sobota 5. května 2018

Zemědělci, lovci a diplomaté

Když jsme se rozhodli loni v létě koupit náš dům v olivovém háji, na pozemku velikosti neméně než půl hektaru, trochu jsem se bála. Náš starý domek měl hektaru čtvrt a na naší zahradě jsem tam jednou vysekala pro děti bludiště. Tráva byla tak vysoká, že to šlo. Hvězdopravcův perfekcionismus a zároveň přesvědčení, že o víkendu ani o prázdninách se nemá sedět doma, naše pracovní tempo a dvě děti ve věku do čtyř let, to všechno zkrátka vedlo k tomu, že nám dům i zahrada doslova přerůstaly přes hlavu. Když jsme se stěhovali, dalo nám uvedení domu do původního stavu práci skoro týden a nebyli jsme na to sami. Ale nakonec se ukázalo, že moje kamarádka Corinne, obchodnice se zájmem o psychoanalýzu, měla pravdu, když mi říkala, že ti chlapi, jak ono je to jejich, tak to je jiná. Hvězdopravec už během stěhování prokázal velké odhodlání sklidit všechny olivy ve starém i v novém domě a nezůstalo jen u toho. Už jsem tu psala, že během sklizně začal pomalu chodit domů s novinkami, kdo toho ve Zvokonosech kolik sklidil a který olivový háj je na prodej a že nastudoval snad všechny materiály o elektrických hřebenech. Ale olivová sklizeň pak odjela do mlýna a já myslela, že budeme mít nějakou dobu klid.

Klid stačil akorát tak k tomu, aby Hvězdopravec postavil v garáži patro a začal kopat zeleninový záhonek. Všechno si to vyměřil, vypočítal a kopal a kopal. Pomalu jsem mu začala odpouštět i to, že umístil na našem obrovském pozemku kompostovač přímo vedle bazénu, protože to bylo, dle jeho propočtů, strategicky nejvýhodnější místo. I tak ale kompostu ve dvou kompostovačích vedle bazénu není na záhon dost. Z chalupy z Pyrenejí jsme se v únoru tedy vraceli pět set kilometrů po dálnici s vlečňákem plným kompostu, který je tam zadarmo. Naházela jsem ho do vlečňáku já s Gregem, protože Hvězdpravec ležel s čtyřiceti stupni horečky. Když jsme ho dovezli k Drahématičce na chalupu, Drahámatička si vzpomněla, že bychom jí ho mohli dát na zahradu, aby se na ní zacpaly díry a zahrada se uvedla do vodorovné polohy, a tak jsme s Gregem ten první vlečňák kompostu rozházeli lopatku sem, hrudku tam po zahradě a jeli pro nový. Když jsme přijeli s druhým vlečňákem, Greg si šel dát sálek horké čokolády - pršelo - a Drahámatička mu řekla, že ten šálek čokolády není vůbec dietní a ať nezapomene, že se oba snaží zhubnout. Osobně mi ten kompost moc zadarmo nepřišel.

Kompost zadarmo je pořád na hromadě na zahradě. Hvězdopravec zatím vytvořil a smontoval dvě patra bednění záhonku. Právě včas, protože se nám u večeře začaly podezřele množit historky o tom, kdo ze sousedů už olivovníky prořezal, kdo neprořezal, kdo je udělal dobře a kdo málo. Když mi došlo, že Hvězdopravec už zase ví přesně kdy a jak prořezali i olivovník na kruhovém objezdu u SuperU, začala jsem vzpomínat na své mládí a na to, jak jsem na druhém stupni základní školy opisovala slohovou úlohu "Příprava zahrady na zimu". Jsem děvče z paneláku a v mém komunistickém mládí jsme v rámci výuky popisu dostali tohle téma ke zpracování každý rok. O přípravě zahrady na zimu jsem nevěděla ani zbla a úlohu jsem pokaždé někde opsala, skřípajíc zuby nad tím, že já mám sloh ráda, ale co mám proboha psát o něčem tak strašně nezajímavém? Jednou v pátek, když jsem byla v práci, Geckulka ve škole a Hvězdopravec doma se Zrníčkem, který nemá v pátek jesle, šel Hvězdopravec na konzultaci ke kamarádovi. Hvězdopravcův kamarád z lezení je osmdesátiletý pán s dvěma hektary olivovníků, který leze po skalách jako kamzík. Během toho, co Hvězdopravec po provensálsku proklábosil dopoledne, si Zrníček narval kapsy spadanými olivami, protože kdo leze v osmdesáti po skalách, nemá na sklizeň ani na prořezávání ve skutečnosti moc času.

Zrníček je totiž lovec a všechno, co uloví, si narve do kapes. Oliv se mu vešlo do každé kapsy dobrých deset a co na tom, že z toho byla pěkná olivová pasta. Šneků, těch malých bílých provensalských, se mu tam vejde klidně i dvacet. Jednou jsem jich našla dobrý tucet ve vypraných kalhotech v dekorativní kapsičce na lýtku. Dekorativní i jiné kapsičky na dětském oblečení asi budou vrahem naší chilské pračky.

Ale nemyslete si, že Zrníček loví jen šneky a olivy. "JAAAAhhhh!", řve strašlivým hlasem usazený na opěradle gauče a tahá za kus horolezeckého lana - toho kusu, který kdysi Hvězdopravec nařízl lyží při našem dobrodružném sjezdu ze Sierra Nevady. "Bizon! Tiré le!" Bizon! Táhněte ho! (čímž chce říct ulovte ho). Později mi ukazuje, jak velkého bizona ulovil. Natáhne dlaň, ať se podívám. Uznale pokývu. "E gro l bizon!", řekne spokojeně Zrníček a strčí si imaginárního bizona, jak jinak, do kapsy.

Bizoni se loví lukem, to Zrníček viděl v pohádce o indiánovi Yakarim. Jako luk mu dlouho postačilo ramínko na šaty, které našel nahoře ve skříni. Pak ale jednou stávkovala Geckulčina školní jídelna a já jsem se tedy musela uvolnit přes poledne, abych se o Geckulku postarala a dala jí najíst. Pro Geckulku to byla moc příjemná změna a hned se ptala, zda tedy půjdeme do restaurace. "A co bys chtěla jíst?", zeptala jsem se. "Le frit!!!", hranolky!!!, zajásala Geckulka. Hranolky doma nedělám, protože mi úplně stačí, že děti frfňají nad vším, co nejsou těstoviny, noky nebo ravioly. A tak jsme ten stávkový den šly do Flunche. Flunch je jídelna u SuperU a toho ořezaného olivovníku. Geckulka si vzala tác a já jí vyjmenovávala, co je v dětském menu. Geckulce to bylo jedno a pořád se jen ptala, kde že jsou ty hranolky a jestli mají kečup. Kečup doma taky nemáme. Byla jsem ráda, že si Geckulka užije, ale jak jsme přišly na kasu, došlo mi, že jako každý rodič budu za dobrosrdečnost spravedlivě potrestána. Zapomněla jsem totiž, že k dětskému menu je dárek. Paní na kase vytáhla košík. Byly v něm jenom samé luky a šípy. "Nic jiného nemáme", řekla paní. Geckulka protáhla obličej a já vytušila možnost se z toho celého vykroutit elegantně a bez večerní rvačky o luk. "Tak co kdybychom ho vzali pro Zrníčka, ten chudák nemá k obědu hranolky?", navrhla jsem. Geckulka vzala luk, který tím získal na ceně a řekla, že ho potřebuje. Byla jsem čím dál tím víc v pasti a chvíli jsem omílala ještě to o chudákovi Zrníčkovi. "Komenský a Doltová, zacpěte si uši", řekla jsem si nakonec a zvolila taktiku nouze největší: "A co kdybychom tohle nechali Zrníčkovi a ty si vybereš po obědě něco malinkýho v krámu?", řekla jsem. Geckulka mi beze slova nadšeně strčila luk do tašky. Vždycky si říkám, ještě, že mi v tý Francii nikdo nerozumí.

A tak má Zrníček luk. Řekla jsem mu, že nesmí střílet na lidi, ale Zrníčkovi naštěstí douho trvalo, než se naučil správně zasadit šíp do tětivy. Říkala jsem tedy, ať na lidi ani nemíří, protože Geckulku Zrníčkovo míření dostávalo do varu. "Me mamá!", bránil se Zrníček: "E en mechán mamimal deriér tua!" Ale mami, za tebou je zlý žvižátko!

Pilným cvičením se Zrníček z luku naučil střílet. "Egád, mamá!", ukázal mi dneska večer jak drží šíp vedle napjaté tětivy: "Le bebé fon com sa le bebé!" Takhle to dělají miminka. "E com sa le gran!" A takhle ty velký! a nasadil šíp správně. Náš lovec umí střílet z luku dřív než se naučil chodit na nočník.  Chození na nočník je mu totiž úplně šumák.

 Během toho, co se Zrníček učil střílet z luku, se Hvězdopravec pustil do prořezávání našich šedesáti olivovníků. Co chvíli pro mě chodil, abych se podívala, jestli to dobře uříznul a dala mu svůj názor. A tak jsem mezi trháním dětí od sebe - perou se buď proto, že Zrníček míří na Geckulku, nebo proto, že po ní opakuje všechno, co mu ona řekne, nebo proto, že jí sedí na opěradle gauče, které je její kůň, a ne na opěradle, které je jeho kůň nebo to samé ale obráceně "Se ma mien, pa ma tien!", To je moje moje, ne moje tvoje! brání se Zrníček - běhala na zahradu, chválila a ve volných chvilkách tahala větve na hormadu. Nejdřív tedy na hromadu, a pak na hromady. V půlce týdne byly na zahradě tři a obrovitánské. Ale Hvězdopravec to měl všechno vymyšlené. V obchodě jménem GilbertMotoculture de plaisance, (Gilbert, Zábavná mototechnika), měl zamluvený drtič dřeva, ne takový malý jako máme v garáži, ale pořádný profesionální, a tím to všechno pak za den rozdrtil a nasypal to rovnou do záhonu ve stavbě. Spolu s tím, co jsem nasekala trávy, to zaplnilo dvě třetiny díry. Když se k tomu připočte kompost z Pyrenejí, bude prý už jen stačit dojet naházet vlečňák země někam k Marseille, kde se dá země sehnat za pár drobných. "Když budeš mít chvilku", řekl Hvězdopravec: "můžeš začít zarovnávat zahradu tím, co jsem vykopal". To, co vykopal, je hora asi pět metrů krychlových naprosto neplodné provensalské zeminy. Dělala jsem, že neslyším nebo nerozumím. Jak absence čárky před nebo naznačuje, jedno, druhé nebo obojí.

Protože mně, zdá se, čeká kariéra v diplomacii. Už jsem tu psala, že děti se obě čile přátelí kde to jde a jak to jde. Geckulka k nám pořád zve svoje kamarádky ze školy. Bydlíme od školy tři kilometry, takže k nám kamarádky zatím nechodí, ale je mi jasné, že na Geckulčiny narozeniny se to nejspíš bez oslavy s kamarádkami neobejde. Inu, zdejší dnešní děti už o přípravě zahrady na zimu nikdo psát nenutí, ale oslava narozenin je téměř povinnost. Když mi v jesličkách maminka jednoho kamaráda z Bratrstva, o které Hvezdopravec už pár měsíců prohlašoval, že ji považuje za naprosto praštěnou, nechala telefonní číslo, abychom někdy šly společně na hřiště - jinými slovy, evidentně si pro synka potřebovala na prázdniny vypůjčit kamaráda, což jako matka chápu -, dělal zase Hvězdopravec neslyším nebo nerozumím.

Dnes ráno jsme šli na trh a zatímco já jsem se hrabala v bednách s antikvárními knížkami za euro, děti lezly na balustrádu zvonokoské promenády. "Hele, Martin!", zavolala Geckulka a ukázala dolů na ulici. Martin je chlapeček z její školy. Jsou mu tři roky, Geckulce není ani po prsa, ale pořád doráží na všechny děti. Nevím, jestli je Martin nemocný, nebo jen strašně výchovně zkažený a svým způsobem zanedbaný, ale Geckulka o něm doma pořád mluví. S očima navrch hlavy mi vykládá, že Martin zlobí tak strašně, že se dokonce ani nechce potrestat, když je potrestaný! Občas se ujišťuje, že Martin nemůže k nám domů na návštěvu a že jí nemůže rozbít hračky a vyjmenovává, koho všechno pozve na svoje narozeniny, ale Martina že nepozve. Nevím moc, jak se mám k věci stavět, protože na jednu stranu vím, že Martin Geckulku otravuje, na druhou stranu ale nevím, proč se tak chová, a tak nechávám celou věc stranou s vágními radami, ať si ho nevšímá a hraje si někde, kde Martin není. O to víc mě překvapilo, že Geckulka volá tak radostně. Zamávala jsem na Martina a jeho maminku. "To je Martin!", opakovala Geckulka: "Ten, co je zlej!" Doufala jsem, že to přes silnici nebylo slyšet a považovala jsem incident za skončený. Ale ještě než jsem se dostala k proslovu o tom, že se o dětech neříká, že jsou zlé, protože nejsou zlé, jen dělají někdy ošklivé věci a bla bla bla, stál Martin s maminkou vedle nás. Hrát si někde, kde Martin není, je opravdu pitomá rada, napadlo mě. Začala jsem konverzovat jak nejlépe umím. Geckulka se zatím obhlížela s Martinem a za chvíli mě zatahala za rukáv: "Podívej, on neumí mluvit jako já!", řekla. Martin mluví špatně a podivně vyslovuje. "Ano, ty umíš mluvit česky", řekla jsem, protože to bylo první, co mě napadlo a propadala jsem se hanbou skoro stejně jako panice. Ta moje proklatá tendence spoléhat na češtinu a říkat vždycky dětem co mě napadne a kde mě to napadne, děti si pak klidně dělají to samé, koho by to jen napadlo! Na tohle prostě jen ta otevřená mysl, o které jsem tu psala minule, nestačí. Mezi Martinem a dětmi prostě rozdíl je, ale jaký a jak o něm kruci mluvit?

Úvodní konverzace byla dokončena a Martinova maminka to vybalila: "Martin bude mít narozeniny", řekla: "a chtěl by na ně pozvat Geckulku!" Zatímco jsem volala na pomoc všechny pedagogy, psychology a filosofy, co je znám, Martinova maminka trhala kus svojí šekové knížky omlouvajíc se, že Martin už všechny pěkné pozvánky rozdal, ale že mi nechá telefonní číslo a datum narozenin. Martin se po zatím vrhl na Geckulku a snažil se jí sebrat leták s reklamou na zábavní park v Corbieres.

A tak si říkám, že jestli vyřeším všechny tyhle pozvání, možná ještě udělám kariéru v diplomacii. Mezi zemědělci, lovci a diplomaty nám už jen zbývá vynalézt nějaké nové povolání pro Geckulku. "Úča jako z praku", říká babička, ale o tom, proč to říká zase někdy jindy.

9 komentářů:

  1. Terko, nasla jsem te na fotce v zelenem pracovnim sesitu od ceske ucebnice New Czech Step by Step, str. 40, od Lidy Hole. Jak je to mozny?!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mas dobre oci :). Lide Hole se tenkrat jako manekyni hodili vsichni ucitele ze skoly, tak mame v ucebnici peknou vzpominku na cely pedagogicky sbor. Jen ja jsem padla na zadek, kdyz jsem pak zjistila, ze fotka je u cviceni "napiste inzerat na seznameni", a ja podle toho pak mam ucit. Jo, a na te fotce jsem mela za ukol vypadat zasnene :). A prave jsem pred ni oducila ctyri hodiny v kuse.

      Vymazat
    2. A krom fotky k inzeratu mas i historku k pobaveni. Skvele! :-) To az se k tomu dostanu s mymi studenty, hned se budu mit cim blysknout :-)

      Vymazat
    3. Ok, mam tu fotku ted pred sebou a o te zasnenosti bych trochu diskutovala! Haha. Hezky den. m

      Vymazat
    4. Jedine, o cem tam snim, je mit to za sebou a moct jit domu :).

      Vymazat
  2. Super! Šedesát (???!!!) olivovníků, hlína, tráva, Martin... hlavně mu nepůjčujte ten luk.

    OdpovědětVymazat
  3. Permakulturní záhonky, chválím¨
    Dita

    OdpovědětVymazat