Hej hou, piráti zastavit nejdou

Nevím, kde se v Geckulce před několika měsíci vzal velký zájem o piráty, jisté je, že najednou začala o bratříčkovi říkat "je piát, Nini!" a dokonce chtěla, abych jí vyprávěla o Méďovi a pirátech. Protože Méďova oficiální, autorskými právy posvěcená, dobrodružství se omezují na tatínkem spálenou palačinku nebo ztraceného plyšového medvídka, nezdálo se mi vhodné umisťovat ho na pirátskou loď, jelikož myslím, že by tam Méďa tak akorát brečel, že se mu namočily bačkůrky. A tak jsem vymyslela historku o tom, jak Méďa jde na maškarní za piráta. Když jsme pak jednou byli v knihkupectví, Geckulka se dožadovala, ať jí knížku o Méďovi a pirátech koupím ("Kupo Nunu piát! Kupo Nunu piát!!!), a já se z toho nakonec vysekala leporelem s pohyblivými papírovými obrázky - s piráty. "Na co se chceš dívat?", zeptala jsem se doma, když před večeří měla Geckulka právo na svojí chvilku před pohyblivými obrázky "Piát! Nunu piát!". Už mě to ani nepřekvapilo, a tak jsem obratem na YouTube objevila písničku o Zvonilce a pirátech. Zpívá se v ní: "Hej hou, piráti zastavit nejdou, když vezmou si do hlavy že budou stratosférou plout!" Velmi výstižné. Dětem od té doby říkám piráti.

Piráti se mají pořád stejně rádi a ohromně rádi se navzájem napodobují. Sedí u stolu, Zrníček vezme lžičku a bouchne s ní. Geckulka to udělá po něm. Zrníčka to rozesměje, zase vezme lžičku, ale jak s ní neumí ještě moc bouchnout záměrně, než se mu požadované gesto podaří, samou snahou se celý rozkýve na všechny strany. Geckulka se rozchechtá, bouchne lžičkou a kývá se u toho. Zrníček se může smíchy potrhat a škube sebou ještě víc. "Je měje Nini!", jásá Geckulka, že se bráška směje, a zmítá sebou jako Zrníček. Zrníček sebou trhá, co to dá, až bouchne hlavou o stůl, ale je mu to úplně šumák. Oba sebou škubou, vrtí hlavou co nejrychleji to jde a chechtají se na celé kolo. Já sedím uprostřed a důrazným hlasem říkám něco jako: "Tak dost!", ale Piráti zastavit nejdou. Mám pocit, že na sebe mrkají a moje "a dost" jim ještě dodává na spokojenosti a rozjívenosti. A to se znají teprve deset měsíců a pár dní.

Zrníček se již druhý týden regulérně přemisťuje a šťourá, kde se mu to zrovna zlíbí. Uklízím neustále nebezpečné předměty na bezpečná místa, ale s Geckulčinou momentální vášní pro plnění kapes kameny a lepením - rozuměj ztrácením - nálepek po celém domě, je to marný boj. A nejhorší na tom je, že Geckulka, naše ideální dítě, které nikdy necpalo do pusy nic, o čem se dopředu neujistila, že to není horké a že je to dobré, zřejmě dohání zmeškaný čas.

V pátek jsme jeli do města. Máme to asi pět minut autem, ale v pátečním dopoledni mi nešlo najít místo na parkování. Viděla jsem, že Geckulka jako obvykle šátrá kolem, s čím by si hrála, a že našla opalovací krém, který už dva měsíce leží na zadním sedadle. A, vážení čtenáři, jako nezkušená matka jsem si řekla, že to nevadí. S krémem už si přece Geckulka hrála tolikrát!

Kousek od placeného parkoviště, poslední šanci někde najít místo, jsem se podívala do zpětného zrcátka a viděla jsem TO. Geckulka měla pořádnou vrstvu krému v pravidelném kruhu všude mezi bradou a nosem. A hlavně, hlavně, ho měla v puse. Zastavila jsem, ulice neulice.
"Geckulko!", zaječela jsem hrůzou: "Ty jsi jedla krém?"
"Non," řekla Geckulka tónem, o kterém mi bylo jasné, že se snaží zatloukat.
"Jsi si jistá?", řekla jsem a bylo mi úplně jedno, jestli je někdo za námi nebo není: "Jestli jsi jedla krém, musíš mi to říct! Tak jedla jsi ho nebo ne?"
"Oui...", řekla Geckulka strašně zkroušeně.
"Hodně jsi ho jedla?", řekla jsem já
"Oui...", řekla Geckulka ještě zkroušeněji.
Rychle jsem zaparkovala a zjistila, že neznám číslo na toxikologickou linku. Naštěstí ve Francii ale dobře funguje číslo 15, kde je vždycky na lince doktor, a kam můžete zavolat nejen, když potřebujete záchranku, ale také kdykoli, když se jako rodiče octnete v úzkých. Jenže, kolik toho tak mohla sníst, říkala jsem si, a napadlo mě, že bych měla ochutnat, abych si to dokázala představit. Ne nadarmo Winnicott mluví o "mateřském šílenství", napadlo mě, když jsem olizovala kapičku krému z prstu. Něco vám řeknu. Chutná to ještě mnohem strašněji než si dokážete představit, hůř než všechny prášky a podobné věci a moje tělo to okamžitě vyhodnotilo jako "není k jídlu a je to chemie". Začala jsem slintat a zvedl se mi žaludek. Je možné, že jsem v Geckulčině puse viděla krému dobrou lžičku?, pomyslela jsem si a vytočila jsem patnáctku. Paní doktorka mně ujistila, že krém toxický není a že Geckulce bude maximálně špatně od žaludku. Mně bylo dvě hodiny.  Zato Geckulka si hned po vystoupení z auta a návštěvě pekárny vyžádala "pain aux raisins" a snědla ho. Po "špatně od žaludku" ani stopy. Já vám to říkala, zastavit nejdou.

"Tak ty jsi prý jedla opalovací krém", řekl večer Hvězdopravec Geckulce.
"Oui", řekla Geckulka jako by se nechumelilo.
"A bylo to dobrý?", řekl Hvězdopravec.
"Oui," ujistila ho Geckulka. "Pik!" Štípe to.
S tím souhlasím. Takže jsem se nemýlila, opravdu jsme ochutnaly obě. Až bude zase příště Geckulka reagovat na to, že jí dám na kartáček trochu zubní pasty - speciální chuti, kterou děti milují, praví příbalový leták - tak, že se málem pozvrací, už vím, že bude nejspíš třeba najít pastu chuti opalovacího krému.

Během toho, co jsem si pro sebe vedla tyto úvahy v kuchyni, Geckulka vytopila koupelnu. A já si připadala nakonec jako ten Méďa na pirátské lodi. K ránu mi vylezl na rtu ze všech těch dobrodružství herpes.

Je jasné, že pokrok zkrátka nezastavíš. Myslím, že Geckulka konečně začíná chápat, že čeština je jeden jazyk a francouzština druhý. Jak jsem tu psala nedávno, dosud byla slovíčka natěsnaná v její paměti jako synonyma, a použila prostě slovo české nebo francouzské podle toho, co se jí lépe vyslovovalo. Pokud jsem na otázku "co je to?" odpověděla česky, často místo opakování dodala francouzský překlad, protože francouzština má prostě tu výhodu, že není plná slov jako "krtek" a "zmrzlina". Souhláskové skupiny jsou pro Geckulku pořád ještě těžké, pořád říká "myšák" místo "myška" a tedy "babišák" místo "babička", ale zdá se, že konečně dobře ví, že mamínka mluví tak a tatínek tak.

"Mamá, je kua sa?", copak to je maminko, řekla Geckulka u snídaněa zaraženě ukázala prstem ven. Venku nebylo vidět nic. Byla strašná mlha, taková, že nebyly vidět ani olivovníky na konci zahrady.
"To je mlha.", řekla jsem.
"Mha! A peur", řekla Geckulka a vzápětí se opravila: "Bojíš"
"Neboj", řekla jsem: "zachvíli bude zase vidět."
Češtinu a francouzštinu tedy rozlišuje, ale statečná je pořád stejně.

Odpoledne, když se mlha zvedla - Geckulka to oslavuje jásáním a oznámením, že už zase vidíme ven - jedeme svačit na pláž k rybníku. Na pláži svačí dennodenně rodin spoustu a kachny z celého okolí si tam dávají sraz a pochutnávají si na rozdrobených sušenkách, které tam zanechala svačící mimina. Když se k nám kachny přiblíží a vylezou na břeh, Geckulka nejdřív jako obvykle trochu hýká strachy, ale ujistím jí, že kachny jí nic neudělají. Geckulka tedy jí kus buchty a Zrníček se pokouší o totéž. Kachny to pozorují a Zrníček jásá, kachny se mu líbí a tak se rozhodne je dohonit rychlostí mimina, které leze po zadku. Kachny upřeně hledí na buchtu v jeho ruce, ze které se cestou odlamují štědré kousky, a uctivě před desetikilovým miminem pomalu ustupují. Geckulka to vidí, stoupne si statečně za Zrníčka a z pozice zkušené starší sestry mu říká: "A pa peur, Nini!", Neboj se, bratříčku! Jakmile se ale kachny obloukem pokusí dostat ke drobečkům, které na své dráze nasypal Zrníček, Geckulka se jde rychle uchýlit pod mateřské křídlo, a já startuju, protože Zrníček už má zadek málem ve vodě. Geckulka statečně popoběhne za mnou, kačer u drobečků naštěstí přeci jen dostane strach, rychle couvne a Geckulka se směje na celé kolo přesně tím stylem, kterým se smála, když jsme o prázdninách jezdili na zbytcích sněhu na bobech. K ježdění se nechal přesvědčit pouze Zrníček, Geckulka tleskala usazena opodál v trávě, kde sbírala do kapes kamínky. Nakonec jsem ji donutila si se mnou na boby sednout, sjeli jsme dolů, Geckulka se smála - trochu nervózně, zdálo se mi - a volala: "Je bjén la lůž!" Sáňky jsou fajn! Sláva! "Chceš jet ještě?", zeptala jsem se dole. "Ne", řekla Geckulka tak, že si to nešlo vyložit jinak než jako "ne", a usadila se zpět do trávy: "Nini la lůž!" Ať jezdí brácha!

Zkrátka, ze Zrníčka je stále plnohodnotnější pirát, který má už tři zuby, umí stát s oporou, rozumí spoustě věcí a stále stejně oddaně miluje svoji sestru. A přestože strašlivý pirát Geckulka pořád ještě pláče, protože si vzal do vany plastové botičky Prasátko Peppa a ony jsou teď mokré (kdo by to byl řekl), nestíhám se někdy divit, jak rychle to ubíhá, mění se a jde kupředu.