dámy, které jsem si v porodních bolestech nazvala staré škatule, a bavily se o rakovině. "Zazvoň", řekla jsem a natáhla se, jak to šlo: "Aůůůůů".

A tak jsme zazvonili, a pak mně připnuli na budíky, aby se zjistilo, jestli jsem tedy na kontrole nebo u porodu. Po půl hodině se zjistilo, že se nic neví, protože v mašině není papír, tak se pak zjišťovalo ještě jednou. Nemůžu tedy říct, zda to v 9:30 nakonec byla kontrola nebo porod, ale v jedenáct už to porod byl, v půl dvanácté konečně dorazila Drahámatička, já jsem dala pusu Geckulce a řekla jí, že tedy teď porodím toho bratříčka. Geckulka mi řekla "au revoir" a odešla s babičkou, Hvězdopravec zůstal a statečně jako kdysi při vysokohorských výstupech se mnou funěl a dodával mi kuráž, a v 23:22 byl Zrníček na světě. Stihl to tedy krásných 38 minut před koncem termínu.

Tak jsme se ho dočkali.

Teď se ještě dočkat, až Hvězdopravcův fotoaparát porodí nějaké ty fotky.




7 komentářů:

  1. Chechtám se tu smíchy! :))) Ať syn krásně roste a tvá rekonvalescence mentální i fyzická probíhá dle tvých představ! :)) m.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Terezo, ty jsi borec člověče! :-) "Marně čekám", až přijde nějaká životní situace, která by tě aspoň trochu na chvíli vykolejila, ale ty to zase zvládáš levou zadní :-) Náročnější scénář si už nedokážu představit, takže se nejspíš nedočkám ani napříště, ale nějak se s tím holt musím smířit :-)
    Blahopřeju k dalšímu kroku životem - děláte si ho hodně zajímavým, to je záměr? :-)

    OdpovědětVymazat
  3. :) autorska fikce. Vykolejeni se lip nahazujou zpatky, kdyz se jim ma clovek kde smat. Jinak jo, deti byly zamerne a dobrodruzstvi to rozhodne je taky.

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný,fakt!
    Ať jste všichni zdraví!
    Dita

    OdpovědětVymazat