čtvrtek 15. září 2016

Parťáci

A máme tady skoro podzim.

V létě jsem nepsala, protože v létě cestujeme ještě víc, než během roku. Letos jsem si vzala dokonce čtyři týdny dovolené a s volným čtrnáctým červencem a patnáctým srpnem to ale dalo skoro pět. Byli jsme dvanáct dní v Pyrenejích, dvanáct dní v Čechách a nakonec pár dní v Alpách. Chodili jsme po horách, nosili jsme našich třicet kilo potomstva na zádech, děti si užívaly babiček a dědečků, zkrátka, prázdniny jak mají být. Vrátili jsme se v pondělí kolem poledne a v úterý jsem šla zpět do práce.

Zrníček v Čechách konečně začal chodit a definitivně se z mimina přeměnil v malého kluka. První kroky udělal během rodinné večeře proti sklu na balkóně a o den později si to během rodinného oběda, kdy byla nastoupena celá rodina včetně sestřenic, v klidu a jako by se nechumelilo namířil rovně rovnou přes celý obývák. Zrníček je druhé dítě a ví, jak si zařídit obdiv a potlesk alespoň stejně ohlušující jako dítě první.

Od chvíle, kdy Zrníček lezl, stoupal si a nakonec chodil, shromažďuje Geckulka věci po taškách, schovává je kde může a ječí: "Nini vjén!" Jde sem Zrníček! Zrníčka ten jekot stresuje, a protože má pořád zjev malého rugbymana, pokouší se Gekulku umlčet, jak to jde, a má za to, že nejlépe to půjde silou. Geckulka tedy ječí ještě víc, pokouší se bratříčka odstrčit, a ten se na ni pěstičkami zavěsí ještě silněji - sílu má neuvěřitelnou, zkuste mu z těch pěstiček něco sebrat! - a my je pak od sebe trháme jako dravou zvěř. Mám pocit, že jsem v roli permanentního soudce, který rozhoduje o věcech tak podstatných, jako kdo bude držet volant na prolézačkách na zahradě nebo kdo bude tlouct plastovými kleštěmi do dveří a tvrdit, že je takto opravuje. "Ce moi ki desíd", namítá rozčíleně Geckulka (rozhoduju já!) a pokouší se nám přerůst přes hlavu. Jediné, co zabírá, je jít ven, kde se děti z dravé zvěře rvoucí se i o špinavou ponožku, již si jeden nebo druhý stáhnul z nohy, najednou změní v ty nejlepší parťáky pod sluncem, jeden napodobují druhého a smějí se tomu na celé kolo. Teprve poslední týden dva se zdá, že Geckulka povýšila Zrníčka také do kategorie kluk a stále častěji si i doma pokojně hrají. Geckulka, která je šikovná po mamince, si užívá toho, jak ji Zrníček bezmezně obdivuje za to, že dokáže vylézt po žebříku na prolézačku a že umí skočit v bazénku na zahradě ze stoje na zadek a dělat vlny. Zrníček akceptuje hrát si v domečku na zahradě na babičku a dědu a snáší Geckulčino komandování. Hraje si s Geckulkou na honěnou a rychle se s ní střídá na klouzačce. A když Geckulka ráno vyspává - konečně jsem se zbavili jejího vstávání v šest - Zrníček bloumá po domě a trochu si hraje a když se sestra probudí, může ji samou radostí umačkat.

Kromě toho, že je u nás pořád změn dostatek v souvislosti s tím, jak děti rostou - tu je třeba upravit režim a posunout Geckulce večeři na dospěláckou hodinu, tu je třeba koupit novou postel dospělácké velikosti, pak zase člověk zjistí, že Zrníček prostě normálně vyleze i na kanape i na schody na terasu a že je třeba ho hlídat - pro nás nastala v září změna i v tom, že Geckulka začala chodit do školy. Škola tu je už od tří let, sice nepovinně, ale většina dětí zkrátka chodí. Mateřská škola a první stupeň základky jsou tu tradičně v jednom areálu, paní učitelky mají stejné vzdělání, děti chodí do družiny a do školní jídelny, zkrátka, škola ve třech letech je sice trochu jako školka, ale také už docela dost jako škola. Ještě někdy začátkem loňské zimy jsem si vůbec neuměla představit, že Geckulka bude do podobné instituce chodit a šedivěly mi z toho vlasy na hlavě. Geckulka od loňské zimy ale samozřejmě - pro mě jako pro matku pak spíš překvapivě - vyrostla, osamostatnila se a do školy se začala strašlivě těšit. Když jsme v den Zrníčkových prvních narozenin byli u zápisu a paní ředitelka, budoucí Geckulčina učitelka, nám školu ukázala, Geckulka odmítla jít domů a visela na klice dveří ještě dobrých deset minut, než se nám podařilo ji odvléct do auta. První školní den se pak sice neobešel bez slz, ale také ne bez obrovské pýchy. "O revoár, Nini!", říká Geckulka bratříčkovi nonšalantně, když ho necháváme ráno v jesličkách: "t šerš apré!" Na shledanou. Pak pro tebe přijdeme! a odkráčí si to směrem k autu s Tchoupim v náručí. Tchoupi je francouzská postavička z animovaného seriálu, jehož plyšovou podobu si Geckulka zvolila jako onu jednu hračku, které si každé dítě smí nosti do školy. Má recht. Co by nosila Krtka nebo opičku Dudu. Každé malé dítě ví, že je to přce Tchoupi, kdo chodí do školy s kamarády Pilou a Lalou. Tchoupi, ten přece školu zná.


Moje záznamy toho zameškaly hodně. Doufám, že se mi podaří zaznamenat častěji všechny ty drobné zázračné každodenní příhody. Ještě, že když nestíhám psát, stíháme aspoň fotit....




8 komentářů:

  1. Jóó, hurá, článek.
    Vypadají spolu ti dva pěkně, jak jsou každý jiný!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) no vidis, a jako mimina byli k nerozeznani :)

      Vymazat
  2. Tady konecne vidim, jak jsou dvojcata bajecna. Jak je vidim pohromade porad, tak mi vubec nedochazi, jaky vztah spolu maji. Ale tady vidim, jak je to pekne, kdyz jsou deti kamaradi. Moc jim to spolu slusi, tem vasim detem :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) vsak pockej, az se zacne Charlie hybat. U nas byl lezak opecovavanej a hyckanej, popripade ignorovanej. Na lezaka se otevrene nezarlilo, za lezaka se kricelo na rodice, ze nemaji dost casu. Az s tim pohybem to zaclo....ale ted uz je to fakt dobry. Jeste o tom vsem napisu. Jinak s dvojcatama je to urcite dobry v tom, ze jak to objevujou najednou ve stejnej cas, tak nemaji takovej pocit, ze jim nekdo leze do "jejich" veci (Zrnicek treba samozrejme driv nechtel cist knizky, malovat atd. atd., to bylo Geckulky, ale ted chce...). Na druhou stranu, kamaradka, co ma druhe dite po dvou letech ve dvojim vydani (jednovajecna dvojcata, kluci) rika, ze se rvou porad a je pravda, ze kdykoli jsme je videli, tak to bylo dost o nervy :) . Jo, a diky za kompliment :) .

      Vymazat
  3. Clovece, kdyz jsem si sem obcas zasel precist neco o Vasem cestovani po Chile, nebo naslednych cestach, provazene pracovnimi zmenami, tak to jeste slo, zvykl jsem si na pohodu, volnejsi tempo, sem tam prerusene nejakou prirodni silou, ale tohle uz se fakt neda vydrzet!
    Kdyz vidim, v jakem tempu se Vam meni zivot, jak rychle se daji vyrobit deti, nechat je takhle svevolne rust a navrch docilit toho, aby se jeste smaly, to uz vyzaduje z me strany obrovskou psychickou odolnost! Vuci me lenosti totiz - dokud jsem tenhle retezec nevidel v prurezech Tveho psani, tak jsem si tolik beh casu ani nepripoustel, ale ted je videt, jak se neuveritelne flakam a utracim cas, ktery mi bude jiste chybet :-)
    Neda se nic delat, budu sem muset prestat chodit... anebo konecne vyvinout nejakou aktivitu, nez jen chodit do prace :-) Napis mi, jak se to dela! Vlastně ty pises...
    No nic, pokracujte... na me se neohlizejte :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) Deti se vyrobej rychle, coz o to, na ten maraton po tom je ale dobry mit za sebou nejaky ty roky flakani, aby clovek vydrzel :).

      Vymazat