pátek 11. března 2016

Na rodičovské

V pátek jsem na rodičovské. Nemyslím ani od pátku, ani tenhle pátek, myslím každý pátek. Ve Francii totiž můžete být na rodičovské jen částečně, a tak jsem od pondělka do čtvrtka pracující matka a v pátek matka na rodičovské. Osobně tenhle systém považuju za dobrý, i když mi je jasné, že nemůže vyhovovat všem. Ve Francii, pokud máte v péči dítě do tří let, máte ze zákona právo na to, aby vám zaměstnavatel zkrátil úvazek, a podle toho, na kolik si ho zkrátíte, máte právo na určitou výši rodičovského příspěvku. Pokud přestanete pracovat úplně, máte nárok na něco okolo 390eur měsíčně, ale pokud pracujete na 80%, dostáváte eur asi 140, plus samozřejmě 80% platu. To je velmi výhodné prakticky pro každého, protože průměrný plat se tu pohybuje okolo 1500 eur měsíčně, rodičovský příspěvek nahradí tedy přibližně deset procent a zbylých deset procent obvykle ušetříte tím, že nemusíte platit jesle nebo chůvu, a v mém případě i dopravu do práce. V praxi to tedy vypadá tak, že od druhého dítěte je většina matek v mém typu profese - ano, i ve Francii mají ženy menší platy a odcházejí na rodičovskou v drtivé většině ony - na 80%. U prvního dítěte máte totiž nárok na rodičovský příspěvek jen půl roku, a to je málo. Nechci na sebe stahovat blesky zastánců a zastánkyň žen v domácnosti, a tak jen upřesňuju, že o financích tu mluvím ne proto, že jsou alfou i omegou rozhodování, zda chcete nebo nechcete s dětmi zůstat, ale především proto, že pokles jednoho platu na čtvrtinu znamená pro tu část domácností, která není zvyklá odkládat peníze vedle, že nepoplatíte běžné výdaje, které jste platili dosud, a nezbyde vám tedy, než se přestěhovat do menšího, zbavit se auta nebo něco, co většina lidí při narození dítěte nedělá.

A tak jsem v pátek na rodičovské. Hvězdopravec odjíždí ve čtvrt na osm do práce, a protože Geckulka vstává jako obvykle nejpozději v půl sedmé, často stihneme společnou snídani. Pak se vzbudí Zrníček, Hvězdopravec odjede a já pomalu přemýšlím nad programem. Obvykle se mi během týdne nakupila spousta zařizování a nákupů: jako žena na rodičovské mám totiž čas ve všední den a bez davů zařídit, co je potřeba. A kromě toho, musím vám prozradit, mně nakupování a běhání s dvěma dětmi baví. Pravda, Zrníček z toho ještě moc nemá, obvykle spí v kočárku, ale Geckulka se v pátečním ránu obvykle změní ve Velkou Pomocnici. "Kupo pén!", těší se a hrne se do auta s dětským nákupním košíčkem nebo s proutěnou kabelkou. A jedeme.

Jedeme k zelináři. Trochu lituju, že naše bydlení v polích má tu nevýhodu, že musíme všude autem, a protože zelinář je taky v polích, ale řezník ve městě, budu vyndavat a nandavat kočárek do kufru dokonce několikrát. Naštěstí má Zrníček dobré spaní a obvykle ho neustálé překládání nebudí. Dojedeme k zelináři a Geckulka se hrne pro košík. "Košik MUA! Košik mamá!" rozděluje úkoly a hrdě za sebou táhne tahací košík na kolečkách. Dívá se na pult a ukazuje, co koupíme. "Kupo ša!", zastavuje se u cherry rajčat, která jsou hned na začátku. Zastánce lokálních a sezóních potravin ve mně měkne. Vysvětlovat dvouapůlletému milovníkovi rajčat, že ovoce a zelenina se jíst musí, ale rajčata kupovat nebudeme, protože v zimě není sezóna, mi je přeci jen proti srsti. Koupíme tedy rajčata, a následně beru z pultu, co nám zima dala. Geckulka vyžaduje, abych jí vždycky podala sáček a hodí si ho do košíku. Mrskne ho tam pokaždé s takovou vervou, že dávám pozor, abych koupil nejdřív brambory, a pak až salát, protože v opačném pořadí kupujete spíš brambory a salátovou kaši. Pak jdeme naplnit můj košík pomeranči na ranní džus, takže jdeme k regálům, kde jsou také banány a chladicí box. "Kupo paté!" dožaduje se Geckulka francouzské paštiky, kterou bych přirovnala k (luxusní) sekané: "Kupo banán!". Bez paté a bez banánu neodejdu! Usmlouvám, že tentokrát koupíme jen banány - také velmi sezónní a lokální - a žehnám faktu, že Geckulce je úplně jedno, jestli banány koupím tři nebo deset, hlavně, že v košíku nějaké jsou, což mi umožňuje bez hádek a vysvětlování regulovat množství banánů hnijící v naší kuchyni. Jdeme platit, Geckulka cestou čapne balení vajec, mně se zježí vlasy na hlavě, ale všechno dobře dopadlo a navíc na vejce pořád zapomínám, takže nakonec Geckulku chválím, což ji přiměje k tomu, aby ukázala ještě na lahev vína a prohlásila: "Kupo pijo, mamá!". Vysvětluju, že pivo není víno, ale Geckulce je to jedno, vínu říká pivo tak důsledně, že postupně začala říkat "pijo" i vínu hroznovému. U kasy mě Geckulka upozorňuje, že MUA tut sel! JÁ sama, a zatímco si povídám s prodavačkou, moje holčička vyndavá z košíků sáčky se zeleninou a heká. Hekání se naučila od Drahématičky, která vždycky, když zvedne šestnáctikilovou Geckulku, hekne a řekne: "oís!". "Oís, la sosis!", říká Geckulka (la sosis znamená "klobása") hlasem nosiče pytlů s cementem a vyndavá sáčky. "Guté banán!", dožaduje se odměny. Banán, ochutnat! Zadarmo ani kuře nehrabe. "Nejdřív zaplatíme!", říkám a mačkám kód na platbu kartou - trochu lituju, že ve Francii už prakticky zmizely hotovostní platby a já nemám v peněžence prakticky nikdy nic - a Geckulka mi strká na klávesnici svoje nenechavé prstíčky: "Api buton, MUA!!!". Nechám ji zmáčknout zelený potvrzovací čudlík,  nakládáme a JEDÉEEM (volá Geckulka).

Dlouho jsem nevěděla, jak si poradit s dvěma dětmi ve chvíli, kdy je třeba jim dát najíst a dát je spát. Ale došlo mi, že hlavní je se nestresovat a nakonec to vždycky nějak dopadne. Pravda, v pátek můj oběd jím vždycky studený, levou rukou, ne ve správném pořadí a často obohacen o Geckulčiny zbytky, protože je třeba při něm krmit Zrníčka a zároveň pobízet Geckulku, aby jedla, aby nejedla jenom maso, vysvětlovat, že dezert se jí až po jídle a že v žádném případě nebude, dokud nedojí, co má na talíři, servírovat jí vodu, chleba, vysvětlovat, že to nevadí, že se trochu polila, že to uschne, sbírat jídlo spadlé z vidličky na zem, protože Geckulka ječí a chce přesně a jedině to, co spadlo, a nakonec je třeba sousta napichovat a strkat do pusy, protože když se přece krmí Zrníček, tak Geckulka bude chtít po počátečním tut sel taky. Když se děti nají, začnu přemýšlet, kdo usne první, a ono to kupodivu tak do půl hodiny dopadne tak, že obě děti spí. A já obvykle také. Zatím jsem si ještě od narození dětí prakticky nedovolila během jejich siesty nespat. Už nejméně dva roky vstávám prakticky denně kolem šesté a přestože jsem si na to už zvykla v tom smyslu, že spát do sedmi mi přijde jako vychrupávání, odpolední spánek alespoň dvakrát týdně je nezbytný. A protože o víkendu často býváme pryč, a v práci samozřejmě nespím, v pátek zalehnu a probudí mě obvykle až děti.

Odpoledne je většinou dost teplo na to, abychom jeli (autem, samozřejmě...) na hřiště, jezdili na kole nebo se šli projít. Nechávám Geckulku, ať si vybere, a tak obvykle skončíme u rybníka na hřišti, kde postávám pak u koníka a říkám: "Podívej Zrníčku, jak se tvoje sestřička pěkně houpe" a těším se, až se Zrníček bude moct houpat taky, protože v jeho aktuálním stavu mimina, které jen tak tak sedí, ale váží devět a půl kila, takže se nedá dlouho udržet v náručí, to na hřišti prosedí v kočárku, což obvykle nese s nelibým bručením. Dívám se na hodinky a těším se, že brzy bude Hvězdopravec doma z práce. Rodičovská je fajn, ale je také fajn, když končí.

A tak jedeme domů a Hvězdopravec už je doma, naznačuje Dežot zaparkovaný před domem. Přejedu most přes zavlažovací kanál - ano, ten proklatý most, který je tak úzký a v zatáčce, že jsem na něm Autojakokrávě prorazila v osmém týdnu těhotenství dveře - sjedu po naší křivolaké cestě dolů - ano, po té cestě, ze které jsem v dvanáctém týdnu s Autojakokrávou sklouzla do pole, protože moc napršelo - a parkuju Dustera na dvorku. Pohled na Autojakokrávu, která stojí pořád na zahradě a už skoro rok čeká na to, až dokončíme opravy všech odřenin a prodáme ji, mi připomene, že se dvěma dětmi není času nazbyt, vyložím Geckulku a pobídnu ji, ať jde zaklepat na tátu. Zatímco tahám Zrníčka ze sedačky, Geckulka stojí před dveřmi a stydlivě šeptá: "Papá!". Je to opravdu to dítě, které dokáže vyslovit slovo "šokola" (čokoláda) tónem, že chcete dodat "nebo život!" a tak nahlas, že vám propíchne bubínky? "Zaklepat, takhle", ukazuju. Hvězdopravec otevře, jsme doma a je to. A já, když mu pak s Geckulkou vyprávíme, co jsme dělaly, navzdory pokukování na hodinky na hřišti, jsem ráda, že na rodičovské jsem.

Jsem ráda, že jsem na rodičovské i v práci. Ani jednoho není moc, a tak si užívám i rodinný život, i ten pracovní. A navzdory strašení, že dvouletý odstup mezi dětmi je ten nejhorší možný, si naopak myslím, že je to ten nejlepší. Opravdu.

15 komentářů:

  1. Nositko! Potrebujes na Zrnicka nositko! Idealne na zada. Ovsem ridit se s tim neda, to zase ne :)
    Jinak takovahle materska na castecny uvazek je naprosto skvele reseni a je super, ze to stat podporuje. Matka si uzije deti, deti si uziji matky, je to takovy skoro prodlouzeny vikend, a jeste muzes chodit do prace a citit se jako rovnopravnny clen spolecnosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jsme nosivi rodice, takze mame doma cely arzenal: dva satky ruznych velikosti, manducu i krosnu. Ale Zrnicek ma ted proste blby rozmery :). Nema bejt mimo vahovou krivku, jeho chyba :). Na zada je jeste moc malej, takze jedine na bricho, a mit na brise zmitajicich se devet a pul kila pokousejici se vam ukrast na hrani nos nebo aspon bradu (vadi mu, ze na brise nevidi) se da vydrzet jeste mnohem min nez mit ho "jen" v naruci. Geckulku jsem odnosila do desiti, jedenacti mesicu, a pak sla na zada do krosny, jenze Zrnicek na to jeste neni dost tuhej. No, proste to bude muset chvili vydrzet, brzy bude teplo, tak ho vzdycky dam na zem....coz se v peti stupnich, vetru a vlhku zatim nedalo.

      Jinak ja si taky myslim, ze tohle deleni rodicovske je fajn. Ani nejde o to se citit jako rovnopravny celn spolecnosti, to jsou matky plne na rodicaku taky, spis jde o to, ze ma clovek takovou rovnovahu, a min ztraci s detma trpelivost. Proste je to takovy pestrejsi. Ja jsem se i doma s detma treba v lete citila jako, ze se neflakam, bylo to psychicky min narocny v te "rovnopravnosti" nez kdyz jsem byla bezdetna a nezamestnana, ale spis me ubijela ta rutina a takovy to "stokrat nic umorilo vola".

      Vymazat
  2. Vas blog citam ako oblubenu knihu :)

    OdpovědětVymazat
  3. Desert az po jidle je nejvetsi lez, co nam kdy cpali do hlavy! Co kdyz dostanes behem jidla infarkt a na desert se uz nedostane?!?! :)) m.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslis jako kdyz ja dostanu infarkt? No, tak ver tomu, ze si pro nej Geckulka dojde do lednicky :).

      Vymazat
  4. To je jesteten lepsi scenar!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) no jo, ja vzdycky byla optimista :)

      Vymazat
  5. Zdravím z Belgie. Od května jdu také na osmdesátiprocentní úvazek. Jinak Váš blog čtu moc ráda a čte ho i moje maminka.
    Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V belgii se take chodi do prace rychle, pocitam. Tak preju, at se osmdesatiprocentni uvazek libi!

      Vymazat
  6. Ano, je to podobne jako ve Francii. Doted jsem byla na polovicnim uvazku, ten se mi libil :-) Prochazime ted obdobim vsech moznych nemoci z jesli (a to neni vysmivany matersky plural, ale jsme nemocne v jednom kuse obe), tak snad se to s jarem zlepsi...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Preju, at se to zlepsi. Prvni rok je nejhorsi, pak se naimunizujete obe. Ja jsem tuhle zimu uz nezastonala vubec, Geckulka minimalne, jen Zrnicek se potykal neustale se zanetem usi. Prvni rok byl ale o nervy, dokonce mi poslali vyhruzny dopis ze zdravitni pojistovny, ze jsem moc nemocna (a tedy na nemocensky) a ze jim je to podezrely....

      Vymazat
    2. Ha, mě si v práci z toho samého důvodu pozval revizní doktor. Když jsem mu řekla, že mám malé dítko v jeslích, už se na nic neptal... Všichni říkali, že se to zlepší s jarem, ale tenhle rok to tu vypadá, že se jaro jaksi zapomnělo dostavit. Dcera má právě taky zánět středního ucha, tenhle rok už asi pátý. Tak přeju Zrníčkovi, ať ho záněty už neotravují.

      Vymazat
    3. U nas taky jaro poradne zadny, porad mistral, mistral a mistral....jak jsem rikala, ze nejsou nemocny, tak jsou od pondelka obe nastydly, takze Geckulka v patek dostala za zimu svoje prvni antibiotika (a ja myslela, ze to letos zvladneme bez nich...) a Zrnickovi dneska zase prasklo ousko....taky uz se nemuzu dockat, az bude zime konec.

      Vymazat
    4. K nám do Bruselu uz naštěstí jaro dorazilo, teď aby si toho jeste laskavě vsimly bacily a viry. Přeju brzké uzdravení.
      PS: Nemáte pocit, ze do těch dětských perdolanu a nurofenu tajne přidávají trosku kokainu? Dcerka je po nich vzdycky jako z divokých vajec :-)

      Vymazat