čtvrtek 26. května 2016

O hladových (nejen) autíčkách

Není benzín. Těsně před začátkem posledního roku prezidentského období vláda protlačila nový zákoník práce pomocí paragrafu "49-3", který umožňuje přijmout i zákon, pro který není většina parlamentu. Do dalších podrobností se tu pouštět nebudu, protože právu rozumím jako koza petrželi a nejspíš už teď jsem napáchala několik nepřeností. Až na ten benzín. Odboráři zablokovali rafinerie, Francouzi pamětlivi blokády z roku 2010 (rok a půl před koncem předchozího prezidentského období) se nahrnuli k čerpacím stanicím, naplnili všichni najednou nádrže a bylo to.

Jedněmi z těch, kdo nádrže nenaplnil, a to především proto, že se vrtal v záhonku a sledoval, co zase požírá Zrníček za ohavnost, byl Hvězdopravec a já. V roce 2010 jsem byli v Chile, zprávy stíháme sledovat jedním okem a domníváme se, že k nám na venkov stejně dorazí všechno se zpožděním. Všechno, až na nedostatek benzínu, který se k nám, do jednoho z nejméně osídlených regionů, tedy do regionu, kde je naprosto běžné, že jedete šedesát kilometrů k doktoru, dorazil naopak s předstihem. Ropné krize jsme si všimli až v pondělí, když jsme se vraceli od zubaře, kterého máme krásných padesát kilometrů od Zvonokos. Na pumpě u Aix byla taková fronta, že to blokovalo dálnici. "Hm, možná jsme to trochu podcenili", řekl Hvězdopravec a podíval se na kontrolku Dežotovy nádrže. Měli jsme jak dojet domů a možná jednou jet do práce. Zdálo se, že náš první společný výlet pouze ve dvou od narození dětí - romantickou cestu k zubaři a následně naplánovaný oběd u zvonokoských Číňanů - budeme muset obohatit ještě o shánění benzínu. Na nádraží jsme vyzvedli Dustera - ještě, že jsem ranní cestu do Marseille absolvovala vlakem, napadlo mě, ještě, že se i přes tříleté zkušenosti ze Santiaga de Chile do Marseille autem bojím - a jeli jsme tankovat. Bylo zavřeno. Všude. U Číňanů naštěstí ne, a tak jsme si přeci jen zašli na oběd a rozhodli se, že dumání o benzínu necháme na večer. Večer se vrátila Geckulka z jeslí s tak strašným kašlem - zatracené jaro se na nás letos obořilo denním větrem ze všech možných světových stran, a totálně tím pošlapalo naše rodičovské právo na čtyři měsíce bez nudlí - že bylo jasné, že jeden z nás zůstane druhý den na paragraf a Hvězdopravec našel kolegyni, která benzín měla a měla druhý den jak jet do práce. A já jsem pak druhý den cestou k doktoru našla pumpu, kde nejen, že trochu benzínu bylo, ale pumpaři se rozhodli distribuovat jen za dvacet eur na osobu, aby došlo na co nejvíce automobilistů, takže se dostalo nejen na Dežota, ale i na Dustera. Geckulka se ve frontě pořád dokola ptala, jestli ty autíčka vedle mají taky tak veliký hlad jako to naše a Zrníček kooperativně spal. Idyla.

Druhý den jsme tedy mohli zase jet do práce. Vyjela jsem jako obvykle těsně před osmou, ale ouha. Na silnici údolím Durance, která je sice limitovaná na devadesát, ale kde všichni Jižané sviští nejméně stovkou, se všichni vlekli pěkně sedmdesátkou. Cesta mi trvala hodinu a půl, ale zatímco jsem ji začala s 440km v nádrži, dojela jsem do práce s 520. Poučení z toho zní, že kam se na všechny radary a policisty hrabe nedostatek paliva.

Děti samozřejmě stávkující Francie nijak nerozhodila. Zrníček se na zlé časy dále připravuje tím, že po bleskurychlém vyplivnutí dudlíku neuvěřitelně přesným gestem rychle požírá hlínu, kameny, šneky, prach a trávu - upřímně mě rozesmívá fakt, že bych se měla zamýšlet nad tím, zda mu neuškodí nepřevařená voda z vodovodu a nevyžehlené prádlo - a Geckulka velmi obstojně jezdí ve šlapacím autíčku. A jsou stále parťáci.

Vstávají oba pěkně kolem půl sedmé ráno, ale často už od šesti slyšíme v chůvičce, jak v pokoji žvaní. Zrníček brouká a Geckulka ho napodobuje, a když Zrníček začne radostí křičet, Geckulka řekne káravě: "Nini!", než se konečně na dětském budíku objeví sluníčko, znamení, že se smí vstávat. Geckulka vezme opičku Dudu, Čupíka a Méďu a vydá se na chodbu. "Sebou Nini!" poroučí, když jí vyjdu vstříc. Jdou mi pak do kuchyně pomáhat mačkat pomerančovou šťávu: Geckulka pomáhá, Zrníček vyhrabe z krabice totálně plesnivý pomeranč a strčí ho rychlostí světla do pusy, já rychle vystartuju, pomeranč seberu a Zrníček pak dle nálady buď natáhne trochu moldánky, nebo se začne smát, to je ale legrační hra, a rychle sáhne po dalším pomeranči a také si ho strčí do pusy a čeká, až mu ho vezmu, a tak pořád dokola. Pak snídáme, Zrníček jako obvykle hází všechno, co už nechce, na zem a Geckulka vydlabává ze štrůdlu jablka, ořechy dává stranou a těsto jí až nakonec. Pak jdeme okamžitě ven. Zrníček, který byl prvních deset měsíců života to nejhodnější dítě na světě, se s pohybem stal dítětem, ze kterého mi jde hlava kolem. Jeho veškerý zájem se koncentruje na objevování a ochutnávání světa, ze kterého nemá ani špetku strachu. Jediné, čeho se bojí, je Čmeláček ze Včelích medvídků, který zpívá, že do pěti musí být u maminky v doupěti. Není tedy divu, že jakmile Zrníček spatří otevřené dveře ven nebo na terasu, žene s k nim úprkem a pokusí se spadnout hlava nehlava ze schodů. Člověk má tak dvě možnosti. Buď neustále hlídá, kde se Zrníček zrovna pokouší o přizabití nebo alespoň o otravu, nebo zlotřilce posadí do kočárku a svět mu zprostředkuje pevně připoutanému v kšírách. Na hřišti pak Zrníčka vysadím na prolézačky a dívám se, jak se v jedenácti měsících samostatně pouští do jízdy po skluzavce za blaženého chechtání. "Je plu bebé!" jásá Geckulka: "Je kluk!" (už není mimino, je to kluk!). Geckulka, která na skluzavce pořád ještě opatrně brzdí botičkami. Doma si pak dáme oběd, Geckulka se dožaduje ochutnání Zrníčkovy kaše a následně ji spokojeně dorazí za pochvalného mručení: "Je tre bon sa!" (je to velmi dobré), zatímco jí na talíři stydne její vlastní jídlo. Pak se jde spát, ale Zrníček často ve strachu, že by mu mohlo něco utéct, proti spánku bojuje, co mu síly stačí. Zatím vždycky vyhraju, ale někdy mě to stojí monokl, nenechavé prstíčky vražené do nosu a blažený chechot při pokusu o znehybnění následovaný briskným osvobozením se. Odpoledne a večer je to totéž, a pak se koupe, Zrníček ve vaně cáká jako pominutý a čím víc má vody v očích, v nose, v puse a v uších, tím cáká s větší radostí.  Geckulka se jde koupat po něm a pokouší se cákat také, ale tak, aby se jí voda nedostala do žádných ze zmiňovaných smyslových orgánů, což je úkol hodný chytré horákyně. Pak Hvězdopravec jde číst Geckulce pohádku a vybere novou o tom, jak myšky nechtějí jít do školy, protože se bojí hada, a tak si řeknou, že cestou udělají "hada" a had se bude bát, a Geckulka se pak v noci budí křikem a už nikdy nechce tu strašidelnou historku číst znovu.

Tak takhle nějak se máme. Děje se toho pořád tolik, že bych mohla psát jeden příspěvek denně, ale samozřejmě to vede k tomu, že nenapíšu ani jeden za týden. A pokud kromě rafinerií začnou stávkovat ještě elektrárny, jistě to nebude lepší. Jedním jsem si ale jistá. I bez rádia a televize máme o zábavu postaráno.

Žádné komentáře:

Okomentovat