středa 10. ledna 2018

O provensalských Vánocích

Když jsme na Vánoce v Čechách, nikdy se to neobejde bez otázky, co se jí ve Francii na Vánoce. Jako kdyby všech těch téměř sedmdesát milionů lidí, od deštivé Bretaně po vyschlou Provence, od horské Auvergne po luxusní Cote d'Azur, od metropolitní Francie po Novou Kaledonii, mohli všichni mít jednu stejnou tradici. O francouzských Vánocích toho tedy mnoho napsat nelze, ale o provensálských a, jelikož nejsem žádný národopisec, hlavně o těch našich snad něco svedu.

Záštitou dodržování tradic v rodině je Drahámatička, která nám vždycky koncem listopadu přinese sáček pšenice a zeptá se, kdy se dostavíme na stavění jesliček. Pšenici nosí proto, že se má nasít do misky s vatou, aby vyrostla. Geckulka přinesla ještě sáček ze školy, a protože o prvním prosincovém víkendu sněžilo, Geckulka byla nemocná a Zrníček doma vymýšlel stále nebezpečnější konstrukce k lezení, vzala jsem sáčky zavděk a pšenici jsme nasázeli. V pondělí čtvrtého mi přišla kontrolní SMS od Drahématičky, zda je zaseto, když je ta svatá Barbora. Byla jsem pyšná, že můžu říct, že bylo. Problém s dětmi je, že na dotazy Drahématičky typu: dáváte dětem ty kapky, co jsem vám dala? Berete si každé ráno ty přírodní tabletky na stimulaci imunity, co jsem dala vám? Ukázali jste dětem fotky zahrady? Zaseli jste pšenici? nemůžete odpovídat automaticky "ano", abyste měli klid, ježto lhát před dětmi je nevýchovné. O tom, že jsem si nepamatovala, že se seje na Barboru a že jsme tedy zaseli dva dny dopředu, jsem raději pomlčela, to děti neprásknou. Stačilo, že jsem to celé popletla s vatou, takže se to celé nadouvalo jak to klíčilo pod tou vatou a že, jelikož pšenice není lotos a děti zalévaly opravdu poctivě, celá ta nádhera nakonec zčernala a zplesnivěla. "Bravo, praví Provensalané", odpověděla Drahámatička. 

Jestliže pšeničné klíčení do našeho domova vstoupilo letos poprvé, návštěva kostelů a jestliček je u nás každoroční způsob, jak děti zabavit. Provensalané jsou na své jesličky moc pyšní. Kromě Marie, Ježíška, Josefa, osla a vola jsou provensalské jesličky vybaveny také desítkami až stovkami dalších miniatur, typických to postaviček a staveb. Jesličky ve Forcalquier jsou tedy malou zmenšeninou Forcalquier, jesličky v St. Martin les Eaux obsahují miniaturu nejrůznějších staveb celého regionu, zkrátka, v celé té změti máte često problém najít, kde že tam ten chlívek s Ježíškem je. Tedy, pokud nevíte, že všechny postavičky musí podle pravidel být na cestě do onoho chlívku a že pokud popletete pozici vola a osla, který jeden musí nutně být u Marie a druhý nutně u Josefa, nemáte šanci vyhrát soutěž o nejpěknější jesličky. V Provence se totiž soutěží nejen o věci jako největší dýni nebo nejhezčí tykev, ale také o ty nejlepší jesličky. 

Nejlepší jesličky jsou u Drahématičky. Letos je stavěly děti poprvé skoro samy. Zrníček umístil všechny zvířátka, protože lidé ho zajímali mnohem méně, a Geckulka zase všechny postavičky svědomitě dávala rovnou do chléva. Když Zrníčkovi došla zvířátka, spokojil se se zbývajícími postavičkami lidí a dal je všechny do rybníka, protože se mu tam dobře dávaly. "Ten, co má buben, jakpak se jmenuje?", snažila se Drahámatička předávát dětem jména všech těch typických postaviček a Geckulka se snažila opakovat l tamburén, larlezien, l ravi, zatímco Zrníček se proháněl kolem  předstíraje, že jede na koni a radoval se "Egad, lezendien!" Koukej, Indiáni! Přes návštěvu nespočetných kostelů a dokonce i jedné výstavy jesliček, totiž pořád nazývá tradiční provensalské "santons" indiáni.

Další tradice, na které Drahámatička trvá, jsou tři ubrusy a všechno po třech, a také na třinácti dezertech. Když jsem poprvé slyšela o třinácti dezertech, které by člověk měl sníst po vánoční tabuli, šly na mě mrákoty. Tradiční treska, špenát a vůbec všechno, co se v chudé Provence sehnalo k jídlu v zimě, bylo dávno vystřídáno totiž tím nejlepším, co si můžete dovolit: na Vánoce se jí ve Francii, to, co máte nejraději k jídlu, a čím víc takových jídel na vánoční tabuli máte, tím víc je dobrá, takže když tam těch věcí máte pět, tak je pětkrát dobrá, a když jich tam máte deset, tak je desetkrát dobrá, a proto si jich tam všichni dají dají sto, a mají pak tak stokrát velké bolení břicha ze všech těch ústřic, fois gras, šneků, langust. Sníst třináct dezertů pro mě tedy zavánělo filmem Velká žranice (La Grande Bouffe, film, jak jinak, francouzské provenience). Ale třináct dezertů je naštěstí "jen" černý a bílý nugát, pompe à l'huile (doslova olejová pumpa, do které většina lidí kromě olivového oleje přidá také eau de fleur d'oranger, vodu z pomerančových květů, která způsobuje to, že olejová pumpa voní jako mýdlo, takže je pro Středoevropana naprosto nepoživatelná, ačkoli je to vlastně jen taková sladká houska), mandle, fíky, mandarinky, hrozinky a kdo ví co ještě. Že si nepamatuju co, je proto, že se mi nikdy nepodařilo po francouzské večeři sníst ani drobek. 

Letos jsme ale byli v Čechách. Měli jsme kapra a salát. Jen na předkrm jsme si dali fois gras, ale skoro všechno to snědl Zrníček, který na sobě měl bílou košili a šedivé elegantní kalhoty zakoupené Drahoumatičkou. Při převzetí obleku s motýlkem ve velikosti tři roky jsem namítla, že naše ratolest, která odmítá doma nosit momentálně i tepláky a rve je ze sebe se slovy "e gran mua!" (jsem velký!), protože táta přece taky doma chodí v trenýrkách, možná nebude košili chtít, ale Drahámatička řekla, že přece když uvidí v košili tátu, tak určitě chtít bude. Protože Hvězdopravci koupila několik košil k narozeninám, jsem raději neříkala už nic, abych se vyhnula tomu, že budu muset říkat "ano, to víš, že nosí", a na Štědrý den jsem prostě na Zrníčka ten oblek navlékla. A tak Zrníček jedl fois gras jako elegán v obleku a zapíjel je rychlými špunty ve skleničce na víno. Moc mu to slušelo. 


Když jsme snědli večeři, byl stromeček. Ve Francii je stromeček většinou ráno, i když v Provence je vlastně po půlnoční mši. Ve Francii nosí dárky Père Noël, kterého kdysi dánvo mí studenti překládali jako Tatínek Vánoce. Tatínek Vánoce má soby a sáňky jako Santa Claus. Geckulka ví, že ve Francii roznáší Père Noël a v Čechách Ježíšek. Když ale viděla pod stromečkem v Čechách tu ohromnou hromadu dárků (slavily s námi i Geckulčiny sestřenice, takže dárků bylo požehnaně), začalo jí vrtat hlavou, jak to to miminko všechno přeneslo. Má kufry, řekla jsem jí. A jak je nosí? Kufry mají kolečka, nelhala jsem. Ježíšek měl v letadle tři kufry a na převlečení jsme měli tři trička. Geckulka koumala a koumala a nakonec řekla: "A, ž se, mamá!" Už vím! "Le pér noel lui a preté la lůž!" Tatínek Vánoce mu půjčil sáňky! Pod bohatým stromečkem za radostného skákání odzpívala Skákal pes, nejdřív sama, a pak ještě jednou, aby pomohla Zrníčkovi, který se přes švihácký oblek trochu styděl, a začalo se rozbalovat. Geckulka a její sestřenice rozbalovaly dárky jako o život, zatímco Zrníček rozbalil první dárek, zjistil, že jsou to plastoví koníčci, a zbytek tedy okázale ignoroval a hrál si. Postupně mu všichni připomínali, že má ještě dárky, všechny děti nabízely pomoc, ale Zrníček nedbal a skákal s koníčky přes plot ještě dobrou půl hodinu. 


Když skončilo všechno to vánoční veselí a vrátili jsme se do Francie, čekal na nás týden na horách. Tentokrát, poprvé od narození dětí, bylo sněhu požehnaně. Jako obvykle jsme půjčili lyže pro oba a Geckulka jako obvykle odmítala jezdit sama jak v bobech, tak na lyžích. Ťapala na lyžičkách dole pod svahem a občas na mě zavolala, že sjede ještě tohle, postavila se na místo, kde jí lyže sklouzly asi půl metru, a zase šla dál. Zato Zrníček nás přesvědčil, že se budeme muset poohlédnout po helmě. Pochopil, jak se na lyžích přemístit po rovině ke kopci a jak se posunout tak, aby se mu lyže co nejrychleji rozjely. Dá ruce na kolena, jak ho to učil tatínek, a takto posazený jako malý hříbek jede. Zbytek ho zatím netrápí.

A tak vám přeju do nového roku, ať se také netrápíte zbytečnostmi a ať si ho pěkně užijete!

1 komentář:

  1. Zrnicek s casou vyzera perfektne! Ako vzdy, krasny clanok.
    Vy si ten zivot viete pekne uzivat ako rodina.
    Vsetko dobre v novom roku vam zelam.

    OdpovědětVymazat