čtvrtek 10. března 2016

Klení nad počasím

Z ročních období mám v Provence jednoznačně nejraději jaro. Je teplo, všechno se zelená, kvete a bují, ale není ještě horko, to přijde až koncem června. Pole levandule jsou na jaře holá a nefotogenická, a tak se před námi na místních silnicích neplazí turisté čtyřicítkou. Nahrnou se sem až s horkými dny, kdy Provensalané utíkají, pokud můžou, někam do studených krajin, nebo zůstávají doma za zavřenými okenicemi a u skleničky růžového nebo Pastisu pak klejí nad tím, jak se to vedro nedá vydržet. Pak přijde podzim, turisté zase zmizí, opět se dá spát, můžete si užívat ještě teplé večery na terase. Jenže také začne lovecká sezóna, o níž Peter Mayle velmi výstižně napsal, že se do přírody odvážil jedině s bílou vlajkou. Všude, dokonce i u oficiálních silnic, stojí terénní vozidla s mužíky v oranžových vestách a zbraní u boku a krajem se nesou zprávy o zastřelených houbařích, kanci způsobených infarktech a nezodpovědných lovcích, kteří "střílejí po zvuku". Dny se zkracují, začne pršet a ona krátká doba přiměřeného tepla a přiměřeně dlouhého dne mezi tím mě zkrátka nepřesvědčí o tom, že podzim je fajn. Zima je tu pak studená, každý den musíte škrábat okna auta, občas zasněží, a to pak nic nefunguje. Občas přijde naopak teplý den, kdy můžete sundat odpoledne i kabát, ale občas je zkrátka pouze občas. Je ze mě už asi typický Provensalan, ale mám za to, že léto, podzim i zima jsou tu o přežití a zdejší nekonečné rozhovory spočívající v klení nad tím, jak je zase moc horko, moc zima, moc sucho nebo moc vlhko, mi jdou od srdce. Kde že ty časy jsou, že mi zdejší neustálé konverzace o počasí připadaly směšné!

Letošní zima byla velmi teplá, ani jeden den nám nenasněžilo tak, aby se nejelo do práce a všechno, včetně škol a jeslí, bylo zavřené. Byla až tak teplá, že to nahánělo hrůzu a místo obvyklého bručení nad škrábáním zamrzlých skel auta v půl osmé ráno, jsem v oné pouze občasné námraze spatřovala cosi uklidňujícího. To ale nic nemění na tom, že jsem už od poloviny února očekávala, že začne jaro, bude se moct přestat topit v krbu celý den, kdy nebude nutné děti pořád soukat do kominéz a bund a kdy konečně přestaneme donekonečna jíst špenát, tykev, dýni a pórek, zimní to zeleninu. Když se tedy u trhovců zjevil španělský chřest, věděla jsem, že se blýská na lepší časy, protože v zápětí přijde chřest francouzský, a s ním i artyčoky a jahody, a, jak mi kdysi řekl jeden obchodník "dost bude utrpení". 

A pak to přišlo. Moje první "dlouhá doba Mistralu". Mistral je vítr vanoucí údolím Rhony ze severu na jih. Je to vítr tak silný, že se v deltě Rhony Camargue vůbec nedoporučuje zdržovat se venku, když zrovna fouká. Bystrý čtenář jistě pak dokáže odpovědět na otázku, zda je to vítr studený nebo teplý. Když fouká, je nebe jako vymetené a sem tam je na něm rozmazaný oblak připomínající kosmickou loď. Onehdy ukazovali fotku oblaku v televizi jako kuriozitu a reportér pravil, že jim onu fotku "ojedinělého oblaku" zaslal divák. Inu, Pařížané. Od té doby, když nejdou otevřít okenice, když slyšíme, jak o sebe třou tašky na střeše a jak se nadouvá rákosová stříška nad terasou, při pohledu na oblohu říkáme: "podívej, ojedinělý oblak!". Mistral je otravný až k zbláznění, ale naštěstí obvykle netrvá déle než dva, tři dny. 

Poslední týden foukal denně. První březnový týden, kdy už máme na jaro nejen naději, ale regulérní právo, kdy už bych měla pomalu jít do garáže vybalovat balerínky, začalo foukat a být zima. Ukrutná zima. Zima tak strašná, že jsem bezostyšně vyndala svoji péřovou bundu, v níž jsem kdysi lezla na horské velikány v Chile a v níž jsem pohodlně seděla usazena ve sněhu před stanem a vařila na vařiči večeři. Bylo mi zima i v bundě. Děti, které byly celou zimu poměrně zdravé, tedy pokud nepočítám Zrníčkovy sklony k zánětům středního ucha, začaly produkovat úctyhodné množství nudlí a kašlat, Hvězdopravec dostal antibiotika a já pochvalu, že alespoň někdo v rodině poměrně drží. Byla tak hrozná zima, že se s dětmi nedalo jít ven na víc než na hodinu a já začala být přesvědčena, že nízká natalita některých zemí má možná vlastně co dělat s faktem, že se v nich většinu roku musí být prakticky pořád někde v teple. Jinými slovy, jako každému Provensalanovi mi bylo jasné, že zdejší počasí je nejhorší na světě, ale jinde je to ještě horší. 

Protože dneska už nefouká, měla bych teď napsat něco pozitivního o přicházejícím jaru, rozkvetlých mandloních, maceškách v květináčích a narcisech okolo zavlažovacího kanálu, ale od Provensalana něco podobného nečekejte. Přestalo foukat, zase bude, nejpozději ve chvíli, kdy vám dojde řeč o tom, jak byla poslední mistralová doba dlouhá a ledová. Na terase už zase řinčí rákos. Čím déle tu žiju, tím víc si začínám myslet, že klima je tu kruté, a pouze čekám, kdy ani na jaře nebudu mít oddechu. 

A tak vás zdravím do rozblácených šedých Čech a vězte, že všude chleba o dvou kůrkách. 

Žádné komentáře:

Okomentovat